velikost textu

Institut římského civilního procesu s akcentem na recepci římského práva

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Institut římského civilního procesu s akcentem na recepci římského práva
Název v angličtině:
Institut of roman civil process with an emphasis on reception of the roman law
Typ:
Rigorózní práce
Autor:
JUDr. Kateřina Brantlová
Oponenti:
JUDr. David Falada
doc. JUDr. Petr Bělovský, Dr.
Id práce:
82546
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra právních dějin (22-KPD)
Program studia:
Právo a právní věda (M6805)
Obor studia:
Právo (6835)
Přidělovaný titul:
JUDr.
Datum obhajoby:
1. 6. 2010
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Abstrakt:
6. Závr Samotné označení jednotlivých etap vývoje civilního procesu jako proces starý, klasický, poklasický a justiniánský má svou vypovídací hodnotu. Pvodní legisakční řízení záhy zastaralo, nebo nezachytilo nástup zmn ve společenském vývoji zem. Není tedy divu, že velká část jemu vlastních rys do další procesní formy již nepřešla. Plné psobení legisakčního řízení je charakteristické práv pro nejstarší etapu v djinách Říma. Znovu je záhodno vyzvednout hlavní přínos legisakčního procesu spočívající především v potlačení svémocného jednání. Legis actione byla prvním krokem na dlouhé cest za lepší a dokonalejší procesní úpravou. Oproti předešlé procesní úprav byl formulový proces stžejní podobou řízení po dlouhou dobu. Proto také z užívání nevyšel ze dne na den, nýbrž jen velice pozvolna. Dokladem toho je i pomrn déletrvající soužití řízení klasického a kogničního. Označení „klasický“ je zde tedy na míst. Paradoxn to ale nebylo toto řízení, které se mlo stát centrem pozornosti mnoha příštích generací jurist. Pojem „poklasický proces“ mžeme vyložit ze dvou úhl. Prvý je prostým časovým údajem vypovídajícím o tom, že (výsostné) panství tohoto řízení nastalo až po řízení formulovém. Druhý implementuje také fakt překonání charakteristických rys předchozího řízení. Typické bylo stažení řízení do jedné fáze a tím jeho vedení před jedinou osobou. Justiniánské řízení pak již svým názvem vypovídá o tom, komu vdčí za svj vznik. Přínos císaře Justiniána pro zachování tradice římského práva tak našel projev i v označení procesu této doby. Zajímavé je, že ani za doby absolutistické monarchie, tím spíše ne v obdobích předchozích, nebyly procesní formy nazývány jmény panovník. Absolutistické postavení císaře v dominátu se však projevilo v tom, že byl nejvyšší soudní instancí v zemi. Prostřednictvím recepce se stává římské právo základem evropské právní kultury. Prostřednictvím recepce se navrací právo justiniánské. V čem tkví dvody tohoto návratu? Římské právo se v časovém předstihu před ostatním svtem vypořádávalo s otázkami, které se postupem doby staly aktuálními i v dalších státech. Výsledkem přitom bylo právnicky přesné a celkov precizní řešení. Vliv římského práva se nevyhnul ani právu zemskému. S analogickými instituty se nicmén v zemském právu nesetkáváme pro jejich inspiraci římským právem, ale příčinou jsou srovnatelné společenské i hospodářské podmínky. Mžeme říci, že zemské právo bylo vči vlivm římského práva vesms resistentní. Řízení před mstskými soudy bylo z hlediska recepce římského práva bezesporu významnjší než řízení před soudy zemskými. Mstské právo se díky své flexibilit postupn unifikovalo a stalo se subsidiárním pramenem práva zemského. Takto se římské právo přiblížilo k právu zemskému, přičemž prostředníkem jim bylo právo mstské. Recepce římského práva podstatn ovlivnila také právnický jazyk. Latinské právní termíny zahajují etapu vývoje právní terminologie. Právní termíny se však neprosadily ihned. Hojnjší výskyt zaznamenáváme teprve v písemnostech od 70. let 16. století, a to nejen v právu soukromém, ale také v právu trestním. V tomto procesu sehrály významnou úlohu také středovké právnické sbírky, a již mstského nebo zemského práva, které vedle podrobných instrukcí k realizaci jednotlivých fází soudního procesu, přisply zavedení a šíření jednotné latinské právnické terminologie. Dá se říci, že pojmovým znakem římského práva je implicitní trvalost. Jak jinak si vysvtlit fakt, že přežilo nejen zánik své rodné říše, ale i zánik mnohých dalších, které na římskoprávní tradici navázaly. I přesto, že se římské právo uplatnilo, by v rzných obmnách, na rozdílných místech a v rozdílném čase, nemžeme mluvit o jeho univerzalit. Je potřeba si uvdomit, že se vždy jednalo o střet právních řád stát, které stály na odlišné vývojové úrovni. Moderními státy není odkaz římského státu přejímán komplexn jako celek, nýbrž je podrobován kritice z hlediska soudobých hodnot. Rys starých Říman zachovávat v rámci tradice i vci přežité, zde tak již nenajdeme. Nadále však zstává v platnosti, že odkazem Říma je na svou dobu vysplý, by ne perfektní právní řád. „Co má dlati zákon, kde toliko peníze vládnou, Nebo kde nemže ve pi zvítzit chudobný muž?... Proto je na soudu právo jen veejn prodejné zboží, Soudce pak schvaluje to, co mu kdo odkoupil dív.“ Petronius1 1 Blovský, P. Advokacie a jurisprudence ve starovkém ím. Praha, 2005, s. 5 Hieronymus Bosch (1450-1516) si zase pro ztvárnní lakomství zvolil soudce přijímajícího na veřejnosti úplatky od obou znesvářených stran.1 Jak vidno, nezáleží na dob, vždy se ve společnosti vyskytuje skepse vči justici. I v oblasti práva tak platí okřídlené, leč stále aktuální rčení, historia magistra vitae. I zde jsou nám djiny učitelkou. Nkdy milou a vlídnou, jindy přísnou a nekompromisní. Nkdy lidstvu postačí drobné postrčení, jindy musí vdomost vykoupit krvavou cenou. Římské právo je jednoduše fenomén, který ač zrozen dobou dávno minulou, má potenciál fascinovat další generace student i laické veřejnosti. „Římské právo je zhuštná a zobecnná zkušenost v oblasti práva.2 Nelze než souhlasit s konstatací M. Bartoška, že římské právo je stžejním faktorem při formování ducha budoucích právník. Je skutečnou školou právnického myšlení.3 1 Dílo: Deska stolu se sedmi smrtelnými hříchy a čtyřmi posledními vcmi človka (1475-1480). Umístno: Museo del Prado (Madrid, Španlsko) 2 Eduard Vlček. Postavení ímského práva v učebním plánu právnické fakulty In : ímské právo a jeho odkaz v současném právu (Sborník z vdecké konference vnované prof. JUDr. Janu Vážnému). uspořádal Schelle K. Brno, 1992, s. 52 3 Bartošek M. Škola právnického myšlení. Praha, 1993, s. 15
Abstract v angličtině:
Summary Identification of individual phases of development of civil proceedings as an ancient, classic, post-classic and Justinian process has its information value. Original legislation proceedings soon became obsolete as it could not catch on an outset of changes in social development of the country. Therefore, it is no wonder that a vast majority of its inherent features did not make it to the next procedural form. Full impact of legislation proceedings was the most typical for the oldest stage of the Roman history. And again, it is suitable to emphasize the principal benefit of legislation procedure consisting mainly in suppression of unauthorized actions. Legis actione was the first step on a long way leading to better and more perfect procedural regulation. Contrary to the previous procedural regulation the formula proceedings had been for a long time a crucial form of proceedings. Therefore, it did not come from usage in one day, but this process was very slow. This is demonstrated also by relatively long-lasting cohabitation of the classic and cognition procedure. Therefore, the identification “classic” is perfectly appropriate. Paradoxically, this procedure was not the one which should have become a focus of attention of many following generations of jurists. The term “post-classic procedure” can be interpreted from two angles. The first one is a simple time data telling us that a (sovereign) rule of this procedure came only after the end of the formula procedure. The second implements also the facts of overcoming the characteristic features of the previous procedure. Concentration of the proceedings into one phase and therefore also its managing by a single person was typical for this phase. By the name itself the Justinian procedure tells us to whom it may thank for its authorship. In this way the contribution of the emperor Justinian to preservation of tradition of the Roman law found its expression also in the name of then applied procedure. An interesting thing is that procedural forms have never been named after monarchs, not in the times of an absolute monarchy and much less in the previous periods. Nevertheless, an absolute position of an emperor in the Dominate was demonstrated also by the fact that he was the highest judicial instance in the country. Through reception the Roman law laid the foundations of the European legal culture. Through reception the Justinian law has returned. What are the reasons of this return? The Roman managed law in good time ahead of the rest of the world to deal with the issues which in the course of time became topical also in other states. This resulted in legally exact and generally precise solution. The influence of the Roman law did not left the national law intact either. Nevertheless, in the national law we encounter the analogical institutes not on the grounds of its inspiration by the Roman law but because of the comparable social and economic conditions. We may say that the national law was mostly resistant to the impacts of the Roman law. Undoubtedly, the proceedings conducted before municipal courts were in terms of reception of the Roman law more relevant than the proceedings conducted before the national courts. Due to its flexibility the municipal law became in the course of time unified and a subsidiary source of the national law. In this way the Roman law approximated to the national law, the municipal law being its intermediary. Reception of the Roman law significantly influenced also the legal language. Latin legal terms commenced the phase of development of legal terminology. However, the legal terms did not set up at once. We may encounter these terms more frequently as late as in the documents of 70ties of the 16th century and it was not only in private law but also in criminal law. An important role in this process belonged also to middle-age legal collections, whether of municipal or national law, which, apart from detailed instructions to the implementation of individual phases of a judicial procedure, contribution to the implementation and dissemination of a uniform Latin legal terminology. It may be stated that the conceptual feature of the Roman law is an implicit permanency. How else could it be explained that it survived not only the decline of its home emporium but also the declines of many others which continued in the Roman law tradition? In spite of the fact that the Roman took roots, albeit in various modifications, in all kinds of places and times, we cannot speak of its universality. It is necessary to take into account that it was always related to the conflict of legal orders of the states which found themselves at different level of development. Modern states did not adopt the legacy of the Roman state as a complex but it was always subject to a critique in terms of contemporary values. Therefore we cannot find here a typical feature of old Romans to preserve in the name of tradition also obsolete things. However, it remains valid that Rome left as its legacy for its time developed, though not perfect legal order. “What the law can do where only money rules, or where a poor man may not win the dispute?... Therefore in the courts the law is only merchandise, and thus a judge only approves what somebody bought from him the first.“ Petronius1 In order to depict greed, Hieronymus Bosch (1450-1516) chose the judge taking bribes in public from both parties in dispute.2 As it may be seen, it is not the matter of time, society has always been suffering form certain skepticism towards justice. Therefore, in the field of law we may use a poetic, yet still up-to-date, saying “historia magistra vitae”. Even here the history is a teacher - sometime nice and kind and another time stern and adamant. Sometime a little push is sufficient for humankind, another time a bloody price must be paid for knowledge. The Roman law is simply a phenomenon which, albeit born ages ago, has a potential to fascinate next generations of students and laymen. “The Roman law is concentrated and generalized experience in the area of law.3 The statement of M. Bartoška that the Roman law is a crucial factor when the spirit of future lawyers is formed can only be approved. The real school of lawyers’ thinking.4 1 Bělovský, P. Advokacie a jurisprudence ve starověkém Římě. Praha, 2005, s. 5 2 Work: Deska stolu se sedmi smrtelnými hříchy a čtyřmi posledními věcmi člověka (1475-1480). Location: Museo del Prado (Madrid, Spain) 3 Eduard Vlček. Postavení římského práva v učebním plánu právnické fakulty In : Římské právo a jeho odkaz v současném právu (Sborník z vědecké konference věnované prof. JUDr. Janu Vážnému). arranged by Schelle K. Brno, 1992, s. 52 4 Bartošek M. Škola právnického myšlení. Praha, 1993, s. 15
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Kateřina Brantlová 1.05 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Kateřina Brantlová 131 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Kateřina Brantlová 40 kB
Stáhnout Posudek oponenta JUDr. David Falada 261 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. JUDr. Petr Bělovský, Dr. 247 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 79 kB