Veřejný ochránce práv v České republice

• Název práce v češtině: Veřejný ochránce práv v České republice
• Název v anglickém jazyce: The office of Ombudsman in the Czech Republic
• Klíčová slova: ombudsman, veřejný ochránce práv, ochránce
• Klíčová slova anglicky: the ombudsman, public defender of rights, defender
• Akademický rok vypsání: 2011/2012
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra ústavního práva (22-KUP)
• Vedoucí / školitel: prof. JUDr. Helena Hofmannová, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 01.11.2011
• Datum zadání: 03.11.2011
• Datum a čas obhajoby: 23.05.2012 17:00
• Místo konání obhajoby: místnosti č. 240
• Datum odevzdání elektronické podoby: 12.04.2012
• Datum proběhlé obhajoby: 23.05.2012
• Oponenti: doc. JUDr. Jan Kudrna, Ph.D.

Předběžná náplň práce

Tématem dané diplomové práce je Veřejný ochránce práv v České republice. Jedná se o českou modifikaci ve světě značně rozšířené instituce nejčastěji označované jako ombudsman. Ombudsmana můžeme velmi zjednodušeně obecně charakterizovat jako nezávislou a nestrannou osobu volenou zákonodárným sborem, která na základě stížností nebo z vlastní iniciativy šetří namítanou protiprávnost nebo jiná pochybení v jednání veřejné správy, a to poměrně neformálně, zpravidla když není k dispozici jiný obranný právní prostředek, a svými přímo nevynutitelnými doporučeními iniciuje nápravu. Ačkoliv se jedná o instituci, která má ve světě dlouhou tradici, v našich podmínkách je institucí relativně mladou. Do českého právního řádu byla vtělena zákonem č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv dne 30. prosince 1999. Přes mnohé diskuze vedené v odborných i politických kruzích o nutnosti či účelnosti zřízení instituce, které předcházely přijetí daného zákona, můžeme dnes konstatovat, že veřejný ochránce práv plní nezastupitelnou funkci při kontrole zaměřené na veřejnou správu, jakož i při ochraně a zachování práv občanů.
Přestože se veřejný ochránce práv osvědčil jako nepostradatelná instituce, která přispívá ke spravedlivé správě věcí veřejných, jeho působení a činnost stále zcela nepatří do obecného povědomí občanů a mnohdy vyvolává zcela zkreslené představy. Cílem předkládané práce je tedy jednak přiblížit činnost a možnosti veřejného ochránce práv při výkonu jeho působnosti, proto je rozsáhlá část práce věnována platné právní úpravě, jednak navrhnout změny dané právní úpravy, které by práci ochránce zefektivnily. Abychom získali ucelený pohled na instituci veřejného ochránce práv, je nutné vymezit jeho postavení v rámci státní moci a pojednat o jeho případném ústavním zakotvení, proto se práce zabývá i touto problematikou.
Práce se skládá z osmi kapitol, z nichž každá se zabývá různými aspekty postavení a činnosti veřejného ochránce práv v České republice. Jednotlivé kapitoly jsou členěny do částí - podkapitol. Členění je značně podrobné pro lepší orientaci v celé práci. První kapitola je věnována vzniku, vývoji a obecnému vymezení instituce veřejného ochránce práv. Je rozdělena do tří částí, přičemž první část obsahuje stručný nástin vzniku a vývoje instituce, druhá část definuje základní pojem používaný v práci, tedy pojem ombudsman, a třetí část doplňuje úvodní obecnou charakteristiku instituce její klasifikací. Druhá kapitola se skládá ze dvou částí a zabývá se vznikem instituce veřejného ochránce práv v České republice. Cílem první části je poskytnout charakteristiku státních orgánů, které v bývalém Československu vykazovaly určité znaky institucí ombudsmanského typu, jakož i poskytnout přehled oficiálního i neoficiálního úsilí o zřízení dané instituce vyvíjeného v období před listopadem roku 1989 až do vzniku České republiky. Druhá část pak popisuje zdlouhavý proces zakotvení instituce veřejného ochránce práv do právního řádu České republiky. Třetí kapitola pojednává o jednotlivých aspektech instituce veřejného ochránce práv, jak jsou upraveny zákonem o Veřejném ochránci práv. Nejdříve je vymezena věcná a osobní působnost, následuje způsob ustanovení do funkce, délka funkčního období a pojednání o zástupci veřejného ochránce práv. Třetí část se zabývá neslučitelností funkce ochránce s jinými funkcemi, a také požadavkem na jeho nezávislost, nestrannost a způsoby jejich zajištění. Následující část je zaměřena na činnost veřejného ochránce práv, v jejím rámci je proveden detailnější rozbor procesu vyřizování stížností občanů na činnost a postupy veřejné správy, jakož i oprávnění a opatření k nápravě svěřená veřejnému ochránci práv zákonem. Pátá část obsahuje výčet zvláštních oprávnění ochránce, zejm. možnost doporučit změnu, vydání nebo zrušení právního nebo vnitřního předpisu. Část šestá vymezuje vztah ochránce k Poslanecké sněmovně a část poslední popisuje Kancelář veřejného ochránce práv. Kapitola čtvrtá je zaměřena na rozšíření působnosti ochránce o působnost ve věcech práva na rovné zacházení a ochrany před diskriminací, k němuž došlo přijetím zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Kapitola je rozdělena do čtyř částí. První část popisuje předmět úpravy antidiskriminačního zákona a vysvětluje základní pojmy, následují části o přípustných formách rozdílného zacházení a pozitivních opatřeních a možnostech poškozených se bránit. Závěrečná část vysvětluje, proč byl jako antidiskriminační orgán zvolen právě veřejný ochránce práv. Otázce ústavního zakotvení instituce veřejného ochránce práv je věnována kapitola pátá. První část shrnuje argumenty svědčící ve prospěch ústavního zakotvení. Druhá část poskytuje několik návrhů obsahu případné ústavní reglementace. Šestá kapitola nabízí komplexní pohled na instituci veřejného ochránce práv jeho začleněním do soustavy státních orgánů a vymezením jeho vztahu k jednotlivým složkám státní moci. V první části je vysvětlen jeho vztah k moci zákonodárné, v druhé k moci výkonné. V rámci druhé části je pak podrobněji rozebrán styk ochránce s vládou a jeho postavení ve veřejné správě. V třetí části je pojednáno o vztahu k moci soudní, zejm. o možnosti rozšíření kompetencí ve vztahu k Ústavnímu soudu. Poslední část předkládá závěr, že veřejného ochránce práv nelze podřadit ani pod jednu z tripartice státních mocí. Kapitola sedmá hodnotí dosavadní působení veřejného ochránce práv v České republice a navrhuje změny právní úpravy, které by činnost ochránce zefektivnily. Osmá kapitola je věnována stručným životopisům osobností ve funkci veřejného ochránce práv v České republice, tedy životopisu prvního českého ochránce JUDr. Otakara Motejla a jeho nástupce JUDr. Pavla Varvařovského. Poslední částí dané práce je pak její závěrečné zhodnocení.
Diplomová práce vychází zejména z informací publikovaných v odborných časopisech, které se danému tématu věnují. Jedná se především o publikace z let předcházejících zřízení instituce veřejného ochránce práv v České republice, v nichž se autoři zaměřují na vymezení ombudsmanské instituce, seznamují s její úpravou a funkcí ve státech, kde již byla zřízena, polemizují o nutnosti zavedení této instituce v České republice a o její případné podobě. Dále se jedná o publikace vydané v období následujícím po přijetí zákona o Veřejném ochránci práv, kdy autoři přibližují nový institut a jeho možnosti odborné i laické veřejnosti, příp. hodnotí jeho dosavadní přínos. Velkým zdrojem informací jsou dále příspěvky z mezinárodních vědeckých konferencí a z odborných seminářů na dané téma, také monografie a učebnice, které o veřejném ochránci práv pojednávají. Samozřejmostí je užití právních předpisů vztahujících se k tématu veřejného ochránce práv a diskriminace, použity byly i internetové zdroje.
V dané práci je užita zejm. metoda popisná, kdy je čtenář seznámen s historií vzniku a vývoje instituce, základními pojmy a jejich vymezením, jakož i samotným fungováním instituce veřejného ochránce práv, dále metoda komparativní, jakož i metoda třídění, kdy celá práce je systematicky členěna, přičemž kritériem členění je logická návaznost textu.
Předkládaná diplomová práce vychází z právního stavu ke dni 25. března 2012.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

This thesis addresses the subject of a public defender of rights (PDR) in Czech Republic. Although it has proven itself to be an indispensable institution that contributes to a rightful administration of public affairs, public’s awareness about this organization and its activities is relatively inadequate which leaves many aspects of the institution’s responsibilities open to misinterpretation. The aim of this thesis is twofold first to provide an overview of the organization’s activities and responsibilities to the public, further to propose the necessary alteration to the current law in order to enhance the efficacy and productivity of the abovementioned institute. Moreover to gain a comprehensive view of the public defender of rights, it is vital to specify its position among our legislature and to address its eventual embodiment in the constitution.
This thesis comprises of 8 chapters, each of which deal with different aspects of the public’s defender of rights position and work. The first chapter deals with the institution's founding, development and general definition of the public defender of rights institution. It is divided into three parts, the first of which contains a brief outline of the institution's establishment and development, the second part defines the concept of “the ombudsman” term, the last part completes the general characteristics of the aforementioned institution with the classification of its activities.
The second chapter consists of two parts and describes the establishment of the institution of public defender of rights in Czech republic. The first part aims to provide an overview of state authorities and offices, which in the former Czechoslovakia showed certain attributes similar to those of the office of a present day ombudsman, and to provide a summary of official and unofficial efforts to establish this institution in the pre-1989 period and further, until the formation of Czech Republic. The second part describes the lengthy process of embedding the institution into the legal system of Czech republic.
Chapter three focuses on different aspects of the public defender of rights institution as they are described in law no. 349/1999 Sb., on the public defender of rights. Firstly the institution's scope of authority is defined, and then the method of appointment, tenure and deputy in office are described. The third part addresses the incompatibility of the public’s defender of rights office with other offices and the demands on its independence, impartiality and absence of bias and methods to enforce the above. The following part is oriented at the activities of the public defender of rights and a more detailed analysis of the process of handling of the citizens' complaints about the courses of action of the administration is provided as well as an analysis of the means given by the law to the public defender of rights in order to address these complaints.
Part five contains a listing of special authorizations of the public defender of rights, especially the ability to issue, change or cancel certain laws or regulations.
Part six defines the relationship of the public defender of rights with the Chamber of Deputies and the last part describes the office of the ombudsman.
Chapter four is focused on broadening public defender of rights area of authority in the field of equality and protection against discrimination, which was established by ratification of the law no. 198/2009 Sb., about equal treatment, legal tools of protection against discrimination and about changes in certain laws (anti-discrimination law). The chapter is divided into four parts, first of which describes the subject of anti-discrimination laws , required adjustments and explains basic terms, the following part addresses various permissible forms of unequal treatment, positive measures and possibilities of the aggrieved parties to defend themselves. The last part explains why the public defender of rights specifically was appointed as the anti-discrimination authority.
Chapter five is dedicated to the matter of anchoring the institution of public defender of rights into the constitution. Part one sums up arguments in favor of its integration into the constitution, part two provides several suggestions of the contents of eventual constitutional embedding.
Chapter six offers a complex perspective on the institution of the public defender of rights by integrating it to the framework of state authorities and by defining its relationship with various components of the state power. In the first part it's relationship with the legislative power, in the second part to the executive power. Furthermore the connection with the government and its position among the administration will also be discussed. The third part describes the relationship with judicial power, particularly the possibility of broadening the institution's competences in relation to the constitutional court. The last part introduces the conclusion that the public defender of rights as an institution cannot be subordinated to either of the basic state powers.
Chapter seven evaluates the activity of the public defender of rights in Czech Republic up until now and proposes changes in the legislation that could further increase its efficiency.
Chapter eight is dedicated to brief biographies of previous persons that have held this position, in Czech Republic instance the biography of the first Czech public defender of rights JUDr. Otakar Motejl, and his successor JUDr. Pavel Varvařovsky. The final part of this thesis is dedicated to critical evaluation of this paper.