Historiografie a teorie historické vědy I. - YMD029

• Anglický název: Historiography and Theory of Historical Science I.
• Zajišťuje: Program Dějiny moderní evropské kultury (24-EKDD)
• Fakulta: Fakulta humanitních studií
• Platnost: od 2020
• Semestr: zimní
• E-Kredity: 3
• Způsob provedení zkoušky: zimní s.:
• Rozsah, examinace: zimní s.:2/0, KZ [HT]
• Počet míst: neurčen / neurčen (20)
• Minimální obsazenost: neomezen
• 4EU+: ne
• Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
• Stav předmětu: zrušen
• Jazyk výuky: čeština
• Způsob výuky: prezenční
• Poznámka: předmět je možno zapsat mimo plán; povolen pro zápis po webu; student může plnit i v dalších letech
• Garant: doc. PhDr. Jan Horský, Ph.D.
• Je záměnnost pro: YMD013

Anotace

Kurz pojednává teoretické a metodologické problémy, jak byly tématizovány v rámci noetické reflexe historických věd zejména během 19. a 20. století. Tyto problémy jsou představovány s ohledem na dějiny dějepisectví. První část kurzu je věnována základním závěrům metodologické reflexe historické vědy v 19. a začátkem 20. století.

Poslední úprava: Halbichová Lenka, Mgr. (17.06.2015)

Sylabus

Kurs kombinuje přednáškovou a seminární formu. V ZS bude zaměřen na

I. 1) Teoretické vymezení historické vědy, její povahy, zařazení do soustavy ostatních věd:

1a) Povaha dějepisectví a paradigma dějepisné práce; (1b) poměr mezi "pojmoslovím oboru" a "kulturou oboru"; (1c) historická věda a dějepisný diskurs; (1d) teorie "symbolických center".

II. Základní závěry teoretické (epistemologické, noetické) analýzy dějepisectví tak, jak byly zformulovány ve 20. století:

2) O hodnotách lze sice bádat, avšak nelze bádáním doložit platnost (etických, estetických, náboženských apod.) hodnot.

3) Nutno důsledně odlišovat dějepisné porozumění a morální ospravedlnění.

4) Nejsou jedny dějiny, nýbrž je jen mnoho dějin;

4a) ve smyslu tom, že jsou různé výchozí systémy kulturních hodnot či různé výchozí historické paměti, z nichž se badatel nemůže nikdy zcela vymanit;

4b) ve smyslu tom, že jsou vůči sobě do určité míry jen paralelní metody "čtení" (rozumění) dějin (mikrohistorie - makroanalýza a pod.);

4c) ve smyslu tom, že již dějinní aktéři si mohou klást vlastní, tudíž odlišné otázky po smyslu jednání (popř. smyslu vůbec);

4d) ve smyslu tom, že v historii nelze přistupovat ke společnosti či kultuře jako k holisticky pojednatelnému celku (typu přírodovědného "gravitačního pole" či "ekosystému"), neboť existenci takového celku nelze doložit.

5) Nelze nikterak určit, co je hlavním obsahem dějin, tudíž nelze ani určit, co by mělo být hlavním tématem dějepisných pojednání. Primárnost politických dějin či prvotní význam socio-ekonomických dějin jsou jen mýty.

6) Kulturní, humanitní, sociální vědy vůbec (a tudíž i dějepisectví) nejsou vědami, které by v pravém slova symslu "poznávaly", nýbrž vědami interpretativními, rozumivými. Rozumivé konstrukce těchto věd nemají povahu nesporně objektivních faktů, nýbrž jde o specifickou povahu jejich "adekvátnosti" či "objektivity".

7) Přes všechnu tuto relativisaci lze čelit radikálním vývodům tzv. "lingvistické kritiky". Historie jako odborná disciplína samozřejmě dovede čelit relativismu, jenž není zdůvodněn noetickými argumenty, nýbrž je užíván (coby popírání "faktů") z nejrůznějších nevědeckých, politických či ideologických důvodů.

Doporučená literatura:
Burke, Peter. Variety kulturních dějin. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. 251 s. Klasikové společenských věd. ISBN 80-7325-081-0.

Iggers, Georg G. Dějepisectví ve 20. století: od vědecké objektivity k postmoderní výzvě. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 177 s. Knižnice Dějin a současnosti; sv. 16. ISBN 80-7106-504-8.

Weber, Max a Havelka, Miloš, ed. Metodologie, sociologie a politika. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 1998. 354 s. Knihovna novověké tradice a současnosti; sv. 27. ISBN 80-86005-48-8.

Poslední úprava: Wohlmuth Markupová Jana, Mgr., Ph.D. (05.06.2013)