velikost textu

Role správních soudů při sjednocování výkladu norem veřejného práva

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Role správních soudů při sjednocování výkladu norem veřejného práva
Název v angličtině:
The Role of the Courts of Administrative Justice at the Process of the Unification of the Legal Norm Interpretation of Public Law
Typ:
Disertační práce
Autor:
JUDr. Petra Venclová, Ph.D.
Školitel:
doc. JUDr. Vladimír Mikule
Oponenti:
prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc.
Doc.JUDr. Soňa Skulová, Ph.D.
Id práce:
56677
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra správního práva a správní vědy (22-KSP)
Program studia:
Teoretické právní vědy (P6801)
Obor studia:
Veřejné právo II - Ústavní právo, správní právo, finanční právo, právo životního prostředí, právo sociálního zabezpečení (VII)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
15. 10. 2012
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
dualismus práva, veřejné právo, správní právo, subjektivní veřejné právo, správní soudnictví, správní orgán, správní rozhodnutí, soudní ochrana, všeobecný dozor prokuratury, Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod
Klíčová slova v angličtině:
dualism of law, public law, administrative law, individual public-law right, administrative justice, administrative authority, administrative decision, judicial protection, general supervision of public prosecution, the European Convention on human Rights
Abstrakt:
Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Abstrakt disertační práce Téma disertační práce: Role správních soudů při sjednocování výkladu norem veřejného práva Školitel: Doc. JUDr. Vladimír Mikule Zpracovatelka: JUDr. Petra Venclová Březen 2012 Ústředním tématem této disertační práce je role správních soudů při sjednocování výkladu norem veřejného práva. Ambice této práce spočívá jednak ve vystihnutí funkce a významu správního soudnictví ve vztahu k výkladu právní normy na úrovni interpretační praxe správních orgánů, jednak ve vystihnutí procesu sjednocování judiciální činnosti správních soudů, a to v poloze formální jako instrumentálního předpokladu pro plné rozvinutí materiálního (hodnotového) pojetí, jenž disponuje axiologickou náplní a jehož studium nabízí odpověď na otázku právněfilosofického směrování správního soudnictví. Práce je na základní úrovni rozčleněna do tří kapitol. První kapitola je věnována dualismu práva ve smyslu dichotomie veřejného a soukromého práva. Správní právo se jako součást veřejného práva vymezuje ve vztahu k právu soukromému, když jsou zdůrazňovány odlišné metody a cíle právní regulace vyvěrající z kontrapozice tzv. „vertikálního vztahu,” v němž je uplatňováno svrchované postavení veřejné správy a tzv. „horizontálního vztahu,” v němž se na základě rovnosti subjektů a zásady smluvní autonomie odehrávají právní vztahy soukromého práva. Správní orgány tak rozhodují jak o právech a povinnostech veřejnoprávního charakteru, tak o právech a povinnostech majících svůj původ v oblasti práva soukromého. Ačkoliv hranice mezi právními oblastmi veřejného a soukromého práva není ostrá, dochází k jejímu prostupování a vzájemnému prolínání právních institutů, tradiční právní dualismus je již překonán, distinkce veřejného a soukromého práva je významná z pohledu koncepce správního soudnictví. Druhá kapitola podává přehled vývoje správního soudnictví České republiky právě se zaměřením na koncepční pojetí v jeho jednotlivých historických etapách. Je zdůrazněno rozštěpení soudní právní ochrany subjektivním právům, v nichž bylo ingerováno veřejnou mocí, mezi správní soudnictví a obecné soudy rozhodující ve věcech civilních, jako výraz reflexe rozhraničení veřejného a soukromého práva. Původ tohoto rozštěpení leží ve starorakouské úpravě správního soudnictví. Ke konstituování Nejvyššího správního soudu v samostatném Československu byly položeny základy v čl. 105 Ústavní listiny z r. 1920, která aprobovala pojetí správního soudnictví v jeho ryzí podobě, tj. jako soudní ochranu veřejných subjektivních práv. Kontinuita vývoje správního soudnictví v geografickém prostoru České republiky byla hrubě přetržena zavedením všeobecného dozoru prokuratury a zrušením správního soudu s účinností k 1. 1. 1953. Ústava ČR z r. 1993 presumovala existenci správního soudnictví a konstituovala Nejvyšší správní soud jako vrcholnou soudní instanci. K plné renesanci správního soudnictví nedošlo ani zák. č. 115/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, jímž byla do zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu vložena pátá část „Správní soudnictví.“ Deficity této právní úpravy, která nerozlišovala mezi ochranou veřejného subjektivního práva a práva soukromoprávní povahy a zejména neposkytovala ochranu v tzv. „plné jurisdikci“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byly plně odkryty v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. 6. 2001, jímž byla dnem 31. 12. 2002 pátá část „Správní soudnictví“ zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu kompletně derogována. Právní úprava správního soudnictví zakotvená v zák. č. 150/2002 Sb., soudním řádu správním vzkřísila pojetí správního soudnictví jako soudnictví založeného primárně na poskytování ochrany veřejným subjektivním právům. Soustava soudů vykonávajících správní soudnictví představuje hybridní, kompromisní model z uvažovaných variant, když je soudní moc vykonávána specializovanými senáty a specializovanými samosoudci krajských soudů a Nejvyšším správním soudem. V souvislosti s uplatněním principu rozštěpení soudní ochrany byl zák. č. 131/2002 Sb., o řešení některých kompetenčních sporů zřízen zvláštní senát s pravomocí řešit kompetenční spory vznikající mezi soudy správního soudnictví a obecnými soudy rozhodujícími podle páté části zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Roli správních soudů obecně a Nejvyššího správního soudu zvláště při sjednocování výkladu normy veřejného práva se dostává pozornosti v třetí kapitole práce, a to, jak již bylo předesláno, ve dvou polohách. Předně je věnována pozornost mechanismu sjednocování výkladu normy veřejného práva, kterým je správní soudnictví vybaveno („formální pojetí sjednocování“). Mechanismus sjednocování výkladu normy veřejného práva disponuje jednak nástroji nadanými účinky působit vně směrem k výkonu veřejné správy, jednak nástroji určenými k prevenci před rozpolceností judikatury uvnitř soudní moci. Nejvyšší správní soud projevil výraznou zdrženlivost ve vztahu k možnosti využití institutu zásadního usnesení jako mimoprocesního prostředku sjednocování výkladu právní normy, což hodnotím jako projev respektu dělby moci. Dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu k odlišnému právnímu názoru o téže právní otázce ve vztahu k dosavadní rozhodovací praxi soudu, postoupí právní otázku k řešení rozšířenému senátu. Nastolena je tak problematika posouzení zachování totožnosti právní otázky a kvalifikace relevantních právních názorů ve smyslu jejich konkurence. Mezi právní otázky aktuálně postoupené k řešení rozšířenému senátu patří širokou právní veřejností diskutovaná nestrannost správního orgánu územně samosprávného celku, je-li úředníkem tohoto orgánu rozhodováno ve věci dotýkající se veřejného subjektivního práva téhož územně samosprávného celku. Ve vztahu ke krajským soudům vykonávajícím správní soudnictví realizuje Nejvyšší správní soud svoji funkci sjednocovatele judikatury prostřednictvím procesního institutu kasační stížnosti a mimoprocesním vydáváním stanovisek k rozhodovací činnosti soudů kolegiem nebo plénem Nejvyššího správního soudu. Zveřejňování stěžejních judiciálních rozhodnutí správních soudů je zákonem přiřčeno Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když jí nelze upřít úlohu filtru kauz napadajících ve správním soudnictví. Role správních soudů při sjednocování výkladu normy veřejného práva je podrobena rovněž analýze z pohledu uchopení výkladu normy veřejného práva („materiální, hodnotové pojetí sjednocování“). Výklad práva v rukou správních soudů je nástrojem axiologického směrování rozhodovací praxe správních orgánů. Touto optikou lze nahlížet na každé rozhodnutí správního soudu jako na rozhodnutí způsobilé významně zasáhnout do procesu sjednocování výkladu normy veřejného práva, ať již posílením sjednocující tendence, či naopak jejím zbrzděním. V judikatuře správního soudnictví lze vysledovat stěžejní problémová ohniska interpretační praxe veřejné správy. Jedná se předně o problematiku jazykové metody výkladu právní normy. Předmětná podkapitola zahrnuje metodologii výkladu právní normy. Dále se zabývá limity vypovídací hodnoty jazykového výkladu s ilustrací konkrétních rozhodnutí správních soudů. Mezi právní názory, jimž se zde dostalo pozornosti, patří rozpačitá aprobace materiálního pojetí institutu opatření obecné povahy Nejvyšším správním soudem. Jako další problémový okruh výkladu normy veřejného práva byla zvolena přípustnost analogie („analogie legis, analogie uiris“) ve správním právu. Judiciální činnost správního soudnictví zaujímá v této problematice nezastupitelnou roli ukazatele směru pro aplikační praxi veřejné správy. Předmětná materie je pojmově spjata s koncepcí bezmezerovitosti a bezrozpornosti práva a mezerovitosti zákona a s postulátem zákazu „denegatio iustitiae,“(„odepření spravedlnosti“), když mezery v zákoně jsou „conditio sine qua non“ („podmínka, bez níž ne“) aplikace analogie. Tato podkapitola vedle poznatků právní nauky sleduje vývoj právního názoru Nejvyššího správního soudu na přípustnost analogie, který od převážně odmítavého postoje její přípustnosti ve správním právu vykrystalizoval v precizní stanovení podmínek její přijatelnosti. Třetím ohniskem rozbíhavosti a zřejmé nezákonnosti interpretační praxe veřejného práva je absence uplatňování principu legitimního očekávání. Princip legitimního očekávání nachází svoji podobu jak v rovině hmotného práva v poloze právní jistoty, tak v rovině procesního práva jako součást práva na spravedlivý proces (ve smyslu řádnosti procesu a s vědomím nenalezení uspokojivé definice spravedlnosti - výstižněji „fair proces“) ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Legitimní očekávání je výrazně podpořeno vzájemně si neodporující interpretační praxí, která se může stát jeho zdrojem. V této souvislosti nelze nezmínit přinejmenším diskutabilní právní názor Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/06 ze dne 23. 1. 2008 (N 18/48 SbNU 195) o vytvoření legitimního očekávání na základě dlouhodobé nezákonné jednotné interpretační a aplikační praxe správního orgánu. Závěr disertační práce shrnuje rozebíranou problematiku, přičemž vyzdvihuje axiologickou náplň, jejíž přítomnost je seznatelná z konkrétních soudních rozhodnutí prezentovaných v této práci. Lze tak konstatovat vědomou prevalenci nepozitivistického ladění rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, jenž jako interpretační vodítko správního práva udává směr výkonu soudní moci ve věcech správního práva jako součásti práva veřejného a rovněž v tomto duchu cíleně ovlivňuje interpretační a aplikační praxi veřejné správy pojímané jako službu veřejnosti, majíce na zřeteli principy dobré správy. Klíčová slova dualismus práva, veřejné právo, správní právo, subjektivní veřejné právo, správní soudnictví, správní orgán, správní rozhodnutí, soudní ochrana, všeobecný dozor prokuratury, Evropská úmluva o ochraně základních práv a svobod, plná jurisdikce, moderace, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud, specializovaný senát, specializovaný samosoudce, osoba zúčastněná na řízení, nicotnost, nečinnost, nezákonný zásah, zvláštní senát, vyvlastnění, kasační stížnost, rozšířený senát, stanoviska, zásadní usnesení, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, mechanismus sjednocování, rozpolcenost, interpretace, právní norma, judikatura, jazykový výklad, materiální pojetí, formální pojetí, princip, legitimní očekávání, právní jistota, spravedlivý proces, dobrá správa, veřejná správa
Abstract v angličtině:
Charles University in Prague Faculty of law Abstract of the dissertation The title of the dissertation: The Role of the Courts of Administrative Justice at the Process of the Unification of the Legal Norm Interpretation of Public Law Supervisor: Doc. JUDr. Vladimír Mikule Author: JUDr. Petra Venclová Prague, March 2012 This dissertation deals with the role of the courts of administrative justice at the process of the unification of the legal norm interpretation in the field of public law. Ambition of this dissertation first lies in the function and meaning of administrative justice in relation of the legal norm interpretation on the level of interpretation practice of administrative body, second in capturing the process of unification of judicial activities of administrative courts in formal position as instrumental presumption for full development of material conception which has axiological content and might offer the answer to the question of legal- philosophical direction of administrative judiciary. This work is divided into three chapters on the basic level. The first chapter explains dualism in law within the meaning of dichotomy between private and public law. The administrative law as a part of public law is defined in the relationship to the private law through the different methods and aims of law regulation. This phenomenon has its origin in the contraposition of so called “vertical relationship” within the sovereign position of the public administration is applied and so called “horizontal relationship” within the relationship of private law are played on the basis of equality of subjects and the rule of autonomous will. Although the border between the public sphere and the private sphere is not sharp, it is pervaded and legal institutes are mingled each other. The administrative bodies make decisions about the rights and duties from both of these spheres of law. Traditional law dualism has long been surpassed but the distinction of public as well as private law is significant in terms of administrative judiciary conception. The second chapter gives an overview of the development of administrative justice in the Czech Republic with the focus on conception in its particular historical phases. Splitting of judicial and legal protection to subject rights, in which it was intervened by the public power, is emphasized, between administrative justice and general courts which make decisions in the civil agenda as a reflection of splitting of public and private law. The origin of this splitting laid in the old Austrian legislation of administrative justice. The foundations of the Supreme administrative court in the independent Czechoslovakia were laid in the article 105 of the Constitution from the year 1920, which approved the thesis of the administrative justice in its pure form, as it is a judicial protection of individual public-law rights. The continuity of development of the administrative justice was roughly broken off through the implementation of the general supervision of public prosecution and the cancellation of the administrative court at the geographic place of the Czech Republic, which became effective on 1.1.1953. The constitution of the Czech Republic from the year 1993 presumed existence of the administrative justice and established the Supreme Administrative Court as the highest judicial authority. The full renaissance was not achieved even through the Act No.115/1991 Coll., which is an amendment of the Act No. 99/1963 Coll., civil judicial trial in its fifth part “Administrative justice.” Deficiency in this legal regulation, which did not make a difference between the protection of the individual public-law rights and rights of the private nature and especially did not provide the protection in the so called “full jurisdiction” in the meaning of the Article 6 (1) of the European Convention on Human Rights, were fully revealed in the judgment of the Constitutional Court Pl.ÚS 16/99 from the 27.6.2001, which took effect on 31.12.2002 and which completely derogated the fifth part of the Act No. 99/1963 Coll., civil judicial trial. The new regulation of administrative justice contained in The Code of Administrative Justice No. 150/2002 Coll. resurrected the conception of administrative justice as a justice primarily based on providing widely contained protection to the individual public-law rights. The organisation of the courts of administrative justice, when the jurisdiction is implemented partly by specialised benches and specialised judges sitting alone in regional courts and partly by the Supreme Administrative Court, presents the hybrid compromising model of considered options. In the connection of the application of principle of dividing of judicial protection there was established a specialised bench with the jurisdiction to make decision in the area of competence contest arising between the courts of administrative justice and the general courts making decisions according to the fifth part of the Act No. 99/1963 Coll., civil judicial trial. The third part is focused on the role of the courts of administrative law and especially of the Supreme Administrative Court by the process of unification of the legal norm interpretation in the field of public law, and it is presented in two levels. Firstly, the attention is devoted to the mechanism of the unification of the legal norm interpretation, which is in the power of administrative justice (”formal approach to the unification”). This mechanism disposes of two kinds of instruments. Partly, some of them are able to have an effect on the performance of the public administration; partly some of them are defined as a prevention to avoid the disunity inside of the judicial power. The Supreme Administrative Court has presented substantial self-restrain in the relationship to the possibility to adopt the institute of a principal resolution as an extra procedural means of the unification of the legal norm interpretation, which I consider as a manifestation of a respect to the principle of the separation of power. If a bench of the Supreme Administrative court makes its decision at a proposition of law which differs from the proposition of law already expressed in a previous decision made by the Supreme Administrative Court, the bench shall refer the matter to an extended bench for its decision. The problem of consideration to maintain the identity of the legal issue and the qualification of relevant propositions of law in the meaning of their competition are raised. The impartiality of the administrative authority of a territorial self-governing unit, if a decision is made by the officer of this body in the matter to touch the individual public-law rights of territorial self-governing unit, which is widely discussed, belongs to the current issues placed in front of the extended bench for its decision. The Supreme Administrative Court realizes its function as a guarantor of the unification of decision-making by ruling of cassation complaint, an extra-procedural adoption of a position and by the publishing of the Collection of Decision of the Supreme Administrative Court, which contained selected decisions. Publishing of main judicial decisions made by judicial courts is determined by the law to the Collection of decisions of the Supreme Administrative Court, only if it is not possible to play the role of a case filter in administrative judiciary. The role of administrative courts in the interpretation of unifying norms of public law is also subjected to analysis in terms of grasping the interpretation of norms of public law (the “material, value concept unification”). Interpretation of the law in the hands of administrative courts is a tool for axiological direction decision making practice of administrative bodies. In this way we can look at each decision of the Administrative court as at the decision to significantly intervene in the process of unifying the interpretation norms of public law either by reinforcing unifying tendencies or by its slowdown. Some core problems of interpretive practices of public administration can be traced in the case law of administrative justice. Firstly it is issue of language methods of interpretation of legal norms. This subchapter includes the methodology of interpretation of legal norm. It also deals with the limits levels of language interpretation with illustrations of particular decisions of administrative courts. Among the legal opinions, which are here given attention, belongs an embarrassing material concept approbation of general character from the Supreme Administrative Court. As another additional problem area of public law standards of interpretation was chosen the admissibility of analogy (“analogy legis, analogy uiris”) in administrative law. Judicial activity of administrative justice in this matter occupies a vital role in the direction for application practice of public administration. The matter is conceptually linked with the no-loopholes and no- conflict concept of rights and of loopholes law and to the postulate ban “denegation iustitiae” (“denial of justice”), when the loopholes in the law “condition sine qua non” (“condition, without which no”) are application analogy. This subchapter, in addition to the knowledge of legal doctrine, follows the development of legal opinion of the Supreme Administrative Court on the admissibility of analogy, which crystallized from largely rejecting attitude of its admissibility in administrative law to a precise determination of its acceptability. The third point of divergence and obvious illegality of performance practice of public law is the absence of application of the principle of legitimate expectations. The principle of legitimate expectation found its form both in terms of substantive law in the position of legal certainty and in terms of procedural law as a part of the right to a due process (in terms of a regular process and aware of not finding a satisfactory definition of justice – “fair process”) within the meaning of Art. 36 par. 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. Legitimate expectation is strongly supported by the interpretation practice which does not contradict each other and which can become the source. In this content I can not forget to mention at least the arguable legal opinion of the Constitutional Court judgment (520/06 of 23.1.2008 – N 18/48 SbNU 195) to create a legitimate expectation on the basis of long-term illegal uniform interpretation and application practice of administrative authority. The thesis conclusion summarizes the discussed problems and highlights the axiological charge whose presence is perceptible from specific judgment presented in this thesis. It can observe the conscious no-positive direction of decision making of the Supreme Administrative Court, which gives the direction of exercise of jurisdiction in matters of administrative law as a part of public law. It also affects the interpretation and application practise of public administration seen as a public service, having in mind the principles of a good administration. Key Words dualism of law, public law, administrative law, individual public-law right, administrative justice, administrative authority, administrative decision, judicial protection, general supervision of public prosecution, the European Convention on human Rights, full jurisdiction, moderation, the Supreme Administrative court, the Constitutional Court, specialised bench, specialised judge sitting alone, person participating in the proceeding, nullity, inaction, unlawful interference, extraordinary bench, expropriation, complaint, extended bench, position, ruling of an exemplary nature, the Collection of Decision of the Supreme Administrative Court, mechanism of unification, disunity, interpretation, legal norm, judicature, language interpretation, material conception, formal conception, principle, legitimate expectation, legal certainty, fair trial, good administration, public administration
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Petra Venclová, Ph.D. 1.44 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Petra Venclová, Ph.D. 56 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Petra Venclová, Ph.D. 37 kB
Stáhnout Posudek vedoucího doc. JUDr. Vladimír Mikule 824 kB
Stáhnout Posudek oponenta prof. JUDr. Vladimír Sládeček, DrSc. 796 kB
Stáhnout Posudek oponenta Doc.JUDr. Soňa Skulová, Ph.D. 1.67 MB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 373 kB