Poslední úprava: GAL_E1AF (17.02.2016)
Texty – Interpretace děl poválečné maďarské literatury:
1. J. Pilinszky: Čtyřverší – Apokryf – Dovětek
2. Á. Nemes-Nagy: Mezi
3. I. Örkény: Minutové grotesky, Tótovi
4. S. Márai: Pohřební řeč
5. T. Déry: Milý papá
6. G. Ottlik: Škola na hranici
7. P. Esterházy:
8. Gy. Konrád
9. A. F. Kovács:
10. L. Parti Nagy
11. I. Kertész
12. P. Nádas
Texty k analýze:
1. J. Pilinszky
ČTYŘVERŠÍ
Spící hřeby v písku chladném ledově.
Noci plakátových samot promoklé.
Nechala jsi svítit světlo na chodbě.
Dnes přelévají mou krev.
Apokryf
1
Neb všechno zde má opuštěno být.
Už odděleno ticho v nebesích
a ticho zemí, jež jsou světa kraj,
navždy. Buď zvlášť i ticho bud, těch psích!
I spatříme, jak slunce vychází,
když vzduchem prchá pryč za ptákem pták…
Němé, jak pominutá pupila.
Jak číhající šelma, klidné tak.
Já, bdící ve vyhnanství tuto noc,
kdy z lůžka spánek odejde mi zas,
se třesem zazmítám a promluvím
jak strom tisícem listů v noční čas.
Znáte krok roků? Jak jde roků krok
po polích zválených od věčných bĕd?
A vrásky od pomíjivosti? Hřbet
mé ruky udřený jak koňský hřbet?
A jméno pustoty a siroby?
A bolest, jaká temnotami tich
tu dupe na svých prasklých kopytech
či šlape na svých nohou blanitých?
Noc, zimu, jámu? Hlavu vězňovu
pootočenou bez vší naděje
šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab,
trápení z hlubin světa, znáte je?
I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa,
prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa.
A takto se vydávám zkáze vstříc.
Jde bez hlesu člověk. Tím bezcestím.
Má hůl. A šat vězeňský.
Jinak nic. Už jen stín.
2
Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty
své tolik pozdní, tolik hořké kroky!
Pak přijde večer, ztuhne na mně noc
i se svým blátem, a já pod víčky
dál střežím horečnaté tažení:
stromky i nejdrobnější větvičky.
List po listu ten žhavý, malý les –
už celý les tu… Zde stál kdysi ráj.
Žal polosnem se vrací: šumění,
jež v rajských korunách se probírá.
Toužil jsem – domů. Konečně zde být.
I on se v Bibli vrátil přes dáli!
Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín.
Udřené ticho, dům, v něm zestárlí
rodiče, a už jdou, už sevřou mé
do vetché náruče, už přetrhne
ticho pláč… Zpět mé vítá dávný řád.
Lokty opřen o hvězdy větrné:
Kéž s tebou, kterou jsem měl kdysi rád,
bych promluvit směl! Jenom jedinkrát.
Rok za rokem jsem opakoval to,
co dítě svěřuje do škvíry vrat
plaňkových, šeptem, s pláčem. Naději,
už mizející. Že se vrátím sem,
najdu té. Blízkost tvá mi zrychlila
tep, jako šelma vyplašený jsem…
Tvá slova neznám, ani lidskou řeč.
Hle - ptáci. Volným vzduchem letěl si
za ptákem pták. Dnes divé prchají
pod nebem, planoucími nebesy.
Stesk planěk v žhnoucím poli vetknutých,
hořící klece, prázdno na sutích.
A já, já nerozumím lidské řeči,
tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší
mé slovo než slovo. Já ani slov
už nemám.
A zlá tíha přilnavá
se bortí se vzduchem a do ticha
své zvuky tělo věže vydává.
Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svět.
Zapomenutá židle vedle mé.
Řinčí můj stín na ostrých kamenech.
Jsem unavený. Čním tu ze země.
3
Že stojím v plném slunci, vidí Bůh.
Na kameni můj stín – či teď už ne?
Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát
bez dechu stín v drtičce bezvzdušné.
V té chvíli už já budu kámen sám:
runové písmo, ohyb ztuhlý, tma.
Tvář živých bytostí v té chvíli tam
jen plnou hrstí drtě už být má.
Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnověká.
Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká…
DOVĚTEK
Pierru Emmanuelovi
Vzpomínáš ještě? Dávná tvář.
Vycedit slzu z dávných run chci.
Jen prázdná jáma – vzpomínáš? –
stéká a stéká... Stojím v slunci.
Čteš Paris Journal. Od těch dob
je zima, noc. V mém bdělém snu mi
nablízku jsi a prostíráš
a rozestýláš v svitu luny.
Obraz, v němž je znak neštěstí:
v noci pustého domu z ramen
košili spouštíš, bez dechu;
záda – náhrobní nahý kámen...
Je tady někdo...?
Ale já
bez odpovědi projdu jimi,
procházím všemi pokoji,
v hloubi zrcadel ležícími.
Tak to je má tvář, tato tvář?
Zas ortel; řinčí z ticha, světla,
když ta má tvář, ten kámen,
vstříc ze sněhu zrcadla mi vzlétla.
A jezdci – jezdci! Jitří mě
šero i lampa. Jako ránu.
Pramínek vody stéká si
po znehybnělém porcelánu.
Na dveře buším. Zavřeno.
Tvůj tmavý pokoj – jáma... mina?
Roztírám po zdi náhlý pláč.
Na všech zdech plápolá, žhne zima.
Ó svite zasněžených střech, pomoz!
Ať září, co je samo,
než nadejde den prázdna, soud.
Je noc, tak sviť si, sviť, byť darmo!
Opírám hlavu o svou zeď.
Jsem mrtvý. Opřen o zeď zimy,
a mrtvé město ze všech stran
sníh-hrstku spásy nabízí mi.
Tak rád jsem tě měl! – výkřik, vzdech,
stopa po hejně, vzduchem hnaném.
A jezdci, v dál se řítící,
dorazí v trysku s kalným ránem.
2. Á. Nemes-Nagy
Mezi
Vzdušný rukáv prostoru.
Prostoru, který pevně nese let
ptáka i pojmy ptakověd,
křídla tam, kde se třepí argument,
za mžikem nebe nedozírný sled
větvoví křivolakých stromů,
rostou z živé páry; zachtěly
prorůstat nejvyššími větvemi,
vdechnout dvacetkrát za minutu
veliké, ojíněné anděly.
Dole zas tíže. Velké, nehybné
pahrbky usazených hor,
hřbety kopců, skalní temena,
záda strmící i vkleče skloněná,
sochy geologie,
údolí – krátká ztráta soustředění,
pak znovu forma, žádná proměna,
od vápna kostí po vnější linie
totožnost v kámen zhnětená.
Mezi zemí a nebem.
Ve skále prasklina.
Jako zázračné rudy dne,
už téměř v sebe, v kovy kameny,
zvěř keratinem vykřesává plameny,
skála se krčí pod hejny
kouřových znaků z kopyt, jež se roznítila,
potom však noc uprostřed pouště
noc, jež je vyhasí a cestu hledá si
do morku skály, noc, v níž mráz pálí,
v níž praskají a pukají
chrupavky, klouby, desky z kamene,
napjaté k neunesení
ve zdrcujícím vytržení,
ve kterém den co den se rozežene
svou blýskavicí němá černobílá –
Mezi nocí a dnem.
Rozvrtávání, rozdírání,
vidiny a vylidniny,
nepatrná zmrtvýchvstání,
nesnesitelné rozpínání
vodorovna mezi horem-dolem –
Když podnebí. Když podmíněn.
Mezi. Mez. Mezitím vrývání
stop tanku. Černý pás rákosí, kraj planiny,
psán do dvou řad, na nebe, do vodní hladiny,
znamení, jež nesou dvě černé desky,
znaménka připsaná nade hvězdy –
Mezi nebem a nebem.
3. I. Örkény
Naděje umírá poslední
“Hrobky ostatně nejsou laciné,“ prohlásil úředník. “Zvlášť na hlavní trase.“
“Nemusí to být na hlavní trase,“ řekl zájemce. “Důležité je, aby byla vybetonovaná.“ “Vybetonovaná?“ užasl úředník. “To je nezvyklé. Ale prosím, může být.“
Odložil ceník psaný na stroji. Vytrhl z bloku list, udělal přibližný rozpočet: cena vybetonované hrobky bez náhrobku byla í na vedlejší trase dosti mastná. Zájemce však prohlásil, že to nevadí. Kousal si nehty. Přemýšlel.
“Dále,“ řekl, “v ní musí být trubka.“
“Jaká trubka?“ zeptal se úředník v černém obleku.
“Ani sám nevím. Jako komín. Jako roura od kamen. Jako jsou na lodích. Nebo jako bývá ve vinných sklepích.“
Inženýr, kterého si úředník přizval, myslel dosti pomalu. Dvakrát se mu to muselo vysvětlit, ale i potom jenom přizvukoval.
“Promiňte,“ zeptal se, “jaká má ta trubka být?“ “To už musíte vědět vy,“ řekl zájemce trochu netrpělivě.
“Stačí, když bude z břidlice?“ zeptal se inženýr. “Nebo jí máme udělat z cihel? Nebo prostě z nějakého kovu?“
“Co byste navrhoval vy?“ zeptal se zájemce. “Já tady vůbec ničemu nerozumím,“ řekl inženýr. “Ale nejdostupnější by byla břidlice.“
“Tak tedy břidlice,“ řekl zájemce a zadumaně hleděl na nechápavého inženýra. “Dále,“ řekl potom, “je tam třeba zavést elektriku.“
“Elektriku?“ užasli oba. “Nač elektriku?“
“To se vám povedlo," řekl nahněvaně zájemce. “Aby tam nebyla tma.“
Tótovi
Důležité je pouze jedno: že host je spokojený, veselý, duševně vyrovnaný a že za dva týdny přibral téměř čtyři kila!
To vše vykrystalizovalo v několika slovech, jimiž se major s nimi loučil, když čekali na odpoledni autobus:
“Věřte mi, milá rodino Tótova, že se mi vůbec nechce odjet.“
Mariska si zhluboka vzdychla, tento povzdech však pramenil z radosti.
“Nás také bolí,“ řekla, “že se s vámi musíme rozloučit, velevážený pane majore.“
“A s vámi, pane Tót,” obrátil se major k hostiteli, “jsem velmi spokojen. Jen si dávejte pozor, abyste se vystříhal starých chyb!“
Tót na něho tupě pohlédl a cosi zabručel pod vousy. Mariska, jež mu stála nejblíž, tomu rozuměla takto:
,.Polib mi šos!“
Je velkou otázkou, zdali slyšela dobře, protože přidrnčel dálkový autobus a všechny zvuky přehlušil.
Autobus se zastavil. Major si se všemi potřásl rukou. Ágiku políbil na čelo.
“Sbohem! Mám pocit, jako bych ve vašem pohostinném domově začal nový život. Na slova si nepotrpím. Spíš činy vám dokážu, jak jsem vám vděčný.“
Tótovi jen dojatě mlčeli. Major nastoupil, vyklonil se z okna.
“Ještě jednou vám děkuju za pohostinství.“
“Jsme rádi, že jste se u nás dobře cítil, pane majore.“
“Mnoho štěstí, milá rodino Tótova!“
“Šťastnou cestu, pane majore.“
Autobus se rozjel. Major ještě volal:
“Doufám, že jsem vám nebyl na obtíž?“
Všichni tři mávali a volali, že kdepak, co ho to napadá! Autobus zmizel v zatáčce. Tótovi stále ještě mávali, ale z tváří jim mizely úsměvy na rozloučenou; jako když se sfouknou tři svíčky.
Tót se nehýbal. Ještě měl ruku zdviženou k mávání a stále ještě pozoroval ohyb silnice, jako by se obával, že se autobus nečekaně obrátí, major z něho vystoupí a všecko začne znovu. To se však nestalo a Tót se uklidnil.
Nejdřív si sundal helmu a nasadil si ji tak; aby svislá osa jeho těla uzavírala devadesátistupňový úhel s vodorovnou osou jeho helmy. Pak se pokusil narovnat se v kolenou. “Tak mi přece pomoz, Marisko,“ řekl, protože mu ohnutá kolena zcela ztuhla. Jen s pomocí obou žen se mu konečně podařilo narovnat se. Pak se však vzpřímil a obklopen svými milovanými, se vztyčenou hlavou, krásným, hrdým krokem se vydal na cestu domů.
Doma se ani nerozhlédl. Přistoupil rovnou k nové řezačce. Neforemný přístroj se sotva vešel do dveří. Odvlekl jej za záchod, ke keřům slézových růží; když se vrátil a vydýchal, prohlásil
“Ode dneška budeme ráno snídat, večer večeřet a v noci budeme spát. Rozuměly jste?“
“Všecko bude tak, jak si přeješ ty, milý Lajosku,“ řekla s nejzamilovanějším úsměvem Mariska.
A tak se také stalo. Když se setmělo, povečeřeli. Pak si Tót přitáhl ke dveřím své pohodlné křeslo. Mariska se přitulila k manželovi a přitáhla si dcerušku, která se k otci vinula jak liána. Tak strávili několik minut; nad hlavami jim jiskřila hvězdnatá obloha červencové noci a z Bábonye na ně dýchal večerní chlad jako obrovské zelené plíce. Pak přijde zima ... Tuhá ruská zima se svými krutými vichry, řezavým mrazem. Ale ty praporní kanceláře jsou jistě dobře vytápěné a velitelé bydlí v kamenných domech a ty kamenné domy zvláště v noci, když jejich obyvatelé spí, střeží zdvojená hlídka. To pak můžeme doufat, že se té hrstce lidi, jež žije v tak mimořádných podmínkách, nic zlého nepřihodí.
Soupis
movitostí praporčíka Gyuly Tóta, jejž pořídil v gomelské polní nemocnici poručík Károly Kincs za přítomnosti rotmistra I. Korody a rotmistra D. Bog1ára jakožto svědků, do kteréhož nebyly zahrnuty předměty představující majetek eráru.
Název: Popis:
1 trikotýnové spodky -
Název: Popis:
1 kapesník kostkovaný
Název: Popis:
kožená náprsní peněženka -
peníze 38 P 60 fillérů
Název: Popis:
1 inkoustová tužka -
Název: Popis:
1 fotografie 1 postava muže + 1 postava ženy
Název: Popis:
20 cigaret zn. Honvéd -
(Datum, podpis)
(Rozmokl v sudu s dešťovou vodou)
Mariska se usmála na svého muže.
“Jistě jsi unavený. Lehneme si, milý Lajosku.“
“Hned, jen co si vykouřím doutník,“ řekl Tót.
Mariska běžela pro doutník, Ágika mu jej zapálila, Tót s rozkoší vdechoval kouř. Miloval drobné radosti života. Nyní se cítil tak dobře, že se protáhl, a když v něm zachrupalo, vzdychl si:
“Ach matko, maminečko!“
V tom okamžiku se ozvaly blížící se kroky. Tótovi udiveně vzhlédli.
Ve dveřích verandy stál major Varró s kufrem v ruce, s rozzářeným obličejem, s širokým úsměvem.
,,Vidím, milá rodino Tótova, že nevěříte vlastním očím,“ řekl. “Ale je to pravda!“
Tót vydal jakýsi podivný zvuk, jako když něco pukne. Nebyl to lidský hlas. Byl to takový zvuk, jako když se někdo topí ve studni a na hladinu vypluje poslední bublinka. Promluvit však nedokázal.
Promluvit nedokázal nikdo. Jen vytřeštěnýma očima hleděli na majora.
“V Egeru jsem si chtěl dát potvrdit dovolenku, ale na nádražním velitelství mi oznámili příjemnou zprávu, že partyzáni vyhodili do vzduchu jakýsi most, a proto dovolenecké vlaky tři dny nepojedou...“
Usmál se na Tóta, na paní Tótovou, na Ágiku.
“Stejně jsme se loučili tak těžko; a proto jsem si řekl, že ty tři dny strávím u vás ... Doufám, že vám nebudu na obtíž?“ Tótovi se nezmohli na slovo ani teď. Major si zanesl kufr do pokoje, pak se vrátil a nabit touhou po činnosti, pravil:
“Jestli proti tomu nic nemáte, mohli bychom chvilku vyrábět krabice...“
Odmlčel se. Rozhlédl se.
“No tohle,“ řekl. “Kampak se poděla nová řezačka, pane Tót?” Tót se snažil odpovědět, ale podařilo se mu to až na třetí pokus.
“Odnesl jsem ji do zahrady, velevážený pane majore.“
“Proč?“ divil se major. “A kam?“
“Jenom tadyhle, k slézovým růžím,“ řekl ochotně Tót. “Račte se mnou, hned vám ji ukážu.“
Zmizeli ve tmě.
Mariska s Ágikou zůstaly na verandě, stály a upíraly oči do tmy. Neviděly však nic. Chvíli se nic nedělo. Pak zaslechly dutý úder. Zachvěly se. Pak opět dopadlo ocelové rameno řezačky; opět se zachvěly. Stejně tak i potřetí.
Opět uplynula chvíle. Potom se Tót vrátil.
“Co tu stojíte?“ zeptal se. “Půjdeme si lehnout.“
Ustlali si. Svlékli se. Ulehli.
Mariska zhasla. Také si lehla. Chvilku mlčela, pak se bázlivě otázala:
“Rozřezal jsi ho na třikrát, milý Lajosku?“
“Na třikrát? Ne. Na čtyři stejné kusy... Nebo jsem to neudělal dobře?“
“Ale udělal, milý Lajosku,“ řekla Mariska. “Ty vždycky víš, co a jak se má dělat.“
Leželi, mlčeli, převraceli se. Byli tak unavení, že nakonec je přece jen přemohl spánek. Tót se však převracel i ve spánku, kopal nohama, sténal, jednou div nespadl z postele. Že by se mu zdálo něco zlého? To se dřív nestávalo.
4. S. Márai:
Pohřební řeč
Vidíte, moji bližní, na vlastní oči, co jsme:
prach, popel – jen toto jsme.
Hle, paměť se jak starý hedváb začla rozpadat...
Markétin ostrov – ještě uměl bys ho poskládat?
Ze všeho už máš jen střepy, úlomky, starou suť,
Z jména je číselný údaj. Mrtvému doposud
vousy rostou. I náš jazyk se rozpadá bezhlesně,
už práchniví drahé slovo, už pod patrem v ústech schne.
Už motýl, perla, srdce vyvolené básníkem,
nejsou, čím bývaly, když pěl rodinným jazykem….
Jak v neklidném dětském spánku se rozumí písni chův,
tak rozuměli mu. Vždyť tlukot srdce básníkův
je tajná řeč, ale sen patřit má lotrovi.
Čteš dítěti z Toldiho – „oukej“ ti odpoví.
Nad rakví nám drmolí farář, snad španělsky…, přepjatě:
„Obestřela mne trýzeň… smrtelná…“ Na šachtě
v Ohio jednoho dne ruce se zvrtnou ti proradně,
klepne krumpáč a z jména tvého čárka ti odpadne.
Zpění v Tyrhénském moři voda, Babitsovu řeč z ní
zaslechneš, Krúdyho harfa noc australskou rozezní…,
zas k tobě ode dna mluví, ten hlas – vzkaz dál tu zní!
I tvé tělo zavzpomíná, jak vzdálený příbuzný.
Voláš: Ne, nelze aby… tolik duší zas pro nic tu
si zoufalo! Ale víš: Ano. Lze, a zde v Durynsku
rubeš železo. Pošta není. Mají strach psát, víš? Vím.
Katorgy bez adres jsou. Škoda slzy lít za mrtvým.
A konzul, žvýkačka v ústech, brýle leští si dožraně.
Jasně: Ta razítka ho nudí. I ty spisy ohrané.
Má vůz, tisíc na měsíc, fotku „baby, tak sladkýho“
i mistress na stole. Čím je pro něj verš Adyho?
Co je mu po verši či hudbě? Čím mu lid? Čím tisíc let?
Slova Aranye? Barvy Rippla? Duch Bartókúv, který vzlet?
Ne, nelze, nelze aby…tolik srdcí tu zbůhdarma
krví plýtvalo! – Ale lze!. Lze. Svět potom účast má –
velmoci si vymění nóty… Ty tedy mlč, věz: Už
už je živ malý šakal, jehož každičký dráp je nůž,
ten na tvém africkém hrobě hrabe, I agáve
už raší – na mexickém kříži má zarůst jméno tvé.
Ještě věříš, žes naživu… Někde… Když nikde jinde ne,
tak aspoň v srdcích svých bratrů… Pryč noční můro, sne! –
vždyť slyšet je nářek: Bratr bratra tu zaprodá!
A jeden hlas hlesne: Kdosi… nad bídou národa…
A jiný hlas – sten:… ten pláče… v té dáli, kde zůstává…
A chrapot: a znenávidím tě, jestli nezmlknou ústa tvá!
Tak je to, prosím, Keep smilíng. Proč, radši nechtěj znát.
Že bych byl horší než tihle? – Byls Maďar: To proto snad.
A byls i Srb, Litevec, Rumun. Teď tedy mlč a plať!
Vymřeli i Aztékové… A tak se staň, co má se stát!
Jednou tě vykope vědec, budeš avarským nálezem.
Radioaktivní popel všechno pokryje: tebe, zem.
Smiř se s tím, že tam nejsi člověk – třídní nepřítel jsi.
Smiř se s tím, že zde nejsi člověk – jen číslo ve vzorci.
Smiř se s tím, že Bůh se s tím smířil, i nebesa toužebná.
Netřeba zažehovat blesky, moudrost je potřebná.
Usmívej se, když kat jazyk vyrval ti zpod slova.
A děkuj i v rakvi, když bude, kdo tě v ní pochová.
Pár přívlastků svých a snů střež, ty při sobě nos,
ani nemukni, když ti zuby v pozoru spočte boss.
Dál ty své hadříky třímej, raneček na veteš –
vzpomínky: fotografii, pramínek vlasů, verš.
Neboť to zbylo. Ještě sečti v ulpění lakotném
kaštany z ulice Mikó: všech sedm za oknem,
A Jenő ti nevrátil tehdy tu sbírku Shelleyho…
A komu by kat prodal provaz, kdo ještě chtěl by ho,
už takových není. Schnou nervy, krev, mozek, všechno schne…
Vidíte, moji bližní, na vlastní oči, co jsme:
Hle, prach a popel jsme.
5. T. Déry:
Mily Papá
Tomáš vystudoval na textilního inženyra. Řekl, že v Ženevě dokončil dvouletý studijní běh a zeptal se, jestli může bydlet u mne.
“Kde jinde bys bydlel?“ zeptal jsem se. “Byt je velký dost, dva mládenci se sem vejdou.“
“Jenomže…,“ řekl Tomáš.
Zřejmě jsem to jeho “jenomže“ přeslechl. “Zavolal jsem tě domů,“ řekl jsem, “protože potřebuji ozvěnu. Doufám, že oceníš význam takové role.“
“Vynasnažím se, tatínku.“
Zdálo se mi, že z mé otázky dost jasně nevyplývala vyzývavost, kterou jsem do ní narafičil. Požehnaná dobrá duše, říkám si.
“Abychom si rozuměli, chlapče,“ řekl jsem. “Já nepotřebuji pouhé tvoje pochopení, i když ani to nemůže uškodit rozmaru takového starce, zvlášť když je jenom hrané a lze je přijímat jako znamení lásky a ohleduplnosti. Nezavolal jsem tě domů ani proto, abys za mnou chodil s kapesníkem a utíral starému tátovi, co mu kape z nosu anebo z úst. Ani ne kvůli Žofce, která, jak se zdá, nemíní zemřít dřív, dokud tě ještě jednou nenakojí z prsů vzpomínek.“
“Rozumím, tatínku.“
“Dejme tomu,“ řekl jsem. “Doufejme, že i tomu ostatnímu. Svět kolem mne nějak utichá, chlapče. Nedoslýchám a snad právě proto neslyším, co se mluví. Nebo jsem se snad sklonil k zápěstí a až příliš jsem se zaposlouchal do vlastního žilobití, které zní tak hlasitě, že jsem ohluchnul ke všem ostatním zvukům? Chlapče, znamení počínající senility je zneklidňující jev. Spisovatel je spisovatelem jen do té chvíle, dokud za akustickými jevy svého organismu slyší i hlas světa. Když v něm umlkne, jde celý ten koncert k čertu. Stárnoucí člověk nosí na podšívce čím dál víc nedostatků a dokáže je mimo dům nahrazovat hůř a hůř: a proto se také potácí víc a víc a je osamělejší. Zkušenosti už ho nezajímají, dost jich za svůj dlouhý život nashromáždil, ba ani to už si nemyslí, že je něco nového pod sluncem a dokonce i nad ním. A tak se spíš zavine do sebe: hluše a slepě. A aby měl přece nějakou zábavu, nasedne nakonec do ohnivého vozu, který ho vábí mylnou ideou nesmrtelnosti. Stále výš, stále dál od vychladlé a oněmělé Země! Chápeš?"
“Chápu, tatínku.“
“Snad,“ řekl jsem. “Takže možná pochopíš i roli, pro kerou jsem tě povolal. Tvé mládí se stane mým prostředníkem mezi hluchotou a světem.“
“Velice rád, tatínku. Udělám, co se dá. Jenom se mi zdá, že máte pořád ještě bezvadný sluch.“
“Stařec je jenom půl muže,“ pokračoval jsem po malé přestávce, při níž jsem uvažoval o tom, jestli jsem ráno vypil svůj čaj proti zácpě. “Tu druhou půlku musíš nahradit ty, chlapče. Z toho pro tebe vyplývá, že tě přijímám mezi muže a vyslechnu, aspoň se vší pravděpodobností, tvé rady a připomínky. Především si dej pozor na strusku, která se v každém člověku na stará kolena hromadí, když dohoří vášně. Vášně, jež v životě potlačujeme, nevyhasínají beze stopy - sebekázeň, kterou nám vnutila takzvaná civilizace, nám do poslední chvíle leží v žaludku. A tak tě upozorňuji, a ty zas budeš případ od případu upozorňovat mne, na ten překvapující objev, že jsem závistivec. Co vlastně závidím, to sám nevím. A ještě mě upozorňuj na...“
Ale pak jsem se znechutil sám sobě.
“Budeme pokračovat jindy, chlapče,“ řekl jsem. “Teď jdi do svého pokoje, jsem unavený,“
“Ještě okamžik, tatínku,“ řekl Tomáš. “Nedostal jsem zatím odpověď, jestli tu můžu bydlet.“
“Proč bys tady nemohl bydlet?“
“Nejsem sám, tatínku.“
“Ať se dívám, jak se dívám, vidím před sebou jenom jednoho člověka,“ řekl jsem nechápavě, asi proto, že už jsem myslel na něco jiného, totiž na svou práci.
“Oženil jsem se, tatínku!“
“To ne!“ řekl jsem hned. “To snad ne!“
Řekl jsem, ale možná, že jsem to zaječel. Jak jsem tak stál u psacího stolu, cítil jsem, že jsem právě prošel zvláštní metamorfózou: podobno pradávnému trupu sfingy, se pod mou prorockou hlavou vytvořilo krvelačné maloměšťácké tělo. “To ne!“ ječel jsem.
Tomáš se na mne podíval. Zřejmě si myslel, že po té obrazné hluchotě, o které jsme mluvili následovala opravdová ztráta sluchu, protože přistoupil blíž a naklonil se ke mně. “Špatně jste mi rozuměl, tatínku,“ řekl pořádně nahlas. “Neříkal jsem, že se míním oženit, ale oznámil jsem fakt, že jsem se oženil.“
“Vyloučená věc!“ ječel jsem.
“Před měsícem, v Ženevě.“
“Vyloučená věc,“ ječel jsem znovu.
“V Ženevě jsme uzavřeli manželství.“
“Vyloučená věc.“
“Jsem dospělý, tatínku.“
“Bůh není! Ten vlastně není tak jako tak.“
“Vzal jsem si za ženu Maďarku, tatínku.“
“Povolal jsem tě domů, aby byl v domě muž.“
Tomáš přistoupil ještě blíž. “Vždyť jsem tady.“
“Nejsi tady,“ ječel jsem.
“Kvůli tomu, že jsem ženatý...“
“Natolik zas nemusíš být muž!“ ječel jsem dál. “Já to prostě neberu na vědomí.“
“Co neberete na vědomí, tatínku?“
“A Žofka taky ne!“ ječel jsem.
“Co?“
“Povolal jsem tě domů, abych měl oporu, a ne abys mi zaneřádil dům nenasytnými ženskými.“
“Jsem vám k službám, tatínku, ale . . .“
“Nechci kolem sebe mít víc žen,“ ječel jsem.
“Jak si přejete, tatínku.“
“Otcovrahu!“ ječel jsem. “Ty Goneril, zakletá do mužského těla“
“Prosím?“ zeptal se Tomáš.
Neznal Shakespeara. Jeho nevzdělanost mě nepobouřila, ale uklidnila. “Neberu to na vědomí,“ ječel jsem.
Tomáš se na mne podíval, potom se uklonil a beze slova vykročil ke dveřím. “Histologická alergie!“ ječel jsem za ním, ale už mírněji. Otočil se.
“Nechápu,“ řekl.
Utišil jsem se snad pod tlakem vzpomínek: “Mezi mnou a ženami nastoupila histologická alergie... Nastoupila teď, v poslední době,“ dodal jsem pro upřesnění.
Tomáš zvedl oči. “Se smutkem v srdci beru na vědomí vaše rozhodnutí,“ řekl exaktním tónem textilního inženýra, “a odstěhuju se z domova. Nebude to ostatně první případ v naší rodině,“ dodal k tomu s úsměvem. “Z vašeho vyprávění vím, že si vás maminka vzala proti vůli a dokonce přes zákaz svých rodičů.“
“Kde je ta žena?“ zeptal jsem se.
Za týden po zmíněném rozhovoru přiletěla do Pešti. Její otec odjel do Švýcarska z Debrecenu už před válkou a přiženil se tam do textilní továrny - aha, textil! - ale měli v domě maďarskou kuchařku a mluvili maďarsky. Proč, to jsem zapomněl. Dost možná, že i jeho tchán byl Maďar. Vystěhovalci stejné národnosti se v cizině zpravidla dávají dohromady - když se nestydí za svou vlast - jako slova dobře napsané věty; myslí si snad, že nějakou hodnotu představují jenom společně. Catherine, říkejme jí nadále jen Katka, mluvila maďarsky bez chyb, ba pěkně a v jejím přízvuku byl dokonce nepatrně znát její dávný debrecenský původ.
“Rukulíbám, tatínku,“ řekla už ve dveřích, když ji Tomáš přivedl z letiště a doprovodil do mého pokoje, aby ji představil. Seděl jsem u psacího stolu - otočil jsem se. Nebyla na ní patrná únava z dlouhé cesty; či už se snad vykoupala a převlékla? K jejich pokoji v poschodí patřila zvláštní koupelna. Katka měla na sobě bílé kalhoty a svetr jahodové barvy.
“Tatínku?“ řekl jsem. “Pokud vím, nejsem váš tatínek, slečno.“
Katka se cestou ke mně náhle zarazila a zastavila se dva tři kroky před mým psacím stolem. Zrudla, dokonce i na šíji. Tomáš ji objal kolem ramen a postrčil ji ke mně. Za nimi se v pootevřených dveřích objevil Žofčin mocný, červený nos.
“Upozorňuji vás, tatínku, že Katka už není slečna,“ řekl Tomáš uctivě, ale se smíchem. “Už měsíc jsme manželé.“
“To nic neznamená,“ řekl jsem.
Byla to krásná žena; pokud jsem to mohl posoudit, měla správné proporce a souměrnou postavu, což mě ještě víc rozzuřilo. Aspoň brýle kdyby nosila! ... ale i její oči měly bezchybnou zář. Celý ten štíhlý zjev mi připadal lehounký jako utroušená poznámka, která dá pocítit svou váhu teprve po chvilce, když pronikne do hloubi vědomí.
“Jak vás má oslovovat, tatínku?“ zeptal se Tomáš.
“Zatím nijak,“ řekl jsem. “Však si řeknu, až pocítím potřebu. Kolik je vám let, slečno?“
“Bylo mi sedmnáct, mon cher beau-père," řekla Katka. Sklopila oči, ale na jejím štíhlém dívčím krku bylo vidět, že se směje celou bránící. Samozřejmě, i to mě hněvalo. “Máte už dítě, slečno?“ zeptal jsem se.
“Nemá, tatínku,“ řekl Tomáš.
,,Ani na cestě?“
“Ani na cestě,“ řekla Katka rozhodně.
Žofka, která se zatím mačkala u škvíry ve dveřích, se ted' nahnula do pokoje. “To by tak ještě scházelo,“ bručela potichu, ale tak, že jsme to všichni zaslechli. “Ditě?... Teď už půjdu do penze. To mám s tímhle bolavým hřbetem dřít na čtyři lidi?“...
“My ještě nemáme všelijaké brouky, slečno, jsme jenom umínění, jak už obvykle staří lidé bývají,“ řekl jsem, po očku jsem se podíval na Žofku a pak jsem si změřil Katku, která mě bezradně pozorovala. “S tím už musíte počítat, přejete-li si žít v našem rodinném kruhu.“
“Qu'est ce que c'est lidé, co mají všelijaké brouky?“ zeptala se Katka Tomáše.
“To jsou takoví, co si myslí, že brouci štípou,“ odpověděl jsem. “Vaše ctěné rodiče nesvrbí?“
“Málokdy, mon cher beau-pére,“ řekla Katka a už se opět smála. Chmury a úsměvy se v jejích dívčích náladách střídaly tak rychle jako maďarská slova a francouzské myšlenky. Její lehounký smích jsem si oblíbil nejdřív a později, do té doby však uplynulo pěkných pár dní, už jsem jí dokázal odpustit, že je žena a pojal jsem ji do srdce či spíš blíž k srdci. Zatím však jsem u Thermopyl svého stáří odrazil všecky její útoky.
“Tak třeba jeden rozmar, o který se dělime s mou starou přítelkyní Žofkou,“ řekl jsem Katce a pozoroval jsem přitom úkosem Tomáše, “spočívá v tom, že nemáme rádi krásné ženy ani jako manželky, ani jako snachy - nejsou nám k ničemu. Například před ženou nižších kvalit bych se nestyděl, že mi kape z nosu, anebo, když teď ještě nekape, v dohledné době kapat bude. Vy, slečno, se ohleduplně podíváte stranou, což mě rozčiluje předem, když na to pomyslím - vždyť je řeč o krásných ženách. Dále: jsem zimomřivý, a když si na jaře vyjdu na zahradu, přítelkyně Žofka mi přehodí přes ramena svůj ušmudlaný černý pléd, což jisté bude znervózňovat vás a zpětně, ve svém odrazu i mne. Dále: miluji jenom slunečno, a když se zatáhne, není se mnou vůbec řeč. Kdybyste všechno tohle, a to ještě nemluvím o gruntu věci, svým malým kuřecím mozečkem dokázala ocenit, musel bych vás pokláat za přemouřelou, což by mi vás ještě víc odcizovalo.“
Na Tomášově obličeji jsem viděl, že se královsky baví; tomu jsem se naopak podivil já, protože jsem v něm nečekal tolik chytrostí. “Mais il est charmantl“ zvolala dívka, odstrčila z cesty Tomáše, který se po ní natáhl a rozběhla se ke mně. Zmeškal jsem to, nevstal jsem z křesla včas. Objala mě kolem krku a podle francouzského obyčeje mě políbila na pravou i na levou tvář a pak se ještě sklonila k mé ruce a políbila ji. “Mon cher beau-pére, vous étes charmant.“
Její lehounká, drobná políbení, která na mne sprchla motýlim třepotavým teplem a vyvolala ve mně představu dávné sladkostí lásky, mě roztrpčila ještě víc. Vyskočil jsem z křesla tak vztekle, jako by někdo poplival můj sex. Dnes, když tyhle řádky píši, je už zřejmé, že jsem se ve své roli přísného starého pána opravdu choval jako směšný šašek a mohu děkovat jenom mimořádně citlivému ženskému rozumu a instinktu své snachy, že mě prohlédla. Konstatuji, že i roli anochoreta se člověk musí naučit, je-li jí ovšem vůbec mocen.
“Slečno,“ řekl jsem, “mýlíte se, nejsem charmant. Pokud jde o můj fyzický stav, snad jste už slyšela, a jestli jste to snad neslyšela, račte onen fakt vzít na vědomí, že totiž struktura bílkovin ve starých organismech, jako lze doložit biochemicky, se od základu proměňuje. Působením látkové výměny se v proměňujících se bílkovinách vytvářejí stále pevnější chemické vazby, které nakonec znemožňují další výměnu. Že to kromě jiného znamená kornatění mozkových žil, tedy dříve nebo později nastupující kretenismus, to vám pak přesněji vysvětli mon fils Tomáš. A co se týká mé duše: pozoruji svět a pohled na jeho špínu mě udržuje čistým. Ráčila jste mi rozumět?“
6. G. Ottlik:
Škola na hranici
Tímto citátem začíná rukopis Gábora Medva, který jsem dostal zanedlouho po jeho smrti. NON EST VOLENTIS, NEQUE CURRENTIS, SED MISERENTIS DEI. Byl to nápis na starém domě v městečku na hranici, kde jsem byl na podzim roku 1923 přijat se sedmi dalšími chlapci do druhého ročníku nižší vojenské reálky.
Pamatuji-li se dobře, bylo to třetího září. Dopoledne jsme prošli dost ledabylou přijímací zkouškou; na promenádní cestě u hlavního vchodu, blízko vodotrysku, jsme se rozloučili s rodiči nebo s doprovodem; ve skladišti v podkroví nám dali uniformu, holič v občanském oděvu nám dohola opižlal tmavé i blond hlavy nulovým strojkem a pák od oběda jsme nečinně bloumali po jedné z rozměrných ložnic. Svítilo slunce.
Rozlehlá budova ještě duněla prázdnotou. Odtud, z druhého patra, jsme mohli z některých oken, před nimiž nesplývaly koruny kaštanů, vidět větší cvičiště. Několik chlapců ze čtvrtého ročníku, kteří dělali reparát a nejeli na prázdniny, kopalo dole merunu a z dálky, od jedné z bočních alejí, sem doléhal falešný a zadrhávající hlas trubky. “Já jsem rád, já jsem rád, že jsem frekventant,“ pokoušel se zatroubit trubač s nevelkým úspěchem, avšak s nadlidskou trpělivostí, a zřejmě se při svém hudebním výkonu procházel, protože zvuky se hned blížily, hned vzdalovaly a občas i docela odumřely. V nekonečném tichu se pojednou s ohlušujícím řinkotem rozletěly skleněné dveře, kdosi vstoupil a pronikavým hlasem zvolal, či spiš zahulákal:
“Hejnatter!“
Ta zlostná a dosti divná osoba byl chlapeček v plátěné uniformě a v modré čepici. Hned po prvním zvoláni, aniž chvíli vyčkal, zařval znovu, s netrpělivostí až furiantskou.
“Hejnatter !“
Všichni jsme se k němu otočili. Teprve teď jsem viděl, že má jedno oko vadné. Zanícené, nebo trochu potažené, nebo měl jen každé oko jiné, nevím; v každém případě mi připadalo, že to nemá s jedním okem v pořádku. Třebaže řval jako šílenec, zdálo se, že jeho postoj vyjadřuje dokonalý klid.
“Hejnatter,“ vykřikl i potřetí a vyzývavě si nás prohlížel. “Není tu? Nebo je hluchý?“
Jeden z nás k němu vykročil a pokojně odpověděl: “To jsem já. Jenže se nejmenuju Hejnatter, ale Eynatten. Prosím?“
“Drž hubu,“ obořil se na něho krkavec v keprových šatech. Pak chvíli mlčel. Úmyslně udělal pauzu a potom otráveně odvrátil hlavu.
“Běžte dolů do hudebního sálu,“ řekl konečně. “Čeká vás tam otec.“
“Děkuji,“ řekl druhý hoch po chvilce zaváhání. Vykročil ke dveřím.
“Žádné děkuji,“ vztekle po něm hodil krkavec. “Slyšel jste? Žádné prosím a žádné děkuji. Stát! Čelem-vzad!“ Chlapec, který se jmenoval Eynatten, se obrátil. “Postavte se do pozoru,“ vybafl na něho ten druhý. “Já jsem ze čtvrtého ročníku.“
Eynatten se zmateně usmíval a nevěděl, co má dělat. “Mluvte, jen když se vás ptám. Rozumíte?“ Kvartán v keprové uniformě se znovu rozhlédl po nováčcích. “Tady se říká “rozkaz“ a říká se “anoprosím“, rozumíte? No,“ mávl pak pohrdavě rukou směrem k Eynattenovi, “jděte do háje.“ Bylo zřejmé, že se umí ovládat. Ale protože Eynatten si vyšlapoval ke dveřím dosti loudavě, ještě za ním houkl: “Poklusem!“
Eynatten zrychlil krok, aniž se obrátil. My ostatní jsme dosud sledovali výstup mlčky. Nyní se jeden z nás pohnul. Udělal krok nebo dva směrem ke krkavci a promluvil velmi nervózně; byl to vytáhlý chlapec s hnědýma očima:
“Co ty tu máš co poroučet?“
Kvartán se náhle a velmi překvapeně k němu obrátil.
“To měl být žert?“ zeptal se hnědooký chlapec znovu, útočně.
Krkavec jako by zbělel. Ozval se zvolna a tišším hlasem
“Vám se na tom něco nelíbí?“ Pak se zeptal důrazněji: “Jak se jmenujete?“
“Nekřič tady,“ řekl hnědooký nováček vyhýbavě. “Vaše jméno?“
Chlapec mimoděk ustoupil o krok, jako by ztratil odvahu, ale neodpověděl.
“Vaše jméno? Máte strach mi ho říct?“
“Gábor Medve!“ řekl nevrle ten druhý.
Kvartán se ironicky ušklíbl. Beze slova si chvilku měřil nováčka, pak se krátce zasmál a uplivl dvě slůvka, něco jako:
“Nno! Však!“
Gábor Medve se k němu zase přiblížil o dva tři kroky, a snad protože se zastyděl za svůj předchozí ústup, drzým tónem se ho zeptal:
“A jak se jmenuješ ty?“
Pobledlá kvartánova tvář zvolna zrudla. Začal řvát úplně jiným hlasem, z čehož bylo rázem zřejmé, že dosud s námi vlastně jen blahosklonně žertoval:
“Už toho mám dost! Jestli nebudete držet hubu, zatočím s vámi i s celou tou špinavou bandou všivých nováčků. Nepomůže vám ani fousatej pánbu vaší kurevský mimy!“
Všichni jsme se zděsili, snad těch nezvykle hrubých nadávek, ale ještě spíš toho, že krkavec i v běsnění dovedl zachovat zlověstný klid. Když zmlkl, nastalo mrazivé ticho. Zezdola jasně doléhalo rytmické dunění míče a zdálky neochvějné troubení, ram-ta-rí, ram-ta-rá, že jsem frekventant...
Zděšení a nehybnost zcela neočekávaně porušil jiný náš spolužák. Byl to chlapec s dívčí tváří, vypadal plaše; trochu strnule přistoupil ke kvartánovi a s hlubokou vážností řekl:
“Nepoužiješ jména božího nadarmo.“
Krhavec se k němu obrátil. Vyrazilo mu to dech a připravilo i o ten divný klid. Začal koktat. Pochopili jsme jenom, že nám nadává, jako že nováčkové to a ono, pak se náhle otočil na podpatku a vyřítil se z ložnice.
Kdosi se zasmál. Obrátil jsem se k sousedovi a znepokojeně se zeptal:
“Co po nás vlastně chce?“ Ale ten jen neurčitě pokrčil rameny - byl to chlapec s odstálýma ušima, s měkkým obličejem i měkkým tělem a zapomněl zavřít ústa - potom jako by se vzpamatoval z leknutí, vytáhl zpod postele kufr, vzal z něho papírovou krabici, otevřel ji, vybral si jeden z řady pěkně narovnaných lineckých řezů, snědl ho a zase všechno uložil na místo, krabici do kufru, kufr pod postel a spokojeně se usadil na lůžku. Gábor Medve stál u okna a opíral si hlavu loktem. Sám.
Jiný náš spolužák, chlapec s hustým obočím a širokými ústy, doběhl ke skleněným dveřím a díval se zvědavě za kvartánem. Potom přistoupil k nováčkovi s dívčí tváří a usměvavě, zdvořile se ho zeptal
“Jak se jmenuješ?“
“Tibor Tóth,” odpověděl chlapec. Tazatelův úsměv neopětoval. Jeho svěží tvář s jemnými rysy vyjadřovala netečnost. Měl podlouhle řezané oči, jako dvě, otevřené mandle, a zpod dlouhých řas zíral na svého společníka chladně a odměřeně.
“Hehe, tys mu to pane dal,“ řekl ten s širokými ústy. Chladná odezva neotřásla jeho vlídností.
“Komu?“
“No přece tomu blbci, co tu tak nadával.“ Tibor Tóth se zatvářil udiveně:
“Proč říkáš blbec?“
“A copak není blbec?“
“Miluj svého bližního jako sebe samého,“ řekl něžný Tibor Tóth.
Podíval jsem se po nich, můj soused taky, dokonce i Gábor Medve se otočil.
“Co? Jak?“
Tibor Tóth svá slova opakoval, vzdorně, ale nikoliv nepřátelsky. Na jeho tváři dospívající dívenky se sice mihl jakýsi impertinentní rys, ale bylo zřejmé, že nežertutuje. Chlapec s hustým obočím nevěděl, co na to říct. Ve zmatku přešlápl z nohy na nohu, ale naštěstí se vrátil z umývárny náš spolužák s cikánsky tuhými vlasy, které při přijímací zkoušce tak pohotově a plynule odpovídal. V ruce nesl ručník a mýdlo a přistoupil rovnou k ním, protože poznal, že se něco stalo.
“Co je?“ pohlédl na Tibora Tótha.
Místo něho odpověděl druhý hoch:
“Ty jsi u toho nebyl?“
7. P. Esterházy:
Život a literatura
...
Nádraží Keleti – jako bych se zničehonic ocitl na břehu Gangy zrovna v den nějakého hinduistického svátku. Žebráci s nohama napadenýma snětí, hulákající obchodníci s veteší, alkoholici s úlisně číhavým pohledem. (Občas mě lidi mají za cizince, snad proto, že na ulici nikdy nespěchám, spíš jen tak bloumám, a že mám v sobě jakési zdvořilé hňupství. To by v dnešní době mohlo být použito proti mně.) Prodírám se mezi nimi kupředu (…), neodvažuji se zastavit, nikomu nic nedám, od nikoho nic nevezmu, jsem nejistý, není ve mně láska. Není ve mně láska. Tady je můj vlak, v poslední chvíli jsem v sobě přemohl škudlila, kterým v jádru jsem, a zakoupil lístek do první třídy. Jsem jakž takž v bezpečí. Ve vlaku se topí. Dveře se zavírají automaticky. Místo vedle mě je prázdné: jsem rád, že vedle mě nikdo nesedí, není ve mně láska. Vytáhnu si noviny. Už je nečítám odzadu, od sportu. Co to znamená z hlediska středoevropské demokratizace, to nevím. Měl jsem různá čtenářská období, byla to fáze okouzlení, pak zvídavosti, nakonec vystřízlivění. Nebo frustrace. Potom období strachu; zděsil jsem se nenávisti vystřikující zpoza řádků, chtěl jsem ticho, vší silou jsem si přál ticho. To se ale chtít nedá. A tak jsem znovu začal číst noviny coby dokumenty lidské povahy. (Nebyl jsem už v pravém slova smyslu mladý, když jsem jednomu svému příteli, kterého mimochodem rovněž občas pokládají za cizince, jeho možná kvůli vodě po holení, kterou používá, nebo snad že je tak abstraktně bledý, když jsem tedy onomu příteli s upřímným údivem řekl, že člověk je přece koneckonců dobrý. Anebo jsem řekl lidstvo? Nebo že si dobro přeje? Už přesně nevím, každopádně jsem spatřoval rozpor mezi lidskou povahou a válkami. Což je, zasluhuji pochvalu, přece jen poněkud avantgardní představa, protimluv. Nemáš ani ponětí o hříchu, říkává s oblibou jeden další člověk. Jaké je řešení? Nevím. Na mou duši a čest, Káťo, nevím.)
Pohroužil jsem se do Malamudova románu, nebyl zvlášť dobrý, ale nepřetržitě jsem mohl vnímat přítomnost skutečného spisovatele, a vůbec, rád si ve vlaku čtu, je to jako bych obehrál čas, jako kdyby cestoval můj pokoj a já se nemusel z bezpečného doupěte pohnout. Bez problémů jsem se uvelebil v situaci hlavního hrdiny, zdálo se mi, že rozumím jeho touze po cizích životech; už dlouho mě zaměstnával životopis jako žánr. Zamyslel jsem se (jako obvykle), co by bylo, kdybych psal ten román já. Řadu pasáží bych převzal, usoudil jsem. Představil jsem si sám sebe v Dubinově pracovně, mezi kartičkami, knihami a jistou mladou ženou.
Občas jsem vyhlédl z okna na Dunaj. Zničená, rozdrásaná, hole čnějící krajina, scenérie posledního soudu, masivní betonové komíny, roury, lešení protínající nebe napříč jako nelítostný tah pera seškrtávajícího pasáž v textu anebo kus života, kam oko dohlédne, všude nepokrytá snaha zužitkovat, urputná racionalita, ošklivost. Byl to nevýslovně sladký pocit dívat se na tu řeku. Při psaní mé poslední knihy mě jakákoli řeka, potok, potůček dovedly dohnat k zoufalství, protože pokaždé jsem v nich objevil něco nového, neznámého, co zpochybnilo vytouženou celistvost mých dosavadních vědomostí. Teď už mě Dunaj s sebou nestrhával. Svou nově nabytou lhostejnost jsem zaregistroval s uspokojením, jako bych měl co děkovat literatuře, jako by tohle byl hmatatelný plod psaní, jako bychom v zájmu klidu dobývali knihu po knize stále větší území. Tak to přitom není, tu dobýváme, jinde ztrácíme, a nebylo by na škodu vyvolat si tváře starých lidí drásané hrůzou, děsivou explozi známých tváří, neklidné koulení drobných očí zapadlých do nových jam, jsem krajinomalba postrádající krajinu, říkají ty tváře, to už není hrůzné, jen bezútěšné, jako pravda.
Potom znovu Dubinova pracovna a ta žena. Pas mi prohlédli před chvílí, teď se ve vagonu rojí muži v šedivém. Vyhozené peníze – já se ale dávno pasové a celní kontroly nebojím; nemívám před hranicemi sevřený žaludek – sine qua non Východoevropana. (Jedinou výjimkou bývala NDR. Marně jsem si vždycky opakoval, že si na mně přece nic nevezmou, jsem regulérní jako pěticípá hvězda, stejně mě polévalo horko, jako bych byl zamilovaný. Možná to bylo tak příkladně strašné i kvůli té němčině; na letišti v Schönfeldu si mě pokaždé (neomylně!) pozvali do malé místnosti, aby mi mohli říct: Hände hoch!, v němčině to zní ohavně, holt do nás nacpali příliš mnoho sovětských antifašistických filmů. Bylo děsné stát obličejem ke zdi a slyšet: Hände hoch! Sicherheitskontrolle, což dříve nebo později přece jen sklouzlo do nějaké socialistické milostné předehry, do důkladné ošahávačky, takže abych byl stylový, zasyčel jsem jednou na fricka: I ty jeden! Ne abys toho nechal! Anekdota: K. vypravuje, že při jedné obdobné příležitosti si zničehonic strhnul kalhoty: Tak si posluž! Kontroluj! Je to týž reflex, vyvolaný týmž ponížením, týmž strachem – jen my dva jsme jiní, já a on. Ale o tom, o rozdílnostech, tu beztak hnedle bude řeč.)
Jeden z nich přistoupil ke mně, snědý chlap s rychlými pohyby. Maďarská celní kontrola, řekl. Požádal o můj cestovní doklad, bezvýrazným hlasem, mírně, jako někdo, kdo nepřikládá své osobě pražádnou důležitost. A přece: zatímco mu, sotva vzhlédnuv od knihy, podávám svůj pas – Dubin má zrovna problém, necítí rytmus svých vět –, zcela nevysvětlitelně a bezdůvodně, jako když svítí slunce, mi hlavou probleskne myšlenka: v tomhle člověku není láska. Je to snad také spisovatel? Možná to byl ještě vliv Malamudovy knihy, intuice mé zároveň bezbranné i vnímavé, narcistní, po lásce věčně žíznící duše dítěte a umělce. Můj člověk je mezitím zjevně hotov; zavřel pas a chystá se mi ho vrátit; ještě předtím se však zeptá, kolik „vyvážím“ valut (nebo deviz: rozdíl mezi oběma asi jaktěživ nepochopím), táže se oním bezbarvým hlasem jako prve, ale tak nějak příliš rychle, v čemž patrně pouze můj sluch, tříbený právě na Bernardu Malamudovi, vycítí jakýsi zákeřný podtón.
Vlastně ne. Nejdřív se měkce zeptal, kolik že mám u sebe maďarských peněz. Vynořil jsem se z knihy a zvesela, skoro jako idiot jsem se na celníka zazubil, s takovým tím výrazem: vo co ti de? Svobodný, mírně přitroublý syn svobodné země. Kolik to může být? – přemítám rozverně, vždyť proč bych to měl vědět z hlavy, mám přece tolik, kolik mám, a ochotně a hbitě mu to sdělím. Muž v mém věku si unaveným pohybem přihladil vlasy a tiše utrousil, že by mě jako seznámil s příslušnými devizovými a valutovými předpisy, s maximální výší povoleného vývozu deviz a s povinností požádat o povolení k vývozu případné nadlimitní částky tuto maximální výši přesahující.
Rychle jsem zavřel oči, abych se přenesl na konec světa, nejdražší maminečko, pomoz, ještě jednou a naposledy, pomoz, maminečko moje. Z té jeho věty se mi totiž jako nějaký krvavý přízrak vybavil text Protokolu Imre Kertésze (zpropadená literatura!), který právě takovou celnickou historku povyšuje na interpretaci života (spíš ji tam vrhá, strká). Víc valut, než je povoleno, vysazení z vlaku v Hegyeshalomu a tak dále. Za zavřenýma očima mi neožil obraz mé matky, ale mnohem beznadějnější tvář Imre Kertésze. Viděl jsem ho, jeho dlouhou, ohnutou, těžkou postavu, byl jako nějaký antitopič Mihály Kolhász, jenž nehledá svou pravdu, protože pravda už si našla jeho, viděl jsem jednotlivé jeho věty, dlouhé, ohnuté, těžké věty, nezadržitelně vrávorající ke strohému konečnému pochopení; můj kolega urazil svou pouť: hle, rozumí svému životu. Agresi namířenou proti němu i tentokrát, pokaždé – nemůže jinak – dychtivě sevře jako rukojeť dýky a čepel obrátí proti sobě; nicméně vehemence a trpká rozkoš, s jakou na něho tentokrát jeho myšlenky takříkajíc vztáhly ruku, ta nelíčená zuřivost, jej doslova děsí. Všechno, všechno / všechno teď vím / všechno se mi teď osvětlilo! / I tvé havrany slyším / jak šumí… – ano: pohár přetekl, více ran – zdá se – neunese. Šest desetiletí různorodých, i když jednotvárných diktatur; jejich sedlina, dnes ještě bezejmenná, rozleptaly jeho imunitu živenou tolerancí, bezdůvodnou ochotou nechat si všechno líbit. Na jeho skrz naskrz probodaném, ranami posetém těle, visícím už jen na nitkách nervů, není více místa nejen pro hrot kopí, ale ani pro vpich jehly. Pozbyl schopnost nechat si všechno líbit, přestal být zranitelný. Jsem ztracen, píše. Zdánlivě cestuji vlakem, ale ten vlak už veze jen mrtvé tělo. Jsem mrtev.
Otevřel jsem oči, běda, nejsem mrtev. Ano?! – tázal se a konstatoval celník, a já jsem okamžitě zrudl, no mám u sebe tolik, kolik jsem dostal nazpátek, mumlal jsem. Jestli mu to můžu ukázat. A jéje! Neodvětím už: s největší radostí, pane kapitáne, jen horlivě přikývnu, co když si ho tím nakloním, i když trochu opožděně. Nemůžu říct, že za zákeřnou otázkou tohoto celníka, za otázkou předem předpokládající hříšníka, mi v uších zněl dupot vojenských bot, ryk budovatelských písní, zlověstné řinčení domovního zvonku nad ránem, to ne, a před očima se mi netyčily mříže cel a ostnaté dráty. Málo platné, tím, kdo na jeho otázku odpovídal, jsem byl já, a nikoli po desetiletí týraný, drezírovaný občan, spíše vězeň než občan, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných; byl jsem to já, ale tento já se ve zmíněné povídce dočetl, že tím, kdo na tuhle (tamtu) otázku odpovídal, nebylo vypravěčovo já (Imre), nýbrž po desetiletí týraný, drezírovaný a tak dále; tohle se v ní dočetl a okamžitě to s vřelým souhlasem přijal a do hloubi pochopil, rozuměl tomu, a tím okamžitým, hlubokým a vřelým rozuměním se i on stal a tak dále po desetiletí týraným, drezírovaným občanem, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných, a tak dále.
Jakýpak syn jaké svobodné země? Jak ve vichřici pápěří zmizela má představa o sobě samém. Myslel jsem, že záleží na mé svobodné vůli, zda budu jen tak sedět v kupé vlaku. Myslel jsem, že si můžu dovolit slabomyslně a nepřipraven zůstat zírat na tazatele. Dopustil jsem se hříchu nekázně, protože jsem se domníval, že posraná, zkurvená epocha nepřetržité disciplíny už skončila. Jsou věci, které skončily, ale tohle ne. Udělal jsem chybu a vyjeli po mně. Omyl!, neplatí, že obvykle jsem neměl sevřený žaludek. Mám ho sevřený jako my všichni, pouze jsem si ve své troufalé důvěřivosti nalhával, že mám schopnost na svůj žaludek se vykašlat. Mám deset tisíc duší, píše Ottlik, já zas stejný počet žaludků, pomyslel jsem si.
Hle, život napodobuje umění, ovšem výhradně jen takové umění, jež napodobuje život neboli zákon. Náhoda neexistuje, vše se děje pro mne a skrze mne, a jakmile ujdu svou pouť, porozumím konečně svému životu.
Harmonia Cælestis
Mí rodiče si na fyzickou práci zvykli brzo. Ukázalo se, že jsou schopni ji zastávat, a dokonce že to dělat chtějí. To u lidí z Pešti nebylo obvyklé. Zpravidla se kvůli tomu cítili dotčeni a na fyzickou práci koukali svrchu. Můj otec, jak jsem už řekl, nekoukal svrchu na nic.
Už druhý den bylo možné přihlásit se za pomocného dělníka na stavbě kostela. Je zajímavé, že stavění bylo tehdy povoleno. Pan farář už na otce čekal, přijal ho zvlášť, pohostil ho likérem a pokoušel se mu rozmluvit ono dalo by se říci podřadné míchání malty. Otec mu ale lišácky, s hravostí, kterou měl tak rád, položil onu patetickou řečnickou otázku, zdali snad velebný pán spatřuje nějaký rozdíl mezi prací a prací, sloužíli tato ke chvále Hospodina, a zdalipak není povinností jeho jakožto člena rodu Esterházyů pokračovat v tom, co činili jeho předkové po staletí: pomáhat církvi; pokud jako palatinus, dobrá, když jako pomocný dělník, taky dobrá. Pan farář shledal tuto myšlenku vskutku ušlechtilou a případnou, a tak si dali ještě do druhé nohy.
Pak si rodiče propachtovali za půlku úrody pozemek na Andrisově vršku a v Kellerově dvorci. Okopávání brambor. („Jste ženská k světu. Na tu vaší zadnici by se vešly dvě řádky erteplí.“) Domů se vraceli k smrti utahaní, vrávorajíce jako opilci. Dlaně měli rozbité, kůži sedřenou místy do masa – ale to byly alespoň viditelné rány, takové zranění, které lze obsáhnout rozumem. Jenže co je to za pocit, jenž je něčím víc než únavou a vyčerpáním, co je to za pocit té totální porážky v těle, a vůbec, co je to za stav, když neexistuje nic než tělo, když člověk doslova splyne s tímto tělem, s bolestí a bezvýchodností?
– Práce – bručela teta Rozi do plotny, jak bylo jejím zvykem.
Otec si teatrálně ohmatával kříž jako nějaká stařena.
– Jajajaj, je se mnou ámen – a pokoušel se o žert.
Teta Rozi se oni neotočila, věčně měla na plotně co na práci, protože na plotně je vždycky co dělat.
– Jakýpak ámen – odtušila lhostejně.
– Co říkáte, Rozinko? – přitočil se k ní otec, který neměl rád konflikty a snažil se je vždycky obejít nebo urovnat.
– Jenom to, že na okopávání erteplí pan hrabě neumře.
– Pšššt – zasyčel na ni s chlapskou zbabělostí strejda Pišta.
– Co tady syčíte, nesyčte mi tady! – měl jsem tetu Rozi za starou ženu, mohlo jí být takových padesát, byla to udělaná selka v mnoha sukních, s drdůlkem. Tváře jí plály hněvem. Oči jí zářily vždycky, což jí činilo hezčí a každopádně ji to odlišovalo od ostatních. – Když je to jednou hrabě, tak je hrabě a basta. Co naděláte?! Pořád samý pane doktore sem, pane doktore tam, koho tím chcete ošálit? Sám sebe? Jeho? Nebo bezpečáky?
Mluvila palóckým nářečím, které se stalo i mou mateřštinou, protahovala samohlásky, že to znělo tak trochu jako kvílení.
– Hrabě – pokývala hlavou a pohlédla na otce, jako by se ujišťovala, jestli je to pravda. – Podle mýho hrabě nemá co okopávat. – Anebo se obrátil až teď? – Okopávat erteple, to přece není práce pro panstvo.
Rozhostilo se ticho. Bylo to, jako kdyby řekla, že tu mí rodiče nemají co pohledávat. Otec rozpačitě přešlapoval, nebylo s kým se hádat, nebylo co dodat.
– Ale Rozi, – pokusil se o něco strejda Pišta –, přece pan doktor a paní doktorová ne… oni ne… – Zmlknul.
– Co ne?! – uhodila na něho žena, jako by tam mí rodiče ani nebyli. Matka s pláčem vběhla do pokoje, který byl plný lidí (nás), pak vyběhla ven, ven na dvůr a dozadu do sadu. Strejda Pišta polekaně přešlapoval, jako kdyby nacvičoval taneční kroky (úvodní kurs – začátečníci), teta Rozi bez hnutí pozorovala, jak mladou ženu popadl amok.
– Co se děje, teto Rozi? – zatrylkoval otec.
– Nic – otočila se Rozi zpátky k plotně, nic se neděje, pane hrabě.
Zase nebylo co dodat.
Krom pozdravu na sebe nepromluvili dobrý týden. (Ani strejda Pišta!) Rodiče odešli za úsvitu na brambořiště, se západem slunce dovrávorali domů, ruce si zabalili do hadrů jako nemocní stižení leprou, matka se vláčela s těhotným břichem a venku, v letní kuchyni na dvorku, vařila samé příšerné záležitosti, ještě nevěděla, jak se vaří z ničeho (a jde to!), ráno pozdrav, večer pozdrav, o pomoc nežádali a žádné se jim taky nedostalo. Dlouho to takhle jít nemohlo, ale rodiče byli v té době mladí a v jistém smyslu rozmazlení, domnívali se, že jejich síly jsou nevyčerpatelné.
A pak jednou večer, když otec hovořil o něčem v kuchyni, povídá teta Rozi plotně:
– Okopáváte moc rychle, pane doktore.
– Měl bych to, myslíte, dělat pomaleji?
– Ne pomalejc, ale na jeden zátah. Podle toho, jak vám tluče srdce – zrudla Rozi.
Od té chvíle jim radila ve všem, jak se má držet motyčka, jak se vážou onuce, co je opravdu třeba okopávat a co stačí jen kypřit, jak zjistit, jestli je husa už dost vykrmená (když se jí udělá pod křídlem, v „podpáždí“ takový hrb, jedině pak!), jak se dělá kukuřičná mouka. A lángoše. A pampušky.
– Ze všeho se dá vykouzlit něco na zub, Lili. Všechno umí chutnat, to mi teda věřte. Všechno! – říkala zahořkle a oči jí zářily jak hvězdy.
A co teprve makovec! Po tom jsem se údajně mohl utlouct. Makovec mě držel při životě či co.
– Víte vy co, zapjagám děckám makovec, Lili.
Lili poděkovala, nevěděla, co je to zapjagat. Otec to věděl, ale byl zticha.
– Rozi, ukázala byste mi, prosím vás, co je to zapjagat?
– No zapjagat je zapjagat, na tom není co ukazovat.
Ale pak to matce přece jen předvedla. Z ničeho nic vystrčila jazyk široký jako lopata na chleba, vypadalo to, jako by na matku vyplázla, ale chtěla jí jenom ukázat, jak je s tím daleko.
– Základ je, Lili, pořádná slina, ta to udělá pěkně nadejchaný, jemný, jako hedbáví, koukněte.
Po těchto slovech se moje matka jednoduše sebrala a sekla sebou jako nějaká rodilá hraběnka, ačkoli hraběnkou nebyla. Co!, že by měl její mazlíček pozřít tenhle odporný, tmavý šlem (prý mák!)… Otec vzal matku do náruče a jako nějaký socialistický Gregory Peck ji s úsměvem (no, buďme upřímní: s řehotem) vynesl ven na vzduch.
Později se i maminka vypracovala a její zapjaganý makovec byl vyhlášený široko daleko.
8. Gy. Konrád:
Kurátor
7
Když si u psacího stolu přitisknu dlaň na čelo, neboť za ním, jakmile jsem vstoupil do úřadu, mi začaly vpravo i vlevo klapat neutišitelné miniaturní psací stroje, vrhajíce přerývané, nepříjemné útržky vět na den ode dne menší pole mé pozornosti,
když se mi v nervech dá do chodu nějaký ten doušek kořalky jako v zaprášeném, vyšeptalém televizoru elektrický proud, a otupělý mozek se mi začne škvířit a mně, osvobozenému od nesnesitelného klapání, se na zatemněné sítnici začnou rojit obrazy, zprvu se hromadí, plné očekávání jako v dětství, později pokulhávají v předepsaných konstrukcích,
když nikdo nic neříká, nenaléhá telefon, nechroptí radiátor, megafon nikoho nikam nezve, nebouchají co minutu výtahové dveře, neťapají mi na parapetu ustavičně kadící holubi, a pod oknem se mi nešourají chatrné boty jejich rozpačitých a číhavých majitelů,
když jsem vypustil z paměti, připomínající čím dál víc přístěnek pro harampádí, dotěrná jména ministrů obrany vztyčujících pěsti, příslušných mluvčích říkajících méně než holé vydechnutí, masových vrahů klimbajících před soudem ve skleněné kleci, v tichosti vyměněných mistrů špionáže, novopečených vůdců lidu, kteří dávají věšet své přátele, lidožravých božských králů, jména bublinových veličin, které udělují po katódových vlnách úsměvy na všechny strany, odhalují pomníky, nakrojují dožínkové pecny, otvírají nové mosty, kráčejí před čestnými jednotkami, líbají na čelo děvčata s kyticemi, posílají pozdravné telegramy a rozdávají vyznamenání,
když zavěšen do manželky tiše vykonám ve stráni obvyklou procházku, když mám nájemné, elektřinu a telefon zaplacené a ještě mi zbyly peníze na mléko, maso, jablka, kávu, kuřivo i víno, když se mi v noci podařilo spát dlouze a zemdlele a třesknutím budíku hozen k umyvadlu včas vykonám obřady vstávání přerušované zastřenými myšlenkami a s čerstvou párou kávy v hlavě obsadím sedadlo v autobusu u okna, abych se ponořil mezi kabáty svých bližních, páchnoucí kouřem, deštěm, kuchyní,
pak bude tento den zase docela stejný jako všechny ostatní.
8
Hluk čekajících stran na chodbě začíná sílit. Kopou do popelníku na stojanu, vrzají kolečkem topného tělesa, kašlou, chrchlají, zvažují předpokládaný výsledek své návštěvy. Nemine den, aby nepřišli, a kdyby si mohli stěžovat i v neděli, také by si stěžovali. Tváře se střídají, křivdy téměř ne. Aspoň očekávají jakousi křivou rozkoš od toho, že nějaký úředník zvěční jejich stížnosti v zápise. Jak je to přirozené, že sem přicházejí a vydávají se na pospas. Dokud čas nerozleptá budovu úřadu, strany budou přicházet, zalidní úředníkova pravidelná dopoledne a svými starostmi ho zabaví. Jelikož mají starosti, jsou nazí. Než dospějí do přijímací kanceláře, jistotu jim oddrolí čekání, tíseň, pocit viny. Holé šedé stěny, stejný tmavý kancelářský nábytek, referenti bezbarvých tváří, klapání psacích strojů z vedlejších místností, bzukot těch, kdo čekají venku, konfrontují strany se sebou samými. V daném případě nemá úředník starosti. Klidně, zdrženlivě, uzavřen do chápavé a nemilosrdné povýšenosti, přijme stranu, tuto vzrušenou a nedokonalou bytost, která něco chce nebo se něčeho bojí. Kdyby úředník měl také starost, vzápětí by změkl ve stranu, někde, v jiném úřadě, na protější straně psacího stolu podobného tomu, za nímž sedí on. Běžný psací stůl není širší než jeden metr. Ale ti dva lidé, kteří sedí před ním a za ním, jsou si teď stejně vzdáleni jako vězeň a strážce na dvou stranách špehýrky. Tenhle stůl se nedá obejít, přes tento stůl se nelze naklonit, tyčí se mezi dvěma lidmi nepoznatelných tváří, lhostejně, přesto však odděluje úlohy jako dereš nebo stínadlo.
Strana stojí ostýchavě, pokud jí není nabídnuta židle, dlouze převaluje mezi prsty cigaretu a požádá o svolení, aby si směla zapálit. Potní žlázy má v horlivé činnosti, dech jí tuchne, čelo rudne, a po krátkém okolkování pronáší taková přiznání, k jakým dochází i mezi přáteli jen zřídka. Slova na oplátku ji nepřerušují, má slovo. A zpovídat se je možné i uprostřed strohého kancelářského nábytku, před němě kouřícím úředníkem. Dostatečnou pobídkou je pozornost předkloněného a dvě tři zasvěcené otázky. Ptát se je třeba tak, jak řeže chirurg nebo jak matka pokládá ruku na bolavé břicho dítěte. Úředník se pídí po nepravděpodobných podrobnostech, všedním hlasem, a občas prohodí: “To je nepříjemné ... to nebylo slušné ...ovšem, chápu ... to je opravdu chyba...“ Mimochodem se snaží od sebe odstrčit léčky bezděčného soucitu, bez úmyslu uměřeně vytýká slabost, jež se před ním obnažuje, projevuje navyklou nedůvěru, znuděnost průměrným případem, entomologicky oceňuje krajní příklady, předvídá pravidelná opakování mravních schopností a nepřipravenosti. Strana mizí za případem. A úředník je vstřebáván svou působností. A případ burácí na psacím stroji ve třech nebo i čtyřech exemplářích, na konci řádků krátce zacinká, než se dostaví konečná slova rozhřešení: “Jinak si nepřejete nic sdělit, zápis souhlasně podepíšete. Datum jako nahoře.“
Jako bych polykal hroudy velké jako pěst, nemohu je strávit, ani vyzvracet, myslel jsem si na počátku své dráhy. Za deset let jsem jistě pronesl třicet tisíckrát: “Prosím, posaďte se." Kromě kolegů, svědků, udavačů, zvědavých novinářů a několika krotkých duševně chorých mne většina vyhledala v tísni. Převážně měli těžkosti hutné, vyzařující a neléčitelné, tak jsem to cítil v této místnosti, kde sdělení jako “věřte mi, je to moc bolestivé“, “já to už nevydržím“, , já na to zajdu“ jsou stejně běžná a na místě jako výskání na horské dráze. A mé vyptávání připomíná spíš jen chirurgický postup, kdy lékař sešije čerstvou ránu, aniž se dotkl nádoru.
Ke každé instituci patří jistý duševní stav. Má strana se v cirkuse směje, v páře dumá, v tramvaji otupuje, na boxerském zápase je bojovná, na hřbtově pacifistická a tak dále. Do této místnosti přináší několik vzorků svého trápení, nezdary odkázané synovi nebo dceři. Možná že momentka, kterou vidím já ze sypkých krtinců jeho let, je matoucí. Včera ho nakopli, dnes ho odprošují, zítra hladí, a já vidím jen ten včerejšek. A momentce nakonec uvěřím, i když opatrně. Stranu třebas ne, ale její okolnosti poznávám. A obraz jejích seků - promítnutý na kopance ostatních - prozradí to, co je výsadně její, a nevypočitatelná část je jen skromným přídavkem k části vypočitatelné. Její okolnosti jsou tísnivé. O jejím postavení, zvycích, dřívějších nemotornostech bývám jako státní úředník uvědomen; tolik o ní v každém případě vím, abych odhadl prostor jejího pohybu. To vše není přímo ona, jen obal, v němž může hnízdit. Mrzutě ztotožňuji svou stranu s tou spoustou harampádí, je mi líto, že se ve svých vázanostech mohla realizovat jen do této míry. Už i to by bylo chvalitebné, kdyby se svým prostředím tvořila poněkud složitější řád, kdyby holdovala rozmanitějším pravidelnostem. Stupeň složitosti jejího systému je však smutně skromný, příjmy má chabé, umístění v prostoru suchopárné, vidění zkalené, břemena tíživá. Volnost pohybu je méně než průměrná, její hněvy jsou neuspořádané, narážejí na sebe, někdy formou karambolu. To pak kolem ní všechno zhoustne a na scénu přicházejí úřady, aby zabezpečily pořádek v provozu. Zmocněn ochranou jejích nezletilých dětí a státního zájmu mám za úkol smířit ji s okolnostmi a úředně vznést námitky proti jejím sklonům k utrpení. Činím, k čemu mě opravňuje zákon a můj tápavý úsudek, a očarován hledím na to, jak se drtí v trosku, v nic, jakmile na ni dopadne řád.
9. F. KOVÁCS ANDRÁS:
ARABESKA
cikánčinu košilku
proutník vítr honí
jak do plachty kosatce
opírá se do ní
líbezný plod v krvavé
zástěrce se vrtí
bříško sune v ústrety
tolikeré smrti
kdo otevře měsícem
klikou z mosazi
na bronzově temný klín
hvězdu rozhází
cikáni dům od domu
kovat klíče jdou
vítr drnká na stromech
lásku mosaznou
A CHRISTOPHORUS ZPÍVAL
přes temnou hloubku chci tě vzít
má záda ať jsou vorem tvým
ať peřejí se nebojím
přes temnou hloubku chci tě vzít
jak noci nesou hvězdný třpyt
jak vítr nese letní den
jak větev kývá pupenem
jak bolest ať tě nadnáším
přes divou vodu chci tě vzít
má záda ať jsou vorem tvým
ať peřejí se nebojím
přes divou vodu chci tě vzít
jak osud vesmír v rukou mít
jak větev kývá pupenem
v tvém nitru moje smrt se hne
dřív než se bolest rozhoří
přes temnou hloubku chci tě vzít
má záda ať jsou vorem tvým
ať peřejí se nebojím
přes temnou hloubku chci tě vzít
jak tlukot může krví znít
jak větev kývá pupenem
když do nicoty pronikne
palčivá bolest ostnem svým
přes divou vodu chci tě vzít
má záda ať jsou vorem tvým
střežit se hříchu pomoz mi
přes divou vodu chci tě vzít
jak torzo celek obklopit
má záda ať jsou člunem tvým
jak bolest ať tě nadnáším
jak větev kývá pupenem
jak vítr nese vůni sen
a hvězdy z prázdna zrozené
L. Parti Nagy:
Krám lyšáka za šírání
Krám lišáka jc úprk, cval,
tvé sípání a mláky,
hrb jezdce, co se rozkýval,
krám lišáka je taky
„tvé smrti šerý šírošír,
a krev v amébách louží,
nač zpěv, jímž chlast se proložil
a nač je hladký kožich?"
Krám lišáka je šos a šik,
na hrudi měchýř lačný,
krám lišáka je nátělník,
cár s podzimními mračny.
Krám lišáka je plný děr,
típnutý popel z havan,
má hlavu z hadrů, hrom ho sper,
tak párty vynechává.
Krám lišáka - co ukáže?
Chod primek v kapse tiká
Šíř vína měří po pláže
a krev z něj jenom stříká.
Krám lišáka je v říjnu mha,
on zkoumá prostor v čase,
je hodinář, jenž pománá
sluníčko líně zhášet.
Krám lišáka je vlastně jen
žár na podzimním nebi,
cár bot, jenž bývá sádlem třen,
když hoří vinné révy.
Krám lišáka jsou zašité,
vzduté šunkové spodky,
je jako šperk, co tíží tě
a nutí zadek odkrýt.
Krám lišáka je nízký let
vzhůru řemínky čižem
má ránu v křídlech napohled,
již divá zveř v tmách líže.
Krám lišáka je vzlyk a chlust,
roh, který troubí někam,
je rub i líc líbaných úst,
z nichž ostrá břitva stéká.
Krám lišáka je frakem kryt,
jen zřídka holý jazyk,
když nabije, má strach se bít,
jen s glejtem mění ráži.
Krám lišáka je hrudní koš
s nehtem, co zub svůj cení,
do břicha pod frak kožku vlož,
zde jiná možnost není.
Krám lišáka je tolik vín,
z kocovin je tak rudý,
je mužný věk a noční splín,
jenž láme mé jak chůdy.
Krám lišáka je břišní tíž,
nač medem rozum klamat,
vždyť stejně nikdy neshodíš,
když lenivost jsi sama.
Krám lišáka je zápěstí,
jež popraskává v hrnci,
on před puškou, co naleští,
celičký strachy drnčí.
Krám lišáka je liščí cel
na horké břicho země,
rafnutí řas, co vynašel
úponek vína ve mně.
Krám lišáka je slepota
ze srpku jak žluť sýra,
je na řád luny namotán,
nov z jeho zornic zírá.
Krám lišáka je blesk a běl,
zrcadlo psané hlavní,
ty jsi ten odraz vystavěl,
ty nad ním větrem mávni.
Krám lišáka je burčák, klid,
kmit kožky, popel ze mne,
víno a ocet vyteklý,
prachovky mírně střelné.
Krám lišáka je konec dne,
zub v krvi, perla v prachu,
po práci na kůň nasedne,
liščí pysk zmizí v nachu.
I. KERTÉSZ:
Kaddiš za nenarozené dítě
“Ne!" řekl jsem ihned, okamžitě, bez váhání a takříkajíc pudově, ano, ještě pudově, zatím jen pudově, třebaže jsou to mé pudy, pracující proti mým přirozeným pudům, jež se pozvolna proměňují - proměnily - v mé přirozené pudy, ba v samu moji přirozenost; mé “ne" nebylo totéž, jako když se řekněme mohu – mohl jsem - svobodně rozhodnout mezi “ano" a “ne", nebylo rozhodnutím, nýbrž poznáním; takové rozhodnutí, které neučiním nebo nemohu učinit já, ale které je učiněno o mně, totiž rozhodnutím není: je to pouhé čtení rozsudku, který byl nade mnou vynesen, a ten lze za rozhodnutí pokládat jen v tom smyslu, že jsem proti němu neučinil žádné jiné rozhodnutí, což by - o tom nepochybuji - bylo chybným rozhodnutím, neboť jak by mohl člověk činit rozhodnutí proti svému osudu, mám-li použít tuto nadsázku, rozumíme-li jím - totiž osudem - to, co téměř vůbec nechápeme, tedy nás samé, onen úskočný, nepoznaný, donekonečna proti nám působící faktor, jejž sice cize a odcizeně, jakoby sehnuti hnusem před jeho mocí, přece jen pro jednoduchost nazýváme svým osudem. A nechci-li svůj život vidět jen jako sled dalších svévolných náhod následujících po svévolné náhodě mého zrození, což by byl přece jen dosti nedůstojný pohled na život, ale beru ho spíš jako sled poznání, v nichž se ukojí alespoň má hrdost, pak otázka, jež se zhmotnila v přítomnosti, dalo by se říct za asistence doktora Oblátha, neboli otázka mé existence jakožto možnosti tvé existence, tato otázka se ve světle posloupného sledu poznání a ve stínu plynoucího času už jednou provždy modifikovala v otázku tvé neexistence jakožto nezbytné a radikální likvidace mé existence. Neboť jen tak má smysl všechno, co se stalo, co jsem učinil a co se mnou učinili, jedině tak má smysl můj nesmyslný život a to, abych pokračoval v tom, co jsem započal - v žití a psaní, lhostejno v kterém z nich, v obou zároveň, ostatně mé pero je mým rýčem, pohlédnu-li před sebe, vidím výhradně dozadu, upřu-li zrak na papír, spatřím jen minulost: a přešla po zelenomodrém koberci, jako by ke mně přicházela po hladině oceánu, chtěla se mnou totiž hovořit, protože se dozvěděla, že já jsem já, že jsem B., spisovatel a překladatel, jehož jednu “věc" četla, a o té se mnou musí bezpodmínečně hovořit, řekla, a tak jsme tedy hovořili, až jsme se spolu prohovořili do postele - panebože! -, a hovořili jsme i poté, při tom, bez ustání. Ano, vzpomínám si, že začala otázkou, zda myslím vážně, co jsem prve řekl ve varu polemiky, nevím už, co jsem řekl, řekl jsem, a skutečně jsem to nevěděl, bylo toho přece řečeno tolik, a já se právě chystal nepozorovaně (jak se říká: “po anglicku") zmizet, protože mě rozčilovala a nudila ta debata, v níž jsem si řekl své, puzen obvyklým a nenáviděným nutkáním hovořit, které se mě zmocňuje hlavně, když toužím mlčet, a v těchto chvílích není ničím jiným než hlasitým mlčením, je jen artikulovaným mlčením, mohu-li dále stupňovat toto skromné paradoxon: připomeňte mi, prosím, o co šlo; žádal jsem ji a ona tlumeným, zastřeným hlasem naznačila několik záchytných bodů, téměř přísně, útočně, s jakýmsi temným, stísňujícím vzrušením - nepochybně jde o sexuální náboj transponovaný či sublimovaný do rozumové sféry, anebo zkrátka jen rozumovou sférou zakrývaný, pomyslel jsem si přezíravě, s neomylností, s jakou se obyčejně dopouštíme omylů, s neotřesitelnou slepotou, která nám vždy zabrání rozpoznat v okamžiku pokračování, v nahodilosti důslednost, v setkání střet, z něhož se alespoň jeden musí odplížit roztrhán na kusy, sexuální náboj, pomyslel jsem si s onou samozřejmostí a nestydatostí, s níž transponujeme či sublimujeme anebo docela jednoduše zakrýváme svůj vlastní sexuální náboj. Ano, a zejména teď, vprostřed své přehluboké temné noci, už spíš jen vidím, než abych slyšel debatu vedenou v oné společnosti, vybavuji si zádumčivé tváře kolem sebe, ale jen jako skrumáž divadelních masek v různých rolích, tvář plačící a smějící se, tvář vlka a beránka, opice, medvěda a krokodýla, celá ta plejáda tiše mručela, jako bychom se nacházeli v jakémsi konečném velkém močále, kde si účinkující nakonec vezmou mravní naučení jako v Ezopově hororu, a pak někdo z přítomných dostal melancholický nápad, aby každý řekl, kde byl, načež s mdlým plesknutím, jakoby z přecházejícího mraku, který už dávno pozbyl sil, začala dopadat jednotlivá jména: Mauthausen a Buchenwald, bitva na Donu, Recsk s hroby tajně popravovaných, Sibiř, Ravensbrück, mučírny na Andrássyho třídě šedesát, vesnice plné vysídlenců, žaláře po šestapadesátém, internační tábor v Kistarcse, už už jsem se začal bát, že na mě přijde řada, ale naštěstí mě někdo předběhl: “Osvětim“, řekl skromným, ale sebevědomým hlasem vítěze a společnost mohutně pokývala: “To se nedá trumfnout“, a pán domu to kvitoval se zpola závistivým, zpola vyčítavým, koneckonců však přece jen uznalým úsměvem.
Člověk bez osudu
Když jsem dokulhal zpátky k Východnímu nádraží, jelikož jsem už moc cítil bolavou nohu, a zrovna přijela tramvaj s číslem, které jsem z té spousty jiných znal taky ještě z dřívějška, nastoupil jsem do ní. Na otevřené plošince se trochu odtáhla vychrtlá stará žena s divným staromódním krajkovým límečkem. Záhy se objevil chlap v čepici a uniformě a chtěl vidět moji jízdenku. Řekl jsem mu, že nemám. Navrhoval, abych si ji koupil. Řekl jsem mu, že přicházím z ciziny, nemám peníze. On se podíval na můj kabát, na mě, pak i na stařenu, a dal mi na srozuměnou, že přeprava má svá pravidla, která stanovili ti nahoře, nikoli on. “Když si nekoupíte jízdenku, musíte vystoupit,“ mínil. Řekl jsem mu, že mě ale bolí noha, načež jsem si všiml, že ta stařena se odvrátila ven, sledovala okolí tak nějak dotčeně, jako kdybych to vyčítal jí, kdoví proč. Vtom se však otevřenými dveřmi hlučně hrnul z vnitřku vozu zavalitý, černý, horkem zmožený člověk. Měl na sobě rozhalenou košili, světlý plátěný oblek, na rameni zavěšenou černou krabici a v ruce aktovku. “Co se to tady děje?“, křičel, a: “Dejte mu lístek!“, nařizoval, a podal nebo spíš vztekle strčil průvodčímu do ruky minci. Chtěl jsem mu poděkovat, ale přerušil mě a rozčileně se rozhlédl: “Některý lidi by se měli spíš stydět,“ řekl, ale průvodčí už vešel do vozu a ta stařena se i nadále dívala ven. Potom se, už se zjihlou tváří, obrátil ke mně. Zeptal se: “Přicházíš z Německa, chlapče?“ “Ano.“ “Z koncentračního tábora?“ “Přirozeně.“ “Z kterého?“ “Z Buchenwaldu.“ Ano, už o něm slyšel, vyjádřil se dokonce, že “to byl jeden z očistců nacistickýho pekla“. “Odkud tě odvlekli?“ “Z Budapešti.“ “Jak dlouho jsi tam byl?“ “Celkem rok.“ ,Musels tam asi leccos vidět, chlapče, samou hrůzu...“ - řekl na to, a já jsem na to neřekl nic. “No ale“ -pokračoval - “hlavně, že je konec, že je to pryč.“A s rozjasněnou tváří ukázal na domy, mezi nimiž jsme právě s řinkotem projížděli, a vyptával se dál: co teď asi cítím, zase doma, ve městě, které jsem opustil? Řekl jsem mu: “Nenávist.“ Odmlčel se, ale za chvíli poznamenal, že musí, bohužel, moje pocity chápat. Ostatně podle něj “v dané situaci“ má i nenávist své místo, svou roli, “dokonce svůj význam“, a předpokládá, dodal, že se shodneme, a on dobře ví, koho nenávidím. Řekl jsem mu: “Všechny.“ Opět se odmlčel, tentokrát už déle, potom spustil znovu: “Musel jsi prožít hodně hrůz?“, a já jsem mu odpověděl, že záleží na tom, co považuje za hrůzu. Bezpochyby - řekl na to a tvářil se poněkud rozpačitě - jsem musel zažít bídu, hladovět a pravděpodobně mě i bili, a já mu řekl: “Přirozeně.“ “Proč říkáš, milý chlapče“ - zvolal teď, až se mi málem zdálo, že ztrácí trpělivost -,,na všechno přirozeně, když to všechno přece vůbec není přirozené?!“ Řekl sem: “V koncentráku je to přirozené.“ “Ano, ano“ - on na to -,,tam ano, ale... “, zarazil se, chvíli váhal -,,ale... přece, už sám koncentrační tábor není přirozený!“ - jako by konečně nalezl ten správný výraz, a ani jsem mu na to neodpověděl, protože mi zvolna začalo svítat: o některých věcech zřejmě vůbec nemůžeme mluvit s cizími, nevědomými lidmi, v jistém smyslu dětmi, abych tak řekl. V tom jsem si náhle uvědomil při pohledu na parčík, který tam pořád byl, jen o něco pustší a zanedbanější, že už musím vystoupit, což jsem mu taky oznámil. Ale přidal se ke mně, ukázal na stinnou lavičku s ulomeným opěradlem a navrhl, abychom si tam na chvíli sedli.
Zprvu vypadal poněkud nejistě. Opravdu - poznamenal - teď teprve se začínají “doopravdy vyjevovat ty hrůzy“, a dodal, že “svět stojí prozatím nechápavě před otázkou: jak a kterak vlastně k tomu všemu mohlo vůbec dojít?“ Neřekl jsem nic a v tom se obrátil celým tělem ke mně a najednou řekl: “Nechtěl bys mi, chlapče, vyprávět o svých zážitcích?“- Trochu mě to udivilo, a odpověděl jsem, že nic tak moc zajímavého bych mu ani vyprávět nedovedl. Na to se lehce usmál, a pák řekl: “Nikoli mně: světu.“ Načež, ještě udiveněji, jsem se zeptal zase já: “Ale o čem?“ “O pekle lágrů,“ odpověděl, načež jsem poznamenal, že o tom mu tedy nemůžu vyprávět vůbec nic, protože peklo neznám, ani bych si ho nedokázal představit. Ale on prohlásil, že je to jen takový příměr: “Copak si koncentrační tábor“ - zeptal se -,,nemáme představovat jako peklo?“ a já jsem na to odpověděl, přičemž jsem do prachu pod lavicí vykroužil patou nějaké kruhy, že tohle si může každý představovat podle svého uvážení a nálady, že já osobně si však dokážu představit jen koncentrační tábor, protože ten poměrně dost znám, zatímco peklo nikoliv. “Kdybys ale, dejme tomu, přece jen...?“ naléhál, a po několika dalších kruzích v prachu jsem mu odpověděl: “Pak bych si ho představoval jako místo, kde se člověk nemůže nudit. Zatímco“ - dodal jsem - “v koncentráku to možné bylo, dokonce i v Osvětimi... Tedy za jistých okolností, ovšem.“ Na to chvíli mlčel a pak se zeptal, ale už málem jaksi proti své vůli: “A čím si to vysvětluješ?“ Po krátkém přemýšlení mě napadlo: “To ten čas.“ “Jak to, čas?“ “Tak, že čas pomáhá.“ “Pomáhá..? V čem?“ “Ve všem,“ a pokusil jsem se vysvětlit mu, do jaké míry je například něco jiného dorazit třeba na celkem přijatelné, čisté, upravené, i když ne zrovna přepychové nádraží, kde se nám teprve zvolna, časem, postupně všechno ujasňuje. Jakmile zvládneme jeden úsek, ihned následuje další. Když se takhle postupně všechno dozvíme, potom už taky všechno pochopíme. A dokud se člověk všechno nedozví, nezůstává v nečinnosti: hned začne dělat to další, co dělat má, žije, koná, pohybuje se, splňuje všechny nové požadavky všech dalších úseků. Kdyby však tento časový sled neexistoval a všechny ty nové poznatky by nás zavalily okamžitě a naráz tam na místě, pak by to možná neunesla ani naše lebka, ani naše srdce - pokoušel jsem se mu to nějak vysvětlit. Na to vytáhl z kapsy natrženou krabičku a nabídl mi z ní pomačkanou cigaretu, kterou jsem odmítl, a pak teprve, po dvou důkladných šlucích se opřel oběma lokty o kolena, naklonil se dopředu a ani se na mě nedíval, když mi jakýmsi nezvučným, tupým hlasem řekl: “Rozumím.“ “Na druhé straně však“ - pokračoval jsem dál - “zlá na tom je, řekl bych, ta nevýhoda, že ten čas se musí něčím vyplnit. Viděl jsem například“ - povídal jsem mu - “vězně, kteří byli - přesněji pořád ještě existovali - v lágru už čtyři, šest nebo i dvanáct let. No a tito lidé museli všech těch čtyři, šest nebo dvanáct let, čili v tom posledním případě dvanáctkrát tři sta šedesát pět dnů, to jest dvanáct násobeno tří sta šedesáti pěti násobeno čtyřiadvaceti hodinami, to znamená dvanáct násobeno tři sta šedesáti pěti násobeno čtyřiadvaceti..., a to všechno, tedy po vteřinách, minutách, hodinách, dnech: tedy od začátku do konce, celý ten čas, museli nějak strávit. Na druhé straně však“ - pokračoval jsem dál -,,právě tohle jim mohlo taky pomoci, protože kdyby jim spadl na hlavu všechen ten - dvanáctkrát, třistapětašedesátkrát, čtyřiadvacetkrát, šedesátkrát a ještě jednou šedesátkrát - počítaný čas, pak by to jistě ani oni nebyli zvládli, ani tělem, ani rozumem. Takhle to však zvládnout dokázali.“ A protože mlčel, dodal jsem ještě: “Přibližně tak asi je třeba si to představit.“ Načež on, stejně jako předtím, jenomže bez cigarety, kterou mezitím už dokouřil, drže si ted hlavu oběma rukama a zřejmě proto hlasem ještě hlušším, ještě přidušenějším, řekl: “Ne, to si asi nelze představit.“ Což jsem taky uznal. A taky jsem si pomyslel: takže, zdá se, nejspíš proto tomu raději říkají peklo.
P. NÁDAS:
Bible
Na obloze se převalovaly nevlídné, šedivé mraky. Lilo. Děravými okapy se s hukotem valila voda. Občas se scvrklým, prořídlým listím prohnal větrný poryv a hodil mi do okna příval vody, který připomínat ledový sloup. Rezivějící listí na květinách, stromech a keřích ztratilo barvy, vzdala se i živá zeleň trávy a křiklavá žluti tulipánovníku, které splynuly s okolní šedí.
V pokoji bylo chladno. Už dávno jsem byl vzhůru, ležel jsem a hleděl ven do uzavřeného světa. Nechtělo se mi vylízat z vyhřáté postele. Občas jsem se znovu propadal do polospánku, potom mě vyburcoval nějaký hluk, a ať už jsem se hroužil do hebkých vrstev spánku beze snů, nebo jsem naslouchal krutému hlasu větru, stále více odněkud ze dna vědomí pronikal na povrch strach. Bál jsem se deště, Szidike, toho, že jsem se neučil, že mě můžou sebrat, protože se neumím líbat, protože jsem jednu otcovu knihu zapomněl venku na zahradě, ale tyto drobné strachy si ve mně nerazily cestu po jednom, nýbrž ve stejně šedivém a neurčitém chuchvalci, v.jakém se nad trávou válela mlha.
A tehdy jsem poprvé pocítil, že bych vlastně mohl všecko vyřešit. Kdybych vstal, ještě bych měl čas udělal si úkoly, kdybych Szidike všechno vypověděl, snad by mě pochopila, ale otřásl jsem se při pomyšlení, že bych měl vylézt z postele.
Nad hlavou mi začal zvonit budík. Bylo půl sedmé. Bylo mi do pláče, ale s velkými obtížemi jsem přece jenom vstal, rychle na sebe naházel šatstvo a jenom zběžně si opláchl obličej a ruce.
Zapálili troubu a prostranství, kde stál jídelní stůl, prostoupilo příjemné teplo, které páchlo plynem. Matka si prozpěvovala, svěží, už oblečená. Pohazovala si příbory v nevídaně dobré náladě. Szidike stála v kuchyni u sporáku a plně se soustřeďovala na to, aby jí neuteklo mléko. V hrnci plném mléka se už vytvořila bublina a směřovala ven, k okrajům, ale Szidike zavřela plyn a bublina zvolna klesala.
“Uctivá služebnice, ty náš bručoune...“ zašveholila matka, sklonila se a vtiskla mi na tvář mlaskavý polibek, ale já jsem jenom zahučel, že ahoj. Szidike se pokusila navázat na matčin laškovný tón.
“Už je jako dospělý chlap, pořád jenom bručí,“ řekla. Matka se tomu vesele rozesmála.
“No bodejť, že je to chlap! Takový náš roztomilý chlapeček. Kávu... čaj... kakao?“ ptala se s úklonou, potom přimhouřila oko a hlubokým hlasem se zeptala:
“...nebo dršťkovou polívku?“ a zasmála se.
Ani to mi nezlepšilo náladu, a proto jsem čekal, že se matka jako jindy rozzlobí, ale jen se smála dál.
“Ani to, ani ono!“ zvolala. “Víš, co budeš mít k snídani?“ Zatímco jsem si sedal ke stolu, tázavě jsem na ni pohlédl.
“Pomeranč!“ vykřikla.
“Neblázni,“ odpověděl jsem podrážděně, ale to už matka ani nemohla slyšet, protože z kredence skutečně vytáhla dva obrovské pomeranče a vítězně je ukazovala. Szidike k ní zvědavě přistoupila.
“Pomeranče...“ řekla nevěřícně.
“Víš, kdo ti je poslal?“ zeptala se rozzářená matka a hned také odpověděla: “Soudruh Rákosi!”
Pocítil jsem radost a úctu.
“Jak to?“ zeptal jsem se. “A ty jsi s ním mluvila? A mně je poslal?“
Matka nehnula ani brvou, ale vycítil jsem, že její úsměv je už falešný.
“Přistoupil ke mně a zeptal se, jestli mám syna. Já jsem řekla, že mám, a on řekl, abych mu vzala pomeranč.“ Teď už jsem věděl, že to není pravda, ale chtěl jsem tu milou lež přijmout, a teprve po letech, teprve nyní znovu vidím matku, jak stojí na té recepci ve frontě, aby si podala s Rákosim ruku i ona, potom postoupí dál, zahlédne na míse pomeranče, vzpomene si na mne, rychle se rozhlédne, zatímco otvírá kabelku, a dva do ní vhodí. Přitom se možná i usmívá, protože jí to připomene letáky.
“A taky jsem soudruhu Rákosimu řekla, že můj syn není jen tak ledajaký, že se dobře učí a chodí do pionýra. A že z něho může být velice dobrý žák, jestli si opraví tu ošklivou známku z matematiky.“
Teď už jsem cítil naprosto zřetelně, že lže, přece by o mně neříkala nic špatného?! Pokud o mně vůbec mluvila, tak jenom v dobrém. Položila pomeranč přede mne, hladila mě po hlavě a mazlivě něco broukala. To mě uráželo.
“A ten je váš, Szidike!“ řekla matka a vtiskla jí do dlaně druhý pomeranč. Zatímco já už jsem ten svůj začal loupat, Szidike hleděla rozšířenýma očima na pomeranč ve své dlani. Neříkala nic, jen pohled jí přebíhal mezi matkou a pomerančem, jako by se ptala, jestli opravdu patří jí. Ani já jsem do té doby pomeranč nejedl, ale styděl bych se, kdyby to Szidike postřehla.
“Jen si ho sněz!“, prohodil jsem.
“Odvezu ho domů...“ odpověděla potichu, “mamince a Gyurkovi.“
“Odvezte, Szidike. Stejně dosud nic takového neviděli,“ řekla matka laskavě.
Přestal jsem loupat pomeranč. Odložil jsem ho na kousky kůry. Stejně dosud nic takového neviděli, opakoval jsem si matčina slova.
