Myšlení Emila Utitze: filosofie na pozadí holokaustu - AFSV00241
|
|
Rozvrh Nástěnka
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. Tereza Matějčková, Ph.D. (29.01.2016)
Emil Utitz (1883-1956), německy mluvící filosof židovského původu narozený v Praze, je jediným profesorem filosofie, který přežil koncentrační tábor a který své zážitky reflektoval z pozice filosofa. Před svou deportací do terezínského tábora publikoval k estetice a charakterologii. Ve svém díle navazoval na svého učitele Antona Martyho a dále na Franze Brentana či Wilhelma Diltheye. Od dvacátých let překračoval estetiku směrem k etice a především k charakterologii, tedy k nově se ustavujícímu vědnímu oboru, který zastával střední postavení mezi filosofií a psychologií. V roce 1933 byl nucen opustit Německo a vrátil se do Prahy. V této době si kladl otázku, jak se v různých dějinných situacích proměňuje úloha filosofie. Utitz byl přesvědčen, že filosofie čelí v jeho době několika úlohám: je reflexí doby, je útěchou v těžkých časech, ale především je výzvou - člověk je filosofem jen za předpokladu, že je schopen doložit ve svém vlastním životě specifickou filosofickou formu života. Filosofie proto není útěšnou v tom smyslu, že by bezprostředně ulehčovala život, spíše se stává vodítkem, díky němuž nacházíme v konkrétních situacích smysl. Z toho vyplývá i její silný závazek: je-li filosof skutečně filosofem, doléhají na něj životní zkoušky s obzvláštní tíhou, neboli "kdo nevede filosofický život, který by byl ochoten dát všanc, není filosofem". Utitzův "terezínský" experiment: Utitz se dočkal "příležitosti" osvědčit svou filosofickou vážnost roku 1942, kdy byl deportován do Terezína. V Terezíně se stal mimo jiné knihovníkem, především však usiloval o vypracování vlastní etiky na pozadí terezínské zkušenosti: své zajetí pak pojal jako etický experiment, který byl zarámovaný otázkou: je možné v podmínkách nacistického věznění ustavit kulturní a mravní společenství? Vlastní zkušenost Utitze přesvědčila o tom, že je to nejen možné, terezínskou zkušenost dokonce interpretoval jako příležitost pro obnovu osobní mravnosti. Již proto je Utitzův hlas v kontextu reflexe holocaustu nezaměnitelný: Utitz odmítá dichotomii pachatele jako ztělesnění zla a oběti jako ztělesnění nevinnosti. Spíše než že by tímto krokem zlehčoval vinu pachatelů, "rehabilituje" oběti jako aktéry odpovědné za svou mravnost, která se osvědčuje (a nebo dokonce konstituuje) právě v extrémních podmínkách. Koncepce seminárního kurzu: V kurzu se zaměříme především na Utitzovy texty ze třicátých a čtyřicátých let dvacátého století, které však vztáhneme k Utitzovým dřívějším pojednáním k charakterologii. Právě charakterologie je pro Utitze východiskem k formulování vlastní etiky. Utitzova pojednání, která jsou dostupná převážně v němčině, budou pro studenty přeložena do češtiny. Těžištěm kurzu bude Utitzova filosofická reflexe koncentračního táboru, ale důraz bude rovněž kladen na to, jak rozumět Utitzově etickému experimentu na pozadí soudobých etických a filosofických otázek. Oporou nám budou texty k etice po holokaustu od Jürgena Habermase či Axela Honnetha. Znalost německého jazyka není předpokládána. Německé texty budou pro potřeby semináře přeloženy do češtiny. Kurz je vhodný pro studenty filosofie i religionistiky. Zápočet bude udělen za referát v hodině. Hlavní literatura od Emila Utitze V češtině: Psychologie života v Terezínském koncentračním táboře, Praha 1947. Německo mezi včerejškem a zítřkem, Praha 1948. Nelítostný meč H. G. Adlera. Recenze Tvář nuceného společenství, in Věstník Židovské obce náboženské, č. 5/18, 1956. Klasický žurnalista E. E. Kisch, Praha 1958. Dějiny estetiky, Praha 1968. V němčině: R. Mehring, Ethik nach Theresienstadt. Späte Texte des Prager Philosophen Emil Utitz (1883-1956), Würzburg 2015. Charakterologie, [Berlin-]Charlottenburg, 1925. Der Künstler. Vier Vorträge. Verlag Ferdinand Enke. Stuttgart 1925. Die Überwindung des Expressionismus. Charakterologische Studien zur Kultur der Gegenwart. Verlag Ferdinand Enke. Stuttgart 1927. Mensch und Kultur, Stuttgart 1933. Die Sendung der Philosophie in unserer Zeit. Verlag Sijthoff. Leiden (Niederlande) 1935. Masaryk als Volkserzieher. Festvortrag aus Anlass des 85. Geburtstages Tomáš Garrigue Masaryk, Prag 1935. Psychologie des Lebens im Konzentrationslager Theresienstadt, Wien 1948. Egon Erwin Kisch. Der klassische Journalist, Berlin 1956. Bemerkungen zur altgriechischen Kunsttheorie,Berlin 1959. Jahrbuch der Charakterologie. Herausgegeben von Emil Utitz, Berlin 1924 - 1929. Sekundární literatura: R. Mehring: Das Konzentrationslager als ethische Erfahrung. Zur Charakterologie von Emil Utitz. In: Deutsche Zeitschrift für Philosophie, sv. 51, 2003, str. 761-775. Další literatura: H. G. Adler, Theresienstadt 1941 - 1945. Das Antlitz einer Zwangsgemeinschaft, Göttigen 1960. (česky: Tvář nuceného společenství, 3sv., Brno 2006 n.). H. Arendt, Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla, přel. M. Palouš, Praha 1995. V. E. Frankl, … a přesto říci životu ano, Kostelní Vydří, 1996. J. Habermas, Die Einbeziehung des Anderen. Studien zur politischen Theorie, Frankfurt a. M. 1996. A. Honneth, Das Andere der Gerechtigkeit. Aufsätze zur praktischen Philosophie, Frankfurt a. M. 2000. P. L. Landsberg, Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek, J. Sokol, Praha 1990. H. J. Sandkühler (ed.), Philosophie im Nationalsozialismus, Hamburg 2009. |