|
|
|
||
|
Viz sylabus. Poslední úprava: Vojvodík Josef, prof. Dr. phil., M.A. (01.09.2025)
|
|
||
|
Pravidelná účast na přednáškách. Poslední úprava: Vojvodík Josef, prof. Dr. phil., M.A. (01.09.2025)
|
|
||
|
Primární literatura: BASSANI, Giorgio: Zahrada Finzi-Continiů. Přel. Josef Hajný. Odeon: Praha 1971. Sekundární literatura (základní): BINSWANGER, Ludwig: Melancholie und Manie. Phänomenologische Studien. Neske Verlag: Pfullingen 1960. Poslední úprava: Vojvodík Josef, prof. Dr. phil., M.A. (01.09.2025)
|
|
||
|
Loučení jako literární fantasma a „výtvor“ básnické imaginace je jedním z hlavních témat literatury již od jejích počátků ve starověku. Co loučení zaručuje jeho literární dlouhověkost a atraktivnost je, jak se zdá, okolnost, že obsahuje moment vědomí mizící přítomnosti něčeho, co zde dlouhou dobu bylo, co však zmizelo, zaniklo, a co vzpomínání nemůže již kompenzovat. V přednáškách půjde o loučení jako figuru reflexe psychického procesu, jak se konstituovala v literatuře raného romantismu: totiž, že každá zkušenost je ve své podstatě zkušeností loučení. Literární fantazie romantiků objevují a tematizují loučení ve zcela nové a radikální podobě: loučení, které nezná opětovné shledání, které znamená definitivní, bezútěšnou ztrátu. Jednou z hlavních myšlenek tohoto diskurzu loučení je proměna žité přítomnosti v minulost, touha subjektu po této proměně a zároveň bolestně skličující vědomí nemožnosti dosáhnout takového stavu naplněnosti a štěstí. Loučení zde není izolovanou událostí, ale něčím jakoby odjakživa daným. V 19. století kulminuje tato moderní poetika a estetika loučení a smutku u Baudelaira a předznamenává její další pokračování v literatuře 20. století. Pro tento modus loučení a jeho sémantiku smutku a bolesti je příznačné vědomí a prožitek času jako zbrzdění nebo přímo zastavení toku času a tím „zhroucení“ časové dimenze budoucnosti. Nadvláda minulosti nad přítomností, spojená s prožitkem nenahraditelné ztráty, je jedním z hlavních symptomů melancholie jako zvláštní formy existence, kdy se čas světa zvláštním způsobem zpomaluje až do úplné strnulosti a zastavení, kdy přestává existovat pohyb času směrem k budoucnosti. Tím silněji je melancholik fixován na minulost, a proto podléhá vědomí ztráty, která je však sama o sobě hodnotou. Smutek, který prožitek ztráty provokuje, se stává reflexivní figurou moderní subjektivity a důležitým analytickým prostředkem sebereflexe. Poslední úprava: Vojvodík Josef, prof. Dr. phil., M.A. (01.09.2025)
|
