Moderní maďarská literatura (seminář) - ASE100097

• Anglický název: Modern Hungarian Literature (Seminar)
• Zajišťuje: Ústav etnologie a středoevropských a balkánských studií (21-UESEBS)
• Fakulta: Filozofická fakulta
• Platnost: od 2023
• Semestr: zimní
• Body: 0
• E-Kredity: 4
• Způsob provedení zkoušky: zimní s.:
• Rozsah, examinace: zimní s.:0/2, Z [HT]
• Počet míst: neurčen / neurčen (neurčen)
• Minimální obsazenost: neomezen
• 4EU+: ne
• Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
• Stav předmětu: nevyučován
• Jazyk výuky: čeština
• Způsob výuky: prezenční
• Způsob výuky: prezenční
• Je zajišťováno předmětem: ASE100177
• Poznámka: předmět je možno zapsat mimo plán; povolen pro zápis po webu
• Garant: PhDr. Eugen Gál, Ph.D.

Anotace

Poslední úprava: GAL_E1AF (18.10.2015)

Seminář je věnován interpretacím konkrétních děl nejvýznamnějších autorů maďarské literatury 20. století.

Sylabus

Poslední úprava: GAL_E1AF (17.02.2016)

Vybrané kapitoly z maďarské literatury 1. poloviny 20. století

 

1.      E. Ady

 

2.      D. Kosztolányi

 

3.      M. Babits

 

4.      Zs. Móricz

 

5.      L. Szabó

 

6.      F. Karinthy

 

7.      Á. Tóth

 

8.      Gy. Juhász

 

9.      A. József

 

10.  M. Radnóti

 

11.  L. Németh

 

12.  S. Weöres

 

 

Texty: 

 

 

 

1.      E. Ady:

 

 

 

Básnik Hortobádĕ

 

Byl Kumán, velkooký chlapík,
znal trýzeň němých tužeb mládí,
své stádo pásl, a tak táhl
slavnou maďarskou Hortobádí.

Soumraků, fatamorgán kouzlo
stokrát mu vroucně žasnout dalo,
však když mu srdce porozkvetlo,
lidské stádo je ohryzalo.

Tisíckrát opájel se krásou,
myslíval na smrt, víno, ženy.
Kdekoli v jiném koutě světa
byl by z něho bard všemi ctěný.

On vídal však jen druhy v gatích,
špinavé, tupé, u stád v pustě,
a hned svou píseň pochovával –
klel či hvízdal si bohapustě.

 

 

 

 

 

Já jsem syn Goga i Magoga

 

Já jsem syn Goga i Magoga
a tluču marně do zdí, vrat,
já ale přesto se vás ptám:
smím pod Karpaty zaplakat?

 

Přišel jsem cestou vereckou,
náš starý zpěv mi v uších zní,
smím přes Děvín sám prorazit
nových dob zpěvy novými?

 

Ať jsem Vasilem zpívajícím,
olovem uši zalejte,
ať nových zpěvů neuslyším,
surově po mně šlapejte.

 

Lkám dosud, však bez čekání,
přes stálé kletby pusty zlé
na nových křídlech písně letí,
vítězné přesto, maďarské.

 

 

 

 

 

V Paříži byl podzim

 

Do Paříže včera Podzim vběh,
nehlučně se mihl po Saint-Michel,
v dusném parnu pod tichými stromy
do aleje za mnou přišel.

 

Toulal jsem se právě kolem Seiny,
písně v nachu hořely mi v duši,
chraptivé, ach smutné, začazené,
o tom, že smrt tělo tuší.

 

Dohonil mne a něco mi šeptal,
po Saint-Michel něco přešlo s chvěním,
bzum bzum bzum a žertovný list stromu
přeletěl tam se šustěním.

 

Chvilka: Léto neuteklo ještě,
z Paříže už běží Podzim v smíchu.
A že byl tu, teprv jsem já zvěděl
pod plačícím křovím v tichu.

 

 

 

 

 

Ani potomek, ani předek

 

Ani potomek, ani předek,
ani příbuzný, ani blízký
nejsem zde nikoho,
nejsem zde nikoho.

 

Jsem jako každý člověk: výsost,
záhada, severní pól, cizost,
bludička v dálavách,
bludička v dálavách.

 

Tak běda, běda, nemohu dál trvat,
všem už se toužím odhalovat,
ať vidouce vidí mne,
ať vidouce vidí mne.

 

Proto ta trýzeň, zpěv, žal, břímě,
kéž konečně už milují mě
a patřím někomu,
a patřím někomu!

 

 

 

 

 

2.      D. Kosztolányi:

 

 

 

Jitřní opojení

 

Nerad bych tě nudil. Povím ti to rád.
Včera v noci – ve tři až – jsem přestal
pracovat.
Ulehl jsem. Ale v mozku dál se točil stroj,
rachotil a zvučně bzučel jako včelí roj,
na loži se vrtěla a prosila má zlost
spánek o milost.
Nepřišel. Ač ode mne byl stokrát pozvaný
po dobrém, i v jedovatém prášku na spaní.
Co jsem napsal, vřelo. Srdce začlo vyzvánět
rozbušenou čtyřicítkou těch mých cigaret.
I dalšími věcmi. Kávou. Prostě vším.
Nu což, vstávám, tma mě táhne do oken,
v košili se po pokojí sem tam procházím,
rodinným svým hnízdem obklopen,
jediný, kdo v medových snech není potopen,
bloumám jako náměsíčník s lunou nad okem,
koukám z okna ven.

 

Počkej, jak mám začít, abys chápal, co ti chci?
Přece znáš mou ložnicí.
Když za okny tma se pase,
pamatuješ, proboha,
kterak smutná, ubohá
je Logodská ulice v tom čase.
Znáš můj dům.
Oknem vidíš do postelí k sousedům.

 

Lidi, slepí, odevzdaní snům,
ležící a bědní.
Jejich oči mžourají a vracejí se ke dni
do zamžených rozumů, jež se jim nerozední,
neboť mozky stiženy jsou všední
nedokrevností.
Vedle nich jsou boty, šaty každodennosti,
oni však sní v pokoji jak v krabici,
kterou ve dne zdobí čerstvou kyticí,
ale věř, když zadíváš se, zjistíš nakonec,
že je každý jejich pokoj jako klec.

 

Budíček jim ticho protikává,
škobrtá, pak vyletí z něj vřava,
nervy spáčů roztřese
jekotáním: „K světu prober se.”

 

I ten dům spí v mrtvém, tupém toku,
dál bude spát takových sto roků,
potom rozpadne se do kopřiv,
lidi zapomenou, co tam stálo dřív,
zda to bývávalo obydlí anebo chlív.

 

Nahoře však, příteli, je jasná obloha,
třpytivá a velkolepě čirá rozloha,
jako věrnost pevná, klenbová.
A ta se klene
jako něco dávno odložené,
duchna mámy, modřina mně na koleně,
velká kaňka v školní stránce rozvodněné,
ale dýchá hvězdami,
jejichž němé duše září nad námi
do podzimní noci,
do té ještě vlahé, do chladnoucí,
nevýslovně daleké jsou v světě s oblaky,
dívaly se na Hannibalovy vojáky,
teď se dívají i na mě, spadlého sem s dešti,
na mě, stojícího v okně, v Budapešti.

 

Co se potom se mnou stalo, na to nemám odpověď.
Zdálo se mi, že nade mnou přešumělo křídlo,
že se ke mně vrátilo už pochované zřídlo,
dětský věk.

 

Dlouho zíral jsem
na pestré zázraky nebe s tichým úžasem.
Na východě rozbřesklo se. Ve vichřivé spoušti
hvězdy nepostřehnutelné jiskřivosti
roztřásly se, ještě dál a ještě hloub
zaplápolal obrovitý snop,

 

zámek nebe otevřel své brány dokořán,
oheň sebral pláň,
noc a den se přely,
nahoře se husté rozcházeli,
v šerosvitu temnou čaromoc
roztrousila v stínech odplesaná noc,
předsálí se lesklo v houfu těl,
na schodech se loučil hostitel,
vznešený pán, gigant nebeského bálu,
velký oslavenec plesového sálu,
potom ještě plachý cinkot, krása ve vlání,
v rozechvěle ženském šeptání,
potom ještě s koncem bálu hlasy lokajů,
svolávání drožkářů a kočárů.

 

I ta krajka v róbě
probleskla se z dálky nachové,
takové,
v níž diamantově
svítí namodralý plamen
peleríny, která kolem ramen
krásné milostnice jako prapor vlaje, na něm
zvíří drahokámen,
rozdává průzračný třpyt a mír je v něm,
nadpozemskou modří jiskří pod nebem,
nebo anděl z panenského světa
ladným gestem lesklý diadém

 

do vlasů si vplétá,
pak se ale ztrácí jako sen v snách
do mlžného oparu
lehounkého kočáru
na oblačných cestách,
koketně se směje v jízdě na kolečkách,
a zatímco bujní oři cválají,
deště zlatých konfet na ně padají
v Mléčné dráze, která krásně masopustně svítí
se stovkami kočárů a jisker pod kopyty.

 

Pocit blaženosti hřál,
až na výsost jásavě jsem pořvával,
na nebi je bál, a každou noc je bál,
ale v hlavě zjasňoval se smysl věčna,
velikého tajemství, s nímž domů do skutečna
vracejí se víly za jitřního mléčna
po světelných třídách nekonečna.

 

Do dnění
díval jsem se na ty proměny.
Pak pravil jsem: cos hledal, jakou žádost
měls k této zemi s bájnou nadějí
a k jakým běhnám chodils na nepravost
a jaké básničky jsi smolil raději,
když tolik roků ztratilo svou vlahost,
když tolik nocí vyústilo v marnost,
že teprv teď jsi spatřil tuto slavnost?

 

Padesát,
ach, padesát let, v srdci je to znát,
mrtvých mi tu přibývá a čím dál víc je ztrát,
padesát už dlouhých let nade mnou majestát
mnoha živých sousedů v tom nebi září,
vidoucích, jak slzy se mi roztékají v tváři.
Zkrátka: zlomen, přiznám se ti, láskou k zemi jat,
pochopil jsem, že jí musím za vše díky vzdát.

 

Já vím, že v co věřit nemám ani neumím,
odejít že odtud musím, rovněž dobře vím,
ještě pukající srdce struně nabízím tu,
začínám už konečně i zpívat do blankytu,
do toho, o němž se neví, jestli není sen,
do toho, jenž do smrti mnou nebyl nalezen.

 

Ano, dnes, kdy moje svaly ochabují vskrytu,
už to cítím, příteli, že prachem obležen,
v klopýtání mezi lidmi a tím, co je zem,
u velkého neznámého pána na pobytu
tady prodlel jsem.

 

 

 

 

 

Blažená smutná píseň

 

Mám chleba dost i vína vskutku,
mám ženu, ba i děti mám s ní,
proč tedy oddávat se smutku?
Když ústa to své vždycky vlastní.
Mám zahradu, v ní větve stromů,
šumící ve větru i vánku.
A ve spižírně mého domu
je spousta ořechů a máku.
Mám kvalitní a teplou deku,
telefon, skladné zavazadlo,
mám příznivce, je plný vděku,
nemusím k přízni na klekadlo.
I mlha propadla se někam
z obrazu slz, jímž byl jsem sveden,
před někým někdy ještě smekám,
mnohdy jsem pozdravován předem.
Mám elektřinu, žárovky mám,
na stříbře tabatěrky ruku,
své pero slastně používám
a v ústech pukám starou lulku.
Koupel mám do dne, do svěžesti,
vlažný čaj na churavé nervy,
vláčím se smutnou Budapeští,
která spíš o mně ví, než neví.
Smutek, jejž zpívat se mi nechce,
z tolika očí slzou skane,
mě za mladého svého pěvce
přijímá Maďarsko mé staré.
Jen občas bodá v noci chladné
ta trýzeň, vplouvám do extáze,
v hlubinách poklad hledám na dně,
stařičký poklad na podlaze
v blouznění, z nějž se budím k sobě
ze sna, co víc už nepozve dál,
tu hledají mé ruce obě,
ach, co jsem vlastně tenkrát hledal?
Poklad, jejž snil jsem, nevykvete,
ač pro ten poklad vyhořel jsem.
Jsem doma tady v tomto světě
a v žádném nebi doma nejsem.

 

 

 

 

 

Evropa

 

Evropo, tobě,

 

k tobě posílám svá slova v slepém

 

chaosu našeho století,

 

zatímco druzí pochovávají za nočních umíráčků,

 

tobě já bujarým dithyrambem

 

zazpívám veselé dobré ráno.

 

 

 

Ó, starobylý světadíle,

 

ty starý, zjizvený, vznešený, svatý,

 

vychovatelko duší, roznášející

 

vůně a chutě, čarovná, ty učená, s vysokým čelem

 

stará Evropo.

 

 

 

I když jsi macecha, já rvu se za tebe

 

a ústy biju tě, polibky zaříkávám,

 

slovy spoutávám tě, aby sis mě konečně už oblíbila.

 

 

 

Kdo může odstrčit mě,

 

kdo může odtrhnout mě od tvé hrudi?

 

Což jsem ti nebyl vždycky věrný, čestný syn ?

 

Což jsem od klukovských let po nocích nesedával

 

pod paprsky lampy, abych naučil se tvoji úlohu,

 

v soustředění z obdivu k tvé stojazyčné řeči,

 

aby každá její myšlenka mi vešla do srdce?

 

 

 

Konečně už dneska lidé chápou moje zajíkání,

 

kdekoli se objevím, mám stovky příbuzných,

 

kamkoli přijdu, mám tisíce bratří.

 

Což jsem nikdy neviděl se šátrat po Kolíně

 

německou stařenku v dešti, po Paříži

 

lehké kroky báječných francouzských dívek,

 

v Londýně stříbrné vlasy lordů,

 

což jsem nikdy nejedl a nepil v proletářských kolonkách

 

ani v domcích s rodinami hlučných Italů?

 

Což mě nebolíval až do morku kostí

 

splín pobledlých Slovanů, ten unylý i zlatý

 

šerosvit smutku?

 

Všecky národy na této zemi jsou mé vlastní.

 

Srdce rozevře se mi a vejdou se tam všecky.

 

 

 

I mě vezměte si

 

do svých srdcí,

 

vy, trubači dalekých všech

 

národů, básníci,

 

bijte se tam doma za nás

 

s těmi, kdo se bijou s námi, my potom i za vás

 

budem se bít, aby vaše matka mohla žít.

 

A jedním hlasem provolejte,

 

básníci, smělí duchové Evropy,

 

že se zbabělá zvěř v norách schovává

 

a slepý krtek hloubí tunely.

 

Vyzpívejte společně,

 

zářiví velmožové, velmožové ducha:

 

rozum je náš hrad a naše pevnost, vzdušný zámek,

 

vystavíme si ho do nebe z pozemské lásky

 

a z nebeských slov.

 

Začněte stavět od základů, básníci,

 

vojáci vzdušných zámků.

 

 

 

 

 

Ilona

 

 

 

Dívka tká,	Jakoby	od rána
křídla má,	přivátá	do noci
luna je	do ucha	Ilona,
úplná:	viola,	Ilona.
směje se	vznáší se,
jméno tvé	snáší se	Ty, která
Ilona,	nebeská	z rozbitých
Ilona.	Ilona.	představ mě
		vystoná,
Mlčky si	Muezzin	vzdálené
zpívám tě,	bzučí tak:	loutny mé
v duši jsi	„La illah	hudba snů,
triola,	il Allah.“	Ilona.
mazlím se	Zpívá tak
s jménem tvým,	jako já:	Ó, jak i
la la la,	Ilona,	lahodí,
Ilona.	Ilona.	ó, jak l
		líčko má,
	Ty jsi můj	jak dávná
	světla zdroj.	balada
	ty jsi má	achichá
	ikona,	Ilona.

 

 

 

 

 

Samé l,

 

samé i,

 

samé o,

 

samé a,

 

samý med,

 

samá slast,

 

samé ach,

 

Ilona.

 

 

 

Pro mě i

 

barva jsi

 

lahodně

 

lilová,

 

jsi jak ten

 

anilin,

 

fiala,

 

Ilona.

 

 

 

Veselín,

 

bolestín

 

nikdy nám

 

neskoná,

 

balzám jsi

 

nebeský,

 

lanolin,

 

Ilona.

 

Jitro i

 

soumrak i

 

života

 

opona,

 

tichnoucí

 

horoucí

 

halali,

 

Ilona.

 

 

 

Malátných

 

andělů

 

alélu-

 

já-lujá.

 

Ilona,

 

Ilona,

 

Ilona,

 

Ilona.

 

 

 

 

 

         Smuteční řeč

 

Nastojte, mí bližní, on si prostě zhas

 

a my osaměli. Oklamal i nás.

 

Dobře jsme ho znali. Neměl velký význam,

 

měl jen lidské srdce a tím blízký byl nám.

 

Není víc.

 

Jde k zemi.

 

Ach, už není

 

k němu klíč.

 

 

 

Poučte se všichni z jeho matiné.

 

Takový je člověk. Výtvor nad jiné.

 

Jiný nechodil tak jak on po domě,

 

neboť nejsou stejné listy na stromě,

 

stejný jak on nezrodí se v budoucnu.

 

 

 

Hleďte na tu hlavu, na zborcených snů

 

milé oči. Pohleďte mu na ruce

 

v nevýslovné mlze jako v hazuce,

 

ve zkamenělině

 

jako relikvie,

 

kde v klínovém písmu je tajemství jeho

 

života, tak neopakovatelného.

 

 

 

Ať byl kdo chtěl, žár byl sám, sám světlo byl.

 

Každý o něm věděl, hlásal: on to byl.

 

To anebo ono jídlo tak měl rád,

 

tak hořela ústa, jež zpečetil chlad,

 

a tak jeho hlas nám rozezníval uši

 

jak chrámové zvony, potopené v hluši

 

vodních hlubin. Ještě včera povídal:

 

„Miláčku můj, kousek sýra bych si dal.“

 

Spokojeně koukal na kouř laciné

 

cigarety, když s ní seděl při víně,

 

telefonoval a poletoval hbitě,

 

neustále spřádal sny jak pestré nitě:

 

vystavoval víru světlou jako den,

 

že je mezi milióny jeden jen.

 

 

 

Hledej si ho, stejně nikde nenajdeš,

 

vůbec už ne zítra, včera ani dnes

 

na vzdáleném mysu, v Asii či tady

 

nezrodí se, nikdo nám ho nenahradí.

 

Nikdy víc

 

neozáří zvláštní úsměv jeho líc.

 

Štěstěna je slabá, nezpůsobilá,

 

aby tento zázrak znovu stvořila.

 

 

 

Moji milí, ještě se mi dodat chce,

 

že byl tentýž co ten člověk v pohádce.

 

Když mu život zvláštní význam přisoudil,

 

vyprávěli o něm lidé: „Jednou byl...“

 

Když ho strašný úder z nebe odloudil,

 

vyprávíme o něm s pláčem: „Nepobyl...“

 

A tak leží ten, kdo volal lepší dny,

 

jako vlastní socha, němý, nehybný.

 

Nevzbudí ho slova, prášek v tabletě.

 

Jednou byl anebo nebyl na světě.

 

 

 

 

 

PÍSEŇ KORNÉLA ESTIHO

 

Vzlétni, písni,

 

smělá písni,

 

aby ze závisti zbled,

 

kdo chce poplivat tvůj let:

 

ty má trýzni!

 

 

 

Po hladině světa běž,

 

kolem světla kruž jen víc,

 

jako všechno buď ty, jež

 

nejsi nic.

 

 

 

Neříkej to ani to,

 

lež ni pravdu, nech si to,

 

o útěchu nežebrej,

 

nekřič: bolí to.

 

Jako tráva buď si ty,

 

zázračná a horoucí,

 

střežící své tajemství,

 

vyvlněná do nocí.

 

 

 

Buď, čím moudré rozkoši

 

kůže je, a ovoci

 

slupka, chtěj se zelenat

 

na stromě, buď mořská hláď:

 

jen tušená hloubka.

 

 

 

Hoň se s větrem po moři,

 

dolině i pohoří,

 

dováděj i na loži,

 

všecko, co se zatřpytí,

 

pozři.

 

Smysly bujně rozbouří,

 

smrt ať se ti pokoří,

 

tomu horlivci se směj,

 

jenž po hloubce touží.

 

 

 

Co přináší potápěč,

 

když se vynoří nám z pěn?

 

Z celé hloubky nakonec

 

hrst smutného bahna jen.

 

 

 

Nic nevidí tančit než

 

mořská kouzla vznícená,

 

zakopává o řetěz,

 

těžké rukavice má,

 

tykadlový vážný chlad

 

v očích za tlustými skly,

 

každý potápěč je tak

 

přepyšný.

 

 

 

Ach, jak hloubka mělká je,

 

mělčina zas hloubka je,

 

hustá řídkost, řídká houšť,

 

jak je smutná veselost.

 

 

 

Lehké, jak to těžké je,

 

mnozí ještě nevědí,

 

těžké, jak to lehké je,

 

nepochopí medvědi.

 

Při šaškovské štrapáci

 

s řvavou barvou na srdci, ať se smějí diváci,

 

když hrdina krvácí,

 

když mu smrtku zastřela

 

v obličeji škraboška

 

veselá,

 

chrastítko jak laská sluch,

 

když jím ztiší chroptěni

 

dobrodruh,

 

křik konejší gestem svým

 

předstíraně žertovným,

 

na sten vrhá nejhezčí svůj

 

rým.

 

 

 

Praničemný život lič,

 

předstírej, žes ranhojič,

 

s královským svým instinktem

 

pověz, zda je něco víc?

 

Nudnou tíhu hmoty pryč

 

odvrhni ty se smíchem,

 

na nezdary nedej nic,

 

chromé tělo zapomeň,

 

raději si ducha cvič!

 

 

 

A ty prázdná, lehká buď,

 

lehká, hravě zvířená,

 

vidoucí a viděná

 

z dálek, ze slov sklízená

 

a jak vlajka vztyčená

 

či mýdlová bublina

 

vzlétlá nebi do klína.

 

Dokud duše nezná hrob,

 

vábí krása bez obdob,

 

žij, – bůh je mi svědek – já

 

budu žít jen do těch dob.

 

 

 

Nad propastí svítej,

 

než rozbřesk barvy orosí.

 

A jako nic buď ty,

 

jež všechno jsi.

 

 

 

3.      M. Babits

 

 

 

Večerní otázka

 

Když soumrak náhle mávne nad světem
svou přikrývkou, svým černým sametem
a jako chůva, celá úzkostlivá,
postupně pod ni naši zemi skrývá
tak hebce, že se stéblo ani dřík
nepohne na jediný okamžik
a nezvrásní se ani plátky květu,
neposkvrní se duha na křídlech
motýlů, již si po svém křehkém letu
hoví v té roušce něžné jako dech,
dech beztížnosti, měkký, hebký plyš,
tak vláčný, že ho ani necítíš,
i kdybys vyhledal v té hodině
svůj smutný pokoj, bloudil v cizině,
seděl si v kavárně a hleděl ven
na slunce pouličních luceren,
psa po boku, se díval k měsíci,
ve křoví mhouře unavené oči,
nebo jel po vyprahlé silnici
a na kozlíku podřimoval kočí,
prožíval závrať v kupé expresu,
na lodi kolébavých otřesů,
toulal se městy jen tak nazdařbůh,
z nároží obdivoval jejich ruch,
třídy, jež mizí do úběžníků,
dvojřad lamp na okraji chodníků,
anebo v Rivě, tam, kde vlny drobí
v opále lesků všechny plameny,
proplakal by ses do pradávné doby
a zavzpomínal sladce zmatený
tou divotvornou lampou starých časů,
v níž je i není bohatství a tíže,
jež nikdy nezůstane bez ohlasu,
zavzpomínal a hlavu schýlil níže
k podlaze z mramoru, co zrcadlí
svět s jeho půvaby i lákadly,
stín bázně by se vloudil do úžasu.
K čemu je hledět na takovou krásu,
pomyslíš si ty, osiřelý tvor,
k čemu je mramor, voda hebce vláčná,
soumraky, stromy, sametová mračna,
plující za obzor, i věnce hor,
brázdy vod neoseté hospodáři,
příliv i stoka, oceán i kal,
oblaka, Danaovny s tesknou tváří,
Sisyfův balvan slunce, jež nám září,
hlas vzpomínek, proč, kde se tady vzal?
K čemu jsou lampy, luna, k čemu míra
věčného času, který neumírá,
anebo pohleď na mez, na úval,
na útlý stonek, za noci i za dne
roste, proč roste, zanedlouho zvadne,
ale proč zvadne, poroste-li dál?

 

 

 

 

 

Tam daleko…

 

Španělsko. Louky jeden květ,
lomený stín a minaret.
Modrá noc padá na donu,
teskníce v šeru balkónu.

Vlašsko. Mdlý opar blankytu,
kudrny mráčků v zenitu,
déšť fontán, pršky prostoru,
stvol myrty, trosky mramoru.

Helada skal a rozvalin,
noc kuřák mlh, štít smutný stín.
Pusto. Vzduch sotva zavíří.
Protěže, smrky, pastýři.

Švýcary. Dvorce v oblacích,
lanovky, kamzíci a sníh.
Zeleň luk, ledovatý štít
a vítr ostrý jako břit.

Německo. Domy z dávných let,
vývěsní štíty uprostřed,
hrázdění, tíseň parkánů,
džbán, studna, pupky měšťanů.

Francie. Šťastný nepokoj,
Kuplet, zvuk rohu, zvonek, stroj,
hemžení, shon, až zamrazí,
a výklady a obrazy.

Británie. Kouř, mlhy, most,
park, hřiště, panská usedlost.
Komíny kouří na pozdrav.
Na čtvercích pastvin stáda krav.

Švédsko, kraj fjordů. Krajky vod
a stromy, obří chorovod.
Průzračné moře, modrý třpyt,
kostnaté tváře, plavý lid.

Překrásné cíle dlouhých cest!
Kolik je lidí, krajů, měst
i kolik mříží! Kvůli nim
nikdy vás všechny nespatřím!

 

 

 

 

 

Lyrikův epilog

 

 

 

Znám, hrdino mých veršů, pouze tebe,

 

své jáství, o jiných už nezpívám,

 

toužil jsem zbásnit celý svět i nebe,

 

zatím v nich žiji toliko já sám.

 

 

 

Okolo mne nic. Vidím jenom sebe,

 

ostatní svět se valí kdoví kam.

 

Jsem ořech. Rozlousknou mě? Slupka zebe.

 

Čekám. Jsem zhnusen. Čelím slepým tmám.

 

 

 

A kudy z čarovného kruhu ven?

 

Přestože šíp mé touhy nemá stání,

 

děsí mě pohrávat si s touhami.

 

 

 

Ne! Zůstávám, sám v sobě uvězněn.

 

Jsem podmětem i předmětem všech přání,

 

jsem omegou i alfou. Běda mi!

 

 

 

Zima  1904

 

 

 

 

 

Předvelikonoční

 

Budu mít popraskané rty, a přesto

 

v tom vichrném a drsném březnu

 

mé srdce rozechvěje jako strom

 

bojovný březnový

 

slaný a podmračný,

 

omamný, lahodný

 

divoký vítr, který voní krví

 

v rachotu strašlivého mlýna.

 

 

 

Budu mít rozpraskané rty, a přesto

 

že na nich splyne se zpěvem i krev,

 

že neokusím lahody své písně

 

v hukotu toho mlýna hrůz

 

jinak než skrze pachuť utrpení,

 

já toužím zpívat, ano, přesto

 

ať v moři krve zazní i krvavý zpěv!

 

 

 

Je čas, můj Bože, opěvovat hrdiny,

 

ty slepé obry vítězství,

 

i stroje, zarputilé roboty,

 

chuchvalce chladných obkladů

 

na žhavé jícny děl.

 

Ale já nechci zpívat o vítězstvích,

 

vzdávat hold ocelovým patám,

 

krutosti triumfátorů

 

a pekelnému mlýnu zvůle.

 

Neboť sta svěžích vichrů života,

 

co bouří v březnu krev, mi zakazují

 

opěvat stroje smrti, mlýny,

 

ne, chtějí slyšet o člověku, lásce,

 

bytí a krvi dosud neztuhlé.

 

Moje rty budou na cáry, a přesto

 

v tom lahodném a slaném větru,

 

vonícím po krvi a podmračném,

 

v rachotu strašlivého mlýna,

 

 

 

mlýna, jenž drtí trůny, národy,

 

skřípe a buší do staletých řádů

 

do železného udidla

 

železné víry včerejšků

 

a drtí duše, drtí těla

 

na zkrvavené cáry dvojí smrti,

 

plive je panně luně do tváře,

 

a otočí-li jedenkrát svým kolem,

 

rozdrtí celé jedno pokolení:

 

 

 

ne, přesto nechci opěvovat stroj,

 

vládne-li březen

 

a ve vichrném vzduchu

 

je cítit vlhkou chuť

 

vzácného doušku, mízy, naší krve,

 

maďarské krve.

 

To když jsem lokal onen slaný vzduch,

 

poranil jsem si ústa

 

a teď mě bodá každé slovo.

 

 

 

Moje rty budou na cáry, a přesto

 

v březnových časech, kdy si Maďar zpívá,

 

vyšlu vstříc větru píseň naší krve.

 

Nechci v ní opěvovat vítěze,

 

hrdinu slepce, lidský stroj,

 

protože každým krokem šíří smrt

 

a mdlobu slova každým ohlédnutím

 

a každým rukoudáním otroctví.

 

Chci opěvovat jeho, neznámého,

 

 

 

toho, kdo první najde odvahu,

 

kdo první bez okolků vysloví,

 

vykřikne svaté slovo, zaklínadlo,

 

po kterém prahnou statisíce,

 

slovo tak spásonosné,

 

že lidem vrací dech,

 

člověku lidství, volnost národům!

 

To slovo, které otevírá brány,

 

zní: Dost! Už dost! Už bylo všeho dost!

 

 

 

Skoncujte s válkou!

 

Mír! Je čas míru!

 

Už chceme mír!

 

Ubohý, ten ať doufá,

 

spáč spí a živý žije,

 

je pohov, hrdino

 

nelidské mizérie!

 

Ať zazní aleluja

 

i zvony dosud němé,

 

ať přijde nový březen

 

a znovu rozkveteme!

 

Jedni z nás v potu práce

 

a druzí v chladné hlíně,

 

Bůh nám dej chléb a víno,

 

zapomenout v tom víně!

 

 

 

Skoncujte s válkou!

 

Mír! Je čas míru!

 

Už chceme mír!

 

Odpusťte, drazí mrtví,

 

třpyt nebe je tak sladký,

 

bratři, až bude po všem,

 

nedívejme se zpátky!

 

Neptejme se, kdo zhřešil,

 

země je jen jeden květ,

 

miluj a sázej květy,

 

objevíš znovu svět!

 

Dílem nás čeká práce,

 

dílem čas v chladné hlíně,

 

Bůh nám dej chléb a víno,

 

zapomenout v tom víně!

 

Březen   1916

 

 

 

 

 

Kniha Jonášova

 

 

 

První část

 

 

 

Pravil Pán Jonáši: „Vstaň, podstup cestu

 

do Ninive a broj tam proti městu!

 

Zaplavila je tak mocná vlna zla,

 

že mi málem špiní svatá chodidla.“

 

Na ta slova Jonáš vstal a uhání,

 

ne však aby vyplnil boží přání,

 

prorokem být nezdá se mu dost vábné,

 

strach z města ho spíše do pouště táhne,

 

kde v míru a samotě dobře schován

 

nebude hříšníky ukamenován.

 

Do Jaffy přístavu kroky ho vedou,

 

nastoupí na loď, by vzala ho s sebou

 

do Tarsidy za smluvenou úplatu.

 

Uniká Pánu, jak zločinec katu!

 

 

 

Pán má však brzy vichr připraven

 

a vypustí jej přímo nad mořem.

 

Bezpočet věží vzdul se na tom moři

 

z vodních stěn, co se zvedají a boří,

 

jako by si chtěly na Ninive hrát,

 

kde sterý vzestup předchází sterý pád.

 

Zmítá se koráb, stěžeň v půli zlomen,

 

prkno prknu dává poslední sbohem.

 

 

 

Lodníci v děsu, s drkotáním zubů

 

už všechnu tíhu svrhli přes palubu,

 

a jak jim tváře slaný příboj šlohá,

 

každý se dovolává svého boha.

 

Jonáš k smrti znaven, všechno vydávil,

 

do podpalubí leze z posledních sil,

 

klopýtá po schodech až na lodní dno,

 

teprv tam ho vposled sklátí velké mdlo.

 

Tu a tam fošny zmáčené jím hodí.

 

 

 

Tak kormidelník při prohlídce lodi

 

na něho narazil a hned se ptá:

 

„Co se tu válíš, člověče drzá?

 

Kdo jsi? Vyskoč a volej, zatroleně,

 

ke svému bohu, ten se snad slituje!

 

Máš, doufám, boha, národ, k němuž patříš?

 

Nebo to ty nám neštěstí přinášíš?

 

Mluv, ty pse, kde tě našincem zovou?

 

A proč s námi pluješ rozběsněnou vodou?“

 

 

 

A Jonáš na to: „Původem jsem Žid,

 

před Nebeským otcem chci se tu skrýt.

 

K čemu mě posílá ke hříšným lidem?

 

Duše má baží nasytit se klidem.

 

Hříchy světa starostí jsou boží,

 

na můj hřbet to břímě nenaloží.

 

V žaludku lodi, nechte, ať si lehnu!

 

Utonu první, půjdeme-li ke dnu.

 

Jestli však zaživa mám být vysazen,

 

opuštěný okraj lesa je mým snem,

 

kde jen o žaludech a planých višních,

 

Bohem zanedbán, dočkám věcí příštích!“

 

 

 

Ale kormidelník zlostně mu vece:

 

„Co tu blábolíš o jakémsi lese?

 

Kde vidíš les? Chceš z lodi, slyším dobře?

 

Jediná cesta: hodit tě do moře!

 

To se taky stane, neboť nestrpím

 

na palubě chlapa, jehož tíží hřích.

 

Je to tak, za všechno můžeš jenom ty,

 

přiznals, že tě stíhá boží prokletí.

 

A boží hněv i ďábla drží zpátky.

 

 

 

Lodníci! Uděláme proces krátký,

 

pryč s Židem!“ Osm paží se ho chopí,

 

přece se kvůli němu neutopí.

 

Neb olovo, kámen, všechny tíhy tíh

 

neváží tolik jako skrývaný hřích.

 

 

 

Jonáše, ač bez sebe byl hořem,

 

rozkomíhali nad širým mořem.

 

„Ráz, dva – hej rup! Zbavíme se tě rychle!“

 

Veliké žbluňk... a moře náhle ztichne,

 

jak netvor hladový, když byl nakrmen.

 

Lodníci vděčně klesají do kolen,

 

klaní se nebi, radostí plačíce,

 

slibují oběť, míry neznajíce,

 

a nad obzorem, hle, se duha zračí.

 

 

 

Hladina moře nad mramor je hladší.

 

 

 

 

 

Druhá část

 

 

 

Pán nastražil, nemělo to chybu,

 

Jonášovi do cesty velrybu,

 

kterou poslal s otevřenou papulí,

 

ať ho pozře, po hlavě až se skulí

 

při mocném loku do jejího jícnu.

 

Jonáš dopadl, aniž sebou křísnul,

 

až do žaludku, vlásek neměl křivý,

 

vždyť klouzal hladce, a tak zdravý, živý,

 

setřásl žoužel, vytřel z očí mdloby

 

a začal zkoumat velrybí útroby.

 

 

 

V živé jeskyni, rybinou páchnoucí,

 

strávil úhrnem tři dny a tři noci.

 

Potácel se a v té tmě neposedné

 

nerozeznával půlnoc od poledne.

 

Jen myšlenky se honily mu v lebi.

 

Jako když plamen vystřelí až k nebi

 

z hlubiny sklepa při požáru, Jonáš

 

žadonil z ryby: „Vyslyš mě, Otče náš,

 

z hlubokých temnot na Výsosti volám,

 

k Tobě se modlím, zoufám si a stonám,

 

zpod víka rakve křičím polomrtvý,“

 

tak mluvil Jonáš ku svému Bohovi.

 

 

 

„Neb do tmy černočerné uvrhls mne

 

a padl jsem do vírů tvého moře

 

a všude vůkol vodstvo nebezpečné

 

a ve vlasech mám trsy trávy mořské,

 

zahltils mě vlnou, bych se ponořil

 

na samé dno Světa, který jsi stvořil,

 

do jeho nejnižších vrstev seslas mě,

 

který jsem sedával v jeho koruně!

 

Co je teď z Jonáše, kterým jsem býval?

 

Co z tvých tajemství, která jsem vědíval?

 

Tvé vody z Tvé vůle kolem mne běsní

 

a slizký rybí žaludek mě vězní.“

 

 

 

Nabíral dech Jonáš, už mu docházel,

 

mohutně nasával vzduch z rybích žaber,

 

tělo Ryby stále sebou házelo,

 

to, co vdechl Jonáš, dost mu scházelo,

 

mořský tvor už byl celý uondaný,

 

jak svoji přítěž metal na vše strany

 

bezmocně, zatímco Jonáš zhnuseně

 

a o hladu křičel v té páchnoucí tmě,

 

vyl jako vlk, když se do jámy chytí:

 

„Pane, jsem tvým vězněm!“ – znělo to vyti.

 

„Do bahna jsi mě uvrhl a do tmy,

 

bych před tvou tváří nestanul už nikdy.

 

 

 

Avšak zrak můj, slepotou mi odňatý,

 

nepřestane vidět chrám tvůj přesvatý.

 

Z oka mé touhy vypuštěna střela

 

a temnota se před ní rozevřela.

 

Můj bystrý rozum upevnila Víra

 

a vidím Boha, kdekoli se skrývá!

 

Skrýval jsem se i já před tebou, marně,

 

v podobě bouře došlápl sis na mě.

 

Ukázals mi, že pýcha předchází pád,

 

neposlušníkům umíš nehty skřípat,

 

leč neposlušník, čím je ztýranější,

 

tvář tvoje zdá se mu tím zářivější.

 

Zmizet ti, chápu, bláhové je přání,

 

dvakrát trápen, kdo útrapám se brání.

 

Ale ani ty nezmizíš mi, Bože,

 

i když mám v rybích útrobách být zmožen!“

 

 

 

V tu chvíli sebou velryba tak mrskla,

 

že Jonáš padl jako vejce do skla.

 

Ten silný úder rozbolel je oba

 

Rybu bolí Jonáš, jeho zas ryba.

 

 

 

A zvolal Jonáš: „Chceš mi mandle zvednout?

 

Proč mi nedovolíš potichu zhebnout?

 

Nedost na tom, že mě sůl pálí v očích,

 

mám si k tomu ještě obkročák skočit?

 

Jenom proto, že jsem na duši klesl?

 

Můj Pán si žádá, abych to vše snesl!

 

Mě vyvolil si Pastýř za své psisko,

 

hodina záchrany mé už je blízko.

 

Přijď, Pane, až mě propustí šatlava,

 

proženu tvé stádo hlava nehlava.

 

Vím, že dolehly k tvým uším modlitby,

 

jež jsem vroucně šeptal v břiše velryby.

 

Vryj mi do paměti, dej mi do těla,

 

že neplnit sliby, to se nedělá,

 

protože kdo se chce prolhat životem,

 

bídně skončí jako plevel za plotem.“

 

 

 

Tak pravil Jonáš, a když pak čtvrtý den

 

nadešel, Bůh ho z velryby pustil ven.

 

Jonáš byl s krví, mastnotou a žlučí

 

na boží příkaz vydáven na souši.

 

 

 

 

 

Třetí část

 

 

 

Z úst Všemocného znějí známá slova:

 

„Vstaň, podstup cestu, poroučím ti znova.

 

Dříve než v Ninive se nezastavuj,

 

a jak jsem pravil, na hříšníky žaluj!“

 

 

 

Jonáš vstal a uhání do Ninive.

 

Obejít město, k tomu tři dny chůze

 

potřebuje i velmi zdatný chodec

 

v té spleti ulic, kterým není konec.

 

 

 

První den Jonáš došel na náměstí

 

plné stánků a s půdorysem hvězdy.

 

Tam v kruhu kupců, kteří pro vousisko

 

a usmolené, otrhané roucho

 

vysmívali se mu jeden za druhým,

 

vzkřikl, jak Bůh kázal, hlasem hromovým:

 

„Slyšte vůli Pána a Vládce Nebe,

 

Ninive, kaj se, sic sešle na tebe

 

trestající rukou síru, plameny,

 

se zemí tě srovná za čtyřicet dní!“

 

 

 

Rozhorlil se Jonáš, oči krhavé,

 

po zarudlých spáncích pot se mu řine,

 

kupci zase počnou tropit si z něj smích,

 

smlouvat, šidit, přít se a plnit si břich,

 

Jonáš se poroučí, zděšen a smuten,

 

pryč od těch ošatek, nůší a puten.

 

 

 

Příští večer pronikl na prostranství,

 

kde se pro zábavu producírují

 

prohnaní mimové, mrštní jak hadi,

 

před lidmi beze studu mazlí se a hladí.

 

Jonáš se na sám vrchol hlediště vyšplhal

 

a shora skrze vousy strašlivě řval,

 

dočista jako tur rozlícený.

 

Všichni rázem ztichli jako pěny.

 

A Jonáš zaburácel hlasem Páně:

 

„Ninive, třes se, kaj, už máš namále!

 

Devětatřicet slunce západů

 

uvidíš – a pak už jen svou zkázu!“

 

 

 

Houf ženštin vzal ho mezi sebe ruče

 

a Jonáš šel z náruče do náruče.

 

Laskaly ho a čichaly rybí pach,

 

cítily i duši, ze které šel strach.

 

 

 

Tak došel, v obklopení fraucimoru,

 

třetího dne ke královskému dvoru.

 

Tam o něm věděli a hned ho vedli

 

do velké síně, kde na zlatě jedli

 

a váleli se Držitelé moci.

 

Nazí tančili jim k tomu otroci

 

a otrokyně hezké. Nebo zbraní

 

snažili se jeden druhého ranit

 

či zabít pro svých pánů kratochvíli.

 

Jonáše, aby řečnil, postavili

 

na sloup, ať hlásá si tam konec světa.

 

 

 

Jonáši z úst se dere strašná věta.

 

Proklíná krále s celým jeho dvorem,

 

palácem, jakož s celým fraucimorem,

 

s celou tou cháskou mimů a kejklířů,

 

kupců, stejně jako řemeslníků.

 

Až do morku kostí proklel Ninive,

 

potom seskočil a stráží nedbaje

 

běžel ven ze sálu, stromořadím soch,

 

halou, chodbou, parkem, přes vodní příkop

 

přeplaval a přelezl i přes mříže,

 

ani s akvaduktem neměl potíže,

 

po ulicích, hradbách, podél městských zdí,

 

branou vyběhl do volné přírody,

 

na jedno jen myslel: prchej z Ninive,

 

kámen na kameni v něm nezůstane.

 

 

 

Odebral se na poušť mezi kobylky,

 

ohlodavší už i seschlé bylinky,

 

kde horký písek chodidla popálí

 

každému, kdo si neobul sandály,

 

neb se zařekl, že třicet osm dní

 

v půstu a modlitbách stráví na poušti,

 

nehne se, dokud neuvidí v dáli,

 

ze sirných plamenů kouř jak se valí,

 

a neuslyší pukající zemi,

 

jež v sobě pohřbí město i s věžemi,

 

a všichni Ninivané nezhynou,

 

s dcerami, syny, otcem i matkou,

 

s bratry, sestrami, tetami a strýci,

 

jak svého času Jeroboámovci.

 

 

 

Od osmatřicátého začal tedy

 

pěkně pozpátku odpočítávat dny

 

a volal Pána, Všemohoucí, slyš mě!

 

Něco ti řeknu, všech mstitelů Mistře!

 

Ty jsi mne vyslal, červa mezi červy,

 

co beztrestně se tobě protivili.

 

Já tenkrát radši chtěl jsem v poušti sedět

 

schnout o kobylkách, kořínků si hledět.

 

Leč pokorný půst tobě sotva stačí,

 

vždyť vinen je i ten, kdo k hříchu mlčí.

 

Poklesek bratrův druhý bratr splácí,

 

nelze říct ne, když uložíš nám práci.

 

Jenže zloduši o dobro nedbali,

 

vidíš, jak jsem skončil, velký Stvořiteli!

 

Sluha tvůj byl nucen prchnout z pranýře,

 

slovo pravdy nemá zdatné zbrojíře.

 

Modlitbami, řečmi nic se nespraví,

 

nic než boj a síla na ně neplatí.

 

Já, Jonáš, co kdysi vyznával jen mír,

 

začal jsem hlásat zhoubu a násilí.

 

Vypověz jim válku, Pane, rozdrť je!

 

Vyhub je až do samého kořene,

 

Spravedlnost, pokoj dříve nepřijde,

 

dokud na popel neshoří Ninive.“

 

 

 

Přešel týden, dva, třetí, čtvrtý, pátý,

 

už nadešel i den osmatřicátý,

 

ráno, poledne, pak přichází večer,

 

Jonáš zkoumá obzor, z očí mu teče,

 

jak hledá, zda ohněm nerudne nebe,

 

nehoří však nikde v celém Ninive.

 

 

 

 

 

Čtvrtá část

 

 

 

Viděl totiž Pán, že v některých srdcích

 

Jonáš do dobré půdy sémě zasil,

 

ve které dokáže pomalu vzklíčit,

 

jak když necháš v hubce ohýnek vznítit.

 

A řekl si: „Vždyť nikam nespěchám,

 

sluhům svým, staletím, za úkol dám

 

rozfoukat jiskérku, ať řádně vzplane,

 

Jonáš se nedožije, to teda ne,

 

té chvíle, ale nahradí ho jiný,“

 

pomyslel si Pán, pokrčiv rameny.

 

Jonáš, nevěda nic, se rozzlobil

 

a dí: „Když jsem se v poušti usadil,

 

každý den přikradl se někdo z města,

 

čím dál tím víc jich vedla za mnou cesta,

 

zeptat se jízlivě, a přec bázlivě,

 

kolik dnů jim zbývá, a já pečlivě

 

sděloval jsem číslo – a teď kalendář,

 

nemluvě už o mně, vypadá jak lhář!

 

 

 

I Bůh má jako lhář z ostudy kabát,

 

ti, co se káli, nechali to plavat.

 

Já dobře tušil, že nejsem víc, než bloud,

 

proto jsem chtěl lodí do Tarsidy plout...

 

Vždyť ty jsi ten, kdo zlo v dobro obrátí,

 

když chceš, z pekelníků stanou se svatí.

 

Nejvyšší čas, aby sis mou duši vzal,

 

lepší bude pro mne zemřít, než žít dál.“

 

 

 

Na tomto místě vysvětlit se sluší,

 

že Jonáš, darmo kázav hluchým uším,

 

seděl v poušti čelem k městu, k východu,

 

a dík listům tykve měl tu výhodu,

 

že, jak pod slunečníkem, byl ve stínu.

 

Tykev plazila se po vyschlém stromu

 

a nepustila k Jonášovi oupal,

 

když zpod listí se na Ninive koukal,

 

jak se mu ztrácí ve hře ostrých světel,

 

alespoň z té tykve byl Jonáš vesel.

 

 

 

Až jednou ráno, ještě před úsvitem,

 

nechal Bůh tykev hlodat parazitem,

 

který ji měl hned u stonku napadnout,

 

v důsledku čehož výhonky povadnou,

 

stočí se listy, vláhu nedostanou,

 

a celá tykev začne valem chřadnout.

 

 

 

Široké listy zkroutily se mžikem,

 

už nedaly se nazvat slunečníkem

 

a Bůh poručil z východu vát větru,

 

šířit sucho a sekundovat vedru.

 

I stalo se, že sálající slunce

 

Jonáši hlavu rozpálilo prudce,

 

bylo mu všelijak, jenom ne zima,

 

dělaly se mu mžitky před očima,

 

jak na lodi, když ztratil boží přízeň,

 

bylo mu nanic a měl hroznou žízeň,

 

pročež sténal: „Kéž by sis mou duši vzal

 

lepší bude pro mne zemřít, než žít dál.“

 

 

 

Bůh řekl Jonášovi: „Rozvaž sobě,

 

zdali se na mě zlobíš spravedlivě,

 

když oplakáváš tykve plochý list,

 

pod kterým stínem mohl sis být jist.“

 

Jonáš odpověděl hlasem hněvivým:

 

„Zlobím se právem, se vším se nesmířím!“

 

 

 

Na to mu řekl Bůh: „Ty lituješ té

 

sotva za jednu noc vyrostlé tykve,

 

co během druhé noci začla vadnout,

 

a přitom nemusel jsi na rýč sáhnout,

 

nezalévals ji, neměl jsi s ní dřinu,

 

jenom ses rozvaloval v jejím stínu.

 

 

 

A mně se nemá zželet Ninive, co

 

stovky let rostlo, překonalo kdeco,

 

ve kterém věže soupeří, kdo s koho,

 

které jako ležení vítězovo

 

v poušti se rozprostírá, s ulicemi,

 

jež události dějin udusaly

 

vtisknuvše se tam? Mám dát všanc Ninive,

 

které vždy vzhlíží k budoucnosti světlé?

 

Město, co jako planoucí pochodeň

 

i v těžkých dobách mělo úroveň

 

a ve kterém celá pokolení,

 

ustála pouštních vichrů běsnění?

 

V tom městě žily statisíce lidí,

 

domy si stavěli a byli pilní,

 

každý přiložil obě ruce k dílu,

 

pravou i levou, nedělal rozdílu.

 

 

 

Zvážit ten rozdíl, na to jsem tu já.

 

Válčení nech na mě, drž se slova.

 

Nech mě jednat a ty si kázat zvykej,

 

Ninive není věčné, ani tykev,

 

ba ani Jonáš. Ale přijde čas,

 

kdy nová Ninive vyrostou zas

 

a noví Jonášové, to si piš, že

 

zrodí se jako z jader nové tykve.

 

A čtyřicet dní, let, tisíciletí

 

znamená totéž v mém božím pojetí,“

 

 

 

pravil Pán a Jonáš neodmlouval.

 

Sluneční kotouč nebem se loudal

 

a v Ninive vysoké zikuraty

 

se horkem chvěly od hlavy po paty.

 

Ohromné město strašlivě supělo,

 

jak ještěr, když si v písku hřeje tělo.

 

(1938)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4.      Zs. Móricz

 

 

 

SEDM KREJCARŮ

 

Dobře to bozi zařídili, že i chudý člověk se dovede smát. V děrách chudáků se neozývá jen pláč a nářek, ale i ze srdce jdoucího smíchu je tam dost. Třebaže je pravda, že chudý člověk se často směje tehdy, kdy by měl nejvíc příčin k pláči.

 

Dobře znám ten boží svět. Šoošové jsou rodinou – můj otec z ní také pocházel – která vytrpěla nejvíce běd a strádání. V oné době byl můj otec nádeníkem v jedné strojařské dílně. Nikdy se tím mnoho nechlubil, ani kdo jiný. Ale pravda to je.

 

A pravda je také to, že nikdy potom v celém svém životě jsem se tolik nenasmál, jako v oněch několika letech svého dětství.

 

Jak bych se také mohl smát, když už nemám svou veselou maminku s červenými tvářemi, která se uměla smát tak srdečně, že jí až slzy kanuly s očí a nakonec se tak rozkašlala, že se div nezadusila.

 

Ale ani ona se nenasmála nikdy více, než když jsme jedno odpoledne vyplnili tím, že jsme spolu shledávali sedm krejcarů. Hledali jsme je, a také jsme je našli. Tři v zásuvce šicího stroje, jeden ve skleníku... ostatní už nesnadněji.

 

Ty tři první krejcary našla matka sama. Myslela, že jich v zásuvce najde více, protože občas sívala za peníze, a co za šití dostala, dávala do zásuvky. Mně se zdála zásuvka nevyčerpatelným dolem pokladů; stačilo do ní sáhnout, a už jako bys řekl: oslíčku, otřes se!...

 

Jak jsem žasl, když se maminka v zásuvce prohrabo­vala! Jehly, náprstky, nůžky, kousky stužek, šňůrky, knoflíky – všechno to zpřeházela, až nakonec řekla udiveně:

 

„Schovaly se!“

 

„Kdo“

 

„Penízky!“ odpovědělase smíchem.

 

Vytáhla zásuvku.

 

,Pojď sem, chlapče, však my je přece jenom najdeme, ty nešlechetníky. Holomci, holomci jsou ty krejcárky.“

 

Posadila se na zem a dala zásuvku na podlahu tak, jako kdyby se bála, že peníze uletí, a také tak ji poklopila, rychle, jako když člověk chytá motýla pod klobouk.

 

Nebylo možné se tomu nezasmát.

 

,Jsou tu, jsou uvnitř,“ usmívala se a nespěchala zásuvku zase obrátit. ,,A kdyby byl třeba jen jeden jediný, jistě tam je!“

 

Posadil jsem se vedle ní na bobek a zkoumal jsem, jestli se někde opravdu neskrývá nějaký ten lesklý penízek. Nic se však nepohnulo.Ostatně jsme ani moc nevěřili, že by tam něco bylo.

 

Podívali jsme se na sebe a zasmáli se svému dětinskému počínání.

 

Sáhl jsem po zásuvce, obráceno dnem vzhůru.

 

„Pssst!“ zahrozila mi matka. „Tiše, nebo uteče! Ty ještě nevíš, jak mrštné zvířátko je takový krejcar. Velice rychle utíká, jen tak se kutálí. A jak se kutálí...“

 

Nakláněli jsme se vlevo, vpravo, dávali jsme si pozor, když se ten krejcárek tak snadno zakutálí.

 

Natáhl jsem znovu ruku, abych nadzvedl zásuvku.

 

„Jej!“ vykřikla maminka a já se tak polekal, že jsem rychle stáhl ruku, jako kdybych se byl dotkl sporáku.

 

„Dej pozor, ty malý marnotratníku! Už mu chce cestu ukázat! Dotud je náš, dokud je pod zásuvkou. Ať tam tedy ještě chvilku zůstane. Protože chci prát, jak vidíš, a k tomu potřebuji mýdlo. Na mýdlo potřebuji nejméně sedm krejcarů, za méně neprodají. Mám zatím jen tři krejcary, potřebuji tedy ještě čtyři. Ty jsou tady v tom domečku, tady bydlí, ale nemají rády, když je někdo vyruší z klidu. Utečou a už je nikdy víc neuvidíme. Dávej tedy pozor, protože peníz je moc choulostivá věc, musíme s ním zacházet opatrně. S velikou úctou. Snadno se urazí, jako nějaká velkomožná slečna. Ne­znáš nějakou vábivou říkanku?  Možná, že bychom pak snadněji penízek vylákali z jeho hlemýždího domečku.“

 

Kolik jsme se nasmáli při takovém žvatlání! Cožpak vím? Ale moje hlemýždí říkanka byla hodně podivná;

 

„Pane strýčku penízku,

 

ukažte se nablízku...“

 

 

 

A obrátil jsem zásuvku.

 

Bylo pod ní mnoho smetí, jen peníze, ty ne.

 

Maminka se v něm dlouho šťárala s kyselým úsmě­vem, ale marně.

 

„Jaká škoda,“ řekla, ,,že nemáme stůl. Kdybychom byli ten domeček převrátili na stůl, bylo by to zname­nalo větší úctu a potom by se byl krejcárek jistě objevil.“

 

Shrábl jsem všechno, co se ze zásuvky vysypalo, a zase jsem to do ní uložil. Maminka zatím přemýšlela. Hlavu si lámala, jestli snad přece jen někam nějaký ten peníz nezaložila a teď na něj zapomněla.

 

Mně však vrtalo hlavou něco jiného.

 

„Maminko, já vím o místě, kde je jeden krejcar.“

 

„Kde, chlapče? Pojďme ho rychle vyhledat, dokud nám nezmizí jako jarní sníh!“

 

,,Byl ve skleníku. V zásuvce.“

 

„Ó, ty nešťastné dítě! Ale ještě dobře, žes to dříve neřekl. Ted už by tam jistě nebyl.“

 

Vstali jsme a šli jsme ke skleníku, který však už dávno neměl skla. Ale v zásuvce byl krejcar, tam, kde jsem o něm věděl. Tři dny jsem se chystal, že ho tajně vy­táhnu, neodvážil jsem se však toho. A přece bych si byl mohl zaň koupit cukroví, kdybych byl měl dosti odvahy.

 

„Nuže, máme už čtyři krejcary. Nebuď proto smutný, chlapče – větší polovičku máme pohromadě. Potřebujeme už jen tři. A když jsme ten jeden našli za hodinu, najdeme zbývající tři jistě do svačiny. I potom budu ještě moci trochu prát. Pojď, prohledáme rychle další zásuvky, možná, že tam něco najdeme.“

 

Věru, kdyby byl v každé zásuvce krejcar, bylo by jich dost. Protože naše stará skříň sloužila ve svých mladších dobách na takovém místě, kde bylo co schovávat. Ale u nás, chudinka, nebyla moc zatížena; ne nadarmo byla celá červotočivá, pochroumaná, na spadnutí.

 

U každé zásuvky držela maminka krátké kázání:

 

„Tohle bývala bohatá zásuvka – bývala. Tahle nikdy nic nemívala. Žila vždycky jenom na úvěr. No tak co, ty zlý, mizerný žebráku, ani ty tedy krejcaru nemáš? Ó, tato nebude mít docela nic, ta jen hlídá naši nouzi. A t y? Ty vůbec nemusíš mít nic, nikdy's mi nic nedala, nedáš ani dnes. A tahle má nejvíc!“ rozesmála se, když vytáhla nejspodnější zásuvku, která už neměla ani kousíček dna.

 

Zavěsila mi ji na krk. Pak jsme si dřepli na podlahu a smáli se.

 

„Počkej!“ zvolala matka náhle. „Hned budeme mít peníze! Prohledám tatínkovy šaty.“

 

Do zdi byly zatlučeny hřebíky. Na nich visely šaty. A div divoucí! Jak matka vstrčila ruku do první kapsy – už měla v hrsti krejcar!

 

Vlastním očím nemohla uvěřit.

 

„Mám ho!“ vykřikla. „Tu je. Kolik je to už dohro­mady? Ani spočítat to nebudeme moci! Jeden, dva, tři, čtyři, pět... Pět! Už potřebujeme jenom dva. A co je to dva krejcary ? Nic! Kde je jich pět, tam se najdou i ty dva.“

 

Velice horlivě začala prohledávat ostatní kapsy, ale běda, marně. Nenašla už ani jeden krejcar. Ani nejlepší žert nevykouzlil odnikud poslední dva krejcary.

 

Na matčiných tvářích planuly už veliké červené růže. Z rozčilení a z námahy. Nesměla příliš mnoho pracovat, protože hned onemocněla. Ale ovšem – hledání peněz je mimořádná práce a tu nelze nikomu zakázat.

 

Nadešla doba svačiny a zase přešla. Večer tu bude co nevidět. Otec potřebuje na zítřek košili – ale prát nelze. Studniční voda nesmyje s jeho prádla skvrny od oleje.

 

A tu se matka udeřila do čela:

 

„Ó, já, já oslík! Ve vlastních kapsách jsem nehledala! Ale hned se do nich podívám, když už mě to napadlo.“

 

Podívala se – a hle: i tam našla jeden krejcar. Šestý.

 

Dostali jsme se do varu. Ted už potřebujeme jenom jeden!

 

„Ukaž kapsy! Možná, že i u tebe se něco najde.“

 

V mých kapsách! Ukázal jsem je. Nebylo tam docela nic.

 

Setmělo se již, a my jsme na tom byli se svými šesti krejcary právě tak, jako kdybychom neměli ani jeden. U žida jsme úvěr neměli, od sousedů, stejně tak chudých jako my, si přece nemůžeme vyprosit krejcar.

 

Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se ze srdce vy­smát své bídě.

 

A tehdy přišel ke dveřím žebrák. Zpěvavým hlasem odříkával svou velmi plačtivou modlitbu.

 

Matka se mu až bláznivě zasmála:

 

„Nechte toho, dobrý muži,“ řekla. „Už celé odpo­ledne tu dřepím, protože nemám jeden a poslední krej­car, který mi chybí na půl libry mýdla.“

 

Žebrák, stařec s tváří plnou zbožnosti, se na ni užasle podíval:

 

„Jeden krejcar?“ zeptal se.

 

„Tak.“

 

„Dám vám ho.“

 

„No to by mi ještě chybělo, abych brala od žebráka almužnu!“

 

„Jen to nechte, děvečko drahá, mně chybět nebude. Mně chybí už jen jedno jediné: hrob. Ten všechno uspořádá.“

 

Položil mi do dlaně krejcar a s mnohým děkováním se odbelhal.

 

„No, chvála bohu – utíkej tedy...“

 

Zarazila se na okamžik a pak se velmi, velmi rozesmála:

 

,,Když užkonečně máme peníze pohromadě, je po praní! Je tma a v lampě není petrolej.“

 

Z velikého smíchu dostala záchvat. Bolestný, vražedný záchvat – a jak jsem tak u ní stál, když si zakrývala ústa oběma dlaněmi a opírala se o mne, pocítil jsem, že se mi něco teplého lije po rukou.

 

Byla to krev, její drahá, svatá krev. Matčina. Krev té maminky, která se dovedla tak smát, jako se i mezi chu­dými lidmi dovede smát jen málokdo...

 

 

 

 

 

5.      L. Szabó

 

 

 

Vše za nic

 

 

 

Chápu, že se ti skutečnost

 

jeví tak strašnou.

 

Miluješ-li mě, nechť je tvůj život

 

zcela, či téměř sebevraždou.

 

Nic nedbám, co tomu v naše dny

 

řeknou lidé a zákony:

 

svým pánem je uvnitř, kdo tam venku

 

poznal, jak chutná jho…

 

Neumím radovat se jinak

 

než podle zákona vlastního.

 

Ty nejsi moje, dokud jsi svá –

 

v tom láska sotva záleží.

 

Miluješ-li mě jako svého

 

jen výměnou, budeš mi přítěží.

 

Ať jakkoli svatý, kompromis lásky

 

je kompromis; já chci už jiné svazky:

 

vše za nic! – A jiný už nebudu…

 

Vždyť všechno ostatní je souboj

 

dvou sobectví. Já chci víc: abys byla

 

součástkou mého osudu.

 

Bojím se všech, jsem nemocný,

 

dlouhá cesta mě unavila.

 

Možná že po tobě i toužím,

 

leč kdeže je má dávná víra…

 

Máš-li strach z hrozných podezření

 

utiš je – jiné rady není:

 

ukaž, že z oběti, z ponížení

 

se raduješ upřímně

 

a že se světu protivíš

 

jen kvůli mně.

 

Dokud chceš jedinou minutu

 

mít pro sebe jen,

 

dokud sama na sebe myslíš

 

a lámeš hůl nad svým životem,

 

dokud nejsi tak bez vůle

 

jak věci, mrtvé a strnulé,

 

do té doby nebudeš lepší,

 

nebudeš víc než ostatní,

 

jako bys byla pro mne cizí,

 

jak den a noc jsme – já a ty.

 

Člověk, kterého chrání zákon,

 

může být dobrý snad,

 

ty však buď mimo zákon, jak zvíře,

 

abych tě mohl milovat.

 

Jak lampa buď: když chci, zhasnu ji.

 

Nežij, když si to nepřeji,

 

nic neříkej, neplač a neviz ten žalář,

 

jejž nevyvrátí žádná síla.

 

A já pak v sobě učiním,

 

abys mi tyranství mé odpustila.

 

 

 

 

 

Naše prsty

 

Tak stulily se naše prsty,
líbajíce se dvakrát pěti
svými stehny, jak pářící se
fantastická zvířátka;

 

tak dusily se naše prsty
navzájem v sobě, nemohoucí,
jak vězni se zbytkem svých nocí,
v kleci před rozedněním smrti;

 

a přec od našich závistivců
ukradly takovou jen chvíli,
že šťastnou, nejšťastnější noc
jsme dlouho – k nedosnění – snili;

 

pak obě ruce spočívaly
nehybně v sobě navzájem
jako milenci sebevrazi,
které už oba kryje zem.

 

 

 

 

 

Moucha

 

U okna Lócinek stál a koukal,

 

jak moucha křižuje po tabulce:

 

rád by ji zaplácl a konec,

 

ale nějak neměl to srdce.

 

 

 

Já jsem četl, Lóci byl vzrušený,

 

moucha si broukala bzí-bzí.

 

„Táto,“ ozval se konečně synek,

 

„tebe ta moucha neruší?“

 

 

 

„Pročby,“ řekl jsem. Lóci odešel

 

a zas se vrátil s tužkou v ruce,

 

a toužebně pozoroval mouchu,

 

co zamáčknout nějak neměl to srdce.

 

 

 

Toužebně, zlobně se na ni díval

 

jak lovec na kořist, když mu unikne:

 

hrozně byl nerad, že v jeho srdci

 

se vzbudila lítost, jako obvykle.

 

 

 

A pravil: „Tady se nedá číst!

 

– Mám ji zachcípnout?“ dodal po chvíli,

 

„Zachcípni ji!“ řekl jsem tvrdě

 

a sledoval jsem, jak synek můj milý

 

jednou či dvakrát máchl tužkou –

 

a moucha byla již na věčnosti,

 

a Lócinek vychutnával radost

 

z hrdinství a z nevinnosti.

 

 

 

 

 

6.      F. Karinthy:

 

 

 

Nikomu to říci nesmím

 

 

 

Prolog

 

Nikomu to říci nesmím,
Proto vám to všem vyzvoním.

 

Zkoušel jsem pošeptat vám do uší,
Všem zvlášť, jak se to patří a sluší,

 

Tajemství, které stejně každý zná
a smí je slyšet jen on a ona.

 

Tajemství, pro něž jsem kdysi potají
Přišel na tento svět v hlenech a krvi,

 

To slovo, zázračné jak svatý grál,
Abych s ním, koho třeba, vyhledal
A tiše šeptnul: dej to dál.

 

Nikomu to říci nesmím,
Proto vám to všem vyzvoním.

 

Napůl jsem se už prořek´, to se ví,
Leč před cílem se to vždy zastaví.

 

Jedna vám z toho hnedle rudá byla,
Místo šeptů mě radši políbila.

 

Druhá zas ztuhla, zmrzla jako led,
Utekla mi na onen svět.

 

Nikomu to říci nesmím,
Proto vám to všem vyzvoním.

 

Třetí se na mě koukla nevěřícně,
Když zasmála se, i já se smál vstřícně.

 

Rozhodl jsem se už v dětském věku,
Že je-li bůh, tak mu řeknu.

 

V hořícím keři, čekal jsem, že přijde,
Nebyl ve víně, ni v chlebové střídě,

 

Ač jsem tak po něm prahnul jako kluk,
Jemu, zda v něho věřím, bylo fuk.

 

Nikomu to říci nesmím,
Proto vám to všem vyzvoním.

 

Že bolely mě posměšky a rány
A snad jsem hůře měl být vychovaný,

 

Zlo, dobro – pouhá představa je skrovná,
Skutečnosti se vůbec nevyrovná,

 

Že už jsem tu a ještě tady jsem
A že mám svoje místo pod sluncem.

 

Já nejsem bůh a nejsem ani svět,
Nikdy jsem s Buškem k vínu nezased´.

 

Zla, dobra nepobral jsem víc, než vy,
Byl jsem však člověk z masa a kostí,

 

Co když ho něco na jazyku svrbí,

 

Šeptá to jen do staré vrby.

 

Nikomu to říci nesmím,

 

Proto vám to všem vyzvoním.

 

Vyzvoním, jenže, prosímvás,
Začaly se mi třást ruce i hlas.

 

Kam vede cesta, rád bych vám řekl,
Dejte mi ruku, bych se nesmekl.

 

Já chci dít, zřít, žít, vztyčte mi lešení,
Zde v prachu země mi jazyk dřevění.

 

Chrastítko pryč, zvony mi uletěly,
Zde v prachu ležím ochraptělý.

 

Jakási bota po hrudi mi dupe,
Pozvedněte mě na výstupek.

 

Najmu si kazatelnu, jsou jich spousty
Nechte mě odtamtud mou píseň housti.

 

Ač teď ještě nevím, o čem bude,
Radost z ní, myslím, budou mít všude.

 

Dobrou zvěst, tajemství a duhu nesu
Vám, těm, které jsem měl rád,
Třesu se na zázrak, čekám bez hlesu

 

Na to, co nikomu říci nesmím,
A proto vám to všem pak vyzvoním

 

 

 

 

 

 

 

ŰŰ“Struggle for life“

 

Tak zdá se, brachu, přišels zkrátka
Podle Řádu a Zákona
Krouží nad tebou mlsná vrána,
Po mrše čmuchá hyena.

 

 

 

Nepodlehl jsi síle smečky,
Šelmiček udolal tě dav.
Kdo se teď sápe po tvé kůži –
Dravec? Vrabec? Proč být zvědav?

 

 

 

Kolikrát rozpřáhl ses k ráně,
A zarazila tvoji pěst –
Dobrota? Slabost? Nechápu to.
Strach? Vzdor? Stud? Nevím, na mou čest.

 

 

 

Možná jen hnus. I to se stává.
Jsem smířen. Amen. Dopsán list.
Radši ať snědí si mě červi,
Než abych já měl červy jíst

 

 

 

Prostinká pohádka

 

Byl prosím jednou jeden básník
a plamenem lásky k dívce vzplál,
neb podle něj jí doutnal v očích
vulkán a ten mu učaroval.

 

 

 

A také se prý v jejích očích
májové blesky proháněly
a šustění bílých spodniček
naplňovalo vesmír celý.

 

 

 

Pozoroval ji dlouho z dálky,
šel po jejích stopách zavátých,
oslovit dívku neměl kuráž,
nevydal hlásku, radši byl tich.

 

 

 

Byla to z lepších kruhů slečna,
zatímco básník byl z Nemanic,
„Musím zbohatnout,“ napadlo ho,
„jinak utřu hubu a nic víc.“

 

 

 

Kdo je bohatý, má peníze,
ty dneska člověk snadno získá,
bohužel jen ten, kdo už je má,
úrok se tomu taky říká.

 

 

 

Kdo ještě nemá, zkouší sehnat,
tomu se říká kariéra.
Podstatou je, že děláte dnes,
co jste se naučili včera.

 

 

 

Šel tedy básník k sobě domů
a sepsal celou sbírku básní.
Chvíli předtím, než zemřel hlady,
poslal ji do nakladatelství.

 

 

 

Po jistém čase básně vyšly
a měly ohlas nebývalý,
o vlivu „expresionismu“
„ a „nové škole“ listy psaly.

 

 

 

Potom jistý mladý snaživec,
co doktorát měl z poetiky,
o básníkovi napsal knížku,
„rozřešiv“ všechny otazníky.

 

 

 

Kniha uznala sbírku jako
„objevný přístup“ k realitě
a vzor pro jiné dnešní tvůrce,
kteří píší méně barvitě.

 

 

 

Ba recenzent přišel i na to,
že básník ten byl panteista –
a vyznavači panteismu
nemůže nevztyčit se busta.

 

 

 

Jsme na prahu „nové epochy“,
vysloví na závěr odvážně
a píše tam toho ještě víc,
už si však nevzpomínám, vážně.

 

 

 

odařené dílko, slovutní
profesoři vychválili je,
a proto bylo navrženo
i na cenu Akademie.

 

 

 

Díky čemuž mladík obdržel
katedru na universitě
s královskou gáží a zadarmo
bydlením ve služebním bytě.

 

 

 

A jak měl jednou svoje jisté,
zařídil se a nastěhoval,
zjistil si adresu té dívky,
co ji básník tak opěvoval.

 

 

 

Vypadala dost zachovale,
podobala se dívce z básní
a s malou nadsázkou z růže květ
mohl v ní vidět, kdo se zasnil.

 

 

 

Vzali se a dost šťastně žili,
oběma jim to budiž přáno,
narodily se jim dvě děti,
i ty už mají vystaráno.

 

 

 

Starší je inženýr u dráhy,
dokonce snad v pozici vyšší,
mladší zas o literaturu
hodlá se pokoušet, jak slyším.

 

 

 

V novinách, ač trochu přepsány,
vlastní básně vyšly mu už dvě.
Otec ho chce dát na studia,
a tak to snad někam dotáhne.

 

 

 

 

 

7.  Á. Tóth

 

 

 

VEČERNÍ SONET

 

Jako když dlaň černé otrokyně

 

líčidlem krášlí lenošící paní –

 

šerá dlaň léta v tichém odevzdání

 

roztírá nové barvy po krajině.

 

 

 

Ach, otrokyně, modře zbarvující

 

drdoly stromů, a tvář luny zchladlou

 

krášlící stříbrem – polaskej mou zvadlou

 

a trudným shonem pomačkanou líci

 

 

 

jak ona dívka, bez které si nevím rady

 

a bez níž život má mdlou vůni jenom

 

jak teď ty hluboké a temné sady,

 

 

 

a pro niž – jak tu sklesle čekám v šeru –

 

mé srdce stejně žhavé je i u slzeno

 

tak jako lože vdovců v podvečeru... !

 

 

 

 

 

JALOVÁ  CHVÍLE

 

 

 

Opuštěný.

 

Zoufale sám.

 

Slzy mi vyhrkly.

 

Ani je nestírám.

 

Na stole voskovaný ubrus hladký.

 

Nedbale slepuji své řádky,

 

já, směšný panák, vychrtlý, až dojímám.

 

Já, já.

 

Na celé zeměkouli sám.

 

 

 

 

 

RANNÍ   SERENADA

 

 

 

Líný kal města šedne – dnít se chystá.

 

Ale tam na obloze, jež je širá,

 

už v dálce novou čtvrtku rozprostírá

 

jitro, ten velký impresionista.

 

Stříbrným olůvkem kreslí mráček

 

a maluje, až v bledé modři pluje

 

obraz, jejž do prostoru připichuje

 

měsíc, ten velký zlatý připínáček.

 

 

 

Temnota – kutna noci nepůvabná,

 

opadává se stromů, kam úsvit sahá,

 

a v chladu silueta lesa nahá,

 

ten věčně bujný div, ta žena vábná,

 

jež odhalit chce tělo a svou krásu,

 

už protahuje se a snivě vzdychne,

 

než Slunce – starý rozkošník jí vpíchne

 

svůj zlatý hřeben do zelených vlasů.

 

 

 

Zde však, sevřeno domy, nemohoucí,

 

jde šedé jitro pusté všemi místy,

 

kde opadly už velké žluté listy

 

plynových lamp, těch smutných květů noci.

 

Jen semtam vztyčí se a choře šlehne

 

v nejisté šero strom, a hned zas jiný –

 

zelená louč, vlající do hlušiny

 

na náměstí, kde ještě nic se nehne.

 

 

 

Anuško, spíš ? – Jdu jitrem, posmutnělý,

 

po smutných ulicích jdu, v duchu slyše,

 

jak pro můj klid na skřipky hraje tiše

 

má fantasie – cikán osamělý.

 

Obloha... rty tvé... lesy po okolí –

 

toť sordina té písni vzlykající,

 

ač rád bych pod tvým oknem na ulici

 

hrál sladkou serenádu, která bolí!

 

 

 

Srdce mé, to přec za housle se hodí,

 

vždyť z něho vzlétá touha i mé žaly,

 

aby ti v srdce bolest pašovaly

 

i bludnou touhu, jež tak sama chodí –

 

a ty bys panensky a sladce spala,

 

netušíc, že ti slza stéká s lící

 

ve snu, jejž zapomeneš před denicí,

 

a tak můj život zhýralý bys oplakala !

 

 

 

 

 

OBRÁZEK Z NÁPRSNÍ TAŠKY

 

 

 

Proč je dobré – do tvých teplých očí se dlouze zahledět?

 

Proč je dobré – schoulen na tvých malých ňadrech spát?

 

Proč je dobré – teplem tvých stehen se rozněžnit?

 

 

 

A jak je dobré znaven v tvém klíně najít klid!

 

A jak je dobré tvou hedvábnou pleť vlaze zadýchat!

 

I cítit, jak tvá kolénka se začla chvět!

 

 

 

Mé lačné žhoucí oči ti na ramena svítí zblízka,

 

ó jak dvě bídné plaché zlodějské lampičky,

 

jež po tobě jen slídí, když za nocí se jim stýská!

 

 

 

Jak něžně svírající věnec dvě mé chtivé paže

 

tak rády by tě chtěly svírat, věčné stráže,

 

ty sladká, měkká, nádherná a vonná jako voničky!

 

 

 

Jak divné je, že musím od tebe teď odejít

 

a doutník v ústech půjdu po ulici v davu,

 

zaujat věcmi a lidmi, i starostí plnou hlavu!

 

 

 

Jak obrázek v náprsní tašce budu tě v srdci mít,

 

obrázek, na který chvílemi a jen tak zběžně

 

potají pohlédnu a políbím jej něžně.

 

 

 

 

 

PLAMÉNEK

 

 

 

Sirku jsem na zem odhodil,

 

a zpupně už plál ze všech sil,

 

štíhlý si tančil na špičce,

 

žlutý a v ostré čepičce,

 

vesele, skřítek, skotačil,

 

na všechny strany sebou šil,

 

žhnul, skákal, hryzal do stébel,

 

veliký požár zřejmě chtěl,

 

ohňový zázrak, žhnoucí les,

 

vzduch žhavý, žár až do nebes…

 

Nad ním však stromy čněly dál

 

a každý květ se usmíval,

 

nikdo se nebál očividně

 

i suchá tráva stála klidně.

 

Plamének–skřet se ochladil,

 

unavil se a posadil,

 

naposledy se rozetřás

 

a na koberci z mechu zhas.

 

 

 

Jen já ho viděl, nikdo z vás.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                          

 

OD SRDCE K SRDCI

 

 

 

U okna stojím v noci, zírám v tmu

 

a okem jako bych chtěl pohltit

 

přes nezměrnou a pustou dálavu

 

daleké hvězdy mírný, tichý třpyt.

 

 

 

Z dálek sta bilionů mil ten třpyt

 

proniká skrze tmu a mráz a led

 

nezměřitelných temných prostorů

 

a tak k nám letí na tisíce let.

 

 

 

Poselství z nebes, které dospělo

 

až ke mně a v mých očích našlo cíl,

 

blaženě hynouc – víčka přivírám,

 

jako bych víko rakve přirazil.

 

 

 

Učili mě, že vědou zváženo

 

v křišťálových a jemných přístrojích

 

to světlo nese zvěsti o živlech

 

s mým tělem a se zemí spřízněných.

 

 

 

Uzavírám je v sobě, vsávám do krve

 

a smutně sleduji, jak zhluboka

 

pradávným žalem světlo krvi mé,

 

nebesa zemi, živel živlu lká.

 

 

 

Bolí snad hvězdy vesmír samoty,

 

ta miliónkrát těžší siroba?

 

A že už nikdy nesetkáme se,

 

když mráz, noc, dálka o rozluku dbá?

 

 

 

Proč, hvězdo, pláčeš? Nejsi o nic dál

 

než na zemi zde srdce od srdce.

 

Což Sírius mně vzdálenější je

 

než mnozí bližní? kdo to tvrdit chce?

 

 

 

Ó běda, lásko, běda, přátelství!

 

Cesto od srdce k srdci, bědo běd!

 

Vysíláme z očí mdlé paprsky

 

a mezi námi – vesmír... tma... a led.

 

 

 

 

 

VĚNEC Z VEČERNÍCH PAPRSKŮ

 

 

 

Ztemněla cesta, všude nablízku

 

padaly stíny, v parku soumrak slétal

 

a něžný, tichý věnec z paprsků

 

do tmavých vlasů tvých ti křehce vplétal:

 

ten bledý, vzdušný, zadumaný třpyt,

 

jenž světlům pozemským se nepodobal,

 

ten jas, v němž s vůní mísil se i klid,

 

jak věci převtělila pozdní doba.

 

 

 

Vůně... klid... Vůně věcí tajemných

 

ve vlasech zářila ti, mír, tak milý,

 

a bylo dobré žít, jak nikdy dřív

 

a oči ten třpyt do srdce mi vpily:

 

už nevěděl jsem, zdali ty to jsi

 

či v hořící keř změnila ses celá,

 

a bůh zas zjevil se jak před časy

 

a duchem žhnul z těch křoví, jež se chvěla.

 

 

 

Očarován jsem stál a splýval s tmou...

 

Minuty... tisíciletí... se mihly...

 

Tu za ruku's mne vzala najednou –

 

mé řasy umdlené se zvolna zdvihly...

 

Cítil jsem: v srdce se zas navrátí

 

a hudbou hlubokou – (jak krev, když zmáhá

 

spleť ztuhlých žil) – mne prudce uchvátí

 

pozemský cit: jak miluji tě, drahá!

 

 

 

 

 

 

 

8.    Gy. Juhász

 

 

 

Hymnus člověka

 

 

 

Člověku patří dnes můj hymnus,

 

ať zazní novou nadějí,

 

ať zpívá za neznámé tvory,

 

za jejich víry, jejich vzdory,

 

sny pohroužené do pokory!

 

Všem blízkým srdcím zapěji!

 

 

 

Zdalipak víte, co je člověk?

 

Z prachu a z nekonečna vzniká,

 

sám pozemšťan si bohy tvoří,

 

s osudem válčí, jeho hoři

 

nastaví perlík, to, čím hoří,

 

je mohutný řád bojovníka!

 

 

 

Vizte ho za bouří všech živlů

 

dobývat z holé půdy život!

 

On drtí hroudy, pole vláčí,

 

nedbaje na žár, na bodláčí,

 

a přitom k budoucnosti kráčí,

 

nad hlavou oblaka a záře.

 

Vizte ho ke slunci se vzpínat,

 

až k nebi mířit svými činy:

 

rukama pyšné báně staví,

 

duch odvážný a nesmlouvavý,

 

on, věčný vítěz, výšky zdraví

 

nebo se noří do hlubiny.

 

 

 

Člověče nebohý i mocný,

 

tebe já miluji, co mohu,

 

věřím ti cele, nejen slovy,

 

jsi revoluční, osudový,

 

i smrti saháš na okovy,

 

jsi věčným dědicem všech bohů!

 

 

 

 

 

 

 

Knihovna

 

 

 

Dole v pestrých vazbách jako kokety

 

dřímou díla galantní a dráždivá,

 

dobrodružství, zmatky srdce, zálety,

 

Schnitzler mlčí, Boccaccio se usmívá.

 

 

 

V druhé polici jsou díla básníků,

 

zlaté ořízky a bílé hedvábí,

 

sladké naděje a hoře úniků,

 

zklamané sny, které dávno nevábí.

 

 

 

Spencer, Kant i Bergson, ve vazárně

 

přioděný černě, čeká marně.

 

Život! V něm je pravda zakleta!

 

 

 

Útěchy i moudrosti jsou plané,

 

a když v kamnech uhlí pěkně plane,

 

čtu si příběh prince Hamleta.

 

 

 

 

 

Co píše starý básník

 

Literatura. Každý se jí dvoří,

 

chudák jí leckdy zasvětí i život.

 

Literatura. Jaká bláznivina,

 

do rýmů městnat všechno nevídané,

 

co duhově i mramorově plane,

 

nádhernou radiálu, zvanou život,

 

i květy, které rozkvetou až příště!

 

Literatura. Smutná pošetilost,

 

dychtivost mladých, bludné zápasiště.

 

 

 

V rubáši vědoucího, zvaném stáří,

 

dívám se na hemžení mladých tváří.

 

Také já jsem svůj život obětoval

 

věčnému umění, své bílé tvrzi:

 

umění, veršům, veršům a zas veršům,

 

zatímco ostatní se milovali,

 

toužili, chtěli, sváděli své boje.

 

Literatura. Špehýrkou jsem hleděl

 

do krásné doliny, jak se v ní motá

 

můj uplakánek, poutník do života.

 

Literatura. Život bez života.

 

 

 

 

 

Maďarské léto 1918

 

 

 

Mák svými kouzly jako na znamení

 

maďarská pole rudě rozplamení.

 

 

 

Tisa je kotel, vroucí, spící, němý

 

a objímaný rozžhavenou zemí.

 

 

 

Vybledlý tyrkys, žhavé nebe plane,

 

hedvábné mráčky, touhy roztoulané.

 

 

 

Nedozírný lán. Plavá zář se line

 

na stohy horkem zmožené a líné.

 

 

 

Léto se dusí, ticho v prázdném česnu,

 

Maďarsko klímá, pán si hoví ve snu.

 

 

 

Co nastane, až stohy jednou chytnou

 

i s cháskou zahálčivě blahobytnou?

 

 

 

Až se jim zhnusí země dosud spící

 

v maďarském létě vzdutém před vichřicí?

 

 

 

 

 

Jaké měla vlasy...

 

 

 

Vlasy měla plavé, dávno nevím jak,

 

ale vím, jak v létě zlátnou klasy,

 

a když plavá země svítí do oblak,

 

vidím znovu její plavé vlasy.

 

 

 

Oči měla modré, dávno nevím jak,

 

ale když se loučí v teskném září

 

s nadoblačnou dálkou zmalátnělý zrak,

 

vybavím si azur v její tváři.

 

 

 

Měla hebký hlas, už dávno nevím jak,

 

ale zjara, když se ztrácí nebe,

 

samet mladých luk je hebký právě tak

 

a já slyším Annu vedle sebe.

 

 

 

 

 

Věčná Anna

 

 

 

Přicházela a pomíjela léta

 

a ty jsi mizela z mých vzpomínek,

 

v mém srdci dávno vybledl tvůj obraz,

 

křivky tvých ramen, dozněl i tvůj hlas

 

a já už nešel za tebou tím svahem,

 

tím bludištěm, tou houští, zvanou život.

 

Tvé jméno vyslovím už bez pohnutí,

 

dávno už nežadoním o tvůj pohled,

 

dávno vím, že jsi byla jednou z mnoha,

 

vím, jak je mládí bláhové, a přece,

 

má milá, nevěř, všechno neminulo,

 

nebylo marné, co jsme prožívali,

 

jsi se mnou stále, i když koktám, zdravím

 

s vázankou na půl žerdi cizí lidi,

 

jsi ve všem, co je ve mně každodenní,

 

v cárech mých dopisů, jimž konce není,

 

i v celém životě, v mém plahočení

 

na věky věků budeš vládnout. Amen.

 

 

 

 

 

Hostina v Tápě

 

Bručí basa, ach, divný zvuk tu zni,

 

v útrobách puklý zvon se rozezni,

 

psi vyjí na svůj měsíc ze všech stran,

 

naproti ozývá se hejno vran.

 

 

 

Bručí basa, skončilo panenství,

 

život tu není šprým a tajemství,

 

víno vypít a potom ženu zbít,

 

od rána do večera robotit.

 

 

 

V zimě však utichne svět veškerý,

 

bez konce běží dlouhé večery,

 

člověk jak medvěd spí a brumlá si,

 

v chalupách lidé, venku zase psi.

 

 

 

Bručí basa a měsíc menší je,

 

až do dna družba víno vypije,

 

soumrak si už pročesává vousy,

 

v chotáru si Smrtka kosu brousí. . .

 

 

 

 

 

Filologie

 

Mne Budapešť, ta velkosvětská dáma,

 

nebyla nikdy sladkou útěchou,

 

studentská bída byla moje máma,

 

však peníze i radost macechou.

 

 

 

Mé miloval jen jeden její zámek,

 

zatuchlý palác byl tam slastí mou,

 

prach knih mou duši opájel jak spánek,

 

jaro mi bylo věcí neznámou.

 

 

 

V jásavých barvách zeleně a lila

 

se probudily bulváry a vřou,

 

mě studovna však temná pohltila,

 

tajemství věků duní knihovnou.

 

 

 

Horatia s glosami Scaligera,

 

jsem ukrýval před spěšnou hodinou,

 

a Lydia či Chloé, Řecka dcera,

 

mi šeptala, že lásky pominou.

 

 

 

A jako druh můj z časů dávných drahně,

 

jenž opisoval knihu prastarou,

 

na okraj škrábu: Já chci pít! Však marně!

 

Ne, nikdy neuhasím žízeň svou!

 

9.     A. József

 

 

 

Ars poetica

 

Jsem básník – a nač hlavu plésti
má sama poesie mně?
Nemá se přece k nebi vznésti
hvězda na noční hladině.

 

Čas zvolna vytratí se někam,
pohádky nejsou stravou mou.
Já skutečný svět chtivě srkám
s oblohou navrch zpěněnou.

 

Krásný to pramen – na koupání!
Klid se strachem se objímá
a v pěnách vzniká štěbetání,
jež lahodnost i moudrost má.

 

Co je mi po básnících kolem?
Potřísněni po klíční kost
lží obrazů a alkoholem,
nechá předstírají zmámenost.

 

Vykročím z dnešní krčmy hnusné
k lidskému rozumu, ba dál!
Svobodnou myslí nelžu hnusně,
abych se sluhou, hlupcem zdál!

 

Jez, pij a spi a miluj zplna!
Vesmírným vzdoruj oblastem!
Aniž snad sykaje a kina
sloužím zlým, podlým mocnostem.

 

Nesmlouvat! – at jsem štasten zplna!
Jinak mne kdekdo tupit smí,
cejch dá mi mnohá rudá skvrna,
horečkou míza vyschne mi!

Nezavru hrdá ústa za nic,
povedu stížnost k vědění.
Století ke mně zří, mně straníc,
při pluhu rolník o mně sní,

 

a vytuší mne dělník tělem
v přestávce dvou gest ztrnulých,
u kina na mne podvečerem
čeká hoch v šatech chatrných.

 

Kde řád mých veršů od sebranky,
sražené v houf, je napadán,
bratrské vyjíždějí tanky,
aby můj rým zněl rozhoupán.

 

Dospělý – pravím – není člověk!
Ač si to myslí, velikáš.
Nechť tedy jeho rodičové:
duch, láska – nad ním drží stráži

 

 

 

 

 

Bože

 

Před svými starostmi tě skrývám,

 

Bože, moc rád tě mám a vzývám.

 

Kdybys byl třeba kamelotem,

 

křičel bych s tebou, zkropen potem.

 

 

 

Kdybys byl oráč v polích s pluhem,

 

dřel bych se s tebou, byl ti druhem.

 

A měl bych rád i tvoje koně

 

a moudře bych se staral o ně.

 

 

 

Nebo bych oral, kleče svíral

 

a v šlépějích tvých se ubíral,

 

na slance dobrý pozor dával,

 

abych tam hlouběj zaorával.

 

 

 

Kdybys byl hlídač, hlídal lány,

 

zahnal bych sám snad všechny vrány.

 

A každá práce toho druhu

 

šla by nám vesele vždy k duhu.

 

 

 

Kdyby ses smál, též bych se smával

 

a po večeři přisedával

 

a ty by sis mé dýmky hleděl

 

a já bych vše ti vypověděl.

 

 

 

 

 

Óda

 

1
Na třpytné skalnaté stráni sedím.
Mírný vánek
mladého léta vane jak teplý van
večeře plné radovánek.
A srdce tichu přivykám.
Není to těžká věc –
ožije vše, co v dáli mizet zahlédám,
hlava klesne a klesnou
i ruce nakonec.

 

Hledím na hřívu hor –
a záře tvého čela
jak by se na každém lístku skvěla.
Na cestě nikde živý tvor –
a já zde vidím, jak ti vítr léta
sukní zatřepetá.
A pod listím, jen je rozhrnout,
tvůj vlas vidím se zablýsknout,
tvá hebká ňadra se pozatřást,
a jak potůček Szinva běží,
hle, opět vidím,
jak na oblých bílých obláscích,
podobných zubům tvým, úsměv z pohádek sněží.

 

2

 

Ó jak tě mám rád,
nebe, jež přiměla jsi k řeči
i zrádnou samotu plnou lstí a léči
spřádaných v nejhlubším skrytu srdce,
tebe, k níž promlouvá veškeren řád!

 

Tebe, jež jako od svého hřmotu vodopád
se odděluješ ode mne a tiše plyneš do dáli,
zatím co já na vršcích svého života
blízko dálav, od země do nebes
zmítán – volám a musím lkát,
že tě, má sladká macešská lásko, mám rád!

 

3

 

Mám tě rád jako matku hoch malý,
jako svou propast mlčící skály,
mám tě rád jako světlo sály,
jako duch oheň, jak tělo klid.
Mám tě rád jako vždy život milovali
smrtelníci, dokud mohli žít.

 

Úsměv tvůj, pohyb, něhu v tvém slovu
chovám v sobě jak země, co pohltila.
Jak kyseliny do tvrdého kovu
v mou mysl tě vleptaly mé pudy,
ach, bytosti krásná, milá,
jež plně mou mysl zaplnila!

 

Chvíle hřmotivě uplynou,
ty však mi němá v uších sedíš.
Hvězdy zazáří, spadnou, pominou,
ty však mi v očích trvale vězíš.
Tvá příchuť, jak ticho v jeskyni
vychladlá, mi v ústech vane,
tvá ruka na sklence vody načerpané,
a na ní jemných žilek větvení,
když chvílemi modře povyvstane.

 

4

 

Ó, z jaké hmoty jsem to vytvořen,
že mě tvůj pohled tvární i řeže?
Jaká to duše a jaké světlo jen,
a jakým to vše je skvělým zázrakem,
když v mlhách nicoty smím rozechvěn
hladit tvého plodného těla pahorky, věže?
A když jak Slovo v mysl, jež pro ně hoří,
smím do tvých tajemství se vnořit...?

 

Koloběh krve tvé je keř růžový,
jenž zachvívá se, neumdlévající.
Roznáší proud, aby na tvých lících
rozkvetla láska – jež se změní
v požehnaný plod tvého lůna ženy.

 

Křehkou tkáň tvého žaludku
spleť kořínků tká – útek po útku –
a přadenu se podobá,
jež spřádá se i rozpřádá,
aby vzrůstala síla tvých žláz,
jež buňkám množit se dá,
a krásná košatost tvých plic
šuměla o své slávě šeptajíc.

 

Věčná hmota blažena proniká
průchody střev tvých útrob živých
a bohatým životem struska vyniká
projdouc vřídly ledvin přičinlivých.

 

Vlnivé pahorky se nadnášejí,
hvězdné obrazy se v tobě chvějí,
jezera se vlní, továrny běží,
miliony živočichů se hemží,
hmyz,
chaluhy, sliz,
krutosti dobrota;
slunce září, matná severní záře ligotá,
tvým nitrem bloudí v sněni
věčnost bez uvědomění.

 

5

 

Jak kusy krve sražené
ti padají k noze
slova těchto mých vět.
Bytí se zajíkne,
jen zákon mluví stroze.
Ale mé činné tkáně, jež každodenně
mne obrozují, jsou hotovy neprodleně
oněmět.

 

Zatím však všechny křičí,
k tobě, v níž ze dvou miliard lidí
svou touhu vidí:
„Ty jediná, ty kolébko měkká,
ty hrobe pevný, lože živé, jež čeká,
ó přijmi mne!“

 

(Jak vysoké je nebe po ránu!
Houfy se třpytí v modrém bezednu.
Ostré jasy mi oči rvou,
i myslím, že jsem ztracen.
A slyším, jak mi nad hlavou
hřmí, buší mé vlastní srdce.)

 

(Dozpěv)

 

(Vlak mě unáší, k tobě pospíchám,
snad ještě dnes tě najdu někde tam,
snad tváře planoucí ochladnou,
snad řekneš mi tiše pojednou:

 

„Dnes teče teplá, užij koupele.
Zde ručník, usuš vodu na těle.
Maso se peče, ukoj hlad, bud syti
Kde ležím já, tam budeš lože mít!“)

 

 

 

 

 

S čistým srdcem

 

Bez otce i matky jsem,
neznám boha, rodnou zem,
rubáš ani kolébku,
polibek ni milenku.

 

Nejím nic už třetí den,
mnoho ani málo jen.
Dvacet let mých zmůže svět –
prodám těch svých dvacet let.

 

Nechce-li je nikdo z vás,
však už si je koupí ďas.
S čistým srdcem budu hned
krást, a třeba zabíjet.

 

Chytnou mne a oběsí,
v dobrou zemi lehnu si,
vražedný květ vzejde z hlín
nad mým srdcem nádherným.

 

 

 

 

 

U DUNAJE

 

 

 

Seděl jsem na schodišti u přístavu,

 

hleděl, jak pluje slupka melounu.

 

Sotva jsem slyšel – strastí plnou hlavu –

 

hladinu žvastat, mlčet hlubinu.

 

Jako by z hloubi srdce vytékal mi,

 

byl Dunaj moudrý, veliký a kalný.

 

 

 

Jak svaly člověka, jenž síly plný

 

buší a kope, z bláta lepí chýš,

 

tak naběhly, tak vypjaly se vlny,

 

i ochably a pohyb ustal již.

 

Jak matka vlny v řeči kolébaly

 

a všechen kal a špínu města praly.

 

 

 

A začlo mrholit a potom zase

 

bez zájmu krátký deštík došuměl.

 

A přec, jak z jeskyně bych zadíval se

 

na dlouhý déšť – já v kraj se zahleděl:

 

jak lhostejný a věčný liják dštila

 

minulost šedá, jež dřív pestrá byla.

 

 

 

Dunaj plynul. A jako hošík malý,

 

na klíně matky snící těkavě,

 

tak mile na vodě si pěny hrály,

 

usmívaly se na mne laskavě.

 

Na proudu času byly jako hroby

 

rozpadlých hřbitovů ze zašlé doby.

 

 

 

2

 

Jako bych sto tisíc let hleděl na to,

 

co náhle se mi zjeví blýskajíc.

 

Čas naráz dozrál měrou vrchovatou

 

a mnou jej zří mých předků sto tisíc.

 

 

 

Vidím, co neviděli, neboť šili,

 

vraždili, objímali, a tak dál.

 

A oni zří, když v hmotu sestoupili,

 

co nezřím já – abych nic nezalhal.

 

 

 

Jak strast a radost navzájem se známe.

 

Jim patří dnešek, minulost já mám.

 

Drží mou tužku, když se v báseň dáme,

 

a já je cítím, já si vzpomínám.

 

 

 

3

 

Má matka – Kumánka, můj otec – Sikul zčásti

 

a zpola Rumun, nebo jím byl docela.

 

U matky pokrm býval samou slastí,

 

u otce krásná pravda strhnout uměla.

 

Pohnu-li se, tu oni v objetí se zvednou.

 

Někdy mne proto těžký smutek přepadne –

 

toť zánik. A já z něho jsem. „To poznáš jednou,

 

až nás již nebude,“ tak oslovují mne.

 

 

 

Tak mluví ke mně, protože již mnou se stali;

 

ač slab, jsem jimi silný, já, jenž z dávna vím,

 

že víc než množství jsem, vždyť v čase, jenž se valí,

 

až do prabuňky jsem já každým předkem svým,

 

tím předkem, jenž se rozkládá, jenž rozmnoží se:

 

a já se šťasten v matku, otce proměním

 

a otec můj i matka sami rozdvojí se

 

a já se rozmnožím, jsa – Jediným!

 

 

 

Jsem svět – to vše, co je i bylo, štěstí, strasti,

 

přemnohá pokolení v ustavičné při.

 

Vítězím s mrtvým dobyvatelem své vlasti

 

a muka porobených cit můj rozjitří.

 

Arpád, Werbőczi, Zalán, Dózsa s pýchou mužnou,

 

Turek a Tatar, Slovák, Rumun, tvář za tváří

 

splývají v srdci, které včerejškům je dlužno

 

jasnější budoucnost – ó dnešní Maďaři!

 

 

 

...Chci dělně pracovat. Je boj už velký dosti,

 

když minulost svou přiznat musíme.

 

Hle, vlny Dunaje, který je minulostí,

 

dneškem i zítřkem, objímat se vidíme!

 

Boj, který vedli po staletí naši předci,

 

už v mír se přetavuje rozpomínáním,

 

a uspořádat navždy pospolité věci

 

je naším úkolem, a věru nemalým!

 

 

 

 

 

POZDNÍ NÁŘEK

 

Horečkou – šestatřicet – žhnou mi skráně

 

a ty, mámo, necháš mě!

 

Jak bledé lehké děvče, když kývnou na ně,

 

ulehlas po bok smrti poslušně.

 

Z jeseně hebké, z milých ženských tváří

 

sestavit chtěl bych si tvůj obraz pravý,

 

však chybí čas, už se to nepodaří,

 

ohnivý žár mne stráví.

 

 

 

Naposled jel jsem do Szabadszállási,

 

to konec vojny byl,

 

a v té zdrchané Budapešti naší

 

chleba bys z prázdných krámů nedobyl.

 

Na střeše vagónu, kam jsem si vlezl,

 

držel jsem pytel brambor, proso k tomu,

 

ba, paličák, i kuře jsem ti vezl –

 

bylas však navždy z domu.

 

 

 

Mně jsi odebrala a červům dala

 

sebe a prs svůj též.

 

Těšila jsi synka i kárávala,

 

a hle, tvá milá slova byla lež!

 

Do polévky foukalas mi, by zchladla,

 

říkala: „Broučku, jez, ať rosteš mámě!“

 

Teďchutnáš hlínu, jež ti na rty padla –

 

tak, matko, podvedlas mě!

 

 

 

Sníst jsem tě měl!... Tvou večeři jsem jídal,

 

proč? prosil jsem se snad?

 

Proč nad prádlem se hrbit jsem tě vídal?

 

Aby ses mohla v truhle narovnat?

 

Vidíš, jak zase toužím po výprasku ?

 

To šťasten odsekl bych, než čas mine:

 

„Jsi zlá! Chceš nebýt pro moji lásku

 

a kazíš vše, ty stíne!

 

 

 

Jsi větší lhářka, než kdy žena byla

 

z těch, které slibují a lhou.

 

Kradmo jsi živou víru opustila,

 

v utrpení z tvých lásek zrozenou!

 

Cikánko! – Cos mi dala při mazlení,

 

ukradlas mi v té chvíli naposledy!

 

Dítě chce klít – neslyšíš, mámo, klení?

 

Tak okřikni mě tedy!

 

 

 

Zvolna mi svítá, není už co kdysi,

 

legendy mlhavé.

 

Dítě, jež na matčině lásce visí,

 

pozná, jak bylo srdcem bláhové.

 

Kdo z matky zrozen, zklamán jednou pyká,

 

buď tak či tak, že sám se klamat chce.

 

Ať rve se – smíří, obojí jak dýka

 

smrt jistou mu přinese!

 

 

 

 

 

NA SVÉ NAROZENINY

 

 

 

Dneska mám třicet dva roky,

 

překvapí vás ty mé sloky,

 

láry

 

fáry.

 

 

 

Zde v tom kavárenském šeru

 

nad dárečkem tímto věru

 

já sám

 

jásám.

 

 

 

Ty tam jsou třicet dva roky,

 

za měsíc nemám dvě stovky.

 

Ta slast,

 

má vlast.

 

 

 

Mohl jsem být učitelem,

 

a ne péra ničitelem

 

chudým,

 

rudým.

 

 

 

V Szegedu mě vyhnal z bran

 

university jeden pán

 

divný,

 

vlivný.

 

 

 

Pokáral mě, a ne krotce,

 

za mou báseň „Nemám otce...“

 

Mávli

 

šavlí,

 

 

 

vlast proti mně bránit chtěli,

 

když jim přečet verš ten celý,

 

běsně

 

děsně.

 

 

 

,,Vy – a za to mohu ručit –

 

nebudete nikde učit“ –

 

září

 

v tváři.

 

 

 

Je radost, již pan Horger má,

 

že básník v mluvnici se nevyzná,

 

krátká,

 

vratká.

 

 

 

Nad tu školskou pavědu

 

já výše lid svůj povedu

 

stále

 

dále.

 

 

 

 

 

PROCITNUTÍ

 

Odpoutal nebe jas úsvitu

 

a na jeho hlas, zvoucí, milý,

 

brouci a děti z úkrytu

 

na slunko vyjdou v malé chvíli.

 

A lehkost tančí jako víly

 

v průzračném vzduchu všude tu.

 

Každý strom přes noc obsadily

 

listy jak roje motýlků.

 

 

 

2

 

Červeně, modře, žluté plát

 

skvrny obrazů v snách jsem viděl

 

a myslil jsem, to že je Řád –

 

tak bez hnutí vše tkvělo klidně.

 

Sen můj jak šero zavalil mě

 

teď – a železnýsvět je Řád.

 

Ve dne mi v hrudi luna stydne,

 

noc cítí ve mně – slunce hřát.

 

 

 

3

 

Hubený, chléb jím občas jen

 

a na duších, v nichž lenost žije

 

i žvást, chci zdarma, bez odměn,

 

něco, co kostek jistější je.

 

Nejsem, kdo z pečínek si tyje,

 

nesvírám děcko přešťasten –

 

ne, neuloví kočka chtivě

 

myš vně i uvnitř zároveň.

 

 

 

4

 

Jak na štípaná polena

 

leží svět – dřeva naskládaná;

 

věc věcí je tu drcena,

 

svírána, těžce stlačována,

 

a tím i determinována.

 

Jen to, co není – růsti zná,

 

jen to, co bude, květy dává,

 

co je, se tříští zúplna.

 

 

 

5

 

Na nákladovém nádraží

 

pod strom jak kus ticha jsem klesl;

 

rtů dotkl se plevel šedavý,

 

syrový, sladký, až jsem žasl.

 

Mrtev jsem po hlídači pásl,

 

sleduje zmlklé vagóny,

 

na nichž stín hlídače se třásl

 

v uhlí, jež lesk má modravý.

 

 

 

6

 

Hle, tady uvnitř bolest je

 

a tam venku je objasnění.

 

Svět – tvoje rána – pálí, žhne,

 

duši – horečku – cítíš v chvění.

 

Jsi rab, dokud v srdci vzdor pění,

 

volný, když srdce odmítne

 

postavit si dům k lenošení,

 

v němž domácí pán usedne.

 

 

 

 

 

 

 

7

 

 

 

Zřel jsem – v hávu večerní tmy –

 

nebeské kolo ozubené,

 

a z třpytných vláken náhody

 

stav včerejšků tkal zákon temně.

 

Znovu jsem vzhlédl z temnot země

 

a spatřil – pozahalen sny –

 

jak zákon, to tkanivo jemné,

 

tu a tam protrhne se vždy.

 

 

 

8

 

V sluch ticha – jedna bije tu.

 

„Mohl bys navrátit se v mládí;

 

vprostřed vlhkých zdí z cementu

 

kus svobody si vysnít kradí“ –

 

myslím. Jen vstanu, hlavu zchladí

 

hvězdy, jež s třpytem démantů

 

jsou mříží, která cestu hradí

 

nad celou, padlou v němotu.

 

 

 

9

 

Slyšel jsem plakat železo,

 

slyšel déšť smát se prškou jemnou,

 

viděl: trhá se minulost

 

a jen přelud lze zapomenout;

 

ale když milovat znám jenom,

 

těžce nesa své břemeno,

 

proč nutno kout zbraň naostřenou

 

z tebe, vědomí zlaté, proč?

 

10

 

 

 

Dospělým se stane člověk v den,

 

kdy v srdci matku, otce ztratí;

 

kdy zví, že k smrti nádavkem

 

obdržel život, jejž zas vrátí

 

jak nález, nutný odevzdati –

 

pročež jej chrání před zmarem;

 

kdy sobě, nikomu se nechce státi

 

bohem ani páterem.

 

11

 

 

 

Viděl jsem štěstí – kulaté,

 

plavé, půl druha centu váhy,

 

na trávě dvora kosmaté

 

pobíhal jeho úsměv blahý.

 

Z kaluže vlažné, bez vší snahy,

 

chrochtalo na mě, okaté –

 

dodnes zřím záblesk světla nahý,

 

jak mu hrál v chmýří váhavě.

 

12

 

Bydlím u dráhy. Zas a zas

 

hřmí kolem vlak a já se dívám,

 

jak letí okna – třpytný pás

 

v huňaté tmě, jež cípem splývá.

 

Tak uhání dnů záře živá

 

ve věčné noci celý čas

 

a v světle vozů, jež se míhá,

 

já stojím – a nevydám hlas.

 

BEZNADĚJNĚ

 

Pomalu, zadumané

 

Konečně člověk dostihne

 

písčitou, smutnou, vlhkou pláň,

 

v zasnění moudře pokývne

 

a beznaději splácí daň...

 

 

 

I já chci bez předstírání

 

se porozhlédnout dokola.

 

Stříbřité seker míhání

 

na topolovém listí hrá.

 

 

 

Na větev ničeho sed pták –

 

mé srdce, němý plachý tvor,

 

a hvězdy rozsypou svůj mák

 

a hledí na ně přes prostor.

 

 

 

 

 

10.  M. Radnóti

 

 

 

OSMADVACET LET

 

 

 

Násilné, ohavné děcko jsem byl,

 

mamičko nás dvojčat synků – tvůj vrah!

 

Bratra mrtvého porodilas –

 

nebo žil ještě chvilku snad –

 

ale mne v krvi, nářku, mrákotách

 

pozvedli k světu jako malou

 

triumfující bestii, tak zlou,

 

která už ukázala své, vždyť měla

 

dva mrtvé za sebou.

 

 

 

Dva mrtvé za sebou

 

mám a před sebou svět,

 

z takové spodiny

 

rostu jak zločiny,

 

osiřelý, z dna běd

 

dosáhnuv obrody

 

na širých, vichrných

 

vrcholech zvučící

 

a tvrdé svobody.

 

 

 

Jak nízko bylo dětství mé,

 

jak studené!

 

Ne laskavý tvůj hlas, leč had

 

syčel, když zvykal jsem si hrát

 

v dnech dětství, kdy jsem večer v tmách

 

vídával na polštářích nach,

 

krev místo oslňujících

 

kup peřin bílých jako sníh.

 

 

 

Jak nízko bylo dětství mé,

 

jak vysoko mé mládí!

 

Zda jsem za ty dvě smrti stál?

 

já často obrázku se ptal,

 

jenž na zdi v pokoji mi žhnul.

 

Osmadvacet tehdy mělas let

 

(na obrázku snad dvacet pět),

 

důstojná mladá žena,

 

vážná a zamyšlená.

 

 

 

Osmadvacet tehdy mělas let,

 

dnes stejně mám, ne více,

 

osmadvacet let už mrtva jsi,

 

mamičko, zmučená uprchlice!

 

Mamičko, zmučená oběti,

 

já v muže musil dospěti

 

a slunce oslepujíc žhne,

 

pokyn mi rukou motýlí,

 

že víš, že vše je v pořádku,

 

a marný na světě že nejsem tu.

 

 

 

1937

 

 

 

 

 

NEMOHU VĚDĚT

 

 

 

Nemohu vědět, co ten kraj znamená pro jiné,

 

pro mne je rodný ten kus plameny šlehané

 

země, ten svět mých v dálce se batolících dětských cest.

 

Z ní vzešel jsem jako ze stromu slabá ratolest

 

a jednou, vím, i pro mé tělo ta země změkne.

 

Jsem tu doma. A když mi tady k nohám klekne

 

nějaký keř, znám jeho jméno, i jeho květy znám

 

a vím, kudy poutníci jdou, jež na cestách potkávám,

 

i co může znamenat jednoho letního večera

 

rudnoucí bolest, se zdí domů se řinoucí do šera.

 

Kdo letadlem se vznesl, zří kraj ten jak mapu z karty

 

a ani neví, kde tu sídlil Mihály Vörösmarty.

 

Co mu ta mapa zjeví? Továrny, kasárny spatří tu,

 

ale já cvrčky a kravku, věž a tichou samotu;

 

on triedrem továrnu spatří a pole kde je,

 

ale já ty dělné, z nichž každý se o svou práci chvěje,

 

a les a zpěvný sádek a hřbitov a vinici

 

a mezi hroby babku, slzy za někým tiše ronící,

 

a co se shora jeví tratí či závodem, jenž má být zničen,

 

je pro mne domek a hlídač, jenž pozorně vztyčen

 

praporkem rudým mává, z houfu dětí se noře,

 

a ovčácký pes, líně spící na továrenském dvoře;

 

a znám i jeden park, kam dávných lásek stopy vedu,

 

kde polibky mé měly chuť i brusinek i medu.

 

A cestou do školy vždy – abych ušel vyvolání

 

– jsem šlapal na jeden kámen, kde se chodník sklání –

 

hle, tady je, však shora jako by se očím schoval,

 

protože není přístroj, jenž by to vše ukazoval.

 

 

 

Jsme vinni jako jiné národy, jimž také vinu dáme,

 

a čím jsme se kdy, kde a jak my provinili, známe,

 

leč žije zde dělný lid a básníci, v nichž vina není,

 

a mezi nimi děcka, v nichž vyroste pochopení,

 

ta světla, v temných sklepích schovávané děti

 

pro čas, kdy v naší vlasti mír zas bude na pečeti,

 

a tehdy na náš šepot odpovědí svěžím slovem.

 

 

 

Svá křídla, noční mraku bdící, rozestři nám nad domovem!

 

 

 

17. ledna 1944

 

 

 

 

 

SEDMÁ EKLOGA

 

 

 

Rozhlédni se... šero padá... ostnaté dráty

 

lemují plot a baráky tonou hltány večerem.

 

Rám našeho zotročení pozvolna mizí z očí

 

a už jen rozum, jen hlava ví o napnutých drátech.

 

Ach, drahá, jen tak se tu uvolní představivost

 

a naše ztýraná těla sen, krásný vysvoboditel,

 

zbavuje pout, a lágr se ve snu domů vrací.

 

 

 

Otrhaní, dohola hlavy, chrápajíce letí vězni

 

ze slepé střechy Srbska v skrývající se domov.

 

Domov, který se skrývá...? ó je to ještě domov?

 

nezasažený bombou? takový, jak když jsme rukovali?

 

a vrátí se domů, kdo se tu ve snu převaluje a sténá?

 

Drahá, je vůbec ještě domov, kde může znít hexametr?

 

 

 

Bez čárek, bez teček, řádku pod řádkou nahmatávaje,

 

píšu zde v šeru báseň a také tak žiji, jak slepýš,

 

když se jak housenka pomalu plazím po papíru:

 

baterku, knihy a všechno nám vzaly stráže lágru

 

a ani pošta nejde, jen mlha pokrývá baráky.

 

V šepotu zvěstí a zahmyzeni zde žijí Poláci, Francouzi,

 

křiklaví Italové, vzpurní Srbi a smutní židé,

 

zde v horách, rozkouskovaní, v horečkách,

 

jediným životem žijící –

 

čekáním na zprávy, slůvko od žen, lidský

 

svobodný úděl, vysněný konec, na to, co padá v šeru –

 

zázrak.

 

Na pryčně ležím... vězněný živočich, týraný hmyzem,

 

blechy zas útočí, jenom roj much se usadil.

 

Je večer, pohleď, drahá, otroctví o den je kratší

 

i život. A lágr spí. Do kraje svítí

 

měsíc a v jeho záři se zaleskly dráty

 

a oknem je vidět stíny ozbrojených hlídek,

 

jak jdou, stíny na zdi uprostřed šramotů noci.

 

Lágr spí, spí, má drahá, a šelestí sny,

 

spáč procitne, zafuní, stísněn se převrátí

 

a zas usne, s tvářemi zrudlými. Jen já tu

 

sedím a bdím,

 

v ústech chuť nedokouřené cigarety místo vůně

 

tvých polibků, a spánek, úlevný spánek

 

nepřichází,

 

a já už nemohu bez tebe umřít ani žít dál...

 

 

 

Lágr Heidenau

 

v horách nad Žagubici

 

Srpen-září 1944

 

 

 

 

 

DOPIS MANŽELCE

 

Hloubka němé, mlčící světy chová,

 

v ucho mi ticho řve, vzkřiknu svá slova,

 

však nemůže mi odpověď přijít z dálky

 

do Srbska, padlého mdlobou války,

 

a tys v dáli! Tvůj hlas jen v mých snech se zvedne

 

a já jej ve svém srdci najdu ve dne:

 

mlčím – a šumivě mne obstupuje

 

chladivé pyšné kapradí, jehož hustě tu je.

 

 

 

Už nevím, kdy tě zase spatřím zblízka,

 

těžkou jak žalm, tebe, jež bylas mi jista,

 

krásná jak světlo, krásná jak stíny!

 

Slepý i němý bych k tobě došel přes bažiny,

 

teď však jsi skrytá, a jen vnitřní stranou

 

svých víček tě cítím, mozkem tam promítanou;

 

skutečností jsi byla, snem jsi mých běd!

 

Padaje zpátky v studnu svých jinošských let,

 

„máš mě ráda?" se ptám a zpovídám tě kradí,

 

doufaje dál, že na vrcholku svého mládí

 

časem mou ženou budeš – a zas, běda,

 

upadám do bdění a vzpomínám tě, věda,

 

že už jí jsi! Mou přítelkyní, ženou –

 

leč v dáli! Za trojí hranicí uzavřenou.

 

Přichází podzim. Zapomene mne tu zas?

 

Vzpomínka na naše polibky pálí jak mráz.

 

V zázraky věřil jsem a zapomněl je dávno,

 

dunící bombardéry nad hlavou mi táhnou,

 

a blankyt, jenž mi připomněl tvé oči právě,

 

se jimi zatměl – bomby chtěly nedočkavě

 

už padat. Navzdor jim však živ jsem zjevně,

 

ačvězeň jsem. A vše, v co doufám pevně,

 

jsem zvážil; cestu k tobě najdu znova,

 

pro tebe celou duši už jsem proputoval

 

i prašné cesty zemí – a i nachem žáru

 

i plamenem, jenž soptí při požáru

 

jak kouzlem projdu – a přece se vrátím!

 

Jak drsná kůra stromů zhouževnatím

 

a poklid drsných chlapů, dlících bez ustání

 

v nečasu, nebezpečí – což vyváží sílu zbraní –

 

mi vrací klid a chladně zalévá mě

 

střízlivost, jak bych 2X2 spočet známě.

 

 

 

Lágr Heidenau

 

v horách nad Žagubici

 

Srpen-září 1944

 

 

 

 

 

USILOVNÝ POCHOD

 

 

 

Bláhový je, kdo padne, vstane a dál jde vratce

 

a jako jdoucí bolest kolena ohýbat chce,

 

a přec jen jde a kráčí, jak když ho křídlo zvedá;

 

marně ho láká příkop, zůstat stát touha nedá

 

a ptáš-li se, kam táhne, houkne na člověka,

 

že zná moudřejší smrt, sladčí, a žena kdes ho čeká.

 

Bláhový prosťáček, vždyť nad domovy

 

divoce strhal vítr ohořelé krovy,

 

zeď domu svalila se, švestka ční přelomená

 

a domácí noc hustě strachem je zasněžena.

 

Ó kéž bych mohl věřit, že nemohlo se ztratit

 

to všechno cenné, drahé, domov, kam lze se vrátit,

 

kde na verandě stinné prostinkého sídla

 

zlatistá včelka míru usedá na povidla

 

a ticho z konce léta v mdlých zahradách se sluní

 

a ovoce se houpá v listí a mámí vůní

 

a před ryšavým plotem zas čeká Fanny plavá

 

a líné dopoledne líně ze stínů vstává...

 

ach, snad to ještě trvá? Měsíc je krásný k ránu.

 

Hej, postůj, kamaráde, křikni na mne – a vstanu!

 

 

 

Bor 15. září 1944

 

 

 

 

 

RAZGLEDNICE

 

 

 

1.

 

Z Bulharska temná hřmí, valí se kanonáda,

 

narazí ohřbet hory, zaváhá a padá;

 

kupí se lidé, vozy,myšlenky, zvěř, smetí,

 

silnice vzepne se, rzá, nebo s hřívou letí.

 

Tys ve mně stálá v zmatku, v pohyblivé suti,

 

v hloubi vědomí mého skvíš se, navždy bez pohnutí,

 

němá jak anděl, zpustošením ohromený,

 

či v stromu vykotlaném brouk, sám tam pohrobený.

 

 

 

30. srpna 1944 v horách

 

 

 

2.

 

Devět kilometrů odtud oheň

 

stohy, ves v popel mění

 

a na kraji luk v hrůze s dýmkou sedí

 

rolníci ustrašení.

 

Zde ještě zčeří rybník, blízko břehu –

 

maličká pasačka,

 

a skloněno z vod stádo mračna pije,

 

samá bílá ovečka.

 

 

 

Červenka 6. října 1944

 

 

 

 

 

3.

 

Z volských tlam krvavé sliny tečou,

 

všichni lidé krvavě močí.

 

Setnina plná puchu z cárů trčí.

 

Nad námi strašlivá smrt fičí.

 

 

 

Moháč 24. října 1944

 

 

 

4.

 

 

 

Padl jsem k němu: jeho tělo se převrátilo,

 

jak struna napnutá k prasknutí.

 

Rána v týl. – Tak tedy skončíš i ty,

 

šeptám si – jenom lež bez hnutí.

 

S trpělivostí smrt teď rozkvete.

 

Der springt noch auf! – ucho zaslechne.

 

S blátem smíchaná krev mi na spánku schne.

 

Szentkirályszabadja 31. října 1944

 

 

 

 

11. L. Németh: Moje česká cesta

 

Do učení českého jazyka jsem se pustil na podzim 1932. Nikoli ze stejného důvodu jako před lety do ruštiny a španělštiny, abych si totiž mohl přečíst své oblíbené klasiky v originále a mohl se orientovat v literatuře, jejíž situace se mi zdála spřízněna. Ke studiu češtiny mé přiměl – mohl bych říci kategorickým imperativem – jistý poznatek.

 

Právě v té době jsem rozbil příkrov, jímž naše literární poměry omezovaly mé zájmy – začal jsem vydávat a sám psát esejisticky zaměřený časopis, v němž jsem se s nemalou smělosti pouštěl do mnoha otázek, pro něž v našich tehdejších časopisech nebylo místa, protože byly nevítané, a co víc, k nimž jsem si musel potřebné vědomosti získávat dodatečné. Jedna z prvních otázek: náš nevyřešený vztah k okolním národům. O tom se za tehdejších podmínek hovořilo dost nesnadno. Avšak autor ,,Tanu“ (Svědectví) se

 

domníval, že přátelství národů (a spisovatelů) je přednější než politické urovnání vztahů. „Velké požadavky dějin přikazují, aby se malí odpůrci dohodli.“ Nacionalismus podepřený etnografií (rozuměj: odvolávající se na národnostní zásadu) se vyzuřil a rozmetal evropské antietnografické státy. Národy se osvobodily, jejich nacionalismus už může přežívat jen jako duch lokální nenávisti; dějiny současně položily novým národům závaznou otázku, kterou mohou zodpovědět jen tehdy, jestliže se širším vlastenectvím

 

pozvednou nad tento malicherný patriotismus.“

 

,,Žijeme zde v osudové pospolitosti“ – načrtl jsem situaci v jednom z prvních článku – „aniž o sobě cokoli víme. Opravdu nastal čas, abychom poznali své druhy, s nimiž jsme společně sáli vyschlý prs téhož osudu.“ A se svou tehdejší odvahou jsem se rovnou pustil do úvahy o tom, jak se toto společné odpojení jeví v nedostatečném národním rozvoji těchto národů, v „kulturním dualismu“ vzdělanců a rolnictva. V rysech jejích lidového uměni a literatury. Můj temperament se ovšem nespokojil s výkazem spřízněných znaků rozpoznatelných v minulosti i přítomnosti – chtěl jsem vidět velkou budoucnost této „Podunajské Evropy“, v níž splývají v chemickou sloučeninu dvě tendence blízké mému srdci: „Dvě revoluce naší doby: Vzpouru kvality vůči bezbarvé civilizaci a revoltu spravedlnosti vůči kapitalistickému útlaku musíme spojit právě zde.“ A abych se ihned přihlásil o svůj podíl na velkém díle, které nás čeká, a podal přiklad vedoucí k poznání, učím se řeči; ne jednu, ale hned tři najednou: kromě češtiny i rumunštinu a srbochorvatštinu a také název mého článku na zahájení rubriky bude znít: „K novým mluvnicím.“

 

Má tehdejší situace simultánnímu studiu jazyku ovšem příliš nepřála; kromě práce v zaměstnání jsem musel každý druhý měsíc zaplnit čtyřarchový časopis různorodým esejistickým materiálem a na můj mozek se už cizí slova také zrovna nelepila. Proto tento studijní záchvat nepřinesl takové výsledky jako onen první před deseti dvanácti lety. V těch třech jazycích – byla to tři podnebí – jsem však bezesporu dospěl nejdál v češtině. Mělo to i osobní důvod. Na československém velvyslanectví byl v té době kulturním atašé muž, jez pojímal své poslání vážně a dbal o to, aby nám pomohl poznávat svou vlast z nejlepších stránek – Antonín Straka. Když se dozvěděl, s čím se potýkám, přihlásil se a přisel za mnou i do bytu. Na něho se pamatuji už jen mlhavě: vyvstane mi malý, poněkud obtloustlý muž kněžského vzezření

 

a černý umělecký širák. Za to část jeho knih, které mi tehdy opatřil, mám dodnes ve zbytku své knihovny, a třebaže jsem ve svých přáních nebyl příliš neskromný (vyžádal jsem si jen ty, které se zdály nejzajímavější), řada probíhala od Tolstého oblíbence Chelčického z 15. století po Jiřího Wolkra,

 

zesnulého v mladém věku, českého sourozence Attily Józsefa. Straka mi zanechal i sbírku básní psanou strojem – české básníky v překladech našich nejlepších mladých básníků, jejichž hrubý překlad pořídil patrné on sám a z nichž jsme později uveřejnili několik básní v časopisu „Válasz“ (Odpověď).

 

Větší důvod však byl v materiálu samém; ze všech dějin a hlavně literatur se Maďar může od první chvíle co nejvolněji pohybovat právě v české. Našel jsem nejen naše vlastní epochy (s výjimkou vyššího múzického skoku a hlubšího sestupu po Bílé hoře), ale i jejich velké postavy jsem si mohl zapamatovat

 

podle rolí známých z domova: ten dělal přibližně to, co náš Kazinczy, onen to, co nás Vörösmarty nebo Arany. „Představme si město – píši o svém prvním setkání s českou literární historií – v jehož středu plyne široká řeka, po jedné straně má začazené moře domů, na druhém břehu kopce poseté vilami, má polohu Budapešti, a přece to není Budapešť. Kdo to město navštívil, ten pochopí, proč je česká literatura pro maďarského čtenáře tak vzrušující; člověk se orientuje jako doma a přece je v cizině.“

 

Ovšem více než podobnosti říkaly rozdíly. Dvě věci mi vytanuly hned na první pohled. Jedna z nich mi znázornila takřka jako grafikon, jak se chybný historický krok vbrzku projeví i v literatuře, tolik citlivé na morální stránku věcí. Vzedmuta vlna maďarské literatury 19. století vrcholí ve čtyřicátých,

 

nebo – chcete-li – v padesátých letech, v době rezistence; česká, stejně jako rumunská, dosahuje vrcholu později koncem století v mužném věku Masaryka, Čecha, Vrchlického, kdy my máme – jako důsledek „Vyrovnání“ – tolik záhy hynoucích nedozrálých spisovatelů a sestup je tak hluboký. Zajímavější a pro fantazii podnětnější byl však druhý rozdíl. O vlastnostech národa můžeme hovořit nejnázorněji tehdy, jestliže současně zkoumáme jiný národ a můžeme se podívat, jak se oba chovaly za podobných okolností.

 

Na první pohled je patrný rozdíl mezi strukturou maďarských a českých spisovatelů: to, co u nás dělali básníci, u nich udělali vědci. Jejich národním buditelem je zakladatel slovanské lingvistiky, jejich romantika se rozvíjí prací učených folkloristů a historiků. Jejich Apáczai vyrostl v Komenského,

 

naproti tomu jejich Petőfim je Mácha. Zatímco naši vynikající politikové – Széchényi, Kossuth – jsou velkými básníky i herci, největší postava Čechů, uvádějící dějiny do pohybu, jsou magistři a profesoři…

 

Kdyby se tak ty dva národy daly nějakou šťastnou výměnou látek spojit! – říkával jsem si už tehdy. – Kdybych i já sám mohl být o něco češtější! – dodávám k tomu dnes, po pětadvaceti letech…

 

12.   S. Weöres

 

Vnější svět

 

je temný nebo světlý,
vnitřní svět

 

je světlý,

 

zároveň i temný je.

 

 

 

***

 

 

 

Už je na mě příliš moc
mnohých mnoh tvých noc ...

 

 

 

***

 

 

 

v matevšský školce na zahvaje jelají moc jivný věci
hele jaký to sou pvasata

 

a šecky jeti stojej kolem nich
a kouká taky pani pučitelka
jaký to sou pvasata

 

a beve pevo do vuky

 

a do papívu píše celá modvá:
milí vodiče!

 

jelejte nám lepší jeti!
a vodiče jí odpovějí:
milá pani pučitelko!

 

vozvod svadba vozvod svadba
vůzných jetí máme habaděj

 

 

 

***

 

 

 

Zlatá dýka křepčí

 

zlatá dýka křepčí
tančí na srdci
zlatá dýka křepčí

 

jiskra prská naostřený hrot
zlatá dýka křepčí

 

tančí na srdci

 

cesta není
jiskra prská

 

na srdci je
naostřený hrot

 

zlatá dýka křepčí
tančí na srdci

 

jiskra prská naostřený hrot
cesta není

 

 

 

naur glainre iki
vobe gollu vá
na ur glainre iki

 

tian pliteí keumu tié
naur glainre iki
vobe gollu vá

 

hom vonnon mí
tian pliteí

 

vobe gollu
keumu tié

 

naur glainre iki
vobe gollu vá

 

tian pliteí keumu tié
hom vonnon mí

 

 

 

 

 

 

 

Téma a variace

 

Dnes je pěkná pohoda, samá modř bez mráčku, pes hopsá
ve strouze a všichni si krásně lebedí v tom čase, když i z poli-
cejní lítačky se line píseň.

 

Dnes je pěkná modř, samá pohoda hopsá ve strouze a všich-
ni z policejní lítačky si krásně lebedí, i píseň bez mráčku
v tom čase, když se line pes.

 

Dnes je bez mráčku a pohoda i samá píseň line se v tom
čase, lebedí si pěkná modř, když z policejní lítačky pes
krásně hopsá, všichni ve strouze.

 

Dnes je pes a všichni pohoda bez policejní lítačky, z mráč-
ku se line samá pěkná modř v tom čase, když i píseň hopsá,
ve strouze si krásně lebedí.

 

Dnes je pěkná píseň, hopsá z policejní lítačky, modř se
line ve strouze, když i pes si krásně lebedí v tom čase bez
mráčku a všichni samá pohoda.

 

Dnes je pohoda v tom a line z mráčku bez, pes samá píseň,
pěkná modř se hopsá, čase, když ve strouze lebedí si lítačky
i všichni krásně policejní.

 

Dnes je v tom čase policejní lítačky ve strouze samá pěkná
modř i pohoda, když všichni krásně lebedí si bez, hopsá se
pes a z mráčku line píseň.

 

Dnes je pes mráčku, pěkná policejní modř, ve strouze bez
i pohoda, z lítačky samá píseň line se a krásně hopsá, když
všichni lebedí si v čase tom.

 

Dnes je, když krásně lebedí si modř, pes bez mráčku
a všichni pěkná policejní píseň, z lítačky v tom čase ve strouze
se line samá pohoda, i hopsá.

 

Dnes je z lítačky v tom čase bez mráčku i policejní pohoda,
když lebedí si všichni píseň, ve strouze se krásně line pes
a hopsá samá pěkná modř.

 

Dnes je policejní bez, samá modř, ve strouze krásně hopsá
píseň pes, line se pohoda a pěkná, čase, když si v tom lebedí
i všichni z lítačky.

 

Dnes je v tom, když krásně lebedí si ve strouze i čase
všichni, samá pěkná píseň, pohoda se line, hopsá modř
mráčku z lítačky a policejní pes.