velikost textu

Právní aspekty odstraňování ekologických škod

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Právní aspekty odstraňování ekologických škod
Název v angličtině:
Legal Aspects of Removing environmental Damages
Typ:
Disertační práce
Autor:
JUDr. Jaroslav Niklas, Ph.D.
Školitel:
doc. JUDr. Jaroslav Drobník, CSc.
Oponenti:
doc. JUDr. Vojtěch Stejskal, Ph.D.
JUDr. Hana Müllerová, Ph.D.
Id práce:
68991
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra práva životního prostředí (22-KPZP)
Program studia:
Teoretické právní vědy (P6801)
Obor studia:
Veřejné právo II - Ústavní právo, správní právo, finanční právo, právo životního prostředí, právo sociálního zabezpečení (VII)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
25. 6. 2012
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
Odpovědnost; ztráty na životním prostředí; škoda; újma; životní prostředí
Klíčová slova v angličtině:
Liability; damage; loss; harm; environment
Abstrakt:
ABSTRAKT Ekologickou zátěž je možné definovat: a) věcně, podle skutečného vlivu na životní prostředí bez ohledu, zda si působení zátěže uvědomujeme a jsme ochotni ji eliminovat, b) relativně, podle parametrů stanovených legislativně. Z toho vyplývá, že při rozhodování (ale i v publikacích či písemných dokumentech) je vždy nezbytné uvádět definici a kritéria chápání ekologické zátěže. Výběr definice a určení co je a co již není ekologickou zátěží (a o jak významnou zátěž se jedná) se bude vždy řídit úvahami o tom, zda preferovat nebezpečí ohrožující určitou skupinu, významnou hospodářsky a ekologicky (např. kontaminace vody pro zásobení města), nebo zda bude prioritní otázka finančního zabezpečení, a to bez dalších ohledů na konkrétní ekologický přínos nebo vliv. Přes výše uvedené pochybnosti lze staré ekologické zátěže definovat prostřednictvím dvou základních znaků. Zaprvé se jedná o dlouhodobý důsledek lidské činnosti mající původ v minulosti, který může mít nebo již má nepříznivý vliv na funkční soustavu živých a neživých složek životního prostředí. A zadruhé původce není znám nebo již právně neexistuje. Budeme-li hledat cesty k odstraňování starých ekologických zátěží, je možné k nim přistupovat jako k majetkoprávní újmě tj. jde o ekonomickou škodu nebo jako ke škodě na životním prostředí, kdy jde o ekologickou újmu. Oprávněného vlastníka, pokud jde o jeho nárok na náhradu škody, v rámci odpovědnosti za škodu je tato napravována jednak v penězích (finanční náhrada), jednak uvedením v předešlý stav (fyzická náprava). Odpovědnost za škodu na majetku je na odstraňování ekologických zátěží aplikovatelná jen omezeně. Příčinou je skutečnost, že mimo jiné, i když poškozený se svým nárokem uspěje, nemusí vždy vést k odstranění ekologické zátěže, pokud tato povinnost není právem stanovena a pokud nebude upřednostněna náhrada škody uvedením v původní stav. Jako soukromoprávní institut, je odpovědnost za škodu realizovatelná jen z vůle poškozeného vlastníka věci. Není proto povinnost i poškozeného domáhat se náhrady škody. Ne nepodstatným jevem u starých ekologických zátěží je obvyklá anonymita škůdce, takže použití institutu odpovědnosti za škodu je vyloučeno. To platí i pro případy zániku subjektu, aniž by existoval právní nástupce. Negativně působí i uplynutí promlčené doby k uplatnění nároku na náhradu škody. V průběhu odstraňování starých ekologických škod je vhodné rozlišovat subjekty, které mají v přednostní problematice zcela zásadní úlohu. Jsou to vlastník kontaminovaného objektu, nemovitosti, původce kontaminace a stát. V pořadí stanovení primární odpovědnosti za kontaminaci je uváděn vždy původce kontaminace, jež může ale nemusí být totožný s vlastníkem. Podstatné je, že z definice starých ekologických zátěží vyplývá, že původce není znám nebo již neexistuje. Odpovědnost se vůči němu tak nemůže uplatnit a musí být vztažena vůči jiným subjektům. Důvodem, který brání určení vlastníka nemovitosti jako původce zdroje znečištění je skutečnost, že nemohl užívání majetku ovlivnit od počátku. Práva vlastníka mohou být navíc v rozporu s veřejným zájmem např. pokud kontaminace spodních vod představuje hrozbu pro lidské zdraví, ohrožuje zdroje pitné vody, města aj. V takových případech, které jsou převažující, vstupuje další subjekt, kterým je stát. Avšak i za těchto podmínek není vyloučena spoluúčast vlastníka nemovitosti, který nese část nákladů vynaložených na nápravné opatření. Stát zabezpečuje finančně i případy, kdy původce znečištění je znám a existuje, avšak nemá dostatek finančních prostředků a odstranění zátěže je akutní, havarijního charakteru, ohrožující veřejné zařízení a zdraví lidí. Tyto situace ale nejsou považovány za typické staré ekologické zátěže, spíše jde o jiné ztráty na životním prostředí, které mají se starými ekologickými zátěžemi společnou skutečnost, že subjektem financujícím provedení preventivních a nápravných opatření je stát. Stát má potom vůči původci právo na navrácení vynaložených finančních prostředků, které však většinou není nijak specificky zajištěno (např. formou zástavního práva k předmětným nemovitostem). Jak vyplývá z analýzy mezinárodní i unijní právní úpravy problematiky ekologických zátěží, nejsou tyto otázky komplexně řešeny samostatnými úpravami. Přesto lze nalézt jednotlivé dílčí úpravy i na této úrovni. A především tlak vyvíjený na národní právní řády k přijetí kvalitní úpravy odpovědnosti za ztráty na životním prostředí (např. s povinným finančním zajištěním provozovatele) je nejlepší prevencí pro předcházení vzniku starých ekologických zátěží. Mezinárodní a unijní úprava navíc může být zdrojem inspirace a nových právních institutů pro vnitrostátní právo. V českém vnitrostátním právu je upravena občanskoprávní mimosmluvní i administrativní odpovědnost. Civilní odpovědnost je upravena výlučně občanským zákoníkem. Úprava v občanském zákoníku nijak nevybočuje z evropských standardů a v současné době připravovaná rekodifikace odstraní některé zásadní problémy, které s úpravou odpovědnosti souvisí. Veřejnoprávní odpovědnost za újmu na životním prostředí jako takovém je v České republice nejednotně upravena ve velkém množství různých předpisů, které lze rozdělit na průřezové a složkové. Nejobecnější, velmi stručnou úpravu obsahuje zákon o životním prostředí, který se v praxi pro odstraňování škod vůbec nepoužívá. Druhou komplexní úpravou je transpozice směrnice v nepoužívaném zákoně o ekologické újmě. Rozsah působnosti zákona je zbytečně složitě definován, rozšíření odpovědnosti i na činnosti po právu je oslabeno liberačními důvody, oprávnění dotčené veřejnosti jsou oproti směrnici zásadně omezena, povinné finanční zajištění se vztahuje pouze na některé subjekty a je odloženo. Transpozice směrnice do samostatného zákona komplikuje rozhodování, podle kterého právního režimu se má postupovat. Ochrana veřejného zájmu při ztrátách na životním prostředí není v praxi řešena ani jedním z komplexních, průřezových předpisů. Ekologická újma je tedy v České republice výlučně napravována na základě jednotlivých složkových předpisů. Jejich úprava je velmi stručná a strohá, odpovědnost se vztahuje na případy havárií a protiprávních činností. Odpovědnost je vždy objektivní, většinou bez v zákoně přímo uvedených liberačních důvodů. Odpovědné subjekty musí nést tři základní povinnosti: informační a vykonání preventivních (všeobecných i speciálních) a nápravných opatření. Nápravná opatření nejsou blíže upravena, což je zásadní nedostatek. Staré ekologické zátěže jsou v České republice řešeny především v rámci odpovědnosti státu v souvislosti s velkou privatizací. Stát se při privatizaci majetku zavázal odstranit ekologické zátěže k němu vázané, a to formou smlouvy uzavřené mezi státem a nabyvatelem majetku. Zákonem uložená odpovědnost státu není nijak časově omezena. Trvá již nepřetržitě 21 let a její další trvání je spojeno s dokončením celého procesu privatizace majetku státu. Totéž platí i o nárocích nabyvatelů privatizovaného majetku, které mohou být vůči státu uplatňovány po celou dobu trvání závazku státu financovat sanaci starých ekologických škod na majetku, jež prošel privatizací, a který byl ekologicky poškozen činností bývalých státních podniků před jejich privatizací. Pokud závazek státu trvá, nároky nabyvatelů privatizovaného majetku nezanikají a nemohou zaniknout ani uplynutím času. Závazek státu financovat sanaci starých ekologických zátěží je v zákoně formulován jen velmi obecně. Zákon neobsahuje žádný legislativní návod pro realizaci tohoto závazku. Protože jednou z podmínek pro přiznání nároků nabyvatelům privatizovaného majetku na uvolnění finančních zdrojů z privatizačních prostředků je rozhodnutí vlády, přijala vláda postupně od roku 1991 až dosud několik svých usnesení, ve kterých stanovila mechanismus uplatňování nároků nabyvateli privatizovaného majetku a plnění úhradového závazku státem a jeho orgány. Od roku 1991 do 31. 12. 2011 činí celkové garance na odstraňování staré ekologické zátěže vzniklé před privatizací cca 175 559 mil. Kč. Vzhledem k postupnému ukončování ekologických závazků Ministerstva financí (bylo ukončeno 138 ekologických závazků, tj. cca 42% z jejich aktuálního počtu) činí aktuální výše garancí k 31. 12. 2011 celkem 160 410 mil. Kč. Z celkového počtu 138 ukončených ekologických závazků s celkovou garancí ve výši cca 15 153 mil. Kč bylo vyčerpáno cca 4 266 mil. Kč, tzn. že oproti garantované výši finančních prostředků nebylo vyčerpáno celkem 10 887 mil. Kč. Řešení starých ekologických zátěží dle zákona o velké privatizaci se jeví pro účely velkých majetkových převodů z počátku 90. let jako dostatečné. Výhodou je, že ztráty na životním prostředí, financované z prostředků MF ČR, se nerozlišují podle kritéria, zda se jedná o ztráty, jejichž původce je znám, nebo o ztráty, jejichž původce není znám, ale důraz se klade na rizikovost těchto ztrát pro životní prostředí. Veškeré postupy a řešení jsou však upraveny pouze ve vládních usneseních. V případě tak závažných a finančně náročných problémů, kterými staré ekologické zátěže jsou, by bylo lepší upravit celou problematiku na úrovni zákona. Stát vynakládá nemalé finanční prostředky také na zahlazování následků báňské činnosti a obnovu těchto území po těžbě. Rekultivační zušlechťování prostoru zasaženého těžbou do funkčního krajinného systému je atribut, který navazuje na tvarování vnějších i vnitřních výsypek a svahů lomů. Systémový přístup k provádění sanací a rekultivací eliminuje na nezbytné vlivy těžby a to jak v plošném rozsahu, tak i v čase a navrací krajinu novému využití. Finanční prostředky však jdou často ze státního rozpočtu. Česká vláda v letech 2002 a 2003 rozhodla, že stát se musí podílet na řešení ekologických škod, jež vznikly kvůli těžbě uhlí, a na tyto účely postupně vyčleňuje částku 20 miliard korun pro Moravskoslezský kraj, 15 miliard korun pro Ústecký a Karlovarský kraj a přibližně 1,5 miliardy pro Kladensko. Na základě zkušeností ze všech možných typů těžeb i na základě vědeckých poznatků např. Jihočeské univerzity a Botanického ústavu AV ČR však vyplývá a je možné konstatovat, že téměř 100% jejich ploch má potenciál pro spontánní sukcesi, a že tato vede z hlediska přírodovědného k lepším výsledkům než jakékoli technické rekultivace (úspěšnost přirozené sukcese na Ostravsku). Z různých důvodů (časových, obchodních zájmů, dalšího využití plochy, chybějící legislativy) se proto přistupuje k tomuto způsobu je okrajově a jde jen o malé plochy.
Abstract v angličtině:
SUMMARY A widespread occurrence of the former ecological damages and contaminated locations in the Czech Republic has been a rudiment of more than 60 years of non-democratic regimes in 1938-1989. Then, the preserving of nature and handling of harmful substances for industrial and other purposes was at a very low level. A systematic removal of these detriments of the past extended after democratisation in1990. The Czech State has taken on the responsibility for removing some of these damages, especially as a part of privatization. This has been a long-term, risky and legally demanding enterprise. A unified, co-ordinated approach to the matter at a national level has not been established yet, despite of the enormous budget. Moreover, some of the issues have not been addressed at all. Such a situation requires an immediate action since the public health has been put at risk either because of a direct contact with harmful substances or due to the groundwater contamination. Time-wise, the legal commitment of the State regarding the budgeting for decontamination of the former ecological damages of the privatized assets has not been limited. The process has been continuing for 19 years and its proceeding depends on the State assets’ privatization timeframe and termination. It has been a legal obligation of the State, so it would be changed or altered only by means of passing a new law. The same measures apply to the rights of privatized assets’ vendees environmentally harmed by the activities of former state enterprises before privatization. These rights might still be enforced for the duration of the state legal commitment to refund decontamination of former State assets. As a Government Act has been one of the necessary conditions for accepting the financial claims of privatized assets’ vendees covered by the privatization revenues, a number of the Government resolutions determining the procedures of raising and fulfilling the financial commitments (by the State as well as by its authorities) have been passed until now (individual descriptions of these resolutions are included in part II of this issue). The steps to comply with the pre-privatization ecological obligations and respective authorities and organizations’ competencies are included in part III of this publication. The financial obligations of repairing these damaged environments and revitalization of former heavy lignite mining areas have been refunded by the State according to the law and regulations in a different mode and with different targets. However, the main target remains the same: a complete removal of the environmental damage and devastation. Legal and technical aspects of the programme of solving environmental damages generated before privatisation of lignite mining companies in Ústecký, Karlovarský and Moravskoslezský regions. Programme of removing of damages caused by exploiting and environmental damages generated before privatisation of lignite mining companies in Ústecký, Karlovarský and Moravskoslezský region, is funded by the State with the amount of CZK 15 billion according to related government decree. These damages have been generated as a consequence of exploiting of lignite related to foregone strip mining. To establish the method and principal policies of said programme the Joint Commitee was established to solve environmental damages and the guidelines of Joint Committee were adopted to define the area of mining activities, types of applicants, subject of support typology of projects and acknowledged cots. The results of foregone redeveloping and restoring works have established new conditions for gradual regression of landscape utilisation after restoring, renaturalisation and subsequent resocialisation the mentioned above have been implemented to Ústecký, Karlovarský and Moravskoslezský regions. The European Union has frequently acted against the environmental damage of the past by using specific legal measures. This has been the up-to-date European legal enactment and these issues have been reflected upon in this compendium. We can view these past environmental damages in two ways: as a property detriment and hence the pecuniary injury or as the harm to the environment and thus the ecological detriment. It is highly advisable to appreciate the role of the most important parties participating on the former environmental damages removal, e.g. the contaminated property/estate owner, the damage inflictor, the State, general public, contractor… These legal bodies should ensure the appropriate measures leading to improvement are taken. The immediate necessity to solve the issues of environmental damage of the past by passing particular legal regulations seems to be discernible as portrayed in individual sections of this publication. These regulations would become effective only if the contemporary legal measures do not apply. However, a legally explicit theorem of seeing these environmental damages as a specific detriment should not be disregarded. The contemporary Czech law includes some legal measures to deal with these negative influences on the environment. Nevertheless, anticipation, awareness and swift legal action remain the best concepts to prevent these damages from occurring in future.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Jaroslav Niklas, Ph.D. 1.12 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Jaroslav Niklas, Ph.D. 222 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Jaroslav Niklas, Ph.D. 124 kB
Stáhnout Posudek vedoucího doc. JUDr. Jaroslav Drobník, CSc. 434 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. JUDr. Vojtěch Stejskal, Ph.D. 948 kB
Stáhnout Posudek oponenta JUDr. Hana Müllerová, Ph.D. 1.26 MB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 312 kB