Stalker a Annihilation: Zóna jako objekt filmové ekokritiky

• Název práce v češtině: Stalker a Annihilation: Zóna jako objekt filmové ekokritiky
• Název v anglickém jazyce: Stalker and Annihilation: The Zone as an Object of Film Ecocriticism
• Klíčová slova: Ekokritika|nový materialismus|haptická vizualita|Stalker|Annihilation
• Klíčová slova anglicky: Ecocriticism|new materialism|haptic visuality|Stalker|Annihilation
• Akademický rok vypsání: 2021/2022
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra filmových studií (21-KFS)
• Vedoucí / školitel: doc. PhDr. Kateřina Svatoňová, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 07.12.2021
• Datum zadání: 07.12.2021
• Schválení administrátorem: zatím neschvalováno
• Datum potvrzení stud. oddělením: 08.12.2021
• Datum a čas obhajoby: 06.09.2022 09:00
• Datum odevzdání elektronické podoby: 16.08.2022
• Datum proběhlé obhajoby: 06.09.2022
• Odevzdaná/finalizovaná: odevzdaná studentem a finalizovaná
• Oponenti: Mgr. Jiří Sirůček
• Ocenění: Práce byla navržena na ocenění

Zásady pro vypracování

Bakalářská práce, zaměřující se na sdílený motiv mimozemské environmentální oblasti („Zóny“) ve filmech Stalker (1979) a Annihilation (2017), vychází ze základní teze, že tento motiv zásadně proměňuje vztah mezi člověkem a přírodou: jejich běžnou „protikladnou“ logiku nahrazuje nový, společný vztah mezi nimi jako „pozemskými“ organismy, na které působí cizí, extraterestriální síla. Setkání s mimozemskou entitou v těchto snímcích neprobíhá jako lehce uchopitelná konfrontace, v níž proti sobě v jasně opozitních rolích stojí člověk a mimozemšťan(é), namísto toho je tu mimozemský element nikoliv tělem, ale prostorem, jasně ohraničenou oblastí, s níž se postavy mohou seznámit pouze tím, že vstoupí dovnitř ní — čímž zároveň jistým způsobem umožní mimozemskému organismu, aby vstoupil dovnitř nich samotných. To znamená, že uvnitř těchto „zón“ hrdinové pociťují radikální proměny své subjektivity (ve Stalkerovi dochází k narušení časoprostorového kontinua a halucinacím, v Annihilation jde o narušené vnímání času a celkovou postupnou ztrátu běžné lidské „příčetnosti“ i biologické podstaty). Paralelně s tím ale v mimozemské oblasti dochází jak k ekologickým změnám (proměny flory a fauny), tak ke změnám samotných přírodních zákonů.
Mimozemskou zónu chci ovšem zároveň uchopit jako motiv, který pozoruhodně umožňuje propojení ekokritiky a teorie „haptické vizuality“. Distinkce mezi optickým a haptickým vnímáním obrazu poukazuje na dalekosáhlé implikace hierarchií, které (často nevědomky) vytváříme mezi sebou (jako diváky) a obrazy, jež vnímáme: optická vizualita koresponduje s „okulucentrickým“, moderním uchopením prostoru, ztělesněným lineární perspektivou, v němž se okolní svět z pohledu vidoucího subjektu jeví jako „pasivní, inertní, ovladatelný“ (Ivakhiv 2013, str. 3). Haptická vizualita oproti tomu narušuje tuto pevnou hranici mezi divákem a obrazem a proměňuje tento vztah jako něco inherentně „ekologického“, tzn. vzájemně působícího: obraz nejen vidíme, ale jistým způsobem v nás žije. Nesledujeme jej z neutrální distance a pevně fixované nadpozice, ale naopak se v texturách, barvách a tělesnosti (a nutno dodat i zvucích a hudbě) filmu „rozpouštíme“.
Z těchto řádků snad vyplývá, proč se onen motiv zóny v těchto filmech jeví jako příznačný pro oba dva (ekologický i haptický) směry uvažování — a skrze jejich syntézu může nabízet až radikálně nový divácký prožitek „pozemského“: prožitek, v němž se člověk i příroda, organický i neorganický svět stávají společnou texturou, společným materiálem, společnou agencí (agency), vzdorující či se přizpůsobující čemusi druhému, kosmickému, neviditelnému.
Ve své práci se nemíním pouštět do holistické interpretace probíraných filmů: namísto toho mě bude zajímat čirá afektivita haptických obrazů uvnitř Zóny a jejich možnosti — tzn., že se Stalkerem a Annihilation nechci pracovat jako se stabilními celky, v jejichž rámci chci vést svou analýzu (k obou filmům koneckonců už mnoho takových textů existuje), namísto toho chci s jejich narativy pracovat jen do té míry, do jaké explicitně popisují zákonitosti (či možnosti) mimozemské oblasti, a následně vybrané filmové obrazy ze Zóny „osvobodit“ a prozkoumat jejich haptickou působivost nezávisle na zbytku daných filmů.
Tento přístup, inspirovaný mj. videografickými filmovými studii, by dle mého názoru dobře doplňoval můj vlastní videografický výstup — tato forma bádání je navíc mimořádně přiléhavá právě ve vztahu k problematice haptické vizuality. Záměrem video-eseje bude vytvořit nový celek, v němž plně vystupuje ona "eko-haptická" vizualita. Tímto výstupem rozhodně nemám v úmyslu suplovat svůj psaný text, ale naopak jej doplnit — video-esej bych využil spíše jako určitý podklad, který můžu v textu podrobně okomentovat, případně s ním vést dialog.
První polovinu bakalářské práce bych rád věnoval samotnému motivu mimozemské zóny jako takovému a jeho filmově-teoretickým či filozofickým implikacím a možnostem — jak už jsem říkal, nešlo by zde o (komparativní) interpretaci daných filmů, ale naopak o způsoby, jimiž se navzájem doplňují v práci s oním centrálním motivem. Úvahy, které jsem načrtnul v předešlých odstavcích, bych rád prozkoumal na pozadí ecocinema studies, haptické kritiky a nového materialismu — prostřednictvím konceptů, jako je např. trans-korporalita (Stacy Alaimo) nebo geo-bio-antropomorfický přístup ke kinematografii (Adrian Ivakhiv).
Ve druhé polovině bych rád pracoval se zmíněným videografickým výstupem a pokusil se aplikovat teoretické závěry z předchozích úvah na konkrétní filmové obrazy. Předpokládám, že v této části bych se zaměřil především na film Stalker, protože ten je z hlediska haptické obrazovosti o mnoho podnětnější a bohatší než Annihilation, nicméně určitou možnost spatřuji i v transformativním uchopení tohoto filmu, jehož obrazy mají téměř výhradně optickou povahu (detaily, „ploché“ obrazy a důraz na textury světa zde téměř absentují, střih je o mnoho rychlejší než ve Stalkerovi) — tím myslím, že bych i prostřednictvím video-eseje mohl tematizovat, jak je ono posunuté vnímání vztahu mezi člověkem a přírodou (jako jednoho společného „materiálu“) latentně přítomné i v těchto záběrech.

Seznam odborné literatury

· Alaimo, S. (2010). Bodily Natures: Science, Environment, and the Material Self. Bloomington: Indiana University Press.
· Alaimo, S. (2016). Exposed: Environmental Politics and Pleasures in Posthuman Times. Minneapolis: University of Minnesota Press.
· Bladow, K., & Ladino, J. (2018). Affective Ecocriticism: Emotion, Embodiment, Environment. University of Nebraska Press.
· Dyer, Geoff: Zóna. Praha a Litomyšl: Paseka, 2015.
· Ivakhiv, A. J. (2013). Ecologies of the Moving Image: Cinema, Affect, Nature. Wilfrid Laurier University Press.
· Marks, L.U. (2000). The Skin of the Film: Intercultural Cinema, Embodiment, and the Senses. Durham: Duke University Press.
· Marks, L.U. (2002). Touch: Sensuous Theory And Multisensory Media. (First edition ed.). Minneapolis: University of Minnesota Press.
· Mihai, Burlacu. (2015). The ‘Zone’ as Heterotopia in Andrei Tarkovsky's Stalker. Bulletin of the Transilvania University of Brasov. 8. 69.
· Morton, Timothy (2016). Dark Ecology: For a Logic of Future Coexistence. New York: Columbia University Press.
· Rust, S., Monani, S., & Cubitt, S. (2013). Ecocinema Theory and Practice. Routledge.