|
|
|
||
|
Poslední úprava: doc. PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. (22.12.2018)
|
|
||
|
Poslední úprava: doc. PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. (22.12.2018)
Cílem předmětu je základní vled do problematiky ekologie, environmentalistiky + ochrany životního prostředí, resp. přírody pro učitele, resp. budoucí učitele, tak, aby mohli realizovat environmentální výchovu v předmětech, které vyučují či budou vyučovat. |
|
||
|
Poslední úprava: doc. PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. (04.09.2021)
Vážené studentky, Vážení studenti! Děkuji, že jste se zapsali na mou přednášku. Předmět je ukončen zkouškou a hodnocen 2 kredity. To odpovídá 60 h studentské práce. Z toho je jen menší část hodin přímé výuky. Počítá se tedy s výukou nepřímou a domácí přípravou a prací. Ta je koncipována jako samostudium za podpory doporučené literatury a materiálů v Moodle odkaz bude doplněn po vytvoření kurzu. Uvidíme, zda nám epidemiologická situace dovolí se setkávat. Pokud ne, tak mám dobře připravené podklady pro distanční výuku. Čili se nemusíte obávat zapsání předmětu. Ověření znalostí probíhá ve zkouškovém období v cca 3 vypsaných termínech. Ověřování proběhne v prostředí moodle. Doporučuji Vám studovat průběžně. Nedostali jsme zatím žádné pokyny, jak to bude. Vše dle epidemiologické situace. Zdraví Kateřina Jančaříková doc. PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. katedra biologie a environmentálních studií, vedoucí Centra environmentálního vzdělávání a výchovy, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, M. Rettigové 4, Praha 1, PSČ 116 39 |
|
||
|
Poslední úprava: doc. PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. (22.12.2018)
Literatura základní: Jančaříková, K. Ekologie čtená podruhé. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2013. 1. Vyd. 198s. ISBN 978-80-7290-713-7. JANČAŘÍKOVÁ, K. Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Úvod do předmětu [online]. Enviwiki, ; [citováno 4. 10. 2009 ]. On-line. PASTOROVÁ, M. a kol. Doporučené očekávané výstupy. Metodická podpora pro výuku průřezových témat na základních školách. Praha : Výzkumný ústav pedagogický, 2011. Dostupné na http://www.vuppraha.cz/nova-publikace-divize-vup-%E2%80%93-doporucene-ocekavane-vystupy-pro-zakladni-skoly. ISBN 978-80-87000-76-2. Podpora kurzu v Moodlu!
Literatura rozšiřující MÁCHAL, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Brno : Rezekvítek a Lipka, 2000. 205s. MÁCHAL, A. [ed.]. Malý ekologický a environmentální slovníček. Brno : Rezekvítek, 2006. 56s. Šimonová, P., Činčera, J., Jančaříková, K., Volfová, A. Ekologická a environmentální výchova. Plzeň : Frauz, 2013. 1. vyd. 95str. ISBN 978-80-7238-452-5. JANČAŘÍKOVÁ, K. Ekolístky : Metodické listy Svatojánské koleje. Praha: Vyšší odborná škola pedagogická Svatý Jan pod Skalou, 2004. 176s. ISBN 80-239-3024-9. Šimonová, P., Činčera, J., Jančaříková, K., Volfová, A. Ekologická a environmentální výchova. Plzeň : Frauz, 2013. 1. vyd. 95str. ISBN 978-80-7238-452-5. BRANIŠ, M. Základy ekologie a ochrany životního prostředí. Praha : Informatorium, 2004.
|
|
||
|
Poslední úprava: doc. PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. (22.12.2018)
Předmět Základy ekologie a environmentalistiky má vytvořenou podporu v Moodlu. V moodlu naleznete prezentace, okdazy na studijní materiály dostupné on- line a také příklady otázek, které se mohou objevit v testech. Sylabus k předmětu PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. 1. Úvod Školský zákon přijatý v roce 2004 s účinností od 1. ledna 2005 oficiálně zahájil českou kurikulární reformu, která byla připravována od roku 2001. Pro každý obor vzdělávání v základním a středním vzdělávání a pro předškolní, základní umělecké a jazykové vzdělávání se vydávají rámcové vzdělávací programy. Rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezují povinný obsah, rozsah a podmínky vzdělávání, jsou závazné pro tvorbu školních vzdělávací programů, hodnocení výsledků vzdělávání dětí a žáků, tvorbu a posuzování učebnic. Rámcový vzdělávací program základního vzdělávání (RVP ZV) obsahuje Environmentální výchovu jako jedno z šesti průřezových témat. Podobně rámcový vzdělávací program pro gymnázia a další. Rámcový vzdělávací program pro školní družiny popř. DDM zařazuje Ekologickou výchovu. Na základě metodických pokynů obsažených ve Strategii státní podpory ekologické výchovy v České republice z roku 1992 a Státním programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) v České republice z roku 2000 byla environmentální výchova na některých školách, popř. v zájmových útvarech či v družinách dobrovolně realizována již před platností tohoto zákona. Tento předmět je určen budoucím či stávajícím učitelům. Jeho cílem je poskytnout učitelům teoretický základ pro realiozaci environmentální výchovy v předmětech, resp. v oborech, které vyučují. Environmentální (resp. ekologická) výchova by mohla být (pokud bude realizována kvalitně) jedním z řešení ekologické krize. Ekologickou krizi definoval I. Míchal jako situaci, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Homeostatické pole je vlivem stresového faktoru (faktorů) překročeno v takové míře, že se systém ve stadiu rezistence blíží ke stadiu vyčerpání (Míchal, 1994: str. 172). Stresové faktory mohou být krátkodobé (např. požár, povodeň), nebo dlouhodobé (např. zavlečení nového druhu, hospodářské využívání ekosystému, např. pastva, každoroční hnojení). Působením dlouhodobého stresového faktoru se může vytvořit nový rovnovážný stav, původní ekosystém se změní na ekosystém jiný, stejně hodnotný (např. louky), který navíc působí jako významný prvek diverzifikace. Činnost člověka je nejvýznamnějším stresovým faktorem současnosti (Míchal, 1994). Dokud bylo lidí na naší planetě méně než dnes, nebylo potřeba vztah k přírodě promýšlet, nebylo třeba hledat způsoby zacházení s odpady, ani nebylo potřeba řešit jiné environmentální problémy. Odpady jedné rodiny žijící v lese dokáže les svými autoregulačními mechanismy vyčistit „sám“. Možná i odpady dvou rodin, možná tří nebo i deseti (podle velikosti, druhového složení lesa a dalších charakteristik). Existují ale meze autoregulačních mechanismů, meze únosnosti lesa, které vyjadřuje ekologický termín nosná kapacitaprostředí. Nosná kapacita prostředí (resp. ekosystému), někdy také nazývaná mez únosnosti, je definovaná jako maximální možný počet jedinců daného druhu (zde člověka), které může prostředí uživit (Odum, 1977: str. 262). Pokud je nosná kapacita lesa (nebo jakéhokoli jiného ekosystému) překročena, tedy když v něm žije větší počet jedinců jednoho druhu, než je únosné, ekosystém se dostává do stavu stresu. Stres ekosystému je definován jako stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahujícím obvyklé rozpětí homeostázy, které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován (Míchal, 1994: str. s. 170). Jedním z důvodů častého překroční nosné kapacity je skutečnost, že je velmi obtížné až nemožné ji přesně determinovat (obvykle se to podaří teprve, když je překročena a dojde ke zhroucení ekosystému). Do té doby používáme odhady nosné kapacity prostředí. Lidé v prostředí, ve kterém se jejcih počet blíží nosné kapacitě, nemohou trvale žít, aniž by své chování významně omezovali. Musí se starat, co se svými tělesnými i hmotnými odpady, musí se domluvit, kde umývat nádobí a kde prát a odkud brát pitnou vodu, musí dohodnout a dodržovat pravidla kácení, vypalování, těžby surovin a lovu. Pokud to neudělají, budou trpět nemocemi (stačí se napít vody kontaminované výkaly), umírat a, nakonec, o svůj domov všichni přijdou (nebude v něm dost pitné vody a potravy). Dohody o chování v životním prostředí byly obvykle zakotveny v zákonech daných společenství a jejich dodržování bylo vymáháno mocensky, popř. ideologicky. Dodržování těchto zákonů umožnilo zdravý život velké komunity. Zákony a příkazy tohoto druhu (například nosit s sebou kolík k zahrabávání exkrementů) nacházíme již v Chammurabiho zákoníku nebo ve Starém zákoně. Na mnoha územích v historii Země domluva o chování k prostředí včas udělána nebyla. Často na nově osídlovaných územích nebo na územích kolonií či okupovaných států (okupanti měli možnost se vrátit či přestěhovat). A původní obyvatelé museli nést následky dlouhodobé devastace. Je třeba si uvědomit, že v dovednosti, jak se vyhnout ekologické katastrofě (udržitelném životě) udělalo lidstvo velký pokrok. Ve všech oblastech, které environmetalisté sledují (voda, odpady, hygiena, zdraví, dostatek potravin, energie, úmrtnost, chudoba atd., včetně ochrany přírody), nalezneme pokrok a vidíme snahu lidstva o zlepšování životních podmínek. Ještě složitější než odhad nosné kapacity nějakého ekosystému, je odhad nosné kapacity globálního ekosystému. Proto jsou názory na nosnou kapacitu (pro lidský druh) naší planety různé. K. Lorenz vidí v přelidnění „první hřích lidstva“ (Lorenz, 1990). Na něj navazující odborníci upozorňují, že počet lidí na naší planetě se blíží k hranici její nosné kapacity a že (pokud nedojde k radikálním změnám) může brzy dojít ke zhroucení globálního ekosystému. Možnost lidí vystěhovat se z území zdevastovaných do území neosídlených je dnes, bez drastického snížení populace, velmi omezená – Země je plná lidí. Spisovateli science fiction uvažované přesídlení na jiné planety není v dohledné době reálné (Lovelock, 1993, 1994). Stále ovšem existují lidé, kteří ekologické problémy popírají, kteří věří, že každý ekologický problém dokáže lidstvo vyřešit rozvojem technologií. Takový názor prezentuje, v ostrém kontrastu s americkým viceprezidentem Al Gorem i náš současný prezident V. Klaus. Další, například J. Lovelock, se domnívají, že na řešení ekologických problémů je už pozdě, protože nosná kapacita globálního ekosystému byla překročena. J. Lovelock v roce 2008 rozvířil diskusi článkem Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. V něm tvrdí, že zhroucení globálního zemského ekosystému nastane, i kdyby lidé zásadně změnili své chování, protože nosná kapacita Gaii (Zeměkoule) byla překročena v šedesátých letech 20. století. J. Lovelock odhaduje, že následkem zhroucení globálního ekosystému zahyne 80 % lidské populace (Lovelock, 2008). [1] Environmentální výchovu do vzdělávacích programů mnoha zemí zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to „má ještě smysl“, že se „ještě dá něco dělat“. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu Naše společná budoucnost (Our Common Future), ve které jednak poukazuje na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje, jednak na nutnost výchovy k trvale udržitelnému rozvoji. Environmentální výchova je novou potřebou, potřebou reagovat na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), a proto je tématem významným nebo dokonce životně důležitým. Teorie environmentální výchovy je ze své podstaty neodlučně propojena s etikou, praxe s mravní (morální) výchovou. Realizace environmentální výchovy je totiž založena na předpokladu altruistického chování většiny populace. Altruistické chování je definováno jako chování pro jedince nepřínosné nebo dokonce nevýhodné, ale výhodné pro populaci/společenskou jednotku. Altruistické chování není charakteristické jen pro člověka. Vyskytuje se také mezi savci, ptáky i dalšími živočišnými druhy. Příkladem altruistického chování je schopnost rozdělit se o potravu v době nouze, pomoc při ochraně cizího dítěte či majetku nebo právě dobrovolná skromnost vedoucí k trvale udržitelnému životu. Termín dobrovolná skromnost používá H. Librová pro označení chování lidí, kteří se rozhodli nezvětšovat své majetky (Librová, 1994). [2] Zastavit snahu o zvětšení majetku a hromadění věcí je hlavním úkolem environmentální výchovy. Pokud je totiž teorie předpokládající, že se četnost lidské populace skutečně blíží k hranici nosné kapacity globálního ekosystému, pravdivá, je environmentální výchova pro lidstvo životně důležitá, protože slovy E. Koháka pouze dobrovolná prostota – tedy vědomé a soustavné snižování materiální nadspotřeby – je zjevně jedinou strategií, která je schopna zajistit dlouhodobé přežití lidstva i přírody (Kohák, 2000: str. 73). Obava z budoucnosti ale není jediným důvodem požadavku na realizaci environmentální výchovy. Dalším důvodem, je snaha o zachování či obnovu duševního i tělesného zdraví člověka. Opakované studie prokázaly, že lidé, kteří nemají možnost pravidelného a dostatečně kvalitního kontaktu s přírodou, strádají. Civilizační choroby, jako je nadváha, kardiovaskulární choroby, deprese, a stres totiž významně snižují kvalitu života. Léčebnou metodou pro lidi z měst trpící těmito chorobami a pocity zmaru je „léčba přírodou“, o které hovoří již filosof A. Naess jako o terapii (Naess, 1994: str. 96). Tuto terapii si mohou lidé, pokud rozpoznají svůj problém, „ordinovat“ i sami. Modelovým příkladem je Timothy Treadwell, kterého pocity zmaru dovedly k těžké závislosti na alkoholu a návykových látkách. Z jejich moci se vymanil pouze díky zvířatům a zásadní změně životního stylu – návratu k přírodě. Třináct let strávil na Aljašce jako samozvaný, nezávislý ochránce přírody, především medvědů. Pět let medvědy a sám sebe na Aljašce filmoval. Jako dobrovolník navštěvoval s autentickými programy environmentální výchovy na kanadských a amerických školách. Film Grizzly Man, který je sestříhán z autentických Treadwellových záběrů, vyhrál několik festivalových cen. Obdobně Christopher McCandless léčil „útěkem do divočiny“ trauma ze zjištění, že jeho otec žil v bigamii (Krakauer, 2007). Několik českých rodin, které se rozhodly pro alternativní životní styl, sledovala v rozmezí deseti let H. Librová (1994, 2003). Lidé dnes často odcizením od přírody trpí, aniž by si je uvědomovali nebo aniž by byli schopni sami sobě pomoci (např. pacienti LDN). Na jejich potřeby odpovídá masivní rozvoj zooterapií a zooasistenčních aktivit v zahraničí (např. Odendaal, 2007) i u nás (např. Svobodová, 2008). Uvědomění si následků procesu odcizení řeší nové obory, především ekologická (resp. environmentální) psychologie (ekopsychologie) a psychiatrie (Naess, 1994). Cílem environmentální výchovy je mimo jiné také hledat vhodné cesty „návratu k přírodě“, bojovat proti prohlubujícímu se procesu odcizování se přírodě a upevňovat duševní i tělesné zdraví lidské populace. 2. Environmentální výchova Česká environmentální výchova nese všechny znaky tzv. „dobré školy“ – má tradici, učitele, nestory, kontakty v zahraničí, historii a budoucnost (Činčera, 2007). Její vlastní vývoj, a především významné společenské změny, ke kterým v posledních desetiletích u nás i ve světě došlo, podpořily proces směřující od hnutí nebo dobré školy k etablování nového vědeckého oboru. Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991), přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988, Durrell, Durrellová, 1997) i filosofové (např. Naess, 1994, Leopold, 1999), psychologové (např. Schultz, 2007, Kellert, Felthous, 1985), sociologové (např. Liedloffová, 2007), spisovatelé (např. Undstetová, 1990) aj. Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN (Palmer, 2003: str. 6, cit. z Činčera, 2007: str. 12). Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v Tbilisi v roce 1977) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.). V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000). Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto: 1. Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině). 2. Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě. 3. Snažit se o zachování soběstačnosti rodin, států (využívat přednostně místní suroviny a potraviny). 4. Podporovat pospolitost ve všech podobách, především pospolitost při společné práci (bez přístrojů a techniky). Úroveň environmentální výchovy v současné české škole je různá, většinou nedostatečná. Zásady trvale udržitelného chování, resp. života jsou předávány především formálně (hovoří se o nich, ale nejsou realizovány). Učitelé nedokáží problematiku chápat a řešit komplexně (např. pod environmentální výchovou si představují spíše předávat soucit s „myšičkou“ nebo „holoubkem“ než zásadní změnu vlastního chování), často se chaoticky věnují jednotlivým tématům a prvkům v projektech (oblíbená témata jsou voda, třídění odpadu), jejichž kvalita i účinnost je sporná (např. se žáci dozvědí, že se do směsného odpadu nehází papír, ale už se nedozvědí, že se do něj skutečně nesmí házet baterie, monočlánky, léky či zbytky barev). Naprosto nedostatečný je systém hodnocení environmentální výchovy. Učitelé/učitelky nemají představu, jaké nástroje jsou k hodnocení environmentální výchovy vhodné. Naprostá většina z nich environmentální výchovu vůbec nehodnotí (Jančaříková, 2008). Na druhé straně existuje celá řada zapálených učitelů a učitelek a dalších pedagogických pracovníků – úžasných osobností, kteří se žákům obětavě věnují, kteří mají chuť environmentální výchovu realizovat co nejlépe a kteří stojí o další vzdělávání v tomto oboru. 2. Ekologie 3. Environmentalistika
Literatura citovaná ČINČERA, J. Environmentální výchova : od cílů k prostředkům. 1. vyd. Brno : Paido, 2007. 116s. ISBN 978-80-7315-147-8. JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Environmentální výchova na prvním stupni ZŠ. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. JANČAŘÍKOVÁ, Kateřina. Přílohy disertační práce. Praha, 2008. 107 s. UK-PedF. Vedoucí dizertační práce RNDr. Vasilis Teodoridis, Ph.D. KOHÁK, E. Zelená svatozář : kapitoly z ekologické etiky. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, 204s. ISBN: 80-85850-86-9. KRAKAUER, J. Útěk do divočiny. 2. vyd. Praha, Columbus, 2007. 268s. ISBN: 80-7249-234-3. LIBROVÁ, H. Pestří a zelení : Kapitoly o dobrovolné skromnosti. 1. vyd. Brno :Veronica, Hnutí Duha, 1994. 124s. ISBN 80-85368-18-8. LIBROVÁ, H. Vlažní a váhaví : Kapitoly o ekologickém luxusu. 1. vyd. Brno : Doplněk, 2003. 320s. ISBN 80-7239-149-6. LOVELOCK, JE. Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. [on-line]. Britské listy. 2008. ISSN 1213-1792. [cit. 20. 8. 2008]. LORENZ, K. 8 smrtelných hříchů. 1. vyd. Praha : Panorama Pyramida, 1990. 99s. MÍCHAL, I. Ekologická stabilita. 2. rozš. vyd. Brno : Veronica, 1994. 276s. ISBN 80-85368-22-6. NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl : Náčrt ekosofie. 1. vyd. Prešov : Abies, 1994. 320s. ISBN 80-88699-09-6. ODENDAAL, J. Zvířata a naše mentální zdraví : Proč, co a jak. 1. vyd. Praha : Brázda, 2007. 176s. ISBN 978-80-209-0356-3. ODUM, EP. Základy ekologie. 1. vyd. Praha : Academia, 1977. 736s. ISBN neuvedeno. Literatura doporučená k samostudiu, popř. k použití v praxi BUREŠOVÁ, K. (ed.) Učíme se v zahradě. 1. vyd. Chaloupky, 2007. 497s. ISBN neuvedeno. BRANIŠ, M. Základy ekologie a ochrany životního prostředí. Praha : Informatorium, 2004. ČINČERA, J, CAHA, M., KULICH, J. Hry a výchova k trvale udržitelnému rozvoji. 1. vyd. Praha : Brontosaurus Praha 7, 1996. ISBN neuvedeno. ČINČERA, J. Práce s hrou : Pro profesionály. 1. vyd. Praha : Grada, 2007. 16s. ISBN 978-80-247-1974-0. JANČAŘÍKOVÁ, K. Ekolístky : Metodické listy Svatojánské koleje. Praha: Vyšší odborná škola pedagogická Svatý Jan pod Skalou, 2004. 176s. ISBN 80-239-3024-9. MÁCHAL, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Brno : Rezekvítek a Lipka, 2000. 205s. ISBN 80-902954-0-1. MÁCHAL, A. [ed.]. Malý ekologický a environmentální slovníček. Brno : Rezekvítek, 2006. 56s. ISBN 80-86626-08-3. ŘEHÁK, B. Vycházky do přírody. 1. vyd. Praha : SPN, 1968. 244s. ISBN neuvedeno. Webové stránky Další materiály a aktuální informace naleznete na webových stránkách http://cevv-uk-pedf.blog.cz, na kterých je možnost studia on-line, poradenství on-line, informace o obsahu přímé výuky a na kterých jsou prezentovány úspěšné a ověřené projekty EV. Zde naleznete také nabídku spolupráce (možnost vypůjčení) posterů, pomůcek atd. prostředků EV. Kontakt na autora Mgr. K. Jančaříková, Ph.D., Vedoucí Centra environmentálního vzdělávání UK-PedF Praha, odborný asistent, Katedra biologie a ekologické výchovy UK PedF Praha (3. patro), M.D.Rettigové 4 Praha 1, PSČ 116 39, e-mail: jancarikova@post.cz katerina.jancarikova@pedf.cuni.cz. V Praze, březen 2009.
[1] Na základě těchto prognóz byla učiněna různá opatření, například byly na různých místech na Zemi zřízeny banky semen hospodářsky významných plodin. V únoru 2008 byla otevřena dosud největší (z přibližně 400 existujících) banka semen na Špicberkách, kterou zřídilo Norsko ve spolupráci s organizací Global Crop Diversity Trust podporovanou mimo jiné také OSN. Semena zůstanou majetkem zemí, které si je sem uložily. V případě velké světové katastrofy mají ale přístup k semenům všichni (Svalbard Global Seed Vault, webové stránky). [2] Později, tento termín Librová nahradila termínem „výběrová náročnost“ a „ekologický luxus“ (Librová, 2003: str. 11). [3] Většina subkategorií Cílů byla vytvořena v souladů s RVP ZV.
|
|
||
|
Poslední úprava: doc. PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. (04.09.2021)
Zkouška je písemná s uzavřenými (většina) i otevřenými otázkami. Ke zkoušce je třeba nastudovat základní literaturu k předmětu. Poznámky z přednášek nestačí. Otázek je celkem 30. Tyto otázky jsou z okruhů ekologie, environmentalistika + ochrana přírody a environmentální výchova. Každý test je složen z jiných otázek. Za každou správně zodpovězenou otázjku získává student 1 bod. Minimální počet bodů potřebných ke složení zkoušky je 17. Bodování:
0 - 17 ..... nedostatečně,
18 – 21 ....dobře,
22 – 25.... velmi dobře,
26 – 30 ... výborně.
Studenti aktivní na přednáškách (určuje vyučující) mohou dostat o jeden stupeň lepší známku. Zkouška testem probíhá přes prostředí moodle. Studenti se SPU, kteří potřebují přezkoušet individuálně, se nahlásí vyučující nejméně 4 týdny před začátkem zkouškového období. Příklady otázek najdete v Moodlu. |
|
||
|
Poslední úprava: doc. PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. (04.09.2021)
Podpora tohoto kurzu je v Moddlu. Přihlašte se. Literatura základní: Jančaříková, K. Ekologie čtená podruhé. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2013. 1. Vyd. 198s. ISBN 978-80-7290-713-7. JANČAŘÍKOVÁ, K. Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Úvod do předmětu [online]. Enviwiki, ; [citováno 4. 10. 2009 ]. On-line. PASTOROVÁ, M. a kol. Doporučené očekávané výstupy. Metodická podpora pro výuku průřezových témat na základních školách. Praha : Výzkumný ústav pedagogický, 2011. Dostupné na http://www.vuppraha.cz/nova-publikace-divize-vup-%E2%80%93-doporucene-ocekavane-vystupy-pro-zakladni-skoly. ISBN 978-80-87000-76-2.
Literatura rozšiřující MÁCHAL, A. Průvodce praktickou ekologickou výchovou. Brno : Rezekvítek a Lipka, 2000. 205s. MÁCHAL, A. [ed.]. Malý ekologický a environmentální slovníček. Brno : Rezekvítek, 2006. 56s. Šimonová, P., Činčera, J., Jančaříková, K., Volfová, A. Ekologická a environmentální výchova. Plzeň : Frauz, 2013. 1. vyd. 95str. ISBN 978-80-7238-452-5. JANČAŘÍKOVÁ, K. Ekolístky : Metodické listy Svatojánské koleje. Praha: Vyšší odborná škola pedagogická Svatý Jan pod Skalou, 2004. 176s. ISBN 80-239-3024-9. Šimonová, P., Činčera, J., Jančaříková, K., Volfová, A. Ekologická a environmentální výchova. Plzeň : Frauz, 2013. 1. vyd. 95str. ISBN 978-80-7238-452-5. BRANIŠ, M. Základy ekologie a ochrany životního prostředí. Praha : Informatorium, 2004.
On-line rozcestník pro samostudium E-book Základy ekologie a problematiky životního prostředí K. Jančaříkové. Slovníček environmentálních a ekologických pojmů - základní přehled. Lze si také koupit ucelenou publikaci od A. Máchala viz zde.
Enviwiki - environmentální wikipedie.
K EKOLOGII
STORCH, MIHULKA: EKOLOGIE biologická olympiáda. V této publikaci naleznete úplný základ k předmětu ekologie. Níže naleznete odkaz na pdf umístěné na mou žádost pro vás na webové stránky kolegy Storcha.Text byl napsán pro žáky a studenty středních škol, ale po vás nebudu považovat více. Vzhledem k tomu, že je brožurka již pravděpodobně rozebrána a těžko byste ji sháněli, požádala jsem jejího autora o její on-line zveřejnění..Podívejte se tedy na http://www.cts.cuni.cz/~storch/publications/Storch_&_Mihulka_1997.pdf. (Davide děkuji !!!)
· Na serveru Ekologie můžete studovat on-line: Dostupné na http://ekologie.uhk.cz/page.aspx?page_id=7.
· PoverPointové prezentace prof. Jana Lepše: Pro hlubší zájemce o ekologii doporučuji prohlédnout webové stránky prof. Lepše a jeho studentů. http://botanika.bf.jcu.cz/suspa/vyuka/populacka.php Na webových stránkáchhttp://botanika.bf.jcu.cz/suspa/vyuka/index.php naleznete prezentace zpracovávající témata z ekologie. Na webových stránkáchhttp://botanika.bf.jcu.cz/suspa/vyuka/populacka.phpnaleznete prezentace zpracovávající jednotlivá témata z populační ekologie.
K ENVIRONMENTALISTICE
Eko-poradny: Ing. Eva Tylová odpovídá v poradně na stránkách STUŽ (v textu naleznete odkazy na další poradny). Síť ekologických poraden (STEP). Poradna Jihočeské ROSY. Zpráva Ministerstva životního prostředí o environmentálním poradenství.
Důvody realizace VUR. Nosná kapacita prostředí - křečci v kleci.Model údolí v lese.
Film Příběh věcí. Pilíře UR. Literatura a zdroje.
Dobrovolná skromnost. Práce H. Librové - odkazy a recenze zde (nemám on-line). Film Já Amia (archív ČT).
Film Příběh balené vody.
Dokumentární film o stavbě Zemělodi a beseda s architektem Michaelem Reynoldsem.
K EVVO a VUR
Bružurky projektu Alma mater, především seminář.
Portfoliové hodnocení EV.
|