Poslední úprava: Dr. phil. habil. Jindřich Karásek, Dr. (07.02.2019)
Pojem sebevědomí je jedním ze základních pojmů německé klasické filosofie. Myslí se v něm sebevztah spojený s věděním o sobě, tj. ten, kdo se k sobě vztahuje, zároveň ví, že se k sobě vztahuje. V přednášce se zaměřím na vývoj tohoto pojmu v německé klasické filosofii. Lze ho stručně nastínit takto: u Kant má v podobě transcendentální apercepce funkci nejvyšší podmínky sjednocování rozmanitosti empirických představ, a tedy funkci v rámci vzniku emmpirického poznání. Fichte se zamří na to, co je podle jeho názoru u Kanta nedostatečně vysvětleno, totiž na otázku jeho konstituce. Do jisté míry však Fichte adoptuje Kantův program, neboť sebevědomí u něj bude mít funkci zakládající veškeré vědění. Důležitou změnu prodělá tento pojem u Hegela, pro kterého již nebude ani tolik transcendentální funkcí zkušenosti resp. vědění, nýbrž ustaví se jako explicitní vědění na základdě rozvoje podob vědomí, přičemž od tohoto okamžiku bude přítomné ve všech následujících podobách vědomí. Literatura k tématu bude uváděna v průběhu přednášek. V doprovodné četbě budeme číst úvod k Schellingovu spisu Ideje k filosofii přírody.
Literatura:
F. W. J. Schelling, Výbor z díla. Rané spisy, Praha 1990.
