|
|
|
||
|
Poslední úprava: Mgr. Pavla Skovroňská (14.02.2012)
I. semestr dr. Martin Pokorný Kurz představuje hlavní průsečíky filosofického myšlení a básnické či literární tvorby v období od antiky po romantismus, a to na polích literární sebereflexe či literární teorie, teorie interpretace a hermeneutiky, filosofické estetiky, filosofické psychologie, rétoriky, etiky a politické teorie. I. Role a koncept autora a vypravěče Role autora je filosoficky či teoreticky tematizována především v různých verzích nauky o básnické či prorocké inspiraci; podněty dané klasickými a pozdně antickými prameny doznaly na prahu středověku změn především pod vlivem jednak "arabských" nauk o odloučeném intelektu, jednak teoretického rozpracování role biblických autorů. Tradice řecké i římské rétoriky rýsuje obraz řemeslníka-umělce slovního projevu a řeší vztah této stránky k jiným aspektům rétorovy osobnosti; zajímavý protipól poskytuje nauka z pojednání Peri hypsús. Konečně pak Augustinova Vyznání staví do centra pozornosti roli vypravěče - "před textem" i "v textu". Tematické okruhy: - múzičnost, inspirace, vize, zjevení, božské šílení: enthousiasmos a mania u Platóna, vřazení do širšího kontextu (Homér a Hésiodos; pseudo-Longínos), pozdější varianty platónského pojetí (pozdní středověk a renesance, romantismus) - vize a receptivita fantazie: Macrobius a role snu ve středověké literatuře, filosofická psychologie proroctví, předobraz starozákonních proroků a Dante, středověké a barokní vize, ukáznění fantazie u Ignáce z Loyoly - "technicita" a rétoričnost: vybrané sondy zvl. z římské a renesanční literatury - sebeproměna vyprávěním: Augustinus, Dante, Montaigne II. Smysl litery a smysl textu Snaha o odhalení "skrytého smyslu" a případně vypracování systematické metodiky pro toto počínání je typickým fenoménem na přechodu kultur: příkladem je vztah Platóna k mýtu, vztah novoplatoniků k Homérovi, vztah středověku k Vergiliovi. Od pozdní antiky je navíc důležitým vzorem vztah Nového zákona ke Starému. Vedle toho má alegorie či alegorizace svou sémanticko-rétorickou genezi (Aristotelés, Quintilianus). Naznačené proudy docházejí jistého teoretického sjednocení již u Órigena a Augustina, vyvrcholením ve sféře literární tvorby pak jsou autoři jako Dante, Spenser či Blake. III. Ontologie a epistemologie literárního díla - ontologie krásna; krása věci a krása kosmu; krása a organičnost; objektivita a subjektivizace krásy; krása a dokonalost - mimésis/reprezentace; ontologie nápodoby u Platóna a v platonismu a možnosti jejího překonání; pravdivost a klamnost mimetické entity IV. Jednání a charakter Filosofická antropologie, etika a teorie politiky je důležitým pramenem především dramatu (jakožto žánru, v němž - lze se domnívat - vystupuje dialektika jednání a charakteru nejvíce do popředí). Jako reprezentativní ukázky mohou posloužit dramatika římská (zvl. Seneca) i alžbětinská a jakobinská (Shakespeare, Jonson ad.). Tematické okruhy: - emoce, sebekontrola, exces; charakter a letory; parodie, komika, grotesknost; hellénistické školy a jejich vliv - čin a svoboda, rozhodování a osud; tragičnost, naděje, spása - literatura a epideiktická rétorika, chvála a hana. výchovná role literatury, politická role literatury V. Umění, přirozenost, kosmos Pozornost zaslouží také souvislost literární tvorby s filosofií přírody, a to jak v chápání autora či díla (prizmatem nauky o plození, metafyziky světla či metafyziky astrálních účinků), tak na tematické rovině (obludné, zvláštní, výjimečné, exotické). II. semestr Patos - passion - afekt. Podoby (problematického?) fenoménu v literatuře a výtvarném umění Forma kurzu: volitelná přednáška, LS 2012 Prof. Dr. phil. Josef Vojvodík, M.A. Patos - problematický fenomén? Nebo - v pojetí Bernharda Waldenfelse - "překvapení par excellence"? Nebo začíná západní filozofie, jak píše Roland Barthes, skutečně jako "pato-logie"? Jestliže ještě v 18. století náleželo patosu a "rétorice afektů" v estetice, rétorice, ve slovesném a výtvarném umění důležité místo (Lessingův Laokoon, transformace antického patosu v estetice "výmarského klasicismu" ad.), provází patos v 19. století stále výraznější odstup a kritika jako "prázdného efektu", vypjatých emocí a "nebezpečných vášní" atd. Na konci 19. století se však do popředí dostává jiná perspektiva patosu, především v myšlení Friedricha Nietzscheho, který již ve Zrození tragédie z ducha hudby zdůrazňuje, že euripidovská tragédie je zcela postavena na patosu, totiž patosu jako umělecké formě, zakotvené v "pravém" dionýství. Proto jsou afekty euripidovské tragédie "krajně realisticky napodobenými afekty, nikoliv myšlenkami a afekty, ponořenými do éteru umění". V poslední fázi svého myšlení a vzniku nenapsané knihy Vůle k moci rozvine Nietzsche koncepci "patosu distance" jako vznešeného, střízlivého a distancovaného patosu. Nicméně patos je pro Nietzscheho spojen s tragičnem, s tragickou rozkoší: myšlenka, která se stala důležitou pro historika umění Abyho Warburga a jeho proslulou koncepci "formulí patosu", o které Warburg začíná uvažovat již v 90. letech 19. století. Původně antické "formule patosu", transformované a přetvořené renesančním humanismem, chápe jako afektivní stav, symptom vytěsněné traumatické události, která v uměleckém díle proniká na jeho povrch. Jako takové se formule patosu stávají médiem "mnémické energie", stopou zkušeností lidstva s vášněmi a bolestí, s extrémními stavy existence. Přenáška bude sledovat proměny chápání patosu v estetice, výtvarném umění a literatuře: především tedy podoby a formy "patické reprezentace" a performativity. Patos v jeho para-doxním vztahu mezi utrpením a aktivitou, praxí a patosem, pasivitou a passion jako aktivními silami jednání i uměleckého tvoření. Jinými slovy: vzájemný vztah mezi tvořením / jednáním (poiein) a utrpením (paschein), mezi "pasivním" (teoretickým) myšlením o patosu (v) umění a (prakticko-)aktivním osobním jednáním. V původním etymologickém významu znamená patos událost, kterou je člověk afektivně zasažen. Vpád patosu, který se nevyčerpává patetickými gesty, nás zasahuje, jak píše Bernhard Waldenfels, jako "nikdy zcela zhodnotitelný nadbytek, který by bylo možné označit jako nesmyslný a bezcílný, pokud přetrhává významové sítě, přerušuje pravidelnost a tímto způsobem událost dekontextualizuje". Pasivita patosu jako emocionální bezmoc a zároveň nemožnost osvobodit se od takové emoce je podle Michela Henryho identická s její silou a mocí. V tom spočívá původní patické zakotvení života jako takového. Původní je tato pasivita proto, že nemůže být konfrontována s žádnou aktivitou. Každý emocionální stav, emocionální situace je situací "radikální pasivity" vůči sobě samotné -, pasivity, která je patosem. |
|
||
|
Poslední úprava: Mgr. Pavla Skovroňská (14.02.2012)
Základní literatura: |
|
||
|
Poslední úprava: Mgr. Pavla Skovroňská (14.02.2012)
Tematické okruhy (LS): |