Balada: žánr mezi romantismem a modernou - ABO700450

• Anglický název: Ballad: A Genre between Romanticism and Modernism
• Zajišťuje: Ústav české literatury a komparatistiky (21-UCLK)
• Fakulta: Filozofická fakulta
• Platnost: od 2022
• Semestr: zimní
• Body: 0
• E-Kredity: 4
• Způsob provedení zkoušky: zimní s.:
• Rozsah, examinace: zimní s.:0/2, Z [HT]
• Počet míst: neurčen / neurčen (neurčen)
• Minimální obsazenost: neomezen
• 4EU+: ne
• Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
• Stav předmětu: nevyučován
• Jazyk výuky: čeština
• Způsob výuky: prezenční
• Poznámka: předmět je možno zapsat mimo plán; povolen pro zápis po webu
• Garant: prof. Dr. phil. Josef Vojvodík, M.A.
• Třída: A – Mezioborová nabídka VP: Literatura

Literatura

HAMBURGER, Käte: The Ballad and Its Relation to the Picture and Role Poem. In: táž: The Logic of Literature. Transl. by Marilynn J. Rose. Indiana University Press: Bloomington – London 1973, s. 293-311.

HINCK, Walter: Die deutsche Ballade von Bürger bis Brecht. Kritik und Versuch einer Neuorientierung. Vandenhoeck & Ruprecht: Göttingen 1978.

JAKOBSON, Roman: Poznámky k dílu Erbenovu. In: týž: Poetická funkce. H&H: Praha – Jinočany 1995, s. 500-516.

JANKOVIČ, Milan: Jistoty tvaru. Česká literatura 48, č. 6, 2000, s. 592-601.

KÄMPCHEN, Paul Ludwig: Die numinose Ballade. Versuch einer Typologie. Verlag Ludwig Röhrscheid: Bonn   1930.

KAYSER, Wolfgang: Geschichte der deutschen Ballade. Verlag Junker und Dünnhaupt: Berlin 1936.

KOCOUREK, František: Ballada a romance v českém písemnictví. Praha 1911.

KRÁLÍK, Oldřich: Erbenův Vodník. In: týž: Platnosti slova. Studie a kritiky. Periplum: Olomouc 2001, s. 411-424.

KRÁLÍK, Oldřich: K poetice balady. In týž: Osvobozená slova. Torst:  Praha 1995, s. 227-244.

KRÁLÍK, Oldřich: Wolkrovy balady. Česká literatura 18, č. 5-6, 1970, s. 345-363.

LAUFHÜTTE, Hartmut: Die deutsche Kunstballade. Grundlegung einer Gattungsgeschichte.Verlag Carl Winter: Heidelberg 1979.

MACURA, Vladimír: Balada Jiřího Wolkra v dobových souvislostech. Česká literatura 32, č. 5, 1984, s. 430-443.

MÜLLER-SEIDEL, Walter: Balladenforschung.Athenäum: Königstein 1980.

OTRUBA, Mojmír: Kreace mýtu poezií. Erbenova Vrba. Česká literatura 20, 1972, č. 1, s. 37-54. Přetištěno in: týž: Znaky a hodnoty. Praha 1994, s. 125-147.

OTTO, Rudolf: Posvátno. Iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě. Přel. Jan Škoda. Vyšehrad: Praha 1998.

POLÁK, Josef: Závěrečné poznámky k diskusi o Nerudovĕ baladĕ a romanci. Česká literatura 41, č. 5, 1993, s. 589-595.

POLÁK, Karel: Komposice a třídění Nerudových Balad a romancí. Listy filologické 61, Čís. 4/5, 1934, s. 311-320.

RIHA, Karl: Moritat, Song, Bankelsang. Zur Geschichte der modernen Ballade. Sachse & Pohl: Göttingen 1965.

WEIßERT, Gottfried: Ballade. Verlag J. B. Metzler: Stuttgart – Weimar 1993.

Poslední úprava: KCLVOJVO (28.08.2021)

Kontroly studia předmětu a podmínky pro jejich úspěšné vykonání, způsob hodnocení

Pravidelná a aktivní účast v semináří, plnění dílčích úkolů.

Poslední úprava: KCLVOJVO (28.08.2021)

Sylabus

Navzdory verdiktu Käte Hamburgerové z její proslulé knihy Die Logik der Dichtung (1957), kde je balada diskvalifikována jako beznadějně „muzeální básnický druh“, jemuž je prorokován estetický zánik, prokazuje tento lyricko-epický veršový útvar v poezii 20. století zvláštní životnost, vedoucí až k současné písňové tvorbě. Jde o pozoruhodný literárně-historický jev: ukazuje se, že také balada se od konce 19. století podílela na moderním vývoji lyriky, epiky a dramatu, takže je možné uvažovat o dějinách moderní balady. Teoretikové literatury stáli od počátku literárně-historické a literárně-teoretické diskuse o žánru balady před otázkou, kam baladu jako literární druh zařadit. Velmi silně a dlouhodobě působila Goethova – ostatně i dnes výstižná – charakteristika balady (1821) jako „pra-vejce“ („Ur-Ei“)  básnictví, tedy snaha o genetické určení prapůvodní formy básnictví, neboť podle Goetha slučuje balada základní literární druhy, v dalším vývoji rozdělené: lyriku, epiku a drama. Podle literárního vědce Clemense Heselhause se Goethe touto charakteristikou velmi elegantně a duchaplně vyhnul výše zmíněnému problematickému určení a zařazení balady. Současné bádání chápe baladu jako „epicko-fikční žánr“, který zná a pracuje se „všemi druhy epického vytváření fikce“ (Hartmut Laufhütte, 1979). Od ostatních epických žánrů se liší hlavně teleologickou strukturací děje.  V semináři půjde především o sledování  tohoto vývoje balady a pozornost bude věnována teorii balady, její typologii (přírodně-magická, totemicko-magická, osudová, milostná, historická, sociální balada) a zejména „renesanci“ balady ve 20. století. Je zřejmé, že autoři 20. století se k žánru balady nevraceli ze sentimentálních důvodů, nýbrž aby experimentovali – také v kontextu avantgardních experimentů (jako Wolker a Nezval) – s kompozičními, stylistickými, veršovými, poeticko-sémantickými a estetickými možnostmi balady. Od 60. let 20. století pronikal baladický žánr výrazně do písňové tvorby, ať již folkové nebo populární: název legendárního LP Marty Kubišové Songy a balady (1969) je příznačný a výmluvný. Zdá se dokonce, že právě v písňové tvorbě našla balada od 60. let (až do současnosti) svůj „nový domov“.

Primární texty: Karel Jaromír ERBEN: Kytice z pověstí národních (1853) – Jan NERUDA: Balady a romance (1883) – Jaroslav VRCHLICKÝ: Selské ballady (1885) – Antonín SOVA: Kniha baladická (1915) – Jiří MAHEN: Ballady (1908) – Jiří WOLKER: Těžká hodina (1922) – Vítězslav NEZVAL: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936) – Jaroslav KOLMAN CASSIUS: Balady (1943).

Poslední úprava: KCLVOJVO (28.08.2021)