Církev československá v období protektorátu 1939-1945

• Název práce v češtině: Církev československá v období protektorátu 1939-1945
• Název v anglickém jazyce: The Czechoslovak Church in the period of protectorate 1939-1945
• Klíčová slova: Annex, protectorate, anti-Semitism, confession, clergyfascism, The Munich Agreement, Deutsche Christen
• Klíčová slova anglicky: Anektace, protektorát, antisemitismus, konfese, klerofašistický, Mnichovská dohoda, Deutsche Christen
• Akademický rok vypsání: 2010/2011
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: HTF - Katedra historické teologie a církevních dějin (28-04)
• Vedoucí / školitel: prof. ThDr. Jan Blahoslav Lášek
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 07.12.2010
• Datum zadání: 07.12.2010
• Datum a čas obhajoby: 09.09.2011 00:00
• Datum odevzdání elektronické podoby: 19.07.2011
• Datum proběhlé obhajoby: 09.09.2011
• Oponenti: doc. ThDr. Ing. Kamila Veverková, Ph.D.

Zásady pro vypracování

Univerzita Karlova v Praze
Husitská teologická fakulta



Bakalářská práce


Církev československá v období protektorátu 1939-1945
The Czechoslovak Church in the period of protectorate 1939-1945



Vedoucí práce: Autor:
Prof. Jan Blahoslav Lášek Jan Hlavsa

2011















Poděkování

Děkuji školiteli mé práce panu prof. Janu Blahoslavu Láškovi za odborné vedení, cenné rady, podněty a připomínky. Dále všem těm, kteří mi poskytli svůj čas, rady a zkušenosti týkající se tématu mé práce a za korekci a technické úpravy, Mgr. Marii Čápové, Mgr. Janě Literové, Mgr. Janě Chejnové a Bc. Zuzaně Kailové.

















"Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Církev československá v období protektorátu 1939-1945 napsal samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů.

V Praze dne 15. 7. 2011 ................................

Anotace v jazyce českém
Předložená bakalářská práce se nazývá: "Církev československá v období protektorátu 1939-1945".
Protektorátní období přineslo jednu z mnoha velkých dějinných zkoušek, kterými CČSH ve své historii prošla. Důsledky druhé světové války přinesly řadu politických, hospodářských i společenských změn. Ve válečném období v CČSH došlo k politické konfrontaci mezi starší a mladší generací. Tyto změny především politického charakteru rozdělily a předznamenaly další směřování CČSH.
Tato práce se skládá ze sedmi kapitol, které bych rozdělil do tří obsahově ucelených bloků. Prvá část se vztahuje k období před Mnichovskou dohodou a situaci druhé republiky 1938-1939. Stěžejní částí mé práce je však samo období protektorátu a zápasu CČS(H) o vlastní existenci v této době. Poslední částí je pak situace po ukončení války v roce 1945.
Cílem mé práce je chronologický popis událostí, které během protektorátu ovlivnily život mnoha duchovních i laiků v CČSH. Svou prací bych chtěl přispět k větší informovanosti veřejnosti, podat tak informace o období, které stálo v počátcích ideových změn mezi dobou prvé republiky a obdobím komunistické totality.

Anotace v jazyce anglickém
Submitted bachelor work is called The Czechoslovak Church in the period of protectorate 1939-1945.
The protectorate period brought one of many big historical tests, which Czechoslovak Church has gone through in its history. The consequences of the Second World War brought many political, economic and even social changes. A political confrontation between the older and younger generation appeared in the war period in the Czechoslovak Church. These changes, especially changes of a political character, devided and prefigured further orientation of the Czechoslovak Church.
This work consists of seven chapters, which have been devided into three content-integrated parts. The first part relates to the period before The Munich Agreement and to the situation of the Second Republic 1938-1939. The main part of my work is created by the period of the protectorate as such and by the fight of the Czechoslovak Church own existence at that time. The last part of the work describes the situation after the end of the war in 1945.
The aim of my work is a chronological description of events, that influenced life of many clerics and laymen in the Czechoslovak Church. With my work I would like to contribute to a wider public awareness and thereby provide some information about the period of beginning ideological changes (the period between the First Republic and time of communist totalitarianism.


Obsah
1. Úvod. 8
2. Události roku 1938 a jejich vliv na CČS(H) 10
2.1 Politická a náboženská situace v Československu před Mnichovem.. 10
2.2 Situace v CČS(H) před Mnichovem.. 11
2.3 Důsledky Mnichovské dohody pro CČS(H) podle německého historika Rudolfa Urbana. …………………………………………………………………………………………..14
3. CČS(H) za druhé republiky (29. 9. 1938 – 15. 3. 1939) 17
3.1 Politická a náboženská situace v zemi po Mnichovu. 17
3.2 CČS(H) v nové dějinné situaci 18
3.3 Sociální život v CČS(H) po Mnichovu. 20
4. Církev v období protektorátu Böhmen und Mähren (1939 – 1945) 23
4.1 Politická a náboženská situace na počátku protektorátu Čechy a Morava. 23
4.2 Právní subjektivita CČS(H) za protektorátu Čechy a Morava. 24
4.3 Změna názvu CČS(H) 26
4.4 Vztah církve k židovské otázce. 27
4.5 Deutsche Christen. 28
4.6 Úmrtí patriarchy G. A. Procházky a pokus o volbu jeho nástupce. 30
4.7 Správa CČS(H) po smrti patriarchy G. A. Procházky. 32
4.8 Odbojová činnost v CČM 1940 – 1945. 33
4.9 Vzdělání bohoslovců po uzavření vysokých škol 1939. 34
5. CČSH po 2. sv. válce. 36
5.1 Politická a náboženská situace v poválečném Československu. 36
5.2 Postavení CČS(H) v poválečném Československu. 36
6. Osobnosti církve v letech 1939-1945. 38
6.1 Gustav Adolf Procházka. 38
6.2 Ferdinand Stibor 38
6.3 R. J. Stejskal 39
6.4 František Kovář 39
6.5 Miroslav Novák. 40
6.6 Rudolf Cech. 40
6.7 František Roháč. 41
6.8 Matěj Pavlík (biskup Gorazd) 41
7. Závěr 42
Summary……………………………………………………………………………………………………………………………………………43
Obrazová příloha……..…………………………………………………………………………..44
Seznam zkratek…………………………………………………………………………………………..50
Literatura. 52














1. Úvod
V současné době je často diskutována problematika úbytku věřících v CČS(H). Jednou z příčin tohoto jevu je i jisté selhávání některých skupin věřících této církve ve významných a předělových okamžicích dějin našeho státu ve 20. století. Dalšími příčinami je rozpad rodinné zbožnosti, či skutečnost vytlačení církví ze sféry školství a sociálních služeb totalitního státu let 1948-1989.
Nad těmito (zde jen naznačenými) jevy je možno si klást řadu otázek. Do jaké míry nám díky nevyváženosti vývoje CČS(H) za obou totalit chybí kontinuita s dílem předchozích generací? Do jaké míry je úbytek věřících CČS(H) způsoben léty obou totalit, jimiž věřící této církve museli projít? Jak důležitá byla, je i bude pro naši církev mravní statečnost i čistota smýšlení a osobního života jejích laiků i kněží? Jsme schopni zpracováním témat z dějin CČS(H) let 1938-45 objevit mezi laiky a kněžstvem naší církve mravní autority, jež pro přítomnost potřebujeme? Tyto otázky mne často napadají, zvláště při práci s mladou generací, kterou se zabývám ve své farnosti v Praze - Spořilov.
Ve své bakalářské práci se snažím přiblížit složitou a pro národ těžkou etapu jeho dějin v období protektorátu 1939 -1945, ve kterém svou nezastupitelnou úlohu sehrála právě Církev československá (husitská). Nejprve naznačím politické události, jež určovaly vývoj našeho státu ve zkoumaném období. Zachytím i násilné zásahy do území našeho státu po Mnichovu. Pak popíši úlohu Církve československé (husitské) v této tragické etapě našich národních dějin.
Jsem přesvědčen, (a z tohoto důvodu jsem si téma své práce i zvolil), že potřebujeme hlubší poznání dějin CČS(H) v protektorátním období historie našeho státu. Potřebují je dnešní generace bohoslovců, ale i školáků a studentů v dnešním systému školství. Pravdivé poznání historie může povzbuzovat národ a v něm i laiky a duchovenstvo CČS(H) k soudržnosti a úctě k národním tradicím.
Na cestě k pravdivému poznání dějin CČS(H) za druhé světové války chci s úctou a hrdostí ve své práci zachytit protektorátní životní etapu osobností, jež mne z profesního i lidského hlediska zaujaly nejvíce. Mezi ně patří především patriarcha CČS(H) G. A. Procházka, prof. František Kovář, dr. Miroslav Novák, biskup Ferdinand Stibor, biskup dr. Rostislav Stejskal. V zájmu o pravdivý obraz dějin své církve v konkrétním období se nechci vyhýbat problematickým osobnostem jejích dějin, především Rudolfu Cehovi, faráři z Hrotovic.
K sestavení své práce jsem prostudoval řadu odborných publikací a studií. Po celou dobu vznikání následujícího textu se mi v mysli objevovala znovu a znovu jedna zásadní otázka: Dokázala Církev československá (husitská) v tragické protektorátní etapě svých dějin jít cestou (řečeno s Tomášem Kempenským) následování Ježíše Krista? Text mé práce chce být odpovědí na toto tázání.
2. Události roku 1938 a jejich vliv na CČS(H)2.1 Politická a náboženská situace v Československu před Mnichovem
Před přijetím Mnichovského diktátu (na podzim roku 1938) se ocitlo Československo pod silným tlakem velmocí. Francie a Anglie chtěly politikou appeasementu zabránit Německu v porušování Versailleské smlouvy. Prezident E. Beneš měl malou možnost za této situace politicky taktizovat. Byl si však vědom, že budoucnost svobodného Československa musí být podepřena záštitou silného politického spojence, který by dokázal v případě ohrožení pomoci jeho zemi odrazit německého agresora.
Meziválečný československý stát i president Beneš se proti ose zla Berlín, Řím, Tokio orientovali po řadu let na spojenectví se zeměmi reprezentujícími obdobné kulturní i politické hodnoty, Francii a Anglii. Adekvátní spojenectví se Sovětským svazem nepřipadalo v úvahu z důvodů ideových. Ani politická dohoda s Německem nebyla po roce 1933 možná.
Nový muž v čele Německa, Adolf Hitler neusiloval o dohodu, ale o zničení meziválečného Československa. V tomto úsilí se opíral i o podporu značné části příslušníků německé menšiny v Československu. Pomáhala mu i skutečnost, že Beneš i politické elity Československa u moci jen pomalu a leckdy neadekvátně reagovaly na potřeby národnostních menšin v zemi. Po rozpadu monarchie se především Němci žijící v ČSR stále cítili cizinci na území státu, který jim přesto dokázal poskytnout řadu významných politických i národnostních práv. Nespokojenost Sudetských Němců v zemi tak zásadním způsobem přispěla k přijetí Mnichovského diktátu.
Od 14. září 1938 jsou v Berlíně zablokovány jednání mezi představiteli ČSR a SDP, jež požadovala podstoupení pohraničních území Třetí říši. Nátlak spojenců na ČSR za této situace nekompromisní z obavy ozbrojeného konfliktu narůstal. V Godesberku se konala schůzka mezi N. Chamberlainem a A. Hitlerem. Dne 24. září 1938 byla na území ČSR vyhlášena všeobecná mobilizace. Godesberské požadavky však zahrnuly též zájmy Polska a Maďarska. ČSR je odmítla z důvodu obav o ohrožení samotné republiky. Občané a politická reprezentace byli v této politické situaci odkázáni pouze na příslib spojenců a doufali v jejich reálné uskutečnění v případě válečného konfliktu. Francie a Anglie hledaly intenzivně východisko z vleklé krize. To mělo přinést setkání nejvýznamnějších státníků velmocí obou stran narůstajícího evropského konfliktu v Mnichově.[1]
Česká společnost se nacházela v tomto přelomovém období národních dějin ve velké nejistotě. Součástí české společnosti byli i křesťané a to i věřící Církve československé (husitské). Obavu duchovních i laiků CČS(H) o udržení míru v Evropě i v ČSR vystihl dr. František Hub v jednom z církevních periodik. Vyslovil zde nespokojenost s neschopností evropských křesťanů řady církví a denominací konsolidovat své síly účinně v zápase s politickým zlem ohrožujícím Evropu. Dr. Hub prožívá zklamání z neakceschopnosti církve čelit nebezpečí a tuto situaci komentuje: „Kde je dnes duchovní vůdcovství křesťanů?! Ano, církve, jsouce na straně mocných, byly sice jimi hmotně zajištěny, ale eo ipso oloupeny o duchovní vůdcovství v lidstvu. Nevedou, ale jsou vedeny. Místo, aby se předbíhaly ve službě božímu řádu, předbíhají se v posluhování těm, kteří mají nejpádnější pěst.“[2]

2.2 Situace v CČS(H) před Mnichovem
Situace v CČS(H) na sklonku první republiky byla velmi složitá. Osobností, jež rozpoznala v církvi tragické směřování doby, byl prof. František Kovář.[3] Varoval svou církev před extremním nacionalismem doby. Navázal na myšlenky i působení některých českých meziválečných učenců v CČS(H) ve třicátých letech minulého století. Mezi ně patřil prof. Jan B. Kozák z ČCE.
Ten již roku 1932 v periodiku CČS(H) zachytil postavení i přínos, který může tato církev získat v národním prostředí. Ne však bojem proti katolicismu, ale naléhavou snahu o pochopení a nalezení pravé a živé víry pro své věřící. Upozornil, že tuto tendenci církev naplňovala již od svého vzniku roku 1920. CČS(H) Kozákovi měla přinášet povznesení, svobodné myšlení a konání českého člověka, jeho svobodu svědomí, lidské odpovědnosti, a to ve shodě s evangeliem. To vše bez excesů extremního nacionalismu: „Nacionalismus ve své stoprocentní podstatě je nemravný, protože sobecky bere ideál spravedlnosti – je nemorální. Proto ani CČS nemůže budovat na nacionalismu, ale musí budovat na lásce k bližnímu. Nacionální nadšení ostatně také záhy ochabuje na škodu věci, která na něm byla vybudována. Příkladem nám budiž kult Husův. Proč upadl? Protože byl spojován s národním obdivem, který záhy ochabl. Vratké byly základy tohoto kultu postaveného na národním obdivu. Hus byl křesťan a dále nic. Kristus byl muž Boží. Vezměme oběma náboženský smysl a nezbude nám zcela nic.“[4]
V navázání na tyto a podobné hlasy v CČS(H) i české ekumeně se F. Kovář v době narůstající politické krize ve střední Evropě věnoval intenzivně přednáškové činnosti na různých místech CČS(H). Tato teologova činnost se odehrávala v situaci rostoucího politického ohrožení Československé republiky ze strany Německa.[5] Snažil se během ní oslovit duchovní i laiky na shromážděních, synodách, setkáních mládežových svazů.
„6. června 1938 mluvil Kovář na sjezdu mládeže CČS(H) v Jindřichově Hradci. Jeho projev nesl podle hesla sjezdu název Mládež CČS(H) do služeb vlasti. Hovořil nejprve o sociální situaci v Československé republice, domovu různých sociálních tříd. V zemi mu neexistovaly nápadné sociální propasti mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva. Meziválečné Československo viděl Kovář i přes jisté společenské nedostatky jako demokratický domov všech jeho občanů. Tento stát mu však nyní byl přímo ohrožen německým nacismem. Proti násilí totalitní ideologie staví Masarykovo heslo Ježíš, ne Caesar. (…) Projev je dokladem řečníkova důrazu na jednotu demokratických politických i církevních sil ve státě a udržení existence Československa. Je i klíčem k pochopení Kovářovy práce pro církev v období druhé republiky a protektorátu.“[6]
Kovář v době před Mnichovem nepodceňoval politické stranictví v CČS(H). Sledoval působení různých politických stran v církvi a tázal se na směr, kterým se ona bude ubírat v následujících letech. Po roce 1933 sledoval bedlivě i politickou a církevní situaci v Německu.[7] Tak jako Kovář, odpor proti nacismu vyjádřila v třicátých letech 20. století v CČS(H) i řada dalších jejích teologů, především sociolog František M. Hník.[8]
Před nebezpečím vzestupu nacismu a dalším světovým válečným konfliktem věřící CČS(H) varoval i druhý patriarcha dr. G. A. Procházka.[9] Jeho projevy byly neseny vědomím odpovědnosti za život i bezpečí více než 800 000 věřících. Patriarcha se účastnil řady mírových manifestací. Podporoval demokratické snahy v boji proti fašizující občanské válce ve Španělsku. Stvrdil svým podpisem nesouhlas s nároky Adolfa Hitlera na území pohraničí ČSR. Svým přístupem, prací pro církev a stát upevnil v druhé polovině třicátých let minulého století svou autoritu. To bylo důležité pro posilu jak duchovních, tak laiků v církvi. CČS(H) získávala touto jeho činností sympatie v české společnosti. Patriarchovy obavy z vážného politického vývoje v Evropě vyústily na jaře 1938 k výzvě všem občanům Československa k zachování pořádku, posile víry a bdělosti: „Československo stojí na straně nedělitelného míru, lidských práv a mezinárodní spravedlnosti. Na státní znak si vepsalo heslo: Pravda vítězí! Ve službě tomuto posvátnému cíli spojuje Církev československá Čechy a Slováky k budování novodobé křesťanské kultury. Vychovává občany k osobní statečnosti a k mravní kázni.“[10]
Zatímco zástupci čtyř mocností rokovali dne 29. září 1938 v Mnichově o budoucím geografickém i politickém uspořádání střední Evropy, patriarcha dr. G. A. Procházka jménem své církve vyjádřil podporu a duchovní posilu mobilizovanému vojsku státu: „Mobilizujeme nejen své vojáky. Ti už konají svou povinnost k národu a státu. (…) A my dnes jsme pevně odhodláni bránit jeden z nejvyšších statků lidstva: právo na svobodu dětí Božích. Žádný člověk ani národ na světě není oprávněn, aby zotročoval jiného člověka a jiný národ. Proto mobilizujeme. Proto budeme třeba i zápasit.“[11]
Další patriarchova výzva směřovala na náboženské obce. V ní G. A. Procházka vyzdvihl tři důležité body v nastávajícím podpůrném úsilí věřících CČS(H). Přirovnal je k boji Davida s Goliášem a vyzval věřící:
1) aby se vřele a upřímně modlili za vlast, v plné důvěře, že její dobrá věc zvítězí
2) aby se hlásili za dárce krve
3) aby se naše sestry přihlašovaly k samaritánské činnosti a pilně se účastnily příslušných kurzů[12]

2.3 Důsledky Mnichovské dohody pro CČS(H) podle německého historika Rudolfa Urbana
„Úloha jednoho z nejvýznamnějších znalců dějin CČS(H) připadla německému historikovi dr. Rudolfu Urbanovi. Historik se narodil ve městě Plauen, známým svým textilním průmyslem, 3.února 1910. Po studiích v Lipsku, Praze, Berlíně a Königsbergu promoval roku 1937 na doktora filozofie. V letech 1941-45 pracoval v Archiv des Auswärtigen Amtes v Praze. Zde se oženil s manželkou Gerdou. Na sklonku války s ní uprchl do americké zóny obsazeného Německa. V letech 1952-76 působil jako vědecký pracovník Johann Gottfried Herder Institutu v Marburgu. Zemřel 16. června 1985.“[13] V této krátké kapitole budu vycházet především z českého překladu Urbanovy práce o CČS(H) Die Tschechoslovakische hussitische Kirche (HIM, Marburg/Lahn 1973).
Dle R. Urbana po odstoupení území Německu, Polsku a Maďarsku ztratila v říjnu 1938 Církev československá řadu církevních sborů. „V západočeské diecézi se jednalo o sbory Cheb, Most, Teplice a Ústí nad Labem, ve východočeské diecézi o sbory Český Dub, Jablonec a Liberec, v moravské diecézi o Dubicko, Zábřeh, Troubelice, Hostěradice a Znojmo, ve slezské diecézi sbory Opava, Polanka, Příbor, Svinov, které byly všechny odstoupeny Německu. Přibyl k tomu ještě sbor Petržalka v Bratislavě. Polsku připadly náboženské sbory Bohumín, Doubrava (Dąbrowa), Lazy, Petřvald, Rychvald a Prostřední Suchá (Średnia Sucha). Na území postoupeném Maďarsku byl jen jeden církevní sbor v Nových Zámkách (Érsek Újvár).“[14]
Dle hodnocení německého historika byla celkově ztráta CČS(H) „na území postoupeném Německu nevelká. Podle statistiky z roku 1930 bylo sice jen v Čechách 20 000 osob, které se hlásily k Církvi československé, ale obecně to byly rodiny státních zaměstnanců a příslušníků armády, jež se vrátily do vnitrozemí buď ještě před německou okupací nebo krátce po ní. Většina stávajících církevních sborů v sudetských oblastech tak svou činnost ukončila, ale početní ztráty členů sborů byly minimální. V severních a východních Čechách přešly ve většinou jazykově českých městech na říšskou župu Sudety jen tři církevní sbory, a sice městečka Český Dub, Velké Hamry u Železného Brodu a Zlatá Olešnice Návarovská u Jilemnice.“[15]
Situace na Moravě a ve Slezsku byla dle Urbana poněkud odlišná. „Zde v oblastech připojených k Německu v blízkosti Zábřehu, Opavy, Příboru a Klimkovic bydlelo jazykově české původní místní obyvatelstvo, které svůj domov neopustilo ani po připojení sudetských oblastí k říši. Církev československá zde měla v roce 1930 v okrese Zábřeh 4 637 věřících, v okrese Opava 1 180 a v obvodu Příbor 1 125 věřících. Také v jihomoravském okrese Znojmo byla církev s 2 228 věřícími zastoupená poměrně silně.“[16]
Přínosem Urbanovy systematické práce o dějinách CČS(H) je i shrnutí statistických dat vážících se k mnou zkoumané době. Konstatuje: „Vzhledem k tomu, že při záboru území se mimo státní útvar Československa ocitli především katolíci a v druhé řadě evangelíci, Církev československá se i přes menší početní úbytek (62 885) posunula s ohledem na počet členů mezi církvemi tehdejšího Československa na druhé místo, a zlepšila svůj podíl na celkové populaci z 5,3 % v roce 1930 na 7,5 % v roce 1938. V uvedeném období vzrostlo v Čechách její zastoupení z 8,75 % na 13,25 %, na Moravě a ve Slezsku z 4,5 % na 5,67 %.“[17]
3. CČS(H) za druhé republiky (29. 9. 1938 – 15. 3. 1939)3.1 Politická a náboženská situace v zemi po Mnichovu
Politika appeasementu zkrachovala. Mnichovská dohoda stvrdila Hitlerovy požadavky a zabrání území nacistickým Německem bylo zlegalizováno podpisy čtyř mocností. Dne 29. září 1938 došlo k politickému obratu, který byl překvapením, jak pro politickou reprezentaci, tak i pro širokou veřejnost. Mnichovská dohoda přinesla změnu hranic, mezinárodního postavení i hospodářské stability Československa. Vyvolala otřes demokratického státu, v němž CČS(H) roku 1920 vznikla.[18] Na politickém a společenském vlivu získávaly radikálně pravicové organizace, jejichž zástupci vnímali CČS(H) převážně negativně. Společnost byla paralyzována. Po výzvách, slibech i přísahách věrnosti republice i po všeobecné mobilizaci dosáhl Adolf Hitler svého cíle. Demokratický systém zkolaboval v posledním svobodném státě Evropy. Československo se ocitlo po rozhodnutí velmocí osamoceno. Definitivně končí historické období, které známe pod označením první republika datovaná od 28. října 1918.
Jaroslav Hrdlička o tomto dějinném zlomu (i jeho důsledcích pro dějiny národní církve) konstatuje: „Mnichov znamenal pro tuto církev větší otřes, než si většina jejich členů byla schopna uvědomit.“[19] CČS(H) začala existovat ve státě, jehož elity jí do značné míry nebyly pozitivně nakloněny.
Období druhé republiky začíná 30. září 1938. Po nátlaku německé strany, domácí politiky a zmanipulovaného veřejného mínění prezident Edvard Beneš abdikoval a tím byla poslední překážka nacistů odstraněna. Dne 20. listopadu 1938 se změnila i dosavadní hranice ČSR. Společnost je otřesena radikálním omezením sociálního aspektu, humanity, lidských postojů, ideálů, právní ochrany a individuální odpovědnosti člověka a aspektů svobody. Ideály roky tvořené a aplikované demokracií vedenou prezidentem T. G. Masarykem byly naprosto ochromeny. Víra v parlamentní demokracii a lidská práva byla zrazena. Jan Rataj se zamýšlí nad některými důsledky tohoto vývoje pro českou společnost i prostředí církví: „Následkem těchto nálad v české společnosti byla politická dezorientace, rozvrat dosavadních jistot a hodnot, pocit státního, národního, hospodářského, sociálního a mravního selhání liberální demokracie.“[20]
Politická situace v republice byla silně ovlivněna postoji agrární strany v čele s Rudolfem Beranem. Vedla k formování politického spektra složeného ze stran inklinujících ke krajní pravici či politiků toužících po moci a ideově popírajících kladný přínos předchozích dvaceti let prvé republiky. Tato snaha vrcholí vznikem politickostranického uskupení SNJ (Strany národní jednoty). V legální opozici vůči SNJ vzniká seskupení politických stran převážně levicově smýšlejících politických osobností i některých politiků zastávajících dříve pozice politiky Hradu. Opozice utvořila protiklad k SNJ v NSP (Národní straně práce).
Politické změny vedly přirozeně i k politickému tříbení a vymezování mezi věřícími CČS(H). Politický život lze jen těžko oddělovat od života duchovního. Mezi členy SNJ můžeme nalézt vysoký počet osobností bez konfese, věřících římskokatolické církve, ale i některé osobnosti CČS(H) zapojené do práce agrární strany. V ÚR CČS(H) se jednalo především o jejího místopředsedu JUDr. Josefa Dvořáka. Přesto lze konstatovat, že v národní církvi převažovali členové levicových demokratických stran a stran středu politického spektra. Ty za druhé republiky nalezneme především v NSP (Národní straně práce). K jejich politickému profilování přispívala i skutečnost, že mezi věřícími CČS(H) byl od vzniku této církve kladen důraz na křesťanskou solidaritu, bratrství a sesterství.
3.2 CČS(H) v nové dějinné situaci
Jak konstatuje R. Urban, „v prvních letech německé okupace mohla Církev československá nadále pracovat relativně nerušeně. Byla vysvěcena celá řada nových církevních budov, jejichž stavba samozřejmě započala už dřív. Český zápas měl dvojnásobný rozsah ve srovnání s pozdějším obdobím komunistické vlády.“[21]
Pro CČS(H) v čele s patriarchou G. A. Procházkou bylo bezpodmínečně nutné akceptovat politickou i právní realitu druhé republiky. Nemělo se to však dít na úkor zájmů církve a v nadměrném vydání politickým silám, jež byly pro život pomnichovského státu určující (SNJ). V době po Mnichovu, krátce před výročím vzniku samostatného československého státu vyzval patriarcha Procházka zástupce ve státu i duchovenstvo a laiky své církve takto: „Moje výzva není výzvou politickou, nýbrž mravní a náboženskou, ale právě proto obracím se také ke svědomí všech, kdo mají jakýkoli vliv na řešení těchto otázek, aby i tu postupovali s vědomím, že zůstat máme věrni sobě pravdě a spravedlnosti, a žádám tudíž:
1) aby nová ústava republiky zachovala co největší míru občanských svobod v ohledu politickém, kulturním i náboženském,
2) aby redukce politických stran dála se tak, aby umožnila plnější a účinnější rozvinutí principu demokracie,
3) aby řešení otázky sociální založeno bylo na duchu křesťanské spravedlnosti a tak odstraněny byly příčiny třídního boje.“ [22]
V prvním i druhém bodě se patriarcha vyslovuje bezesporu o vytvoření takového právního a politického prostředí v zemi, jež by CČS(H) uchovalo možnost adekvátního působení ve společnosti. Třetí bod pak je jistým ústupkem nosným ideologickým principům druhé republiky s jejich tendencí omezení sociálních napětí skupinové povahy. Nejednalo se zde však o ústupek, který by zasahoval podstatu díla CČS(H) ve společnosti. Jak dokládá celé vyznění textu, o jeho podobě se patriarcha radil se sociologem a teologem Františkem M. Hníkem, pedagogem Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké (HČEFB). Ten patřil k význačným osobnostem dobové CČS(H).
V této nelehké době se Hník rozhodl k působení za hranicemi pomnichovské republiky. „Již na schůzi ÚR CČS(H) 12. ledna 1938 byla probírána pozvánka představeného Manchester College v Oxfordu J. H. Weatheralla Hníkovi a jeho rodině, aby teolog mohl převzít v studijním roce 1938/39 lektorát sociologie v Oxfordu.“[23]
Na počátku dubna 1938 dalo MŠNO Hníkovi souhlas k jeho přednáškám v Oxfordu.[24] Teolog pak podával pravidelně ústředí církve informace o svém pobytu zde. V anglickém universitním městě působil do 1. září 1941. Pak byl převeden na ministerstvo zahraničních věcí exilové československé vlády. Zde pracoval v oddělení pro kulturní styky.
V létě 1939 Hník požádal ústředí církve o prodloužení své dovolené k pobytu v Anglii na měsíce srpen a září. To mu bylo povoleno. Teologovi se evidentně nechtělo v složité politické situaci vracet do vlasti. ÚR CČS(H) na podzim 1939 ještě schválila jeho mimořádnou profesuru na Husově fakultě pro obor křesťanské sociologie.[25]
Hníkův odchod z vlasti byl ukazatelem složité situace, do níž se CČS(H) s českou společností po Mnichovu dostala. Výstižně se o situaci CČS(H) ve společnosti za druhé republiky vyslovil německý historik R. Urban: „Přesto nebyla takzvaná druhá republika Církvi československé nijak zvlášť nakloněná. V měsících před vypuknutím druhé světové války dokonce do Církve československé přicházelo mnoho nových členů. V létě roku 1939 citovaly církevní noviny bulvární pražský list Večerní české slovo, podle nějž je značný příliv členů církve patrný zvláště na venkově. I počet lidí, kteří se účastnili husových slavností, pořádaných československou církví, údajně ukazoval nový vzmach církve. Dokonce prý do církve lidé místy vstupovali masově. Celkově se ale konverze k Církvi československé odehrávaly ve skromném měřítku. Jak vyplývá ze statistických údajů českého statistika Vladimíra Srba, uveřejněných po válce, přestoupilo v roce 1939 do Církve československé celkem 15 653 osob, z toho jich 9 147 přestoupilo z církve římskokatolické. Z nových členů jich dříve bylo 5 957 bez vyznání. Lidé i z církve vystupovali, i když v menší míře. V diecézi pražské v roce 1939 do církve vstoupilo 7 530 nových členů, a 3 543 jich vystoupilo. V následujících letech přestupy opět ustaly. O přestupech v hromadném měřítku nemohla být řeč.“[26]
3.3 Sociální život v CČS(H) po Mnichovu
Sociální činnost v CČS(H) prošla mezi válkami bohatým rozvojem. Na základě výnosu ministerstva vnitra č. 59.060/ 33-6 z 27. září 1933 byla institucionalizována založením Ústředí sociální práce CČS(H) na spolkovém základě. Ten zahrnul Ústředí sociální práce (ÚSP) CČS, čtyři diecézní svazy a téměř dvě stovky odborů sociální práce, třicet stanic ošetřovatelské a zdravotní služby, zotavovny a sociální ústavy.[27]
Za 2. světové války sociální činnost v CČS(H) zahrnula i péči o české a moravské vystěhovalce z pohraničí, oběti leteckých útoků i rodiny pronásledovaných nacismem.[28] Nejen duchovní, ale i laici vyvíjeli značné úsilí a to především v oblasti humanitární pomoci po anektování českých pohraničních území. Československo muselo bez větší pomoci zvládnout zajištění základních potřeb pro občany, kteří nuceně a pod nátlakem opouštěli pohraničí. Většinou se jednalo o zaměstnance státní správy (učitelé, zaměstnanci pošt, zaměstnanci drah, úředníci, četnictvo, justice). Věřící CČS(H) poskytovali uprchlíkům z pohraničí přechodné ubytování, pomoc při hledání pracovních příležitostí. Přispívali na stravné a pořádali dětské tábory ve svých zotavovnách. Finanční pomoc přicházela ze sbírek, darů a sociálních fondů všech diecézí CČS, ale i jednotlivých věřících. Spřátelená Unitářská asociace v Bostonu se zapojila do humanitární pomoci uprchlíkům z pohraničí tím, že odtud byly zasílány materiální dary, ošacení, vlna, pokrývky a finanční prostředky. Unitáře zastupovala v rámci pomoci Miss Lee z Londýna.[29] I londýnský starosta zaslal peněžitý dar na fond pro uprchlíky a pomoc dětem CČS(H). Pomoc přicházela též z Holandska. Jednotlivými sociálními případy se nezaobíralo centrum sociální práce při ústředí církve, ale přímo samostatné odbory sociální práce při náboženských obcích. Například při náboženské obci CČS(H) Praha - Michle byla zřízena tkalcovna. V roce 1937 pracovalo při náboženských obcích 186 sociálních odborů. Po Mnichovu 1938 celkem 21 odborů na zabraném území přestalo vyvíjet svou činnost. Část se k této činnosti vrátila po březnu 1939, další část až po květnu 1945.
V rozmezí mezi lety 1936-38 bylo na sociální péči o přestárlé, nemajetné a děti CČS(H) vydáno 992 536 12 K. Věřící vykonávali péči o bližní bez nároku na honorář. Administrativní výdaje hradili ze svých soukromých prostředků. Církev zaopatřila 16 040 občanů ČSR, kteří se ocitli bez prostředků. Pomoc byla poskytována bez ohledu na vyznání. B. Mildová-Bílková ve své zprávě o činnosti ústředí sociální péče uvádí: „V té době nadlidských sociálních úkolů se osvědčila soustavná průprava dobrovolných sociálních pracovníků a odborné řízení jejich práce. Hned při prvních transportech uprchlíků zúčastnily se členky sociálních odborů CČS v náboženských obcích jako dobrovolné sestry Červeného kříže poskytování první pomoci na nádražích a připravovaly nouzové ubytování: jiné se staraly o občerstvení, sbírky šatstva…“[30]
Statečnost a pracovitost členů CČS(H) byla obdivuhodná a v převážné většině založená na dobrovolné činnosti. I z časového odstupu je třeba obdivovat jejich vytrvalost, odhodlání, a kvalifikovanou pomoc potřebným. Ta se odehrávala v době nejistoty a růstu politických a sociálních napětí ve společnosti. Sociální pracovníci církve dokázali účinně naplnit svou činností slova patriarchy o potřebné rozvaze a bdělosti v působení CČS(H) v české společnosti.[31]
4. Církev v období protektorátu Böhmen und Mähren (1939 – 1945)4.1 Politická a náboženská situace na počátku protektorátu Čechy a Morava
Okupaci pomnichovského státu Čechů a Slováků předchází jednání s vedením tohoto státu v čele s třetím prezidentem JUDr. Emilem Háchou (zvoleným národním shromážděním 30. listopadu 1938). Ten byl pozván do Berlína den před vstupem německých vojsk na území Č‑SR. Zde byl přinucen k podstoupení zbytku státu (v jehož čele stál) nacistickému Německu. Nemocný a oslabený president nebyl schopen tvrdému nátlaku nacistů čelit.[32]
15. březen 1939 ukončil existenci druhé republiky. Po vpádu německých vojsk na území Č-SR začalo být evropským i americkým politikům jasné, že se Adolf Hitler rozhodl naplno opustit cestu míru a vydat se (jak dříve vyslovil ve své knize Mein Kampf) cestou celoevropské agrese. „A. Hitler vydal již 16. března 1939 výnos o zřízení tohoto útvaru č.75/1939 Sb. Protektorát se stal integrální součástí Třetí říše. Hlavou protektorátní správy byl státní prezident JUDr. Emil Hácha, protektorátní vláda nejvyšší orgán výkonné moci. Činnost presidenta i vlády byla zcela pod kontrolou říšského protektora a jeho úřadu. V protektorátu byly odstraněny zbytky demokratického parlamentarismu. Reprezentativním orgánem českých politických hnutí, kulturních i církevních institucí se do jisté míry stal Výbor Národního souručenství.[33] Jednalo se o definitivní konec existence první republiky, k němuž vedla trnitá cesta zdlouhavých a bezvýchodných jednání zástupců evropských velmocí, nestabilní politická i hospodářská situace, migrace, a radikální omezení občanských práv.
Před vpádem Němců do Československa, 14. března 1939, byly dovršeny separatistické myšlenky Ľudové strany Slovenska. Došlo k vyhlášení Slovenského štátu v čele s klerofašistou Josefem Tisem. Německo svým jednáním přispělo a urychlilo snahy Slováků založit vlastní suverénní stát.
Protektorát přinesl ztrátu možnosti působení církve na Slovensku.[34] „CČS(H) přišla na území Slovenska o devět náboženských obcí. Byla na tuto situaci připravována od roku 1938 politickým vývojem po vyhlášení autonomie Slovenska. Zde byl vyhlášen Slovenský štát a právní základ pro svou existenci tu ztratilo devět náboženských obcí.“[35]
Diecézní rady na Moravě se vedle ÚR CČS(H) podílely na přípravě postupného omezení činnosti slovenských náboženských obcí už od konce roku 1938. Předcházelo tomu vyhlášení autonomie Slovenskej krajiny ústavním zákonem č.209/1938 Sb.[36] Duchovní ze Slovenska začali být v této době převáděni do pastorační služby v Čechách a na Moravě. Pracovníci církve i jejich rodiny byli převáděni do bezpečí. V této činnosti se výrazně angažoval moravský biskup R. J. Stejskal. Ten navštívil ještě za druhé republiky předsedu autonomní vlády Slovenské krajiny ThDr. Josefa Tisa v záležitostech CČS(H). Na schůzi ÚR CČS(H) 15. března 1939 biskup Stejskal doporučil, aby se příslušníci církve na Slovensku přihlašovali do tamní luterské církve.[37]
4.2 Právní subjektivita CČS(H) za protektorátu Čechy a Morava
Právní uznání CČS(H) bylo dáno právním vyhlášením ze dne 15. září 1920, ve kterém je tato církev na území ČSR prohlášena za státem uznanou. Nové politické uspořádání po Mnichovu a později po vzniku protektorátu nutilo církev k hledání cest stabilizace právního postavení náboženských obcí, jež se nacházely v pohraničním území bývalého Československa.
Pro toto úsilí je příznačný ještě v době po Mnichovu list ÚR CČS(H) adresovaný Ministerstvu pro církevní záležitosti v Berlíně z 15. ledna 1939. „Ústřední rada čsl. církve v Praze obrací tímto dopisem pozornost ministerstva pro církevní záležitosti německé říše na svou nb. společnost, působící také v Sudetech a vyžadující pro další své působení uznání ze strany státní správy německé říše a úpravy svých poměrů na tomto území ve smyslu zákonodárství německé říše.“[38]
„Jde o návrh listu ÚR CČS(H), jímž tato církevní instituce usiluje vysvětlit uvedenému ministerstvu v říši právně teologické principy CČS(H). V prvním bodu listu je uvedeno, kdy vznikla CČS(H) a jak došlo k jejímu státnímu uznání. Druhý bod označuje za střed vnějšího života církve její ústavu. Třetí bod představuje Učení CČS(H) jako osu jejího věroučného a mravního života. Německý překlad Učení byl k listu pro ministerstvo přiložen. Čtvrtý bod podal výčet náboženských obcí CČS(H) a farářů zde působících na území, jež po Mnichovu připadlo z ČSR Třetí říši. V pátém bodě listu je vyjádřeno úsilí ÚR CČS(H), aby církev byla na půdě Říše prohlášena za náboženskou společnost uznanou státem za podmínek, které platí pro ostatní křesťanské církve v Říši.“[39] Šestý bod listu adresátu navrhuje: „ÚR je ochotna jednat o podmínkách, které jí budou ministerstvem pro církevní záležitosti za účelem státního uznání čsl. církve na půdě německé říše oznámeny. Je ochotna za účelem urychleného jednání vyslat do Berlína své zástupce, vybavené plnou mocí.“[40]
Cílem listu bylo udržení náboženských obcí CČS(H) na území zabraném Říší pod kontrolou církve. Pokračováním těchto snah u dravých sousedů pomnichovské republiky bylo jednání zástupců ústředí církve s ministerstvem zahraničních věcí druhé republiky o uznání CČS(H) v Německu, Polsku a Maďarsku.[41]
Tyto snahy pokračovaly z ústředí CČS(H) i po vzniku protektorátu v březnu 1939. I na základě údajů z dobového církevního periodika je možno konstatovat, že se po probíhajících dějinných zvratech na cizím území ocitlo z 260 právně uznaných obcí CČS(H) 34. Na německém území jich bylo 19, na polském 6. Na území Slovenského štátu se jednalo o dalších devět ztracených náboženských obcí.[42]
Vedoucí představitelé CČS(H) se tedy i v těchto těžkých politických podmínkách nadále snažili udržet některé základní možnosti pro činnost náboženských obcí v pohraničí.
4.3 Změna názvu CČS(H)
Ke změně názvu CČS(H) se ve své systematické práci zevrubně vyjádřil německý historik R. Urban. Opřel se především o studii k tématu dr. V. Kadeřávka: „Jak ve svém článku z roku 1972 uvedl Václav Kadeřávek, vedení církve si už na podzim 1938 bylo vědomo toho, že dosavadní označení církve nebude možné dále do budoucna udržet. To bylo tím aktuálnější pro období po 15. březnu 1939, kdy Československo přestalo existovat jako samostatný stát a místo něj vznikl protektorát Čechy a Morava. Týž den jmenovala ústřední rada zvláštní komisi, v jejímž čele zasedli pozdější patriarcha Kovář a teolog Spisar, a tato komise se měla zabývat budoucím názvem církve. Komise si od církevních sborů vyžádala návrhy, z nichž Kadeřávek uvádí následující: Křesťanská svobodná církev, Česká husitská církev, Křesťansko-reformovaná církev, Utrakvistická církev Cyrila a Metoděje, Novoreformační církev, Novohusitská církev a Národní církev. Někteří si ale také přáli, aby stávající název zůstal zachován. Komise nakonec předložila ústřední radě návrh na název Církev reformně křesťanská nebo Česká církev reformně křest’anská. Ústřední rada se však rozhodla, že zachová původní název, jak nejdéle to půjde, a že – bude-li to nevyhnutelné – přijme název Církev českokřest’anská.“[43]
Mnozí duchovní i laici CČS(H) proto hledali nový název své církve, který by odpovídal realitě doby po 15. březnu 1939. V květnu 1939 se novým názvem CČS(H) zabývalo i její periodikum. „Karel Háňavka napsal, že změny ústavněprávních poměrů si vyžádaly i změny názvu církve. K tomu údajně mohlo dojít na církevním sněmu, lze se však také domnívat, že název církve se změní se souhlasem orgánů dočasně a sněm později rozhodne s konečnou platností. Kdesi se už prý začalo neoficiálně používat označení Církev česká. K tomuto textu vyšla redakční poznámka, že název Církev československá má veřejně-právní charakter, a není proto přípustné používat název Církev česká.“[44]
Bylo nemyslitelné, aby jako připomínka starých politických poměrů, bylo v názvu CČS(H) uchováno slovo „československá“. V důsledku rozpadu meziválečného Československa pozbylo toto geografické určení smyslu. Dne 16. listopadu 1939 – krátce po studentských nepokojích, které vedly k uzavření českých vysokých škol – byl patriarcha Procházka předvolán do úřadu říšského protektora, kde mu bylo sděleno, že název církve musí být změněn co nejdříve. Bylo mu řečeno, že Němci souhlasí s oficiálním označením Česká národní církev. Ještě týž den tedy patriarcha Procházka rozeslal členům ústřední rady důvěrný dopis s otázkou, zda souhlasí s tímto novým názvem. Souhlasili všichni členové ústředního výboru, až na Františka Kováře, který trval na názvu Církev českokřesťanská. Procházka proto dopisem ze dne 20. listopadu 1939 sdělil úřadu říšského protektora, že ústřední rada souhlasí s názvem Česká národní církev. Avšak hned dva dny nato Procházka tento souhlas odvolal a po konzultaci s ministrem školství navrhl nový název – Církev českomoravská. Název církve tak byl znovu zvolen podle tehdy používaného ústavněprávního označení. I úředně byl pak název změněn na „Církev českomoravská“, a to vyhláškou ministerstva školství ze dne 22. dubna 1940.[45] Noviny Český zápas používaly tento název v podtitulu od 14. března 1940 (…).“[46] „Od června téhož roku bylo používání termínu „československá“ úředně zakázáno.“[47]

4.4 Vztah církve k židovské otázce
Antisemitismus v Čechách zesílil v období druhé republiky. Česká společnost vnímala židovskou menšinu jako cizorodý prvek komplikující již tak její tíživou situaci. Po první světové válce množství Židů preferovalo více německou, než českou národní příslušnost. Je třeba zdůraznit, že z židovského prostředí nevyšly iniciativy vedoucí k rozpadu ČSR. Zákony republiky zaručovaly této národnostní menšině žijící na území Československa práva daná ústavou tak, jako jiným menšinám v zemi. Právní uspořádání ČSR bylo pro židovskou menšinu vyhovující z hlediska jejich podnikatelských iniciativ ve sféře průmyslu i obchodu, ale i umožněním politického vlivu v zemi.
Teologové i přední představitelé CČS(H) ani v době protektorátu nenarušili pod tlakem nacistické ideologie biblické ukotvení teologie své církve. Nedošlo k nahrazování Starého Zákona Novým. Biblisté církve (F. Kovář, M. Novák) v řadě přednášek a v mnoha studiích i článcích připomínali Ježíšův židovský původ.[48] Neustupovali z konceptu vzdělávání bohoslovců v reáliích Starého i Nového Zákona.[49]
Někteří duchovní CČM (např. J. Mánek) poskytovali občanům židovské národnosti podporu paděláním dokladů o udělených křtech a smíšených manželstvích pro německé úřady. V naléhavosti doby upřednostňovali záchranu života člověka před učením víry. Poskytovali pronásledovaným Židům potraviny, uchovávali židovskou literaturu a části majetků.[50]
4.5 Deutsche Christen
Německý historik R. Urban se o stýkání a potýkání CČS(H) s německým nacisovaným církevním hnutím vyjadřuje takto: „Nějakou dobu se dokonce zdálo, že Církev československá je pro německé úřady vhodným partnerem v jejich politice namířené proti katolické církvi. Vzhledem k tomu, že vývoj Církve československé vykazoval určitou podobnost s hnutím německých křesťanů, podporovaným říšskou centrální mocí, německá strana věřila, že obě církevní hnutí budou nutně i nějakým způsobem spolupracovat. Fakticky nejen že došlo k výměně dopisů, ale v roce 1940 dokonce patriarchu G. A. Procházku navštívil říšský biskup Ludwig Müller osobně. (…) Tato spolupráce se však neuskutečnila, protože obě církve zastávaly odlišné národně-politické postoje. Pokud by ke spolupráci došlo, mohlo by to mít na Církev československou po roce 1945 katastrofální dopad.“[51]
S jeho hodnocením je možno souhlasit. V prvních letech protektorátu projevilo o CČM zájem pronacistické protestantské církevní hnutí Deutsche Christen z Třetí říše. Osobností, jež k tomu zásadním způsobem přispěla, byl duchovní CČS(H) (z části německého původu) Rudolf Ceh.[52] „Byl ustanoven zmocněncem ÚR CČM k jednání o uznání církve v Sudetech. Měl být vybaven pověřovacími listinami pro říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti Konráda Henleina a o tomto jeho pověření mělo být informováno i MŠNO.“[53]
M. Novák dosvědčuje, že se 8. ledna 1940 ÚR CČM věnovala na své schůzi Cehovu návrhu navázání styků s Deutsche Christen.[54] „Schůze ÚR CČM na počátku září 1940 rozhodla o přijetí říšského biskupa Ludwiga Müllera (1883-1945) z Německé evangelické církve i jeho průvodce R. Ceha patriarchou Procházkou. Setkání se měli zúčastnit i prof. F. Kovář a ředitel kanceláří ÚR CČM F. Procházka.“[55]
Říšský biskup L. Müller navštívil patriarchu Procházku 12. září 1940. Informoval se o věrouce a organizaci církve a prohlédl si se zájmem její náboženské sbory.[56] Po jeho návštěvě Prahy s ním ústředí CČM udržovalo pravidelné kontakty informativní podoby.[57]
„V lednu 1941 dostala ÚR CČM oficielní pozvání na druhý pracovní sjezd, který konal Institut zur Erforschung des jüdischen Einflusses auf das deutsche kirchliche Leben v Eisenachu. Akce se konala pod ideovým vedením novozákonního teologa prof. Waltera Grundmanna (…). Institut byl Grundmannem založen 6. května 1939 v napojení na Deutsche Christen. Jeho první pracovní sjezd se odehrál mezi 1. a 3. březnem 1940 ve Wittenbergu.“[58]
Na sjezd institutu byli z CČM pozváni prof. A. Spisar a prof. F. Kovář. O toto pozvání se zasloužil R. Ceh. K návštěvě sjezdu vyzval i dr. M. Nováka.[59] Ten nabídl patriarchovi G. A. Procházkovi, že konferenci navštíví on a ne profesoři Spisar a Kovář, a to z důvodu, že nechtěl, aby s někým z oficiálních představitelů církve bylo možno dojednávat spolupráci.[60]
Konference se konala ve dnech 2-6. března 1941. Novák na ní dokázal zabránit vzniku dohody o spolupráci CČM a Deutsche Christen. Novák svůj postup vůči Deutsche Christen dohodl předem s prof. F. Kovářem. Po návratu domů podal Novák 8. března 1941 ÚR CČM zprávu o konferenci v Eisenachu. Učinil to však jen povšechně a nezmínil se ani o politických nabídkách odtud. V červnu 1941 vyšel Novákův referát o této konferenci v Náboženské revue CČM.[61]
Po válce shrnul Novák válečnou situaci CČS(H) v sérii rozhovorů poskytnutých některým periodikům. V jednom z nich uvedl: „Za okupace prošla církev velkým nebezpečím na začátku, kdy se Němci pokusili získat ji jako živou církev národní pro spolupráci s Říší, aby jejím prostřednictvím získali národ. Když se to nepovedlo, neodvažovali se církev zrušit, ale začali ji pronásledovat.“[62]
4.6 Úmrtí patriarchy G. A. Procházky a pokus o volbu jeho nástupce
9. února 1942 zemřel patriarcha Procházka. Zemřel po dlouhé chorobě klidně a plně odevzdán do vůle Boží, nedlouho před svými sedmdesátými narozeninami.[63] Organizací pohřebních obřadů byl pověřen vedoucí redaktor Českého zápasu Antonín Vinklárek. „Tělesné ostatky zesnulého byly po rozloučení v dejvickém sboru CČM 12. února 1942 převezeny do chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a vystaveny. Smuteční pobožnost zde vykonal biskup F. Stibor.“[64] V obřadní síni krematoria nad rakví zesnulého promluvil biskup R. J. Stejskal. Cennou vzpomínku na zesnulého patriarchu napsal do periodika Český zápas prof. F. Kovář.[65]
„Správcem pražské diecéze se stal po zesnulém tajemník diecéze Jan Lomoz. Správou celé církve byl pověřen senior biskupského sboru Ferdinand Stibor. Ten však ze severu Moravy dojížděl do Prahy většinou jen jednou za měsíc. To posilovalo v ústředí církve postavení jeho místopředsedy JUDr. J. Dvořáka. Tento vzestup nadaného právníka sehrál v dějinách CČM za protektorátu důležitou roli. Pod Dvořákovým vedením se ÚR CČM snažila více kontrolovat aktivity Jednoty duchovenstva CČM. Jak ústředí církve, tak Jednota duchovenstva k řadě důležitých aktů řízení církve zaujímaly značně odlišné postoje a to se výrazně projevilo i během příprav volby nového patriarchy CČM.“[66]
Na schůzi ÚR CČM 14. března 1942 došlo k zahájení volby nového patriarchy. Jednotlivé diecézní rady měly ÚR CČM do deseti dnů navrhnout své (dva) kandidáty této volby a oznámit je i MŠNO.[67]
„Diecézní rada CČM v Praze navrhla pro volbu na úřad patriarchy Kováře a J. Lomoze, diecézní rady v Hradci Králové Kováře a F. Stibora, v Olomouci Kováře a R. J. Stejskala, v Radvanicích R. J. Stejskala a J. Lomoze. (…) Ze synod duchovenstva jednotlivých diecézí vyšel Kovář jako kandidát na místo patriarchy na prvním místě. (…) Na synodách v Praze Kovář získal 106 hlasů, J. Lomoz 102 hlasů, v Hradci Králové Kovář 56 hlasů, v Brně Kovář 30, Stejskal 33 hlasů. Diecézní rady se připojily k závěrům synod a prosazovaly k volbě jako jednoho z kandidátů Kováře. Radvanická diecézní rada navrhla k volbě dvojici Stejskal-Lomoz s odůvodněním, že Kovář může církvi více prospět jako vědec, než patriarcha.“[68]
Volba se z politických příčin neuskutečnila. Žádný z navržených (F. Kovář, J. Lomoz, R. J. Stejskal, F. Stibor) nepřicházel v úvahu pro schválení německými úřady v protektorátu.[69] „Schůze ústředí církve 23. května 1942 konstatovala, že právní rada CČM vedená JUDr. Dvořákem rozhodla neoznámit těmto úřadům jména kandidátů na úřad patriarchy. Provádění volby bylo takto odloženo na příhodnější dobu.“[70]
Jak konstatuje R. Urban, nového „patriarchu se během války zvolit nepodařilo. Proto ústřední rada církve dne 13. února 1942 pověřila vedením církve již 72letého slezského biskupa Ferdinanda Stibora. Až do volby nového patriarchy disponoval všemi právy a povinnostmi patriarchy. Vedením západočeské diecéze byl pověřen dosavadní generální vikář Jan Lomoz.“[71]
4.7 Správa CČS(H) po smrti patriarchy G. A. Procházky
Dr. Miroslav Novák po druhé světové válce konstatoval, že to byl místopředseda ÚR CČM JUDr. J. Dvořák který „měl nad jiné významný podíl na tom, že v rozporu s duchem ústavy Církve českomoravské ústřední rada v roce 1942 zastavila volbu patriarchy.“[72]
Lze konstatovat, že příčin zablokování válečné volby patriarchy v církvi má více příčin. Vedle nepřízně německých úřadů vůči CČS(H) to byl i několik let sílící zápas v církvi mezi její radikální levicí a demokratickou pravicí. „Na volební otázku na stránkách Svobody svědomí, listu Jednoty duchovenstva CČM reagoval v článku Právní a mravní František Roháč. Konstatoval zde, že církev není jen právní organizací, ale i duchovním organizmem. Duchovní, ideové a mravní normy v církvi postavil nad instituční struktury CČM. Pokračování volby patriarchy viděl jako nutný akt duchovně věroučného bytí církve, omezení volby pak jako projev úzce institučního křesťanství.“[73]
Roháčův článek je dokladem zásadního růstu napětí mezi ústředím církve (především jejím místopředsedou JUDr. J. Dvořákem, politicky před válkou členem agrární strany) a opoziční Jednotou duchovenstva CČM s jejím periodikem Svoboda svědomí, které v letech 1943‑44 dostupovalo svého vrcholu. „Mezi částí Jednoty a ústředím církve probíhal vážný mocenský zápas o formu řízení církve v protektorátu, ale i podobu CČM po porážce nacismu. Na Roháčův článek reagovala ve vztahu k odkladu volby patriarchy na schůzi 23. května 1942 ústřední rada církve.“[74]
Celková atmosféra zápasu již naznačovala směr, jímž se církev po válce vydá. Zda půjde spíše konzervativně pravou cestou, či v ní převáží ve vedení osobnosti levicově politicky orientované.
4.8 Odbojová činnost v CČM 1940 – 1945
Duchovní i laici CČS(H) aktivně působili v odbojové činnosti v letech protektorátu. Mezi prvními obětmi německých perzekucí byl 11. listopadu 1939 zastřelen při studentských nepokojích laik student medicíny UK Jan Opletal.[75]
Po atentátu na říšského protektora se dramaticky zhoršuje situace v celé společnosti nevyjímaje CČS(H). „V roce 1944 bylo jednomu z čelních představitelů církve, zástupci správce pražské diecéze Karlu Vodičkovi naznačeno, že nastala doba k jejímu rozpuštění.“ ^[76]
Přibližně 100 kněží se již aktivně podílelo na odboji. Polovina z nich byla vyslýchána gestapem, 28 kněží bylo vězněno v koncentračních táborech po celé Evropě. Mučednickou smrtí zahynulo sedm kněží (br. Rudolf Babula, br. Jaroslav Bendl, br. Václav Falta, br. Linhart Hodík, br. Jan Parkán, br. František Janků, br. Alois Tuháček). Odhaduje se, že v odboji bylo zapojeno 10 000 věřících CČM. Polovina z nich byla vězněna a jedna čtvrtina byla popravena či zemřela v koncentračních táborech. Kněží podporovali rodiny perzekuovaných mimo legální sociální odbory. Sloužili mše za zemřelé v koncentračních táborech i za zemřelé židy. Za tyto mše byl popraven br. farář Václav Folta z Holic. Církev vydávala falzifikáty matričních dokladů pro židovskou menšinu (křty a sňatky). Zemřelo také sto mužů v bitvě o Anglii. Další lidské ztráty byly na bojištích po boku spojenců i na straně armády v SSSR. Kněží převáděli pronásledované přes hranice, tiskli letáky a propagační materiály pro odboj. Prof. Hník pomáhá při tvorbě exilové vlády v Londýně. Pro odboj partyzánů dodávali léky a potraviny. Pomocný duchovní Vojtěch Schuck pečující o mládež v (Německém) Havlíčkově Brodě byl zapojen do ilegálního odboje. Německé úřady měly podezření, ale po celou dobu války jej nemohly usvědčit. Byl zastřelen u svého kostela dne 5. května 1945 příslušníky jednotky SS. ^[77]
4.9 Vzdělání bohoslovců po uzavření vysokých škol 1939
Po uzavření vysokých škol po 17. listopadu 1939 církev neochabuje v úsilí vzdělání bohoslovců. Bohoslovci CČM byli převedeni do škol, kde jako učitelé vyučovali náboženství. Prof. František Kovář připravoval na sklonku roku 1939 nový model výuky bohoslovců CČS(H), úměrný možnostem doby. Činil tak s podporou patriarchy G. A. Procházky. Úsilí obou z počátku roku 1940 zřídit (po uzavření vysokých škol) soukromý institut CČM pro bohoslovce nebyl úspěšný. Jednání ústředí církve a zástupců MŠNO narazila na nepochopení Němců. Výuka bohoslovců proto od roku 1940 neprobíhala jako vysokoškolská. Ústředí církve se po většinu doby protektorátu vrací k modelu výuky z přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, v němž hrála dominantní roli Kolej CČM jako prostor účelového vzdělávání a výchovy bohoslovců CČM.
Zde církev pořádá své přednášky. Jak byl s postupem času tento model z MŠNO omezován, konaly se přednášky pod hlavičkou biblických hodin přímo v náboženských obcích. I zkoušky studentů v této poloilegální formě byly uskutečňovány až do poloviny roku 1944. ÚR CČM delegovala. Nejdůležitějšími osobnostmi církve, jež se podílely na poloilegální výuce studentů za protektorátu, byli prof. František Kovář, dr. Miroslav Novák, dr. Viktor Šinták, aj. S pomocí obětavých teologů si církev zajistila plynulou linii vzdělávání duchovních, kteří po ukončení války opět přešli na Husovu fakultu.^[78]
5. CČSH po 2. sv. válce5.1 Politická a náboženská situace v poválečném Československu
Na jaře 1945 dokončila americká vojska a vojska Rudé armády osvobození československého území. Vojáci vítězných mocností zůstali v Československu do listopadu 1945, poté byli staženi.
Politický systém poválečného Československa se odvolával na tradice první republiky, jež však již do značné míry ztratil z dohledu. Po osvobození Československa převzaly organizaci a vedení v zemi národní výbory různých stupňů. Ty byly pověřeny správou do řádných voleb, jež se měly konat v roce 1946. Parlamentní demokracie byla budována jen napůl, ukotvena v Košickém vládním programu, zveřejněném v Košicích 5. dubna 1945. Zákonodárnou moc měl prezident republiky, který vydával dekrety se souhlasem přechodné vlády Národního shromáždění, ustanoveného v říjnu 1945. Pomnichovské trauma i sám fakt vřazení poválečného Československa do mocenské sféry vlivu SSSR nahrával levicovým silám v osvobozené republice. Jednalo se zde o celé koncepci poválečného uspořádání Československé republiky a jejího postavení ve světě. Bylo zjevné, že nastolení demokratického systému předmnichovské republiky není po válce realizovatelné. Vše nahrávalo posílení vlivu komunistické doktríny v československé společnosti.[79]
5.2 Postavení CČS(H) v poválečném Československu
Jeden měsíc po ukončení války obnovila svoji činnost Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká (HČEFB). Právní základ k tomu vytvořilo vládní nařízení č. 9/1945 Sb. z 25. května 1945. Na univerzitu se vrátili studenti, kteří z politických důvodů nedokončili svá studia, aby vykonali doplňkové zkoušky. Květen 1945 s Pražským povstáním a osvobozením prožila země CČS(H) se svými věřícími velmi intenzivně. Přelom přinesl životu církve řadu podstatný změn. Část Kovářových žáků pod vedením dr. M. Nováka a F. Roháče nastolila v CČS(H) ústřední národní správu (ÚNS).[80] Členy ÚNS se stali: předseda PhDr. Miroslav Novák, profesor náboženství v Praze, od roku 1939 pedagogického sboru Husovy fakulty (KSČ), místopředseda Ing. Miroslav Kouřil, architekt divadla E. F. Buriana v Praze (KSČ), tajemník PhDr. František Hub, farář CČS(H) v Praze (KSČ), Ideový referent a spirituál bohoslovců, František Roháč (KSČ), referent pro organizaci CČS(H) v pohraničním území Václav Lorenc, duchovní v Praze, správce protokolu a písárny ÚNS, hospodářský správce bohoslovecké koleje Václav Molkup (KSČ), finanční referent František Soukup.
Janu Lomozovi členové ÚNS CČS(H) zamezili opětovný návrat na místo správce pražské diecéze. Mezi Lomozem a M. Novákem dochází k názorovému střetu. Lomoz argumentuje, že zastával čestně úřad správce diecéze do svého zatčení v roce 1944, že se nedopustil kolaborace a na sklonku protektorátu byl vězněn v Terezíně. Odtud klade své nároky na návrat do úřadu.[81] ÚNS v čele s Novákem mu tento návrat neumožnila. Právě tak bylo z ÚNS zabráněno návratu místopředsedy ÚR CČM JUDr. Josefa Dvořáka do úřadu. Střety z posledních let protektorátu v CČS(H) po vzniku ÚNS v nových politických podmínkách v zemi nabyly nových forem. Zatímco protektorátní vedení církve bylo spjato především s členy agrární strany, ideovou a mocenskou oporou ÚNS se stala KSČ.[82]
6. Osobnosti církve v letech 1939-19456.1 Gustav Adolf Procházka
Jak dokládá řada svědectví, druhý patriarcha církve G. A. Procházka se po Mnichově 1938 se vší autoritou své osoby postavil na mezinárodním fóru za svou zemi i církev. Obrátil se v tomto smyslu na celou řadu politických a církevních osobností z Evropy i zámoří. „Ihned po Mnichovské dohodě čtyř velmocí žádal například arcibiskupa z Cantenbury o pozornost věnovanou otázce Československa.[83] V říjnu 1938 dal v nákladu 20 000 ks rozeslat pastorační dopis „Nedejte se klamat!“. Nepodpořil však jednání některých představitelů CČS(H) (F. Kovář, A. Spisar) se zástupci českého a srbského pravoslaví (Gorazd Pavlík).[84] G. A. Procházka se v několika prvních tíživých letech protektorátu až do své smrti snažil s dalšími biskupy CČS(H) (Kordule, Stejskal) prosazovat zájmy své církve vůči vládě protektorátu.[85] Již těžce nemocný patriarcha přijímá předsednictví v nově utvořeném Kuratoriu duchovenské výchovy ÚR CČM (založeném dne 11. září 1941) s cílem podpory výchovy a výuky bohoslovců a adeptů učitelské činnosti církve.[86] G. A. Procházka zemřel po těžké nemoci dne 9. února 1942.[87]
6.2 Ferdinand Stibor
Biskup Ferdinand Stibor se za CČM rozloučil se zesnulým patriarchou G. A. Procházkou dne 12. února 1942 v kostele Sv. Mikuláše v Praze.[88] Pak byl pověřen jako senior biskupského sboru ve věku 71 let nelehkou správou celé církve. Cesty do Prahy, jež vykonával jednou měsíčně, pro něj byly v jeho vysokém věku značně náročné. I sama vzdálenost mezi Prahou a místem jeho působiště na Moravě situaci ztěžovala. Stiborova nepřítomnost v Praze posilovala vliv JUDr. Josefa Dvořáka v jeho rozhodování o směřování CČS(H) ve válečné etapě jejích dějin.[89] Zabránil odvodu řady bohoslovců na nucené práce do Říše tím, že jim zajistil činnost v církvi. Učinil to tak, že do služeb CČM vřadil řadu bohoslovců, jimž bylo uděleno jáhenské svěcení. Tím se na ně jako na duchovní nevztahovala podle říšského práva odvodová povinnost.[90] Byl i mezi čtyřmi kandidáty na volbu nového patriarchy CČM.[91] Zůstal ve službě správce CČS(H) až do řádné volby nového patriarchy v roce 1946.
6.3 R. J. Stejskal
Biskup Stejskal pomohl zájmům CČS(H) především při jednání se zástupci nově vzniklého Slovenského štátu v roce 1939 (nejdůležitější jednání konal s ThDr. Jozefem Tisem). Kněze CČS(H) působící na Slovensku a Podkarpatské Rusi převedl i s rodinami do bezpečí na území Čech a Moravy, kde mohli nadále duchovensky působit. Dále se zasazoval (neúspěšně) o ochranu majetku CČS(H) na území Slovenského štátu. ÚR CČS(H) doporučil, aby se laici naší církve přehlásili členstvím na území Slovenského štátu a Polska pod tamní luterské církve.[92]
6.4 František Kovář
Byl jednou z předních postav celého období dějin CČS(H) za protektorátu. Jeho morální a názorové postoje jsou pevné a na straně jeho církve. Na počátku protektorátu se snažil o převedení vysokoškolské výuky církve do modelu odpovídajícího době. Sám byl po zrušení vysokých škol v protektorátu penzionován.[93] Ve výuce pokračoval poloilegálně, přednášel v rámci biblických hodin v náboženských obcích.[94] Publikoval v Náboženské revue, psal články pro Český zápas, vydal vynikající vědecky erudovaný výklad k Markovu evangeliu, výklad Janova evangelia i 1. a 2. listu do Korintu. V druhé polovině protektorátu se stáhl do ústraní.[95] I odtud se však snažil tlumit střety mezi znesvářenými proudy liberální pravice a radikální levice v ÚR CČM a Jednotě duchovenstva CČM. Pro tyto a další své aktivity a postoje za války si získal důvěru řady duchovních a laiků v církvi.
6.5 Miroslav Novák
Novák již před Mnichovem pro svou církev pracoval v řadě ekumenických organizací. Důležitou úlohu sehrál (veden F. Kovářem a G. A. Procházkou) ve vyjednávání s Deutsche Christen. Usiloval o udržení zásadního odstupu své církve od této organizace.[96] Za války se intenzivně věnoval výuce bohoslovců a výchově mládeže v NO. Po úmrtí patriarchy Procházky Miroslav Novák vyjádřil nesouhlas s modely řízení ÚR CČM JUDr. J. Dvořáka. Společně s F. Roháčem si během protektorátu získal silný vliv na budoucí generaci duchovních. Svým jednáním i politickou angažovaností ovlivnil směřování části mládeže církve k levici na sklonku války. Tato snaha v církvi má důležitý předěl v ustavení nucené správy CČS(H) 1945 – 1946, v jejímž čele se Novák ocitl.
6.6 Rudolf Cech
Prvních létech protektorátu byl důležitou osobností CČM duchovní Rudol Ceh. Hned po tragických mnichovských událostech žádá o přeložení do některé z náboženských obcí v pohraničí.^[97]. Po 15. březnu 1939 se mnohé v Cehově životě mění. Je ustanoven zmocněncem druhého patriarchy CČS(H) Gustava Adolfa Procházky. Ústřední rada faráře Ceha pověří vyjednáváním s Konrádem Henleinem o osudu náboženských obcí CČS(H) v Sudetech. Na prahu protektorátu Ceh vede ústředí CČS(H) k navázání kontaktů s Deutsche Christen.[98] Sám organizuje návštěvu říšského biskupa Ludviga Müllera u patriarchy G. A. Procházky v září 1940 v Praze. V roce 1941 navštívil Ceh říšského biskupa Müllera v Berlíně. Po návratu odtud projevil zájem pracovat při ústředí CČM jako referent pro styk s německými úřady. Toto přání již nedošlo naplnění. Ceh byl odveden v roce 1941 do Wehrmachtu, kde působil jako zdravotník.[99]
6.7 František Roháč
V prvních měsících roku 1940 se z pověření patriarchy Procházky podílel na přípravě plánu zřízení soukromé školy CČM pro bohoslovce, o němž bylo jednáno mezi ústředím církve a MŠNO. Byl pověřen výukou filosofie náboženství.[100] Během protektorátu zaujímá stále více politicky radikálně levicové postoje. Po smrti druhého patriarchy CČS(H) G. A. Procházky v době neshod s ÚR CČM v otázkách volby nového patriarchy reagoval článkem Právní a mravní (in: Svoboda svědomí).[101] Byl z ÚR CČM zbaven funkce komisaře pro zkoušky v oboru filosofie náboženství a měl být poslán 60 km od Prahy, jako pomocný duchovní. V té době těžce onemocněl a musel být hospitalizován a operován. Po válce se F. Roháč stal členem národní správy CČS(H).[102]
6.8 Matěj Pavlík (biskup Gorazd)
Po vítězství svobodného křesťanského křídla v CČS(H) roku 1924 se biskup Gorazd s touto církví rozchází. O užší spolupráci s CČS(H) se snaží na prahu druhé republiky. Tyto snahy však patriarcha Procházka nepodpořil. Mučedník biskup Gorazd se stal důležitou postavou v době odboje v protektorátu. Pomáhal ukrýt parašutisty, kteří připravili odbojové akce na území protektorátu. O jejich úkrytu v kostelní kryptě sv. Cyrila a Metoděje byl obeznámen 11. června 1942. Po jejich smrti 24. června 1942 byl biskup Gorazd zatčen, 3. září souzen a další den popraven. [103]
7. Závěr
V závěru své práce bych posoudil období protektorátu, jako dobu nesvobody a útlaku pro duchovní i laiky CČSH. Doba války v mnohém pozastavila vývoj svobodné církve. Zároveň se v této době úzce profilovaly charaktery osob, které v dané dějinné zkoušce nesly na svých bedrech břímě odpovědnosti za tvář i budoucnost CČSH a to během válečných útrap, ale i po osvobození naší republiky.
CČSH obstála v období protektorátu. Její čelní představitelé odvrátili snahy Deutsche Christen usilující o nacizaci české společnosti s využitím CČM. Její duchovní i laici přinesli četné oběti a svým příkladem obětovali svůj život za život bližních. Svým konáním se přiblížili učení Krista, jehož evangelium naplňovali. Mravní autority v čele církve povzbuzovaly národ po dobu celé 2. světové války. I v čase perzekuce dokázali věřící CČS(H) budovat sbory, vést bohatý duchovní i kulturní život postavený na víře v náboženských obcích. Tento způsob boje přiváděl mnohé nové věřící do společenství CČS(H).
Po úmrtí Gustava Adolfa Procházky došlo k ideové polemice vedoucí k politickému štěpení. Tento zápas v posledních letech války předznamenal na dlouhá léta myšlenkový kurz i postavení CČSH ve společnosti. Pod vedením ÚNS CČS(H) provedla necitlivou eliminaci demokratických prvků, které byly fundamentem při jejím vzniku v roce 1920. Tímto zásahem destabilizovala život církve a otevřela prostor levicové orientace CČS(H). Tento fakt se odráží i na dnešní podobě církve. Neboť některá stigmata z let 1942-1946 nese na svém těle CČSH do dnešní doby.
Summary
Církev československá v období protektorátu 1939-1945
The Czechoslovak Church in the period of protectorate 1939-1945
Jan Hlavsa

At the end of my work I would assess the period of protectorate as a period of oppression for the clergymen and laymen of the Czechoslovak Church. The war period in many aspects stalled the development of the free church. At the same time at that period of time new characters of people, who were caring a big burden on their shoulders concerning the responsibility for the church form and future whether during the war times or after the liberation of our republic, were being shaped.
The Czechoslovak Church stood the test in the period of protectorate. Its core representatives turned away the Deutsche Christen effort striving for implanting nacisism in the Czech society by using the Czechomoravian Church. Its clergymen and laymen brought many victims and by their acts of living sacrificed their lives for the lives of other people. By their acts they drew themselves closer to the Christ´s teaching. Ethical authorities of the Church were during the whole period of the World War II supporting the nation. Even in the time of persecution the believers of the Czechoslovak Church managed to build church bodies and lead rich spiritual and cultural lives based on the faith. This way of fighting also brought many other believers into the comunity of the Czechoslovak Church.
After the death of Gustav Adolf Procházka there were ideological polemics leading to a political fission. This fight in the last years of the war prefigured a new direction and position of the Czechoslovak Church in the society for a long time. The democratic element present at the establishment in 1920, which were the fundamental part of the Czechoslovak Church, were also eliminated.This intervention destabilized the life of the Church and opened the space for the left-wing orientation of the Czechoslovak Church. This fact is present in the Church even nowadays since some of the stigmata of the years 1942-46 has been the Czechoslovak Church carrying on its body until now.






Obrazová příloha
Obrázek 1: Mapa druhé republiky

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Druh%C3%A1_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_republika_1938.png

Obrázek 2: Miss Lee
Zdroj:Oto Rutrle: Miss Lee odjela, in: Český zápas, roč. 22, č.7/1939, s.3

Obrázek 3: Jan Opletal

Zdroj: http://blisty.cz/art/20667.html



Obrázek 4: Parte Jan Opletal

Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Parte_-_Jan_Opletal.gif

Obrázek 5: Český zápas, ročník XXIII, č. 18/1940 – Změna názvu církve

Zdroj: Český zápas, ročník XXIII, č. 18/1940, str.1








Obrázek 6: Patriarcha Gustav Adolf Procházka

Zdroj: http://www.ccshhk.cz/?page=dr_biskup&ID=386



Obrázek 7: Patriarcha František Kovář
Zdroj: http://ccshjicin.sweb.cz/obr/kovar.jpg


Seznam použitých zkratek
CČM Církev českomoravská
CČS Církev československá
CČS(H) Církev československá (husitská)
CČSH Církev československá husitská
ČCE Českobratrská církev evangelická
DR CČS(H) Diecézní rada Církve československé (husitské)
HČEFB Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká
IARF International Association for Religious Freedom
KSČ Komunistická strana Československa
MŠNO Ministerstvo školství a národní osvěty
Náboženská revue CČS Náboženská revue Církve československé
NO CČS(H) Náboženská obec Církve československé (husitské)
NSDAP Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (Národně socialistická německá dělnická strana)
RAFK Rodinný archív Františka Kováře
ÚAM CČS(H) Ústřední archív a muzeum Církve československé (husitské)
UK Universita Karlova
ÚMV ÚR CČS(H) Ústřední mírový výbor ÚR CČS(H)
ÚNS CČS Ústřední národní správa Církve československé
ÚR CČS(H)/ CČM Ústřední rada Církve československé (husitské)/ Církve českomoravské
ÚSJM CČS Ústřední svaz Jednot mládeže Církve československé
ÚSP CČS Ústředí sociální práce Církve československé
ÚV JD CČS Ústřední výbor Jednoty duchovenstva Církve československé

[1] Felix Gilbert, David Clay Large, Konec evropské éry, Mladá fronta, Praha 2003, s. 334-339.
[2] František Hub, Křesťan a ohrožený stát, in: Náboženská revue CČS, roč. 10 č. 2 / 1938, s 148- 151. Autor textu hovoří o přístupu věřících a otázce porušení přikázání desatera nezabiješ. Tím zdůrazňuje poslání a význam dvou nosných svátků Nového Zákona, kterými církev slaví radost narození ve svátku Vánoc a svátku zmrtvýchvstání Velikonoc. Chápe nedokonalost křesťanství a není spokojen s myšlenkou, že křesťanství dosti nevniklo do lidských duší. Hlavní problém dr. Hub vidí v uznání církve jako státního náboženství, který má počátek v době ukončení pronásledování křesťanů r. 313 po Kristu císařem Konstantinem a vleklé koketérie se státní mocí prolínající se s politikařením.
[3] Obrázková příloha, Obrázek 7
[4] Jan B. Kozák, O našich úkolech, in: Český zápas, ročník 15, č. 1/1932 s. 1-2. Dále se dr. Kozák ve své přednášce zabýval možnou zdravou mírou angažovanosti církve na politickém poli: „V naší době musí být náboženství vyšším zdůvodněním lidských práv, o něž se dnes bojuje. A přesto nesmí zapomenout, že církev má být nepolitická. Rozumím tomu tak: jsem nepolitický, dokud myslím, a politický, když jednám. To znamená. Církev nesmí si nechat diktovat žádnou politickou stranou, ale musí svým vlivem zasahovat do politického dění, jako svaz občanů pro šíření důvěry a přátelství.“
[5] Jaroslav Hrdlička, Život a dílo prof. Františka Kováře. Příběh patriarchy a učence, L. Marek, Brno 2007, s. 236-237.
[6] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007),s. 237.
[7] František Kovář, K situaci v Německu, in: Náboženská revue CČS, roč. 8, č. 2-1936, s. 108.
[8] František M. Hník, Církev a stát, in: Náboženské revue CČS, roč. 10 č. 2/1938.s. 67-68. Autor studie se na Oxfordské konferenci vyjádřil k postavení církví v Evropě na sklonku třicátých let minulého století. Poukázal, že vzestup autoritativních států zde potlačuje přirozený vývoj zákona v duchu Božího vedení a podporuje tedy sekularizační proces. „Zesvětštění veřejného života se stalo jedním z charakteristických znaků našeho věku. Přitom se nejedná jen o trpný odklon od ústředních zásad křesťanského životního názoru. Světská společnost, opřená o totalitní nároky držitelů politické moci, chce sama rozhodovat na mnoha místech o smyslu života osobního i pospolitého. (...) Z křesťanského hlediska představuje politický vývoj části moderního lidstva k totalitním státním režimům zneklidňující znamení."
[9] Obrázková příloha, Obrázek 6
[10] Gustav Adolf Procházka, Výzva Církve československé k národní bdělosti, in: Český zápas, roč. 21, č. 12/ 1938, s. 92
[11] Gustav Adolf Procházka, Výzva k mobilizaci, in: Český zápas, roč. 21 č. 39/1938, s. 2.
[12] Gustav Adolf Procházka, Všem bratrským radám starších a farním úřadům CČS, in: Český zápas, roč. 21 č. 39/1938, s. 2
[13] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007),s. 252-253.

[14] Rudolf Urban, Církev československá, P. Marek, Brno 2011, sazba k tisku, s. 125.
[15] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 125.
[16] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 125. „Větší ztráty utrpěla církev v územích postoupených Polsku. V obvodu Bohumín měla v roce 1930 věřících 7 819. To bylo 15,3 % obyvatelstva. Polské úřady ihned po obsazení země vykázaly faráře Církve československé, znemožňovaly činnost sborů a obsadily farnosti. Sbor Církve československé v Rychvaldu byl dne 15. srpna 1939 vysvěcen na katolický kostel. ^[16] Už o půl měsíce později byla tato oblast připojena k Hornímu Slezsku. V této době přináležitosti k říši nechalo mnoho členů Církve československé své děti pokřtít v jiných církvích. Tyto ročníky zde Církvi československé chybí, a to i poté, co bylo její působení opět povoleno; celkově slezská diecéze, sama o sobě už beztak dosti malá, utrpěla kvůli událostem let 1938–1945 největší ztráty. V roce 1938 ztratila církev v moravsko-slezské oblasti asi 30 000 přívrženců, z nichž většina se nestěhovala do vnitrozemí, jak tomu bylo v Čechách.“

[17] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 126.
[18] Jan Rataj, O autoritativní národní stát. Ideologické proměny české politiky v druhé republice 1938-1939, Karolinum, Praha 1997, s. 11-12. Během jedné noci byl zábor území o rozloze 29 000 km² přičleněn k Třetí říši. Dne 2. října 1938 obsadilo Polsko oblast Těšínska v celkové rozloze 1 000 km². Maďarsku připadla část jižního Slovenska a část Podkarpatské Rusi o rozloze 12 000 km². Hraniční ztráty Československa v roce 1938 činili 30% původní rozlohy státu. Druhá republika se svými 98 912 km² klesla ze třináctého místa v Evropě, kde byla před Mnichovem, na místo sedmnácté. Viz Obrázková příloha, Obrázek 1. Ještě více se prohloubil strategicky nevýhodný tvar československého státu. V nepoměru ke značné délce (900 km) stála nepatrná šířka (průměrně 150 km). Česko - Slovensko bylo vedle Chile nejužším státem světa. Chile však mělo uchovány přirozené hranice na východě Andy a na západě Tichý oceán.
[19] Jaroslav Hrdlička, Patriarcha Dr. Miroslav Novák, Život mezi svastikou a rudou hvězdou, L. Marek, Brno, 2010, s. 46-47.
[20]Jan Rataj, cit. dílo (1997), s. 14.
[21] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 127.
[22] Gustav Adolf Procházka, Všem věrným Čechům, in: Český zápas, roč. 21 č. 44/1938, s. 1-2
[23] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo ( 2007), s. 242; srov. též Zápis ze schůze ÚR CČS(H) z 12. ledna 1938 k č. j. 226/38, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČS(H) z roku 1938, ÚAM CČS(H). Pro pozvání Hníka do Oxfordu byla důležitá příprava vydání jeho knihy Pohnutky dobročinnosti v křesťanství do anglického jazyka (The Philantropic Motives in Christianity, vyšla 1938).
[24] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo ( 2007), s. 242; srov. též Zápis ze schůze ÚR CČS(H) z 6. dubna 1938 k č. j. 3256, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČS(H) z roku 1938, ÚAM CČS(H).
[25] Zápis ze schůze ÚR CČS(H) z 6. září 1939 k č.j.7258, 7680, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČS(H) z roku 1939, ÚAM CČS(H).
[26] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 126.
[27] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 115.
[28] Berta Mildová-Bílková, Sociální práce za války, in: Ročenka dětského domova dr. Karla Farského v Jílovém 1946, Odbor sociální práce CČS, Praha 1945, s. 24-26; srov. též Olga Líbalová-Hedvika Zimmermannová, Historie sociální práce v CČS(H), in: 90 let Církve československé husitské, CČS(H), ÚR CČS(H), Praha 2010, s. 232.
[29] Obrázková příloha, Obrázek 2
[30] Berta Mildová-Bílková, Výroční zpráva – ústředí sociální práce v CČS, Blahoslav 1938, s.9-10
[31] Gustav Adolf Procházka, cit. dílo (1938), s. 2
[32] Jan Gebhart, Jan Kuklík, Druhá republika 1938-1939, náklad Paseka, Praha 2004.s.239-240.
[33] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo ( 2007), s. 245-246; Zápis ze schůze ÚR CČS(H) z 3. září 1939, č. j. 6666, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČS(H) z roku 1939, ÚAM CČS(H).
[34]Anonym, Zpráva ze Slovenska, in: Český zápas, roč. 22 č. 18/1939, s. 3. „Podle prohlášení předsedy slovenské vlády Dr. J. Tiso, stává se Slovensko římskokatolickým státem. Zájmy církve římskokatolické – pravil Dr. Tiso – budou plně respektovány. Katolický život na Slovensku bude s to od nynějška se rozvíjet jako dosud nikdy. Slovensko prožívá znovuzrození římského katolicismu. Slovenská vláda učinila opatření, aby život katolické církve se stal silnějším.“
[35] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo ( 2007), s. 247; srov. též Miloslav Kaňák, Církev československá husitská v boji proti nacismu, in: Theologická revue, roč. 46, č.2/ 1975, s. 30. Podkarpatská Rus, nejvýchodnější část československého státu, byla anektována Maďarskem.
[36] Pavel Mates, Druhá republika, in: Dějiny československého státu a práva (1918-1945), Doplněk, Brno 1992, s.98.
[37] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 248; Zápis ze schůze ÚR CČS(H) z 15. března 1939, č.j.541, 2618, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČS(H) z roku 1939, ÚAM CČS(H).
[38] ÚR CČS(H)-Ministerstvu pro církevní záležitosti v Berlíně, Koncept listu z 15. ledna 1939, Archív Františka Kováře.
[39] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 244-245.
[40] ÚR CČS(H)-Ministerstvu pro církevní záležitosti v Berlíně, Koncept listu z 15. ledna 1939, Archív Františka Kováře.
[41] Zápis ze schůze ÚR CČS(H) z 11. března 1939, č. j. 2100, 2200, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČS(H) z roku 1939, ÚAM CČS(H).
[42] Anonym, Poznámky, in: Český zápas, ročník 22 č.15/1939, s.2 I z území zabraných Polskem byli kněží CČS(H) vyhnáni.
[43] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 125; srov. též Václav Kadeřávek, In memoriam patriarchy dr. G. A. Procházky, in: Theologická revue, roč.5, č. 1/ 1972, s. 35–38.
[44] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 127; srov. též Karel Háňavka, …., in: Český Zápas č. 21 ze dne 25. 5. 1939; František Kovář, V Protektorátu, in: Náboženská revue CČM, roč. 11, č. 2/ 1939, s. 67. Problematice změny názvu CČS(H) se věnoval na počátku protektorátu publicisticky i F. Kovář. Konstatoval, že jméno církve je součástí její ústavy. Tu může změnit jen církevní sněm, jehož usnesení potřebují ještě schválení státu, mají-li mít veřejnoprávní platnost. Sněm byl připravován ke svolání na rok 1940. „Je tedy pravděpodobno, že název naší církve bude v zájmu veřejnoprávních důsledků upraven úředním opatřením vlády Protektorátu. Ale takové opatření může mít jen přechodný ráz. Definitivní změna názvu církve může být provedena teprve církevním sněmem a nabýt veřejnoprávního uznání schválením vlády.“

[45] Obrázková příloha, Obrázek 5
[46] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 128.
[47] Pavel Helan-Příspěvek ke vztahu Československé (Českomoravské) církve…, s. 71; Informace MŠNO o změně názvu CČS(H) na CČM byla otištěna ve Věstníku MŠNO, roč.22, č.5/ 1940. Právní kontinuita byla i po změně zaručena.
[48] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo ( 2007), s. 259. „Kovář měl i v době nacistické okupace Čech a Moravy odvahu vyslovit, že Ježíš byl Žid, že jeho poslání bylo nejen všelidské, ale i národně sebezáchovné.“
[49] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2010), s. 56. Po celou dobu protektorátu ve výuce a státních zkouškách figuruje Starý zákon, jako nedílná součást k pochopení Kristova evangelia. I nadále byl vyučován jako předmět hebrejský jazyk.
[50]Pavel Helan, Příspěvek ke vztahu CČM k Židům v Protektorátu Čechy a Morava, in: Theologické revue, r. 70 č. 4/99, s. 71-73 .
[51] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 127.
[52] Martina Kotlíková, Rudolf Ceh - Němec a oddaný kněz Církve československé ve složitém období let 1934 - 1950, in: Pavel Marek a Jiří Hanuš (ed.), Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno 2006, s. 477 a násl; srov. též Vladimír Sakař, Církev československá (husitská) za druhé světové války, in: Informační bulletin HSPAOČR Veritas, č. 11/ 2002, s. 12.
[53] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2010), s. 60-61; Zápis ze schůze ÚR CČS z 21. června 1939, mimo čj., Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČS, ÚAM CČS(H).
[54] Miroslav Novák, Zpráva: CČS a němečtí křesťané roku 1941, ÚAM CČS(H), fond ÚNS - dr. Miroslav Novák.
[55] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2010), s. 61; srov. též Zápis ze schůze ÚR CČM z 7. září 1940, čj. 11833, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČM, ÚAM CČS(H).
[56] Vladimír Červený, Třikrát odboj a pokaždé jinak, in: Pavel Marek a Jiří Hanuš (ed.), Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno 2006, s. 451. Biskup Müller byl osobností, jež prošla velmi složitým vývojem zahrnujícím císařství, první světovou válku, Výmarskou republiku, diktaturu nacistů a druhou světovou válku. Do nacistické NSDAP vstoupil již v roce 1931. Stál u zrodu Deutsche Christen, jež roku 1933 ovládlo Německou evangelickou církev (Deutsche Evangelische Kirche). Do jejího čela se Müller dostal pro svou blízkost A. Hitlerovi. Po pádu nacismu říšský biskup 31. června 1945 spáchal sebevraždu.
[57] Zápis ze schůze ÚR CČM z 12. prosince 1940, čj. 16223, 16619, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČM z roku 1940, ÚAM CČS(H).
[58] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2010), s. 63-64.
[59] Rudolf Ceh - Miroslavu Novákovi, dopis z 13. února 1941, ÚAM CČS(H), fond ÚNS - dr. Miroslav Novák.
[60] Miroslav Novák, Zpráva: CČS a Němečtí křesťané roku 1940 - 41, ÚAM CČS(H), fond ÚNS - dr. Miroslav Novák.
[61] Miroslav Novák, Pracovní sjezd v Eisenachu, in: Náboženská revue CČM, roč. 13, č. 3/ 1941, s. 183.
[62] Miroslav Novák, Náboženství musí být osvícení. Rozhovor s pražským biskupem CČS, in: Partyzán. Týdeník sdružení českých partyzánů, roč. 2, č. 25/ 1947, s. 5.
[63] Smuteční oznámení ÚR CČM o smrti patriarchy Gustava A. Procházky z 9. února 1942, Archív Františka Kováře.
[64] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 278; srov. též Ferdinand Stibor, Promluva nad rakví br. patriarchy G. A. Procházky, in: Český zápas, roč.25, č.9/ 1942.
[65] František Kovář, Jeho živý temperament, in: Český zápas, roč.25, č.8-1942.
[66] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 279.
[67] Zápis ze schůze ÚR CČM z 14. března 1942, č.j.3404, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČM z roku 1942, ÚAM CČS(H).
[68] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 280.
[69] František Kovář, O základních motivech našeho domácího odboje. Z cyklu přednášek na téma Zač jsme bojovali. Uspořádalo sdružení žen CČS(H) 24. dubna 1947 v Obecním domě v Praze, ÚAM CČS(H), fond Františka Kováře.
[70] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 281; srov. též Zápis ze schůze ÚR CČM z 23. května 1942, č. j. 6269, 6083, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČM z roku 1942, ÚAM CČS(H).
[71] Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 128-129. „V červnu 1944 musel Jan Lomoz na žádost ministerstva školství odstoupit ze své pozice správce pražské diecéze a správu také této diecéze převzal biskup Stibor. Jako svého zástupce jmenoval Karla Vodičku. Lomoz se opět stal tajemníkem diecéze, jímž byl už i dříve, ale tento krok nepovolilo ministerstvo školství, kde měla Církev československá v osobě sekčního rady Ondřeje Charváta sice dobromyslného, ale bezmocného zastánce. (…) Dne 14. prosince 1944 byl J. Lomoz zatčen gestapem (…).“; srov. též Jan Lomoz, Ve spárech Gestapa. ČZ č. 5 ze dne 12. 7. 1945; Karel Vodička, Církev za druhé světové války. ČZ č. 31–32 ze dne 6. 8. 1970.

[72] ÚNS-MŠO, list z 13. listopadu 1945. č.j.13160/45, ÚAM CČS(H), fond ÚMS-Miroslav Novák.
[73] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 281; srov. též František Roháč, Právní a mravní, in: Svoboda svědomí, roč.15, č.5/ 1942, s.65 nn.
[74] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 281; srov. též Zápis ze schůze ÚR CČM z 23. května 1942, č. j. 6263, Kniha zápisů ze schůzí ÚR CČM z roku 1942, ÚAM CČS(H).
[75] 90 let Církve československé husitské, CČS(H), ÚR CČS(H), Praha 2010, s.79, František Roháč, Jan Opletal - Symbol, in: Český zápas, r. 28/B č. 21-22 s .83 Na tryzně konané za MUC. Jana Opletala z roku 1945 František Roháč vzpomíná:„Nepadl pro svůj program, nýbrž pro úmysl násilí, namířeného na mladou československou inteligenci, jako dědičku tradic zápasu o svobodu a pokrok.“Obrázková příloha, Obrázek 3; Obrázek 4.

[76] Milena Šimsová, Prošli jsme v jeho síle, článek: Pavel Helan, Kalich, 2003, s. 213
[77] Milena Šimsová, cit. dílo s. 213; Rudolf Urban, cit. dílo (2011), s. 130-131. O ztrátách CČS(H) za druhé světové války ve své práci z dějin naší církve svědčí i R. Urban: „Z 293 aktivních duchovních církve se jich 57 účastnilo v odboji. Z nich (…) bylo 28 uvězněno v koncentračních táborech a věznicích, jeden z nich po celou dobu války. V koncentračních táborech zahynulo (…) šest kněží. (…) Jmenovitě se podařilo určit následující duchovní jako oběti války: Farář Rudolf Babula z Uherského Brodu, který zahynul v posledních měsících války v Mauthausenu. Jáhen František Janků zemřel již 17. května 1942 v Osvětimi. Katecheta a kněz Jan Ev. Parkán z Kolína byl za války zastřelen v Lipsku. Z východočeské diecéze byla ještě uvedena smrt faráře Falty a manželky faráře Boudové. Patrně nejznámějším představitelem církve, který se stal obětí války, byl Alois Tuháček, spolutvůrce liturgie Církve československé. Dne 8. června 1944 byl odsouzen na 15 let do vězení (jeho manželka na tři roky) a zemřel 16. února 1945 při transportu z věznice Gollnow následkem zranění, které utrpěl v Hamburku. (…) Také mezi oběťmi z Lidic bylo deset členů církve, i patnáctiletý chlapec. “

[78] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007), s. 265-266. Neschválený návrh na pedagogický sbor nového vzdělávacího institutu v roce 1940 počítal s těmito pedagogy : „ Starý Zákon zde měl vyučovat Dr. Miroslav Novák, Nový Zákon duchovní František Moc, praktickou teologii Dr. Otto Rutrle, systematickou teologii Zdeněk Trtík, historii Dr. Viktor Šinták, filosofii náboženství František Roháč, řečtinu prof. Václav Kocourek a církevní právo diecézní tajemník Jan Lomoz.
[79] Karel Kaplan, Pravda o Československu, Panorama, Praha 1990 s.159-180
[80] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2010) s.74-75 ÚSN vešla v platnost výnosem MŠO dne 14. května 1945, čj. 25967/ 45/ 2.
[81] Jan Lomoz , Ve spárech Gestapa, in: Český zápas roč. 28,č.5/1945 „Proto budeme přinášet svědectví těch, kteří prošli peklem nacistických a fašistických mučíren a koncentračních táborů. Ať zde stojí dlouho jako svědectví přítomnosti i obžaloby před budoucím za to, do jakých závratných hloubek a hrůz klesne člověk, když se sám nastolí na trůn Boží a přestane věřit v Boha lásky a spravedlnosti, Ježíšova milujícího Otce všech lidí, spoléhat na něho a poslouchat ho.“

[82] Jaroslav Hrdlička cit. dílo (2010) s. 79-82
[83] Kniha zápisů ze schůze ÚR CČS(H), ÚAM CČS(H), zápis ze schůze ÚR CČS(H) z 13. října 1938 k čj. 8576
[84] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 240
[85] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 244
[86] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 265. Kniha zápisů ze schůze ÚR CČM, ÚAM CČS(H), Zápis ze schůze ÚR CČM z 1. listopadu 1941, čj. 12333
[87] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 277
[88] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 278
[89] Jaroslav Hrdlička, 90 let Církve československé husitské, CČS(H), ÚR CČS(H), Praha 2010, s. 82
[90] Z ústní výpovědi bratra faráře Rudolfa Němce faráře z Řevnic svědka, který přijal jáhenské svěcení od bratra Ferdinanda Stibora v roce 1940
[91] Jaroslav Hrdlička cit. dílo (2007) s. 280
[92] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 248
[93] MŠNO - Františku Kovářovi, dopis z 6. června 1940, čj. 72822/40, Archív Františka Kováře.
[94] František Kovář, Víra v Boha v Novém zákoně, rukopis přednášky z 2. března 1939 v NO CČSH Praha – Vinohrady, ÚAM CČS(H)
[95] František Kovář, Životopis RAFK
[96]Jaroslav Hrdlička, cit dílo (2007), s. 264. Od sbližování s Deutsche Christen jej odradily jejich rasové teorie, podceňování Starého a Nového zákona i Ježíšova Mesiášství, agresivní antižidovství i hypotézy o Kristově rasovém původu.
[97] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s.248.
[98] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 256-257
[99] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 274-275
[100] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 265
[101]Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 281 srov. též František Roháč, Právní a mravní, in:. Svoboda Svědomí, roč.15, č. 5/1942, s 65 a násl.
[102] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2010) s. 79, Zpráva ÚNS CČS v Praze pro MŠO z 24. května 1945, čj. 5168/45, ÚAM CČS(H), fond ÚNS – Dr. Miroslav Novák

[103] Jaroslav Hrdlička, cit. dílo (2007) s. 283

Seznam odborné literatury

Literatura

(anonym) Pověření vedení CČS, in: Věstník MŠO, roč. 1 č.2/1945.
Ceh Rudolf - Miroslavu Novákovi, dopis z 13. února 1941, ÚAM CČS(H)
Gilbert Felix, Clay Large David, Konec evropské éry. Dějiny Evropy 1890-1990, nákladem Mladá fronta, Praha 2003.
Gebhart Jan, Kuklík Jan, Druhá republika 1938-1939, náklad Paseka, Praha 2004.
Helan Pavel, Církev československá (CČS), in: Prošli jsme v jeho síle. Evangelíci v čase druhé světové války, uspořádala Milena Šimková, nákladem Kalich, Praha 2003.
Helan Pavel, Příspěvek ke vztahu Československé (Českomoravské) církve k Židům v období Protektorátu Čechy a Morava, in: Teologická revue UK HTF, roč. 70, č.4/1999.
Hrdlička Jaroslav, Život a dílo prof. Františka Kováře Příběh patriarchy a učence, nákladem L. Marek, Brno 2007.
Hrdlička Jaroslav, Patriarcha Dr. Miroslav Novák Život mezi svastikou a rudou hvězdou, nákladem L. Marek, Brno 2010.
Kaňák Miloslav, Církev československá husitská v boji proti nacismu, in: Theologická revue CČS(H), roč. 46, č.2/1975.
Karel Kaplan, Pravda o Československu 1945-1948, náklad Panorama, Praha 1990.
Kniha zápisu ze schůze ÚR CČS(H), ÚAM CČS(H), Zápis ze schůze ÚR CČS(H) z 3. září 1939, čj. 6709
Kniha zápisu ze schůze ÚR CČS(H), ÚAM CČS(H), Zápis ze schůze ÚR CČM z 22. srpna 1940. čj. 9493
Kovář František, Vzpomínka, in: Blahoslav, Praha 1957.
Kovář František, Víra v Boha v Novém zákoně, rukopis přednášky z 2. března 1939 v NO CČSH Praha – Vinohrady, ÚAM CČS(H)
Kovář František – Antonínu Procházkovi, dopis z 20. března 1940
Kovář František, Životopis RAFK
Kučera Zdeněk, Šestý patriarcha CČS(H) sedmdesátníkem, in: Teologická revue UK HTF, roč. 70, č.2/1999.
Lomoz Jan, Ve spárech Gestapa, in: Český zápas roč. 28,č.5/1945.
Mates Pavel, Druhá republika, in: Dějiny československého státu a práva (1918-1945), nákladem Doplněk, Brno 1992.
Mildová Berta -Bílková, Výroční zpráva – ústředí sociální práce v CČS, in: Blahoslav 1938.
MŠNO – Františku Kovářovi, dopis z 6. června 1940, čj. 72822/40
Novák Miroslav, Pracovní sjezd v Eisenachu, in: Náboženské revue CČM, roč. 13, č.3/1941.
Roháč František, Dr. J. B. Kozák o našich úkolech, in: Český zápas, roč 15, č.1/1932.
Roháč František, Právní a mravní, in:. Svoboda Svědomí, roč.15, č. 5/1942, s 65 a násl.
Rupnik Jacques, Dějiny komunistické strany Československa, Academika, Praha 2002.
Urban Rudolf, Československá církev, P. Marek, Brno 2011.
Výstava 30 let Církve československé, katalog, nákladem Blahoslav, Praha 1950.
90 let Církve československé husitské, CČS(H), ÚR CČS(H), Praha 2010