František Mayronis: De entibus rationis (Quodlibet, qq. 6–7) - AFS100615
|
|
Rozvrh Nástěnka
|
||
|
Poslední úprava: Mgr. Eva Mokrejšová (27.08.2012)
František Mayronis: De entibus rationis (Quodlibet, qq. 6–7) Francouzský františkán Franciscus de Mayronis/Meyronnes (cca. 1288–1328) byl bezprostředním, nikoliv však věrným žákem Jana Dunse Scota. V letech 1320–1321 komentoval na teologické fakultě v Paříži Sentence Petra Lombarda, známá je jeho disputace o Nejsvětější Trojici s Pierrem Rogerem, budoucím papežem. Klementem VI. V roce 1323 dosáhl titulu mistra teologie a byl poté zvolen provinciálem svého řádu. Později působil na papežském dvoře; Klimentova předchůdce papeže Jana XXII podporoval v jeho zápasu s Ludvíkem IV. Bavorem. Ve své době byl považován za velmi významného filosofa a theologa, dostalo se mu čestných titulů „Doctor illuminatus“ a „Doctor abstractionum“. Z patnáctého století se dochovala zpráva, že po Scotově smrti se jeho žáci rozdělil na „bonetisty“ (stoupence Scotova žáka Mikuláše Boneta), „mayronisty“ (stoupence Františka Mayronise) a „čisté scotisty“. Teprve koncem 15. století, po vzniku scotistické školy v přesném slova smyslu, byl Mayronis Scotem definitivně zastíněn. Přesto ještě na přelomu 15. a 16. století zůstával hojně čteným a ceněným autorem, až poté jeho věhlas postupně slábl. Zvláštní zájem o Mayronisovo dílo projevila v polovině 15. století po husitských válkách obnovená pražská utrakvistická univerzita, pro kterou Mayronisovy silně realistické, nicméně katolicky pravověrné pozice představovaly vítanou alternativu k tehdy již politicky nepřijatelnému viklefismu. František Mayronis bývá scholastickými autory uváděn jako hlavní, ne-li jediný odpůrce nauky o „pomyslných jsoucnech“, tedy o entitách, které mohou existovat výlučně jako předmět intencionálních aktů, nikoliv reálně. Ve scholastické tradici bylo přesvědčení o nutnosti připustit pomyslná či intencionální jsoucna takřka samozřejmě sdíleným většinovým názorem (Mayronisova pozice byla pokládána za bizarní), systematickou teorii pomyslných jsoucen (která se ovšem okamžitě stala předmětem kontroverzí) vypracoval teprve František Suárez (1548–1617). Mayronisův Kvodlibet 6–7 je tedy pozoruhodný hned ve dvou směrech: za prvé skutečností, že se na začátku 14. století pomyslnými jsoucny vůbec systematicky zabývá, a za druhé svým nezvyklým negativním stanoviskem k tomuto problému. Filosofická problematika, traktovaná ve scholastice jako teorie pomyslných jsoucen, není nějakou středověkou subtilitou, ale jedná se o téma, které je stále aktuální především v současné analytické filosofii. Problém, o který se jedná, bychom mohli stručně vyjádřit následující otázkou: lze smysluplně referovat k entitám, které neexistují, resp. vůbec existovat nemohou, a lze jim smysluplně přiznat nějaký ontologický status? Paradigmatickou kladnou odpověď na tuto otázku (která zhruba odpovídá scholastickému přitakání pomyslným jsoucnům) podává na přelomu 19. a 20. století A. Meinong v rámci své tzv. teorie objektů; na něj navazují současní významní neomeinongiáni jako T. Parsons a E. Zalta. V antimetafyzicky zaměřené analytické tradici se však rozšířila především pozice opačná, exemplárně předvedená B. Russellem („On Denoting“, 1905), R. Carnapem a W. V. O. Quinem („On What There Is“, 1948); teprve ve druhé polovině 20. století utrpělo toto téměř jednomyslné stanovisko analytických filosofů těžké rány v podobě radikálního zpochybnění Russellovy deskritptiní teorie vlastních jmen (o niž se odmítnutí „neexistujících individuí“ opírá) ze strany zastánců tzv. New Theory of Reference (S. Kripke, B. Marcus, D. Kaplan, K. Donellan); diskuse o této problematice je však stále živá. V našem semináři se pokusíme jednak porozumět Mayronisovým vlastním důvodům pro odmítání pomyslných jsoucen, a jednak uvést celou scholastickou diskusi do vztahu k současným analyticko-filosofickým debatám. Seminární text je k dispozici v časopise Studia Neoaristotelica 3, č. 2 (2006): 196–239. Základní literatura: • STANISLAV SOUSEDÍK. Filosofie v českých zemích mezi středověkem a osvícenstvím. Praha: Vyšehrad 1997, str. 28–33, 126–127. • STANISLAV SOUSEDÍK. „Pomyslná jsoucna (entia rationis) v aristotelské tradici 17. století“. Filozofický časopis 52, č. 4 (2004). • MARIA REICHER. „Nonexistent Objects“. The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2010 Edition). Edward N. Zalta (ed.), http://plato.stanford.edu/archives/fall2010/entries/nonexistent-objects/ • DANIEL D. NOVOTNÝ, „Prolegomena to a Study of Being of Reason in Post-Suarezian Scholasticism, 1600–1650. Studia Neoaristotelica 3, č. 2 (2006): 117–141. • DANIEL D. NOVOTNÝ. „Forty-Two Years after Suárez: Mastri and Belluto’s Development of the “Classical” Theory of Entia rationis“. Quaestio: The Yearbook of the History of Metaphysics 8. • DANIEL D. NOVOTNÝ. „Rubio and Suárez: A Comparative Study on the Nature of Entia rationis“. In Čemusová, Petra, ed. Proceedings of the International Conference Bohemia Jesuitica Praha: Karolinum, 2009. • DANIEL D. NOVOTNÝ. „Suarezova teorie pomyslných jsoucen“. Filozofia: (připravuje se). |