velikost textu

Právo na informace v dispozici orgánů veřejné moci

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Právo na informace v dispozici orgánů veřejné moci
Název v angličtině:
Right for Information in Power of Public Administration Bodies
Typ:
Rigorózní práce
Autor:
JUDr. Květa Žaloudková
Vedoucí:
doc. JUDr. Vladimír Mikule
Oponent:
doc. JUDr. Vladimír Vopálka, CSc.
Id práce:
74968
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra správního práva a správní vědy (22-KSP)
Program studia:
Právo a právní věda (M6805)
Obor studia:
Právo (6835)
Přidělovaný titul:
JUDr.
Datum obhajoby:
25. 6. 2010
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Abstrakt:
Mgr. Květa Žaloudková Právo na informace v dispozici orgánů veřejné moci ZÁVċR Ve své rigorózní práci „Právo na informaci v dispozici orgánů veřejné moci“ jsem si vytýčila cíl vymezit předmět práva na informace z pohledu, jak orgány veřejné moci nakládají s informacemi, které mají v dispozici; jakým způsobem je poskytují adresátům, aby naplnily jim zákony stanovené působnosti vůči občanovi při spravování věcí veřejných; jak naplňují principy, kterými se mají v rámci právního řádu a podle něj řídit, je-li vůči svobodě projevu a právu vyhledávat a šířit informace třeba přijmout opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V první kapitole jsem se pokusila vymezit základy práva na informace interpretací poznatků, jež jsem při studiu soudní judikatury, odborné literatury a právních předpisů nalezla o pojetí veřejné správy vytvořené na principech ústavního pořádku České republiky. Mohu konstatovat, že naplnění principů veřejné správy v podobě principu veřejné odpovědnosti, principu publicity, principu transparentnosti a principu veřejné kontroly se stalo předmětem rozsáhlého posouzení prostřednictvím soudní judikatury a odborné literatury. Nicméně rozsah a obsah tohoto posouzení reprezentuje určitou dobu a je spojené s určitou generačně spjatou skupinou odborníků z různých oborů. Takto byl pro mě dán předpoklad o uznávaném terminologickém základu, jenž je svázán s otázkami základních lidských práv a svobod, podle kterého jsem se rozhodla zpracovat přehled o pramenech, ze kterých právo na informace vyplynulo nebo které jeho existenci zaručují. Ze srovnání použitých mezinárodněprávních dokumentů pro mě následně vyplynulo, že ustavený institut práva na informace se svým základem od pojetí mezinárodněprávního vymezení podstatně neodlišuje a že jeho právní úprava se v podmínkách České republiky obecné „nadnárodní“ úpravě buď přibližuje nebo ji zcela přijímá, ačkoliv vzhledem k naší historii by to tomuto poměrně mladému institutu nemuselo svědčit tak jednoznačně, jak se v současné době jeví. Je proto na místě uvést, že úprava práva na informace v Listině je prováděcím zákonem v maximální míře naplněna, čímž je uplatňování tohoto ústavního práva dostatečně upevněno k naplnění principů, na nichž by veřejná správa měla být založena. Ve druhé kapitole jsem pozornost zaměřila na jednotlivé novely zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jenž v práci nazývám Informačním zákonem. Smyslem tohoto přístupu bylo poukázat na okolnost, jak se změnami tohoto právního předpisu mění vztah orgánů veřejné moci ke zvláštním právním předpisům. Jelikož je český právní řád složitým systémem ústavních, zákonných a podzákonných norem, jež se vzájemně prolínají, zaměřují se orgány veřejné moci při omezování práva na informace zaměřují v hojné míře na mezní (hraničící s únosnou mírou) využívání jednotlivých ustanovení zvláštních právních předpisů. 133 Mgr. Květa Žaloudková Právo na informace v dispozici orgánů veřejné moci Z obsahu této kapitoly je patrné, že také preferuji omezení práva na informace právní úpravou, která je umožněna předmětem zvláštních předpisů, avšak za předpokladu, že se omezení bude týkat poskytování individuelně určeného druhu informací. Proto de lege ferenda navrhuji upřesnit vztah Informačního zákona ke správnímu řádu doplněním nového zákonného důvodu pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace, neboť mám za to, že do doby ukončení řízení zahájeného podle správního řádu by měl být přístup k informacím týkajícím se především jeho účastníků omezen třetím osobám, aby tím práva účastníků takového řízení byla důsledně chráněna. Ve třetí kapitole věnované hmotněprávním aspektům práva na informace z pohledu orgánů veřejné moci jsem se zaměřila na právní úpravu postavení oprávněných osob, povinných subjektů a na pojem poskytování informace. V případě fyzických osob nečiní právní úprava oprávněných osob žádné výkladové obtíže. Také vymezení státních orgánů a subjektů s neúplnou informační povinností není v právních předpisech problematické. U územních samosprávných celků a u veřejných institucí tomu tak není. V případě obcí a krajů považuji za nutné jednoznačně určit konkrétní příslušný orgán v rámci územního samosprávného celku, aby v řízení o vyřizování žádosti o poskytnutí informace nedocházelo k odpírání spravedlnosti s poukazem na stávající právní úpravu místní a věcné působnosti. V případě veřejných institucí vzhledem k transparentnosti výkonu veřejné moci a vzhledem k otevřeným informačním zdrojům ohledně zvýšené míry korupce na centrální a komunální úrovni navrhuji doplnit stávající právní úpravu o nové skupiny povinných subjektů, přičemž přihlížím k předpokladu dodržet rovnováhu mezi oprávněným zájmem veřejnosti o poskytování informací a oprávněnými zájmy dotčených povinných subjektů na ochranu jimi spravovaných a vlastněných informací. Při posuzování pojmu „informace“ a jejich forem jsem dospěla k závěru, že současné znění Informačního zákona není zcela jednoznačné a bylo by s ohledem na zvýšení právní jistoty nejen žadatele, ale i povinných subjektů vhodné upřesnit pojem „informace“, aby nebyly činěny bezdůvodné rozdíly mezi tímto pojmem a pojmem „dokument“. Zároveň považuji za žádoucí změnu ustanovení § 4 odst. 4 InfZ, čímž by byla nalezena rovnováha mezi tím, kde končí „jednoduchá operace“ a začíná „nepřiměřené úsilí“, a to minimálně tak, že bude respektována evropská právní úprava, která je v tomto směru zřetelnější. Posílení práva žadatele o informaci spatřuji v rozšíření zákonných důvodů pro podání stížnosti podle ustanovení § 16a InfZ v případě neochoty povinného subjektu respektovat jím požadovanou formu informace. Pokud jde o tzv. aktivní informační povinnost, neshledala jsem žádné zásadní nedostatky právní úpravy, které by ohrožovaly právo na přístup k informacím. Třetí kapitolu uzavírám úvahou o příčinách nemožnosti naplnit právo na informace. Informační zákon totiž obsahuje řadu důvodů, na jejichž základě lze (fakultativně) nebo je nutné (obligatorně) požadované informace neposkytnout 134 Mgr. Květa Žaloudková Právo na informace v dispozici orgánů veřejné moci a tím omezit právo na informace. Přestože v některých případech přetrvávají ze strany orgánů veřejné moci aplikační obtíže, jak dokládá i soudní judikatura, a předmětná ustanovení by mohla být v zájmu právní jistoty jak oprávněných osob tak povinných subjektů zpřesněna, mám za to, že všechny úpravy by měly být přijaty tak, aby byla nalezena rovnováha mezi obecně chráněnými zájmy a obecným právem na informace. V případech, kdy je dán jednoznačný zájem na výkonu veřejné kontroly zejména při nakládání s veřejnými prostředky, se ztotožňuji s maximálně možným stanovením rozsahu práva na informace. Naopak v případech, kdy lze pochybovat o objektivním zájmu o transparentnost a publicitu veřejné správy a žádosti o informace jsou podávány čistě ze subjektivních důvodů (zvědavost, komerční využití, konkurenční boj), byť plně respektuji zásadu nekauzálnosti institutu žádosti o informaci, jsem dospěla k závěru, že Informační zákon by měl stanovit další důvody pro omezení přístupu k informacím. Chráněny by měly být informace související s Českou republikou vedenými arbitrážními řízeními, neboť současná právní úprava neposkytuje ochranu majetku, resp. majetkových práv státu. Prostor pro další rozšíření důvodů pro omezení přístupu k informacím spatřuji rovněž v případech, kdy zvláštními právními předpisy jsou stanovena specifická pravidla v přístupu k informacím a ta bych doporučovala expressis verbis v Informačním zákonu prohlásit za závazná (shodně, jako je upraveno in fine v § 11 odst. 4 InfZ). Pokud zvláštní zákon obsahuje specifické instituty týkající se poskytování informací o průběhu konkrétních typů řízení, není účelem Informačního zákona, aby vymezil další způsoby, jak se těchto informací domoci. Ve čtvrté kapitole pojednávám o procesněprávních aspektech práva na informace jako o nedílné součásti procesu poskytování informací orgány veřejné moci. Konstatuji, že procesní úprava poskytování informací se řídí ve značné míře obecnou úpravou danou správním řádem s připomínkou, že Informačním zákonem jsou dány určité odchylky od této úpravy, které lze ve většině případů označit za změny v řízení ve prospěch určitého zjednodušení či zrychlení při naplňování práva na informace. Na druhou stranu však Informační zákon nedůsledným odkazem na správní řád vyvolává řadu aplikačních otázek, které orgány veřejné moci nejsou vždy schopné vyřešit cestou výkladu a vznikají situace, které oslabují právní jistotu obou stran informačního vztahu. Proto považuji za žádoucí, aby došlo k jednoznačnému vymezení subsidiární působnosti správního řádu pro oblast vyřizování žádosti o informaci. Mám za to, že aplikace obecných ustanovení o správním řízení, například pro doručování (§ 19 až § 26 Sě) a posouzení obsahu podání (§ 37 Sě) či počítání lhůt (§ 40, event. § 41 Sě) by měla být připuštěna nejen pro řízení o infostížnostech tak, jako tomu je za platného znění Informačního zákona, ale i pro vlastní vyřizování žádosti o informaci, a to nejen ve fázi vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti, resp. v řízení o odvolání. Správní rozhodnutí, následně s právem obrany v podobě odvolání, resp. rozkladu by mělo být vydáváno pouze v případě odmítnutí informací, případně v řízení o infostížnostech. V případě 135 Mgr. Květa Žaloudková Právo na informace v dispozici orgánů veřejné moci odmítnutí žádosti z důvodu nesrozumitelnosti navrhuji odstranění povinnosti vydávat rozhodnutí poté, co žadatel na výzvu k doplnění nereaguje. Rovněž tak se nepřikláním k variantě vydávání rozhodnutí o vlastním poskytnutí informací. ěešením naznačených otázek by podle mého názoru nebylo, kdyby se celý proces vyřizování žádosti o informaci podřídil režimu správnímu řádu. Vyřízení žádosti o informaci by se sice stalo plně formalizovaným procesem, nicméně ve svém důsledku by se ztížil, resp. omezil přístup k informacím samotným žadatelům v podobě složitosti postupů v řízení o žádosti. Zároveň orgány veřejné moci by správní řád vystavil administrativně náročnějšímu řízení a z toho plynoucí snížené efektivitě, hospodárnosti a rychlosti při poskytování informací. Jako nadbytečná ustanovení Informačního zákona, která jsou ve svém důsledku částečně proti smyslu přístupu k informacím a z pohledu orgánu veřejné moci ztěžující či znepřehledňující vlastní proces poskytování informací, považuji ustanovení týkající se povinnosti fakticky poskytnout informace, přestože jsou již zveřejněny (§ 6 odst. 2 InfZ), zveřejňovat poskytnuté informace bez toho, aniž by byla dostatečným způsobem upravena jejich forma, obsah a doba zveřejnění (§ 5 odst. 3 InfZ) či duplicitní úpravu ochranných opatření v případě nečinnosti povinného subjektu (§ 16a odst. 1 písm. b) InfZ vs. § 80 Sě). Naopak za chybějící z pohledu orgánu veřejné moci považuji úpravu v Informačním zákonu týkající se přerušení běhu lhůty pro vyřízení žádosti o informaci v případě podání výzvy k upřesnění žádosti podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. b) InfZ, možnosti prodloužit lhůtu pro vyřízení žádosti o informaci v případě konzultace předmětu žádosti s třetí osobou, zejména za účelem vyslovení souhlasu s poskytnutím požadované informace podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) InfZ, a úpravu postupu v případě podávání opakovaných žádostí o informace a opakovaných infostížností. Jsem přesvědčena, že závěry druhé, třetí a čtvrté kapitoly rigorózní práce, jež se bezprostředně dotýkají oblasti činnosti orgánů veřejné moci spojené s právem na informace, naplňují její cíl, neboť jsem zhodnotila uskutečňování práva na informace z pohledu orgánů veřejné moci a navrhla změny de lege ferenda Informačního zákona. Domnívám se, že mnou uvedené názory v oblasti realizace práva na informace jsou logickým vyústěním částečné nedokonalosti právní úpravy, což dokládá i rozsáhlá soudní judikatura. Zároveň si dovoluji vyslovit osobní názor na současnou úroveň poskytování informací orgány veřejné moci. Jelikož jsem se o změny v jejich chování a uvažování v této oblasti zajímala od samotného počátku účinnosti Informačního zákona, mohu říci, že se přístup a poskytování informací veřejnosti postupně měnil ve prospěch principu otevřenosti veřejné správy. Prostor ke zlepšení lze však i nadále v oblasti dispozice s právem na informace ze strany orgánů veřejné moci samozřejmě nalézt. Domnívám se, že oblibu mezi orgány veřejné moci tento institut veřejné kontroly ale nikdy nezíská. 136
Abstract v angličtině:
Right for Information in Power of Public Administration Bodies - RESUMÉ There were several reasons for the choice of the topic for my thesis „Right for Information in Power of Public Administration Bodies“. The first is growing importance in possibilities to get information about civil service activities and the right of public to deal with it. The second is the way how public authorities deal with this right in their activities. And third is large legal system linked to claim the right for information which has been created because it is certain that the Czech legal system has been developing since the foundation of the Czech Republic as a democratic legal state. The aim of my thesis is to try to create a frame for the right for information managed by authorities of public power and to show some consequences in this area. The first chapter is about theoretically limited principles in civil service which are the base for claim the right for information. To understand clearly what the right for information is, I find it useful to describe international-legal and constitutional-legal aspects because legal form of this issue is based on them. In the second chapter, the attention is given to the right for information linked to the law about free access to information. As this law is closely connected with all areas of public service, part of this chapter is appraisal of special legal arrangement about giving information in comparison with other rules valid for public service in this area. The third chapter deals with substantive law of tort linked to the right for information and is focused on its validity, assessment of claimants for information and addressees of claims for information and setting basic terms. It describes the forms of releasing information and one of the most important topics which lists reasons for not releasing information. It also shows how public authorities protect rights of others. The fourth chapter is description of procedure in giving information in all their phases from accepting the claim for information, through evaluating its content, until the moment of giving the certain information, or refusal of releasing information. It is also completed with the tools given by the law for claimants when their right for information should be limited or refused. The conclusion of this thesis summarizes facts about the topic. Comparing international jurisdiction with the Czech one, I found out that the Czech Republic fulfils expectations of international commitment and respects European trend for access to information. If it goes for subjects and definitions of the term „information“ including the way and form of its releasing, I suggest refining current jurisdiction in the way that legal certainty is strengthened for both, either claimants or public authorities. In procedure of releasing information, I suggest making several changes connected with the law about access to information and executive rules. The reason is that nowadays public authorities replace gaps in jurisdiction with their own explanation, which can be confusing. Analyzing single aspects of right for information managed by authorities of public power, included especially in the law about access to information, I have concluded that current jurisdiction guarantees the right for information in sufficient level, however, there is some space for certain changes which can simplify the process and make it understandable.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Květa Žaloudková 1.17 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Květa Žaloudková 143 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Květa Žaloudková 38 kB
Stáhnout Posudek vedoucího doc. JUDr. Vladimír Mikule 431 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. JUDr. Vladimír Vopálka, CSc. 356 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 229 kB