V běžném životě mají lidé tendenci vyhýbat se objektům, lidem nebo situacím, které s sebou nesou riziko infekce patogeny. Vyhýbavé chování bývá zprostředkováno pocitem znechucení. Právě znechucení by mělo být součástí behaviorálního imunitního systému, který se skládá z řady psychologických a behaviorálních mechanismů, chránícího nás před možným infekcemi. O ontogenezi znechucení ovšem zatím víme velmi málo. Děti přibližně do dvou let života tolerují spoustu podnětů, které dospělým přijdou nechutné a zkoumají (včetně ochutnávání) mnoho objektů kolem sebe bez ohledu na riziko nákazy. Zdá se, že pocit znechucení se u dítěte objevuje s přibývajícím věkem a schopností abstraktního myšlení jako je koncept nákazy a kontaminace. Znechucení vyvolávají podněty od vizuálních po čichové a taktilní. Vizuální podněty byly v dosavadní literatuře nejčastěji prozkoumávány, ovšem vnímání funguje multimodálně a vyvolání znechucení a jeho míru ovlivňuje více smyslů. Tato diplomová práce se zaměřuje na vliv odorantů na vyvolávání pocitu znechucení u 100 dětí (50 chlapců, 50 dívek) ve věku 4-6 let vystavených vizuálně znechucujícím stimulům. Použijeme tři behaviorální testy pracující s vizuálními stimuly ve dvou podmínkách lišících se (ne)přítomností kongruentního čichového stimulu. Tyto testy se skládají z testu „zvířecího“, hygieny a kontaminace. U dětí dále otestujeme úroveň čichových schopností a faktory, které s nimi souvisí, a to všímavost vůči pachům, citlivost ke znechucení a slovní plynulost. Očekáváme, že děti budou podněty hodnotit jako více znechucující a budou vykazovat vyšší míru vyhýbavého chování v přítomnosti čichového stimulu než bez něj.
- zadáno a potvrzeno stud. odd.