Stát a historický film (1945-1956)

• Název práce v češtině: Stát a historický film (1945-1956)
• Název v anglickém jazyce: The State and Historical Film (1945-1956)
• Klíčová slova: Historismus|historický film|životopisný film|třetí republika|padesátá léta|ideologie|žánr|Filmová rada|ústřední dramaturgie|schvalovací proces|produkční historie|distribuce|Otakar Vávra|Václav Krška|Martin Frič
• Klíčová slova anglicky: Historicism|historical film|biographical film|Third Czechoslovak Republic|1950s Czechoslovakia|ideology|genre|Film Council|Central Script Development Office|approval process|production history|distribution|Otakar Vávra|Václav Krška|Martin Frič
• Akademický rok vypsání: 2021/2022
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra filmových studií (21-KFS)
• Vedoucí / školitel: prof. PhDr. Ivan Klimeš
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 26.09.2022
• Datum zadání: 26.09.2022
• Schválení administrátorem: zatím neschvalováno
• Datum potvrzení stud. oddělením: 27.09.2022
• Datum a čas obhajoby: 06.02.2024 10:00
• Datum odevzdání elektronické podoby: 18.01.2024
• Datum proběhlé obhajoby: 06.02.2024
• Odevzdaná/finalizovaná: odevzdaná studentem a finalizovaná
• Oponenti: doc. Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.

Zásady pro vypracování

V diplomové práci bych rád navázal na téma své práce bakalářské (která se zabývala vznikem husitské trilogie Otakara Vávry a Miloše V. Kratochvíla) a rozšířil jej. Základními objekty výzkumu budou všechny české filmy vzniklé období třetí republiky a vrcholného stalinismu, které spadají do historického žánru (vyjmenovat). Pozornost hodlám přenést od produkční fáze k uvádění, dobové reflexi a především k přístupu státu vůči každému jednotlivému projektu.
Léta 1948 až 1956 představují v historii ČSR období nejrozsáhlejší státní kontroly nad veškerým kulturním, spolkovým a obecně veřejným životem. Již tři předchozí léta, kdy ještě republika fungovala na alespoň částečně demokratické bázi, ovšem pro tuto kontrolu přichystala vhodné podmínky. Samo znárodnění kinematografie (a to v oblasti výroby, distribuce i kin) v roce 1945 umožnilo po komunistickém převratu v únoru 1948 novému režimu okamžitou a absolutní kontrolu nad filmovou produkcí a také nad využitím kinematografie k vlastním cílům.
Prvních jedenáct poválečných let je v Československu zároveň dobou největšího rozkvětu klasicky pojímaného výpravného filmu s historickou tematikou. Kamil Činátl uvádí pro tento fenomén dva důvody. Prvním (aplikovatelným ovšem na celou dobu trvání státního filmového monopolu) jsou finanční možnosti znárodněné kinematografie, které přesahovaly to, co si mohli a mohou v českém prostředí dovolit soukromí producenti, byť za pomoci fondů státní podpory.^[1]
Druhý důvod, který Činátl zmiňuje, je „stalinismus“ – nikoliv v obecně užívaném smyslu slova značícího nejrepresivnější formu státního socialismu, ale ve významu, jenž termínu přisuzuje Boris Groys. Tento kulturní teoretik užívá pojem „stalinismus“ jako označení pro specifický esteticko-politický projekt, který si (narozdíl např. od sovětské avantgardy) přivlastňuje kulturní a společenské tradice, které do té doby byly v monopolu buržoazie. Těmto tradicím pak dává nový význam. Nemění však formu. Ta zůstává konzervativní a neupozorňuje na sebe (opět narozdíl od avantgardy), čímž usnadňuje předání nových významů.^[2]
Stalinský aparát tedy pro normalizaci nových poměrů využívá mj. historie a zažitých konvencí v jejím zobrazování. Historický film – spojení masové kultury a žánru s největším legitimizačním potenciálem – pro režim představuje ideální prostředek. Tento proces se přitom objevuje již ve filmech vzniklých před rokem 1948. Typickým příkladem, zmíněným také Činátlem^[3], je úvodní voice-over z filmu Jan Roháč z Dubé (1947), jenž aktualizuje zápas mezi sirotky a panskou jednotou, který „trvá v našem národě dodnes“.^[4] Tento výkladový posun je ale doplněn vizuální složkou otevřeně odkazující na existující konvence přejaté z malby devatenáctého století. Jedná se především o bědující ženu, poprvé se objevující na obraze Josefa Matyáše Trenkwalda Bitva u Lipan (1862-3), zpopularizovaném díky nesčetným reprodukcím ve formě pohlednic.
Je neoddiskutovatelné, že historický film byl pro československý stát v poválečné a stalinské době důležitým nástrojem kulturní politiky. Současně však nemohu dobovou produkci na poli tohoto žánru degradovat do role instrumentu obyčejné ideologické manipulace. Ve své práci nechci zkoumat věrnost jednotlivých jmenovaných filmů dobové úrovni historického poznání, nýbrž to, co tyto snímky i historický žánr jako celek znamenaly pro státní moc a pro diváky (což nebylo vždy jedno a totéž). Proto se musím naopak oprostit od tohoto zjednodušujícího nahlížení. Zajímá mne, jak byly tyto snímky propagovány, uváděny, jak byly přijaty veřejností a tiskem, za co byly kritizovány a jak je vnímaly orgány státního (později stranicko-státního) aparátu
Z toho vyplývá také nutnost zkoumat fungování onoho aparátu. Již z předchozího výzkumu mi je jasné, že na něj nemohu pohlížet jako na monolit. Ideologické spory existovaly ve všech patrech poúnorové hierarchie, a v případě polo-demokratického režimu třetí republiky ještě vůbec není možné o režimu jako jednolitém arbitru kultury (byť kinematografie již byla v gesci KSČ).
Současně se musím vyhnout chápání tehdejšího vztahu moci a tvůrců jako antagonismu — představy, kterou se druhá jmenovaná skupina často snažila zpětně vykreslit za účelem vlastního alibi. Dobové záznamy o jednáních Filmové rady, jejímiž členy byli straničtí funkcionáři i filmoví profesionálové, vykreslují tvůrce a jejich dozor jako kooperující kolektiv, u jehož mnohých členů obě role splývají v jednu. S jistou nadsázkou lze uvést, že v podmínkách stalinského režimu (a v určité míře snad už před „Vítězným únorem“) se všichni činitelé snažili plnit to, co se od nich očekávalo. Nebo spíše mnohdy to, co si mysleli, že se od nich očekává (na což měli jednotlivci samozřejmě rozdílné názory). Řadoví představitelé FR, ministerstev či Kulturního výboru ÚV KSČ měli daleko k rozkazujícím suverénům, a stejně tak daleko měli tvůrci k bojovníkům s absurdními návrhy „cenzorů“ (ale také k přizpůsobivým loutkám).
Celý výzkum chci doplnit širším dobovým kontextem, zejména v kulturní oblasti (Jiráskovská akce, konzervatismus v divadelním repertoáru, tzv. kult klasiků, apod.).
Vedle archivních fondů jmenovaných institucí budu vycházet z dobového tisku (zejména Filmová kartotéka, resp. Filmový přehled, Československé filmové hospodářství, též denní periodika), propagačních materiálů a kriticky také ze vzpomínek pamětníků.


^[1] Kamil Činátl, Filmová paměť stalinismu. In: Film a dějiny 3. Politická kamera — Film a stalinismus. Praha: ÚSTR — Casablanca 2012, s. 304.
^[2] Činátl, c.d., s. 309-311.
^[3] Činátl, c.d., s. 311.
^[4] Jedná se o přímou citaci z článku Jana Švermy Proti panské jednotě z roku 1936.
Jan Šverma, Proti panské jednotě. In: František Kavka, Husitská revoluční tradice. Praha: Státní nakladatelství politické literatury 1953, s. 310-311.

Seznam odborné literatury

Lucie Antošíková (ed.), Zatemněno: Česká literatura a kultura. Praha: Academia 2017.
Michal Bauer, Ideologie a paměť. Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století. Praha: H + H 2003.
Jiří Havelka, Československé filmové hospodářství 1945-1950. Praha: ČSFÚ 1970.
Jiří Havelka, Československé filmové hospodářství 1951-1955. Praha: ČSFÚ 1972.
Jiří Havelka, Československé filmové hospodářství 1956-1960. Praha: ČSFÚ 1973.
Ivan Klimeš a Jiří Rak (eds.), Filmový sborník historický 2: 90 let vývoje čs. kinematografie — příspěvky z konference. Praha: ČSFÚ 1991.
Petr Kopal (ed.), Film a dějiny 3. Politická kamera — Film a stalinismus. Praha: ÚSTR — Casablanca 2012.
Petr Kopal (ed.), Film a dějiny 7. Propaganda. Praha: ÚSTR — Casablanca 2018.
Petr Kopal (ed.), Naplánovaná kinematografie. Český filmový průmysl 1945 až 1960. Praha: Academia 2012.
Jiří Knapík, Únor a kultura: sovětizace české kultury: 1948-1950. Praha: Libri 2004.
Alexej Kusák, Kultura a politika v Československu 1945-1956. Praha: Torst 1998.
Vladimír Macura, Český sen. Praha: NLN 1998.
Vladimír Macura, Šťastný věk: Symboly, emblémy a mýty 1948-49. Praha: Academia 2008.
Vladimír Opěla, Eva Urbanová, Blažena Urgošíková, Český hraný film III. 1945-1960. Praha: NFA 2001.
Jiří Rak, Bývali Čechové…: České historické mýty a stereotypy. Praha: H+H 1994.
Jan Randák, V záři rudého kalicha: Politika dějin a husitská tradice v Československu 1948-1956. Praha: NLN 2015.
Petr Szczepanik, Továrna Barrandov: Svět filmařů a politická moc. Praha: NFA 2016.
Otakar Vávra, Paměti aneb Moje filmové 100letí. Praha: BVD 2011.
Petr Čornej, Husitská tematika v českém filmu (1953-1968) v kontextu dobového nazírání na dějiny. In: Iluminace 7, 1995, č. 3-4.
Ivan Klimeš, Modely filmové dramaturgie. In: Jan Matonoha (ed.), Život je jinde…?. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR 2002.
Pavel Zeman, Jiří Weiss a Otakar Vávra memoárově. In: Iluminace 8, 1996, č. 3.
Filmová kartotéka, 1945-1949. Praha: ČSFÚ 1945-1949.
Filmový přehled, 1950-1957. Praha: ČSFÚ 1950-1957.