Narativní konstrukce češství vídeňských Čechů

• Název práce v češtině: Narativní konstrukce češství vídeňských Čechů
• Název v anglickém jazyce: Narrative Construction Czechness of the Viennese Czechs
• Klíčová slova: paměť, identita, vídeňský Čech, narativní konstrukce
• Klíčová slova anglicky: memory, identity, Viennese Czech, narrative construction.
• Akademický rok vypsání: 2013/2014
• Typ práce: diplomová práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra sociologie (23-KS)
• Vedoucí / školitel: Mgr. Barbora Spalová, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 06.06.2014
• Datum zadání: 06.06.2014
• Datum a čas obhajoby: 20.06.2016 00:00
• Místo konání obhajoby: Jinonice, U Kříže 8, Praha 5
• Datum odevzdání elektronické podoby: 13.05.2016
• Datum proběhlé obhajoby: 20.06.2016
• Oponenti: doc. Mgr. Martin Hájek, Ph.D.

Zásady pro vypracování

Práce se bude sestávat z dvou částí. V první teoretické části se budu věnovat představení teoreticko-metodologických otázek, které se vážou k dané problematice. Na jednotlivé fenomény budu nahlížet nejvíce z perspektivy sociálního konstruktivismu. Druhá část – výzkumná, se bude sestávat z vlastního terénního výzkumu, který bude realizován v letním semestru 2015, dále pak analýzou a interpretací zjištěných dat. Jako hlavní kvalitativní výzkumnou metodu budu uplatňovat narativní/biografický rozhovor, konkrétně podle metodologie Fritze Schützeho a doplňkově také polostrukturovaný rozhovor. Právě biografický rozhovor poskytuje prostor, pro zjištění a odkrytí souvislostí a nových informací, které bych za pomoci standardizovaného rozhovoru neměla nikdy šanci zjistit. Polostrukturovaný rozhovor budu aplikovat v případě, kdy budu chtít standardizovat některé výsledky výzkumu či se víc do hloubky zaměřit na nějaký problém. První respondenty bych ráda získala skrze školu Komenského a další pak za pomoci tzv. metody sněhové koule. Rozhovory bych ráda vedla s respondenty, jejichž předci se ve Vídni natrvalo usadili již před první světovou válkou a kteří se stále hlásí ke svému češství. Samozřejmě se budu snažit účastnit akcí, pořádaných českými spolky, například divadelním spolkem Vlastenecká omladina či Kulturním klubem Čechů a Slováků, a hledat další potenciální informátory a zdroje.

Seznam odborné literatury

Assmann, J. 2007. Kultura a paměť. Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Praha: Prostor.
Balhar, J. & Kloferová, S. & Vojtová, J. 1999. U nás ve Vídni. Vídeňští Češi vzpomínají. Brno: Masarykova univerzita.
Berger, P. L. & Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury
Bernard, J. 2008. Osobní identita v diskurzu společnosti pozdní moderny. In J. Šubrt (ed.), Soudobá sociologie II. Teorie sociálního jednání a sociální struktury, p. 120-135. Praha: Karolinum.
Doležal, J. 1928. Odborové hnutí českých dělníků ve Vídni. Vídeň: Lidové knihtiskárny Ant. Machát a spol.
Eriksen, T. H. 2007. Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Praha: Trition.
Hájek, M. Havlík, M. Nekvapil, J. 2012. „Narativní analýza v sociologickém výzkumu: přístupy a jednotící rámec.“Sociologický časopis / Czech Sociological Review 48 (2): 199-224.
Halbwachs, M. 2009. Kolektivní paměť. Praha: Slon.
Hamar, E. 2008. Vyprávěná židovství. O narativní konstrukci druhogeneračních židovských identit. Praha: Slon.
Hammersly, M. Atkinson, P. 2005. Etnography: Principles in Practice.
Chase, S. E. 2005. Narrative Inquiry: Multiple Lenses, Approaches, Voices. In The Sage Handbook of Qualitative Reserarch (3rd edition). Ed. by Norman K. Denzin and Yvonna S. Lincoln. London: Sage, 651-680.
Kreisslová, S. 2013. Konstrukce etnické identity a kolektivní paměti v biografických vyprávěních českých němců. Na příkladu vzpomínek Němců na Chomutovsku. Praha: Univerzita Karlova v Praze.
Misztal, B. 2003. Theories of social Remembering. Theorizing Society. Maindenhead Philadelphia: Open University Press.
Narayan, K. 2007. Etnografie a Beletrie: kde je hranice? Biograf (43-44): 37 odst. Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=4303
Seale, C. 2002. Kvalita kvalitativního výzkumu. Biograf (27). Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=2701
Soukup, F. A. 1928. Česká menšina v Rakousku. Přehled vývoje České menšiny na území dnešní republiky Rakouské, zvláště ve Vídni. Praha: Orbis.
Stranad, F. & Blažek, O. 1953. Osmdesát let školského spolku „Komenský“ ve Vídni. Vídeň: Školský spolek „Komenský“.
Shütze, F. 1999. Narativní interview ve studiích interakčního pole, Biograf (20). Dostupné na adrese http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=2003
Šedivý, I. 2012. C.k./ C. a k. vojáci mezi češstvím a rakušanstvím. In: R. Kučera a kol. Identity v českých zemích 19. a 20. století. Hledání proměny. Praha: Masarykův ústav a archiv AV ČR, v. v. i.
Valeš, V. 2002. Doma v cizině. Češi ve Vídni ve 20. století: Praha, Clam-Gallasův palác, 20. prosince 2001 - 31. března 2002: [katalog výstavy] = Zu Hause in der Fremde: Tschechen in Wien im 20. Jahrhundert: Prag, Clam-Gallas-Palais, 20. Dezember 2001 - 31. März 2002. Praha: Scriptorium.
Welzer, H. & Mollerová, S. & Tschuggnallová, K. 2010. Můj děda nebyl nácek. Praha: Argo.
Online zdroje:
www.mzv.cz ověřeno k 31.5.2014

Předběžná náplň práce

Do Vídně začalo proudit velké množství Čechů již na konci 18. století ale především v druhé polovině století devatenáctého, tyto první migrace souvisely s velkým rozvojem industrializace. Ať už natrvalo či sezónně migrovali lidé do Vídně za prací a lepšími pracovními podmínkami. Po nejvíce se jednalo o dělníky, řemeslníky, ale také domácí služebnictvo. Od konce 19. století zde česká menšina rozvíjela vlastní činnost a budovala si vlastní kulturní prostředí, vydávala české noviny či zakládala různé společenské i divadelní spolky. V politické sféře ale neměla žádný vliv, i přes své zástupce na lokální úrovni. Za jeden z nejvýznamnějších vlasteneckých počinů můžeme označit založení školského spolku Komenský v roce 1872 a následné otevření prvních třech tříd školy Komenského v roce 1883, jejímž vyučovacím jazykem byla čeština. Na začátku první světové války žilo ve Vídni 100 000 Čechů, roku 1923 se počet snížil na 81 435 jedinců, jež mluvili česky nebo slovensky. Za druhé světové války, podle slov mého dědy, tehdy totálně nasazeného ve Vídni, byla česká komunita stále velmi významnou: „Desátej okres, ten byl českej a většinou český firmy…krejčí, švec. Měl tam napsáno obuvník, nebo krejčí. Na desátým okrese, jinde to nebylo, jinde to bylo psaný německy.“ Nicméně bylo lepší spíše zapadnout mezi Vídeňské občany, než dávat na odiv své češství, koneckonců byla válka: „Ovšem byl stále dělanej nátlak, abychom nějakým způsobem to negovali, abychom se přihlásili jako Němci. Ono nešlo o přihlášení, ono šlo o to, chovat se nějakým způsobem nedávat najevo, že jsme Češi. Spiš to nedávat najevo, že jsme Češi, protože na nás nikdo nepoznál na ulici nebo někde v obchodě – teda na nás mladších, na starších to poznali, ti se nikdy nenaučili.“ (Balhar & Kloferová & Vojtová 1999, p. 60). Po skončení války došlo k repatriaci více než 10 000 osob z celého Rakouska. Hlavními motivačními faktory lidí, které by před válkou nenapadlo se do Československa vrátit, byla láska k vlasti a také vize pomoci při budování republiky, dále také národní a politické důvody. Mnozí z těchto navrátilců svého rozhodnutí návratu do vlasti litovali, neboť mimo jiné zde chyběl krajanský život a také jim byli násilně zpřetrhány vazby s částmi rodin žijícími v Rakousku. Proto se někteří do Vídně vrátili nazpět a jiní zase repatriaci odmítli. Po válce ve Vídni byla obnovena činnost mnoha českých spolků, i když počet členů byl zmenšen. Uvnitř české menšiny se také projevil vliv boje o ČSR, a menšina byla rozdělena na dva znepřátelené tábory, sympatizanty s komunistickým režimem a jejich odpůrce, tzv. demokratickou část. V roce 1968 se česká menšina snažila všemožně pomáhat emigrantům z ČSSR, celkem do Rakouska v letech 1968-69 emigrovalo na 11 000 Čechoslováků. Nový příliv Čechů nastolil novou situaci, neboť většina emigrantů nesympatizovala s představami vídeňských Čechů o kolektivním působení v českých spolcích. Tento rozkol je zde patrný dodnes. V roce 1994 byl ale založen český poradní spolek, jenž spojil starousedlíky i emigranty, a všechny spolky byly sloučeny pod Menšinovou radu Čechů a Slováků v Rakousku, vyjma Školského spolku Komenský. V současné době žije v Rakousku podle ministerstva zahraničí České republiky celkem 7300 obyvatel hlásící se oficiálně k české národnosti. Předpokládá se ale, že obyvatel, kteří mají české a slovenské kořeny musí žít v Rakousku na jeden milion (Stranad & Blažek 1953; Valeš 2002; www.mzv.cz)

V této práci bych se ráda věnovala potomkům těch Čechů, kteří přišli před první světovou válkou do Vídně za „lepším životem“ a usadili se zde natrvalo. Mnoho Čechů, po skončení první světové války, odešlo do nově založené Československé republiky, neboť se cítili Čechy natolik, že chtěli žít ve vlastním státě. Zajímá mě tedy, jakým způsobem se uchovává rodinná paměť a česká identita v rodinách vídeňských Čechů. Jak je formována individuální identita češství prostřednictvím kolektivní paměti Čechů ve Vídni či snad jejich příbuzných žijících na území České republiky. Jakou roli tedy při tomto formování hrají udržované vztahy skrze hranice, jež ale během let komunismu nemohl být nijak intensivní, či kulturní život českých spolků nebo česká škola Komenského ve Vídni. Vycházím z konstruktivistického předpokladu Bergera a Luckmanna, že identita je tvořena dialektickým vztahem společnosti a jedince. Primárním a nejdůležitějším procesem na formování identity je socializace. Identita je pak dále udržována sociálními procesy, obměňována a i přebudovávána. Nad tímto procesem stojí sociální struktura, dané společnosti, ve které se jedinec nachází. Tato struktura je ale po generace tvořena jednotlivými identitami a postupně se proto stává objektivní realitou. Jedinec může mít i vícerozměrnou identitu. Typickým příkladem mohou být právě přistěhovalci. Pro první příchozí generace je vždy konfrontace s novým socio-kulturním prostředím otřesem pro jejich identitu. Následující generace už umějí se svou vícečetnou identitou zacházet, i přestože se realita, kterou získají ve své rodině, může lišit od skutečnosti okolního světa. Třetí generace, jež je úspěšně asimilovaná v majoritní společnosti, vnímá identitu svých prarodičů jako velmi významný prvek při identifikaci sebe sama. Rozlišit zde můžeme identitu osobní a kolektivní. Osobní identitu můžeme popsat jako vědomí toho, kdo jsem jako individuum. A kolektivní identitu, jež je s osobní identitou v dialektickém vztahu, jako prostředek, skrze nějž se jedinec identifikuje jako příslušník určité skupiny. Právě paměť legitimizuje identitu. Jádrem identity je pamatování si – podle Barbary Misztal být Židem, znamená pamatovat si, co je to, být Židem. V rámci zacházení s pamětí budu vycházet především z konceptu kolektivní paměti Maurice Halbwachse, pro nějž je paměť společensky podmíněná a existuje v závislosti na sociální struktuře. Paměť je soubor kolektivních, v našem případě rodinných a komunitních zážitků, které identifikují skupinu a jedince, dávající smysl minulosti i přítomnosti a aspirace do budoucnosti. Vždy, když je vymezována paměť nebo identita, je to tak činěno v opozici vůči těm druhým (Berger & Luckmann 1999; Misztal 2003; Bernard 2008; Halbwachs 2009; Kreisslová 2013).