|
|
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. Jakub Čapek, Ph.D. (22.02.2017)
Texty k filosofii řeči Veškeré podklady jsou i dispozici v moodle. Ve filosofii řeči 20. století lze lokalizovat několik významných debat. Jedna z těchto diskusí, která jde napříč různými směry, se týká otázky, jaký status má "výpověď", "výrok" či "výroková věta", totiž taková věta, která je v indikativu a lze o ní říci, že je nutně buď pravdivá nebo nepravdivá. Jak v analytické filosofii, tak ve fenomenologii a hermeneutické filosofii se setkáváme s kritikou takové představy o řeči, která by vycházela z přednostního postavení výrokové věty. Motivů této kritiky je více. (1.) Řeč nelze redukovat na jednu z jejích podob, nelze tvrdit, že existuje nějaká "obecná forma věty", na jejímž základě určíme, co je řeč (Wittgenstein, Filosofická zkoumání , např. 23, 134). (2.) I kdyby se nám podařilo zhruba vymezit, co to je "výroková věta", nelze říci, že má smysl či je srozumitelná sama o sobě, například na základě svých částí (Tractatus, 4.024), nýbrž její význam je spoluurčen kontextem (Gadamer: existují vůbec "čisté výrokové věty?"). (3.) Nelze říci, že výpověď právě a jen něco konstatuje, nýbrž každý řečový projev, tedy i výpověď, v sobě nese performativní složky (Austin). Zdá se tedy, že "výrokovou větu" (1.) nemůžeme zobecnit, (2.) nemůžeme jí ani rozumět jako samostatné větě, a (3.) ji nemůžeme oddělit od nevýrokových (např. performativních) dimenzí. Kritika představy o „čisté výrokové větě“ či „obecné formě věty“ nezřídka ústí do poukazu na praktický rozměr řeči. Gadamer například praví: „Mluvení je to nejhlouběji sebezapomenuté jednání“. Austin ukazuje, že přinejmenším u některých výpovědí platí, že „vyslovit výpověď znamená vykonat čin“. A v poněkud posunutém, ale ne zcela odlišném kontextu praví M. Foucault: „mluvit znamená něco dělat“. V kurzu se zaměříme především na tři představy o řeči založené na primátu výroku: (1.) na Austinovo rozlišení konstativů a performativů v knize Jak něco udělat slovy, (2.) na Heideggerovu tezi z Bytí a času „výpověď je odvozený modus výkladu“ a na ni navazující hermeneutické pojetí řeči (Gadamer, Ricoeur). Ve třetí části kurzu se pak budeme zabývat některými post-strukturalistickými (dekonstruktivistickými) pojetími řeči, a to především na základě prací J. Derridy. |
|
||
|
Poslední úprava: doc. Mgr. Jakub Čapek, Ph.D. (22.02.2017)
Primární literatura (texty k četbě) J. L. Austin: Jak udělat něco slovy, Praha, Filosofia 2000, přel. Jiří Pechar (vybrané pasáže). M. Heidegger: Bytí a čas, přel. I. Chvatík, P. Kouba, M. Petříček, J. Němec, Praha 1996, §§ 32-34. H.-G. Gadamer: Pravda a metoda. Nárys filosofické hermeneutiky, přel. D. Mik, Praha 2010, str. 320–327. P. Ricoeur, Struktura, slovo, událost, in: Život, pravda, symbol, přel. M. Rejchrt, Praha 1993. J. Derrida, Signatura, událost, kontext, in: J. Derrida, Texty k dekonstrukci. Práce z let 1967-1972, přel. M. Petříček, Bratislava 1993.
Další relevantní primární literatura
L. Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus, přel. J. Fiala, Praha 1993.
G. Frege, O smyslu a významu, Scientia & Filosofia 4/1992, str. 4-75 (bilingva).
L. Wittgenstein: Filosofická zkoumání (I. část: 1. - 140.) Praha, Filosofia 1993, str. 9-73.
M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2002, kap. III.
Sekundární literatura
T. Marvan, Otázka významu. Cesty analytické filosofie jazyka, Praha 2010, kap. X.
G. W. Bertram, Sprachphilosophie, Hamburg 2011, kap. 4-7.
E. Tugendhat, U. Wolf, Logicko-sémantická propedeutika, Praha 1997, kap. 2, 6, 7.
H. Dreyfus, P. Rabinow, Michel Foucault. Za hranicemi strukturalismu a hermeneutiky, Praha 2010, kap. 3.
H. Dreyfus, Being-in-the-World. A Commentary on Heidegger’s Being and Time, Division I, MIT 1991. |