Úřad generálního vikáře

• Název práce v češtině: Úřad generálního vikáře
• Název v anglickém jazyce: The Office of the Vicar General
• Klíčová slova: církevní úřad, úřad generálního vikáře, diecézní biskup, diecézní kurie, moc, pravomoci, vlastnosti a omezení úřadu, pozbytí úřadu
• Klíčová slova anglicky: ecclesiastical office, office of the vicar general, diocesan bishop, diocesan curia, power, competences, qualities and limits of the office, loss of the office
• Akademický rok vypsání: 2011/2012
• Typ práce: rigorózní práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra pastorálních oborů a právních věd (do 2023) (26-KPAO)
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 01.11.2011
• Datum zadání: 01.11.2011
• Datum potvrzení stud. oddělením: 24.01.2012
• Datum a čas obhajoby: 18.09.2012 00:00
• Datum odevzdání elektronické podoby: 12.06.2012
• Datum odevzdání tištěné podoby: 12.06.2012
• Datum proběhlé obhajoby: 18.09.2012
• Oponenti: prof. JUDr. Antonín Hrdina, DrSc.

Zásady pro vypracování

Práce pojednává o úřadu generálního vikáře z pohledu kanonickoprávních norem, zejména Kodexů kanonického práva promulgovaných v roce 1917 a v roce 1983, dokumentů II. vatikánského koncilu, Apoštolského stolce a vatikánských dikasterií pokoncilní doby. Využívá především metody komparativní, analyticko-induktivní, deskriptivní a metody exegeze.

Seznam odborné literatury

Prameny

Sbírky právních textů:
Acta Apostolicae Sedis, Commentarium Officiale, Romae 1906 – 1929; Civitate Vaticana 1929 – 2010.
DENZINGER Heinrich: Enchiridion Symbolorum Definitionum et Declarationum de rebus fidei et morum, 42. vyd., Freiburg im Breisgau: Herder, 2009.


Kodexy kanonického práva:
Codex Iuris Canonici, Pii X Pontificis Maximi iussu digestus Benedicti Papae XV auctoritatae promulgatus, in: AAS, 9, sv. 2, 1917.
Codex Iuris Canonici, Ioannis Pauli Papae II auctoritate promulgatus, (ze dne 25. ledna 1983), in: AAS, 75, 1983.
Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium, Ioannis Pauli Papae II auctoritate promulgatus, (ze dne 18. října 1990), in: AAS, 82, 1990.
Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny, Praha: Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, 1994.
KOP František: Překlad Kodexu kanonického práva, sv. 1 – 3, Praha: Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta, 1969.

Akta II. vatikánského koncilu:
DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002.
SACROSANCTUM CONCILIUM OECUMENICUM VATICANUM II: Constitutione dogmatica de Ecclesia „Lumen gentium“, (ze dne 21. listopadu 1964), in: AAS, 57, 1965.
SACROSANCTUM CONCILIUM OECUMENICUM VATICANUM II: Decretum de Pastorali Episcoporum munere in Ecclesia „Christus Dominus“, (ze dne 28. října 1965), in: AAS, 58, 1966.
SACROSANCTUM CONCILIUM OECUMENICUM VATICANUM II: Decretum de Presbyterorum ministerio et vita „Presbyterorum Ordinis“, (ze dne 7. prosince 1965), in: AAS, 42, 1966.

Dokumenty papežů:
BENEDICTUS XV: Motu proprio „Cum Iuris Canonici“, (ze dne 15. září 1917), in: AAS, 9, 1917.
BENEDICTUS PP. XVI: Litterae apostolicae motu proprio datae „Omnium in mentem“, quaedam in Codice Iuris Canonici immutantur, in: AAS, 101, 2009.
BENEDIKT XVI.: Apoštolský list (motu proprio) „Omnium in mentem“ papeže Benedikta XVI., kterým se zavádějí některé změny v Kodexu kanonického práva, (ze dne 26. října 2009), in: Acta České biskupské konference, 5, 2010.
IOANNES XXIII: Motu proprio „Summi Pontificis electio“, (ze dne 5. září 1962), in: AAS, 54, 1962.
IOANNES PAULUS II: „Sapientia Christiana“, Constitutio apostolica de studiorum Universitatibus et Facultatibus Ecclesiasticis (ze dne 15. dubna 1979), in: AAS, 71, 1979.
IOANNES PAULUS II: „Ad tuendam fidem“, Litterae apostolicae motu proprio datae quibus normae quaedam inseruntur in Codice Iuris Canonici et in Codice Canonum Ecclesiarum Orientalium, in: AAS, 90, 1998.
IOANNES PAULUS II: Constitutio apostolica De Romana Curia „Pastor Bonus“, (ze dne 28. června 1988), in: AAS, 80, 1988.
IOANNES PAULUS II: Constitutio apostolica nova canonica ordinatio pro „Spirituali Militum cura“ datur, (ze dne 21. dubna 1986), in: AAS, 78, 1986.
IOANNES PAULUS II: Constitutione apostolica „Universi dominici gregis“ de Sede Apostolica vacante deque Romani Pontificis electione, (ze dne 22. února 1996), in: AAS, 88, 1996.
PAULUS VI: Constitutio apostolica „Regimini ecclesiae universae“, (ze dne 15. srpna 1967), in: AAS, 59, 1967.
PAULUS VI: Constitutio apostolica „Romano Pontifici eligendo“, (ze dne 1. října 1975), in: AAS, 67, 1975.
PAULUS VI: Constitutio apostolica „Vicariae potestatis“ qua Vicariatus Urbis nova ratione ordinatur, (ze dne 6. ledna 1977), in: AAS, 69, 1977.
PAULUS VI: Litterae apostolicae motu proprio datae „Ecclesiae Sanctae“ quibus normae ad quaendam exsequenda SS. Concilii Vaticani II decreta statuuntur, (ze dne 6. srpna 1966), in: AAS, 58, 1966.
PAULUS VI: Motu proprio „Ingravescentem aetatem“, (ze dne 21 listopadu 1970), in: AAS, 62, 1970.
PAULUS VI: Motu proprio „Munus apostolicum“, (ze dne 10. června 1966), in: AAS, 58, 1966.


Akta Apoštolského stolce:
CONGREGATIO PRO DOCTRINA FIDEI: „Professio Fidei et Iusiurandum fidelitatis“ in suscipiendo officio nomine ecclesiae exercendo, (ze dne 9. ledna 1989), in: AAS, 81, 1989.
KONGREGACE PRO BISKUPY: Direktorium pro pastýřskou službu biskupů „Apostolorum successores“, (ze dne 22. února 2004), Praha: Česká biskupská konference, 2011.
KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY: Stanovisko učitelského úřadu k „Professio fidei“, Praha: Česká biskupská konference, 2000.
SACRA CONGREGATIO CONCILII: Resolutio „Cuneen. Et Utinen.“, praecedentiae Vicarii Generalis, (ze dne 17. května 1919), in: AAS, 11, 1919.
SACRA CONGREGATIO PRO EPISCOPIS: Directorium „Apostolorum succesores“ de pastorali ministerio episcoporum, (ze dne 22. února 2004).
SACRA CONGREGATIO PRO EPISCOPIS: Directorium „Ecclesiae Imago“ de pastorali ministerio episcoporum, (ze dne 22. února 1973), in: AAS, 54, 1973.

Další prameny:
KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A DOHLED NAD UDĚLOVÁNÍM SVÁTOSTÍ: Římský pontifikál, Praha: Česká biskupská konference, 2008.
Český misál, Praha: Česká liturgická komise, 1983.

Literatura:
BEAL John P., CORRIDEN James A., GREEN Thomas J.: New Commentary on the Code of Canon Law, Mahwah (USA): Paulist Press, 2000.
BUX Paolo: Direzione e coordinamento delle attività nella Curia Diocesana, Roma: Pontificia Università Lateranense, 1995.
CARDIA Carlo: Il governo della Chiesa, Bologna: Il Mulino, 2002.
CATALANO Alessandro: Zápas o svědomí. Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.
CHIAPPETTA Luigi: Il Codice di diritto canonico. Commento giuridico-pastorale, sv. 1 – 3, Bologna: Edizione Dehoniane Bologna (EDB), 2011.
D’ANGELO Sosio: La Curia diocesana a norma del Codice di Diritto Canonico, Giarre: Pietro Lisi, 1922.
DE PAOLIS Velasio, P.S.S.C.: La natura della potestà del Vicario generale – analisi storico-critica“, Roma: Libreria Editrice dell‘Università Gregoriana, 1966.
D’OSTILIO Francesco: Prontuario del Codice di Diritto Canonico, Città del Vaticano: Urbaniana University Press, 2011.
DOUGHERTY Thomas David: The Vicar General of the Episcopal Ordinary, Canon Law Studies, No. 447, Washington, D.C.: The Catholic University of the America Press, 1966.
FOURNIER Edouard: Les origines du Vicaire général, Étude d’histoire et droit canon, Paris: Auguste Picard, 1922.
FOURNIER Edouard: L‘origine du vicaire général et de autres membres de la Cuire diocésaine, Paris: Séminaire des Missions étrangères, 1940.
HLEDÍKOVÁ Zdeňka: Svět české středověké církve, Praha: Argo, 2010.
HLEDÍKOVÁ Zdeňka: Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské, Praha: Universita Karlova, 1971.
HRDINA Antonín: Kanonické právo, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2011.
KASPER Walter (Hrsg.): Lexikon für Theologie und Kirche, 3. vyd., Freiburg im Breisgau: Herder, 2006.
LÜDICKE Klaus (Hrsg.): Münsterischer Kommentar zum Codex Iuris Canonici, sv. 1 a 3, Essen: Ludgerus Verlag, 1999c.
MIRAS Jorge, CANOSA Javier, BAURA Eduardo: Compendio di diritto amministrativo canonico, Roma: Pontificia Università della Santa Croce, 2007.
MUSSONE Davide: L’Ufficio del Vicario generale, Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 2000.
PEJŠKA Josef: Církevní právo I. Ústavní právo církevní, Semily: [b.n.], 1932.
PEJŠKA Josef: Církevní právo II. Hierarchický řád církevní, Obořiště: Theologický ústav CSsR. v Obořišti u Dobříše, 1937.
PEJŠKA Josef: Církevní právo III. Manželské právo kanonické, Obořiště: Theologický ústav CSSR v Obořišti, 1934.
PINTO Pio Vito (ed.): Commento al Codice di Diritto Canonico, Città del Vaticano: Liberia Editrice Vaticana, 2001.
RABAS Josef: Bischof Dr. Anton Alois Weber. Ein Lebensbild des letzten deutschen Oberhirten von Leitmeritz, Königstein: Sudetendeutsches Priesterwerk, 1998.
TRETERA Jiří Rajmund: Církevní právo, Praha: Jan Krigl, 1993.

Předběžná náplň práce

Práce se zabývá úřadem generálního vikáře, přičemž je téma práce porovnáváno z pohledu Kodexu kanonického práva, promulgovaného roku 1917 a z pohledu současné právní úpravy.
Úřad generálního vikáře patří mezi církevní úřady, které jejich nositelé získávají kanonickým udělením. Ustanovení do úřadu přepokládá, že budoucí nositel úřadu je osoba vhodná (idonea), tedy má být obdařen nejen obdařen požadovanými vlastnostmi, ale měl by být i nejvhodnějším z vhodných. Udělovatelem je příslušná církevní autorita a mezi způsoby udělení uvádí současný Kodex kanonického práva svobodné udělení, ustanovení na základě prezentace, potvrzení volby nebo volební postulace, případně volba a její přijetí. Držitel úřadu je jakýmsi „dočasným vykonavatelem“ tohoto úřadu, z čehož vyplývá, že jednoho dne tento úřad přestane zastávat. Způsoby pozbytí úřadu jsou následující. Zaprvé pozbytí úřadu v důsledku přirozených skutečností (smrt, uplynutí času, na který byl úřad udělen, dosažení hranice věku nebo zánik úřadu uděleného „ad beneplacitum“). Zadruhé v důsledku událostí „per voluntatem titularis“ (zřeknutí se vyjádřené či nevyjádřené, tj. souhlas s přeložením do jiného úřadu). Dále okolnosti ztráty úřadu „per voluntatem superioris“. Poté v důsledku událostí nastupujících „ipso iure“ (například apostaze). Nakonec v důsledků určitých administrativních opatření (přeložení, zbavení úřadu nebo odstranění z úřadu).
Ačkoli se termín „vicarius“ vyskytuje již v římském právu, vznikl úřad generálního vikáře ve středověku a bývá spojován s přesídlením papežů z Říma do Avignonu. Papežové a mnozí biskupové tehdy značnou část svého života strávili na cestách a mimo území svých diecézí, a proto potřebovali univerzálního zástupce, který by jejich jménem řídil diecézi. Postupem času se z osoby delegované na dobu nepřítomnosti biskupa vyvinul stálý a řádný úřad. V českých zemích se úřad generálního vikáře vyvinul do prakticky dnešní podoby v období mezi povýšením pražského biskupství na arcibiskupství (1344) a odpadem arcibiskupa Konráda z Vechty ke kališníkům (1421). V dalším průběhu dějin osciloval pohled na úřad generálního vikáře mezi přístupem chápající generálního vikáře jako biskupského delegáta a názorem, že se jedná o úřad vybavený řádnou mocí. Kodex kanonického práva z roku 1917 potvrdil, že úřad generálního vikáře je církevním úřadem ve vlastním slova smyslu vybaveným řádnou zástupnou výkonnou mocí.
V Kodexu 1917 bylo obsazení úřadu generálního vikáře ponecháno na úvaze biskupa, zatímco v současné právní úpravě je biskup zavázán generálního vikáře jmenovat. Generální vikář je do úřadu svobodně jmenován biskupem a může být z toho úřadu také svobodně odvolán. Tento úřad je svou povahou úřadem na dobu neurčitou. V obou právních úpravách je neslučitelné, aby generální vikář zároveň zastával kanovníka penitenciáře. Důvodem je striktní oddělení fora externa od fora interna. Generální vikář dále nesmí být s biskupem příbuzný.
O úřadu generálního vikáře je v současné právní úpravě pojednáváno v rámci právních norem, které upravují diecézní kurii. Generální vikář má za úkol pomáhat biskupovi v řízení celé diecéze, je místním ordinářem, avšak na rozdíl od diecézního biskupa je povaha jeho moci zástupná, což znamená, že jedná jako „alter ego“ diecézního biskupa. Z povahy věci vyplývá, že generální vikář by měl být v diecézi pouze jeden. Generální vikář, stejně tak jako biskupští vikáři jsou povinni zdržet se jednání, které by bylo pro vůli a úmyslům biskupa a jsou povinni ho informovat o všech důležitých věcech, které vyřizuje kurie i které konají oni sami.
Moc generálního vikáře je vykonávána v oblasti administrativní moci. Zákonodárná moc je vyhrazena biskupovi a generální vikář na ní může participovat jen v určitých nemnohých případech. Moc soudní je rovněž oddělena od úřadu generálního vikáře, avšak generální vikář může za určitých podmínek vykonávat úřad soudního vikáře.
Pokud hovoříme o výkonu administrativní moci, máme na mysli tu část moci řídící, která uvádí zákony do praxe. Největší část administrativních výkonů generálního vikáře se uskutečňuje prostřednictvím nástroje nazvaného individuální správní akt. Patří sem dekret, příkaz, reskript a dispenz. Mezi individuální správní akty patří ještě privilegium, jeho udělování je však mimo kompetenci generálního vikáře.

Generální vikář může svou moc získat také delegací od biskupa nebo samým právem. Generální vikář je dále nositelem řady zvláštních oprávnění. Je účastníkem diecézního sněmu a může mu dokonce na základě delegace předsedat. Má také právo být účasten sněmu místních církví. Na takovémto sněmu má poradní hlas. Kánon 479, § 3, CIC 1983 zmiňuje další pravomoc generálního vikáře, což je provádění reskriptů a trvalých pověření od Apoštolského stolce.
Úřad generálního vikáře má rovněž své limity. Generální vikář nemůže činit úkony spojené s mocí zákonodárnou, pokud by k tomu nebyl zmocněn od zákonodárce. Nemůže vykonávat ani moc soudní, ale může zároveň zastávat úřad soudního vikáře. Generální vikář nemůže vykonávat to, co si biskup vyhradil sám pro sebe, i když by to za jiných okolností spadalo do výkonu jeho řádné moci.
Tak jako u každého úřadu, i u úřadu generálního vikáře musíme uvažovat o situaci, kdy nositel úřadu tohoto úřadu pozbývá. Mezi nejobvyklejší způsoby pozbytí úřadu generálního vikáře patří zánik moci diecézního biskupa (jeho smrt, přeložení či odvolání). Generální vikář jako „alter ego“ diecézního biskupa stojí a padá s tímto biskupem.
Smyslem práce bylo poskytnout jasné a přesné poznatky vyplývající z práva, které se týkají úřadu generálního vikáře. Je to důležité zvláště z toho důvodu, že povaha úřadu generálního vikáře s sebou přináší mnoho nejistot a nejasností. Nicméně je tento úřad úřadem skutečným, nadaným řádnou mocí, i když jen zástupnou. Práce nemůže být nikdy úplná, zkušenosti mnohých biskupů a generálních vikářů činí tuto tematiku stále živou.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

The thesis deals with the office of the vicar general comparing, in relation to this topic, the legal regulation of the Code of Canon Law promulgated in 1917 and the present one.
The office of the vicar general ranks among ecclesiastical offices, which are conferred to their holders with canonical provision. To be promoted to an ecclesiastical office, its future holder must be a suitable person (idonea), i.e. should be endowed not only with required qualities, but also be the most suitable among the suitable. The provision of offices is made by the competent ecclesiastical authority. According to the present Code of Canon Law, an ecclesiastical office might be acquired through free conferral, through installation on the basis of presentation, through confirmation if election or postulation preceded it or through election and its acceptance. The holder of an office is its “temporary executor”, i.e. one day that person ceases to hold it. The ways of the loss of an office are following: firstly, natural causes implying the loss of the office (death, lapse of a predetermined time, reaching the determined age, loss of the office if conferred “ad beneplacitum”); secondly, due to facts “per voluntatem titularis” (explicit resignation or implicit one, i.e. agreeing with the transfer to another office); thirdly, the loss of the office “per voluntatem superioris”; fourthly, “ipso iure” (for example apostasy) and finally, as a consequence of certain administrative measures (transfer, removal and privation).
Although the term “vicarious” had already appeared in the Roman law, the office of the vicar general was formed in the Middle Ages and its origins are related to the removal of the papal seat from Rome to Avignon. Popes and a number of bishops spent a lot of time travelling and staying out of the territory of their dioceses. Therefore, they needed a universal representative who could govern the diocese in their name. With the passage of time, the person delegated for the period of bishop’s absence developed into a permanent and ordinary office. In Bohemia and Moravia, the office of the vicar general took its nearly present form from 1344 (elevation of Prague Bishopric to the Archbishopric) to 1421 (apostasy of the Prague Archbishop Konrád of Vechta to the Utraquists). In the further course of time, the approach to the office of the vicar general oscillated between the concept of considering the vicar general a bishop’s delegate, and the opinion that it is an office provided with ordinary power. The Code of Canon Law promulgated in 1917 confirmed that the office of the vicar general is an ecclesiastical office in its proper sense and is provided with ordinary vicarious executive power.
While the provision of the office of the vicar general was subject to the bishop’s decision according to the Code of Canon Law promulgated in 1917, the bishop must appoint a vicar general according the present Code of Canon Law. A vicar general is both freely appointed and can be also freely removed by the bishop. Due to its character, this office is an office conferred for an indefinite period. According to both the Code of Canon Law promulgated in 1917 and the present one, it is impossible that the vicar general would hold the function of canon penitentiary at the same time. The reason is the strict division of “forum externum” and “forum internum”. Additionally, the vicar general cannot be a bishop’s relative.
The present Code of Canon Law deals with the office of the vicar general in legal norms regarding the diocesan curia. The vicar general is to assist the bishop in the governance of the whole diocese. He is a local ordinary, but in contrast to the diocesan bishop, his power is vicarious, i.e. he acts as “alter ego” of the diocesan bishop. As a result from this fact, there should be only one vicar general in the diocese. Both episcopal vicars and a vicar general are never to act contrary to the intention and mind of the bishop and must report to him on all important affairs being handled by the curia or by themselves.
The power of the vicar general is executed within the area of the administrative power. The legislative power is reserved to the bishop; the vicar general can participate in it only in certain not numerous cases on the basis of a mandate. Also the judicial power is separated from the office of the vicar general, however, under certain conditions the vicar general can hold the office of the judicial vicar at the same time.
With the administrative power, which is the part of the power of governance, the law is put into praxis. One of the basic ways of exercising the administrative power is the competence to issue administrative acts. There is a variety of administrative acts. Singular administrative acts represent the major part of administrative acts issued by the vicar general. They are to be divided into singular decrees, precepts, rescripts and dispensations. Privileges are also singular administrative acts, but they cannot be granted within the competence of the vicar general.
The vicar general can gain his power also through a delegation by the bishop or by the law itself.
Moreover, the vicar general is a holder of numerous special faculties. He participates in the diocesan synod and can even preside over the synod if being delegated. He has the right to participate in a particular council having only a consultative vote. There is another power the vicar general can execute according to the Canon 479, § 3, CIC 1918: the execution of rescripts and habitual faculties granted by the Apostolic See.
The office of the vicar general has its limits. The vicar general cannot undertake acts related to the legislative power if he has not been delegated by the legislator. He cannot exercise the judicial power, but it is possible that he holds the function of the judicial vicar at the same time. The vicar general cannot exercise what the bishop has reserved to himself, even if such affairs would be a part of exercising his ordinary power under other circumstances.
Similarly to each ecclesiastical office, also when talking about the office of the vicar general, one should take into consideration the loss of an office. The vacant episcopal see (upon the death of a diocesan bishop, his transfer or privation) implies the most frequent reason for the loss of the vicar’s general office. The vicar general as bishop’s “alter ego” is fully connected with the bishop.
The aim of this thesis was to present clear and precise aspects of the office of the vicar general resulting from the law. It is an important topic especially due to the fact that, by its virtue, the office of the vicar general lacks certainty and clarity. But, this office is a real one and is endowed with the ordinary power, even if only with the vicarious one. A thesis dealing with this theme can never be completed; experience of numerous bishops and vicars general make this topic subject to constant changes and so never completed.