Osobní prostor a sociální interakce v hromadné dopravě: případ meziměstského autobusu

• Název práce v češtině: Osobní prostor a sociální interakce v hromadné dopravě: případ meziměstského autobusu
• Název v anglickém jazyce: Personal space and social interaction in public transport: the case of intercity bus traveling
• Klíčová slova: sociální interakce, teritoria, osobní prostor, meziměstský autobus, dramaturgická analýza
• Klíčová slova anglicky: social interaction, territories, personal space, intercity bus, dramaturgical analysis
• Akademický rok vypsání: 2012/2013
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra sociologie (23-KS)
• Vedoucí / školitel: doc. Mgr. Martin Hájek, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 29.05.2013
• Datum zadání: 29.05.2013
• Datum a čas obhajoby: 16.06.2014 00:00
• Místo konání obhajoby: Jinonice, U Kříže 8, Praha 5
• Datum odevzdání elektronické podoby: 14.05.2014
• Datum proběhlé obhajoby: 16.06.2014
• Oponenti: Mgr. Petr Matoušek

Zásady pro vypracování

1. Kontext tématu a výzkumný problém
Během celého našeho života se dostáváme do situací vyžadující mezilidské interakce. Pokud ale nemusíme, kontaktům s cizími lidmi se raději vyhýbáme. Např. „Dva lidé kolem sebe procházejí po chodníku. Oba na sebe krátce pohlédnou a zběžně přelétnou očima tvář a oblečení toho druhého. Ve chvíli kdy se míjejí, oba odvrátí zrak a vyhnou se přímému kontaktu očí.“ (Giddens 1999: 86) Tento jev se nazývá „zdvořilou nevšímavostí“ (Goffman in Giddens 1999: 86) Taková situace, kde se mezilidskému kontaktu nevyhneme, je cestování přeplněným meziměstským autobusem.
Každý z nás si nevědomě vymezuje prostor okolo sebe, podle toho s kým se dostává do interakcí. Pro interakci s rodiči, dětmi nebo milenci je „intimní“ vzdálenost, která je asi do 50 cm. Pro interakci s přáteli je přijatelná vzdálenost „osobní“, tedy od 50 do 120 cm. Od 120 cm do 3,5 m (vzdálenost „společenská“) probíhají interakce formální. Největší vzdálenost udržujeme při veřejných vystoupeních, při kterých jsou přítomni diváci. Taková vzdálenost se nazývá „veřejná“ a je definována 3,5 m a více. (Hall in Giddens 1999: 101)
Právě v autobuse nastává situace, která se vymyká každodenním zvyklostem, co se týče vymezování osobního prostoru. Sedadla jsou velmi blízko sebe. Pokud si tedy lidé sednou vedle sebe na tyto sedadla, najednou si navzájem zasahují do „intimní“ vzdálenosti, kterou běžně využívají pouze jejich rodiče, děti, či milenci. „Pokud jsou lidé nuceni pobývat ve větší blízkosti, než považují za žádoucí, snaží se někdy vytvořit nějakou fyzickou hranici.“ (Giddens 1999: 101)
Na toto téma dělala výzkum Esther Kimová. Pozorovala chování cestujících v autobuse. Zabývala se právě vymezováním osobního prostoru. Vypozorovala nevyřčené pravidlo, že pokud je k dispozici volná dvojice sedadel, posadí se nově příchozí cestující raději tam, než aby si k někomu přisednul. Dále zkoumala, jak se lidé chovají, pokud už žádná volná dvojice sedadel v autobuse není a je tedy nezbytné přisednutí k někomu cizímu. Zjistila, že si lidé, kteří již na sedadle sedí, vymezují svůj osobní prostor. Například si sednou na místo do uličky, místo k oknu, nebo si položí svá zavazadla na místo vedle sebe, čímž dají jasně najevo, že nestojí o interakci s někým cizím. Také si svůj prostor vymezují pomocí svého chování. Například se snaží nenavázat s nově příchozím oční kontakt, takže koukají z okna, nebo se něčím zaměstnají (například si hrají s mobilem, čtou si, nebo poslouchají hudbu se zavřenýma očima). Dále Kim zkoumala, podle čeho si lidé, kteří do autobusu přistupují, vybírají, ke komu si přisednou. Zjistila, že pro lidi není prioritní rasa, společenská třída ani pohlaví. Nejdůležitější je pro nově příchozí, jestli ten, ke komu si mají přisednout, není blázen („crazy person“). (Kim 2012: 273-275)
Můj výzkum bude velmi inspirován výzkumem Kimové. Bude proveden v meziměstských autobusech Praha-Příbram a Příbram-Praha. Příměstský typ autobusu jsem si vybrala z toho důvodu, že jeho rozmístění sedadel po dvojicích (kromě zadní řady sedadel, kterou z výzkumu vynechám) mi umožní lehčí sesbírání dat. Ve svém výzkumu bych se chtěla zaměřit na dva základní faktory.
Zaprvé bych chtěla, stejně jako Kimová, potvrdit hypotézu, že se lidé, pokud to jde, vyhnou mezilidské interakci a zasáhnutí do jejich osobního prostoru. Budu tedy pozorovat, kam si cestující v autobuse sedají a jestli si nějak vymezují svůj osobní prostor. Konkrétně budu sledovat, jestli si lidé sedají nejdříve do prázdných dvojic sedadel a přisedávají si, až když v autobuse žádná taková dvojice sedadel není a jestli si vymezují svůj osobní prostor tím, že si na sedadlo vedle sebe pokládají nějaké věci, že si sedají spíše do uličky, nežli k oknu nebo že se svým chováním snaží dát jasně najevo, že o společnost nestojí (4tou si, poslouchají hudbu, hrají si s mobilem, nebo koukají z okna).
Zadruhé bych se chtěla zaměřit na situaci, kdy už žádná neobsazená dvojice sedadel v autobuse není a nově příchozí cestující jsou nuceni si k někomu přisednout a tím mu (i sobě) narušit svůj osobní prostor. Zajímat mě bude, podle jakých faktorů si svého spolucestujícího vybíráme. Navazujeme kontakt raději se stejným pohlavím, nebo s opačným? Je nám sympatičtější spíše člověk stejně starý jako my, nebo třeba straší? Ovlivňuje tedy naše rozhodování, kam si v autobuse sedneme naše pohlaví a věk?

2. Metodologie a cíl výzkumu
Budu provádět etnografický výzkum cestujících meziměstským typem autobusu. Jako metody sběru dat tedy použiji primárně zúčastněné pozorování cestujících v autobuse a poté i několik rozhovorů s lidmi, o kterých vím, že autobusem alespoň občas cestují.
Při pozorování se vždy pokusím do autobusu nastoupit jako první, abych měla přehled o tom, kam si sedají lidé, co nastupují po mně. Situace je pro mne, jako výzkumníka zjednodušena tím, že v meziměstských autobusech Příbram-Praha a Praha-Příbram cestující nastupují pouze do dveří u řidiče (po jednom) a teprve u něj si kupují jízdenku. Následně se jdou usadit. Je tedy poměrně dost času na to, abych si zapsala, kam se dotyčný cestující posadí, jestli si nějakým způsobem vymezuje svůj osobní prostor (jestli se posadí na místo u okna, nebo do uličky, jestli si pokládá na sedadlo vedle sebe nějaké věci a jestli vykazuje nějaké specifické druhy chování, kterými si svůj prostor vymezuje – dívá se z okna, poslouchá hudbu apod.) a jeho základní charakteristiky (zajímat mě bude především pohlaví a věk) Věk samozřejmě díky pouhému pozorování nemohu zjistit, zapíši si tedy pouze mnou odhadovaný věk cestujících. Vše si budu zapisovat do předem připraveného plánku rozmístění sedadel v autobusu, který si vypracuji při prvních jízdách danými typy autobusů.
Autobusy, které jezdí na trase Praha-Příbram a Příbram-Praha mají okolo 45-50 sedadel. Celkem bych chtěla napozorovat okolo 800 cestujících, budu tedy muset udělat minimálně 18 pozorování.
Na konci každého pozorování provedu průběžnou analýzu svých napozorovaných dat. Především si vytvořím kódy pro jednotlivé druhy chování, čímž si zjednoduším zápis dat při příštím pozorování.
Někdy okolo poloviny mého výzkumu pak provedu několik rozhovorů (3-5) s lidmi, o kterých vím, že meziměstským autobusem alespoň občas cestují. Díky průběžné analýze mých dat si předem vytvořím otázky, na které se dotyčných respondentů budu ptát. Cílem rozhovorů bude především potvrdit mé domněnky o napozorovaných datech.
Na závěr budu opět provádět zúčastněné pozorování cestujících v autobuse, při kterém se již zaměřím na konkrétní věci, podle mých do té doby zjištěných informací.
Pomocí zúčastněných pozorování a rozhovorů se pokusím potvrdit výše zmíněnou hypotézu, že se lidé, pokud to jde, vyhnou mezilidské interakci a zasáhnutí do jejich osobního prostoru. Díky rozhovorům se poté budu snažit pochopit i faktory, které lidi k takovému jednání vedou. Jedná se pouze o jakousi společenskou normu, která nám nařizuje, kam se máme posadit, nebo nám jde o to, aby nám nikdo nezasahoval do našeho osobního prostoru? Dále se pokusím popsat, jestli faktory jako pohlaví a věk ovlivňují výběr toho, vedle koho se v autobuse posadíme.
Cílem výzkumu tedy bude popsat a pochopit vymezování osobního prostoru a mezilidské interakce při nastupování do meziměstského autobusu, což by mohlo v širší souvislosti ukázat na fakt, že nucená interakce snižuje atraktivitu meziměstského autobusu jako dopravního prostředku.

3. Předběžná struktura práce

1. Úvod a cíl práce
2. Teoretický kontext práce
3. Data a metodologie výzkumu
4. Zjištění
5. Interpretace dat
6. Závěr
7. Literatura

Seznam odborné literatury

GIDDENS, Anthony. 1999. Sociologie. Praha: Argo.
GOFFMAN, Erving. 1963. Behavior in Public Places. New York: The Free Press.
KIM, Esther C. 2012. „Nonsocial Transient Behavior: Social Disengagement on the Greyhound Bus“. Symbolic Interaction 35 (3): 267-283.
PEASE, Allan. 2002. Řeč těla, Praha: Portál.

Předběžná náplň práce

Má práce bude vycházet z etnografického výzkumu cestujících meziměstskými autobusy Praha – Příbram a Příbram – Praha. Pomocí zúčastněného pozorování cestujících při nastupování do autobusu a několika rozhovorů s lidmi, o kterých vím, že alespoň někdy meziměstským autobusem cestují, se pokusím popsat a analyzovat sociální interakce cestujících a okolnosti, které k nim vedou. Zaměřím se především na to, kam se cestující usazují, jestli si sedají raději sami, nebo s někým a podle jakých faktorů si vybírají svého spolucestujícího (pohlaví, věk,…). Cílem výzkumu bude zjistit, zda nutnost sociální interakce v přeplněném autobusu nesnižuje jeho atraktivitu jako dopravního prostředku.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

My work will be based on the ethnographic research of Příbram – Praha and Praha – Příbram intercity bus passengers. Using participant observation of passengers boarding the bus and several interviews with people who use intercity buses for their travels, I will try to describe and analyze social interactions of passengers and circumstances leading to them. I will especially focus on passenger's choice of seats, if they prefer to sit alone or with someone next to them, and what factors affect the choice of their fellow travellers (gender, age,...). The goal of the research is to find out if necessity of social interaction in the crowded bus decreases the attractiveness of a bus as a means of transport.