velikost textu

Náklady řízení v civilním procesu

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Náklady řízení v civilním procesu
Název v angličtině:
Costs of civil proceedings
Typ:
Rigorózní práce
Autor:
JUDr. Monika Císařová
Vedoucí:
JUDr. Dita Frintová, Ph.D.
Oponent:
JUDr. Tomáš Pohl
Id práce:
57457
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra občanského práva (22-KOP)
Program studia:
Právo a právní věda (M6805)
Obor studia:
Právo (6835)
Přidělovaný titul:
JUDr.
Datum obhajoby:
10. 6. 2009
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Abstrakt:
10. Závěrečné shrnutí Ve své práci jsem se pokusila nastínit základní problémy aplikace právní úpravy nákladů řízení. Mým cílem bylo upozornit na nedostatky této právní úpravy spolu s naznačením možného řešení. Pokud bych měla nyní shrnout obecný charakter právní úpravy, jež se nákladů civilního řízení týká, musím ji označit za relativně nepřehlednou, pro laiky značně nesrozumitelnou, umožňující poměrně vysokou míru uvážení při rozhodování o náhradě nákladů řízení a v neposlední řadě i obsahující řadu nedostatků, kde ty nejzávažnější vidím v obtížné přezkoumatelnosti nákladových výroků. Problematiku nákladů řízení přitom vnímám jako velmi zajímavou a významnou, neboť nákladové výroky jsou součástí každého rozhodnutí ve věci, ale i jiných rozhodnutí, jimiž se řízení u soudů končí. Dotknou se tak téměř každého, kdo před soudem stane. Při zkoumání soudní judikatury s náklady řízení související jsem byla velmi překvapena její nejednotností, nedostatečným zdůvodňováním nákladových výroků a celkovou bagatelizací problému. Nespravedlivý výrok o nákladech řízení přitom může být vnímán stejně citelně jako nespravedlivé rozhodnutí ve věci samé. Náklady, jež bývají s konkrétním řízením spojené, mnohdy dokonce převyšují samotnou spornou pohledávku. Pokud bych měla shrnout základní diskutabilní otázky či nedostatky právní úpravy nákladů řízení, rozdělila bych je do několika skupin. Jednak se jedná o chyby právní úpravy spíše formálního charakteru. Mezi ně bych řadila nesprávnost odkazů v právních předpisech, která však v našem právním řádu snad už ani nikoho nepřekvapí (viz např. odkazy na již neexistující zákon o mzdě, o cestovních náhradách apod.) či určité formulační nepřesnosti, 84 resp. přílišnou roztříštěnost pojmů (např. výraz „ztráta na výdělku“ užívaný JednŘ na rozdíl od § 137 OSŘ, jež mezi náklady řízení řadí „ušlý výdělek“ přičemž oba předpisy míní nepochybně totéž). Mezi nedokonalosti formální však již nelze řadit další příklady sporných momentů právní úpravy nákladů řízení v práci uvedené, jako např. dílčí rozpor mezi § 31 odst. 2 JednŘ a § 30 odst. 1 JednŘ či zcela nesmyslný požadavek § 30 odst. 2 JednŘ na odsouhlasení možnosti využití vlastního motorového vozidla účastníkem při cestě k soudnímu jednání soudem před samotnou cestou či, dle mého názoru, příliš benevolentní ustanovení § 9 odst. 7 SoudP zákona o soudních poplatcích. Mnohem významnější problém však činí problematika výkladu „odlišení režimu rozhodování“ dle ustanovení § 142 OSŘ a dle ustanovení § 146 OSŘ (v případě zastavení části řízení). Nejednotná soudní judikatura nedává jednoznačnou odpověď, jak má vypadat rozhodnutí, které o náhradě nákladů rozhodne podle obou těchto ustanovení zvláště v případech, kdy dle jednoho z těchto ustanovení přináleží náhrada jednomu z účastníků a dle druhého druhému. Odlišení režimu tohoto rozhodování nereflektuje ani předpis určující způsob výpočtu odměny za zastupování účastníka pro účely rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení, tj. paušální vyhláška, resp. konkrétně její velmi nešťastně formulovaný § 16. De lege ferenda je tak, dle mého názoru, nutné buď zákonem stanovit způsob rozlišení režimu rozhodování dle shora zmíněných ustanovení OSŘ, příp. zvážit, zda by nebylo vhodné zastavení řízení pro zaplacení pohledávky po podání žaloby považovat za úspěch ve věci dle § 142. Domnívám se však, že i toto by musel zákon výslovně stanovit, neb současná litera zákona vyvození podobného závěru, dle mého názoru, nepřipouští. Jak ze shora uvedeného vyplývá, nejen v této souvislosti je rovněž nutné korigovat ustanovení § 16 paušální vyhlášky. Nástin možného řešení byl již naznačen v textu práce. De lege ferenda bych doporučovala upravit § 16 paušální vyhlášky tak, že pro určení sazeb odměn „je rozhodný stav v době zahájení řízení“, přip. a možná lépe tak, že pro určení sazeb odměn „je rozhodná 85 nejvyšší částka, o níž se vedlo řízení“. Tato druhá formulace se mi jeví praktičtější, zvláště pak s ohledem na možné dispozice s řízením. Reflektuje totiž jak možnost zpětvzetí žaloby, tak i její rozšíření. Problémem rovněž velmi závažným, v souvislosti se zastavením části řízení, je rovněž nemožnost odvolání proti rozsudkům ve věcech tzv. bagatelních. Nákladové výroky totiž z této zákonem dané nemožnosti podání odvolání nejsou vyňaty, což může vést k závažným dopadům, o nichž jsem se detailně zmiňovala v textu práce. Jelikož se mi vynětí možnosti podání opravného prostředku obecně jeví jako nespravedlivé, de lege ferenda by tak, dle mého názoru, mělo být ustanovení § 202 odst. 2 OSŘ zrušeno úplně, příp. pokud zákonodárce trvá na vynětí bagatelních sporů ze zásady dvojinstačnosti řízení, formulováno tak, že „odvolání není přípustné v případech, kdy řízení bylo zahájeno pro částku nepřevyšující 2.000,- Kč a současně bylo rozhodnuto o plnění, jež nepřevyšuje částku 2.000,- Kč“, příp. lépe tak, že „odvolání není přípustné, pokud bylo rozhodnuto o plnění, jež nepřevyšuje částku 2.000,- Kč, přičemž toto ustanovení (tedy tento odstavec) se nevztahuje na odvolání pouze do výroku o nákladech řízení“. Dalším problematickým momentem právní úpravy nákladů řízení shledávám vztah předpisů o určování odměn, resp. vztah advokátního tarifu a paušální vyhlášky. Přijetí paušální vyhlášky bylo motivováno mnoha šlechetnými cíly, nicméně současně nedošlo k adekvátním změnám advokátního tarifu, pročež dochází k výrazným odchylkám náhrady nákladů přiznané soudem a skutečné platby nákladů advokátu dle advokátního tarifu. Tato právní úprava je laikům velmi těžko srozumitelná. Obávám se, že namísto zpřehlednění problematiky, jež měla spočívat v snadnější předvídatelnosti celkové výše nákladů spojených s daným řízením, došlo spíše k vzniku mnoha sporných momentů této úpravy. Tyto jsou podrobně rozepsány v textu práce. Tato relativně nová úprava určování náhrady soudem vede např. k situacím, kdy úspěšnému účastníku řízení nemusí být zdaleka přiznána náhrada nákladů, které bude muset svému advokátu zaplatit dle advokátního tarifu, a to v případech 86 složitých, resp. v případech, kdy počet úkonů právní služby bude přesahovat šest úkonů (těm totiž cca odpovídá paušálně stanovená sazba odměny dle paušální vyhlášky). Jedním z mnoha cílů paušální vyhlášky bylo též „ulehčení“ soudům při výpočtu odměny tím, že nebudou muset zkoumat počet úkonů právní služby a tedy i účelnost jejich provedení. Ani tento cíl však nemůže být naplněn, když počet úkonů právní služby nadále hraje roli při přiznání tzv. režijního paušálu. Ostatně hotové výdaje a náhrada promeškaného času se i nadále řídí advokátním tarifem, tudíž soudy jsou nuceni pracovat ne s jedním, ale s oběma předpisy tj. s paušální vyhláškou i advokátním tarifem. I v tomto případě by tak de lege ferenda bylo vhodné „doladit“ obě vyhlášky, zejména sjednotit možnost zvyšování a snižování odměny, zvážit stanovení sazeb za některá konkrétní řízení a jejich sjednocení dle obou vyhlášek, přesunout režim účtování náhrady za promeškaný čas, DPH a režijního paušálu pod vyhlášku paušální, tak aby soud nemusel pracovat s oběma předpisy. Zůstaneme-li u této koncepce, tj. odměna náležející advokátu bude stanovena dle jiného předpisu než přísudek stanovený jako náhrada nákladů řízení soudem, pak nezbývá než apelovat na soudy, aby více užívali možnosti přiznání náhrady dle advokátního tarifu ve všech případech, kde se tato odměna a přísudek dostanou do nepoměru. Sporným a kritizovaným problémem souvisejícím s náklady soudního řízení je též zajištění bezplatné právní služby Českou advokátní komorou, tedy samosprávnou procesní organizací. Domnívám se, že úkolem ochrany, resp. solidarity společnosti s jedinci sociálně slabšími, by měl být pověřen stát, resp. on jediný je tím, kdo by měl takovou službu zajišťovat. Dle mého názoru tak jednoznačně vyplývá nutnost řešit tuto neutěšenou situaci tak, že zajištění práva na právní pomoc bude úkolem pouze státu, kdy nevylučuji využití a spolupráci s Českou advokátní komorou ovšem ze strany státu za úplatu. Osobně jako určitý problém vidím i četnost užití relativně vágních formulací zákonného textu s náklady řízení souvisejícího. Pojmy, resp. formulace jako „odůvodňují-li to poměry účastníka“, „nejde-li o svévolné uplatňování práva“, „potřebné náklady“, „účelné uplatňování práva“, „nezavdal 87 svým chováním příčinu k podání návrhu“, „okolnosti případu“, „důvody hodné zvláštního zřetele“ apod. umožňují na jednu stranu širokou míru uvážení a přizpůsobení jejich výkladu konkrétní situaci, na druhou stranu je takovéto uvážení poměrně složitě přezkoumatelné a dopředu těžko odhadnutelné. Soudy by měly o to více dbát řádného odůvodnění svých závěrů, zachování kontinuity rozhodování, resp. zachování jednotnosti soudní judikatury a její předvídatelnosti. Jako další významný nedostatek právní úpravy nákladů řízení vidím též v tom, že v podstatě chybí ustanovení o náhradě nákladů řízení vzniklých pochybením orgánu veřejné moci. Příklad v práci uvedený, kde byla nesprávně vyznačena doložka právní moci, což vedlo k nařízení exekuce (a vzniku nákladů exekuce), jež byla následně zrušena, je přesně situací, kdy by takováto právní úprava měla své místo. Nejefektivnějším by, dle mého názoru, bylo de lege ferenda řešit situaci úpravou OSŘ v rámci ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení, a to takovou, jež by soudu umožnila rozhodnout tak, že náklady vzniklé zaviněním ze strany soudu, bude účastníkům hradit stát, přičemž k této povinnosti by se stát dal zavázat přímo výrokem o náhradě nákladů řízení v dané věci. Pochybení soudu by tak bylo vyřešeno ihned a nikoliv až složitou cestou náhrady škody dle zákona ZoOŠ. Jak jsem na mnoha místech své práce uvedla, právo na přístup k soudu, právo na právní pomoc a v neposlední řadě též právo rovnosti účastníků řízení velmi úzce souvisí s problémem nákladů řízení. Zákonodárci proto musí velmi citlivě vážit úpravu této problematiky tak, aby shora uvedená práva, jež jsou obecně považována za základní lidská práva, nebyla ve svém důsledku omezena. Dosažení, resp. dovolání se spravedlnosti, by nemělo být determinováno náklady, jež v souvislosti s uplatněním práv u soudu vzniknou. Ani soudní moc však nelze hradit zcela ze státní pokladny a je nutné, aby se účastníci řízení alespoň do určité míry na nákladech řízení podíleli. Nezbytné však rovněž je, aby právní úprava týkající se rozhodování o náhradě takových nákladů 88 respektovala zásady spravedlnosti, byla formulována jednoznačně, a aby soudní rozhodnutí z ní vycházely a byly předvídatelné. Mnohé formulace zákonného textu, jak již bylo uvedeno, umožňují poměrně rozsáhlý prostor pro uvážení soudu. Tento fakt já osobně vnímám spíše jako nevýhodu, na druhou stranu musím uznat, že umožňuje pružnější aplikaci úpravy na situace, jež v životě nastanou, ale v zákonném textu je lze ztěží předvídat. Na mnohých místech jsem zdůraznila, že zvláště při rozhodování o náhradě nákladů řízení je tak nutné, aby soudy svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily. Nutno ovšem dodat, že je třeba apelovat nejen na soudce, ale též na představitele ostatních právnických profesí. S právní úpravou nákladů řízení velmi úzce souvisí například zásada hospodárnosti řízení. Cílem, jak účastníků řízení tak i soudu, by mělo být mimo jiné též naplnění této zásady. Ve své zatím krátké praxi jsem se nejednou setkala s případy, kdy žalobce uplatnil svůj nárok z titulu dlužného nájemného za stejné prostory ze stejného titulu za období tří po sobě jdoucích měsíců hned třemi samostatnými žalobami podanými téhož dne. Náklady právního zastoupení tak byly vyčísleny zhruba v trojnásobné výši, než kdyby dlužné nájemné bylo žalováno jedinou žalobou. Také žalování velmi nízkých dlužných částek v řádech desítek korun není ničím neobvyklým, přitom náklady řízení z dlužné částky např. 10,- Kč nebudou nižší než cca 6.000,- Kč. Takovémuto počínání sice nebrání žádné explicitní ustanovení zákona, ale rozhodně se, dle mého názoru, příčí obecně platné zásadě zákazu šikanózního výkonu práva či dobrým mravům. Určitá kulturnost soudního řízení je tak mimo jiné dána též respektováním těchto pravidel ze strany právních zástupců účastníků. Odpovědnost za řízení je však vždy v konečném důsledku na soudci, který by měl podobné excesy právních zástupců svým rozhodnutím napravit, např. spojit věc ke společnému řízení apod. Věřím, že hlubší zkoumání problematiky nákladů řízení bylo pro mou koncipientskou praxi přínosným. Právní úprava náhrady nákladů řízení a úprava účtování úkonů právní služby je pro většinu advokátů „denním chlebem“. Dovést spor ku zdárnému konci by pro každého advokáta mělo znamenat též 89 dospět k spravedlivému rozhodnutí o nákladech řízení. Ujasněním si pravidel rozhodování o nákladech řízení mě vedlo i k zamyšlení nad souvislostmi spojenými se změnami předmětu řízení, dopady těchto změn na možnosti podání opravných prostředků apod. Vzhledem k neustálené a nejednotné soudní judikatuře, jež dává prostor pro polemiku a diskusi, tak doufám, že některé své argumentace, jež jsem v této práci naznačila, jednou budu moci užít při pomoci svým budoucím klientům při snaze o dosažení spravedlivých rozhodnutí. 90
Abstract v angličtině:
RESUMÉ The subject matter of this thesis are costs which arise in the course of civil proceedings in general and, in particular, concrete costs arising on the part of specific participants in the course of the proceedings. In addition, the aim of the thesis is to focus on the issues bringing difficulties in practice, identify controversial cost allocation criteria and generally draw attention to the problems in decision-making processes concerning costs of civil proceedings and, predominantly, the reimbursement of such costs. The initial part of this thesis provides an overview and description of various types of civil proceedings costs. Following is a chapter on differences between requirements for payment of the costs and reimbursement of the respective costs. The main chapter of this thesis, then, deals with the reimbursement of costs, decision-making process in adjudicating the reimbursement of costs, the nature of such decision-making process and availability of procedural defences in this regard. The following chapter disserts on exemptions from court fees and the availability of legal assistance in the proceedings. The thesis also addresses certain delicate aspects of civil proceedings costs in the context of availability of judicial protection and principles and purposes of civil procedures. The next part of the thesis is devoted to legal assistance and its availability to those who can not afford to pay legal counsel and, specifically, its intention is to draw attention to the disharmonious situation in the Czech Republic, where legal assistance is, in part, provided by a professional self-governing body, the Czech Bar Association (“Česká advokátní komora”), despite that legal assistance to those who can not afford paid legal counsel is, in fact, the role of the state. At the conclusion of this thesis, I submit my view on the ambiguity and intricacy of pertinent legal regulations, primarily from the perspective of view of a layman, i.e. an ordinary person facing such complex issues. I also address, as a serious problem, the unsettled judicature (i.e. varying judicial decisions concerning the issues of costs) and overall depreciation of the matter. Above all, I emphasize the deficiencies of legal regulations and availability of proposed solutions, e.g. in cases of costs incurred in the proceedings as a result of an error on the part of the court, or 97 availability of remedies in case of legal disputes of marginal value. I further stress the importance of compliance with the principles of economy of proceedings, primarily on the part of professionals, attorneys at law. Accordingly, I also alert the reader to conduct, which appears to be in conflict with the rules of ethics and proper morality. 98
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Monika Císařová 666 kB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Monika Císařová 117 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Monika Císařová 78 kB
Stáhnout Posudek vedoucího JUDr. Dita Frintová, Ph.D. 102 kB
Stáhnout Posudek oponenta JUDr. Tomáš Pohl 24 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 15 kB