1-2. Problém formalizace a epocha formalizace
Helmholtz: Ueber den Ursprung und die Bedeutung der geometrischen Axiome (1870) (srov. Krize, s. 140: Flächenwesen):
„Když jsou představitelné prostory jiného druhu v daném smyslu [sférické, zakřivené atd.], bylo by tím též vyvráceno, že by axiomy geometrie byly nutné apriorní důsledky dané transcendentální formy našeho nazírání v Kantově smyslu.“
Frege: kritika psychologismu: „Představa čísla není číslem samým.“ (v recenzi Husserlovy Filosofie aritmetiky; doslovně srov. Ideje I, s. 54)
Jak s fomalizací souvisí překročení kantovského apriori ve smyslu objevu materiálního apriori?
Obrat od skutečnosti ke smyslu – subjekt–život. Formalizace a smysl. Formalizace a „život“.
Formalizace a nihilismus? – Vypráznění životní formy viditelné v práci, politice (úředník, manažer), umění, vědě, vzdělání atd.
Čas a formalizace. Fenomenologie a idealizace.
(Husserl Paulu Natorpovi, 29. března 1897)
„Čas je kontinuum, [kontinuum] formy, kterou označujeme jako ortoidní mnohost a kterou můžeme určit čistě pojmově, a sice čistě kategoriálně. O nějakých prostorových přímkách platí totéž. Čím se obě odlišují? Zjevně skrze to látkové elementů: na jedné straně jsou to prostorové body, na druhé časové body. Čím se odlišuje prostorový a časový bod, to se nedá určit, může se jen říci: koukej!“
„Formální ustanovení, kterými jsem definoval lineární spojitou mnohost, se shodují s těmi, kterými jsem se dosud snažil definovat pojem spojité ortoidní řady. Shodují se tyto dva pojmy? Ne, stejné formální definice mohou mít různý pojmový obsah, a to je i tento případ. V případě ortoidní řady bych řekl: vztah F je dán vždy dvěma body a je v nich založen; bez přidání dalších prvků. V případě lineárních otevřených množin (spojitá čára) bych řekl: v povaze mnohosti je, že každé dva body, které k ní patří, jsou v určitém vztahu F právě proto, že k ní patří; aniž by však tento vztah vykazovaly samy o sobě.“ (Hua 21,99-100)
3-4. Život a vědomí
Život:
Rozbitím onto-teologického pouta metafyziky (spolu s „trváním“) se stává problematickou jednota bytí-svět. Není to již boží stvoření jako původní Odpověď na to, odkud identita věci.
Smysl a jsoucnost. Ne již horizont skutečnosti a příčinnosti (ten v epoše formalizace zbývá již jen ve frázích o efektivitě). Ke skutečnosti patří též doxa, mínění ‚něčeho jako skutečného‘. – Žijící vědomí, absolutní vědomí není sféra příčin (imprese–retence není kauzální relace).
Ve staré metafyzice smysl jsoucnosti je v Odpovědi odpovězen předem: Stvoření.
Metodicky: trl epoché a redukce. Běžně (totiž právě z již konstituované skutečnosti-světa) se rozumí skutečnosti jako jednotě, ale tím se ztrácí svoboda ohledně (duchovního) dění rozhodujícího o smyslu skutečného-bytí: fysis, creatio, sub-/ob-iectum atd. Souvislost s přísnou vědou: vědec (biolog atd., např. jak v biologii metafyzický rámec rozhoduje o problémovém poli živého jako živého, organické/anorganické) se již situuje do konstituovaného světa (v dané epoše). Proti tomu přísnou vědu zajímá vědění jako výsledek poznání právě z této situovanosti.
5-6. Problémová půda: život a vědomí
Smysl skutečnosti a skutečnost smyslu
1) „Biografická reflexe“ (Landgrebe). Dilthey: život jako celková souvislost života (Lebenszusammenhang) – smysl jen z tohoto celku.
2) Život jako Streben (Scheler), síla, ekstáze: Síla předchází vědomí, je původnější než reprezentace, i než percepce. To vše jsou odvozené koncepty idealismu, který redukuje bytí na produkt vědomí. Život je růst, vzmach proti odporu. Idealistický koncept vědomí vyjadřuje úpadek. Podobně materialistický ve své mechaničnosti je jen jinou stranou téhož úpadkového pojetí života jako stavovosti.
U Schelera vlastně otázka smyslu nevystupuje, je znovu překryta metafyzickou odpovědí. Život-duch: bůh, ne příčina, ale nechat být.
Ale v tom už předpokládána realita jako odpor, jako souvislost příčiny a účinku.
3) Život jako žití: Problém souvislosti živé přítomnosti a jednoty imanentního času. Převrácení řeči o bytí a vědomí (Ideje I, §50). Skutečnost a smysl – noema je zobecnění ideje významu pro akty (Hua 5, 89). Sr. akty jako rody významu (LU 5).
7-8. Čas a identita
Čas jako negativ identity.
„Ještě dnes můžeme s Augustinem říci: si nemo a me quaerat, scio, si quaerenti explicare velim, nescio.“ (Přednášky, s. 9)
Trvání a retence.
Konstituující mnohost a jednota v mnohosti. Smysl a skutečnost. Smysl a retence.
Vědomí času je žitím, ne pouhým modem substance, resp. modem myšlení.
Ego cogito a život (Hua 1, §9).
Descartes: „Když odlišujeme čas od obecně pojatého trvání a nazýváme jej počtem pohybu, jedná se pouze o modus myšlení.“ (Descartes, René. Principy filosofie. Praha: Filosofia, 1998, s. 57.)
Ale odkud dáno trvání? Proti tomu pro Husserla se stává problémem právě trvání. Je opravdu dáno ve zkušenosti? Již Hume a Kant ukazují, že nikoliv. Ale zatímco tito filosofové operují s měřítkem věci o sobě, Husserl ve své fenomenologii problém převrací: ne nakolik naše zkušenost dosahuje věci o sobě, ale jak se konstituuje jev trvání, případně věci? Každý výkon, aktivita i pasivita se retencionálně podržuje. Nepředpokládá se skutečnost jako korelát souzení. Právě to, jak se něco jako skutečnost konstituuje, to je po rozpadu onto-teologického pouta, po pádu velké Odpovědi problémem.
Život.
9-10. Objev absolutního vědomí
V textu Přednášek k fenomenologii vnitřního časového vědomí se smazává překotný vývoj teoretického rámce (přechod od empirické do trancendentální roviny, kritika Brentana-Bergmanna: objev absolutního vědomí, rozlišení (primární) vzpomínky a retence atd.). Například v některých §§ (předcházejících období 1909-11) nerozlišena absolutní a imanentní rovina konstituce (vědomí Teď a časového Teď): „Jestliže však tónové Teď, původní imprese, přechází do retence, pak je tato retence sama opět Teď, něčím, co je zde aktuálně jsoucí.“ (Přednášky, s. 34) Texty z různých koncepcí fenomenologie vedle sebe a objev absolutního vědomí představen neproblematicky v podobě III. oddílu Přednášek. Proto text Přednášek sestavený Heideggerem a Steinovou spíše kompilát až paskvil.
Klíčový text č. 50 v Hua 10:
„Leží absurdita v tom, že je časový tok nahlížen jako objektivní pohyb? Ano! Na druhou stranu je vzpomínka přece něco, co samo má své Teď a totéž Teď jako tón. Ne. Tady vězí základní chyba. Tok modů vědomí není žádný děj, vědomí Teď není samo teď. To jsoucí retence ‚společně‘ s vědomím Teď není ‚teď‘, není současně s Teď, což by ani nedávalo žádný smysl:
Chyba byla učiněna už když se retence ve vztahu k dřívějším fázím vědomí označovala jako vzpomínka. Vzpomínka je výraz, který má vztah vždy jedině ke konstituovanému časovému objektu; retence je ale výraz, který je použitelný k označení intencionálního vztahu (základně rozdílné) fáze vědomí k fázi vědomí, přičemž fáze vědomí a kontinuity vědomí samotného nemohou být samy znovu nahlíženy jako časové objekty.“ (Hua 10, 333)
(Husserl Gustavu von Spettovi, 28. března 1914)
„… pokud jde o tok původního vědomí (Urbewusstseinsfluss), konstituujícího fenomenologickou časovost, nejedná se žádné mystické zásvětí. Omezil jsem zkoumání na pole daností ve fenomenologickém čase, každému cogito bylo rozuměno jako časovému. Tedy například prožitek souzení, pocit, vnímání; také každé hyletické datum, např. nějaké ve vnímání jako odstínění fungující datum barvy nebo počitkové datum tónu. Všechno to jsou jednoty trvání, začínající, rozestírající se ve fenomenologickém čase, končící, tedy vyplňující nějaké časovou dráhu (rozumí se ne objektivně meřitelnou!). Dejme příklad hyletického tónového data, čistě redukovaného. Říkáme krátce „tón“. Tón má své trvání. Co patří k tomuto trvání? Nu, je kontinuem (ne „matematicko-exaktním“!) fází tónu, časových bodů tónu; každá originárně daná v právě jednom aktuelním Teď. Ale v nějakém určitém Teď je jen jedna tónová fáze originárně (perceptivně) dána, všechny předcházející fáze tohoto trvání jsou retencionálně vědomy v časových odstíněních: kontinuu uplynulého trvání odpovídá – v tomto aktuelním Teď – tomuto tónovému Teď připojené kontinuum odstínění bylého tónového Teď. Tak znovu pro každou novou originární tónovou fázi, přičemž kontinuum odstínění je vždy znovu nové a v odplývání nově plodícího se Teď je samo stále se měnící (kontinuum kontinuí). Přitom ale odpovídá každé určité tónové fázi trvání v této kontinuitě druhého stupně (dvojité kontinuitě) průběžné lineární kontinuum odstínění, jejichž fáze všechny „představují“ tentýž tónový bod (onu tónovou fázi). Jen tak je možné stále se plodící vědomí trvání (začínající, kontinuálně se udržující, ale také rozvíjející se, časově se rozšiřující vědomí ‚tohoto‘ Tónu). Tj.: Co označujeme jako hylé tónu, je v procesu vědomí se „konstituující“ jednota. To platí pro každou cogitatio a pro všechny její komponenty. Např. o prožitku souzení (který právě vykonávám), začínajícím a „trvajícím ve svém čase“. Tedy všechny prožitky fenomenologického času jsou konstituované jednoty, stejně jako na nich nutně konstituovaná forma času. Jedná se přitom o konstituci, která se děje stejným způsobem pro všechny cogitationes: to je původní zákon (Urgesetz) vědomí, že všechno co obvykle nazýváme prožitkem (také vědomí), se určitým způsobem původně konstituuje v kontinuích vědomí: tato kontinua, tok původního vědomí, nejsou žádné „cogitationes“, konstituují čas, ale samy nemají žádný čas, žádné trvání.“
11-12. Jednota toku života vědomí
Texty: Přednášky, § 25; Příloha 3; Hua 10, text č. 45.
Literatura:
HUSSERL, Edmund. Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii I. Přel. Alena Rettová a Petr Urban. Praha, 2004. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 80-7298-085-8.
HUSSERL, Edmund. Karteziánské meditace. Překlad Marie Bayerová. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1968.
Husserl, Edmund. Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. Překlad Vladimír Špalek a Walter Hansel. Vyd. 2., v této edici 1. Rychnov nad Kněžnou: Ježek, 1996. 147 s. Filosofické texty. Velká řada; sv. 4. ISBN 80-901625-9-2.
Husserl, Edmund a Boehm, Rudolf, ed. Zur Phänomenologie des inneren Zeitbewusstseins (1893-1917). Haag: Martinus Nijhoff, 1966. xliii, 483 stran. Husserliana. Edmund Husserl gesammelte Werke; Band X.
ZMĚNA VYHRAZENA.
Poslední úprava: Novák Aleš, doc. Mgr., Ph.D. (03.02.2025)
