velikost textu

Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Zákonnost důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
Název v angličtině:
Legality of Evidence in Criminal Proceedings in the Light of the European Convention on Human Rights
Typ:
Disertační práce
Autor:
Josef Nejedlý, Ph.D.
Školitel:
doc. PhDr. Stanislava Hýbnerová, CSc.
Oponenti:
prof. JUDr. Mahulena Hofmannová, CSc.
JUDr. Eva Hubálková, Ph.D.
Id práce:
83336
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra mezinárodního práva (22-KMP)
Program studia:
Teoretické právní vědy (P6801)
Obor studia:
Mezinárodní právo (MEZINAR)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
12. 10. 2012
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
Evropská úmluva o ochraně lidských práv, Evropský soud pro lidská práva, trestní řízení, důkazy, agent provokatér, mučení, špatné zacházení, odposlechy, prohlídky, sledování, soukromý život, nepřítomný svědek, anonymní svědek, korunní svědek
Klíčová slova v angličtině:
European Convention on Human Rights, European Court of Human Rights, criminal proceedings, evidence, agent provocateur, torture, ill-treatment, interceptions, searches, surveillance, private life, absent witness, anonymous witness, coaccused witness
Abstrakt:
Abstrakt Předkládaná disertační práce se zabývá problematikou zákonnosti důkazů v trestním řízení ve světle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv („Úmluva“). Na první pohled by se mohlo zdát, že tato oblast s Úmluvou souvisí pouze pramálo. Žádné ustanovení Úmluvy výslovně neupravuje otázky dokazování a Evropský soud pro lidská práva („ESLP“) s ohledem na své subsidiární postavení a doktrínu čtvrté instance tradičně odmítá vyslovovat se k zákonnosti a přípustnosti důkazů. Přesto, jak dokládá poměrně bohatá judikatura ESLP a i někdejší Evropské komise pro lidská práva (společně „orgány Úmluvy“), zákonnost důkazů dávno není výlučnou doménou vnitrostátního práva. Jedná se navíc o oblast, ve které se štrasburské case-law rozvíjí obzvlášť dynamicky. Představuje tak výzvu pro právní vědu a praxi, jejichž nelehkým úkolem je tento vývoj nejen zachytit, ale i ovlivnit. Při zajišťování důkazů v rámci trestního řízení dochází velmi často k omezování základních práv jednotlivce. Nepřekvapí tedy, že se judikatura orgánů Úmluvy v oblasti dokazování rozvíjela právě v této oblasti. Tato práce analyzuje jednotlivé kategorie důkazů, ve vztahu k nimž se orgány Úmluvy měly příležitost dosud vyslovit nejvíce: důkazy získané za pomoci státem řízené provokace, důkazy získané mučením, nelidským nebo ponižujícím zacházením, důkazy získané porušením práva na soukromí a konečně důkaz výpovědí svědka, kterou měla obhajoba pouze omezenou možnost prověřit. Práce se tak zabývá aktuálními tématy, která vyvolávají řadu právních, ale i etických dilemat jako např. legitimita nasazení tzv. agenta provokatéra, relativizace zákazu mučení, odposlechy, sledování a další formy omezování soukromí, institut anonymních nebo korunních svědků. Ve všech těchto uvedených oblastech se orgány Úmluvy v minulosti a i nadále vypořádávají s charakteristickou kolizí zájmu společnosti na efektivní ochraně proti nejzávažnějším formám trestné činnosti a ochraně základních lidských práv a svobod. Tato práce se tak zabývá i hledáním mezí, které právní stát nesmí překročit, pokud má zůstat právním státem. Otázky, kterými se předkládaná práce zabývá, vyvolávají diametrálně odlišné názory mezi samotnými soudci ESLP. Zatímco jedni zastávají názor, že by se mezinárodní tribunál neměl vměšovat do otázek dokazování, druzí se domnívají, že soudní řízení není možné považovat za spravedlivé, je-li verdikt založen na důkazech získaných 1 způsobem nerespektujícím zákony a a fortiori základní práva garantovaná Úmluvou. Pakliže se většina soudců zdráhá mařit efektivitu trestního stíhání, poměrně silně zastoupená menšina trvale volá po účinné a plné ochraně základních práv zaručovaných Úmluvou. Analyzovaná oblast je tak determinovaná nejen právními a hodnotovými úvahami, ale i tlakem kladeným ze strany 47 členských států na mezinárodní tribunál. O to potřebnější se jeví definice přesných kriterií pro posuzování řečených právních otázek. Centrální téma práce představuje problematika, zda lze hovořit o štrasburské doktríně zákonnosti důkazů v trestním řízení. Teze, kterou autor zastává, spočívá v tvrzení, že nikoliv. Tato doktrína se teprve utváří na základě výjimek z doktríny čtvrté instance, které orgány Úmluvy a zejména ESLP připouští v oblasti jednotlivých kategorií důkazů zmíněných shora. Judikatura v rámci jednotlivých důkazních kategorií se však rozvíjí případ od případu, aniž by docházelo k dostatečné globální reflexi zákonnosti důkazů jako celku a právním následkům, které z nezákonnosti mají vyplývat. Tento stav souvisí s tabuizací problematiky dokazování, které pro ESLP minimálně oficiálně představuje jakousi zakázanou oblast. V současnosti se judikatura ESLP stále ještě pohybuje ve fázi, kdy se spíše střetávají různé názory, na jakých principech by štrasburská doktrína zákonnosti důkazů v trestním řízení vlastně měla spočívat. Klíčové judikáty tak jsou nejednou přijímány těsnými většinami a nechybí pravidelné připojování velmi markantních disentních stanovisek. Přístup ESLP v jednotlivých oblastech se tak stále vyvíjí a není ustálen. To pochopitelně stěžuje čitelnost evropského standardu v oblasti dokazování v rámci trestního procesu, což staví vnitrostátní orgány před nelehký úkol věrně aplikovat Úmluvu ve světle judiciální interpretace ESLP. Předmětem a cílem předkládané disertační práce tak je i přispět k poznání štrasburské judikatury v analyzované oblasti s ohledem na význam, který na vnitrostátní úrovni představuje. Práce je rozdělena do čtyř kapitol, jejichž seřazení se snaží reflektovat spektrum začínající důkazy absolutně nepřípustnými a končící důkazy relativně nepřípustnými. První kapitola se věnuje institutu agenta provokatéra resp. státem řízené provokaci jako nástroje pro zajišťování důkazů. V precedenčním judikátu vyneseném ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku ESLP z čl. 6 Úmluvy originálním způsobem dovodil zákaz státní provokace a použití takto získaných důkazů, který důsledně aplikuje. Autor analyzuje relevantní judikaturu a přiklání se k pozici ESLP. 2 Druhá kapitola se věnuje otázce důkazů získaných za porušení čl. 3 Úmluvy, který stanoví bezvýhradný zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Autor sleduje distinkci zavedenou ESLP mezi získáním důkazů, které je analyzováno z pohledu čl. 3 Úmluvy, a jejich následným použitím v rámci trestního řízení, které je hodnoceno z pohledu práva na spravedlivý proces. Na základě kritického rozboru štrasburské judikatury a zejména rozsudku Velkého senátu ve věci Gäfgen proti Německu se přiklání spíše k závěrům menšiny o neudržitelnosti současného přístupu. Formuluje nicméně alternativní návrh řešení jak ve vztahu k přístupu většiny tak menšiny ESLP, které by zajistilo vyšší míru ochrany zákazu špatného zacházení stejně tak jako konzistentnosti a čitelnosti štrasburského case-law. Třetí kapitola se zabývá tematikou důkazů získaných za porušení práva na soukromí zaručovaného čl. 8 Úmluvy. S ohledem na přístup ESLP tato kapitola sleduje strukturu kapitoly druhé. Autor nejprve analyzuje kriteria hodnocení samotného získávání důkazů postupy zasahujícími do práva na soukromí. Následně se věnuje otázce jejich použitelnosti v rámci trestního řízení. Autor formuluje názor, že ochrana práva na soukromí v dnešní době představuje obdobný význam jako ochrana proti špatnému zacházení. Odlišný přístup ESLP vůči oběma kategoriím důkazů je proto neopodstatněný, jak soustavně poukazují disentující soudci, a ESLP by měl i v této oblasti formulovat vylučovací pravidlo způsobem analogickým návrhu v kapitole druhé. Čtvrtá a poslední kapitola předkládané práce se věnuje problematice usvědčující svědecké výpovědi získané při omezení práva obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a její použitelnosti v rámci trestního řízení. Tato oblast prošla během posledních měsíců naprosto zásadním vývojem a několik rozhodnutí přijatých v době odevzdání naznačuje, že tento vývoj není u konce. Autor rozebírá nejprve problematiku výpovědi svědků, které obhajoba nedostala příležitost vyslechnout. Dále se zabývá instituty anonymního a korunního svědka. Autor se staví kriticky vůči tendenci ESLP relativizovat právo na výslech svědků proti sobě, které podle článku 6 odst. 3 Úmluvy představuje jednu z minimálních záruk spravedlivosti trestního řízení. S ohledem na současný stav judikatury z ní však mnoho nezbývá. Teze, kterou autor předkládá, tak spočívá v tvrzení, že pokud o štrasburské doktríně zákonnosti důkazů v trestním řízení zatím nelze hovořit, snahy ESLP by měly směřovat k formulaci takové doktríny. Formulace doktríny zákonnosti důkazů představuje klíčový význam, má-li se Úmluva stát na vnitrostátní úrovni čitelným nástrojem a štrasburská 3 judikatura konzistentní, srozumitelnou a předvídatelnou. Autor navrhuje, aby taková doktrína vycházela ze zásad subsidiarity a čtvrté instance při zachování hodnotové orientace Úmluvy, kdy základním právům v ní zaručeným musí být zajištěna efektivní ochrana, aby se nestala čistě „teoretickými a iluzorními“. To znamená zejména reorientaci judikatury od posuzování přípustnosti důkazů prizmatem globálně interpretovaného práva na spravedlivý proces k samotným ustanovením Úmluvy, jejichž primárním porušením k získání sporných důkazů došlo, a ze kterých je potřeba dovodit vylučovací pravidlo jako sankci primárního porušení. 4
Abstract v angličtině:
Abstract This PhD thesis focuses on the legality of evidence in criminal proceedings in the light of the European Convention on Human Rights (“the Convention”). At first sight it might seem that this field is only remotely connected with the Convention. In fact, none of the provisions of the Convention expressly regulates issues of evidence and the European Court of Human Rights (“the ECtHR”) traditionally refuses to rule on the legality and the admissibility of evidence having regard to its subsidiary role and the doctrine of fourth instance. Yet the days when the question of the legality of evidence was exclusively a matter of domestic law are now long gone, as is evidenced by the relatively abundant jurisprudence of the ECtHR and the former European Commission of Human Rights (jointly “the Convention organs”). Moreover, Strasbourg case-law has been evolving dynamically in this area. It is thus one of the challenges currently facing both legal science and practice which stand before the difficult task to capture and influence these developments. The gathering of evidence in criminal proceedings often conflicts with the fundamental rights of individuals. Consequently, it is not surprising that the jurisprudence of the Convention organs dealing with issues of evidence has developed particularly in the area of criminal proceedings. This thesis analyzes categories of evidence that have been dealt with by the Convention organs the most: evidence obtained by State entrapment; torture evidence and evidence obtained by other forms of ill-treatment; evidence gathered in breach of the right to privacy and finally testimonies of witnesses whom the defence had only a limited possibility to examine. The thesis thus analyzes topical issues which raise a number of legal and ethical dilemmas such as the legitimacy of the use of so-called agents provocateurs, relativization of the prohibition of torture, interceptions, surveillance and other forms of restrictions on privacy, anonymous and co-accused witnesses. In all these areas, the Convention organs have struggled to find a balance between the conflict of the interest of the society to secure effective protection from the most serious forms of criminality and protection of fundamental rights. Accordingly, this thesis traces the boundaries which have to be respected by a State if it is to be regarded as based on the rule of law. 1 The issues analyzed in this thesis receive very diverging reactions even from the judges of the ECtHR. While some esteem that an international tribunal should not interfere with issues of evidence, others are of the view that criminal proceedings are not fair if the verdict is based on evidence obtained by a breach of the law and a fortiori of the fundamental rights guaranteed by the Convention. While the majority of the judges have been reluctant to thwart the efficiency of prosecution, a relatively strongly represented minority have constantly called for a full and more effective protection of the fundamental rights guaranteed by the Convention. The field analyzed in this thesis is thus influenced not only by legal and value judgments but also by the pressure put on an international tribunal by 47 member states. As a result, it seems even more important to define precise criteria for the assessment of the legal issues discussed in this thesis. The central issue analyzed by the author is whether there is a Strasbourg doctrine of legality of evidence in criminal proceedings. The author submits that such a doctrine does not exist yet. It is still in the process of formation on the basis of exceptions from the doctrine of fourth instance admitted by the Convention organs and, in particular, the ECtHR in the abovementioned categories of evidence. The case-law in each of these categories has been developing on a case by case basis without sufficient global reflection on legality of evidence as a whole and the legal consequences that should result from such unlawfulness. This is closely linked with the fact that the issue of evidence has been somewhat of a taboo as it constitutes, at least officially, a forbidden zone for the ECtHR. At present, the ECtHR case-law is still in the phase of development where competing views are expressed regarding the principles on which the Strasbourg doctrine of legality of evidence should be based. Key judgments are thus often adopted by small majorities and strong dissenting opinions are frequently attached. The ECtHR approach in particular areas of evidence is unstable and constantly evolving. This necessarily decreases the legibility of the European standard in the area of evidence in criminal proceedings which places the uneasy task of faithfully applying the Convention in the light of the ECtHR judicial interpretation on domestic organs. It is thus the object and purpose of this thesis to contribute to better knowledge of the Strasbourg case-law in this area having regard to its importance at domestic level. 2 The thesis is structured into four chapters whose order endeavours to reflect the spectrum starting with evidence which is absolutely inadmissible and ending with evidence which is relatively inadmissible. Chapter one focuses on agent provocateur and State entrapment as a means for collecting evidence. In the judicial precedent adopted in the case of Teixeira de Castro v. Portugal the ECtHR derived from Article 6 of the Convention a prohibition of State entrapment and of the use of tainted evidence which it has since then consistently applied. The author analyzes the case-law in this area and defends the position of the ECtHR. Chapter two deals with evidence obtained by breach of Article 3 of the Convention which prescribes an absolute prohibition on torture and on inhuman and degrading treatment. The author follows the distinction introduced by the ECtHR between gathering of evidence, which is analyzed under Article 3 of the Convention, and the subsequent use of evidence, which is analyzed from the perspective of the right to a fair trial. On the basis of a critical analysis of the Strasbourg case-law and, specifically, the judgment of the Grand Chamber in the case of Gäfgen v. Germany, the author agrees with the view of the dissenting minority that the current position is unsustainable. An alternative proposal of a solution is submitted which would secure a higher standard of protection from torture and other forms of ill-treatment as well as secure greater consistency and legibility of the Strasbourg case-law. Chapter three focuses on evidence collected by breaches of the right to privacy guaranteed by Article 8 of the Convention. Having regard to the approach of the ECtHR, the chapter follows the structure of Chapter two. First, the criteria of assessment of the legality of collection of evidence are examined. Subsequently, their use in criminal proceedings is scrutinized. The author formulates the view that the protection of privacy has nowadays a comparable importance with the protection against ill-treatment. As a result, a different approach to both categories of evidence by the ECtHR is unjustified, as has been constantly stressed by dissenting judges, and the ECtHR should formulate an exclusionary rule in a way analogous to the suggestion submitted in Chapter two. Finally, Chapter four of the thesis analyzes issues regarding incriminating witness testimonies obtained while the right of the accused to examine or have examined witnesses against him/her was limited, and investigates the use of those testimonies in criminal proceedings. The principles applied by the ECtHR in this area have undergone 3 a significant evolution during recent months and several decisions adopted by the time of submission suggest that this development has not yet come to an end. First, the chapter analyzes issues regarding hearsay evidence - testimonies of witnesses whom the defence did not receive any opportunity to examine. Further, it deals with testimonies of anonymous and co-accused witnesses. The author takes a critical stance towards the ECtHR tendency to relativize the right to examine witnesses against the accused, a right which according to the wording of Article 6 § 3 of the Convention represents one of the minimum safeguards of a fair criminal trial. Yet, the meaning of this right has been significantly reduced and, as the case-law currently stands, not much remains of it. The thesis submitted by the author argues that whilst it is not possible to speak about a Strasbourg doctrine of legality of evidence yet, the ECtHR should deploy its efforts to formulate such a doctrine. Formulation of a doctrine of legality of evidence is of a crucial importance, should the Convention be a legible instrument at the domestic level and should the Strasbourg case-law become consistent, understandable and foreseeable. The author further suggests that such a doctrine should be inspired by the principles of subsidiarity and the doctrine of fourth instance while respectful of the value orientation of the Convention. This means that the fundamental rights enshrined in the Convention must receive effective protection, otherwise, they would become merely “theoretical and illusory”. As a consequence, the focal point of the jurisprudence on admissibility of evidence should shift from an overall examination of the fairness of the proceedings taken as a whole to the provisions guaranteeing fundamental rights whose primary breach occurred due to the method by which evidence was collected. It is from these provisions that an exclusionary rule can, and should be derived in order to sanction the primary breach. 4
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce Josef Nejedlý, Ph.D. 1.53 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce Josef Nejedlý, Ph.D. 40 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky Josef Nejedlý, Ph.D. 22 kB
Stáhnout Posudek vedoucího doc. PhDr. Stanislava Hýbnerová, CSc. 178 kB
Stáhnout Posudek oponenta prof. JUDr. Mahulena Hofmannová, CSc. 89 kB
Stáhnout Posudek oponenta JUDr. Eva Hubálková, Ph.D. 266 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 474 kB