Indigenous peoples, land rights, right to property
Akademický rok vypsání:
2020/2021
Typ práce:
rigorózní práce
Jazyk práce:
angličtina
Ústav:
Katedra mezinárodního práva (22-KMP)
Vedoucí / školitel:
Řešitel:
skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
Datum přihlášení:
19.01.2021
Datum zadání:
19.01.2021
Datum potvrzení stud. oddělením:
19.01.2021
Datum a čas obhajoby:
14.09.2022 15:30
Místo konání obhajoby:
místnost č. 219
Datum odevzdání elektronické podoby:
04.08.2021
Datum proběhlé obhajoby:
14.09.2022
Oponenti:
JUDr. Milan Lipovský, Ph.D.
Předběžná náplň práce
Pro mnohé domorodé národy a jejich kultury je typický jejich kolektivní, duchovní vztah k půdě, který přechází z generace na generaci. Domorodé národy na svých územích mnohdy závisí nejen ekonomicky, ale také svou kulturně. Právě s půdou však souvisí také rozsáhlé porušování jejich lidských práv. Tradiční území domorodých národů jsou často zabírána a ekosystémy, které k těmto územím patří, jsou narušovány. To vede k zásahu do tradičního způsobu života těchto národů a k vymizení jejich původních kultur. Od osmdesátých let minulého století však domorodé národy postupně posilují své postavení, a to i na mezinárodněprávní úrovni. V roce 1989 byla přijata Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 169, Úmluva o domorodých a kmenových národech v nezávislých zemích. Tato Úmluva zakotvila podstatně vyšší standardy ochrany práv domorodých národů k jejich územím. Zejména opustila patriarchální přístup starší Úmluvy, která se tomuto tématu věnuje – Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 107, Úmluvy o ochraně a integraci domorodého a ostatního kmenového a polokmenového obyvatelstva v nezávislých zemích. Úmluva č. 169 navíc označuje domorodé národy za „národy“ a nikoli za „obyvatelstvo“, jak tomu bylo u její starší verze. Tato Úmluva tak otevřela dveře dalším mezinárodním instrumentům, které práva domorodých národů posouvají zase o krok dál. Jedná se především o Deklaraci OSN o právech domorodých národů z roku 2007 a také Americkou deklaraci o právech domorodých národů z roku 2016. Tyto instrumenty již uznávají – ačkoli v omezené míře – také právo domorodých národů na sebeurčení. Toto právo sice dle mezinárodního práva náleží všem národům, ale domorodým národům bylo ještě donedávna upíráno. Přijetí Americké deklarace o právech domorodých národů vypovídá o zásadním odhodlání Latinské Ameriky zvýšit úroveň ochrany práv domorodých národů k jejich územím. O tomto trendu vypovídá také judikatura Inter-amerického soudu pro lidská práva za posledních dvacet let. V roce 2001 vydal tento soud první rozhodnutí zabývající se vlastnickým právem domorodých národů k půdě. Bylo to v případu Mayagna (Sumo) Awas Tingni proti Nicaragui. Soud v rozsudku vyložil článek 21 Americké úmluvy o ochraně lidských práv zakotvující právo na ochranu soukromého vlastnictví. Rozhodl, že tento článek poskytuje ochranu rovněž kolektivnímu vlastnictví typickému pro domorodé národy. Z judikatury soudu v současné době vyplývá již celá řada dalších práv, jež se z vlastnického práva odvíjí. Státy mají povinnost uznat tradiční držbu půdy domorodými národy za vlastnický titul. Dle Saramaka proti Surinamu navíc pod vlastnické právo k půdě spadají rovněž přírodní zdroje, které domorodý národ tradičně užívá. V případu Yakye Axa proti Paraguayi Inter-americký soud řešil kolizi nároků domorodých národů a soukromého vlastnického práva. V nejnovějším rozhodnutí, v případu Asociación Lhaka Honhat proti Argentině, pak Soud shledal porušení práva na vodu, dostatečnou výživu, účastnit se kulturního života a na zdravé životní prostředí jako důsledek porušení právě práva na ochranu vlastnictví půdy domorodých národů.
Předběžná náplň práce v anglickém jazyce
Indigenous peoples’ cultures are known for their collective, spiritual, intergenerational relationship to their ancestral lands. Indigenous peoples not only depend on their territories with their subsistence but also with the preservation of their distinct cultures. Lands are, however, a significant factor in the vast human rights violations to which they subject. They are often faced with the dispossession of their traditional lands and the disruption of the ecological integrity of their territories. This also affects their traditional way of life and leads to the loss of their cultures. From the 1980s, indigenous peoples have started reclaiming their rights, which has also been reflected in their position under international law. In 1989, the International Labour Organisation Convention No. 169, the Indigenous and Tribal Peoples Convention was adopted. This Convention anchored significantly higher standards of protection of indigenous peoples’ rights to their lands. Above all, it abandoned the patriarchal approach of the International Labour Organisation’s Convention No. 107, the Indigenous and Tribal Populations Convention. Convention No. 169, moreover, addresses indigenous peoples as ‘peoples’ rather than ‘populations’, as was the case in its predecessor. This Convention laid firm foundations for instruments to follow, which advanced indigenous peoples’ rights under international law even more. Namely, it was the United Nations Declaration on the Rights of Indigenous Peoples adopted in 2007 and the American Declaration on the Rights of Indigenous Peoples from 2016. These instruments recognise – albeit not in its full extent – indigenous peoples’ right to self-determination. Under international law, this right pertains to all peoples. Nevertheless, until recently, indigenous peoples were not recognised as its subject. The adoption of the American Declaration on the Rights of Indigenous Peoples signals the commitment of Latin America to increase the level of protection of indigenous peoples’ rights to their lands in the region. This trend can also be observed in the case-law of the Inter-American Court of Human Rights. In 2001, the Inter-American Court for Human Rights delivered its first judgement concerning indigenous peoples’ land rights. It was in the case of Mayagna (Sumo) Awas Tingni v. Nicaragua. In its judgement, the Court ruled that Article 21 of the American Convention on Human Rights (enshrining the right to private property) also covers indigenous peoples’ communal property rights. Since then, the Court has elaborated a complex body of rights of indigenous peoples which stem from the right to property. States are obliged to recognise indigenous peoples’ traditional possession of lands as a real title. It follows from the Saramaka v. Suriname that indigenous peoples not only have the right to lands but also to their traditionally used resources. In Yakye Axa v. Paraguay, the Court addressed the conflict between indigenous peoples’ claim to their traditional lands and private property rights. In its most recent judgement in the case of Asociación Lhaka Honhat v. Argentina, the Court linked the violation of state’s obligations concerning indigenous peoples’ land rights under the right to property to the violation of the right to water, adequate food, healthy environment and to take part in cultural life.
- zadáno a potvrzeno stud. odd.