velikost textu

Bezdůvodné obohacení v českém právním řádu

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Bezdůvodné obohacení v českém právním řádu
Název v angličtině:
Unjust enrichment in the Czech legal order
Typ:
Disertační práce
Autor:
JUDr. Václav Pilík, Ph.D.
Školitel:
prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc.
Oponenti:
prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc.
JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D.
Id práce:
69003
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra občanského práva (22-KOP)
Program studia:
Teoretické právní vědy (P6801)
Obor studia:
Občanské právo (civilní proces, rodinné právo, právo k nehmotným statkům) (OBCANSKE)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
20. 12. 2012
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
bezdůvodné obohacení, obohacení, právní důvod
Klíčová slova v angličtině:
unjustified enrichment, enrichment, legal ground, legal basis
Abstrakt:
Václav Pilík. Bezdůvodné obohacení v českém právním řádu. Disertační práce Abstrakt Disertační práce „Bezdůvodné obohacení v českém právním řádu“ se zabývá právním institutem bezdůvodného obohacení v českém (zejména soukromém) právu. Téma je zpracováno v širším historickém, teoretickém a zčásti i srovnávacím kontextu; neomezuje se pouze na problémy národní právní úpravy. Obecný pohled na bezdůvodné obohacení (část první práce), podávaný k nezbytnému širšímu uvedení do problému, je ztížen existencí různých pojetí, jejich prolínáním a otevřeností diskursu o základních pojmových otázkách. Přes tato úskalí, shledaná srovnávací právní vědou zabývající se bezdůvodným obohacením v prostoru právních kultur evropské kontinentální i angloamerické, je nezbytné podstoupit pokus o postižení obecných rysů bezdůvodného obohacení jako právního pojmu. Touto cestou dospívá práce ke třem obecným rysům bezdůvodného obohacení: jedná se o obohacení, vzniklé na úkor druhého a způsobem, jemuž se nedostává právní aprobace; institut spočívá na fragmentárním historickém základu, podstatně dopracovaném pod vlivem národních faktorů (legislativa, judikatura, doktrína); na obohacení se nahlíží jako na objektivní skutečnost (alespoň v části jeho vymezení). Vývoj institutu bezdůvodného obohacení probíhal odlišně jak v kontinentálněevropském a angloamerickém právu, tak uvnitř obou systémů. Pojetí kontinentálního práva je založeno v klasickém římském právu na institutech kondikce, jednatelství bez příkazu a actio de in rem verso, od justiniánského práva se opírá o obecnou zásadu nepřípustnosti bezdůvodného obohacení (známou jako Pomponiova maxima), v doktríně přirozeného práva je spojeno s actio generalis (H. Grotius) a svébytným institutem soukromého práva se stává počátkem XIX. století (souvislost s velkými kodifikacemi soukromého práva). Pojetí angloamerického práva má jiná historická východiska (staré anglické kvazikontraktní i kvazideliktní instituty, např. actio quantum meruit), značný posun zaznamenalo v XVII. a XVIII. století pod vlivem rozvoje kvazikontraktů a doktríny waiver of tort, aby získalo pevný základ v procesu sjednocování law of restitution během XIX. stol., avšak prosadilo se až na přelomu XX. století. 1 Pro uznání bezdůvodného obohacení jako svébytného právního institutu je významné nejen jeho ukotvení v národních právních řádech, ale také v evropském a mezinárodním právu. Pro evropsko- a mezinárodněprávní pojetí bezdůvodného obohacení je příznačný pramen v soudním výkladu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. IX. 2009 ve věci Moskal proti Polsku, rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 16. XII. 2008 ve věci Masdar Ltd. proti Komisi) a vysoký stupeň obecnosti. Zvláštní pozornost zasluhuje pozice bezdůvodného obohacení v (národním) systému práva i vnitřní systém práva bezdůvodného obohacení. Pokud se jedná o první otázku, v prostředí kontinentálněevropského typu právní kultury je bezdůvodné obohacení typicky spojeno se závazkovým právem jako jedním z dílů zvláštní části soukromého práva; v dalším je úprava jeho působnosti věcí národního zákonodárství. V angloamerickém právu, které nevytváří tak rigidní systém a čerpá z dynamického pramene precedentů, je použitelnost bezdůvodného obohacení širší. Pokud se jedná o druhou otázku, na evropském kontinentu se vyvinulo několik zásadních paradigmat vnitřního systému práva bezdůvodného obohacení (francouzský občanský zákoník dal vzniknout distinkci mezi plněním nedluhu a jinými případy bezdůvodného obohacení, německý občanský zákoník zavedl distinkci mezi obohacením vzniklým v důsledku plnění a jiným způsobem; vedle dualistických systémů zde existují i monistické systémy, objevivší se na přelomu XX. století ve střední a východní Evropě). S právě zmíněnými systematickými otázkami úzce souvisí otázka actio generalis a subsidiarity bezdůvodného obohacení. Actio generalis je široce přijímána jako progresivní rys vývoje bezdůvodného obohacení v kontinentálněevropském právu; obracet se k ní začíná i angloamerické právo. Stanoviska k subsidiaritě se v kontinentálněevropském právu různí; v angloamerickém právu nemá subsidiarita srovnání. Práce také ukazuje, že bezdůvodné obohacení nezůstává stranou procesu europeizace. Jeho závazné nástroje (právo EU, judikatura Evropského soudu pro lidská práva) jsou zaměřeny velmi úzce. Širší záběr je příznačný pro výstupy srovnávacího studia práva bezdůvodného obohacení (projekt “Ius Commune Casebooks for the Common Law of Europe”: Unjustified Enrichment, 2003; Studijní skupina k Evropskému občanskému zákoníku: Principy evropského práva bezdůvodného obohacení, 2006, 2010). 2 Vedle pohledu na bezdůvodné obohacení jako právní institut (výše) práce pohlíží na bezdůvodné obohacení také jako na právní vztah. Posléze otevřený pohled se zaměřuje především na předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení: obohacení (zejm. princip „ekonomický“, nebo „rozčleňující“), újmu (zejm. diskuse o důvodnosti jejího kategorického kladení a v té souvislosti o jejím významu), příčinné souvislosti mezi nimi (zejm. pokusy o vymezení použitelné v teorii i praxi) a bezdůvodnosti (zejm. teorie obohacení „sine causa“ a koncept „unjust factors“). Národní pohled na bezdůvodného obohacení (část druhá práce) je rozdělen na vývojový (dynamický) a současný (aktuální, statický). Z vývojového pohledu je sledována zejména úprava bezdůvodného obohacení v civilních kodifikacích platných na dnešním území České republiky. První z nich, která zahrnovala bezdůvodné obohacení, byl obecný občanský zákoník (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, publikovaný patentem č. 946/1811 Sb. z. s.). Ten však neobsahoval ucelenou úpravu bezdůvodného obohacení; „bezdůvodné obohacení“ nebylo ani legislativním termínem. Pohledávka z něho měla podpůrnou povahu a pod vlivem doktríny pozitivismu jí byla upřena povaha actio generalis. Hlavními orientačními body při sledování období let 1948 až 1989 jsou dvě tzv. kodifikační vlny. První kodifikační vlna (přelom 40. a 50. let) přinesla v novém občanském zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb., známý též jako „střední občanský zákoník“) první ucelenou úpravu bezdůvodného obohacení (jež se také stalo legislativním termínem); pohledávce z bezdůvodného obohacení byl ponechán podpůrný a nikoli obecný význam. Druhá kodifikační vlna (první pol. 60. let) dovršila proces dekonstrukce soukromého práva (pojem byl opuštěn) přijetím „komplexních“ kodifikací (pouze rodinněprávní kodex počítal se subsidiárním použitím občanského zákoníku): občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.), zákoníku mezinárodního obchodu (zákon č. 101/1963 Sb.), hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb.) a zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.). Občanský zákoník při úpravě bezdůvodného obohacení nezměnil jen tradiční pojem na „neoprávněný majetkový prospěch“, ale také se odchýlil od jeho soukromoprávní tradice (srov. zejm. represivní sankce); přes značný důraz na institut neoprávněného majetkového prospěchu si však reparační pohledávka zachovala podpůrnou a nikoli obecnou povahu. Zákon 3 o rodině (dodnes) upravuje zvláštní závazek z plnění cizí vyživovací povinnosti, podobný závazku z plnění za jiného podle občanského zákoníku. Zákoník mezinárodního obchodu zachoval u bezdůvodného obohacení jak tradiční název, tak i obsah. Hospodářský zákoník přinesl velmi úspornou a současně obecnou úpravu neoprávněného majetkového prospěchu; ta skýtala actio generalis. Vlastní úpravu neoprávněného majetkového prospěchu, vycházející z občanského zákoníku, leč stručnější, obsahoval i zákoník práce. Po roce 1989 začíná obnova soukromého práva, jež vyžaduje celkovou rekodifikaci. Vzhledem k náročnosti tohoto úkolu však rekodifikaci předchází přijetí novel dosavadních předpisů (pokud ovšem zůstaly v platnosti – viz zrušení zákoníku mezinárodního obchodu). Prozatímní novely vrátily bezdůvodnému obohacení tradiční název i obsah (s výjimkou provizorní novely hospodářského zákoníku zákonem č. 103/1990 Sb.). Rekodifikace ukazuje výrazný trend k integraci práva bezdůvodného obohacení do obecné soukromoprávní úpravy. Tento trend lze doložit nově přijatými kodexy obchodního a pracovního práva (zákony č. 513/1991 Sb. a 262/2006 Sb.), které (až na drobné výjimky) nepřijímají vlastní věcnou úpravu bezdůvodného obohacení. Lépe poznatelné jsou však trendy českého práva bezdůvodného obohacení až z návrhu nového občanského zákoníku. Kromě výše zmíněného integračního trendu se patří zmínit alespoň dva další. Druhý záleží ve zdůraznění funkčnosti regulace bezdůvodného obohacení, zvláště výslovným uznáním actio generalis, posílením ochrany postiženého a důslednějším provedením ochrany dobré víry. Třetí trend lze označit jako obnovení kontinuity s klasickou soukromoprávní regulací, jako i s jejím vývojem ve vyspělých demokratických právních řádech; to lze doložit přihlášením se návrhu k inspiraci jak tuzemskými, tak i zahraničními tradičními řešeními. Aktuální pohled na tuzemskou právní úpravu bezdůvodného obohacení vychází z jeho širšího pojetí, neomezeného jen na ustanovení platného práva označená tímto názvem. V soukromém právu lze rozlišit mezi obecnou úpravou bezdůvodného obohacení, obsaženou v občanském zákoníku (část šestá hlava třetí), a „zvláštními úpravami“ bezdůvodného obohacení, jež mohou odkazovat k různým významům podle toho, zda počítají s podpůrným použitím zmíněné obecné úpravy. Ve veřejném právu neexistuje úprava rozsahem působnosti srovnatelná s úpravou bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku; lze tu však nalézt specifické úpravy podobné konstrukce. 4 Hlavní pozornost je v této práci věnována bezdůvodnému obohacení stricto sensu podle občanského zákoníku. Za jejím podrobnějším výkladem, podávaným v této práci, lze spatřit následující konstrukční principy: princip obohacení „sine causa“; princip monistické struktury regulace bezdůvodného obohacení; princip taxativního výčtu zvláštních skutkových podstat; princip subsidiarity pohledávky z bezdůvodného obohacení. Princip obohacení „sine causa“ se obrací k obohacenému, a klade tak důraz na otázku, zda pro obohacení existuje právem uznaný důvod. Otázka, jaké okolnosti na straně postiženého vedly ke vzniku obohacení, není prvotně určující. Princip monistické struktury regulace bezdůvodného obohacení podřizuje všechny skutkové podstaty bezdůvodného obohacení témuž režimu. Jinými slovy, české právo bezdůvodného obohacení nesleduje ze zahraničí známé dualistické systémy. Princip taxativního výčtu zvláštních skutkových podstat, podporovaný judikaturou a diskutovaný doktrínou, žádá, aby byla pohledávka z bezdůvodného obohacení způsobilá k podřazení některé z občanským zákoníkem výslovně upravených skutkových podstat. To znamená, že české občanské právo (zejména v podání soudního výkladu) dosud neuznalo actio generalis z bezdůvodného obohacení; tento úkol zůstává zákonodárci. V souladu s principem subsidiarity může postižený úspěšně uplatnit svůj nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, jen nelze-li jej uplatnit z jiného právního titulu (např. náhrady škody). V důsledku principu plné reparace je obohacený povinen vydat obohacení v plném rozsahu (se speciálním režimem vydání plodů a užitků). Výklad občanskoprávní úpravy bezdůvodného obohacení postupuje od obecných otázek vymezení bezdůvodného obohacení ke zvláštním skutkovým podstatám. Jelikož práce nepřitakává uzavřenému výčtu zvláštních skutkových podstat, podává také úvahu o „nepojmenovaných skutkových podstatách bezdůvodného obohacení“. V určité míře se dostává pozornosti také bezdůvodnému obohacení (largo sensu) ve zvláštních právech soukromých (tj. v právu obchodním, rodinném a pracovním) a ve veřejném právu. Obchodní zákoník neformuluje vlastní úpravu bezdůvodného obohacení; specifické otázky obchodních závazků z bezdůvodného obohacení však vznikají v důsledku rozsáhlé obchodní úpravy obecné části závazkového práva. K oboru obchodního práva patří také právo směnečné a šekové, jehož zákon upravuje „obohacení“; práce se přiklání k názorům, podle nichž je úprava směnečného nebo šekového obohacení samostatná vůči občanskoprávní úpravě bezdůvodného obohacení. 5 Pro oblast rodinného práva je zákonem o rodině výslovně formulována skutková podstata plnění vyživovací povinnosti za jiného (§ 101). Většinový názor ji považuje za samostatnou vůči ustanovením o bezdůvodném obohacení; stejně i tato práce. Pracovní právo se ve svém kodexu z roku 2006 zásadně odkazuje k ustanovením občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Specificky upravuje případy zaměstnancem neprávem přijatých částek. Ve veřejném právu lze hledat úpravy podobné institutu bezdůvodného obohacení a zabývat se hranicí mezi bezdůvodným obohacením stricto sensu podle občanského práva a bezdůvodným obohacením largo sensu podle veřejného práva. Obecný a národní pohled na institut bezdůvodného obohacení je doplněn stručnou charakteristikou Principů evropského práva bezdůvodného obohacení připravených Studijní skupinou k Evropskému občanskému zákoníku (část třetí práce). Základní přehled obsahu tohoto dokumentu zahrnuje též paralely k českému právu. 6
Abstract v angličtině:
Václav Pilík. Unjustified Enrichment in the Czech Law. PhD thesis Abstract This PhD thesis explores the legal institution of unjustified enrichment in the Czech private law. The subject is dealt in larger historical, theoretical and partly comparative relationships in order not to be reduced only to internal problems of the national regulation. A general view of unjustified enrichment (part one of this work), providing a systematic introduction to the problem, is hinder by different approaches, their overlapping and largely opened discourse on conceptual questions. Despite all that difficulties, found out by comparative legal studies of unjustified enrichment in the civil law and common law systems, it is necessary to undergo an attempt at expression of common features of the unjustified enrichment as a legal concept. Supposing that, we can describe three common features of unjustified enrichment: it is enrichment obtained at the expense of another and in a lawless way; the modern legal institute of unjustified enrichment rests on fragmentary historical basis, substantially completed by national factors of legal development (legislation, justice and doctrine); the enrichment is viewed as objective fact (at least in certain states of facts). Legal development of unjustified enrichment runs differently in civil law and common law as well as inside both of them. The continental law notion has been grounded on old institutes of condictions, negotiorum gestio and actio de in rem verso in the classical Roman law; from the period of Justinianian law it has found support in general principle against unjustified enrichment (known as Pomponius’ maxim); in the doctrine of jusnaturalism it has included an actio generalis (H. Grotius); early in the nineteenth century it has became an independent institute of private law (note the connection with the birth of modern private law codification on the Continent). The common law notion has been based differently (comp. old legal institutes of quasi- contractual or quasi-delictual nature, e. c. actio quantum meruit); it has achieved a great movement during the seventeenth and eighteenth centuries, under the influence of development of quasi-contracts and doctrine “waiver of tort”; in the nineteenth century it has gained a solid ground in the process of unification the law of restitution; however, 1 an independent legal institute of unjustified enrichment has achieved a large acceptance only at the turn of the twentieth century. Not only national legal systems, but also EU law and international law play an important role in recognition of unjustified enrichment as an independent legal institute. For international law as well as EU law notions two attributes are characteristic: a judicative source (comp. Moskal v Poland, EHCR 15th September 2009, Masdar v Commission, ECJ 16th December 2008) and a high level of generality. Especial attention is to be devoted to the position of unjustified enrichment in system of (national) law and to the internal system of unjustified enrichment law. As to the first aspect, in civil law domain unjustified enrichment is typically connected with law of obligations as a part of private law; statute law can work out this scope of use. In common law, forming less rigid system and drawing from dynamic judge-made law, applicability of unjustified enrichment is larger. As to the second aspect, there have been developed several paradigm (the French civil code has given rise to a distinction between undue payment and the other instances of unjustified enrichment; the German civil code introduced a distinction between the enrichment by performance and the enrichment by the other way; besides the dualistic systems there exist also monistic systems occurred in the middle of the 20th century in the eastern Europe). Structural questions as just mentioned are closely linked to actio generalis for unjustified enrichment and to subsidiarity of unjustified enrichment law. The first is largely accepted as a progressive moment of the development of unjustified enrichment law in the civil law view; also common law is turning for it. The stance of the second very differs in civil law systems; in Anglo-American law, there cannot be met its vis-à- vis. This work also shows that unjustified enrichment does not stay out of process of so- called europeisation of law. However, binding instruments (EU law, case law of European Court of Human Rights) are focused too specifically. Wider scope of attention is peculiar to comparative studies on unjustified enrichment law (project “Ius Commune Casebooks for the Common Law of Europe”: Unjustified Enrichment, 2003; Study Group on the European Civil Code: Principles of European Unjustified Enrichment Law, 2006, 2010). Besides the view of unjustified enrichment as a legal institute (above), this work views the unjustified enrichment as an relationship. The view secondly mentioned is 2 focused chiefly on pre-conditions for obligation of unjustified enrichment: enrichment (esp. “economic” or “net worth” principle and “more itemised” or “discrete” principle), impoverishment (esp. discussion on strictness of its laying down and, in this context, on its understanding), causal nexus between both of them (esp. attempts to its delimitation applicable in theory as well as in practising) and unjustifiability (esp. theory of enrichment “sine causa” and concept of “unjust factors”). A national view of unjustified enrichment (part two of this work) is divided into historical and contemporary sections. From the historical point of view, a great emphasis is put on unjustified enrichment in civil law codifications in the territory of today’s Czech Republic. The first of them which reflected the matter of unjustified enrichment was the General Civil Code (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, published by Patent no. 946/1811 JGS). This code did not contain united regulation of unjustified enrichment; “unjustified enrichment” was not a legislative term. Action for unjustified enrichment regulated by this code was of subsidiary nature and under the influence of positivism was denied the general nature (it was not considered as actio generalis). When studying the period 1948-1989, there are two so-called codification waves as landmarks. The first codification wave (turn the 40’s to the 50’s) brought the first civil code with united regulation of unjustified enrichment (bezdůvodné obohacení) which also became a legislative term (Act No. 141/1950 Coll., known as “Middle Civil Code”); action for unjustified enrichment remained subsidiary and not general. The second codification wave (the first half of the 60’s) completed the process of decomposition of private law by introducing “complex” codes (only the family code allowed subsidiary application of the civil code): Civil Code (Act No. 40/1964 Coll.), Family Act (Act No. 94/1963 Coll.), International Trade Code (Act No. 101/1963 Coll.), Economic Code (Act No. 109/1964 Coll.), and Code of Labour (Act No. 65/1965 Coll.). The Civil Code regulated the unjustified enrichment with not only renaming it to “unauthorised property advantage” (“neoprávněný majetkový prospěch”), but also deviating from its civilian tradition (comp. esp. repressive sanctions); despite a strong emphasis put on the unauthorised property advantage, subsidiary and not general nature of the action for restoring that advantage was kept. The Family Code has regulated a specific obligation of fulfilment of another’s duty to support and maintenance, similar to 3 obligation of fulfilment of another’s debt regulated by the Civil Code. The International Trade Code kept the traditional contain as well as name of unjustified enrichment law. The Economic Code brought very austere but general regulation of unauthorised property advantage; this regulation provided an actio generalis. The Code of Labour had autonomous regulation on unauthorised property advantage, worked on the civil law regulation (with some reduction). The year 1989 is a starting point of a long process of private law renewal which requires a complete recodification. Owing to difficulty of this task, the recodification is foregone by partial changes in recent laws (only if they remained in force – comp. repeal of the International Trade Code). Provisory novels just mentioned have returned the traditional name as well as the content to the unjustified enrichment (with the exception of the provisory novel of the Economic Code – Act No. 103/1990 Coll.). The recodification shows a well-marked tendency to integrate the unjustified enrichment law in a unified private law codification. This tendency can be supplied by evidence of new private law codifications on the fields of commercial law and labour law (acts No. 513/1991 Coll. and No. 262/2006 Coll.) which have not formulated specific provisions on unjustified enrichment (only with very small exceptions). Yet, present tendencies of Czech unjustified enrichment law are recognizable better by the draft of new civil code. Besides the integrating tendency as mentioned above there are at least two more noticeable tendencies. The second consists in emphasis on efficiency of unjustified enrichment law, especially by explicit recognising the actio generalis, by strengthening the impoverished person protection and by more consistent consideration of protection of bona fides. The third tendency can be labelled as restore of continuity with a classical private law regulation as well as legal development in advanced democratic legal systems; this can be supplied by evidence of claim the inspiration by traditional domestic as well as foreign solutions. Contemporary point of view takes in account not only provisions of positive law labelled by term “unjustified enrichment” or similar term, but a larger notion of unjustified enrichment. In private law there can be distinguished between the general civil law regulation of unjustified enrichment (part three, head three of the recent Civil Code) and “specific provisions” on unjustified enrichment making different meanings, depending on acceptance of subsidiary applicability of provisions on unjustified 4 enrichment in the Civil Code. In public law there cannot be met group of provisions bearing comparison with provisions on unjustified enrichment in the Civil Code; there can be found only narrower and more specific provisions grounded on similar principles. In this work the main attention is devoted to unjustified enrichment stricto sensu, regulated by the recent Civil Code (Act No. 40/1964 Coll.; see sections 451 to 459). Behind the detailed reading of it following structural principles can be seen: principle of “sine causa” basis of unjustified enrichment claim; principle of monism of the regulation; principle of specific instances of unjustified enrichment; principle of subsidiarity; principle of full reparation. Principle of “sine causa” faces to the defendant and determines thus the emphasis on the question whether there is a legal cause for the benefit. On the contrary, the question, what circumstances on the part of claimant have led to the enrichment, is rather secondary. Principle of monism of the regulation means that all states of facts in the unjustified enrichment law are submitted to the same doctrine. In other words, the Czech law does not follow dualistic system of the unjustified enrichment law. Principle of specific instances of unjustified enrichment, supported by judicature but discussed by doctrine, requires from claimant to base his claim in one of specific instances of unjustified enrichment regulated by the civil code. It means that the Czech civil law (especially in interpretation hold by courts) has not recognised so-called actio generalis for unjustified enrichment yet; this is a task for the future legislator. Under the principle of subsidiarity of the institute of unjustified enrichment a claimant can successfully bring his claim as flowing from unjustified enrichment only if there are not any other claim (for instance claim for damages). In consequence of the principle of full recovery the defendant is obliged to render the unjustified enrichment to the full extent (with a special regime of recovery the fruits and benefits). The presentation of the civil law regulation proceeds from general questions of delimitation of unjustified enrichment to its specific instances. Not nodding to numerus clausus of specific instances of unjustified enrichment it deals with “innominate instances of unjustified enrichment”. Certain attention is devoted to unjustified enrichment (largo sensu) in special parts of private law (i.e. commercial law, family law, labour law) and in public law. 5 The Commercial Code (Act No. 513/1991 Coll.) does not formulate autonomous provisions on unjustified enrichment. However, it triggers specific questions about unjustified enrichment by its large autonomous regulation of general part of commercial obligations. Commercial law spans also the law of bills and cheques where specific cases of enrichment are regulated by Bill of Exchange and Cheque Act (Act No. 191/1950 Coll., see article I, section 89; article II, section 67); this work is inclined to group of opinions that this enrichment is different from unjustified enrichment regulated by the Civil Code. In the field of family law the Family Act (Act No. 94/1963 Coll., novelled) explicitly states a specific obligation of fulfilment of another’s duty to support and maintenance (see section 101). According to prevailing opinion this family law provision is independent of provisions on unjustified enrichment in the Civil Code; so does this work. According to the new Code of Labour (Act No. 262/2006 Coll.) the labour law regulation of unjustified enrichment refers to the Civil Code on principle (Code of Labour, see sections 324 and 331). It deals separately only with an unlawful payment to employer (see section 331). In public law this work seeks to find instances similar to unjustified enrichment and deals with a border between unjustified enrichment stricto sensu regulated by the Civil Code and unjustified enrichment largo sensu in the part regulated by public law. The general and the national views of unjustified enrichment are supplemented by a brief description of The Principles of European Unjustified Enrichment Law prepared by The Study Group on a European Civil Code (part three of this work). This outline includes also fundamental parallels to the Czech law. 6
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Václav Pilík, Ph.D. 2.11 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Václav Pilík, Ph.D. 80 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Václav Pilík, Ph.D. 73 kB
Stáhnout Posudek vedoucího prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. 464 kB
Stáhnout Posudek oponenta prof. JUDr. Jan Dvořák, CSc. 25 kB
Stáhnout Posudek oponenta JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D. 372 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 200 kB