|
|
|
||
|
Cílem semináře je – prostřednictvím „close reading“ Havlíčkových básní – „mapování“ poetologických strategiích Havlíčkovy poezie ve vztahu k (nejen jeho) teorii imaginace. Poslední úprava: Vojvodík Josef, prof. Dr. phil., M.A. (28.08.2022)
|
|
||
|
Pravidelná a aktivní účast v semináří, plnění dílčích úkolů. Poslední úprava: Vojvodík Josef, prof. Dr. phil., M.A. (28.08.2022)
|
|
||
|
Základní literatura: Primární literatura: HAVLÍČEK, Zbyněk: Veškerá poezie. Básnické dílo. Ed. Pavel Čepický. Dybbuk: Praha 2016. HAVLÍČEK, Zbyněk: Skutečnost snu. Eseje, přednášky, teoretické práce, dokumenty. Ed. Stanislav Dvorský. Torst: Praha 2003. Sekundární (výběrově): ASHOLT, Wolfgang, SIEPE, Hans T. (eds): Surréalisme et politique - politique du surréalisme. [Avant-Garde Critical Studies, vol. 22]. Rodopi: Amsterdam, New York 2007. BASSLER, Moritz, HJARTARSON, Benedikt, FROHNE, Ursula, AYERS, David, BRU, Sascha (eds.): Realism of the Avant-Garde. De Gruyter: Berlin, New York 2020. BÜRGER, Peter: Teorie avantgardy. Stárnutí moderny. Stati o výtvarném umění. Akademie výtv. Umění: Praha 2015. EFFENBERGER, Vraislav: „Zbyněk Havlíček 1922-1969“. Analogon 1, 1969, s. 49-54. GOLSTON, Michael: Poetic Machinations. Allegory, Surrealism, and Postmodern Poetic Form. Columbia Univ. Press: New York 2015. HRDLIČKA, Josef: „Vědomí jako princip imaginace v metapoetických textech Zbyňka Havlíčka“. In: Marie Langerová, Josef Vojvodík, Anja Tippnerová, Josef Hrdlička: Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40.-60. let. Malvern: Praha 2009, s. 279-294. ISER, Wolfgang: Fiktivní a imaginární. Perspektivy literární antropologie. Karolinum: Praha 2017. SHEPPARD, Anne, D.: The poetics of phantasia. Imagination in ancient aesthetics. Bloomsbury: London 2014. TELEROVSKÝ, Roman: Skutečnost imaginace. Mezi psychoanalýzou a surrealismem. Spolek Analogon: Praha 2015. TIPPNEROVÁ, Anja: Permanentní avantgarda? Surrealismus v Praze. Academia: Praha 2014. WELBURN, Andrew: The truth of imagination. An introduction to visionary poetry. St. Martin's Press: New York, 1989. WHITE, Deborah Elise: Romantic returns. Superstition, imagination, history. Stanford Univ. Press, 2000. Poslední úprava: Vojvodík Josef, prof. Dr. phil., M.A. (28.08.2022)
|
|
||
|
Přestože Zbyněk Havlíček (1922-1969) patří k nejvýraznějším autorům české poezie 40.– 60. let 20. století, zůstává jeho dílo stále ještě ve stínu jeho generačních básnických souputníků. Podíl na tom má i skutečnost, že za Havlíčkova života byly jeho básně publikovány pouze v ineditních sbornících a později, v době krátce trvající liberalizace druhé poloviny šedesátých let, časopisecky (Orientace 1966) a v surrealistickém sborníku Surrealistické východisko UDS 1938-1968 (1969). Chystaný výbor z Havlíčkovy poezie a jeho teoretických statí k principu imaginace nesměl být v roce 1969 již publikován. V úplnosti vyšlo Havlíčkovo básnické dílo až v roce 2016, bezmála půl století po jeho smrti. Havlíčkovu poezii můžeme přitom číst jako nejdůslednější realizaci toho, co surrealismus považoval od svých počátků kolem roku 1919/1920 za svůj cíl: totiž spojení poezie, politiky a lásky. V době, kdy se po skončení druhé světové války dostával surrealismus ve Francii – v době razantního nástupu existencialismu – do stále větší izolace, psal Zbyněk Havlíček básně, v nichž se autenticky prolíná realita politického teroru nastupujícího stalinismu, erotická touha a básnická imaginace jako útočiště posledních zbytků svobody ve světě, jenž uvízl „v politických čelistech dní“. Jako klinický psycholog, působící od listopadu 1951 v Psychiatrické léčebně v Dobřanech u Prahy, byl Havlíček více méně v každodenním kontaktu se „schizofrenním symptomem“, který vnímal především jako symptom schizofrenní reality politizovaného a komunistickou ideologií okupovaného každodenního života. Čím schizofrennější byla společenská realita vnějšího světa s diktátem jediné přípustné skutečnosti, tím skutečnější byl pro Havlíčka svět poezie, básnického obrazu, snu i fantazií schizofreniků. Na fólii této zkušenosti rozvíjel Havlíček svoji teorii básnické imaginace, v níž důležitou pozici zajímá vztah vědomí a imaginace, kterou chápal také jako „milostný princip“. Především však byla imaginace pro Zbyňka Havlíčka normativním principem nejen umění, ale také života. Z básníků „druhé generace“ českých surrealistů rozvíjel Havlíček patrně nejintenzívněji a nejdůsledněji romanticko-surrealistickou poetiku „šílené lásky“, jako jednu z možností průniku do hloubky nevědomí a možností svobody, zároveň však – a to činí jeho poezii svébytnou, originální a zvláště působivou – v provokativním, básnickými obrazy silném „napojení“ na realitu, zejména, jak se zdá, prostřednictvím poetiky a estetiky podobnosti a jejích alternativních kodifikací. Poslední úprava: Vojvodík Josef, prof. Dr. phil., M.A. (28.08.2022)
|