|
|
|
||
|
Poslední úprava: VIKTORO/PEDF.CUNI.CZ (11.05.2009)
Seznámení studentů nejen klinického modulu s problematikou rozhovoru jako komunikační dovedností. Téma rozvoje komunikačních dovedností s důrazem na rozhovor bylo během vzniku a rozvoje psychologického poradenství na katedře psychologie Ped F UK systematicky rozšiřováno a prohlubováno.Důvody proto jsou jednak obecné, vyplývající z významu rozhovoru jako metodické "královské cesty" poradenství, jednak ze specifických potřeb studentů psychologie, příštích či začínajících školních dětských psychologů, je nezbytné i pro psychology v oblasti klinické. Téma "poradenská komunikace" usiluje o soulad mezi někdy různorodými profesními rolemi, kde právě užití adekvátní formy rozhovoru napomáhá úspěšnému poradenskému vztahu a jeho prohloubení a rozvíjí tak psychologickou profesionalizaci. Koncepce a struktura přednášeného tématu se opírá hlavně o publikované i nepublikované práce a sdělení doc. Vl.Hrabala,staršího - tvořivě vycházející ze souboru informací severoamerického poradenství s důrazem na nezbytné aplikace pro naši psychologickou praxi. |
|
||
|
Poslední úprava: VIKTORO/PEDF.CUNI.CZ (11.05.2009)
Cormier, W.H., Cormier, S.L.: Interviewing Strategies for Helpers, Brooks-Cole l99l Drapela, J.V., Hrabal, Vl. : Vybrané poradenské směry, Praha UK l995 Gladding, S.T.: Counseling a Comprehensive Profession. New York l992 Hrabal, Vl.(st.) : Interní materiály k poradenskému procesu, PedF UK Praha 1996 Hutchins, D.E., Cole, C.E.: Helping Relationships and Strategies, Brooks-Cole l986 Mareš, J., Křivohlavý, J.: Sociální a pedagogická komunikace ve škole, Praha SPN 1990 Matějček, Zd. : Praxe dětského psychologického poradenství, SPN Praha 1992 Mikuláštík, M. : Komunikační dovednosti v praxi, Grada Praha 2003 Thompson, CH. L., Rudolph, L.B.: Counseling Children, Brooks-Cole l992 Vybíral, Zb. : Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci, Praha Portál 2003 Vybíral, Zb.: Psychologie lidské komunikace, Praha Portál 2000 |
|
||
|
Poslední úprava: VIKTORO/PEDF.CUNI.CZ (11.05.2009)
I. Charakteristiky, význam a tvorba vztahu psycholog ? klient/pacient. Objasnění odborných termínů : empatie, autentičnost , úcta (respekt) ke klientovi. II. Nonverbální komunikace v klinickém i poradenském rozhovoru. Kategorie nonverbálního chování v diagnostické a v intervenční fázi psychologického poradenského procesu. Percepce a interpretace klientova a vlastního psychologova neverbálního chování. III. Psycholog směřující k pochopení klienta/pacienta: objasnění, parafráze, reflexe pocitů, sumarizace. IV. Zásahy poradce regulující směr rozhovoru. Dotazování, konfrontace, interpretace. V. Komunikace v etapě rozhodování příp. vedení klienta. I. Charakteristiky, význam a tvorba vztahu psycholog ? klient. Objasnění odborných termínů: autentičnost, empatie, úcta( respekt ) ke klientovi/pacientovi Strategie vedení psychologického rozhovoru se postupně stala jedním z hlavních metodických témat studia psychologie . Je totiž nejtypičtější a nejfrekventovanější metodou poradenské a klinické praxe, jak naznačuje sémantický vztah slov "porada" a "rozhovor". Rozhovor má v této oblasti významné, mnohdy vedoucí postavení mezi diagnostickými, ale i intervenčními strategiemi ve všech odlišných směrech. Pojetí a nácvik rozhovoru dává příležitost k proniknutí do vztahu teorie a praxe, přesněji teorie a strategie jednotlivých poradenských i terapeutických směrů. Rozvíjená forma vedení klinického a poradenského rozhovoru se teoreticky opírá o eklektickou - ale jak doufáme organickou - syntézu rogersovského a kognitivně behaviorálního pojetí, obsahově klade důraz na dětskou problematiku.
V tomto kontextu zaujímá rozhodující roli přístup a vztah psychologa ke klientovi, charakterizovaný pojmy autentičnost, empatie a respekt. Autentičnost: Vyžaduje zůstat v profesionálním vztahu sebou samým, bez předstírání a úsilí "udělat dojem". Redukuje vzdálenost mezi psychologem a klientem/pacientem a pomáhá klientovi identifikovat se s psychologem. Vyžaduje přiměřené nonverbální chování, kongruenci (souhlasnost slov a činů ) a nepřehánění role autority. Vyžaduje přiměřenou spontaneitu ? tj. verbalizace prožitků poradce pro klienta " zde a nyní " v konkrétní situaci. Nejde o vyjadřování všech pocitů a impresí, především to platí u negativních pocitů ? tyto je možno vyjadřovat výběrově, když je to funkční. Sdělení o sobě, ze strany psychologa, zvláště o klientovi podobných zkušenostech a potížích, je projevem autenticity, ale je nutno je používat citlivě. Empatie: Přesné porozumění klientovi.Obecněji porozumět druhým lidem z hlediska jejich vztahového rámce více, než ze svého. Uvědomit si, že i z mého hlediska banální problém, může být pro něho významný.Důležitá je schopnost empatické účasti jak ve verbální rovině, tak snad ještě více v nonverbální formě. Cílem je získání relevantních informací, ale ještě snad více vytvoření klientova pozitivního vztahu. Důležité je tázat se na klientovy zkušenosti a city, adekvátně prožívat a verbalizovat jeho emoční situaci, reagovat na ni a tím i prokazovat, že je pro nás významná. Úcta ? respekt: Důležité je dát najevo, že si klienta vážíme a pozitivně jej přijímáme ? i když máme odlišné nebo sporné pojetí života, světa, lidí i sebe. Autentičnost a úcta spolu úzce souvisí ? snížení bariér mezi poradcem a klientem zlepšuje empatii a obě vedou přes pochopení k respektu ke klientovi. Respekt ke klientovi se projevuje angažovaností pro klienta ? například tím, že pro něho máme dostatek času a zájmu o něj. Důležité je porozumění dané vedením rozhovoru ? nasloucháním a vstřícnými dotazy. K problémovému chování klienta se snažíme zaujímat nehodnotící postoje, což ovšem neznamená souhlasit se vším.Rozhodující roli hraje srdečnost a laskavost ? bez nich proběhl sice rozhovor "technicky" korektně, ale zůstává psychologicky a poradensky málo efektivní.
II. Nonverbální komunikační dovednosti v rozhovoru Nonverbální komunikace představuje vedle jazykových sdělení druhý nejdůležitější, svébytný zdroj informací v mezilidském kontaktu. To platí i pro psychologický poradenský/klinický rozhovor. Pro tuto situaci je zvláště významná intenzivní vazba komunikace na emoční a motivační sféru a dále na klientem slaběji vědomě kontrolovaná sdělení. Hlavní oblasti nonverbálních (nv) podnětů. Chce-li psycholog využít možností, které poskytuje klinický rozhovor, musí být citlivý na informace z hlavních oblastí nv komunikace, mezi něž patří: kinezika (pohyby těla), paralingvistika (nv řečové projevy, např. síla hlasu), proxemika ( vzdálenost komunikujících), fyzické prostředí (např. umístění nábytku v konzultační místnosti), čas (např. délka setkání aj.) K profesionálnímu vybavení psychologa patří tři druhy dovedností: l) přijímat neverbální sdělení 2) porozumět jim (dekódovat je) 3) nonverbálně intervenovat do průběhu poradenského kontaktu. l) Dovednost přijímat nv podněty, aktivně je vyhledávat a sledovat, např. výrazy obličeje partnera. U mnoha lidí a vyšších živočichů je tato dovednost intezivně rozvinuta, nezřídka se však omezuje na nesystematické přijímání signálů, aniž jsou úplně uvědoměny. 2) Funkcí interpretačních dovedností je porozumění významu zachycení neverbálního sdělení. Toto dekódování je složitý proces, jehož základnou je psychologovo empatické prožívání klientova neverbálního chování. Sama o sobě však empatie nestačí, jednak protože vloha pro empatické vcítění je v populaci nerovnoměrně rozložena. Další komplikací jsou individuální rozdíly v denotacích a konotacích neverbálního sdělení různých osob. Interpretace je v zásadě komplexní kognitivně emocionální akt, při němž je nutno brát v úvahu také verbální a neverbální kontext, jehož součástí je interpretovaný jev. Pro validitu sdělení je významné zjištění shody významu jednotlivých verbálních a neverbálních komponent. Zjištěná shoda - kongruence potvrzuje zjištěný význam celého problému. V případě neshody mezi verbálním a neverbálním sdělením přikládá pozorovatel zpravidla intuitivně větší váhu nonverbálnímu. A konečně přispívá k validitě interpretace sám klient svým vlastním spontánním vyjádřením nebo vlastní interpretací na výzvu psychologa. Složitý dekódovací proces se prohlubuje a zároveň navenek zdánlivě zjednodušuje zkušenostmi z praktické a odborné interpretační aktivity. Vznikají mj. interpretační schémata, která mohou sloužit jako alternativní východiska při tvoření interpretačních hypotéz. Několik příkladů interpretačních schémat: klientovo svěšení hlavy často prozrazuje smutek, starost. Neslyšitelný šepot signalizuje obtíže při sdělování informací o sobě. Psychologovy doteky klientova ramene chtějí navodit pohodu a pocit podpory klienta poradcem. Z hlediska poradenského/klinického procesu je interpretace bazální součástí diagnózy a počátkem intervence. Obsahově přispívají interpretační dovednosti zvláště k objasnění emocionálního a motivačního aspektu řešeného klinického/poradenského případu. Intervenční neverbální techniky spoluregulují poradenský i terapeutický proces. Navazují na výsledky interpretace a uplatňují se zvláště na jeho počátku při vytváření vztahu a v emocionálně vypjatých momentech. V první fázi setkání jde o překonání nejistoty klienta, jeho nedůvěry a dalších podobných zábran účinnosti komunikace a tvorby vztahu důvěry a spolupráce. Mezi pozitivně působící neverbální projevy psychologa patří např. tón hlasu podobný klientovu, dobrý oční kontakt, příležitostné přikývnutí, oživená tvář, umírněná verbální aktivita psychologa. Na obecnější rovině lze značnou část intervencí zařadit mezi techniky synchronizace, tj. sladění neverbálních projevů psychologa a klienta. (Z uvedených příkladů - dobrý oční kontakt psycholog navozuje totéž u klienta). Jinou technikou širokého záběru, zvyšující důvěryhodnost poradce je už zmíněná kongruence projevů psychologa. Již zmíněná hlasitá interpretace vlastních neverbální projevů klienta může sahat svými důsledky za hranice právě řešeného problému: např. posílením klientovy zpětnovazebně potvrzené sebereflexe se zvýší jeho sociální kompetence.
III. Psycholog směřující k pochopení klienta: objasnění, parafráze, reflexe pocitů, sumarizace Slovní sdělení klienta jsou "základní surovinou" rozhovoru. Psycholog pozorně naslouchá a svými výstupy usiluje o optimální upřesnění a prohloubení, aniž ruší autentičnost klientových informací poučováním, přesvědčováním, kritikou. Pochopení strategie a výcvik produktivních technik je významný zejména u pedagogů - poradců, kteří se často ve své praxi setkávají s neproduktivním autoritativním stylem vedení rozhovoru. Produktivní reakce na naslouchání. Objasnění. Psycholog žádá klienta o vysvětlení příliš obecného nebo mlhavého sdělení. Při tom jde o opravdovou žádost, nikoliv kritiku. Dotaz může začínat např. takto: "Rozumím dobře, že ..." nebo " Myslil jste to tak, že..." Jednou ze základních metod objasnění je konkretizace klientem uvedeného příliš obecného tvrzení. Parafráze. Psycholog klientovi slovně reprodukuje přeformulované pasáže jeho sdělení. Pomáhá tak upřesnit a zkontrolovat vlastní pochopení sděleného a klienta vede k soustředění na podstatné. Zároveň mu dává důvěru, že mu psycholog naslouchá a snaží se ho pochopit. Při parafrázi se používá s prospěchem jazyka blízkého klientovu, ale doslovná reprodukce není vhodná, protože ztěžuje analýzu smyslu sdělení. Reflexe citů. Psycholog slovně vyjadřuje klientem naznačené city a pocity . Případně sděluje vlastní citové reakce vztahující se k verbálnímu nebo nonverbálnímu chování klienta. Tím psycholog učí klienta rozlišovat a pojmenovávat vlastní citové prožívání, jeho sílu a konkrétní kontext, v němž se objevuje. Zaměřuje svou i klientovu pozornost na termíny, jimiž klient city označuje, používá však diferencovanější dikce. Vede klienta k hlasité reflexi prožívaných pocitů. Sumarizace. Psycholog integruje a slovně vyjadřuje shrnutí obsahu dvou nebo více parafrází a reflexí citů. Sumarizace tak vytváří obraz sdělení klienta s důrazem na jeho potencionálně významné aspekty sdělení. Cílem je zdůraznění diagnostiky významných souvislostí. Sumarizací lze též taktně přerušit neproduktivní povídání klienta.
IV. Zásahy psychologa regulující směr rozhovoru. Dotazování, konfrontace, interpretace Tyto dovednosti se uplatňují především v pokročilejších fázích rozhovoru a navazují na psychologem získané a zpracované informace. Do obsahu a formulací se promítá psychologova zkušenost a teoretická orientace. Směřují k diagnostice a intervenci nebo jsou jejich součástí. K typickým směřujícím vstupům patří: sondáž - konfrontace - interpretace a informace. Sondáž, systematické dotazování. Příkladem systematického dotazování je anamnéza. Jde o soubor otázek na možné zdroje obtíží v současnosti i v dřívějších vývojových fázích klienta i na potenciální činitele, které mohou pomoci docílit žádoucích změn. V anamnéze a vůbec při sondážích se používá uzavřených i otevřených širokých otázek. I když mají uzavřené otázky v sondáži významné místo pro svou jednoznačnost, omezují spontaneitu klienta. Naopak široké otázky vyvolávají spontánní aktivitu a mohou vést, jsou-li dobře formulovány k osobitějším a diagnosticky cennějším odpovědím. Některá technická doporučení: poskytovat klientovi čas na rozmyšlenou, nekumulovat další otázky, neklást "zvědavé" otázky. Konfrontace. Při konfrontaci sděluje psycholog klientovi jeho chování, cítění, myšlení a motivaci, které se projevily v klientových verbálních i neverbálních vstupech. Cílem konfrontace je docílit realističtějšího pohledu klienta na sebe. Nejde o konfrontaci či konflikt psychologa a klienta, musí být ze strany psychologa veden evidentní snahou klientovi pomoci. Po technické stránce je třeba volit vhodnou dobu, až se vztah upevní. Sledovat a hodnotit klientovu reakci na konfrontaci. Při odmítnutí ze strany klienta začít "od začátku", znovu naslouchat a analyzovat. Interpretace je dovednost porozumět a komunikovat význam klientových sdělení a nalézt souvislosti mezi proměnnými navzájem a především k řešenému problému. K interpretaci dochází až tehdy, když psycholog pozná klienta a jeho problémy a je navázán poradenský vztah. Hloubka, případně intimita má být blízká klientovu pohledu a postoji a má být vyslovena pokud možno jako otázka. Psycholog se orientuje na pozitivní stránky situace, které se mohou dostat pod klientovu, případně psychologovu kontrolu. "Kompasem", podle něhož se psycholog orientuje při hledání souvislostí a při pojmenovávání jevů, je jeho teoretické východisko. Informace. Klient a jeho rodiče, případně jiní odpovědní dospělí, pociťují potřebu informací během poradenského/klinického rozhovoru a zvláště v jeho závěru. Psycholog vychází při poskytování informace ze znalosti či zjištění úrovně dosavadní informovanosti klienta. Informace sděluje v účelné časové posloupnosti. Sděluje všechna významná fakta, nepřetěžuje avšak klienta fakty. Informuje také o negativních zkušenostech. Zjišťuje v diskusi klientův postoj ke sdělovaným informacím. Umí taktně přerušit svá sdělení, když je to třeba. Výcvik a rozvíjení dovedností vést poradenský/klinický rozhovor tvoří podstatnou komponentu výuky. Metodickou osou výcviku je využití zkušeností a tvořivé potence posluchačů. A to již při vstupní informaci a vstupní demonstraci, při níž posluchači spolupracují při hrové prezentaci rozhovoru s následujícím rozborem vstupů obou účastníků rozhovoru s důrazem na nově prezentované dovednosti. V úvodu do následující lekce proběhne skupinová supervize záznamů o rozhovorech jednotlivých posluchačů "ve vlastní režii" s koncentrací na probrané jevy. Na závěr celého tématu předloží posluchači zprávu o řešení poradenského/klinického případu s výraznou aplikací studijních "zisků". Práce jsou předmětem supervize vyučujících. Zatím sporadicky "experimentálně" byla zapojena záznamová audiovizuální technika. V. Překážky v komunikaci Komunikace je primárně ovlivněna charakterem sociální percepce a jejími možnými chybami jako je ?haló efekt?,?soukromá teorie osobnosti?, vliv první informace, generalizace, předsudky a postojová schémata ? to vše se často i dlouhodobě promítá do komunikace mezi psychologem a jeho klientem. Zvláštní místo v povaze komunikace mají především kauzální atribuce.Tyto se uplatňují v dvojím směru: K chování dítěte,a především ve vztahu k jeho školnímu výkonu a jeho celkovému hodnocení ze strany psychologa. V klinické/poradenské psychologii lze nalézt některé modely komunikace, z nichž vyplývají možné neadekvátní formy interakce: V systematické psychoterapii ( G. Bateson ) jsou to projevy asymetrické komunikace, jednostranné subjektivní vymezování kontextů v interakci s klientem, nebo spekulativní lpění na interpretaci obsahů (významů) sdělení ze strany psychologa. V psychopatologii se někdy poukazuje (škola Palo Alto), především v komunikaci mezi dospělým a dítětem, na tzv. disociovanou komunikaci ? jedná se o dvojnou vazbu, kdy je narušena výrazně kongruence mezi verbálním a neverbálním sdělováním. Významně se deskripcí poruch v komunikaci také zabývá transakční analýza (známá je především teorie mezilidských her E. Berneho): dospělí často v komunikaci vůči dětem sledují různé skryté transakce, velmi častá je tzv. nastražená past. V psychologickém poradenství i v klinické praxi se můžeme často setkat s určitými projevy v interakci s dětmi, ale i s jejich rodiči, ale i dalšími klienty jako jsou: zveličování, podržování informace, zatajování, nebo ?cezení? informací. Patří sem ale i pomlouvání, ironizace, bagatelizace a naopak zveličování, familiárnost, vytrhování z kontextu, někdy vztahovačnost a autoritářství. |