Ruská zahraniční politika od nástupu Putina: Rusko jako eurasijská velmoc?

• Název práce v češtině: Ruská zahraniční politika od nástupu Putina: Rusko jako eurasijská velmoc?
• Název v anglickém jazyce: Russia‘s Foreign Policy Since Putin: Russia as a Eurasian Great Power?
• Klíčová slova: neo-eurasijství, Rusko, ruská zahraniční politika, velmoc, geopolitika, imperialismus
• Klíčová slova anglicky: neo-eursianism, Russia, Russian foreign policy, great power, geopolitics, imperialism
• Akademický rok vypsání: 2010/2011
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra mezinárodních vztahů (23-KMV)
• Vedoucí / školitel: prof. PhDr. Emil Aslan, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 04.02.2011
• Datum zadání: 04.02.2011
• Datum a čas obhajoby: 29.01.2013 09:00
• Místo konání obhajoby: IPS FSV UK, U kříže 8/661 158 00 Praha 5 – Jinonice
• Datum odevzdání elektronické podoby: 14.09.2012
• Datum proběhlé obhajoby: 29.01.2013
• Oponenti: doc. PhDr. Vít Střítecký, M.Phil., Ph.D.

Seznam odborné literatury

Monografie (neperiodické):

Bugajski, Janusz. Dismantling the West. Russia’s Atlantic Agenda. Dulles: Potomac Books 2009.

Bugajski, Janusz. Expanding Eurasia: Russia's European ambitions. Washington: Center for Strategic and International Studies 2008.

Drulák, Petr a kol. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál 2008.

George, Alexander L. – Bennett, Andrew. Case Studies and Theory Development in the Social Science. Cambridge: MIT Press 2005.

Gorodetsky, Gabriel (Ed.). Russia Between East and West: Russian Foreign Policy on the Threshold of the Twenty-First Century. London: Frank Cass Publisher 2003.

Chaudet, Didier – Parmentier, Florent – Pélopidas, Benoît. When Empire Meets Nationalism: Power Politics in the US and Russia. Surrey: Ashgate 2009.

Mankoff, Jeffrey. Russian Foreign Policy: The Return of Great Power Politics. Lanham: Rowman & Littlefield 2009.

Mearsheimer, John. The Tragedy of Great Power Politics. New York: Norton 2001.

Primakov, Jevgenij. Svět bez Ruska? Praha: Ottovo nakladatelství 2010.

Schlapentokh, Dmitry. Russia Between East and West: Scholarly Debates on Eurasianism. Leiden: Brill 2007.

Soukup, Josef. Quo vadis, Putine? Nové Rusko v dějinných souvislostech. Praha: Riopress 2003.

Voráček, E. Eurasijství v ruském politickém myšlení. Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace. Praha: Set Out 2004.

Walton, C. Dale. Geopolitics and the Great Powers in the Twenty-first Century: Multipolarity and the revolution in strategic perspective. Abingdon: Routledge 2007.

Monografie (periodické):

Kratochvíl, Petr, Ruská spolupráce s Čínou: proti USA na dvou frontách. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, č. 2, s. 6-9.

Morozova, Natalia, Geopolitics, Eurasianism and Russian Foreign Policy Under Putin. Geopolitics. 2009, Vol. 14, No. 4, s. 667-686.

Norling, Nicklas, Is Russia Stirring Unrest in Central Asia? Central Aisa-Caucasus Analyst, July 2009, Vol. 11, No. 13, s. 3-5.

Peunova, Maria. „Present Dangers“ Through the Looking Glass: Russian Neo-Conservatives‘ Designs For a (Retro) Empire in the „Near Abroad“. CEU Political Science Journal, 2007, Vol. 2. No. 2, s. 118-132.

Romancov, Michael, Hra s nulovým součtem: Jak současné Rusko interpretuje geopolitické změny po roce 1989. Mezinárodní politika. 2009, roč. 33, č. 11-12, s. 18-20.

Spechler, Dina R., Russian Foreign Policy During the Putin Presidency: The Impact of Competing Approaches. Problems of Post-Communism. September/October 2010, Vol. 57, No. 5, s. 35-50.

Šimon, Jaroslav, Ruské ekonomické zájmy ve službách velmocenské politiky. Mezinárodní politika. 2006, roč. 30, č. 2, s. 4-6.

Tolstrup, Jakob, Studying a negative external actor: Russia’s management of stability and instability in the „Near Abroad“. Democratization. October 2009, Vol. 16, No. 5, s. 922-944.

Internetové zdroje:

Bassin, Mark. Eurasianism „Classical“ and „Neo“: The Lines of Continuity
http://src-h.slav.hokudai.ac.jp/coe21/publish/no17_ses/14bassin.pdf

Dugin, Aleksandr. Main Principles of Eurasism
http://www.evrazia.info/modules.php?name=News&file=article&sid=421

Boonstra, Jos – Emerson, Michael. Into Eurasia: Monitoring the EU’s Central Asia Strategy. Report of the EUCAM Project. Brusel: Centre for European Policy Studies 2010.
http://www.ceps.eu/book/eurasia-%E2%80%93-monitoring-eu%E2%80%99s-central-asia-strategy

Dunlop, John B. Aleksandr Dugin’s Foundations of Geopolitics
http://www.princeton.edu/~lisd/publications/wp_russiaseries_dunlop.pdf

Předběžná náplň práce

Vymezení tématu:

V současné ruské zahraniční politice lze identifikovat řadu směrů. Některé z nich jsou umírněné, pro-západní, pro-atlantické, směřující k integraci se Západem, zatímco jiné konzervativní, ortodoxní, ofenzivní, usilující o obnovu myšlenky mocné ruské říše. Do druhé skupiny je možno zařadit i přístup založený na ideji eurasijství, resp. neo-eurasijství, v podobě, jíž mu vštípili myslitelé jako Geidar Džemal, Alexander Prochanov, Alexander Panarin či Alexander Dugin. Jedná se o vlivnou ideu, jež v politické rovině cestou (imperiální) expanze usiluje o vytvoření jednotné eurasijské říše jako protikladu k atlanticismu, a to nikoliv pouze v post-sovětském, euro-asijském prostoru. Vskutku, Duginův koncept neo-eurasijství, rámován konfliktem mezi atlantismem – tedy koncepcí mořeplaveckých národů jako jsou USA a Velká Británie – na jedné straně a eurasijstvím – zahrnujícím „kontinentální“ civilizace euro-asijského okruhu – na straně druhé, pak poskytuje daleko rozsáhlejší konceptualizaci a zahrnuje prostor od „Dublinu po Vladivostok“. V zásadě však lze s ohledem na anti-amerikanismus neo-eurasijců do koncepce Eurasie zahrnout jakýkoliv region či národ na světě, který vyjádří vůli bojovat proti americkým vlivům.
Ideu neo-eurasijství je možno chápat v několika rovinách. Vedle stěžejní geopolitické je to i úroveň societární, kdy lze neo-eurasijství vnímat také jako výsledek procesu hledání ruské identity. Zatímco klasické eurasijství, v němž má jeho moderní varianta svůj původ, se vymezovalo proti románsko-germánské evropské identitě, neo-eurasijství se vymezuje vůči atlantismu a Západu jako takovému. Zdroje své identity čerpá z Ruska, na něž nahlíží jako na svébytnou entitu, produkt hegeliánské syntézy evropského a asijského živlu. Rusku bylo dějinami přiřknuto zvláštní civilizační, ba mesiánské poslání, jehož smyslem je postupné sjednocení euro-asijských národů a osvobození světa od euroatlantické nadvlády.
Pokud jde o geopolitickou dimenzi neo-eurasijství, cílem neo-eurasijců je rehabilitace Ruska v carských hranicích, resp. utvoření unitárního státu zahrnujícího vedle Ruské federace i všechny členské státy Společenství nezávislých států. Rusko jako nástupnický stát Sovětského svazu je tudíž vnímáno pouze jako přechodný, neplnohodnotný útvar. Státy, jež vznikly na území bývalého SSSR navíc dle neo-eurasijců nelze, až na Arménii, označit za nositele autentických státních institucí a je tudíž nutné je sjednotit pod ruskou nadvládou. Bývalé sovětské republiky nacházející se geograficky v Evropě, včetně Ukrajiny, Běloruska a pobaltských zemí, by se tedy měly stát součástí Ruska. Mongolsko spolu se středoasijskými zeměmi jsou pak neo-eurasijci označovány jako „ruský jih“ a „zóny další geopolitické expanze.“ Nabytí hegemonického statusu v oblasti ruského „blízkého zahraničí“ je ostatně prvním krokem na cestě k utvoření globální eurasijské mocnosti.
Podle neo-eurasijců se také Rusko stává čím dál tím více závislým na okolním světě, ztrácí řadu svých spojenců, je teritoriálně odříznuto a strategicky nestabilní. Za původce těchto slabostí je označována Amerika, resp. její imperiální politika, proti níž je třeba utvořit multilaterální koalici s arabskými a nezápadními národy. Jádrem strategického spojenectví je podle neo-eurasijců vazba na Paříž, Berlín, Nové Dillí, Tokio a Teherán. I přesto, že Dugin volá po blízké alianci s Francií a Německem, kdy Německu přisuzuje vedoucí úlohu v eurasijském bloku kontinentálního západu, konečným cílem je „finlandizace“ celé Evropy, což dokazuje jasný imperiální podtext neo-eurasijské politiky. S Íránem pak Rusko pojí společný geostrategický zájem, jímž je bezpečnost před Spojenými státy. Rusko by navíc blízkým spojenectvím s Íránem získalo přístup k Indickému oceánu, kde by za příhodné konstelace mohlo vybudovat námořní základny, což je koneckonců i jedním z klíčových geopolitických cílů neo-eurasijců. Samostatnou kapitolu představuje Čína, která je považována za nejnebezpečnějšího geopolitického souseda, s nímž Rusko sousedí. Neo-eurasijci se obecně obávají obrovského demografického potenciálu Číňanů, stejně jako možnosti čínského vpádu do Kazachstánu, na Sibiř a dálný východ. Obecně je však neo-eurasijci Čína řazena mezi země, jejichž vliv je třeba neutralizovat.
Vzhledem k tomu, že Moskva ve srovnání s nejasnou, labilní Jelzinovou érou nastolila po nástupu mocenského duomvirátu Putin-Medveděv asertivní, imperiální směr své zahraniční a bezpečnostní politiky s cílem restaurovat ztracený velmocenský status, nabízí koncept neo-eurasijství zajímavý náhled na ruské velmocenské ambice. Zájem autora o studium ruské zahraniční politiky z perspektivy neo-eurasijství je umocněn rovněž skutečností, že tento proud ruské imperiální politiky až na ojedinělé výjimky v podstatě zcela uniká pozornosti českého (akademického) prostředí.

Cíle práce, výzkumné otázky:

Cílem práce je snaha prokázat, že vliv neo-eurasijců na podobu ruské zahraniční politiky není zanedbatelný a v některých momentech dokonce zcela zastiňuje potenciální umírněné, proevropsky orientované politiky, což s sebou může nést negativní bezpečnostní implikace. Je-li vliv neo-eurasijců takový, jak soudí autor, pak lze předpokládat, že ruská zahraniční politika bude reflektovat jasně rozeznatelné prvky neo-eurasijství – výraznou rezervovaností k USA a asertivitou v post-sovětském prostoru počínaje, sbližováním s Íránem, Indií, Japonskem, vybranými zeměmi Evropské unie a opatrným přístupem k Číně konče. Abychom mohli potvrdit, případně vyvrátit platnost vyřčené hypotézy, je zapotřebí formulovat následující výzkumné otázky: Jakou váhu má prostorová dimenze mezinárodních vztahů v ruském zahraničněpolitickém a bezpečnostním diskurzu? Nachází Rusko podporu pro neo-eurasijský projekt mezi zeměmi ve svém „sousedství“? Korespondují jednotlivé zahraničněpolitické kroky s postuláty neo-eurasijství? Lze po důkladném zvážení všech fakt označit současné Rusko za eurasijskou velmoc? Pokud ano, jaké důsledky má a může tato skutečnost mít pro regionální, potažmo globální bezpečnostní prostředí?


Předpokládaná metoda zpracování tématu:

Z výše uvedeného je patrné, že předmětem výzkumu a zároveň případem zamýšlené diplomové práce bude uskutečňování zahraniční politiky Ruské federace pokrývající údobí od nástupu Vladimíra Putina do prezidentského úřadu v roce 2000 po současnost. Vzhledem k tomu, že cílem práce není prostý popis situace ve sledovaném období, avšak ani snaha přispět k lepšímu poznání obecnějšího fenoménu či k rozvoji abstraktnějších teorií, jeví se jako nejvhodnější metodou zpracování tématu disciplinovaná interpretativní studie, nacházející se na pomezí jedinečné a instrumentální případové studie. K přijetí tohoto typu kvalitativní metodologie nás vede rovněž epistemologický předpoklad, podle něhož „interpretativní porozumění skýtá přinejmenším stejnou vědeckou hodnotu jako teoretické příčinné vysvětlení.“
Podle definice disciplinované interpretativní studie Michala Kořana může být za případ vybrán jev, jenž se ve sféře výzkumníkova zájmu ocitl z důvodu své jedinečnosti či významu – tím kvalitativně nová zahraniční politika Putina, resp. Medveděva bezpochyby je. Teorie – v našem případě Duginova geopolitická koncepce neo-eurasijství – prostřednictvím níž je daný fenomén prozkoumáván, pak poslouží jen „jako vodítko pro identifikování hlavních procesů a proměnných v rámci případu.“ Zvolená metodologie tak na základě operacionalizace umožní v ruské zahraniční politice – především pak její ekonomické, politické a bezpečnostní dimenzi – identifikovat jednotlivé prvky neo-eurasijství, což následně poskytne možnost stanovit, zda lze zahraniční politiku Ruské federace označit za „neo-eurasijskou.“ Metodou sběru empirických dat bude především rozbor odborné literatury, v menší míře pak analýza vybraných prohlášení předních ruských politiků týkajících se zahraniční (bezpečnostní) politiky.

Hypotéza o výsledku zpracovávání tématu:

Prizmatem neo-eurasijství lze vnímat řadu zahraničněpolitických kroků, jež Rusko v posledních letech podniklo – válku v Gruzii, utužování svazků v rámci Organizace Smlouvy pro kolektivní bezpečnost, podporu Lukašenkova režimu v Bělorusku, podrývání demokratizačních procesů na Ukrajině, zvyšující se energetickou závislost Evropy a Číny na Rusku či pořádání společných rusko-čínských vojenských cvičení. Naproti tomu je téměř jisté, že se zájmy Ruska budou křížit se zájmy těch zemí v regionu, které otevřeně usilují o nezávislost na ruském (neo)imperiálním jhu. Rozpory jsou koneckonců patrné již nyní, kdy země jako Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán či Moldávie usilují o zahraničněpolitický kurz, jehož trajektorie tyto státy přibližuje spíše Evropě než Rusku. Projekty regionálních kooperativních uskupeních těchto zemí GUAM (Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán, Moldávie) a Společenství demokratické volby (Community of Democratic Choice – CDC), na němž participují i pobaltské a některé východoevropské státy, představují svými vlastními integračními a proti-moskevsky orientovanými iniciativami pro aspirace neo-eurasijců velkou výzvu. Lze se tedy domnívat, že výzkum zamýšlené diplomové práce odhalí skutečnou, tj. imperiální podstatu ruské zahraniční politiky a nabídne perspektivy jejího budoucího vývoje.