Doktrína jedné hospodářské jednotky v soutěžním právu EU

• Název práce v češtině: Doktrína jedné hospodářské jednotky v soutěžním právu EU
• Název v anglickém jazyce: The Single Economic Entity Doctrine in EU Competition Law
• Klíčová slova: SOE, State Owned Enterprise, veřejný podnik, státní podnik, kontrola koncentrací, hospodářská jednotka s nezávislou rozhodovací pravomocí, jedna hospodářská jednotka, EUMR
• Klíčová slova anglicky: SOE, State Owned Enterprise, merger control, economic entity with independent decision-making power, signle economic entity, EUMR, economic unit with independent power of decision
• Akademický rok vypsání: 2017/2018
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra evropského práva (22-KEP)
• Vedoucí / školitel: doc. JUDr. Václav Šmejkal, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 20.11.2017
• Datum zadání: 20.11.2017
• Datum potvrzení stud. oddělením: 17.06.2020
• Datum a čas obhajoby: 17.06.2020 13:00
• Místo konání obhajoby: Právnická fakulta UK, nám. Curieových 7, Praha 1, 305, multimediální učebna 305
• Datum odevzdání elektronické podoby: 28.04.2020
• Datum proběhlé obhajoby: 17.06.2020
• Oponenti: doc. JUDr. Magdaléna Svobodová, Ph.D.

Předběžná náplň práce

Tato práce se zabývá aplikací doktríny jedné hospodářské jednotky na veřejné podniky (neboli SOEs - State Owned Enterprises), konkrétně důsledky odstavce 22 preambule Nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 29. 1. 2004 o kontrole spojování podniků (EUMR), společně s Konsolidovaným sdělením Komise k otázkám příslušnosti podle nařízení Rady (ES) č. 139/2004 o kontrole spojování podniků. Tyto dokumenty stanovují jakožto pravidlo k výpočtu obratu a určení jurisdikce doktrínu jedné hospodářské jednotky s nezávislou rozhodovací pravomocí. Tato práce si klade za primární cíl sestavit z rozhodovací praxe kritéria, dle kterých je možné takovouto hospodářskou jednotku s nezávislou rozhodovací pravomocí detekovat. Tato kritéria vycházejí zrozhodovací praxe Komise, jejíž dlouhodobý vývoj autor studoval v kapitolách 3 a 4 práce. Autor sestavil pomocí syntézy poznatků z prostudovaných rozhodnutí přehled relevantních kritérií, jejichž výčet uvádí v závěru kapitoly 3. V kapitole 4 pak autor zkoumá, zdali je přistupováno nediskriminačně k veřejným podnikům ze třetích zemí. Tato kapitola je založená na analýze rozhodovací praxe týkající se veřejných podniků z Číny a Ruska. Autor v této kapitole provádí syntézu kritérií z prostudovaných rozhodnutí. Tato kritéria pak porovnává s kritérii užívanými pro posuzování veřejných podniků ze zemí EHP, která uvádí kapitola 3. Jejich srovnání vede autora k závěru, že k užití diskriminačních kritérií nedochází. Na veřejné podniky z Číny a na podnikatelské aktivity čínského státu se zaměřuje také kapitola 5, která zkoumá, nakolik je možné čínské veřejné podniky považovat za součást jedné hospodářské jednotky, a to prostřednictvím syntézy poznatků z relevantní literatury a oficiálních dokumentů Komise. Autor dochází k závěru, že vzhledem ke koordinaci skrz Komunistickou stranu Číny by mohly být čínské veřejné podniky dohromady považovány za součást jedné široké hospodářské jednotky.
Sekundárním cílem práce je ověřit dopady zařazení veřejného podniku do jedné hospodářské jednotky na aplikaci soutěžního práva v jiných oblastech, než je kontrola koncentrací. Konkrétně se autor zaměřuje na otázku neaplikovatelnosti článku 101 SFEU na koordinovaná jednání veřejných podniků náležících k jedné hospodářské jednotce. Autor dochází k závěru, že článek 101 SFEU by na tyto vztahy neměl být v zásadě aplikován. Zároveň se autor zaměřuje na otázku přičitatelnosti odpovědnosti za protiprávní jednání veřejného podniku. Autor dovozuje, že přičtení odpovědnosti organizačním složkám třetích zemí, jako jsou například čínské komise SASAC, je možné, za podmínky, že jsou součástí jedné hospodářské jednotky s veřejným podnikem, který spáchal protisoutěžní delikt. Autor dochází k závěru, že doktrína jedné hospodářské jednotky je vhodný prostředek k poznání struktury trhu a i u veřejných podniků by měla být u kontroly koncentrací i v jiných oblastech soutěžního práva nadále
XXX
aplikována ve stávající podobě. Případné obavy z rostoucího vlivu třetích zemí by měly být řešeny ochranářskými opatřeními mimo oblast soutěžního práva, čímž by nebyla narušena funkce doktríny jedné hospodářské jednotky jakožto indikátoru struktury trhu.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

This thesis focuses on the issues surrounding single economic entity doctrine in relation to State Owned Enterprises (SOEs), in particular on the effects of Article 22 of the Preamble of Council Regulation (EC) No 139/2004 of 20 January 2004 on the control of concentrations between undertakings (EUMR), and the Commission Consolidated Jurisdictional Notice under Council Regulation (EC) No 139/2004 on the control of concentrations between undertakings. Together these documents set the standards for merger control practice concerning SOEs. They are centred around the principle of applying the single economic entity doctrine when identifying the turnover of SOEs and when determining the jurisdiction of the Commission. The thesis possesses two major goals. The primary goal of the thesis is to elucidate the criteria used for the determination of a single economic unit (single economic entity) with independent decision-making power in the public sector. To this end, in chapter 3, the author has synthetized a list of the relevant criteria used for the determination of an economic entity, based on the criteria used by the Commission that have emerged over the course of its long-term decision-making practice. In chapter 4, the author examines whether there is any discrimination against SOEs owned by third countries. This chapter is based on an analysis of decisions concerning Chinese and Russian SOEs and a comparison of the criteria used for single-entity determination in these cases with the criteria employed in the decisions concerning EEA SOEs, as listed in chapter 3. The author concludes that he did not find any indication of discriminatory criteria being imposed on the examined third-country SOEs. Chapter 5 provides a closer analysis of Chinese SOEs, as the assessment of their independence arises as one of the most striking challenges of recent European merger control practice. The author compares his findings on the governance of Chinese SOEs with criteria for the determination of independence and suggests that as a result of coordination via The Communist Party of China, Chinese SOEs might be part of one broad economic entity.

The secondary goal of the thesis is to predict the possible impact of an SOE being considered a part of a broader economic entity under the EUMR regime on the application of the other branches of EU competition law on the SOE in question. The author examines, in particular, the (non)applicability of Art 101 TFEU on internal interactions between SOEs constituting a single economic entity. It can be concluded that in such cases Art 101 TFEU is in principle non-applicable. The author also examines the accountability of parent entities for EU competition law breaches perpetrated by their subsidiaries. It can be concluded that attributing liability to parent entities is possible even in cases when the parent entity is a public body of a third state (such as Chinese SASAC), provided it forms a single economic entity with the subsidiary which has breached EU competition law rules. The author finds the single economic entity doctrine to be a suitable instrument for the analysis of market structure. Therefore, the approach towards the single entity doctrine in the public sector should not be modified and should remain as it is. The author suggests that emerging fears in relation to the increasing influence of several third countries would preferably be tackled by protective measures from distinct areas of EU law, as this approach would not impede the effectiveness of the single economic entity doctrine as a market structure indicator.