Soudcovská tvorba práva. Srovnání Evropského soudního dvora s Nejvyšším soudem USA

• Název práce v češtině: Soudcovská tvorba práva. Srovnání Evropského soudního dvora s Nejvyšším soudem USA
• Název v anglickém jazyce: Judge-made Law. Comparison between the Court of Justice of the European Union and the Supreme Court of the United States
• Klíčová slova: soudcovská tvorba práva; Evropská unie; Soudní dvůr Evropské unie; Nejvyšší soud USA; Ústavní soud ČR; judicializace ústavních systémů; kelseniánské ústavní soudnictví; evropský ústavní prostor; evropská ústava; normativita; ústavní pluralismus;suverenita
• Klíčová slova anglicky: judge-made law; the European Union; the Court of Justice of the European Union; the Supreme Court of the United States; judicialization of governance; European constitutional space; European constitution; normativity; constitutional pluralism; sovereignty
• Akademický rok vypsání: 2006/2007
• Typ práce: disertační práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra evropského práva (22-KEP)
• Vedoucí / školitel: prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc.
• Řešitel: skrytý - zadáno a potvrzeno stud. odd.
• Datum přihlášení: 01.02.2006
• Datum zadání: 01.02.2006
• Datum a čas obhajoby: 22.10.2012 10:30
• Místo konání obhajoby: PF UK
• Datum odevzdání elektronické podoby: 03.02.2012
• Datum proběhlé obhajoby: 22.10.2012
• Oponenti: prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc.

Předběžná náplň práce

Tato práce nabízí komplexní rekonceptualizaci ústavního systému fungujícího na území Evropské unie. Ústavní systémy členských zemí prošly ve dvacátém století zásadní transformací. V mezidobí se také vytvořil nový ústavní systém operující na území těchto států vedle jejich vlastních systémů – ústavní systém Evropské unie. Obě tyto změny jsou obtížně uchopitelné stávajícím teoretickým aparátem, který vychází z (i) Rousseauova konceptu volonté générale, který zajišťuje svrchovanost zákonodárné moci v ústavním systému; (ii) Montesquieovy teorie tří oddělených mocí (zákonodárné, výkonné a soudní), která jednak není schopna uchopit nové fenomény jako byrokracie či nezávislé agentury a jednak nepočítá s dělbou moci uvnitř jednotlivých mocí; (iii) paradigmatu vestfálského národního státu vyznačujícího se suverenitou, která vylučuje pluralitu autority jak ve vnějších vztazích, tak uvnitř ústavního systému; (iv) hierarchicky vystavěného právního řádu, který neumožňuje koexistenci autonomních norem; (v) formalistického pohledu na právo, které je obsaženo v psaných, zákonodárcem přijatých a v úřední sbírce vyhlášených pramenech práva; a (vi) chápáním role soudů jako nezávislých orgánů pro řešení sporů (a případně dalších otázek), které právo formálně obsažené v uznaných pramenech práva aplikují podle ustálených metod výkladu, přičemž existuje vždy pouze jedno správné řešení.
Je zřejmé, že tento teoretický aparát doznává dílčích změn. Dílčí změny však narážejí na své hranice stanovené ostatními částmi teoretického rámce, které do sebe vzájemně zapadají a vyplývají jedna z druhé. Proto je nutné tento rámec odmítnout jako celek a pokusit se o vytvoření rámce nového, který bude nejen reflektovat transformaci, kterou ústavní systémy v Evropě prošly a stále procházejí, ale který také umožní další rozvoj evropského ústavního systému.
Práce má dvé části. V první části je zkoumána proměna francouzského modelu ústavního systému zapříčiněná růstem role soudů zejména zavedením ústavního soudnictví, konkrétní ochrany ústavnosti a rozvojem ochrany základních práv. Tento proces shrnujeme pod pojem judicializace ústavních systém, kdy svrchovanost zákonodárné moci a podřízenost soudní moci (vyjádřená tzv. juge-automate tezí) je nahrazena strukturální svrchovaností vrcholných orgánů soudní moci.
Následně je zkoumán specifický případ Evropské unie, jejíž ústavní systém nebyl postaven na svrchovanosti zákonodárné moci a k judicializaci systému došlo odlišným způsobem. Analýza dosavadního diskurzu o roli Soudního dvora v evropské integraci ukazuje, že v 90. letech dvacátého století existovaly dva hlavní modely – Moravcsik-Garrettův liberální mezivládní model odmítající autonomní působení Soudního dvora na evropskou integraci a Stein-Stone-Sweetův neofunkcionalistický model naopak ukazující strukturální svrchovanost Soudního dvora nejen v ústavním systému Evropské unie, ale také ve vztahu k členským státům (tedy v evropském ústavním prostoru). Za posledních dvacet let však došlo k proměně evropského ústavního systému, kterou ani jeden z uvedených modelů není schopen vysvětlit. Ústavní soudy členských států vytvořily protiváhu Soudnímu dvoru. Můžeme tak pozorovat třetí, syntetický model, který vychází z ústavního pluralismu. Základní principy společného ústavního systému jsou formulovány v diskurzu mezi vrcholnými interpretátory unijní ústavy a ústav členských států, tedy Soudním dvorem a ústavními soudy členských států.
Na základě tohoto zkoumání je formulován model, který ukazuje, jak je v interakci ústavní praxe vrcholných orgánů soudní moci Unie a členských států v prostoru, který nazýváme evropským ústavním prostorem, vytvářen soubor základních norem upravující vztahy ústavních orgánů navzájem a ústavních orgánů a jednotlivců. Model je teoreticky ukotven v současné pozitivistické právní filozofii rozvíjející Hartovo chápání práva, která vysvětluje, jak tato ústavní praxe nabývá normativity. Takto vytvářený soubor základních norem proto můžeme nazývat společnou evropskou ústavou.
Ústavně pluralitní model je srovnáván s ústavním systémem Spojených států amerických, kde můžeme pozorovat obdobný proces judicializace. Ústavou původně zamýšlená svrchovanost Kongresu byla postupně odstraňována. Nejprve došlo k emancipaci Nejvyššího soudu pod vedením Marshalla, kterou později doplnil úřad prezidenta. Všechny tři ústavní orgány si nárokovaly právo konečné autority pro výklad americké Ústavy. Vytvořil se tak systém institucionálního či interpretativního pluralismu, který je ve svém fungování podobný systému ústavního pluralismu vytvořeném v Evropské unii. Srovnání s vývojem ústavního systému v USA se zaměřením na roli Nejvyššího soudu je v práci opakovaně použito k identifikaci jedinečností evropské situace. Například tzv. doktríny interpozice, které vypracovaly mimo jiné Ústavní soud ČR či polský Ústavní tribunál, najdeme ve velmi podobné formulaci v USA v první polovině 19. století, přestože americká Ústava obsahuje ustanovení o svrchovanosti federální ústavy a federálního práva.
Druhá část analyzuje procesy ovlivňující interakci soudů po východním rozšíření Unie. Zabývá se vývojem každé ze stran této interakce – Soudním dvorem a jeho adaptací na rozšíření Unie jak navenek, tak ve svém vnitřním fungování, a ústavními soudy členských států, zejména vlivem německého Spolkového ústavního soudu, jehož judikatura položila základy ústavně pluralitního modelu, a judikaturou českého Ústavního soudu, který reprezentuje současné výzvy dalšímu směřování vývoje tohoto modelu.
Role soudů při formulování základních principů společné ústavy je zkoumána též z pohledu demokratické legitimity. Vzhledem k paradoxní kombinaci judicializace ústavních systémů na straně jedné a stále přežívajícímu chápání role soudu v očích veřejnosti v mezích tzv. juge-automate teze na straně druhé, se soudy vyznačují vysokou legitimitou, což platí zejména o soudech ústavních. Legitimita Evropské unie je častým objektem analýzy ústavních soudů členských států v jejich rozhodnutích o vztahu mezi unijním a národním právem. Soudy se otázky legitimity dotýkají třemi způsoby – (i) účastní se debaty o legitimitě a jejich zdrojích, (ii) určují další vývoj a obsah této debaty, a konečně (iii) samy jsou schopny evropský integrační projekt legitimizovat. To platí zejména pro ústavní soudy nových členských států, jejichž legitimizační role je zvýrazněna jejich speciálním postavením, které si vytvořily v období rekonstitucionalizace po pádu předchozích nedemokratických režimů. Ačkoliv jsou jejich „evropské“ doktríny v této práci kritizovány pro své zakotvení v překonaném teoretickém rámci popsaném výše, reflektují do určité míry názory občanů těchto členských států. Schopnost ústavních soudů pomocí svých „evropských“ doktrín agregovat tyto názory, sdělit je a částečně prosadit na společném fóru evropského ústavního prostoru zvyšuje legitimitu evropské integrace, a tím i Evropské unie.
Poslední dvě kapitoly se zaměřují na judikaturu Ústavního soudu ČR, která vykazuje určité nepochopení podstaty unijního práva jako následek částečného setrvání v překonaném teoretickém rámci popsaném výše. V České republice působí dva právní řády, které přes jejich autonomní základy vytvářejí hustou síť vztahů. Ústavní soud, přestože postrádá jurisdikci ve vztahu k unijnímu právu, která je rezervována Soudnímu dvoru, nemůže rezignovat na jeden ze svých dvou základních úkolů, kterým je, vedle poskytování spravedlnosti rozhodováním individuálních sporů, zajišťování hladkého fungování ústavního systému. Zatímco v prvním úkolu může být Ústavní soud nahrazen ve sféře unijního práva Soudním dvorem, jelikož standard ochrany základních práv v Evropské unii odpovídá standardu České republiky, druhý úkol vyžaduje od Ústavního soudu čas od času upravit vztah obou právních řádů. Ústavní soud tak působí „mezi dvěma právními řády“. Stejně jako Soudní dvůr musí čas od času upravit vztahy mezi unijním právním řádem a právními řády členských států, i Ústavní soud ČR musí vstoupit do závažných (strukturálních) konfliktů mezi právními řády působícími v České republice. K tomuto účelu je nabídnuta alternativa současné evropské doktríně Ústavního soudu v podobě relativistického přístupu, který obsahuje určité filtrační mechanismy zajišťující dostatečně diferenciovaný přístup k řešení konfliktů mezi unijním právním řádem a českým ústavním pořádkem. S tímto novým přístupem se bude možné vyhnout konfliktu se Soudním dvorem a zároveň poskytnout ustanovením českého ústavního pořádku plný účinek.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

The Ph.D. thesis offers a complex reconceptualization of the constitutional system in the European Union. The constitutional systems of the Member States have been substantially transformed during the 20th century. Meanwhile a new constitutional system functioning in the Member States alongside their own systems has emerged – the constitutional system of the European Union. These two fundamental changes are difficult to grasp through an existing theoretical framework. That is because the framework is based on a set of outdated concepts: (i) Rousseau’s concept of volonté générale that forms the basis of the parliamentary supremacy in a constitutional system; (ii) Montesquieu’s theory of three separate powers (legislative, executive, and judicial) that is on the one hand unable to deal with new phenomena such as bureaucracy and independent agencies, and on the other hand to grasp a possibility of checks and balances within the individual powers; (iii) Westphalian national state paradigm characterized by sovereignty, which does not tolerate plurality of authorities both within the system and in external relations; (iv) hierarchically built legal order, which prevents coexistence of autonomous norms; (v) legalistic view of law, where law is to be found only in written, officially promulgated sources of law, which were adopted by a legislator (law in books); and (vi) understanding the role of courts as independent institutions of conflict solving (and occasionally endowed with other tasks) that merely applies the law as contained in the books using established methods of interpretation to reach the only right decision.
To be sure, such theoretical framework has been subjected to fragmentary changes. However, such changes face the limits posed by other parts of the theoretical framework, which is rather holistic with all parts being interconnected and mutually supportive. For this reason, the theoretical framework has to be refuted at once and a new framework that would reflect the transformation of the constitutional systems in Europe needs to be built up, so that further development of the European constitutional system is possible.
The thesis has two parts. The first part deals with the decline of the French constitutional model caused by increased influence of courts after the constitutional judiciary was established and endowed with concrete constitutionality review alongside with the rapid development of human rights after the Second World War. This process is known as judicialization of constitutional systems. It denotes a process, in which parliamentary supremacy and judicial subordination (explicated in the concept of juge-automate) has been replaced by structural supremacy of the highest judicial institutions.
Subsequently, we focus on the specific case of the European Union. Its constitutional system was not designed as one of the parliamentary supremacy and so the judicialization occurred in a different way. An analysis of the discourse on the role of the Court of Justice in the European integration revealed that at the onset of 1990s there were two models of the Court’s role in the integration process – the Moravcsik-Garrett’s liberal intergovernmental model denying autonomous role to the Court of Justice in the integration process, and the Stein-Stone-Sweet’s neofunctional model claiming structural supremacy of the Court of Justice both within the European Union constitutional system and in the relationship between the Union and its Member States (that is in the wider area called European constitutional space). During the last twenty years the European constitutional system has profoundly changed and neither of the two models were anymore viable. The constitutional courts of the Member States have formed a powerful counterweight to the Court of Justice. Therefore we must consider a third, synthetic model that stems from the theory of constitutional pluralism. Fundamental principles of the European constitutional system are formulated in a discourse among highest interpreters of the Union and Member States constitutions; that is in a discourse held among the Court of Justice and Member States constitutional courts.
Based on these observations, we formulate a model that explains the interactions of constitutional practices of the highest judicial institutions of the Union and the Member States in the European constitutional space. Through this interaction a set of fundamental norms regulating the relationship among the constitutional organs as well as between these organs and individuals has been established. The model is theoretically grounded in current positivist theories of law developing further Hart’s views on law, which explain how this constitutional practices gain normativity. We may call the set of fundamental norms thus created a common European constitution.
The constitutional-pluralist model is compared to the constitutional system of the United States. We observe a similar process of judicialization. The U.S. Constitution originally intended the Congress to be supreme. This supremacy was gradually erased. First, the U.S. Supreme Court under the long tenure of John Marshall established itself as an equal power and later the rise of the Presidency followed. All three institutions claimed to be the supreme interpreter of the U.S. Constitution. A system of institutional or interpretative pluralism thus emerged. Such system is similar in the way it operates to the system of constitutional pluralism established in the European Union. A comparison with the constitutional system in the United States with an emphasis on the role of the U.S. Supreme Court is repeatedly used throughout the thesis in order to identify unique features of the European case. For instance so called doctrines of interposition, which were developed by the Czech Constitutional Court or the Polish Constitutional Tribunal among others, can be found in a very similar wording in the antebellum United States, despite the fact that the U.S. Constitution contains a provision that the federal Constitution and federal laws are the law of the land.
The second part of the thesis analyzes processes that affect courts’ interaction after the Eastern Enlargement of the European Union. It inquires into changes at both sides of such interaction – the Court of Justice and its adaptation on the enlargement of the Union externally as well as internally, and the Member States’ constitutional courts, where especially an influence of the German Federal Constitutional Court, whose case law laid the bases of the constitutional-pluralist model, is of our interest, as well as the case law of the Czech Constitutional Court that represents current challenges to the further development of this model.
A role of courts in the formulation of fundamental principles of the common constitution is also analyzed from the viewpoint of democratic legitimacy. Given the paradoxical combination of judicialization of constitutional systems on the one hand and outdated perception of courts by general public in line with the so-called juge-automate thesis on the other hand, courts pertain high legitimacy; that is particularly true for constitutional courts. Legitimacy of the European Union is often an object of analysis of the Member States constitutional courts in their case law on the relationship between the EU law and their national legal order. Courts deal with legitimacy in three ways – they participate in a debate on legitimacy and its sources, direct the debate and shape its contents, and finally they are themselves able to generate legitimacy for the European integration project. That is true especially for the new Member States constitutional courts, whose legitimizing role is heightened due to their special position within the constitutional system that they achieved during a period of reconstitutionalization that followed after the fall of the undemocratic regimes. Although the “European” doctrines of these courts are criticized in this thesis for they are grounded in the outdated theoretical framework described above, they reflect an opinion of the general public in the new Member States. The ability of constitutional courts to aggregate via their “European” doctrines these opinions, to communicate them to other constitutional actors in the European constitutional space, and eventually to put them partially through, increases the legitimacy of the European integration and therefore also the legitimacy of the European Union itself.
The last two chapters focus on the case law of the Czech Constitutional Court, which, as a consequence of the outdated theoretical framework described above, shows certain misunderstanding of the nature of Union law. The Constitutional Court must realize that in the Czech republic two legal orders operate, an that these orders are, despite their autonomous grounds, deeply interconnected and creates a dense network of mutual relations. Though the Constitutional Court lacks the jurisdiction towards Union law, which is reserved to the Court of Justice, it cannot abandon one of its two fundamental tasks – to ensure smooth functioning of the constitutional system (besides providing justice by resolving individual cases). While the latter task can be left, within the sphere of Union law, to the Court of Justice (as the standard of fundamental rights protection in the European Union is comparable to the standard ensured in the Czech Republic), the former task requires the Czech Constitutional Court from time to time to review and adjust the relationship between the two legal orders. The Constitutional Court thus operates “between two legal orders”. As the Court of Justice must from time to time adjust the relationship between the Union legal order and the Member States’ legal orders, also the Czech Constitutional Court must step in the relationship between the Czech constitutional order and the Union law when a serious (structural) conflict emerges. In order to weight the seriousness of the conflict and find an adequate solution that allows both the Czech Constitutional Court and the Court of Justice to continue fulfilling their tasks, a new doctrine is offered for the Czech Constitutional Court to replace its current one. Call it a relativist doctrine. It contains several filter mechanisms that provide for sufficiently differentiating approach towards conflict resolution between the Union law and the Czech constitutional order. With such an approach the conflict with the Court of Justice can be avoided, while the Czech constitutional provisions receive its effet utile.