velikost textu

Nástroje rozvoje venkovských obcí

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Nástroje rozvoje venkovských obcí
Název v angličtině:
Instruments for the Development of Rural Municipalities
Typ:
Disertační práce
Autor:
RNDr. Radim Perlín, Ph.D.
Školitel:
doc. RNDr. Ivan Bičík, CSc.
Oponenti:
doc. RNDr. Jiří Anděl, CSc.
RNDr. Antonín Vaishar, CSc.
Id práce:
93191
Fakulta:
Přírodovědecká fakulta (PřF)
Pracoviště:
Katedra sociální geografie a region. rozvoje (31-340)
Program studia:
Geografie (P1301)
Obor studia:
Socioekonomická geografie a regionální rozvoj (XSOCG)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
15. 9. 2010
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Informace o neveřejnosti:
Práce byla vyloučena ze zveřejnění.
Jazyk práce:
Čeština
Abstrakt:
Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká Fakulta Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Radim Perlín Nástroje rozvoje venkovských obcí shrnutí Praha 2010 Pro druhou polovinu 20. století je charakteristická postupná proměna funkčního využití venkovského prostoru. Původní agrární funkce venkova ztrácí svůj význam a venkov, venkovské obce a obyvatelstvo na venkově postupně hledá novou roli v rámci společenské dělby funkcí. Po populačním nárůstu obyvatel na venkově v druhé polovině 19. století způsobeného probíhající demografickou revolucí, dochází postupně od konce 19. století odchodu části aktivního obyvatelstva z venkova a k rychlému populačnímu rozvoji měst. Důsledkem odchodu části obyvatel z venkova je zmenšování rodiny. V českém prostředí první fázi těchto procesů studoval již Korčák v roce 1929. Po druhé světové válce v souvislosti s nutností zajištění potravinové bezpečnosti a zajištění dostatečného objemu zemědělské výroby se v rámci vznikajícího evropského společenství jako jedna z prvních společných politiky formuluje také Společná zemědělská politika, která je zaměřena především na zajištění dostatečných důchodů pro zemědělce při tlaku na zvyšování kvality a potravinové bezpečnosti jejich produkce. První cíle společné zemědělské politiky jsou již formulovány v zakládajících dokumentech evropského společenství – v Římských smlouvách. Na konci 50.let jsou zemědělci považováni za charakteristické reprezentanty venkovského společenství a rozvoj venkova je zajišťován prostřednictví podpory právě pro zemědělskou výrobu. Hlavní formy podpory pro agrární sektor v EU jsou s mnohými změnami zachovány do současnosti. S poklesem podílu primárního sektoru jak na zaměstnanosti, tak i na celkové ekonomické výkonnosti je stále více zřetelné, že bude nutné najít nové formy a nové nástroje podpory pro zemědělskou výrobu a pro rozvoj venkova. Proto se téma rozvoje venkova jako samostatného výzkumného tématu stalo postupně po roce 1990 jedním z velmi častých témat výzkumu v Evropě. Důraz na řešení problematiky rozvoje venkovských oblastí souvisí na jedné straně s ukončující se vlnou depopulace z venkovských oblastí, změnou funkčního využití venkova a s přechodem z industriální do postindustriální společnosti. Předloženou disertační práci je možné považovat za pokus rozšířit dosud ne zcela obsáhlé spektrum příspěvků v rurální geografii v Česku. Rurální geografii je možné považovat za obor, který zkoumá prostorové aspekty lidských aktivit na venkově. Rurální geografie je tedy zařazena jako průnikový obor, který zkoumá průnik jednotlivých geografických oborů do venkovského prostoru (Hurbánek 2004). Některé problémy rozvoje venkovských oblastí spojené především se sledováním jednotlivých aktérů rozvoje venkova jsou řešeny relativně silnou skupinou sociologů a geografové především v anglosaských zemích přebírají některé postupy a nástroje sociologie. Tato dichotomie chápání nástrojů rurální geografie se také projevuje v rozdílném zaměření výzkumné činností jednotlivých autorů. Zatímco velmi silná britská rurální geografie/rurální sociologie zkoumá problematiku postavení člověka na venkově, možnosti jeho komunikace, spolupráce nebo zaměstnanosti. Woods (2005) definuje rurální geografii jako studium venkovské ekonomie a venkovských společenství. „Rurální geografie sleduje změny na venkově se zaměřením na procesy změn na venkově v důsledku globalizace, zemědělských a ekonomických změn, změn sociální skladby, změn skladby obyvatel a změn životního prostředí. Na základě sledování změn na venkově vytváří nové typy rurální politiky, nové strategie pro rozvoj venkova a vládnutí (Woods, 2005). V souvislosti s proměnou venkovského společenství, hledáním nových funkcí ve venkovském prostoru se také mění teoretické paradigma. Původní přístupy ke studiu problematiky rozvoje venkova vycházejí z teoretického ukotvení ve skupině teorií jádro – periferie (Blažek, Uhlíř 2002). V rámci této skupiny teorii jsou venkovské oblasti chápány jako převážně periferní oblasti. Ze souboru teoretických východisek vycházejících z jednotlivých teorií typu jádro - periferie (Hirschman, 1958, Perroux, 1950) vycházely i jednotlivé nástroje na podporu rozvoje ve venkovských/periferních oblastech. Cílem bylo zajišťovat rovnováhu mezi rozvojovými (urbanizovanými) a periferními (venkovskými) oblastmi a ekonomickými nástroji a podporovat rozvoj ve venkovských/periferních oblastech. Proto příjemcem podpory byly především firmy, v tomto případě většinou zemědělské podniky, které představovaly dominantní společnosti jak z hlediska jejich podílu na zaměstnanosti, tak také z hlediska jejich role při tvorbě krajiny. V duchu těchto teoretických přístupů se dosud pohybuje společná zemědělská politika EU, která klade velký důraz na podporu právě agrárního sektoru a její nástroje jsou zaměřeny na zvyšování důchodové úrovně jednotlivých zemědělců. Jedním z typických znaků moderního venkova ve vyspělých zemích je ale postupná ztráta významu zemědělské výroby jako hlavního zdroje pracovních příležitostí na venkově na současný podíl 2.3 % hrubé přidané hodnoty v zemích EU 27. Stejně tak poklesla úroveň zaměstnanosti v primárním sektoru a v roce 2006 se dostala na hodnotu 6,8 % ekonomicky aktivních v zemích EU. (Rural Development in the EU, 2006). Zatímco podíl primárního sektoru na hrubé přidané hodnotě v jednotlivých zemích není významně rozkolísaný a pohybuje se v rozmezí od 0.9 % (Velká Británie) do 4,6 % (Litva), významnější odchylky je možné sledovat pouze v Bulharsku a Rumunsku, kde hodnota podílu primárního sektoru na hrubé přidané hodnotě dosahuje hodnot nad 10 %. Úroveň zaměstnanosti v primárním sektoru se pohybuje v rozmezí od 1,6 % EA obyvatelstva ve Velké Británii až po 17,9 % v Polsku. Extrémních hodnot dosahují Bulharsko a Rumunsko, kde hodnoty zaměstnanosti v primérním sektoru přesahují 30 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Modernější přístup k rozvoji venkovských oblastí vycházejí spíše z teoretických východisek zaměřených na institucionální směry regionálního rozvoje a to především z východisek teorie učících se regionů (Lundvall, 1992). Rozvoj venkovských oblastí je založen na podpoře především adaptabilních systémů s cílem využívat bližší a pevnější vazby sociálních sítí na venkově a vytvářet tak rozvojový potenciál celé oblasti. Příkladem takto chápaných rozvojových cílů je především zaměření celého II. pilíře společné zemědělské politiky EU a konkrétně například program EU Leader (Dargan a Shucksmith, 2008). Od počátku nového milenia je zřetelné, že dochází ke změnám ve funkci venkova a musí tedy dojít i k reformulaci nástrojů rozvoje venkova. Bryden (2000) dokládá posun ve funkci venkova jako celku, venkovských obcí i novou roli venkovského obyvatelstva. Klade také důraz na posílení venkovské a nikoliv pouze agrární ekonomiky s důrazem na bottom–up přístupy a posílení dopravní a telekomunikační infrastruktury jako nástroje pro překonání polohových bariér rozvoje. Nové funkce venkovského prostoru jsou velmi obtížně definovatelné. Venkov byl vždy spojen především se zemědělskou výrobou a za reprezentanty venkova byli považováni právě zemědělci. S relativní ztrátou významu zemědělské výroby jak z hlediska zaměstnanosti, tak i z hlediska jejího podílu na tvorbě přidané hodnoty se dosud jak decizní orgány, které sledují rozvoj venkova, tak také v širším pohledu celá společnost, nedovedou vyrovnat a obtížně hledají nové funkce venkovského území. Jedním z klíčových rozvojových aktérů jsou považovány orgány veřejné samosprávy ve venkovských obcích (Blažek, Hampl, 2009). Význam a způsob organizace veřejné správy včetně venkovských oblastí v postsocialistických státech analyzoval Bennett (1997 a 1998), kdy upozorňuje na rozdílnou řádovostní úroveň při sledování municipalit a rozdílnou roli obcí v jednotlivých typů organizace veřejné správy při usměrňování lokálního a regionálního rozvoje. V disertační práci byly předloženy celkem 4 vybrané články, které reprezentují pohled autora na typologii venkova a na 3 hlavní nástroje rozvoje venkovských obcí nebo venkovského prostoru. Do disertace byly zařazeny tyto články: PERLÍN,R, (2006): Mikroregionální strategie jako nástroj rozvoje venkova v Česku (Microregional strategies as an instrument of rural development in Czechia), in Acta Facultatis Rerum Naturalium Universitatis Comenianae Geographica, Supplementum No. 3 Bratislava, str. 445-455, PERLÍN,R, (2006): The Co-Operation Of Rural Municipalities - Chance Or Condition Of Achievement (Spolupráce venkovských obcí - možnost nebo podmínka úspěchu), Agricultural Economic (Zemědělská ekonomika) 6/2006, Prague, pp 263 – 272, SPILKOVÁ, J. PERLÍN R. (2010): Czech Spatial planning at the crossroads: Towards the regulation of the large-scale retail development?, Environment and Planning C: Government and Policy, volume 28, pages 290 - 303 PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2010): Typologie venkovského prostoru Česka. Geografie, 115, č. 2, s. 161–187. V článcích zařazených do disertační práce jsou hodnoceny možnosti a problémy při uplatnění územního plánu, strategického plánu, možnosti rozvoje obcí na základě jejich vzájemné spolupráce a v neposlední řadě je i naznačena celková typologie venkovských obcí v Česku. Územní plán je tradiční nástroj, který se široce používá pro řízení plošného rozvoje obce, pro definování jednotlivých rozvojových ploch a pro definování pravidel – regulativů pro rozvoj těchto ploch již od 20. let 20. století. Po roce 1990 se v souvislosti se změnou společenskoekonomických podmínek změnil pohled na územní plán a na možnosti jeho uplatnění. Protože po roce 1990 nedošlo ke vzniku nového právního dokumentu a až do roku 2006 platil původní a mnohokrát doplněný a změněný Zákon o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) č. 50/1976 Sb., byla schválena řada dílčích novel zákona, které kromě obsahových a procedurálních změn v postupu zpracování a projednávání upravily také pravomoc obcí schvalovat územní plán. Pravomoc schvalovat územní plán byla na obce přenesena ustanovením § 26, odst. 2. Stejně tak i v novém zákoně o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb. je výslovně uvedeno, že „obec vydává v samostatné působnosti územní plán“ (§6, odst. 5, písm. c zákona). Proces přípravy a schválení územního plánu je v české legislativě upraven velmi striktně a dává obcím poměrně velkou pravomoc rozhodovat o budoucím využití svého území. Obce využívají jako klíčový nástroj pro svůj vlastní rozvoj územní plán obce, který schvaluje zastupitelstvo obce a jeho prostřednictvím vyhlašuje závazné regulativy prostorového a funkčního využití území. Tento dokument je v současné době schválen nebo zpracováván pro více než 90 % obcí na území ČR (databáze Ústavu územního rozvoje). Dalšími nástroji, které obce mohou využít pro usměrnění územního rozvoje, je regulační plán a dokument, který byl do legislativy zařazen až v roce 2006, tedy vymezení zastavěného území obce. Zatímco územní plán je zcela běžným dokumentem pro většinu obcí, regulační plán se využívá pouze sporadicky a vymezení zastavěného území je dokument, který by mohl být využit v obcích, které nemají zpracovaný územní plán. Jeho uplatnění není dosud sledováno. Územní plán je dokument schválený zastupitelstvem obce, a proto je ho možné považovat za politický dokument obce. Jeho obsah - vymezení zastavěného a zastavitelného území obce a regulativy výstavby - mohou představitelé obce velmi dobře ovlivnit a také prostřednictvím schváleného územního plánu mohou efektivně ovlivňovat budoucí rozvoj území. Problémy s jeho uplatněním stejně jako malá funkčnost územní regulace na příkladu rozvoje velkoplošných nákupních center v zázemí velkých měst jsou předmětem diskuze v článku Spilková, Perlín 2010). Stejně jako územní plán je i strategický plán politickým dokumentem obce a patří mezi výlučnou pravomoc zastupitelstva schvalovat tento dokument. Protože strategický plán nemá na rozdíl od územního plánu regulatorní, ale má iniciační charakter, není postup zpracování, projednávání a schvalování upraven žádnou podrobnou legislativou a je tedy pro obce i pro další subjekty velmi volný. Významem strategického plánování pro jednotlivé obce se zabývá celá řada metodických postupů, které se vzájemně liší podle důrazu na jednotlivé složky plánovacího postupu a na hodnocení významu strategického plánování (Berman a kol, Rektořík, Šelešovský, Perlín). Strategický plán je zaměřen na identifikaci rozvojového potenciálu a eliminaci omezení nebo problémů v řešeném území. Formou stanovení jednotlivých cílů budoucího řešení a identifikace možností tohoto řešení včetně zapojení jednotlivých subjektů je strategický plán jednak zaměřený do budoucnosti a dále vychází z potřeby a nutnosti velmi úzké vzájemné koordinace a spolupráce subjektů lokálního nebo regionálního rozvoje z podnikatelského prostředí, neziskového sektoru i veřejné správy. Pro úspěšné naplnění alespoň některých cílů strategického plánu musí být v řešeném území vymezeny jak dostatečné lidské kapacity a znalosti, musí existovat vzájemná vůle ke spolupráci všech subjektů a v území musí existovat dostatečné disponibilní ekonomické zdroje, které budou použity na řešení definovaných problémů, nebo které povedou k stimulaci rozvoje žádoucím směrem. Právě mezi venkovskými obcemi a jejich svazky je velmi obtížné najít jak dostatečný potenciál lidských zdrojů tak i dostatečné prostředky na realizaci alespoň některých strategických záměrů. Problémům a rizikům spojených s možnostmi využití strategického plánu jako nástroje rozvoje venkovských oblastí je věnován článek Perlín (2006). Spolupráce obcí je další potenciální nástroj pro zajištění rozvojových cílů především ve venkovském prostoru. V české sídelní soustavě a ve velmi rozdrobené struktuře veřejné správy (Hampl, Miller, 1998) je spolupráce obcí od obnovení samosprávy obcí ukotvena v zákonu o obcích. Na druhé straně negativní zkušenost s administrativně prováděnou integrací obcí v rámci střediskové soustavy obcí (Blažek B. 2004) je důvodem, proč je jakákoliv forma hlubšího propojení jednotlivých obcí vnímána představiteli obcí i jejich sdružení (Svaz měst a obcí ČR, Sdružení místních samospráv) velmi negativně jako snaha o omezení získané samosprávy obcí. Od obnovení samosprávy obcí mohou obce spolupracovat na bázi dobrovolných sdružení obcí. Od roku 1998 došlo v české legislativě k oddělení dvou typů spolupráce. Spolupráce pouze obcí jako orgánů veřejné správy jsou dále nazvány dobrovolné svazky obcí (DSO) a spolupráce obcí a dalších právnických osob nebo neziskových organizací jsou nazvány jako sdružení obcí. Legislativní rozdíl mezi oběma typy spolupráce spočívá především v tom, že dobrovolné svazky obcí se chovají jako další jednotky veřejné správy a jejich rozhodování, ukládání dokumentů, veřejná kontrola nebo účast veřejnosti na rozhodovacích procesech je zajištěna obdobně jako v případě obcí. Sdružení obcí a dalších právnických subjektů se chovají jako soukromoprávní instituce a zveřejňování jednotlivých dokumentů, účast veřejnosti nebo kontrola ze strany veřejnosti je zajišťována pouze v rámci limitů daných občanským zákoníkem. Míra formální spolupráce venkovských obcí v Česku je velmi vysoká (Labounková, 2005), efektivita této spolupráce měřeno například formou společných rozvojových projektů je poměrně nízká (Perlín, 2006). Vložený článek (Perlín 2006) sleduje možnosti a realizované projekty vybrané skupiny dobrovolných sdružení obcí a zdůrazňuje velké formální obtíže i neformální problémy efektivní spolupráce a poměrně malý vějíř skutečně realizovaných projektů z hlediska jejich zaměření. Některé dobrovolné svazky obcí v druhé polovině 1. dekády 21. století společně utvářely partnerství v rámci Místní akční skupiny Leader a jejich původní strategické dokumenty DSO se staly podkladem pro vypracování strategického plánu Leader. Venkovský prostor v Česku je velmi diferencovaný. Vymezením periferních oblastí v Česku jako jednoho z typů venkovského území se zabývali Musil a Müller (2008) a Marada (2001). Analýza venkovského prostoru z hlediska jeho rozvojového potenciálu je předmětem článku Perlín, Kučerová, Kučera (2010). Diferenciace venkovského prostoru podle rozdílných předpokladů rozvoje venkova je významná z hlediska uplatnění jednotlivých nástrojů lokálního a regionálního rozvoje. Programy, které mají celostátní dopad a nemají vymezeny specifické podprogramy pro jednotlivé typy venkova, jsou z hlediska jejich úspěšnosti ve venkovském prostoru hůře uplatnitelné a méně efektivní. Obce v jednotlivých typech mají rozdílné předpoklady rozvoje, rozdílné cíle a také by měly mít možnost využívat rozdílné nástroje pro zajištění jednotlivých rozvojových cílů. Na základě hodnocení statistických údajů, které se vztahují k venkovským obcím, autoři vymezili 4 hlavní faktory rozvojového potenciálu. Mezi nejvýznamnější patří velikost obce, růst, lidský kapitál a stabilita. Identifikované 4 hlavní faktory mají v českém venkovském prostoru velmi diferencované rozložení z hlediska míry intenzity těchto jevů a je proto možné na základě kombinace těchto faktorů vymezovat základní typy venkovského prostoru. V články byly vymezeny následující typy venkovského prostoru : Rozvojový venkov Nerozvojový – sousedský venkov Moravské periferie Vybavený moravský venkov Problémový rekreační venkov Intenzivní rekreační oblasti Strukturálně postižený průmyslový venkov Neprofilovaný venkov Obr 1.: Typologie venkovského prostoru Česka Pramen: Perlín, Kučerová, Kučera (2010) Předložená disertační práce shrnuje 3 hlavní nástroje lokálního rozvoje, které jsou uplatnitelné ve venkovském prostoru Česka a zdůrazňuje rozdílné rozvojové předpoklady jednotlivých typů venkova. Zatímco venkovské oblasti zařazené v typu Rozvojový venkov jsou extrémně zatíženy novou investiční výstavbou a nutnost uplatnění a důsledného využití diskutovaných nástrojů je velmi vysoká, v regionech, které jsou v typologii venkovského prostoru vymezeny např. jako Nerozvojový sousedský venkov je možné diskutovat o vhodnosti uplatnění některých nástrojů. Zvláště tlak orgánů státní správy na zpracování územního plánu nebo nadbytečnost vysoké četnosti zpracování různých typů strategických plánů vede často k velmi neefektivnímu nakládání z prostředky obcí. Obce čerpají svoje omezené finanční prostředky na zpracování často vysoce formalizovaných dokumentů, přičemž vlastní investiční aktivity v těchto venkovských obcích jsou malé nebo velmi omezené.
Abstract v angličtině:
Charles University in Prague Faculty of Science Department of Social Geography and Regional Development Radim Perlín Instruments for the Development of Rural Municipalities Summary Prague 2010 Gradual change in the functional utilisation of rural space is characteristic of the second half of the twentieth century. The original agrarian function of rural areas is losing its significance and rural areas and municipalities, along with their residents, are subsequently seeking new roles within society’s division of functions. Following increases in rural population during the second half of the nineteenth century, caused by the demographic revolution, a portion of the economically active residents of rural areas emigrated over the next several decades, contributing to the rapid population growth of cities. Decreases in family size represent a consequence of the departure of a portion of rural inhabitants. Korčák studied the initial phases of these processes back in 1929. After World War II and in connection with the necessity to ensure food security and sufficient volume of agricultural production, the Common Agricultural Policy was formulated within the emerging European community as one of the first joint policies. It focuses primarily on ensuring sufficient income for agricultural workers, in the midst of pressure to increase the quality and food security of their production. The first objectives of the Common Agricultural Policy are set forth in the founding documents of the European Community – in the Treaties of Rome. At the end of the 1950s, agricultural workers were considered characteristic representatives of rural society and the development of rural areas was, therefore, achieved by supporting agricultural production. The primary forms of support for the agrarian sector in the EU have been, with numerous alterations, retained to the present time. With the declining share of the primary sector both in terms of employment as well as overall economic productivity, it is becoming increasingly clear that it will be necessary to find new forms and new instruments for supporting agricultural production and the development of rural areas. Consequently, after 1990, the topic of rural development, as a stand-alone research topic, has become a very frequent theme for research conducted in Europe. This emphasis on resolving problems concerning the development of rural areas is connected, on the one hand, with the conclusion of a wave of depopulation and, on the other hand, with changes in the functional utilisation of rural space and the transition from an industrial to a post-industrial society. The submitted dissertation could be considered an attempt to expand the, as of yet, not entirely all-encompassing spectrum of contributions to our understanding of rural geography in Czechia. Rural geography can be perceived as a field that explores the spatial aspects of human activities in rural areas. Rural geography is, therefore, classified as a penetrative field, which studies the penetrations of various geographical disciplines into rural space (Hurbánek 2004). Some problems concerning the development of rural areas, particularly those related with the observation of various stakeholders in rural development, are studied by a relatively strong group of sociologists, while geographers, primarily in Anglo-Saxon countries, utilise certain procedures and instruments taken from sociology. This dichotomy of perception concerning the instruments of rural geography is also evident in the differing focus of research activities employed by the various, individual authors. For instance, a very strong school of rural geography/rural sociology explores the position of people in rural areas: opportunities for communication, cooperation or employment. Woods (2005) defines rural geography as the study of rural economy and rural societies. “Rural geography study rural economies and rural societies, processes of rural restructuring, globalization, agricultural and economic change, social and population recomposition and environmental changes.” (Woods, 2005). In connection with the transformation of rural society and the search for new functional uses for rural space, theoretical paradigms are also changing. Initial approaches to the study of rural development issues find their theoretical base in core-periphery theories (Blažek, Uhlíř 2002). This group of theories views rural areas, primarily, as peripheral areas. Certain instruments of developmental support for rural/peripheral areas arose out of the theoretical points-of-departure of various core-periphery theories (Hirschman, 1958, Perroux, 1950). The objective was to ensure balance between developed (urbanized) and peripheral (rural) areas and economic instruments and to support development in rural/peripheral areas. This meant that the benefactors of support were primarily firms, in this case the majority were agricultural enterprises, which represented the dominant companies, both in terms of their share in local employment as well as their role in the formation of the landscape. To this day, the EU’s Common Agricultural Policy, which places great emphasis on support for the agrarian sector, in particular, and the instruments of which focus on increasing the income level of individual agricultural workers, is implemented in the spirit of these theoretical approaches. However, one typical characteristic of modern rural areas in developed countries has been an ongoing decrease in the significance of agricultural production as a primary source of employment opportunities. Its current share is 2.3% of the gross value added in the countries of the EU 27. In the same way, in 2006, the employment level in the primary sector fell to 6.8% of all economically active individuals in EU countries (Rural Development in the EU, 2006). While the primary sector’s share in the gross value added of various countries is not significantly unstable and varies from 0.9% (Great Britain) to 4.6% (Lithuania). Only Bulgaria and Romania, where the share of the primary sector in the gross value added reaches values over 10%, present more significant outliers. The level of employment in the primary sector ranges from 1.6% of all economically active inhabitants in Great Britain to 17.9% in Poland. Bulgaria and Romania exhibit extreme values with employment in the primary sector accounting for more than 30% of economically active inhabitants. A more modern approach to the development of rural areas can be found in the theoretical points-of-departure arising out of institutional approaches to regional development, in particular based on the theory of learning regions (Lundvall, 1992). The development of rural areas is based on support for adaptable systems with the intention of utilising closer and more firmly established social network connections in rural areas and thereby shaping the development potential of entire areas. The focus of the entire pillar II of the EU’s Common Agricultural Policy and, in particular, the EU Leader programme exemplify developmental goals conceived in this manner (Dargan and Shucksmith, 2008). Since the beginning of the new millennium, it is clear that changes are occurring in the functional utilisation of rural areas and that a reformulation of instruments for rural development must, therefore, be implemented. Bryden (2000) demonstrates the general shift that is occurring in the functional utilisation of rural areas as a whole, in rural municipalities along with a new role for rural residents. He also emphasises the strengthening of rural – not merely agrarian – economies with an emphasis on bottom-up approaches and improvements in transport and telecommunications infrastructures as an instrument in overcoming site and situational barriers to development. New functional uses of rural space are very difficult to define. Rural areas have always been connected primarily with agricultural production and agricultural workers have likewise always been perceived as representative of rural areas. In light of the decreasing relative significance of agricultural production, both in terms of employment levels as well as its portion in the creation of gross value added, it appears that, as of yet, neither decision making bodies, which monitor rural development, nor society as a whole, has come to terms with these new functional uses of rural areas. Public self-government bodies in rural municipalities are considered to be one of the key stakeholders in development (Blažek, Hampl, 2009). Bennet (1997 and 1998) analyzed the significance and the manner of organisation of public administration, including rural areas in post-socialist countries. He points out differing scale levels in monitoring municipalities and the differing role of municipalities in various types of public administration organisational schemes in directing local and regional development. A total of four selected articles have been presented in this dissertation. They represent the author’s view on the typology of rural areas and on three primary instruments for the development of rural municipalities or rural space. The following articles have been included in the dissertation: PERLÍN,R, (2006): Mikroregionální strategie jako nástroj rozvoje venkova v Česku (Microregional strategies as an instrument of rural development in Czechia), in Acta Facultatis Rerum Naturalium Universitatis Comenianae Geographica, Supplementum No. 3 Bratislava, str. 445-455, PERLÍN,R, (2006): The Co-Operation Of Rural Municipalities - Chance Or Condition Of Achievement (Spolupráce venkovských obcí - možnost nebo podmínka úspěchu), Agricultural Economic (Zemědělská ekonomika) 6/2006, Prague, pp 263 – 272, SPILKOVÁ, J., PERLÍN R. (2010): Czech Spatial planning at the crossroads: Towards the regulation of the large-scale retail development?, Environment and Planning C: Government and Policy, volume 28, pages 290 - 303 PERLÍN, R., KUČEROVÁ, S., KUČERA, Z. (2010): Typologie venkovského prostoru Česka. Geografie, 115, č. 2, s. 161–187. Certain opportunities and problems related to the application of land-use plans, strategic plans, opportunities for the development of municipalities, based on mutual cooperation and, last but not least, an overall typology of rural municipalities in Czechia is proposed. A land-use plan is a traditional instrument that is widely used to direct the spatial development of a municipality, for defining various developmental zones and for defining rules – regulations for the development of such zones in existence since the 1920s. After 1990, general perceptions of spatial planning and possibilities for its utilisation changed in connection with changing socio-economic conditions. Due to the fact that, after 1990, no new legal document addressing spatial planning was introduced and the original and much- amended and altered Act No. 50/1976 Coll. on Spatial Planning and Building Regulations (the Building Code) remained in force until 2006, a number of small-scale amendments to the act were approved. In addition to content and procedural changes regarding the preparation and approval process, these also addressed municipalities’ authority to approve a land-use plan. The authority to approve a land-use plan was transferred to municipalities through a provision in Section 26 (2). In the same manner the new Act No. 183/2006 Coll. on Spatial Planning and Building Regulations, explicitly states that a “municipality shall independently issue its own land-use plan” (Section 6(5)(c) of the act). The preparation and approval process for a land-use plan is very strictly set forth in Czech legislation and presents municipalities with a relatively high degree of authority in deciding on the future utilisation of their own territory. Municipalities use a municipal land-use plan, which is approved by the municipal council, as a key instrument in their own development. Through it a municipality sets forth binding regulations regarding the spatial and functional utilisation of its territory. At present, this document has been approved or is being prepared for more than 90% of Czechia’s municipalities (the database of the Institute for Territorial Development). Additional instruments, which municipalities can utilise to direct territorial development, include the regulation plan and a document that was not added into legislation until 2006 a delimitation of the built-up area of a municipality. Whereas the land-use plan is a standard document for the majority of municipalities, regulation plans are only used sporadically and delimitations of built-up area present a document that can be used in municipalities which do not have a land- use plan in force. To this point, the use of this final type of document has not been monitored. The land-use plan is a document approved by the municipal council and as such it can be considered a political document of a given municipality. Representatives can significantly influence its content – the delimitation of built-up and developable areas within the municipality and building regulations – and, by approving a land-use plan, can effectively impact the future development of the territory. Problems surrounding the application of land- use plans as well as the low level of functionality observed among territorial regulations in the case of the development of large-scale shopping centres in the hinterland of large cities form the focus of the article Spilková, Perlín 2010. Like the land-use plan, the strategic plan is also a political document of a municipality and the authority to approve this document lies exclusively within the competencies of the municipal council. Due to the fact that the strategic plan, in contrast to a land-use plan, is not regulatory in nature but simply outlines initiatives; the procedures for the processing, negotiating and ultimate approval are not determined by any detailed legislative regulations and this process is, therefore, relatively unfettered for municipalities as well as for additional subjects. A whole series of methodological approaches, which differ from one another in emphasising various components of the planning process and in assessing the meaning of strategic planning, address the significance of such planning for municipalities (Berman et al., Rektořík, Šelešovský, Perlín). The strategic plan is focused on identifying development potential and eliminating barriers or problems within the territory in question. By setting objectives for future layouts and identifying the opportunities provided by such layouts, including the integration of various stakeholders, the strategic plan is focused more into the future; while, at the same time, it arises out of needs for the effective mutual coordination and cooperation of stakeholders in local or regional development from commercial, non-profit and public administration sectors. To successfully fulfil at least some of the objectives of a strategic plan; sufficient human capacity and knowledge must be tapped into in the territory in question, mutual will to work together must exist among all stakeholders and sufficient economic resources, which will be utilised to resolve the defined problems or which shall stimulate development in the desired directions, must be available. Among rural municipalities and their associated groups, in particular, it is very difficult to find both sufficient human capital potential and sufficient resources to complete even some of the strategic objectives. The Perlín (2006) article focuses on problems and risks associated with the possibilities of utilising a strategic plan as an instrument in the development of rural areas. Cooperation among municipalities is another potential instrument for ensuring development objectives, especially in rural space. In the Czech settlement system and in its highly fragmented structure of public administration (Hampl, Miller, 1998), cooperation among municipalities has been anchored in the Act on municipalities since the renewal of local self- government. In contrast, however, experience with the administratively implemented integration of municipalities into nodal groups of municipalities (Blažek B. 2004) can be cause for any type of closer connections among various municipalities to be perceived very negatively by the representatives of municipalities or of associations of municipalities (the Union of Towns and Municipalities of the Czech Republic), as an attempt to limit the acquired self-government capacities of municipalities. Since the renewal of municipal self- government, municipalities can cooperate through voluntary associations of municipalities. Since 1998, Czech legislation has distinguished two types of cooperation. Cooperation merely among municipalities as bodies of public administration has been, since this time, termed voluntary associations of municipalities (VAM) while cooperation between municipalities and additional legal entities or non-profit organisations is referred to simply as associations of municipalities. The legislative differences between these two types of cooperation focus primarily on the fact that voluntary associations of municipalities act as additional units of public administration and any decision making, documentation, public monitoring or public participation in decision-making processes is carried out as in municipalities. Associations among municipalities and additional legal entities act as private-legal institutions and the publishing of documents as well as any public participation or public monitoring is ensured only to the limits set forth by the Civil Code. The degree of formal cooperation among rural municipalities in Czechia is very high (Labounková, 2005); however, the effectiveness of this cooperation as measured for instance by the number of joint development projects is relatively low (Perlín, 2006). One included article (Perlín 2006) explores possibilities and completed projects within a select group of voluntary associations of municipalities and emphasises the significant formal barriers and informal problems surrounding effective cooperation and the relatively small array, in terms of their focus, of actually completed projects. Some voluntary associations of municipalities joined to create a partnership as a Leader Local Action Group and their original strategic VAM documents became a foundation in preparing a Leader strategic plan. Rural space in Czechia is highly differentiated. Musil and Müller (2008) and Marada (2001) have written on the delimitation of peripheral areas in Czechia as one type of rural territory. Analysis of rural space in terms of its development potential is the central topic of the article Perlín, Kučerová, Kučera (2010). The differentiation of rural space on the basis of divergent assumptions concerning rural development is significant in terms of the application of various instruments of local and regional development. Programmes that have a nationwide impact and which do not have specific sub-programmes outlined for various types of rural areas are, in terms of successfulness in rural space, more difficult to apply and less effective. Municipalities in these various types of rural space are faced with different conditions for development, have different objectives and should have the opportunity to utilise different instruments for ensuring their unique development objectives. On the basis of an assessment of statistical data, relating to rural municipalities, the authors outlined four primary factors of development potential, including municipality size, growth, human capital and stability. The identified primary factors exhibit very different distributions in Czech rural space, in terms of the intensity of the phenomena, making it possible to distinguish basic types of rural space in accordance with combinations of these factors. The following types of rural space were delimited in the article: Developing countryside Non-developing, neighbourly countryside Moravian peripheries Equipped Moravian countryside Recreationally problematic countryside Intensive recreational areas Structurally affected industrial countryside Non-specified countryside Fig. 1: Typology of Czechia’s rural space Source: Perlín, Kučerová, Kučera (2010) The submitted dissertation reviews three primary instruments of local development that can be applied in Czechia’s rural space and emphasises the divergent development conditions of various types of rural areas. While rural areas classified as Developing Countryside are extremely burdened with new investments in construction and the necessity of applying and thoroughly utilising the instruments discussed is very urgent; in regions classified for instance as Non-Developing, Neighbourly Countryside, the appropriateness of applying certain instruments can be debated. In particular, pressure form state government institutions to prepare a land-use plan or the excessively high frequency of preparing various types of strategic plans often leads to the very ineffective use of municipal resources. Municipalities use their limited financial resources to prepare highly formalized documents, even when actual investment activities in such rural municipalities
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce RNDr. Radim Perlín, Ph.D. 393 kB
Stáhnout Příloha k práci RNDr. Radim Perlín, Ph.D. 18.29 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce RNDr. Radim Perlín, Ph.D. 224 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky RNDr. Radim Perlín, Ph.D. 264 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. RNDr. Jiří Anděl, CSc. 148 kB
Stáhnout Posudek oponenta RNDr. Antonín Vaishar, CSc. 76 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 241 kB