Diplomová práce nazvaná „Oděv jako znak identity“ vychází z předpokladu, že oděv je jazykem s vlastním byť aproximačním kódem (Umberto Eco), kterým skrze jedince promlouvá společnost (Fred Davis). Identitu zde budu analyzovat jako autentický stav mysli, bez potlačování vlastní přirozenosti, za jejíž odlišnost se pokoušíme bojovat mimo jiné konstrukcí sebe sama skrze módní znaky, tedy oděvem a jeho součástmi (módní doplňky, úprava vlasů či vousů, make-up, atd.). Nebojuje-li, potýkáme se s rizikem, že naše identita bude „falešná“, tzn. vytvořená bez dostatečného hledání, pouhým pasivním přijetím cizích norem, názorů, systému hodnot a cílů (David Šmahel). Staneme se napodobeninou zhotovenou s úmyslem vydávat se za pravou „věc“, nebo-li padělkem, viz. Umberto Eco. Tato práce se pokusí prozkoumat východiska výše nastíněných identit a v souvislosti s tím objasnit fakt, proč identita není ani „kulturní“, ani „přirozená“ a na jakých principech v souvislosti s oděvem funguje. Cílem tedy bude jednat shrnout různé metody nových přístupů k danému tématu, tak je s sebou přinesla postmoderní kultura, kdy vyjdu například z teorie Judith Butler, Ervinga Goffmana, Johna Fiskeho, či Nicholase Mirzoeffa, který například identitu chápe jako formu v neustálém pohybu, využívající fyzických, psychických a tvůrčích zdrojů, aby stvořila představu jednoho nebo mnohých Já, a to ze spousty možností, které jsou spíše fraktální než lineární. Jedním ze základních postupů bude snaha nalézt vhodné způsoby bourání oněch binárních opozic, a dokázat, že jednoznačné spojování označujícího s označovaným v oblasti módy, je zastaralé a překonané.
- zadáno vedoucím/školitelem