velikost textu

Hra - tvář poslední situace?

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Hra - tvář poslední situace?
Název v angličtině:
Play - Form of the Situation as Such?
Typ:
Disertační práce
Autor:
Mgr. Robert Kanócz, Ph.D.
Školitel:
Jiří Michálek, prom. chem., Dr., CSc.
Oponenti:
Mgr. Richard Zika, Ph.D.
doc. PhDr. Ladislav Benyovszky, CSc.
Id práce:
84076
Fakulta:
Přírodovědecká fakulta (PřF)
Pracoviště:
Katedra filosofie a dějin přírodních věd (31-107)
Program studia:
Filozofie a dějiny přírodních věd (P6144)
Obor studia:
-
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
11. 9. 2018
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Abstrakt:
Robert Kanócz: Hra – tvář poslední situace? Abstrakt Předkládaná práce patří do kontextu fenomenologické ontologie a zkoumá, co je hra a jaký má vztah k bytí. Otázku, co je hra, chápe jako otázku, co vyznačuje záležitosti, které tak spontánně nazýváme v češtině (což v zásadě odpovídá usu v jiných moderních evropských jazycích), a zda lze najít jeden universální význam míněný ve všech těchto případech. Odpovídám, že takový universální význam existuje, že hra je „co do smyslu autonomní 'rozhodování se' o něčem“ (kde „rozhodování se“ je myšleno neosobně) a vysvětluji, v jakém smyslu tento charakter mají jednotlivé typy skutečností jako hra označovaných. Dále ukazuji v jakém smyslu vykazuje charakter hry nejzazší situace, ve které jsme, ta situace, že se nám vůbec něco jeví – lze ji vždy nahlížet jako stále totéž nepřekročitelné rozhodování se o tom, co bude přítomné. Na tom základě lze koncipovat teorii bytí či světa jako v posledku hry, která může působit velmi přesvědčivě, pokud se presentuje jako prohlédnutí iluse, že něco určitého stojí samo o sobě a je jednou provždy dáno jako poslední instance, a tvrdí, že uvědomění si dvojí neuzavřenosti určitého (ve smyslu nesamostatnosti a nedefinitivnosti) znamená uvědomění si, že svět je hra, v níž se o všem určitém, resp. o jeho přítomnosti rozhoduje. Dále nicméně ukazuji, že hra je jen jednou ze situací v nichž je neuzavřenost určitého nějak manifestní. (Jinými jsou cesta či bytí na cestě, pohyb scelování, universální plynutí a další.) Ptám se proto, jaká je nejzazší povaha této situace neuzavřenosti určitého, že může vystoupit s těmito různými tvářemi, a jak jednotlivých těchto tváří nabývá. V odpověď předkládám pojetí situace jako dějící se soupatřičnosti jistých neredukovatelných momentů, jako tyto momenty identifikuji dění samo a póly následujících diferencí: určité – neurčité, přítomné – nepřítomné, částečné – celkové, dělané mnou – dějící se samo, vhodnější – méně vhodné. Situace nabývá primárně toho nebo onoho celkového charakteru tím, že jednotlivé z těchto charakterů a jejich vztahy vystupují do popředí a ustupují do pozadí. V dění smyslu se ale nerozhoduje jen o míře důrazu na jednotlivých bytostných momentech, ale také o tom, zda bude mít dění smyslu nadále tento charakter a zda se vůbec něco bude dít. (Proto dění smyslu není uzavřené v žádných určitých mezích, a není tedy v posledku (jen) hrou.) V druhé části práce zasazuji předkládanou koncepci do kontextu některých směrů „současné“ filosofie, nejpodrobněji ji konfrontuji s relevantními myšlenkami tří významných fenomenologů – Martina Heideggera, Eugena Finka a Jana Patočky. celkově se snažím ukázat, že nemalá část současné filosofie sdílí přesvědčení o "neuzavřenosti" čehokoli určitého, ale často nereflektuje opravdu důsledně také nesamostatnost, vzájemnou implikaci jednotlivých dimensí světa a mnohost (a neuzavřenost) různých tváří situace nesamostatnosti všeho určitého a nezkoumá soustavně konstituci těchto tváří dění vzájemné implikace bytostných momentů. Návrh takového zkoumání, který předkládám, navazuje na Heideggerovu klíčovou „pozdní“ koncepci dějící se soupatřičnosti dimensí situace, ale ve svém postupu od jasných otázek (mj. po tom, které přesně momenty k situaci jako takové neredukovatelně patří) k obecným thesím, potažmo vůbec v pojetí filosofie, je „tradičnější“ než Heideggerovo pozdní myšlení. Specifikem presentovaného náčrtu fenomenologické ontologie je také důraz, který kladu na skutečnost, že k situaci jevení jako takové z fenomenologického hlediska nepatří bytostně naše tělesnost, naše spolubytí s druhými a další rysy běžné, každodenní zkušenosti (jelikož známe i neběžné situace, které tyto rysy nevykazují). Rozborem Patočkovy argumentace ukazuji neúspěšnost jeho snahy zjevování jako takové s řečenými rysy převládajících situací bytostně svázat (a ukázat, že je bytostně zjevováním předfenomenální „reality“) a vyjadřuji přesvědčení, že radikální fenomenologická ontologie, resp. obecná teorie smyslu nemůže nebrat ne-bytostnost těchto momentů pro jevení jako takové vážně, pročež je nucena opouštět nejeden hluboce zakořeněný myšlenkový návyk a vydávat se na málo prozkoumanou půdu.
Abstract v angličtině:
Robert Kanócz: Play – Form of the Situation as Such? Abstract The present work belongs to the context of phenomenological ontology and tries to find out, what play/game is and what relationship it has to the nature of being. I understand the question what „play”/“game” („hra“ in the Czech language) is as the question what characterizes the matters referred to spontaneously by this word, and whether it is possible to find one universal meaning present in all these cases. I answer that such a universal meaning does exist, that a play/game is an „in its meaning autonomous process of being decided about something“ (where „being decided“ is meant impersonally, with no necessary reference to any conscious subject which decides) and I explain in what sense all the types of instances referred to with the abovementioned Czech word display these features. I further show in what sense the most general or fundamental situation in which we are, i. e. the situation of appearing of anything, displays the features of a game/play – it can be viewed as the always the same, „unescapable” process of being decided about what will be present. On this ground a theory of being or the world as, ultimately, a play/game can be conceived, which may sound very convincing, if it is presented as a seeing through the illusion that anything determinate can be „self- sufficient” and granted once for ever as the last instance, and if it suggests that to realize the double openness of the determinate (in the sense of depending on something else and being not secured for all the future) equals to realizing that the world is a play/game, in which it is being decided about everything determinate, or about its presence. Nevertheless, in what follows I show that a game/play is only one of the types of situation in which the openness of the particular is manifest in some way. (Other such situations are „way” or being on the way, the movement of integration, the universal flow, and others.) So I ask, what is the ultimate nature of this situation of general openness of everything determinate, which enables it to appear in these different forms, and how these particular forms are constituted. As an answer, I propose to understand situation as such as a processual belonging-together of certain irreducible moments and I identify the becoming itself, and the poles of the following differences as such moments: the determinate – the indeterminate, the present – the absent, the partial – the whole, done by me – happening by itself, the more suitable – the less suitable. A situation acquires primarily one or another general character due to these particular features and their relations stepping into foreground or withdrawing into background. In the becoming of meaning, it is always being decided not only about the degree of emphasis laying on the individual essential moments, but also whether the becoming of meaning will further display this character and whether there will be any becoming at all. (Therefore the becoming of meaning is not enclosed within any definite limits and consequently, it never is (only) a play/game in the last instance.) In the second part of the thesis, I place the theory presented here into the context of some currents in „contemporary“ philosophy. I confront it with the relevant thoughts of three important phenomenologists – Martin Heidegger, Eugen Fink and Jan Patočka – in the greatest detail. Generally, I strive to show that a considerable part of the contemporary philosophy shares the conviction about the „openness“ of anything determinate, but often does not reflect thoroughly upon the non-self- sufficiency and mutual implication of the particular dimensions of the world themselves, as well as the multitude (and non-self-sufficiency) of the different specific forms of the situation of the „openness” of „anything” determinate and does not systematically inquire into the constitution of these forms of the processual mutual implication of the essential moments. The proposal of such a research, which I present here, follows Heigegger’s crucial „late” conception of the processual belonging-together of the dimensions of the appearing situation, but, proceeding from clear questions (among others, the question which moments, precisely, belong irreducibly to the situation as such) to clear general answers, is more „traditional“ than Heidegger’s late thinking. Another specific feature of the sketch of phenomenological ontology presented here is the emphasis which I lay on the fact that our „embodiedness”, our co-being with others, and other features of the ordinary, everyday experience do not, from a phenomenological point of view, belong to the situation of appearing essentially (since we also know uncommon situations which do not display these features). In the analysis of Patočka’s argumentation I show that his attempt to essentially bind the appearing as such to the abovementioned features of the prevailing situations fails (as well as his attempt to show that any appearing is essentially an appearing of a pre-phenomenal „reality”). I express my conviction that a radical phenomenological ontology, or a general theory of meaning, cannot avoid taking the non-essentiality of those moments for the appearing as such seriously, and is forced therefore to abandon quite a few deeply rooted thinking habits and set off on a little explored ground.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce Mgr. Robert Kanócz, Ph.D. 1.87 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce Mgr. Robert Kanócz, Ph.D. 175 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky Mgr. Robert Kanócz, Ph.D. 177 kB
Stáhnout Autoreferát / teze disertační práce Mgr. Robert Kanócz, Ph.D. 186 kB
Stáhnout Posudek oponenta Mgr. Richard Zika, Ph.D. 274 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. PhDr. Ladislav Benyovszky, CSc. 278 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 676 kB
Stáhnout Errata Mgr. Robert Kanócz, Ph.D. 272 kB