Právnická fakulta UK, nám. Curieových 7, Praha 1, 217, 217
Datum odevzdání elektronické podoby:
08.04.2018
Datum proběhlé obhajoby:
29.05.2018
Oponenti:
prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc.
Předběžná náplň práce
Mezinárodní investiční arbitráž je dlouhodobě kritizována za svou strukturální předpojatost vůči hostitelským státům ve prospěch ochrany zájmů investorů. Jednostranná povaha tohoto způsobu řešení sporů byla v nedávné době nicméně zpochybněna řadou případů, v nichž se rozhodci zabývali protinároky hostitelských států na odškodnění za nezákonné chování investorů. Za účelem úspěšného uplatnění svých protinároků v rozhodčím řízení se však musí hostitelské státy vypořádat s četnými překážkami. Předložení sporu rozhodčímu tribunálu je v první řadě závislé na souhlasu jak ze strany investora, tak ze strany hostitelského státu. Rozsah tohoto souhlasu je přitom dán zněním rozhodčích doložek v dvoustranných dohodách o ochraně investic či mnohostranných smlouvách. Zatímco tyto instrumenty všeobecně umožňují investorům vznést širokou škálu nároků týkajících se jejich investic, protinároky hostitelských států spadají do pravomoci rozhodčích tribunálů pouze v případě, že příslušné dvoustranné dohody či mnohostranné smlouvy obsahují zároveň široce formulovanou rozhodčí doložku. Druhou podmínkou, která se již týká přípustnosti samotných protinároků hostitelských států, je jejich úzká souvislost s nároky vznesenými investory. Tento požadavek je v různé formě prosazován nejen národními, ale také mezinárodními soudy a tribunály za účelem zajištění efektivity a hospodárnosti řízení. Ačkoliv se některé rozhodčí tribunály výrazně inspirovaly judikaturou související se spory vznikajícími na základě investičních dohod, tento přístup neodráží specifický charakter investiční arbitráže založené na dvoustranných dohodách o ochraně investic či mnohostranných smlouvách, kdy mezi investory a hostitelskými státy nemusí existovat žádný přímý smluvní vztah. Z těchto důvodů by měly rozhodčí tribunály ke zjištění faktické a právní souvislosti mezi protinároky hostitelských států a nároky investorů používat modifikovaný test. Vzhledem k tomu, že dvoustranné dohody o ochraně investic či mnohostranné smlouvy jen zřídka obsahují povinnosti přímo pro investory, hostitelské státy musí často odkazovat na jiné prameny, jako je národní právo nebo investiční dohody uzavřené mezi investorem a hostitelským státem. Rozhodčí tribunály ve své analýze přitom podobné protinároky často zamítaly, protože tyto alternativní zdroje povinností pro investory nemohly aplikovat. Zatímco v případě široce formulovaných rozhodčích doložek nejsou pochybnosti, že mohou rozhodčím tribunálům tuto pravomoc poskytnout, nedávná rozhodnutí rozhodčích tribunálů ukazují, že podobné účinky mohou mít i některá hmotněprávní ustanovení dvoustranných dohod o ochraně investic či mnohostranných smluv.
Předběžná náplň práce v anglickém jazyce
International investment arbitration has been long criticized for its structural bias against host states in favour of the defence of the interests of investors. The one-way character of this dispute settlement mechanism has been, however, recently challenged in the light of numerous cases in which arbitrators were confronted with counterclaims of host states, requesting damages for investors’ illegal conduct. To successfully asert counterclaims in arbitral proceedings, host states have to deal with a series of difficulties. The submission of a dispute to an arbitral tribunal first requires consent both on the part of an investor and a host state. Its scope is determined by the language of dispute settlement provisions in international investment agreements. While these instruments generally accept a wide range of investors’ claims related to their investments, counterclaims of host states fall within the jurisdiction of tribunals only if the international investment agreements contain a dispute settlement clause with broad wording. The second condition which concerns the admissibility of host states’ counterclaims is their close connection with the primary claims advanced by investors. This requirement has been in various forms applied not only by national but also international courts or tribunals to ensure efficiency and procedural economy at the same time. While some investment tribunals heavily drew upon the case law related to contract-based disputes, this approach does not reflect the specific nature of treaty-based investment arbitration where investors and host states do not have to enter into any direct contractual relationship. For these reasons, the tribunals should adopt a modified test to find the requisite factual and legal connection between host states’ counterclaims and investors’ primary claims. Finally, since international investment agreements themselves rarely provide for obligations of investors, host states must often refer to other sources, such as their domestic law or contracts concluded between an investor and a host state. In their analyses, arbitral tribunals frequently dismissed counterclaims due to their inability to apply these alternative sources of obligations for investors. While there are little doubts that broad dispute settlement provisions may provide tribunals with such competence, recent case law of investment tribunals has pointed out that some substantive provisions in international investment agreements may have the same effect.
- zadáno a potvrzeno stud. odd.