text size

Milan Machovec a jeho filosofická antropologie v 60. letech XX. století

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Title:
Milan Machovec a jeho filosofická antropologie v 60. letech XX. století
Titile (in english):
Milan Machovec and his approach to philosophical anthropology in the sixties of the XX. century
Type:
Dissertation
Author:
Mgr. Ing. Pavel Žďárský, Ph.D.
Supervisor:
prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc.
Opponents:
doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc.
prof. ThDr. Jan Blahoslav Lášek
Thesis Id:
94007
Faculty:
Faculty of Education (PedF)
Department:
Oddělení pro vědeckou činnost (41-OVC)
Study programm:
Philosophy (P6101)
Study branch:
Philosophy (XFILV)
Degree granted:
Ph.D.
Defence date:
29/06/2011
Defence result:
Pass
Language:
Czech
Abstract (in czech):
Závěr Zda-li nehořelo naše srdce, když mluvil k nám na cestě…? (L 24,32) Disertační práce pojednává o filosofickém přínosu světově známého českého myslitele profesora Milana Machovce, který je možné zařadit především na pole filosofické antropologie. Sledovali jsme životní dráhu Milana Machovce od raného dětství, protože řada pramenů jeho myšlení se dá objevit již tam. Na Milana Machovce měl především silný vliv jeho strýc Julius Herejk, vlastenec, levicový intelektuál a příznivec prezidenta T. G. Masaryka. Machovec z Masarykova odkazu vycházel ve své filosofii celý život. Dalším důležitým zdrojem jeho myšlení je raná náboženská zkušenost v Emauzském klášteře. Po druhé světové válce Milan Machovec svou křesťanskou víru ztratil a pod vlivem komunisty Zdeňka Nejedlého se přiklonil k marxismu. Neméně důležitý byl vývoj Machovcova myšlení během jeho studia filosofie a klasické filologie na Karlově univerzitě. Na fakultu Milana Machovce provázel odkaz Masarykův, kterého se nezřekne ani po již blížící se konverzi k marxistické „víře“. Z gymnázia si ještě přinesl vzpomínky právě na Otakara Klímu a „jeho“ Fausta, i na četbu klasiků, především Tacita, na niž zde naváže s brilantním latiníkem Karlem Svobodou. Z antické filosofie k němu stále silně promlouval především Aristotelés. Během studia objevil dalšího autora, který mu učaroval na zbytek života: Immanuela Kanta. Viděli jsme už na jeho dosud nepublikovaných juvenilních textech, že v podstatě byla Machovcova filosofie „hotova“ již tehdy. Už v práci o Tacitovi můžeme zaznamenat Machovcův přístup k historické látce, který pro něj bude typický. Zkoumat osudy a názory historických osobností má podle Machovce smysl nikoli jen kvůli faktografickému popisu, který zůstává zmrtvělý a petrifikovaný jako samotné historické anály, ale kvůli možnému poučení ve vlastní situaci, v právě žité epoše. Když později psal knihy o Husovi, Palackém, Dobrovském, Masarykovi, Augustinovi či Ježíšovi, nevedl Machovce zájem historický, pouhá snaha pochopit jejich dobu, problémy, zápasy a myšlení, ale přesvědčení, že jejich postoj životní a mravní, přínos pro tehdejší dobu je ve vztahu k současnosti. V další kvalifikační práci o kritice jako podstatném momentu ve filosofii rozlišuje Machovec dva typy filosofů, dvě metody filosofické práce. Filosofy tvořící systém a ty, kteří se snaží řešit konkrétní otázky nespoutané jednotným rámcem systému. I zde jsme mohli vidět vodítko k jeho vlastnímu myšlení: sám se vždy distancoval od budování systému. Machovcovo zrání jsme sledovali dále na počátku jeho veřejné dráhy i různé peripetie, polemiky a zápasy období studené války. Dobovým rámcem samotného jádra práce jsou až 60. léta 20. století. Milan Machovec se tehdy stal mezinárodně známým představitelem marxistickokřesťanského dialogu. Zároveň v té době publikoval své zásadní práce s filosofickoantropologickým zaměřením: o smyslu života, o velkých osobnostech českých dějin (František Palacký, Josef Dobrovský, T. G. Masaryk), kromě nich o svatém Augustinovi. Kniha o Ježíšovi vzhledem k jeho angažmá během tzv. Pražského jara 1968 už v Československu vyjít nesměla a vycházela postupně v zahraničí v mnoha jazycích. Pokusíme-li se shrnout hlavní myšlenky těchto děl, můžeme konstatovat, že v monografiích o šesti významných osobnostech českých i světových duchovních dějin nejde jen o uzavřený výklad jejich zápasů a směřování, ale můžeme v nich především najít myšlení Machovcovo. Machovec je sókratovským typem filosofa. Jeho nasměrování bylo humanistické. Není to ovšem primitivní, antropocentrický humanismus, který bychom u marxisty mohli očekávat: nejde o to, aby se vše točilo okolo člověka, který je korunou tvorstva, ale problémy světa jsou problémy lidstva, při jejich řešení je u člověka nutné začít. Jádrem sledovaného filosofického postoje je růst k vyspělejšímu lidství. K plnějšímu lidství musí člověk teprve směřovat svojí aktivitou. Machovec zdůrazňuje hledání rovnováhy mezi racionální a citovou stránkou lidské osobnosti. Nejen Otakar Klíma, ale i Dobrovský, Palacký a Masaryk jsou mu vzory úsilí o pravdu a schopnosti na ní nepohnutě stát a jít kvůli ní i do veřejných zápasů. V rámci možností se člověk musí postavit i despotickému systému, který člověka umrtvuje a mravně devastuje, protože už je sám mrtvý a strnulý – i kvůli tomu, že nakonec vždy odstraní diskusi a kritiku. Jednu z podstatných konstant Machovcova myšlení představuje právě dialog. Ale při hledání smyslu lidského života, které člověk nesmí nikdy vzdát, nakonec ani dialog není tou poslední odpovědí, ani lidská aktivita. Člověk se musí najít zasazený do celku Života. Machovec si všímá u lidské bytosti její krizovosti, nehotovosti a zároveň ukazuje k možné její autenticitě, opravdovosti. Píše-li práce o velkých osobnostech dějin, klade si především otázku, co jejich život, úsilí, zápasy mohou znamenat pro něj – a pro dnešního člověka vůbec. Třebaže v mládí opustil náboženskou víru, jednu z možných odpovědí na řešení problémů lidstva podle něho nabízí křesťanství – a to i pro člověka nevěřícího. Nahradí-li ovšem Boha ideál rozvinutého lidství, který je člověku často cizí, protože člověk je primárně odcizený sám sobě, svým hlubokým potřebám, svému nejvlastnějšímu zájmu. Aby odcizení překonal, musí se sám k sobě vrátit, do svého nitra, změnit se vnitřně a svoji aktivitu, neodcizený zápas o lepší budoucnost založit na této změně – jak Machovec interpretuje poselství Ježíšovo. Kromě rozboru Machovcovy filosofie v nejdůležitějších knihách ze 60. let upozorňuje práce na podobnosti a odlišnosti s dílem Ericha Fromma. Jednoznačně platí, že chceme-li chápat filosofii Machovcovu, je nutné ji poměřovat v kontrastu s dílem Frommovým. Přes mnohé odlišnosti má myšlení obou osobností k sobě velice blízko a Milan Machovec měl podle svých slov s Frommem i silný vztah osobní. Spojoval je zároveň velmi podobný pokus o neteistickou interpretaci náboženské tradice. Vedle blízkosti a shod na druhou stranu není možné přehlížet zásadní odlišnosti, zejména v pramenech jejich myšlení i v celkovém kontextu a vyznění jejich díla. Fromma a Machovce spojuje původně prožívaná náboženská zkušenost a pozdější odvrat k neteistickému přístupu (i když u Machovce je částečně sporné, zda tomu tak bylo bezezbytku a celoživotně). Oba vykládají židovsko-křesťanskou tradici humanisticky: nejde o existenci či neexistenci Boha, ale o etické jádro náboženství. Oba mají blízko k některým myšlenkám Marxovým, ale náboženství nechápou jako opium lidstva. Je v něm něco podstatného, co nemůžeme škrtnout spolu s Boží existencí, protoze je to součást naší kultury. V náboženství je zachováno z etického hlediska něco podstatného pro člověka.Odkaz židovsko-křesťanské tradice je podle nich alternativou úpadku. Západní společnost a celý svět spějí k záhubě, protože jsme se odvrátili od svých kořenů, hlásíme se k židovsko-křesťanskému odkazu jen na povrchu a verbálně, podstata a smysl nám ale uniká. Ježíš i starozákonní proroci ukazují na důležitost individuální změny, přehodnocení života. Oba se shodují, že člověk je bytostí „nehotovu“, „zvěcnělou“, ale schopnou růstu k vyspělejšímu lidství. Člověk jako ostře ohraničená osobnost není cílem: je jím snaha o vlastní sebetranscendenci. Hlavní témata českého filosofického myšlení v šedesátých letech minulého století jsme v souladu s pohledem brňenských badatelů rozdělili do tří skupin: na pokusy vyjasňovat si podstatu marxistického myšlení, reflexi významných světových autorů a zájem o velikány domácí duchovní a filosofické tradice. Je evidentní, že Machovcovo dílo více méně odráží všechny tyto proudy. Společným jmenovatelem nejen české filosofie této dekády bylo tehdy tázání po člověku. Byla to doba, kdy česká filosofie držela krok se světem: ohlas vyvolala do řady jazyků překládaná Kosíkova kniha Dialektika konkrétního (1963) a podobně i spis Vítězslava Gardavského Bůh není zcela mrtev. Dialog mezi marxismem a křesťanstvím, mezi lidmi, planetární dialog… Jedna z podstatných konstant, jeden z úhelných kamenů Machovcova myšlení: dialog jako způsob hledání pravdy, okamžik, kdy se lidské nitro otevírá jinému, smysl dialogu pro růst člověka, dialog coby „požadavek humanismu“, jeho bezprostřední rozměr etický. Niterný dialog prakticky až do konce života vedl Machovec s Marxem – s nadějí na lepší svět se v úplnosti nerozloučil nikdy, třebaže jeho názory postupně zrály. Machovec se svou prací léta snažil formovat myšlení a postoje mladých generací a nepřestával doufat, že utopický ideál jeho mládí, propojení demokracie a socialismu, je ještě uskutečnitelný a může k jeho naplnění drobnými kroky v rámci možností pomoci. Teprve vývoj v šedesátých letech, krátké vzedmutí mohutné vlny naděje a následná okupace vše zcela mění. V roce 1969 byl Machovec donucen odejít z fakulty. Publikovat již mohl jen v zahraničí a v rámci samizdatu, přednášet pouze v bytových seminářích. Filosofie má podle Machovce tři dimenze. Vedle rozměru kosmologického či ontologického je rovnocenný rozměr antropologický. Ovšem pouhé zkoumání nestačí. Jde o to, aby lidský život byl v souladu s poznaným. To je Machovcovi nejdůležitějším odkazem Sókratovým – nikoli jen niterné vsebeobrácení, „péče o duši“, ale konkrétní životní praxe. Nestačí pravdu jen poznávat, člověk musí pravdou žít a celou svou bytostí, svými schopnostmi rozumovými, mravními i citovými o ni zápasit. Ekologická hrozba se později zcela logicky stala dalším velkým tématem Machovcovy filosofie. Touha burcovat, oslovit svým poselstvím co nejširší počet lidí je i za popularizačním, esejistickým stylem Machovcových knih. Pokus o Masarykovo zařazení a Machovcova interpretace jeho myšlení ukazují, že shoda Masarykových i Machovcových akcentů je v mnoha bodech zřejmá. Člověk je bytostí „nehotovou“, často „zvěcnělou“ (zde opět nalezneme jeden z kořenů Machovcova vztahu k myšlení Ericha Fromma), ale bytostí mající možnost a dokonce povinnost usilovat a zápasit o růst k vyspělejšímu lidství, usilovat o vlastní změnu a žít život z této změny – ve prospěch Celku. Milan Machovec bude navždy spojovat i rozdělovat: pro někoho zůstane jen diletantem, který skutečným filosofem vlastně ani nebyl. Pro jiného bude jedním z těch vzácných otvíračů mnohých srdcí, jimž bylo dáno měnit slovem lidské životy.
Abstract:
Résumé Milan Machovec and his approach to philosophical anthropology in the sixties of the XX. century The dissertation thesis deals with philosophy of the world known Czech thinker Professor Milan Machovec, which can be specified as philosophical anthropology. It pursues his life journey since early childhood, as many sources of his thinking can already be discovered then. A significant influence on Milan Machovec had his uncle Julius Herejk, a patriot, a leftish intellectual and a supporter of the President T. G. Masaryk. To Milan Machovec Masaryk’s inheritance served as ground of his own philosophy. Another substantial source of his thinking is his early religious experience in Emmaus Monastery in Prague. After the Second World War Milan Machovec lost his Christian faith and under the influence of a communist Zdeněk Nejedlý moved towards Marxism. The thesis monitors the development of Machovec’s thinking through his studies of philosophy and classical philology at Charles University and the beginnings of his public career. Further it focuses on his polemics and battles during the cold war. During this period gradually matured his thoughts, which he fully unfolds during the sixties. The time frame of the core of this work are the sixties of the 20th century. Milan Machovec has become a world-known representative of the Marxist-Christian dialogue. At the same time he published his fundamental works focused on philosophical anthropology: about the life meaning, about great figures of Czech history (František Palacký, Josef Dobrovský, T. G. Masaryk) and apart from these about Saint Augustine. The publication of his book devoted to Jesus was banned thanks to his involvement in so-called Prague spring in 1968, and was subsequently published abroad in many languages. Machovec was dismissed from the university and made his living as an organist until the Velvet revolution in 1989, when he returned to the university. Apart from the analysis of Machovec’s philosophy implicated in his most important books from the sixties, this dissertation thesis indicates similarities and differences in the work of Erich Fromm and illustrates the overall situation of the Czech philosophy in the sixties of the 20th century. 113 As appendixes are included a supplemented complete and revised bibliography of Milan Machovec along with many unique photographs from a family archive.
Documents
Download Document Author Type File size
Download Text of the thesis Mgr. Ing. Pavel Žďárský, Ph.D. 7.1 MB
Download Abstract in czech Mgr. Ing. Pavel Žďárský, Ph.D. 82 kB
Download Abstract in english Mgr. Ing. Pavel Žďárský, Ph.D. 58 kB
Download Opponent's review doc. PhDr. Naděžda Pelcová, CSc. 42 kB
Download Opponent's review prof. ThDr. Jan Blahoslav Lášek 59 kB
Download Defence's report 265 kB