Poslední úprava: SKALOVA/PEDF.CUNI.CZ (07.04.2015)
Obsah kurzu je zaměřen na dvě témata: Konkretizace potřebnosti skupinových forem práce v poradenství. Pozitivní atmosféra skupiny, využití skupinové dynamiky, odlišné metody práce oproti výuce posilují účinnost skupinových forem poradenské práce i ve školních poradenských službách. Poradenská pracoviště PPP a především SVP realizují skupinové poradenství jako jednu z forem intervence. Ve školním poradenství má především funkci preventivní jako podpora osobního rozvoje žáků, kterou považujeme za primární prevenci možných poruch v sociálním vývoji dětí i mladistvých.
Druhým tématem je tvorba metodiky vedení poradenských skupin se zaměřením na: zásady poradenského vedení skupiny, kriteria vzniku poradenské skupiny, typy skupin, etapy v přípravě poradenského programu. Dále jsou analyzovány konkrétní poradenské programy a literatura k jejich tvorbě.
Cíl předmětu
Poslední úprava: SKALOVA/PEDF.CUNI.CZ (07.04.2015)
Předání základních informací o vedení dětské a adolescentní poradenské skupiny a na jejich základě společná tvorba metodiky práce poradce při vedení poradenských skupin.
Literatura
Poslední úprava: SKALOVA/PEDF.CUNI.CZ (07.04.2015)
BELZ, H.; SIEGRIST, M. Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál, 2001.
BLOOM, L. Handbook of Gestalt Play Therapy with Children. London, UK 2006.
PROUT, H.T.; BROWN, D.T. ed.: Counseling and Psychotherapy with Children and Adolescents: Theory and Practice for School and Clinical Settings. USA, New Jersey, 2007
RONENOVA, T. Psychologická pomoc dětem v nesnázích. Praha: Portál, 2000.
RUDOLPH,L.B.; THOMPSON, CH.L. Counseling children: Third edition. USA, California, 1992.
ŠIMANOVSKÝ, Z.; MERTIN, V.: Hry pomáhají s problémy. Praha: Portál, 1997.
ŠPITZ, J. In LANGMEIER, J.; BALCAR, K.; ŠPITZ, J. Dětská psychoterapie. Praha: Avicenum, 1989.
VALENTA, J. Metody a techniky dramatické výchovy. Praha: Strom, 1997.
VALIŠOVÁ, A. Asertivita v rodině a škole. Praha: H-H, 1992.
VYMĚTAL, J.; REZKOVÁ, V. Rogerovský přístup k dospělým a dětem. Praha: Portál, 2001.
YALOM,I.D. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1999.
ZELINA, M.: Strategie a metódy rozvoja osobnosti dieťat?a. Bratislava: IRIS, 1994.
ŽÁČKOVÁ, H.; JUCOVIČOVÁ, D. Relaxace nejen pro děti s LMD. Praha: DaH, 2000.
Konkrétní literatura inspirující k výběru metod práce při tvorbě programu bude upřesněna v seminářích.
Požadavky ke zkoušce
Poslední úprava: SKALOVA/PEDF.CUNI.CZ (07.04.2015)
Zápočet bude udělován za projekt programu poradenské práce se skupinou.
Realizace programu bude obsahem nepovinného semináře a bude probíhat v rámci semináře či ve vybrané ZS, SS škole (případně jako součást poradenské praxe).
Sylabus
Poslední úprava: SKALOVA/PEDF.CUNI.CZ (07.04.2015)
Poradenská terapie v rámci školských zařízení (zejména pak pedagogicko?psychologické poradny a střediska výchovné péče) zahrnuje kontinuální působení na klienta a spolupráci s klientem na jeho osobní změně (tedy psychoterapii) a zároveň její znovuukotvování v reálných situacích běžného života. Není tedy jen čistě psychoterapeutickým přijímajícím vztahem, je rámována potřebami a podmínkami všech zúčastněných stran. Za specifikum pedagogicko - psychologického působení považujeme, že musí pracovat terapeuticky, ale zároveň upravovat, modifikovat a sjednávat vnější podmínky. (jednání se školou, volba školy, instruktáž rodičů, individuální vzdělávací plány, integrace, spolupráce s pedopsychiatry apod.). Obecně se v praxi dětského poradenství setkáváme s těmito prostupnými typy spolupráce: jednorázové poradenství (do rozsahu 2-3 pohovorů; zahrnuje první setkání, úvodní rozhovor a anamnézu, vztah s klientem, vyšetření, diagnostiku a sdělení jejich výsledků) a poradenskou spolupráci dlouhodobějšího charakteru (individuální a skupinová terapie poradenského typu). Na poli poradenské terapie se lze setkat s těmito formami uspořádání: Individuální psychoterapie, hromadná, skupinová, rodinná či partnerská a místy i s terapeutickou komunitou či jinak řečeno ? ?léčebným společenstvím?.
Indikace psychoterapie v poradenství záleží na mnoha faktorech. Jednak jsou to časové a místní předpoklady a vzdělání terapeuta, a jednak řada okolností na straně dětského klienta. Poradenský psycholog se musí rozhodnout, zda typ problémů, se kterými klient přichází, patří do jeho kompetence a jak dalece se stav klienta odlišuje od normy zdravého stupně rozvoje a věkové normy. Dále je míra úspěšnosti terapie u dětí je do značné míry spoluutvářena spoluprácí jeho rodiny a okolí. Toto pravidlo platí úměrně věku klienta. Čím mladší dítě pomoc vyhledá, tím je třeba více pracovat s rodiči.
Podmínky přímo na straně dítěte předurčují, že terapeutický vztah musí být přiměřený věku, osobnosti i problémům dítěte. Volba vyjadřovacích prostředků, srozumitelnost a nabídka partnerství jsou základními kameny, na kterých lze budovat jakýkoli vztah. Dá se předpokládat, že dítě bude více rozumět řeči dospělého než bude umět samo verbálně vyjádřit, správné porozumění je však třeba stále ověřovat. Základem terapeutického vztahu je důvěra a vzájemná sympatie. Dítě terapii většinou samo neiniciuje, bývá do poradny často přivedeno ?za trest? rodiči či školou, a může být plné úzkostných očekávání a odporu či rezignace. V terapeutickém procesu by se proto mělo cítit přijímané jako plnohodnotný spolupracovník, cítit, že s ním terapeut solidarizuje, a že prvotním klientem je tam právě ono. Dítě nese svůj podíl jak na zodpovědnosti, tak i na úspěších terapie. V terapii se zákonitě vytváří vztah závislosti, ale měl by i u dětské klientely plynule přejít v postupné úplné osamostatnění.
Prostředky terapie u dětí jsou velmi rozmanité. Jsou jimi smyslové vjemy, tělesný kontakt, pohyb, lidská řeč, hra, cílená činnost, rozhovor a různé kreativní aktivity využívající pohyb, rytmus a hudbu, dramatický projev, psychodrama a práci s textem. Lze využívat obsah těchto činností, ale i samotný jejich proces. U všech činností platí zachování pravidla přiměřenosti věku, mentálnímu a momentálnímu stavu dítěte i jeho osobnostního zaměření. Kromě obsahové náplně lze řadit prostředky užívané terapeutem v poradenství také dle míry direktivity.
Skupinové poradenství, skupinová terapie poradenského typu Každý člověk se přirozeně formuje v rámci sociálních skupin, a tak se jako významná psychokorektivní zkušenost používá i zařazení do terapeutické skupiny v rámci školských zařízení. Klienti si zde ověřují své chování, prožívají emoce, získávají intenzivní sociální zkušenost a nacvičují chování efektivní v kontaktu s druhými. Ve skupinové terapii dítě může vyjádřit a zpracovat své emoce, zažívá jejich přijetí, reflektování a může je konfrontovat se členy skupiny i se sebou samým. Z toho může vyplynout lepší porozumění sobě i druhým, změna chování a nalézání efektivnějších forem projevu. Terapeut by měl vyjadřování pocitů podporovat, usnadňovat komunikaci emocí a sociální interakce s ostatními členy skupiny. Pochopení a přijetí v bezpečné atmosféře způsobí, že dítě je časem schopno své pocity verbalizovat a své afekty a obranné mechanismy pomalu opouští. Zahraniční literatura již zcela přirozeně chápe skupinové poradenství jako součást poradenského procesu. Práce ve skupinách je tu definována jako přirozenější než individuální, neboť na skupiny jsou lidé zvyklí a utváří se v nich od prvopočátku svého vývoje. Dále jsou bližší realitě než individuální terapie, ekonomičtější a děti se zde učí v interakci s druhými. Za nejúčinnější faktory působící ve skupině lze považovat: členství, sounáležitost, podobnost, emocionální podporu, empatii, porozumění, kohezi a akceptaci, pomoc jiným ? její přijímání a dávání, sebeexploraci a sebeprojevení, odreagování, zpětnou vazbu, možnost konfrontace, vhledu, korektivní emocionální i sociální zkušenost, získání zkušeností a nácvik chování, dále pak získání nových informací, sociálních dovedností a pochopení zákonitostí. Výše popsané faktory rozšiřuje Špitz o zlepšení komunikace na všech úrovních, kataraktickou funkci plynoucí z vyjádření silných emocí, korektivní rekapitulaci prožitků z primární rodinné skupiny a schopnost přijímat odpovědnost ze své chování a rozhodování. Operacionální definice Dyera a Vrieda popisuje model skupinového poradenství skrze následující elementy: Nejdříve děti identifikují myšlení a chování, které je sebepoškozující a určí si cíle s pomocí poradce/ facilitátora a ostatních členů skupiny; následně poradce i skupina asistuje dětem v nastavení specifických a dosažitelných cílů; poté si děti cvičí nové chování v bezpečné atmosféře skupiny a zavazují se ke zkoušení nového chování v reálném světě; a v poslední fázi děti hlásí závěry ze svých domácích pokusů během příští hodiny a rozhodují se, zda pokračovat v nových postupech myšlení a chování nebo je zamítnout pro příští průzkum alternativ. Špitz upozorňuje na specifikum dětských projevů ve skupině oproti dospělým ve stejné terapeutické situaci. Děti jsou bezprostřednější a jednají s menšími zábranami, méně se stylizují, vyjadřují své city více chováním než slovy, je proto často otevřeně agresivnější a v chování proměnlivější. Ve srovnání s dospělými vyjadřují mnohem snáze negativní než pozitivní postoje a emoce. Dětské skupiny jsou celkově expresivnější, obtížněji zpracovávají agresivitu a hostilní tendence, hůře vyjadřují pocity slovně a také cesta k náhledu je komplikovanější. Terapeut je při práci s dětskými klienty aktivnější, stejně jako s dospělými však bez výhrad přijímá dítě jako samostatnou osobnost.
Způsob vedení skupiny je dán cíly, prvotním nastavením, zkušenostmi, vědomostmi a osobními vlastnostmi vedoucího. Ten může být aktivním vůdcem (např.učitel), autentickou osobností (účastníkem) nebo moderátorem (přináší techniky, komentuje, strukturuje a shrnuje, zasahuje hledá společně se skupinou). Skupiny mohou fungovat s více vedoucími, ale také zcela bez nich. Hlavními úkoly terapeuta je vytvoření trvalého a pozitivního vztahu mezi jím a klienty. Z hlediska chronologického je to pak vytvoření a udržení skupiny, budování kultury skupiny a aktivace a reflexe procesu ?tady a teď?.
Typologii skupin lze pojímat dle cílů, hloubky a intenzity. Existují skupiny augmentativní ? rozvojové, orientační, psychohygienické, krizové, intenzivní a dlouhodobé, kde poradenství přechází v psychoterapii. Ve skupině se sejdou klienti se shodnými nebo rozličnými problémy (profesní, partnerské, v oblasti vzdělávání ? školní otázky). Skupiny jsou homogenní či heterogenní z hlediska věku, pohlaví a vzdělání; zavřené či otevřené; jednorázové, krátkodobé, dlouhodobé; malé (8-12 členů), střední (14-20 členů), velké (20-30 členů). Orientace skupin může být biografická, sledující životní linie účastníků, interakční, zaměřená na skupinovou dynamiku, a tematická, kde je dané centrální téma (jako ve skupině, která bude popisována v praktické části). Všechny tři druhy skupin lze samozřejmě kombinovat.
Skupinová dynamika je definována jako vztahy a interakce mezi členy skupiny a terapeutem i mezi členy navzájem (tím zejména je dána odlišnost od terapie individuální a hromadné). Skupinová dynamika je souhrnem skupinového dění a skupinových interakcí. Patří k ní cíle, normy skupiny, vůdcovství ve skupině, koheze a tenze ve skupině, projekce minulých zkušeností členů skupiny, vytváření podskupin a vztahů ve skupině a vývoj skupiny v čase. Specifickou součástí skupinová dynamiky je také zaujímání specifických rolí jednotlivými členy skupiny a jejich vzájemné interakce.
Strukturace skupinové práce Zvláštní pozornost je třeba věnovat sestavování skupin, stanovení si, zda bude skupina uzavřená či otevřená (event.do kdy), homogenní či heterogenní. Obojí má své výhody i nevýhody. V homogenní skupině se schází lidé s podobnými problémy, heterogenní však svým složením více připomíná okolní svět a podporuje toleranci k odlišnostem. Ideální je dbát na určitou míru heterogenity, avšak zajistit, aby nikdo nebyl se svým problémem ve skupině zcela osamocený, aby tu byli nejméně dva jedinci s podobnou těžkostí. Pro činnost skupiny jsou rizikové zejména tyto faktory : Agresivita, negativismus, závažné poruchy chování, extrémní staženost, osobnostní nezralost a nedostatek motivace. S každou z těchto obtíží lze pracovat, ale musíme si být možnosti jejího výskytu vědomi. Dobře sestavená skupina znamená, že mezi dětmi je více podobností než rozdílů a dostává se tu šance pro všechny. Nejvýznamnějšími kritérii pro sestavování skupiny jsou osobní charakteristiky, připravenost, motivace ke změně, ochota přijmout podmínky a vytvořit vztah s terapeutem, schopnost vztahu s vrstevníky, unést sociální kritiku a konfrontaci vlastních pocitů a postojů s druhými. Je- li některé z těchto kritérií výrazně oslabeno, pak je vhodnější zvolit individuální terapii. Dalšími okolnostmi, na které je třeba brát zřetel je funkční charakteristika rodiny, věk (tedy zralost kognitivní, emoční a sociálních funkcí), pohlaví a počet dětí ve skupině ( což je do značné míry též úměrné věku).
Vývoj skupiny Každá uzavřená skupina prochází dříve či později následujícími fázemi: na počátku je skupina orientována na závislost, idealizuje si svého terapeuta a chce jeho vedení, brzy poté se však přirozeně objeví fáze konfliktu a protestu, kdy dochází k vytvoření rolí a hierarchizaci ve skupině, která může vrcholit až vzpourou proti terapeutovi, tato fáze přechází ve zklidnění, kohezi a kooperaci ve skupině a fázi cílevědomé činnosti. Finální fází je pak období uzavírání a zakončení skupinové práce, které je implantováno uměle zvenku. Formy skupinové terapie musí být úměrné věku a potřebám dítěte či žáka. Špitz rozlišuje skupinovou terapii hrou, vhodnou pro děti od čtyř do osmi let s převážně emocionálními problémy, kde je kladen důraz na spontaneitu, hru a kreativní postupy. Takových dětí je ve skupině tři až šest. Pro děti starší, v rozmezí osm až dvanáct let s emočními problémy, poruchami chování a adaptace, navrhuje činnostní skupinovou psychoterapii, zde se dítě dostává do prostředí odlišného od školy, kde je vše řízeno a nařizováno. Získává tu nové zkušenosti a lze tu postupně využívat i prvky hrové a rozhovorové terapie. Počet dětí v této skupině roste na osm, event. deset. Od druhého stupně základní školy doporučuje Špitz rozhovorovou terapeutickou skupinu, verbálně zaměřenou, kterou lze volně doplňovat o pomocné psychoterapeutické postupy ? psychogymnastiku, relaxace, muzikoterapii a arteterapii, hry rolí a psychodrama.
Posledním zastavením při popisu skupinové problematiky je téma rodičovské diskusní a podpůrné skupiny. Bude stručně probráno proto, že paralelní rodičovská skupina zvyšuje účinnost terapie dětské, aktivizuje rodiče a posouvá ho z role svědka, objednavatele či obviňovaného do role aktivního účastníka procesu, což odpovídá současnému volání po systémovém přístupu v poradenství . V Čechách byla rodičovská diskusní skupinová terapie koncipována již v roce 1972 a stanovila si za cíl ?rozvíjení rodičovských funkcí a navození pochopení pro potřeby růstu a vývoje dítěte? . Dochází zde ke vzájemné výměně informací i k interakcím mezi jednotlivými členy, průběh rodičovské rozhovorové skupiny zahrnuje obsah i proces. Nezanedbatelnou funkcí rodičovské skupiny je její účinek preventivní.
Vstupní požadavky
Poslední úprava: SKALOVA/PEDF.CUNI.CZ (07.04.2015)
Povinně volitelný kurz volně a neformálně navazuje na povinně volitelný kurz v bakalářském studiu Práce s dětskou skupinou a rozšiřuje zde získané znalosti a dovednosti.
Dále volně navazuje na Poradenskou psychologii ve výchově a vzdělávání, neboť rozvíjí jednu z možností dlouhodobé poradenské intervence, která může být realizována také ve skupině.
V rámci magisterského studia pak volně koresponduje s Poradenskou stáží, Teorií psychologického poradenství ve výchově a vzdělávání, Základy psychoterapie a dále pak s některými volitelnými kurzy, která se zabývají poradenskou praxí, diagnostikou projektivními metodami a některými diagnózami, se kterými jsou děti či adolescenti nejčastěji vedeni ve skupině v poradně (např. ADHD).
Prerekvizitou pro vstup do kurzu je Pedagogická psychologie II.
