Multilateralismus v německé zahraniční a bezpečnostní politice v letech 1999-2011

• Název práce v češtině: Multilateralismus v německé zahraniční a bezpečnostní politice v letech 1999-2011
• Název v anglickém jazyce: Multilateralism in German Foreign and Security Policy 1999-2011
• Klíčová slova: multilateralismus, zahraniční politkika, Německo
• Klíčová slova anglicky: multilateralism, foreign policy, Germany
• Akademický rok vypsání: 2010/2011
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra mezinárodních vztahů (23-KMV)
• Vedoucí / školitel: doc. PhDr. Vít Střítecký, M.Phil., Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 06.06.2011
• Datum zadání: 06.06.2011
• Datum a čas obhajoby: 26.06.2012 00:00
• Místo konání obhajoby: IPS FSV UK, U Kříže 8, 158 00 Praha 5 - Jinonice
• Datum odevzdání elektronické podoby: 17.05.2012
• Datum proběhlé obhajoby: 26.06.2012
• Oponenti: PhDr. Martin Jeřábek, Ph.D.

Seznam odborné literatury

1. Předběžný výběr literatury

Monografie

Neperiodické:

ANDERSON, Jeffrey A., Goodman, J. B. (1993): Mars or Minerva? A United Germany in a Post -Cold War Europe. In Koehane R. O., Nye, J. S., Hoffman, S. (1989-1991):After Cold War: International Institutions and State Strategies in Europe. Cambridge, M. A.: Harvard
University Press.

BAUMANN, Rainer, Hellmann, G., Wagner, W. (2001): Agents, Structures, and German Foreign Policy after Unification. From Metatheory to Empirical Enquiry. Paper presented at the 42nd Annual Convention of the International Studies Association in Chicago.

BÖRZEL, T. A., Risse, T. (2003): Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In Featherstone K., Radaelli, C. M.: The Politics of Europeanization (s. 57-80).
Oxford: Oxford University Press.

DRULÁK, Petr (2010): Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál.

DYSON, Tom (2007): The Politics of German Defence and Security: Policy Leadership and Military Reform in the post-Cold War Era. New York: Berghahn Books.

EXADAKTYLOS, Theofanis (2010): The EU Enlargement to the East: Europeanizing German Foreign Policy. Paper presented at the ECPR 5th Pan-European Conference on EU Politics in Porto.

FOCAULT, Martial, Irondelle, Bastien (2008): Public Opinion and European Security and Defense Policy. Montreal: Universite de Montreal.

GREEN, Simon, Paterson W. E. (2005): Governance in Contemporary Germany - the Semisovereign State Revisited. Cambridge: Cambridge University Press.

HALBWACHS, Maurice (2009): Kolektivní paměť (kritické vydání). Praha: Sociologické nakladatelství.

HANDL, Vladimír (2007): Evropské Německo, nebo de-europeizace německé politiky? In Rovná, L., Kasáková, Z., Váška, J.: Evropská unie v členských státech a členské státy v Evropské unii. Praha: VIP Books.

HARNISCH, S., Maull, H. (2001): Germany as a Civilian Power? The Foreign Policy of the Berlin Republic. Manchester: Manchester University Press.

HILL, C., Smith M. (2011) International Relations and the European Union. Oxford: Oxford University Press.

HOWELL, Kerry (2002): Developing Conceptualizations of Europeanization and European Integration: Mixing Methodologies. Ashcroft International Business School APUESRC Seminar 1 / UACES Study Group 2.

KAMP, Karl-Heinz (2003): Deutsche Auflenpolitik im 21. Jahrhundert. Arbeitskreis Junger Auflenpolitiker. Sankt Augustin.

KATZENSTEIN, Peter, J. (1997): Tamed Power: Germany in Europe. New York: Cornell University Press.

KATZENSTEIN, Peter, J. (1996): The Culture of National Security: Norms and Identities in World Politics. New York: Columbia University Press.

KIRCHNER, Emil J. (2008): Germany’s Role in CFSP/ESDP Development: Aims versus Action. APSA 2008 Annual Meeting.

MARKOVITS, Andrei S., Reich, Simon (1997): The German Predicament: Memory and Power in the New Europe. Ithaca, N.Y.: Cornell University Press.

MAULL, H.W. (2006): Germany´s Uncertain Power: Foreign Policy of the Berlin Republic. Basingstoke: Palgrave.

MISKIMMON, A., Paterson, W. E. (2003): Foreign and Security Policy: On the Cusp between Transformation and Accommodation. In Dyson K., Goetz, K.: Germany, Europe and the Politics of Constraint (s. 325-345). Oxford: Oxford University Press.

MORAVCSIK, A. (1998): The Choice for Europe. New York: Cornell University Press.

POHL, Benjamin (2009): In Search of the Drivers of European Security and Defense Policy: Bringing Domestic Politics back in. Paper presented at the 2009 ISA Annual Conference
New York.

POWELL, Lindsey (2003): In Defense of Multilateralism. New Haven: Yale Center for Environmental Law and Policy.

PŠEJA, Pavel (2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.

RYBÁČEK, Jan (2006): Deutsche Außenpolitik in der Irak-Krise. In Acta Universitatis Carolinae. Studia Territorialia VII – 2005 (s. 173-249). Praha: Karolinum.

SCHMALZ, Uwe (2004): Deutschlands europäisierte Außenpolitik - Kontinuität und Wandel deutscher Konzepte zur EPZ und GASP. VS Verlag für Sozialwissenschaften.

SCHMIDT, Siegmar, Hellman, Gunther, Wolf, Reinhard (2007): Handbuch zur Deutschen Außenpolitik. VS Verlag für Sozialwissenschaften.

TONRA, B. (2001): The Europeanisation of National Foreign Policy: Dutch, Danish and Irish Foreign Policy in the European Union. Aldershot: Ashgate.

WALLACE, Helen, Wallace, William (2000): Policy-Making in the European Union. Oxford: Oxford University Press.

WESSELS, Wolfgang, Diedrichs, Udo (2006): Die neue Europäische Union: im vitalen Interesse Deutschlands? Studie zu Kosten und Nutzen der Europäischen Union für die Bundesrepublik Deutschland. Netzwerk Europäische Bewegung Deutschland.


Periodické:

BAUMANN, Rainer (2002): The Transformation of German Multilateralism: Changes in the Foreign Policy Discourse since Unification. German Politics and Society, Vol. 20. No. 4.

BULMER, Simon, Paterson, W. E. (1996): Germany in the EU: Gentle Giant or Emergent Leader? International Affairs, Vol. 72, No. 1, s. 9-32.

DUFFIELD, John S. (1999): Political Culture and State Behavior: Why Germany Confounds Neorealism. International Organization Vol. 53, No. 4.

GROSS, Eva (2007): German Foreign Policy and European Security and Defense Co-Operation - The Europeanization of National Crisis Management Policies? Security Dialogue, Vol. 38, No. 501.

KARP, Regina (2009): Germany: A 'Normal' Global Actor? German Politics Vol. 18, No. 1, s. 12 – 35.

KEOHANE, Robert O. (1990): Multilateralism: An Agenda for Research. International Journal Vol. 45, s. 731-764.

MAJOR, C. (2005): Europeanisation and Foreign and Security Policy – Undermining or Rescuing the Nation State? Politics, Vol. 25, No. 3, s. 175–190.

MISKIMMON, A. (2009): Falling into Line? Kosovo and teh Course of German Foreign Policy. International Affairs, Vol. 85, No. 3., s. 561-573.

OVERHAUS, Marco (2005): German Foreign Policy and the Shadow of the Past.
SAIS Review, Vol. 25, No. 2, s. 27-41.

RADAELLI, Claudio M. (2004): Europeanisation: Solution or Problem? European Integration online Papers, Vol. 8, No. 16.

RUGGIE, John (1992): Multilateralism: The Anatomy of an Institution. International Organization, Vol. 46, No. 3, s. 566-68.

SMITH, M. E. (2000): Conforming to Europe: The Domestic Impact of EU Foreign Policy Cooperation. Journal of European Public Policy, Vol. 7, No. 4, s. 613-631.

STEINMEIER, Frank Walter (2006): Rede von Bundesminister des Auswärtigen vor dem Deutschen Bundestag zum geplanten EU-Einsatz im Kongo, Berlin, 19. Mai 2006. Stichworte zur Sicherheitspolitik, Vol. 2006, No. 5-6, s. 33 – 35.

ŠONKA, J. (2009): Německo a sebevědomí. Mezinárodní politika, Vol. 2009, No. 10, s. 7-
9.

Prameny a ostatní zdroje

Dokumenty:

Smlouva z Nice, Praha: ÚMV, 2002.
Afghanistan-Mandat 2011. Deutscher Bundestag, 13. 01. 2011.


Internetové zdroje:

Aussenpolitik.net. WWW.aussenpolitik.net /online/: Major, Cladia, Mölling, Christian: EU-Battlegroups-Bilanz und Optionen zur Weiterentwicklung europäische Krisenreaktionskräfte. SWP-Studie 22, August 2010. Dostupný z: http://aussenpolitik.net/themen/de_wahljahr/bundeswehrreform/eu-battlegroups-bilanz_und_optionen_zur_weiterentwicklung_europaischer_krisenreaktionskrafte/

Deutscher Bundestag. WWW.bundestag.de /online/

Deutsche Aussenpolitik. WWW.deutsche-aussenpolitik.de /online/

German Foreign Policy. WWW.german-foreign-policy.com /online/
Project Syndicate. WWW.project-syndicate.org /online/: Joseph S. Nye: Unilateralism vs. Multilateralism. 24. 9. 2002. Dostupný z: http://www.project-syndicate.org/commentary/nye1/English

Předběžná náplň práce

1. Vymezení tématu a cíle práce
Práce bude analyzovat proměny zahraniční a bezpečnostní politiky Německa v letech 1999 až 2011, respektive vývoj německého multilateralismu. Pokusí se odpovědět na otázku, zda lze postupnou modulaci této politiky a jejích konstitutivních prvků – aktérů, procedur, hodnot - během určitých vývojových fází chápat jako hegemonizaci německé zahraniční politiky (například Karp, 2009) či jako příklon k unilateralismu, jak mnozí autoři uvádějí (Bulmer, 1996; Kirchner, 2008).
Cílem práce bude potvrzení či vyvrácení hypotézy, že je zahraniční a bezpečnostní politika Německa stále determinována hluboko zakořeněným multilateralismem, který ovšem v posledních dvanácti letech prošel jistými proměnami s tím, že pro jednotlivé časové úseky jsou typické určité tendence.
Předpokládaným výsledkem práce bude falsifikace příklonu k unilateralismu či hegemonii a prokázání, že německá zahraniční a bezpečnostní politika nevybočuje dlouhodobě z „definičního rámce“ multilateralismu, který však za poslední dekádu doznal jistých změn, a že k esenciálním změnám „vevnitř“ německé zahraniční politiky nedošlo. Toho bude docíleno prostřednictvím konceptualizace multilateralismu a následnou empirickou analýzou samotné německé politiky na pozadí jednotlivých významných zahraničněpolitických událostí v letech 1999 - 2011.
Transformace multilateralismu bude sledována od roku 1999 do současnosti. Roky 1999 a 2011, ohraničující zkoumané období, jsou zvoleny, neboť v roce 1999 byla na summitu v Kolíně nad Rýnem Evropská obranná a bezpečnostní politika podložena konkrétními závazky k vytváření kapacit a rozhodovacích procedur umožňujících EU uskutečnit autonomní vojenské a civilní mise. V tomtéž roce zároveň proběhl válečný konflikt v Kosovu, kterou Německo definitivně prolomilo svou mnohaletou politiku vojenské neangažovanosti mimo své hranice. Na základě těchto dvou provázaných událostí získala zahraniční a bezpečnostní politika Německa novou dimenzi a potenciálně i větší vliv. Rok 2011 byl zvolen proto, aby mohl být v práci zohledněn i nejnovější vývoj, především vojenská operace v Libyi a německý postoj k ní.



2. Bližší specifikace tématu: multilateralismus a německá zahraniční a bezpečnostní politika

2.1 Multilateralismus
Nejprve je třeba definovat termíny, které budou pro práci rozhodující. Jedno ze základních pojetí multilateralismu představil Robert Koehane (1990). Podle něj multilateralismus označuje koordinaci národních politik ve skupinách třech a více států. John Ruggie se ve své definici zaměřuje spíše na charakter vztahu nežli na počet zúčastněných. Multilateralismus se dle něj řídí základními kooperativními principy, například tím, že silnější nevyužívá slabšího, jak je tomu u bilaterálního vztahu.
Podle Jamese Caporasa (1992) může být multilaterální jak akce a interakce, tak instituce. Společnou charakteristikou multilaterálního jednání či institucí je přitom fakt, že stojí na ideovém konceptu multilateralismu. Multilateralismem není míněna sama spolupráce, ale záměr, který za spoluprací stojí (Baumann, 2002). Německá multilaterální zahraniční politika je podle této definice politikou kooperace, probíhající pod záštitou mezinárodních institucí.
Z pohledu teorií mezinárodních vztahů nalezneme různá vysvětlení multilateralismu. Institucionalismus jej pojímá jako vhodný „nástroj“ k řešení problémů vyvstávajících z anarchického mezinárodního prostředí. Realismus chápe multilateralismus spíše instrumentálně, jako prostředek pro efektivnější prosazování vlastní moci, liberalismus naproti tomu zdůrazňuje zájmy domácích aktérů (Moravcsik, 1997). Konstruktivismus, který se dosud nejhojněji zabýval kontinuitou německého multilateralismu po sjednocení v roce 1990, zdůrazňuje německou evropeizovanou identitu, normy a hodnoty, na jejichž základě stát konstruuje své zájmy a svá očekávání. Zajímavou hybridní teorií je pak tzv. modifikovaný neorealismus (Baumann, Rittberger, Wagner 1999), který vysvětluje multilaterální politiku sjednoceného Německa tím, že stát je ochoten vzdát se části své autonomie, pokud díky multilaterálním institucím získá větší vliv. Tím se liší od Waltzova realistického přístupu k multilaterálním institucím jakožto k pouhému omezení státní suverenity. Baumann (2002) rozlišuje tři různé podstaty, objevující se v teoretických explikacích německého multilateralismu a multilateralismu obecně. Lze jej chápat především jako:
1. Hluboce zakořeněnou politickou kulturu, soubor hodnot;
2. Výhodný rámec pro projekci vlastního vlivu (Maull, 2006);
3. Nutnost pro budování důvěry - koncept klade důraz na roli kolektivní paměti
(Markovits, Reich, 1997) a potřebu normalizace role Německa v mezinárodních vztazích.

Většina autorů se shoduje, že institucionální zakotvení a multilateralismus jsou - či po značnou dobu byly - centrálními znaky německé zahraniční politiky. Instituce pro Německo nejsou pouhým prostředkem pro prosazování vlastních zájmů, ale cení i jejich samotnou existenci (Anderson, Goodman, 1993). Napojení na západní multilaterální instituce - Westbindung, nevyužívání vojenské síly a orientace na obchod byly během druhé poloviny dvacátého století zásadními charakteristikami německé zahraniční politiky (Baumann, 2002). Německo si podle některých autorů vyvinulo jakousi evropeizovanou identitu a společnost sdílí takové hodnoty, které zřetelně vedou k preferenci multilaterálního chování vůči unilateralismu (Duffield, 1998). Německo je v literatuře skutečně často dáváno za příklad země, jejíž hodnoty a cíle do značné míry korespondují s hodnotami EU, tzv. Musterknabe (Gross, 2007), a jejíž zahraniční politika vykazuje známky evropeizovaného multilateralismu, ať již v rovině hodnotové či na úrovni institucí.
Jiní autoři (Kirchner, 2008; Katzenstein 2002) hovoří o instinktivním multilateralismu, který je charakterizován značně nevyzpytatelnou zahraniční politikou, jež kolísá mezi atlanticismem a snahou o vůdčí roli v EU a její společné zahraniční či bezpečnostní politice. Někteří analytici dokonce upozorňují na to, že Německo po roce 1999 přešlo od multilateralismu jakožto od raison d´ être k výraznějšímu unilateralismu, který je možný ilustrovat například emancipovanou zahraniční politikou za Gerharda Schrödera, účastí na vojenské operaci v Kosovu, neúčastí v Iráku v roce 2003 či odmítnutím rozšířit své jednotky na jih Afghánistánu v roce 2008 (Le Gloannec, 2004). Hovoří se dokonce o postupné hegemonizaci německé zahraniční a bezpečností politiky.
Snahou této práce bude pokusit se dokázat, že se Německo od multilateralismu nikdy neodklonilo, pouze flexibilně modifikovalo jeho pojetí, a to dle charakteru mezinárodního a vnitropolitického vývoje. V konkrétních obdobích mezi lety 1999 a 2011 je tak možné provést jistou typizaci německého multilateralismu. Příklon k unilateralismu či hegemonii je pak dle dané hypotézy spíše „hyperreálným“, virtuálním posunem, který nijak nezasáhl esenci německé zahraniční politiky.

2.2 Periodizace německé zahraniční politiky 1999 – 2011
Diplomová práce bude následující vytyčené periody německé zahraniční politiky detailněji analyzovat pomocí jednotlivých interpretačních případových studií. Tyto fáze jsou předem určeny pomocí vnějšího charakteru zahraniční a bezpečnostní politiky, který je v daných úsecích kontinua pozorovatelný. Vycházíme-li z premisy, že Německo po celé sledované období praktikuje multilaterální politiku, pak je nutné nějak pojmenovat, ať již skutečné či zdánlivé, modifikace, kterými v poslední dekádě německý multilateralismus prošel. K této typizaci poslouží právě periodizace. Nyní stručně nastíním, jak by mohla vypadat:
Již od samotného vzniku Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, a posléze i SBOP v roce 1999, bylo Německo jejich výrazným zastáncem stejně jako evropské integrace obecně (Miskimmon, 2003), podporovalo evropeizaci i v těch případech, kdy mohla potenciálně ohrozit jeho krátkodobé zájmy či omezit suverenitu (Katzenstein, 1997). Německo bylo na summitu v Kolíně nad Rýnem, kde došlo k prosazení strategie Headline Goal 2010, výrazným aktérem a získalo větší význam na evropské institucionální rovině. Němci se také na počátku milénia zúčastnili prvních misí pod hlavičkou EU a v diskursu politických elit hrálo posílení významu EU hlavní roli (Baumann, 2002). Pro účely této práce bude toto období charakterizováno „evropeizovaným multilateralismem“.
Výrazný přelom znamenala irácká krize v roce 2003, která prokázala nejednotu zájmů států EU a vrhla na projekt SBOP výrazný stín. Německo se odmítlo invaze zúčastnit a ukázalo, že atlanticistická dimenze jeho zahraniční politiky není imperativní. Kancléř Gerhard Schröder se tehdy vyhnul použití síly a jako představitel tradičně civilní mocnosti traktoval mírové řešení krize. Tento krok vyvolal debaty o emancipaci a nevyzpytatelnosti německé politiky. Nejvíce pozornosti vyvolalo dubnové setkání představitelů Německa, Francie, Belgie a Lucemburska, tedy nejhlasitějších odpůrců vojenského řešení irácké otázky, a jejich návrh na vytvoření autonomních plánovacích a operačních kapacit Evropské unie mimo struktury NATO. Krok „gangu čtyř“ byl interpretován jako snaha podkopat transatlantickou vazbu, což se při bližším zkoumání jeví jako poněkud zavádějící vysvětlení. Období kolem irácké krize bude v práci přesto označeno jako období neatlanticistického instinktivního multilateralismu.
V dalším období může být Německo charakterizováno jako realizátor a implementátor evropských závazků, který ovšem výrazněji netlačí na faktické využití a efektivitu cílů EU. Aktivně se zapojilo do budování evropských Battlegroups – dosud nenasazených jednotek, v roce 2004 se zúčastnilo operace EUFOR /Althea v Bosně a Hercegovině. V roce 2006 se pak Německo stalo velitelským státem operace EUFOR RD v Kongu, na níž nakonec participovalo 780 příslušníků Bundeswehru, řízených z velitelství v Postupimi (Steinmeier, 2006). Tuto neambiciózní politiku postupné implementace evropských cílů dokresluje i fakt, že Německo v roce 2010 odmítlo francouzskou nabídku na posílení bezpečnostní spolupráce v rámci permanentní strukturované spolupráce, která ukazuje na nevoli věnovat bezpečnostní politice více financí a pozornosti.
Poslední nejaktuálnější vývoj přinesl atypické, „unilaterální“ rozhodnutí Německa, které se týká vojenského zásahu v Libyi. Britové a tentokrát i Francouzi obvinili Německo z nepředvídatelnosti a z nedostatku loajality. Zatímco Francie a Británie převzaly při řešení krize v Libyi iniciativu, prosadily se vůči Washingtonu a získaly toleranci Rusů a Číňanů, Německo se stalo spíše překážkou a dostalo se do izolace. Poučení, které si z toho Francouzi a Britové odnesou, zřejmě nebude příliš příznivé pro projekt SBOP. Tato nejnovější fáze zatím nejsilněji vybízí k úvahám o odklonu od kooperativního jednání a multilaterálního rozhodování.
Všechny zmíněné periody pozorovatelné v německé zahraniční a bezpečnostní politice budou podrobeny analýze a bude zkoumán jejich význam z hlediska transformace multilateralismu.

3. Předpokládaná osnova práce
o Úvod
o Multilateralimsus jako rámec výzkumu
o Definice pojmu multilateralismus
o Diskuze o existující literatuře na téma německého multilateralismu
o Etapy německé zahraniční a bezpečnostní politiky v letech 1999-2011
o Evropeizovaný multilateralismus a zakládání SBOP
o Schröderův instinktivní neatlanticistický multilateralismus a Irák
o Neambiciózní multilateralismus a implementace evropských cílů
o Unilateralismus a preference self-interest? Libye
o Transformace multilateralismu versus příklon k unilateralismu
o Závěr



4. Postupy, metodologie
Tato práce se bude snažit ve vztahu k teorii zabývající se multilateralismem o maximalizaci využití empirických poznatků. Co se týče metod, zvolím interpretační případové studie, které se budou zabývat jednotlivými periodami v zahraniční a bezpečnostní politice Německa v letech 1999-2011. Konceptuální rámec bude založen především na konstruktivisticky orientovaném pojetí multilateralismu.
Otázka, kterou si tato práce klade je, do jaké míry se případné změny v kurzu zahraniční politiky Německa dají vysvětlit odklonem od multilateralismu a příklonem k hegemonii či unilateralismu. Bude přitom ověřovat prvotní hypotézu, že se takto vysvětlit nedají a že německá zahraniční politika zůstala plně multilaterální, ačkoli jednotlivé postoje či akce Německa vybízejí k uvažování o opaku. Pokusím se hypotézu ověřit pomocí jednotlivých případových studií, které se budou vázat ke konkrétním fázím německé zahraniční politiky (evropeizovaný multilateralismus a zakládání SBOP; Schröderův instinktivní neatlanticistický multilateralismus a Irák; neambiciózní multilateralismus a implementace evropských cílů; unilateralismus a preference self-interest? Libye). Posléze zvážím případnou shodu či rozpor politiky s konceptuálním rámcem multilateralismu.

Předběžná náplň práce v anglickém jazyce

The current thesis will examine the multilateralist approach in German foreign policy. It is going to test the hypothesis which envisages that German foreign and security policy has always persisted in the framework of multilateralism and that Germany has not embarked on unilateralist or hegemonic policy. The thesis will show the multilaterlism in its modulations within the last decade (1999-2011)using tangible examples.