Římské právo a základy novodobého práva soukromého II - HPOP3054

• Anglický název: Roman Law and the Foundations of Modern Private Law II
• Zajišťuje: Katedra právních dějin (22-KPD)
• Fakulta: Právnická fakulta
• Platnost: od 2023
• Semestr: letní
• Body: 0
• E-Kredity: 6
• Způsob provedení zkoušky: letní s.:ústní
• Rozsah, examinace: letní s.:2/1, Z+Zk [HT]
• 4EU+: ne
• Virtuální mobilita / počet míst pro virtuální mobilitu: ne
• Stav předmětu: vyučován
• Jazyk výuky: čeština
• Způsob výuky: prezenční
• Způsob výuky: prezenční
• Úroveň: základní
• Poznámka: odhlásit z termínu zápočtu při nesplněné rekvizitě; odhlásit z termínu zkoušky při nesplněné rekvizitě; předmět je možno zapsat mimo plán; povolen pro zápis po webu
• Garant: prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
• Vyučující: prof. JUDr. Petr Bělovský, Dr.; JUDr. Václav Dvorský; JUDr. David Falada, Ph.D.; Mgr. Sylvie Grulichová; JUDr. Marek Novák, Ph.D.; prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.; JUDr. Jan Šejdl, Ph.D.
• Korekvizity : HPOP3053
• Neslučitelnost : HPOP0000, HP0681
• Je korekvizitou pro: HPOP3114
• Ve slož. prerekvizitě: HPOP3002, HPOP3003, HPOP3004, HPOP3005, HPOP3007, HPOP3008, HPOP3009, HPOP3011, HPOP3012, HPOP3013, HPOP3016, HPOP3017, HPOP3018, HPOP3019, HPOP3021, HPOP3022, HPOP3023, HPOP3024, HPOP3025, HPOP3026, HPOP3027, HPOP3028, HPOP3029, HPOP3030, HPOP3031, HPOP3032, HPOP3033, HPOP3034, HPOP3042, HPOP3045, HPOP3046, HPOP3047, HPOP3048, HPOP3061, HPOP3062, HPOP3099
• Ve slož. korekvizitě pro: HSZK0214

Anotace

Poslední úprava: Mgr. Miroslav Sojka (04.05.2023)

V návaznosti na výklad institutů a principů majetkového práva, započatý v předmětu Římské právo a základy novodobého práva soukromého I, pokračuje výklad právem obligačním. V úvodu jsou studenti seznámení i s klasickou kvadriparticí obligačních typů – kontrakty, kvazikontrakty, delikty, kvazidelikty. Následuje výklad o kontraktech, typové vázanosti kontraktů (contractus, pacta) a inominátních kontraktech, a o významu formy a konsenzu v římském právu. Zmíněn je historický vývoj zásady pacta sunt servanda, stejně jako problematiky smluvní volnosti a autonomie vůle. V rámci výkladu o kontraktech jsou studenti seznámeni také se základními právními korektivy soukromého práva – bona fides, boni mores, ratio naturalis ad., které spočívají v jeho samotných základech a v římském právu se projevují též v procesním právu. Postupně jsou vyloženy jednotlivé typy kontraktů, zejména pak neformální kontrakty, a to s důrazem na smlouvu kupní (emptio venditio) a další typy, které se staly mateřskými kontrakty moderních smluvních typů. V dalším výkladu jsou studenti seznámení zejména s instituty nepřikázaného jednatelství (negotiorum gestio) a bezdůvodného obohacení (condictiones sine causa), a dále pak se základními typy deliktů, principy smluvní a mimosmluvní odpovědnosti (culpa, dolus) a římskoprávními specifiky odpovědnosti při kvazideliktech.

V oblasti dědického práva je výklad rozčleněn na pojednání o principech intestátní a testamentární posloupnosti, včetně jejich vzájemné provázanosti (zejm. posloupnost proti testamentu, ochrana neopomenutelných dědiců). Důraz je položen na vysvětlení základních principů univerzální sukcese, mimo jiné v kontextu institutů singulární sukcese (dědické odkazy) a dalších institutů nabývání mortis causa.

Integrální součástí obsahu předmětu jsou rovněž další osudy římského práva v evropském právním kontextu (tzv. recepce římského práva) se zvláštním zaměřením na Itálii, Německo a české země.

Metody výuky

Poslední úprava: JUDr. Jan Šejdl, Ph.D. (19.02.2024)

Přednášky budou probíhat presenční formou v m. č. 100. Ve třech etapách (k 13. březnu, 10. dubnu a 8. květnu) budou zveřejněny nahrávky odpřednášených témat z předchozích akademických let.

 

Seminární výuka bude kontaktní, pokud by byla kontaktní výuka znemožněna, bude organisována prostřednictví on-line seminářů. Neurčí-li vyučující jinak, základním komunikačním kanálem pro sdílení materiálů bude systém Moodle.

Požadavky ke zkoušce

Poslední úprava: JUDr. Jan Šejdl, Ph.D. (10.04.2024)

Zápočet: 

1. Zápočet je udělen po úspěšném získání nejméně 8 bodů (z celkových 10) z celoročníkového písemného testu. Během semestru může student získat na základě úspěšného splnění dvou seminárních úkolů k dobru nejvíce 3 body, které mu budou započteny do celkového výsledku každého jeho zápočtového testu, který student na konci semestru v jednotlivých termínech absolvuje. Seminární úkoly plní studenti ve svých seminárních skupinách, a to dle zadání vyučujícím skupiny. Konkrétní podobu seminárních úkolů, i s termíny jejich konání, oznámí vyučující s předstihem na svém semináři. Náhradní termíny na plnění seminárních úkolů se nevypisují. 

2. Zápočtové testy jsou organizovány jednotně pro všechny studenty daného předmětu. V jiný, než vypsaný termín není možné test konat a jeho splnění nelze nahradit jinou formou. Přihlášení na test probíhá prostřednictvím informačního systému. Zveřejnění výsledků testu probíhá přes informační systém a samotné zveřejnění výsledků daného termínu testu je potvrzeno na elektronické nástěnce katedry (v informačním systému). V akademickém roce bude vypsáno šest termínů zápočtových testů pro daný typ studia, a to pět v květnu a červnu. Na složení zápočtu je pět pokusů. Další termíny se nepřidávají. 

3. Zápočtový test bude obsahovat deset otázek bodovaných po jednom bodu. Obsah testu bude zaměřen na látku přednášenou v předmětech ŘP I a ŘP II.  

4. Na vypracování zápočtového testu je určeno 40 minut. 

5. Při psaní zápočtového testu je studentům dovoleno používat vlastní přinesené veřejně publikované tištěné právní texty (učebnice, prameny apod.), a to výlučně v jejich papírové podobě. Osobní poznámky nebo kompiláty v jakékoli podobě nejsou dovolené. Použití jakékoli elektroniky je při psaní testu zakázáno. 

6 Na opravu zápočtového testu si katedra vyhrazuje nejméně tři pracovní dny. S tímto časovým limitem musí student počítat zejména při zápisu na termín ústní zkoušky. 

Zkouška: 

7. Zkouška má ústní formu a student si losuje dvě otázky a jeden právní princip. Otázky jsou rozděleny do dvou skupin, přičemž student si losuje po jedné otázce z každé skupiny (celkem 2 otázky). Pro úspěšné složení zkoušky musí student uspokojivě a v úplnosti odpovědět na obě otázky. Student musí v odpovědích na obě otázky prokázat znalost terminologie a pochopení fungování jednotlivých právních institutů, a to jak z hlediska jejich vlastního obsahu, tak ve vzájemné interakci.  

8. Vedle otázek si student na zkoušce losuje také jeden latinsky formulovaný právní princip ze seznamu principů římského práva (viz základní literatura). Student musí vylosovaný právní princip přeložit do českého jazyka (není nutné doslovně) a stručně vysvětlit jeho použití. Znalost vylosovaného principu zkoušející zohlední v celkovém výsledku zkoušky.  

9. Seznam zkouškových otázek v aktuální verzi, včetně jejich rozdělení a stručného vymezení, je ke stažení v ISu. Seznam právních principů je rovněž k dispozici v ISu, a to v dokumentu Principy římského práva v aktuální verzi. Na zkoušce si student losuje pouze latinský text principu.  

10. Termíny zkoušek vyhlašují jednotliví vyučující v ISu, kde se studenti na ně mohou přihlásit. Z vážných důvodů může být v daném termínu zkoušky ohlášený zkoušející zastoupen jiným zkoušejícím. Tato změna nemusí být avizována předem. Mezi termínem zápočtového testu a termínem zkoušky by měl být dodržen interval nejméně čtyř pracovních dní k opravě zápočtového testu.  

 

11. Zkouškové otázky:  

Skupina I. 

1. charakter římského práva 

2. dělení římského práva 

3. prameny práva za republiky 

4. iurisprudentia 

5. edictum 

6. státní zřízení za republiky 

7. ius gentium, ius honorarium 

8. prameny práva za císařství 

9. Corpus Iuris Civilis 

10. Digesta 

11. kodifikace římského práva 

12. recepce římského práva ve středověku 

13. recepce římského práva v 16. – 20. století 

14. právní subjektivita v římském právu 

15. způsobilost k právnímu jednání v římském právu 

16. omezení způsobilosti k právnímu jednání v římském právu 

17. právnické osoby 

18. personae sui iuris a personae alieni iuris 

19. druhy příbuzenství v římském právu 

20. matrimonium 

21. překážky manželství 

22. majetkové vztahy mezi manžely 

23. peculium 

24. res – pojem a klasifikace 

25. possessio – pojem, druhy a obsah 

26. possessio – ochrana 

27. pojem a charakter věcných práv 

28. dominium – pojem a charakter 

29. dominium – vývoj a druhy 

30. dominium – omezení 

31. condominium 

32. originární způsoby nabytí vlastnictví 

33. occupatio 

34. accessio 

35. specificatio, commixtio a confusio 

36. usucapio a praescriptio longi temporis 

37. fructus a jejich nabytí 

38. derivativní způsoby nabytí vlastnictví 

39. mancipatio a in iure cessio 

40. traditio – pojem a charakter 

41. traditio – druhy a právní následky 

42. dominium – ochrana 

43. rei vindicatio 

44. actio Publiciana in rem 

45. actio negatoria 

46. specifika věcných práv k nemovitostem 

47. iura in re aliena 

48. servitutes – charakter a dělení 

49. servitutes – principy 

50. servitutes – zřízení, zánik a ochrana 

51. ususfructus 

52. superficies a emphyteusis 

53. vývoj a charakter římského civilního procesu 

54. procesní principy a základní pojmy 

55. formulový proces 

56. litiscontestatio a defenzní povinnost 

57. iurisdictio 

58. actiones – klasifikace 

59. actiones in rem 

60. actiones in personam 

61. actiones poenales 

62. actiones adiectitiae qualitatis 

63. exekuční řízení 

64. mimořádné magistrátské prostředky 

65. mimosoudní řešení sporu 

66. efektivita římského soudního řízení 

Skupina II. 

1. negotium – pojem a druhy 

2. negotium – obsah 

3. náležitosti právního jednání 

4. vůle a její význam v právu – formy a vady 

5. error 

6. pohnutky právního jednání 

7. zastoupení v římském právu 

8. neplatnost právního jednání v římském právu 

9. culpa 

10. bona fides a boni mores 

11. právní a protiprávní jednání 

12. obligatio – pojem a druhy 

13. obsah obligace 

14. naturální obligace 

15. obligatio – vznik 

16. obligatio – subjekty 

17. obligatio – zajištění 

18. zástavní právo 

19. pignus 

20. hypotéka 

21. osobní zajištění obligace 

22. zánik obligace 

23. solutio 

24. prodlení 

25. novatio a cessio 

26. contractus – pojem a druhy 

27. typová vázanost kontraktů 

28. delictum 

29. verbální a literární kontrakty 

30. reálné kontrakty 

31. mutuum a usurae 

32. commodatum a precarium 

33. depositum 

34. odpovědnost při reálných kontraktech 

35. konsenzuální kontrakty 

36. emptio venditio 

37. předmět kupní smlouvy 

38. právní vady věci u kupní smlouvy 

39. faktické vady věci u kupní smlouvy 

40. locatio conductio rei 

41. locatio conductio operis et operarum 

42. societas 

43. mandatum 

44. inominátní kontrakty 

45. obligationes quasi ex contractu 

46. negotiorum gestio 

47. obligationes quasi ex delicto 

48. bezdůvodné obohacení 

49. pacta 

50. furtum 

51. damnum iniuria datum 

52. iniuria 

53. principy dědického práva 

54. testamentární způsobilost 

55. testament – pojem a druhy 

56. testament – obsah 

57. testament – zrušení a neplatnost 

58. dědická substituce 

59. legatum a fideicommissum 

60. práva nepominutelných dědiců 

61. intestátní posloupnost civilní 

62. intestátní posloupnost praetorská 

63. intestátní posloupnost justiniánská 

64. pozůstalost – obsah 

65. pozůstalost – nabytí 

66. heredes

Seznam principů ke zkoušce: 

OBECNÉ PRINCIPY a PRAMENY

1. Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere.

Příkazy práva jsou takovéto: čestně žít, jinému neškodit, dát každému, co mu náleží.

(Ulp. D. 1, 1, 10, 1)

2. Ius est ars boni et aequi.

Právo je uměním dobrého a spravedlivého. (Cels. D. 1, 1, 1 pr.)

3. Iustitia est constatns et perpetua voluntas ius suum cuique tribuendi.

Spravedlnost je neměnná a stálá vůle poskytovat každému jeho právo.

(Ulp. D. 1, 1, 10 pr.)

4. Publicum ius est quod ad statum rei Romanae spectat, privatum quod ad singulorum

utilitatem.

Veřejné právo se týká uspořádání římského státu, soukromé zájmu jednotlivců.

(Ulp. D. 1, 1, 1, 2)

5. Salus publica suprema lex.

Veřejný prospěch je nejvyšším zákonem. (Cicero, De legibus [O zákonech] 3, 8)

6. Ius civile vigilantibus scriptum est.

Civilní právo je napsáno pro bdělé. (Scaev. D. 42, 8, 24)

7. Iuris executio non habet iniuriam.

Výkon práva není bezprávím. (Ulp. D. 47, 10, 13, 1)

8. Neminem laedit, qui iure suo utitur.

Nikdo neškodí, kdo svého práva užívá. (viz Gai D. 50, 17, 55)

9. Lex posterior derogat priori.

Pozdější zákon ruší dřívější. (viz Modest. D. 1, 4, 4)

10. Lex retro non agit.

Zákon nepůsobí nazpět. (viz C. 1, 14, 7; r. 440)

11. Benignius leges interpretandae sunt quo voluntas earum conservetur.

Zákony je nutné vykládat natolik volně, aby byl zachován jejich účel. (Cels. D. 1, 3,

18)

12. Contra legem facit, quod lex prohibet, in fraudem vero, qui salvis verbis legis

sententiam eius circumvenit.

Proti zákonu jedná ten, kdo činí to, co zákon zakazuje; zákon však obchází ten, kdo

dodržuje slova zákona, ale jedná proti jeho smyslu. (Paul. D. 1, 3, 29)

13. Scire leges non hoc est verba earum tenere, sed vim ac potestatem.

Znát zákony neznamená držet se jejich znění, ale obsahu a síly. (Cels. D. 1, 3, 17)

14. Placuit in omnibus rebus praecipuam esse iustitiae aequitatisque quam stricti iuris

rationem.

Požadavek spravedlnosti a slušnosti má ve všech záležitostech přednost před

požadavkem přísného práva. (C. 3, 1, 8; r. 314)

15. Summum ius summa iniuria.

Nejvyšší právo nejvyšší bezpráví. (Cicero, De officiis [O povinnostech] 1, 33)

16. Ius publicum privatorum pactis mutari non potest.

Veřejné právo nelze měnit dohodami soukromníků. (Pap. D. 2, 14, 38)

17. Nulla poena sine lege.

Není trestu bez zákona. (viz Ulp. D. 50, 16, 131, 1)

18. Omnis definitio in iure civili periculosa est: parum est enim, ut non subverti posset.

Každá definice je v civilním právu nebezpečná, neboť je vzácné, že by nemohla být

vyvrácena. (Iavol. D. 50, 17, 202)

19. Semper generalibus specialia insunt.

Zvláštní je vždy obsaženo v obecném. (Gai D. 50, 17, 147)

20. Semper in obscuris quod minimum est sequimur.

V nejasných věcech se vždy omezujeme na nejmenší. (Ulp. D. 50, 17, 9)

OSOBY

21. Furiosi voluntas nulla est.

Šílenec nemá vůli. (Afr. D. 29, 2, 47)

22. Mater semper certa est: pater est, quem nuptiae demonstrant.

Matka je vždy jistá, otcem pak ten, na koho ukazuje manželství. (Paul. D. 2, 4, 5)

23. Nasciturus pro iam nato habetur.

Počaté dítě se považuje již za narozené. (viz Paul. D. 1, 5, 7)

24. Vulgo quaesitus matrem sequitur.

Nemanželské dítě následuje postavení matky. (Cels. D. 1, 5, 19)

25. Adoptio naturam imitatur.

Adopce napodobuje přírodu. (Inst. Iust. 1, 11, 4)

PROCESNÍ PRÁVO

26. Bis de eadem re agi non potest. – též Ne bis in idem.

Nelze žalovat dvakrát v téže věci. (viz Gai Inst. 4, 107)

27. Ne eat iudex ultra petita partium.

Ať soudce nejde za návrhy stran. (viz Iavol. D. 10, 3, 18)

28. Actor rei forum sequitur.

Žalobce následuje soud žalovaného. (C. 3, 19, 3; r. 385)

29. Probatio incumbit ei, qui dicit, non qui negat.

Důkaz tíží toho, kdo tvrdí, nikoli toho, kdo popírá. (Paul. D. 22, 3, 2)

30. Favorabiles rei potius quam actores habentur.

Výhodnější postavení mají žalovaní než žalobci. (Gai D. 50, 17, 125)

31. Audiatur et altera pars.

Je nutné naslouchat také druhé straně. (viz Marci. D. 48, 17, 1 pr.)

32. In dubio pro reo.

V pochybnostech ve prospěch žalovaného. (Paul. D. 44, 7, 47)

33. Nullus idoneus testis in re sua intellegitur.

Nikdo není považován za vhodného svědka ve vlastní věci. (Pomp. D. 22, 5, 10)

34. Reformatio in peius iudici appellatio non licet.

Odvolací soudce nemůže [rozsudek] změnit k horšímu. (viz Ulp. D. 49, 1, 1 pr.)

35. Res iudicata pro veritate accipitur.

Rozsouzená věc je přijímána jako pravda. (Ulp. D. 50, 17, 207)

36. Reus in exceptione actor est.

Žalovaný se námitkou stává žalobcem. (Ulp. D. 44, 1, 1)

37. Testis unus nullus testis.

Jeden svědek, žádný svědek. (viz C. 4, 20, 9; r. 334)

VĚCNÁ PRÁVA

38. Nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet.

Nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má. (Ulp. D. 50, 17, 54)

39. Superficies solo cedit.

Povrch ustupuje půdě. (Gai Inst. 2, 73)

40. Accessio cedit principali.

Přírůstek následuje věc hlavní. (Ulp. D. 34, 2, 19, 13)

41. Casum sentit dominus.

Za náhodnou škodu odpovídá vlastník. (viz Pomp. D. 19, 2, 3)

42. Melior est condicio possidentis, quam petentis.

Držitel má lepší postavení než žalobce. (Iul. D. 6, 2, 9, 4)

43. Fructus pendentes pars fundi videntur.

Visící plody se považují za součást pozemku. (viz Ulp. D. 6, 1, 44)

44. Genus perire non censetur.

Má se za to, že druhově určená věc nezaniká. (viz Gai D. 44, 7, 1, 4)

45. Locare servitutem nemo potest.

Nikdo nemůže pronajmout služebnost. (Ulp. D. 19, 2, 44)

46. Nulli res sua servit.

Nikomu neslouží jeho věc. (viz Paul. D. 8, 2, 26)

47. Numquam nuda traditio transfert dominium.

Pouhé předání nikdy nevede k převodu vlastnictví. (Paul. D. 41, 1, 31 pr.)

48. Servitutibus civiliter utendum.

Služebnost se má vykonávat ohleduplně. (viz Cels. D. 8, 1, 9)

49. Servitus in faciendo consistere nequit.

Služebnost nemůže spočívat v konání. (viz Pomp. D. 8, 1, 15, 1)

50. Servitutis causa debet esse perpetua.

Důvod služebnosti musí být trvalý. (viz Paul. D. 8, 2, 28)

OBLIGACE a OBECNÉ NAUKY

51. Actus interpretandus est potius ut valeat quam ut pereat.

Jednání je třeba vykládat tak, aby spíše platilo, než aby bylo neplatné.

(Ulp. D. 45, 1, 80)

52. Contra iuris civilis regulas pacta conventa rata non habentur.

Dohody sjednané proti pravidlům civilního práva se neuznávají za platné.

(Gai D. 2, 14, 28)

53. Contractus legem ex conventione accipiunt.

Smlouvy nabývají závaznosti dohodou. (Ulp. D. 16, 3, 1, 6)

54. In conventionibus contrahentium voluntatem potius quam verba spectari placuit.

Při dohodách je třeba přihlížet spíše k vůli než ke slovům. (Pap. D. 50, 16, 219)

55. Nemo debet lucrari ex alieno damno.

Nikdo nesmí mít zisk ze škody druhého. (Gai D. 4, 3, 28)

56. Nemo ex suo delicto meliorem suam condicionem facere potest.

Nikdo svým protiprávním jednáním nemůže zlepšit své postavení.

(Ulp. D. 50, 17, 134)

57. Videtur dolum malum facere, qui ex aliena iactura lucrum quaerat.

Má se za to, že ve zlém úmyslu jedná ten, kdo chce mít zisk z cizí škody.

(Paul. D. 14, 3, 17, 4)

58. Impossibilium nulla obligatio est.

Závazek k nemožnému plnění je neplatný. (Cels. D. 50, 17, 185)

59. Pacta quae turpem causam continent, non sunt observanda.

Dohody, které obsahují nemravný cíl, se nemusí dodržovat. (Paul. D. 14, 27, 4)

60. Nuda pactio obligationem non parit.

Prostá dohoda závazek nezakládá. (Ulp. D. 2, 14, 7, 4).

61. Actus simulatus nullius est momenti.

Předstírané jednání nemá žádný význam. (viz Gai D. 4, 23, 2, 30)

62. Errantis voluntas nulla est.

Mýlící se nemá žádnou vůli. (Pomp. D. 39, 3, 20)

63. Coactus voluit, tamen voluit.

I když donucen, přeci jen chtěl. (Paul. D. 4, 2, 21, 5)

64. Volenti non fit iniuria.

Kdo chce, tomu se neděje bezpráví. (viz Ulp. D. 47, 10, 1, 5)

65. Non videntur qui errant consentire.

Nemá se za to, že mýlící souhlasí. (Ulp. D. 50, 17, 116, 2)

66. Qui tacet, non utique fatetur: sed tamen verum est eum non negare.

Kdo mlčí, ještě nic nepotvrzuje, je ale pravda, že ani nepopírá. (Paul. D. 50, 17, 142)

67. Vani timoris iusta excusatio non est.

Zbytečný strach není řádnou omluvou. (Cels. D. 50, 17, 184)

68. Turpes stipulationes nullius esse momenti.

Ujednání o nečestném plnění se mají za neplatná. (Ulp. D. 45, 1, 26)

69. Falsa demonstratio non nocet.

Chybné označení neškodí. (viz Scaev. D. 32, 102, 1)

70. Impossibilis condicio pro non scripto habetur.

Nemožná podmínka se má za nenapsanou. (viz Iust. Inst. 2, 14, 10)

71. Magna neglegentia culpa est: magna culpa dolus est.

Velká neopatrnost je nedbalost. Velká nedbalost je úmysl. (Paul. D. 50, 16, 226)

72. Lata culpa est nimia neglegentia, id est non intellegere quod omnes intellegunt.

Hrubá nedbalost je příliš velká neopatrnost, to je nevědět to, co znají všichni.

(Ulp. D. 50, 16, 213, 2)

73. Imperitia culpae adnumeratur.

Nezkušenost je rovna nedbalosti. (Gai D. 50, 17, 132)

74. Non valet si convenerit, ne dolus praestetur.

Neplatná je dohoda, že za zlý úmysl se neodpovídá. (Ulp. D. 50, 17, 23)

75. Nullus videtur dolo facere, qui suo iure utitur.

Má se za to, že nejedná ve zlém úmyslu ten, kdo užívá své právo. (Gai D. 50, 17, 55)

76. Bona fides contraria est fraudi et dolo.

Dobrá víra je opakem podvodu a zlého úmyslu. (Paul. D. 17, 2, 3, 3)

77. Bona fides semper praesumitur, nisi mala fides adesse probetur.

Dobrá víra se vždy předpokládá, dokud se neprokáže zlá víra.

78. Quod initio vitiosum est, non potest tractu temporis convalescere.

To, co je od počátku vadné nelze zhojit plynutím času. (Paul. D. 50, 17, 29)

79. Omnia quae iure contrahuntur, contrario iure pereunt.

Vše, co se podle práva uzavírá jako smlouva, se platně ruší opačným jednáním.

(Gai D. 50, 17, 100)

80. Periculum est emptoris.

Nebezpečí postihuje kupujícího. (viz Paul. D. 18, 6, 8)

81. Cum sunt partium iura obscura, reo favendum est potius quam actori.

Jsou-li práva stran nejasná, je třeba přát spíše žalovanému než žalobci.

(Gai D. 50, 17, 125)

82. Expressa nocent, non expressa non nocent.

Vyslovené škodí, nevyslovené neškodí. (Modest. D. 50, 17, 195) – tzn. smlouvu nelze

interpretovat v neprospěch smluvní strany.

83. Solvere pro ignorante et invito cuique licet.

Plnit bez vědomí i proti vůli [dlužníka] je dovoleno. (Gai D. 46, 3, 53)

84. Aliud pro alio invito creditori solvi non potest.

Proti vůli věřitele není možné splnit jednou věcí za druhou. (Paul. D. 12, 1, 2, 1)

85. Cuius per errorem dati repetitio est, eius consulto dati donatio est.

Omylem dané lze požadovat zpět, vědomě dané se považuje za dání daru.

(Paul. D. 50, 17, 53)

86. Mora debitoris perpetuat obligationem.

Prodlení dlužníka prodlužuje závazek. (Paul. D. 46, 1, 58, 1)

87. Nulla intellegitur mora ibi fieri, ubi nulla petitio est.

Rozumí se, že nenastává prodlení tam, kde není žádná žaloba. (Scaev. D. 50, 17, 88)

88. Nemo alieno nomine lege agere potest.

Nikdo nemůže žalovat jménem jiného. (Ulp. D. 50, 17, 123)

89. Pacta sunt servanda.

Dohody mají být dodržovány. (Novověká zásada odvozená z pramenů římského

práva.)

90. Ambiguitas contra stipulatorem est. (též In dubio contra proferentem)

Nejasnosti ve smlouvě jdou k tíž toho, kdo ji formuloval. (Cels. D. 34, 5, 26).

91. Vim vi repellere licet.

Násilí je možné odporovat násilím. (Ulp. D. 43, 16, 1, 27)

92. Adversus periculum naturalis ratio permittit se defendere.

Proti nebezpečí je přirozeně dovoleno se bránit. (Gai D. 9, 2, 4)

DĚDICKÉ PRÁVO

93. In testamentis plenius voluntates testantium interpretamur.

Závěti vykládáme tak, abychom co nejvíce naplnili vůli zůstavitele.

(Paul. D. 50, 17, 12)

94. Legatum est donatio testamento relicta.

Odkaz je darováním zanechaným závětí. (Cels. D. 31, 36)

95. Semel heres semper heres.

Jednou dědic navždy dědic. (viz Gai D. 28, 5, 89)

96. Hereditas pro parte adiri nequit.

Pozůstalost nelze přijmout jen zčásti (Paul. D. 29, 2, 1)

97. Hereditas est successio in universum ius quod defunctus habuerit.

Dědictví je posloupnost do veškerých práv, která by zemřelý měl. (Iul. D. 50,17,62)

98. Nemo pro parte testatus, pro parte intestatus decedere potest.

Nikdo nemůže zemřít tak, aby se po něm dědilo ze závěti i ze zákona.

(viz Pomp. D. 50, 17, 7)

99. Ambulatoria est voluntas defuncti usque ad vitae supremum exitum.

Vůle zesnulého je až do samotné smrti volná [tj. změnitelná]. (Ulp. D. 34, 4, 4)

100. Condicio illicita habetur pro non adiecta.

Zakázaná podmínka se [v testamentu] považuje za nepřipojenou.

(Marc. D. 28, 7, 14)

 

Sylabus

Poslední úprava: Mgr. Miroslav Sojka (04.05.2023)

Předmět zahrnuje tato témata:  

- Obligační právo  

- Dědické právo  

- Recepce římského práva  

Studijní opory

Poslední úprava: Mgr. Miroslav Sojka (04.05.2023)

Základní literatura: 

1. J. Kincl, V. Urfus, M. Skřejpek. Římské právo. C.H. Beck. Praha. 1995. 

2. M. Skřejpek. Římské soukromé právo. Systém a instituce. Aleš Čeněk. Plzeň. 2017. 

3. D. Falada. Recepce římského práva. Aleš Čeněk. Plzeň. 2016. 

4. Kompendium z římského práva, KDP PFUK (dokument PDF; v aktuální verzi ke stažení v IS) 

5. Seminární praktikum z římského práva, KPD PFUK (dokument PDF; v aktuální verzi ke stažení v IS) 

6. Principy římského práva, KPD PFUK (dokument PDF; v aktuální verzi ke stažení v IS) 

Ostatní literatura: 

1. M. Skřejpek. Římské právo v datech. C.H. Beck. Praha. 1997. 

2. M. Skřejpek. Poodkryté tváře římského práva. Havlíček BRAINTEAM. Praha. 2006. 

3. M. Skřejpek. Ius et religio, právo a náboženství ve starověkém Římě. Pelhřimov. 1999. 

4. M. Skřejpek. Prameny římského práva. ORAC. Praha. 2004. 

5. M. Skřejpek. Lex et ius. Právo a zákony antického Říma. Plzeň, A. Čeněk, 2018. 

6. M. Skřejpek; P. Bělovský, J. Šejdl, D. Falada; Římské právo v občanském zákoníku, Auditorium: Praha 2017  

7. Bělovský, P. Usucapio: Vydržení v římském právu, Auditorium: Praha 2018 

8. Iustiniani institutiones (překl. P. Blaho, M. Skřejpek.). Karolinum. Praha. 2010. 

9. Digesta seu pandactae. Tomus I, Fragmenta selecta (překl. M. Skřejpek, P. Blaho). Karolinum. Praha. 2015. 

10. Digesta seu pandactae. Tomus II, Fragmenta selecta (překl. M. Skřejpek, P. Černoch, K. Žytková). Karolinum. Praha. 2019. 

11. Gaius. Učebnice práva ve čtyřech knihách (překl. J. Kincl). Plzeň. 2007. 

12. L. Heyrovský. Dějiny a systém soukromého práva římského. Praha. 1910 (případně jiné vydání). 

13. J. Vančura. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha. 1923. 

14. V. Urfus. Historické základy novodobého práva soukromého. C.H.Beck. Praha. 2001. 

15. M. Skřejpek. Latinsko-český slovníček římského práva. Aleš Čeněk. Plzeň. 2012. 

16. M. Skřejpek, P. Bělovský, D. Falada, J. Šejdl. Případy z římského práva. Aleš Čeněk. Plzeň. 2018. 

17. Zimmermann, R. The Law of Obligations: Roman foundations of the Civilian Tradition, Oxford university Press 1996 

18. Du Plessis, P.; Ando, C.; Tuori, K. The Oxford Handbook of Roman Law and Society, Oxford University Press 2016