Divadlo a drama na území Itálie - AIT500024

• Anglický název: Theatre in Italy
• Zajišťuje: Ústav románských studií (21-URS)
• Fakulta: Filozofická fakulta
• Platnost: od 2019
• Semestr: letní
• Body: 4
• E-Kredity: 4
• Způsob provedení zkoušky: letní s.:
• Rozsah, examinace: letní s.:2/1, Zk [HT]
• Počet míst: neurčen / neurčen (neurčen)
• Minimální obsazenost: neomezen
• 4EU+: ne
• Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
• Stav předmětu: nevyučován
• Jazyk výuky: čeština
• Způsob výuky: prezenční
• Způsob výuky: prezenční
• Poznámka: předmět je možno zapsat mimo plán; povolen pro zápis po webu
• Garant: Mgr. Tereza Sieglová

Anotace

Poslední úprava: Mgr. Tereza Sieglová (20.02.2014)

Přednáška by měla posluchačům podat ucelený přehled o formách divadla a dramatu na území Itálie od středověku do 20. století. V úvodu kurzu krátce představíme podobu liturgického dramatu i světských středověkých dramatických žánrů a dalších divadelních projevů (turnaje, královské vjezdy) v Itálii. Poté se již budeme věnovat humanistickému a renesančnímu dramatu i divadlu, které naprosto zásadním způsobem ovlivnilo podobu dramatu i divadla v celé Evropě. V renesanci byly ustáleny základní dramatické žánry - komedie, tragédie a pastorála - a četná pojednání o dramatu konstituovala klasicistický ideál, který ovlivňoval podobu dramatu až do druhé poloviny 18. století. Na jednotlivých autorech a dramatech si ukážeme kánon komedie (Bibbiena, Ariosto, Machiavelli), tragédie (Trissino, Giraldi) a pastorály (Castiglione, Guarini, Tasso). Budeme se také věnovat specifickým divadelním žánrům, které se v této době na italském území vyvinuly, a sice "intermezzu" a "opeře", jež se pak stala jedním z největších žánrů barokní epochy. Italské divadlo také stálo u zrodu nové divadelní architektury podle antického vzoru (Palladiovo Teatro Olimpico) a velký rozmach opery s sebou přinesl rozvoj nových scénických postupů (Serlio, Torelli, Buontalenti, rod Gali-Bibienů). Přednáška by také měla stručně představit fenomén komedie dell´arte, jejíž počátek se datuje rokem 1545, ze kdy se dochovala první smlouva s profesionálním divadelním souborem. Vedle charakteristiky jednotlivých masek se budeme zabývat specifickou podobou scénářů, způsobem herectví, samotnou podobou divadelní produkce i jejími proměnami v dějinách. Pomyslnou tečku ve vývoji tohoto žánru pak představuje zápas o reformu komedie dell´arte mezi Carlem Goldonim a Carlem Gozzim i obecné úsilí o modernizaci italského divadla v 18. století i v žánru melodramatu (Metastasio) a tragédie (Alfieri). Zatímco dějiny italského divadla první poloviny 19. století se nesou ve znamení velkých hereckých hvězd, ve druhé polovině století dochází k zásadním změnám, které přineslo sjednocení Itálie. Po proudu veristického divadla přichází vlna tzv. groteskního divadla a spolu s ním velký reformátor nejen italského divadla 20. století, Luigi Pirandello. Poslední kapitolou kurzu bude zrod italské divadelní režie po druhé světové válce (Giorgio Strehler) a osobitá divadelní poetika dramatika, režiséra i herce v jedné osobě, Daria Fo. V rámci přednášky se budeme snažit nenahlížet historii italského divadla jako jednolitou a lineární, ale budeme se snažit zdůraznit význam jednotlivých center (Florencie, Mantova, Benátky, Neapol) a ukázat nezcela lineární charakter dějin italského divadla, v němž mnohdy koexistovaly protichůdné tendence.
Kurz se odehrává formou přednášky se cvičením, které bude věnováno četbě a interpretaci literatury.

Literatura

Poslední úprava: Mgr. Tereza Sieglová (20.02.2014)

ALFIERI, Vittorio. Myrrha. In ALFIERI, Vittorio. Vůle a vášeň. Přel. Zdeněk Frýbort. Praha : Odeon, 1987.

ANONYM. Benátčanka. Přel. Jaroslav Pokorný. Praha : Dilia, 1966.  

BONTEMPELLI, Massimo. Bezelstná Minnie. Přel. Alice Flemrová. Praha : Transteatral, 2011.

DALLA PORTA, Giovan Battista. Astrolog. Přel. Zdeněk Digrin. Praha : Dilia, 1979.

DOVIZI, Bernardo. Komedie o Calandrovi. Praha : Dilia, 1988.

FO, Dario. Mysteria buffa (Komické mystérium). Přel. Alena Světlíková. Brno : Divadlo na Provázku, 197-.

GIORDANO, Bruno. Vytrvalý záletník, neboli, Svíčkař. Přel. Zdeněk Digrin. Praha : Dilia, 1971.

GOLDONI, Carlo. Sluha dvou pánů, Mirandolina. In Komedie I. Praha : SNKLHU, 1954.

GOLDONI, Carlo. Kavárnička. In Komedie II. Praha : SNKLHU, 1955.

GOZZI, Carlo. Král jelenem. Přel. Jaroslava Bílková a Zdeněk Digrin. Praha : Divadlo na Vinohradech, 2003. 

MACHIAVELLI, Niccolo. Mandragora Belfagor. Praha : Stát. nakl. krás. lit., hudby a umění, 1956.   

PIRANDELLO, Luigi. Každý má svou pravdu. Přel. Vladimír Mikeš. Praha : Artur, 2008.

PIRANDELLO, Luigi. Šest postav hledá autora. Přel. Jan Vladislav. In PIRANDELLO, Luigi. Pět her a jedna aktovka. Praha : Odeon, 1967, s. 139-195.

RUZZANTE (Angelo Beolco). Koketka. Přel. Radovan Krátký. Praha : Orbis, 1958. 

RUZZANTE (Angelo Beolco). Vdovička z Ancony. Přel. Eva Bezděková. Praha : Dilia, 1969.

Scénáře komedie dell´arte v knize: KRATOCHVÍL, Karel. Ze světa komedie dell'arte: Fakta, poznámky, podněty. Praha : Panorama, 1987.

+ tři hry dle vlastního výběru (případně z tohoto seznamu) v originále

Sekundární literatura povinná: 

BUKÁČEK, Josef. Carlo Goldoni : Osobnost a doba. Praha : ČSAV, 1957, s. 120-165.
Divadelní myšlení italského cinquecenta. Red. Věra Ptáčková. Přel. Zdeněk Digrin. Praha : Divadelní ústav, [1985].
DIGRIN, Zdeněk. Divadlo učenců a diplomatů. Praha : Divadelní ústav, 1995.
FLEMROVÁ, Alice. Kritik plný protikladů. In PIRANDELLO, Luigi. Humor. Praha : Havran, 2006, s. 199-221.
KRATOCHVÍL, Karel. Ze světa komedie dell'arte: Fakta, poznámky, podněty. Praha : Panorama, 1987.

Sekundární literatura nepovinná:

DIGRIN, Zdeněk. Scéna, situace, význam. In Interscena. 1984, roč. IV, č. 2, s. 28-40. 1985, roč. V, č. 1-2, s. 30-42.
SMOLÁKOVÁ, Vlasta. Jevištní dekorace od Buontalentiho k Sabbatinimu v kontextu vývoje italské renesanční scénografie. In Prolegomena scénografické encyklopedie. Část 17. Praha : Scénogr. ústav, 1973. 

Požadavky ke zkoušce

Poslední úprava: Mgr. Tereza Sieglová (20.02.2014)

Zvládnutí povinné literatury s důrazem na divadelní hry a scénáře. Jednu otázku při zkoušce si student sám zvolí (předpokladem je, že si k otázce nastuduje něco navíc dle vlastního zájmu), druhou otázku volí přednášející, přičemž důraz bude kladen na schopnost interpretace vlastní četby.