Pokračovatelé podzemní církve v Čechách: avantgarda římskokatolické církve?

• Název práce v češtině: Pokračovatelé podzemní církve v Čechách: avantgarda římskokatolické církve?
• Název v anglickém jazyce: xx
• Akademický rok vypsání: 2013/2014
• Typ práce: bakalářská práce
• Jazyk práce: čeština
• Ústav: Katedra sociologie (23-KS)
• Vedoucí / školitel: Mgr. Barbora Spalová, Ph.D.
• Řešitel: skrytý - zadáno vedoucím/školitelem
• Datum přihlášení: 06.06.2014
• Datum zadání: 06.06.2014
• Oponenti: Mgr. Terézia Hochmuthová

Zásady pro vypracování

První část práce zabývající se skrytou církví před rokem 1989 bude založena na studiu literatury a půjde v ní pouze o uvedení historického kontextu nutného pro pochopení druhé a třetí části. Druhá část, ve které se budu zabývat vývojem po roce 1989, bude založena na obsahové analýze časopisu Getsemany, který můžeme považovat za sebeprezentaci pražské větve skryté církve. Cílem analýzy bude postihnout vývoj vnitřních proměn a diskuzí v rámci skryté církve. Tuto analýzu možná doplním o rozhovory s pamětníky. Výzkumnou strategií pro hlavní část práce o současnosti skupin navazujících na skrytou církev bude etnografie. Výzkum bude zahrnovat účast na akcích těchto skupin, rozhovory s jejich členy a také studium dokumentů (webové prezentace, tiskoviny a další). Výzkum bude zakotven v interpretativním přístupu.
Struktura práce:
1. Podzemní církev v Československu
2. Vývoj po roce 1989
3. Současnost
a. Výzkumné otázky
b. Teoretická východiska
c. Metodologie výzkumu
d. Zjištění
4. Závěr
5. Přílohy – přepisy rozhovorů

Seznam odborné literatury

BALÍK, Stanislav a Jiří HANUŠ. Katolická církev v Československu 1945-1989. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2013.
BERGER, Peter L. The sacred canopy: elements of a sociological theory of religion. Repr. New York: Anchor Books, 1990.
DEMEL, Zdeněk. Pod dohledem církevních tajemníků: omezování činnosti katolické církve v Československu 1945-1989 na příkladu jihočeského regionu. Vyd. 1. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008.
GEERTZ, Clifford. Interpretace kultur: vybrané eseje. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2000.
FIALA, Petr a Jiří HANUŠ. Skrytá církev. Felic M. Davídek a společenství Koinótés. Vyd. 1. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999.
Getsemany: Církev v podzemí : Ročenka 1995. Vyd. 1. Praha: Síť, 1995.
HAMPLOVÁ, Dana. Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2013.
HAVELKA, Miloš. Víra, kultura a společnost: náboženské kultury v českých zemích 19. a 20. století. Vyd. 1. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012.
KONZAL, Jan. Duch a nevěsta: z dějin církevního podzemí ve 2. polovině 20. století. Vyd. 1. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2010.
LIŠKA, Ondřej. Církev v podzemí a společenství Koinótés. Vyd. 1. Brno: Sursum, 1999.
LUŽNÝ, Dušan a Zdeněk R NEŠPOR. Náboženství v menšině: religiozita a spiritualita v současné české společnosti. Vyd. 1. Praha: Malvern, 2008.
NEŠPOR, Zdeněk R. Příliš slábi ve víře: česká ne/religiozita v evropském kontextu. Vyd. 1. Praha: Kalich, 2010.
NEŠPOR, Zdeněk R a David VÁCLAVÍK. Příručka sociologie náboženství. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2008.
NIEBUHR, Helmut Richard. The social sources of denominationalism. New York: Meridian Books, 1957.
ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Na nových stezkách ducha: přehled a analýza současné religiozity. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2010.
ŠTAMPACH, Odilo Ivan, Jan SPOUSTA, Václav UMLAUF, Miklós TOMKA a Jiří HANUŠ. Náboženství v době společenských změn. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1999.
STÖCKELOVÁ, Tereza, Yasar ABU GHOSH a Tereza DVOŘÁKOVÁ. Etnografie: improvizace v teorii a terénní praxi. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2013
WEBER, Max. Sociologie náboženství. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1998.

Předběžná náplň práce

V období reálného socialismu v Československu fungovala v důsledku represí režimu vůči oficiální římskokatolické církvi takzvaná podzemní (skrytá, tajná, mlčící, ilegální či neoficiální) církev. Ta představovala paralelní strukturu k oficiální církvi, světila vlastní biskupy a kněží. Svěcení bylo výjimečně udělováno i ženám a ženatým mužům. Pro podzemní církev byla charakteristická mimo jiné reflexe druhého vatikánského koncilu, neformálnost a stírání rozdílů mezi kleriky a laiky. Podzemní církev tvořilo více větví. Nejznámější větví bylo společenství Koinótés pod vedením biskupa Davídka. Po roce 1989 došlo k integraci velké části kněží a biskupů tajné církve do oficiálních struktur římskokatolické církve. Ženatí kněží byli integrováni do řeckokatolické církve a svěcení žen uznáno nebylo. Část kněží integrována nebyla. Proces integrace kněží z podzemní církve rozhodně nebyl neproblematický. Některé malé skupinky věřících a duchovních z podzemní církve zůstali mimo oficiální struktury dodnes. Podle článku vyšlého v časopise Getsemany dnes tvoří skrytou církev čtyři skupiny aktivit:
1. „Emauzské domy starající se o bezdomovce.“
2. „Okruh P. Josefa Smoly, jehož jádro je tvořeno několika komunitami řeholního typu.“
3. „Pražská obec ES , která představuje alternativu k tradiční farní struktuře.“
4. „Činnost několika jednotlivců, kteří slouží na různých místech republiky např. duchovní péčí nemocným a postiženým, vytvářením a vedením společenství nejrůznějšího charakteru apod.“
Ve své bakalářské práci se chci zabývat jednak procesem integrace skryté církve do oficiálních struktur a především pak vývojem a současností té části skryté církve, která nebyla integrována.
Podle Richarda Niebuhra mají nové náboženské skupiny (které nazývá sekty) tendenci se s obměnou generací stávat méně radikálními, méně se vymezovat vůči hodnotám většinové společnosti, začínají se byrokratizovat a profesionalizovat (a stávají se církvemi). Mezi Niebuhrovými sektami a skrytou církví rozhodně nelze vést jednoduchou analogii. Skrytá církev je velmi výjimečný případ. Od Nieburových sekt se liší především tím, že se považuje za součást římskokatolické církve. Naopak se podobá například v důrazu na všeobecné kněžství (absence profesionálního kléru), v radikálnosti a vymezování se vůči hodnotám většinové společnosti a hlavního proudu v katolické církvi. Je třeba upozornit, že slovo sekta je zde používáno jako analytická kategorie, nikoliv jako hodnotící pojem. Niebuhrův model vývoje nemůžeme jednoduše použít k uchopení vývoje skryté církve, může nám však posloužit k formulaci výzkumných otázek.
Jak charakterizovat skupiny navazující na skrytou církev? Můžeme mluvit o skryté církvi jako o sektě nebo o církvi? K zodpovězení této otázky se budu snažit využít různé sociologické klasifikace náboženských skupin (Weber, Troeltsch, Johnson, Stark a Bainbridge, Berger).
Jak v těchto skupinách probíhá obměna generací, a jaký má vliv na jejich chod? Důležité je, že v Niebuhrově modelu, který mluví o tom, že obměna generací vede k větší toleranci, k menšímu vymezování se vůči hodnotám většinové společnosti, k byrokratizaci a profesionalizaci, se předpokládá, že novou generaci tvoří převážně děti první generace, kteří se na rozdíl od svých rodičů do sekty narodili. Je nová generace ve skryté církvi tvořena dětmi staré generace, nebo jde o lidi přišlé zvenčí a jaký to má vliv na její chod? Pokud noví členové přišli zvenčí, jde o konvertity z jiné církve nebo lidi, kteří předtím v žádné církvi nebyli?
Jakými mechanismy se skupiny navazující na podzemní církev brání ztrátě radikálnosti, profesionalizaci a byrokratizaci? Jak se dělá všeobecné kněžství? Jak se vytváří symetrie mezi mocenským postavením duchovních a laiků?
Další výzkumné otázky (nevycházející z reflexe Niebuhrova modelu) jsou následující:
Jak se proměňoval vztah skryté církve k oficiálním strukturám katolické církve a naopak? Jak ne/chápou obě strany význam existence druhé strany?
Podle vyjádření protagonistů Společné cesty, jedné ze skupin, které navazují na skrytou církev, dnes pokračovatelé skryté církve představují jakýsi předvoj (anvantgardu) římskokatolické církve. Na dnešní skrytou církev se tedy můžeme koukat jako na experimentální prostor, kde se praktikují nové přístupy, pro které v byrokratické struktuře římskokatolické církve není prostor. Klíčovými otázkami výzkumu proto boudou: Je skrytá církev avantgardou římskokatolické církve? V čem spočívá její avantgardnost?