Na základě čeho se státy rozhodují intervenovat či neintervenovat? Případ Libye a Sýrie

• Název práce v češtině: Na základě čeho se státy rozhodují intervenovat či neintervenovat? Případ Libye a Sýrie
• Název v anglickém jazyce: Why do states decide for or against the intervention in other states? Case Study: Libya and Syria
• Klíčová slova: humanitární intervence, odpovědnost chránit, motivace, Libye, Sýrie
• Klíčová slova anglicky: humanitarian intervention, responsibility to protect (R2P), motivation, Libya, Syria
• Akademický rok vypsání: 2015/2016
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra bezpečnostních studií (23-KBS)
• Vedoucí / školitel: Mgr. et Mgr. Tomáš Kučera, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 13.06.2016
• Datum zadání: 13.06.2016
• Datum a čas obhajoby: 23.06.2017 08:30
• Místo konání obhajoby: Jinonice - U Kříže 8, J4019, Jinonice - místn. č. 4019
• Datum odevzdání elektronické podoby: 19.05.2017
• Datum proběhlé obhajoby: 23.06.2017
• Oponenti: Mgr. Jan Ludvík, Ph.D.

Seznam odborné literatury

• Boettcher, W. A. Military Intervention Decisions regarding Humanitarian Crises: Framing Induced Risk Behavior, The Journal of Conflict Resolution, 2004. [online] Dostupný z: http://www.jstor.org/stable/3176212
• Burchill, S.; Devetak, R.; Linklater, A.; Peterson, M.; Reus-Smit, Ch.; True, J. Theories of International Relations. 2nd Ed. PALGRAVE. ISBN 0-333-91417-1.
• Francis, A.; Popovski, V.; Sampford C. J. G.. Norms of protection: responsibility to protect, protection of civilians and their interaction [online]. Tokyo: United Nations University Press, c2012. Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/cuni/Doc?id=10752401
• Garwood-Gowers, A. The BRICS and the responsibility to protect: lessons from the Libyan and Syrian crises. I Sancin, Vasilka & Dine, Masa Kovic (Eds.) Responsibility to Protect in Theory and Practice, 2013. [online] Dostupný z:
http://eprints.qut.edu.au/59649/2/59649.pdf
• Gray, S. C. The Geopolitics of Super Power. 1st ed. Kentucky: The University Press of Kentucky, 1988. ISBN 0-8131-1627-9.
• Haar, R.; Krebs, L. F. Choosing to Intervene: US Domestic Politics and Moral Imperatives. Peace Economics, Peace Science, & Public Policy, 2015. [online] Dostupný z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=2&sid=292467e9-5638-4473-a891-80c6ceeb2073%40sessionmgr103&hid=117
• Hildebrandt, T., Hillebrecht, C., Holm, P.M., Pevehouse, J. The Domestic Politics of Humanitarian Intervention: Public Opinion, Partisanship, and Ideology, Foreign Policy Analysis, 2013. [online] Dostupný z:
http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1743-8594.2012.00189.x/epdf
• Holis, M.; Smith, S. Teorie mezinárodních vztahů. Interpretace a porozumění. Vyd. 1. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-64-X.
• Choi, S. W.; James, P. Why Does the United States Intervene Abroad? Democracy, Human Rights Violations, and Terrorism. Journal of Conflict Resolution, 2014. [online] Dostupný z:
http://jcr.sagepub.com/content/early/2014/12/15/0022002714560350.full.pdf+html
• Janzekovic, J.; Silander, D. Responsibility to protect and prevent: principles, promises and practicalities. London: Anthem Press, 2013. ISBN 978-0-85728-059-6.
• Jessica Bucher, Lena Engel, Stephanie Harfensteller & Hylke Dijkstra. Domestic politics, news media and humanitarian intervention: why France and Germany diverged over Libya. European Security, 2013. [online] Dostupný z:
http://www.tandfonline.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/pdf/10.1080/09662839.2013.766597
• Koh, H. H. The War Powers and Humanitarian Intervention, Houston Law Review, 2016. [online] Dostupný z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=46c3efdd-1d5e-490a-80bf-4ced9a34e347%40sessionmgr107&vid=1&hid=117
• Kolmašová, Š. Proměny konceptu humanitární intervence: od Rwandy po Libyi. Vyd. 1. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2016. ISBN 978-80-87558-25-6.
• Osterman, F. The discursive construction of intervention: selves, democratic legacies, and Responsibility to Protect in French discourse on Libya. European Security, 2016. [online] Dostupný z:
http://www.tandfonline.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/pdf/10.1080/09662839.2015.1084617
• Pattison, J. Humanitarian intervention and the responsibility to protect: who should intervene?. Oxford: Oxford University Press, 2012. ISBN 978-0-19-965662-2.
• Pšeja, P. Přehled teorií mezinárodních vztahů. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005. IISBN 80-210-3837-3.
• Reeves, C. On the Road to Damascus: British Foreign Policy and the Crises in Libya and Syria. Horizons of Politics, 2014. [online] Dostupný z:
http://eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=0a7da0f8-507f-424c-a0a3-231c895dfc39%40sessionmgr4002&vid=1&hid=4108
• Staniste, M. M. Humanitarian interventions, responsibility to protect versus state sovereignty. The BRICS countries perspectives, International Journal on Humanistic Ideology, 2015. [online] Dostupný z:
http://eds.a.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=6e86f22a-6e23-4740-b47b-70786c0151a4%40sessionmgr4005&vid=5&hid=4108
• Weil, C. The Protection-Neutrality Dilemma in Humanitarian Emergencies: Why the Need for Military Intervention? The International Migration Review, 2001. [online] Dostupný z: http://www.jstor.org/stable/2676052

Předběžná náplň práce

Volba tématu
Intervence neboli (násilný) zásah či vměšování státu do vnitřních záležitostí jiného státu je nástroj mezinárodní politiky, jenž je používán již od starověku jako součást diplomatického tlaku, vyjednávání či války. Státy často považovaly za výhodné intervenovat na území jiného státu z důvodů vlastního prospěchu a/nebo proti zájmům jiných. Jiné státy byly naopak proti takovýmto zásahům a snažily se těmto akcím zamezit, či zasáhnout jinak, ve vlastní prospěch.
Přestože Charta OSN přijatá roku 1945 výslovně stanovila zákaz používání síly v mezinárodních vztazích, tento závazek vždy nebyl a není dodržován. V posledních letech však vyvstala otázka zásahu a použití ozbrojené síly pro humanitární účely, konkrétně legitimita a autorizace takové akce. Jeden z významných politických filozofů Michael Walzer se této problematice věnuje ve své knize Just and Unjust Wars, kde pod pojmem Jus ad bellum (latinsky právo na válku) vyjmenovává důvody, které by měly být splněny před tím, než může stát započít válku. Dnes je to OSN a konkrétně Rada bezpečnsti OSN (dále už jen RB OSN), která dle Kapitoly VII Charty OSN „určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost“ (Charta OSN, Článek 39). Bez následného schválení RB OSN je jakákoli intervence v rámci opatření pro obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti považována za nelegální.
V 90. letech se uskutečnilo mnoho zásahů do teritoriální integrity států pod hlavičkou OSN, které následně spustily bouřlivou debatu nad otázkami jasných pravidel pro takovéto ozbrojené akce. Hlavním impulzem byla zpráva tehdejšího Generálního tajemníka OSN Kofiho Annana, jenž vybídl mezinárodní společenství ke stanovení konkrétních pravidel a jasných podmínek pro možnosti intervence na území cizích států. Došlo k ustavení Mezinárodní komise o intervenci a státní suverenitě (anglicky International Commission on Intervention and State Sovereignty, ICISS), jež v prosinci 2001 vydala zprávu s názvem Responsibility to Protect (Odpovědnost chránit), která se později stala základem pro ustavení stejnojmené koncepce a doktríny (ve zkatce R2P či RtoP), jak jí známe dnes.
12. ledna 2009 byla publikována zpráva Generálního tajemníka OSN Pan Ki-Muna s názvem Implementing the Responsibility to Protect, která ustanovila třípilířovou strategii, na nichž je ona „Odpovědnost chránit“ založena. První příležitostí, kdy byla tato doktrína uvedena do praxe byl ozbrojený zásah v Libyi roku 2011, nařízený rezolucí OSN číslo 1973, který reagoval na občanskou válku, jež v zemi vypukla. Tato akce mezinárodního společenství následně vyvolala bouřlivou debatu o průběhu této intervence, její legitimitě a také dodržení stanoveného mandátu. Na základě již zmíněné zprávy Responsibility to Protect z roku 2001 jsou státy povinny reagovat teprve v případě, že selže předchozí prevence a dojde za a) „k rozsáhlému porušování lidských práv či ztrátě na životech, s genocidními záměry či nikoli, které je produktem záměrné státní akce či státní nedbalostí nebo neschopností jednat“ či za b) „k etnickým čistkám, ať už jsou prováděny jako zabíjení, nucené vyhoštění, teroristické činy či znásilnění“ (Responsibility to Protect, XII). V případě intervence na území Libye byla podmínka pro ozbrojený zásah na základě R2P splněna a po návrhu na rezoluci ze strany Francie, Libanonu a Velké Británie jí RB OSN schválila. A nyní se již dostáváme k podstatě této diplomové práce, jež se má zabývat porovnáním zmíněné intervence mezinárodního společenství v Libyi a rozhodnutí neintervenovat na území Sýrie, kde od roku 2011 probíhá občanská válka, jež si vyžádala nespočet obětí a kde již byly splněny podmínky, které by si na základě doktríny R2P měly vyžádat další ozbrojenou akci pod záštitou OSN. Hlavní náplní této práce bude zkoumání a komparace motivů konkrétních států, jež rozhodují o tom, zda a proč se daný stát rozhodne pro účast na ozbrojené akci či nikoliv.

Výzkumná otázka
Hlavní výzkumná otázka této diplomové práce zní: Jaké jsou motivy, jež určují, zda se státy rozhodnou intervenovat či neintervenovat na území cizích států? Zkoumány a komparovány budou motivy států, které vojensky zasáhly v Libyi a/nebo v Sýrii. Na tyto konflikty bude nahlíženo z perspektivy dvou významných teorií mezinárodních vztahů, a to konkrétně liberalismu a realismu.



Analýza literatury
První část práce bude věnována vojenské intervenci v Libyi, jež byla provedena na základě Rezoluce RB OSN č. 1973, pro jejíž přijetí hlasovalo 10 členů RB OSN, 5 se zdrželo a nikdo nebyl proti. Dobře zdokumentované jsou motivy vybraných států, jež odpovídají liberální teorii. Jedná se například o vliv domácí politiky či morálních imperativů, jež ovlivňují rozhodnutí států (ne)intervenovat. Dále je zmiňována také role výsledků veřejného mínění a (ne)podpory občanské společnosti. Stranou nezůstává ani vliv stranické příslušnosti a jednotlivých ideologií. Státy, jež odpovídají zmíněnému popisu, oficiálně prezentovaly své důvody pro účast na této intervenci jako snahu zabránit násilnostem na civilním obyvatelstvu či snahu o zachování základních lidských práv a svobod. Na základě článků a publikací, jež obhajují realistický pohled na intervenci v Libyi, je pak možné tvrdit, že zejména Velká Británie a Francie měly daleko rozsáhlejší důvody pro intervenci, než jak se snažily navenek prezentovat. Jedná se zejména o možnosti obnovení přístupu k místním zásobám ropy a plynu, jež EU importuje v 85%, respektive v 59%, právě z Libye . Dále pak možný strach z toho, že by se Libye mohla navrátit do doby, kdy oficiálně podporovala teroristy a představovala by tudíž bezpečnostní riziko pro Evropu . Někteří autoři zmiňují i skutečnost, že Libye v té době vlastnila chemické zbraně, jež by se nemusela bát použít. Kromě motivů odpovídajícím liberální teorii je tak třeba brát v potaz také ty ekonomické a bezpečnostní, jež dobře reflektuje realistická teorie. Pokud se zaměříme například na Turecko, jež intervenovalo v obou konfliktech, i zde bychom mohly nalézt motivace, jež odpovídají převážně národnímu zájmu. V době krize se na území Libye nacházelo přibližně 25 000 Turků a působilo zde mnoho firem, jejichž projekty měly cenu více než 15 miliard dolarů. V roce 2010 činil objem obchodu mezi oběma zeměmi zhruba 2,4 miliardy dolarů. Všechny tyto informace tak korespondují s realistickou teorií a důvody, proč se Turecko rozhodlo intervenovat na území Libye.
Obdobně bude analýza provedena i v případě Sýrie. Například Spojené státy oficiálně odsuzují režim prezidenta Bašára al-Asada, eskalující násilí v zemi a způsob zacházení s civilisty, jak by odpovídalo liberální teorii, je zde možné pozorovat i odmítnutí náletů proti Asadovu režimu na konci roku 2013. Spojené státy tehdy raději podpořily snahu Ruska o zničení chemických zbraní, jimiž režim disponoval. Do kontrastu s tím vystupuje snaha Ruska a Číny hájit první a druhý pilíř doktríny R2P, ale zároveň také odmítání implementace třetího pilíře s odkazem na státní suverenitu. Ve prospěch realistické teorie zde mluví tvrzení, že Čína a Rusko zde mají také velké národní zájmy týkající se například finanční podpory Asadova režimu či dodávání zbraní na jeho území. Co se týče Spojených států, ve prospěch realistické teorie může hovořit také tvrzení, že se Spojené státy snaží intervencí na území Sýrie upevňovat svou pozici hegemona ve světě a zdůraznit svou sílu (nejen diplomatickou, ale také válečnou) při řešení válečných konfliktů.

Teoretický aparát a metodologie
Tato diplomová práce bude rozdělena do třech hlavních částí. Po obecném úvodu bude následovat teoretická část práce, která se bude týkat ve své první polovině vymezení problematiky vojenské intervence. Druhá část bude věnována dvěma významným teoriím mezinárodních vztahů: liberalismu a realismu. Co se týče liberalismu, pozornost bude zaměřena na problematiku humanitární intervence a doktrínu Responsibility to Protect. Na tuto část naváže realistická teorie se svými motivy a důvody pro vojenskou (ne)intervenci.
Liberalismus, jak je již ostatně z názvu patrné, přikládá velkou váhu svobodě jednotlivců a také jejich vzájemné rovnosti. Dalším charakteristickým znakem této teorie je pak snaha o šíření demokracie, již má mimo jiné pomáhat také spolupráce na mezinárodní úrovni, která probíhá pod záštitou mezinárodních organizací. Jejím typickým znakem je víra v pokrok a modernizaci. V neposlední řadě pak tato teorie (na rozdíl od realismu) nepovažuje státy za jediné aktéry na mezinárodní scéně. Pokud bychom tedy tuto teorii aplikovali na státy intervenující v Libyi, mohli bychom konstatovat, že motivace těchto aktérů budou především z následujícího výčtu: ochrana civilní populace, konkrétněji snaha o zabránění chystaného masakru v Benghází či zamezení páchání činů proti lidskosti a ochrana lidských práv, což je možné z hlediska této teorie chápat jako snahu států kooperujících v souladu se společným cílem.
Naproti tomu realismus zdůrazňuje lidskou přirozenost, jež je neměnná a z jejíž podstaty vychází také politika a její pravidla. Patrně tou nejdůležitější charakteristikou realismu je důraz na koncept zájmů, jež je definován prostřednictvím moci, čili tzv. mocenský či národní zájem. V prostředí mezinárodní politiky pak platí, že státy jako výluční aktéři se chovají racionálně, avšak zcela na základě svých jedinečných motivů, jež jsou utvářeny v důsledku zájmů definovaných prostřednictvím moci. Při snaze o aplikaci této teorie bychom pak mohli konstatovat, že státy intervenující na území Libye tak činily například ve snaze o posílení svojí moci a vlivu (ať už na území tohoto regionu či celosvětově), pod nátlakem firem a společností působících na tomto území, či zcela konkrétně (v případě Francie a Velké Británie), ve snaze o znovuobnovení přístupu k místním zásobám ropy a plynu či z obavy o vlastní bezpečnost, vzhledem k blízkosti Libye a hranic Evropy.
Další část již bude konkrétněji věnována konfliktu v Libyi a následovat budou informace o (ne)intervenujících státech. To samé bude provedeno v případě konfliktu v Sýrii a občanské války, která tu probíhá již od roku 2011. Pro analýzu obou případů bude práce dále rozdělena do tří podkapitol. V první části se zaměřím na motivy států intervenujících pouze v Libyi a tyto motivace budou rozebrány nejdříve z hlediska liberalismu a následně realismu. Dále se pozornost zaměří na motivy států intervenujících pouze v Sýrii, opět z pohledů obou teorií MV. A nakonec budou porovnány motivace států, jež intervenovaly jak v Libyi, tak v Sýrii.
Aby analýza nemusela být pouze povrchní, ale mohla se dostat více do hloubky, bude pro každý případ (i z ohledu na požadovaný rozsah práce) vybrán jeden stát reprezentující danou skupinu. Za skupinu států intervenujících pouze v Libyi jsem vybrala Švédsko, za státy intervenující pouze v Sýrii Rusko a v posledním případě bude skupinu států intervenujících v obou konfliktech reprezentovat Velká Británie. Závěrem práce budou porovnány oba konflikty a také motivace vybraných států, jež rozhodují o důvodech (ne)intervence na území jiných států.




Osnova
1. Úvod
2. Teoretická část
2.1. Vojenské intervence
2.2. Liberalismus
2.2.1. HI a R2P
2.3. Realismus
3. (Ne)intervence
3.1. Libye
3.1.1. Základní informace o konfliktu
3.1.2. Informace o (ne)intervenujících státech
3.2. Sýrie
3.2.1. Základní informace o konfliktu
3.2.2. Informace o (ne)intervenujících státech
4. Motivace
4.1. Motivy států intervenujících pouze v Libyi
4.1.1. Liberalismus a realismus
4.1.2. Případová studie
4.2. Motivy států intervenujících pouze v Sýrii
4.2.1. Liberalismus a realismus
4.2.2. Případová studie
4.3. Motivy států intervenujících v Sýrii a Libyi
4.3.1. Liberalismus a realismus
4.3.2. Případová studie
5. Závěr