velikost textu

Princip přednosti evropského práva v teorii a praxi soudů členských států Evropské unie

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Princip přednosti evropského práva v teorii a praxi soudů členských států Evropské unie
Název v angličtině:
The principle of primacy of EU law in the theory and practice of the courts of the European Union Member States
Typ:
Disertační práce
Autor:
JUDr. Jana Ondřejková, Ph.D.
Školitel:
prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc.
Oponenti:
doc. JUDr. Zdeněk Kühn, LL.M., Ph.D.
JUDr. PhDr. Zdeněk Masopust, DrSc.
Id práce:
56667
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra teorie práva a právních učení (22-KTPPU)
Program studia:
Teoretické právní vědy (P6801)
Obor studia:
Právní dějiny, teorie práva, filozofie a sociologie práva (PDTP)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
21. 10. 2011
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
přednost evropského práva, právní princip, právní pluralismus
Klíčová slova v angličtině:
primacy of EU law, legal principle, legal pluralism
Abstrakt:
ABSTRAKT Předložená disertační práce zkoumá princip přednosti evropského práva primárně z právně-teoretického hlediska. Poukazuje na různé přístupy k principu přednosti a analyzuje argumenty, o které se tyto přístupy opírají. První části práce je věnována zkoumání principu přednosti z hlediska jeho právního základu. V literatuře jsou nejčastěji uváděny zakládající smlouvy, rozhodnutí Soudního dvora, právní doktrína (Kelsenova základní norma, Hartovo pravidlo uznání či právně-sociologické přístupy), jakož i právo mezinárodní a vnitrostátní. Pozornost byla věnována jak historickým dokumentům (Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli, Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství), tak na nich založeným koncepcím (doktrína svěřených pravomocí a zásada subsidiarity), jakož i neratifikované Smlouvě o Ústavě pro Evropu a právně nezávaznému Prohlášení č. 17 připojenému k Lisabonské smlouvě. Kritickému zkoumání byla podrobena argumentace Soudního dvora v rozhodnutích, kterými vyvodil princip přednosti: Van Gend en Loos, Costa, Internationale Handelsgesellschaft, Simmenthal. Vzhledem k existujícím výhradám vůči použitým argumentům jsem se zaměřila na existující teoretické koncepce, které by uvedené nedostatky dokázaly překonat (zmíněné teorie H. Kelsena, H. L. A. Harta a dalších), jakož i na tvrzení opřená o obecné mezinárodní právo nebo naopak právo vnitrostátní. Dospěla jsem k závěru, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí Soudního dvora (pomineme- li jeho možnost vystupovat jako negativní evropský zákonodárce) nejsou prameny práva ve formálním smyslu, při absenci společného pojetí členských států a Soudního dvora nelze jednoznačně určit zdroj principu přednosti na základě některé z převažujících koncepcí. Všeobecně akceptovanou odpověď zatím nedává ani právní doktrína. Rovněž je nadále nezbytné při zkoumání principu přednosti zohledňovat i širší politicko-právní vývoj evropské integrace a jeho možné projevy v judikatuře Soudního dvora. Ve druhé části disertační práce jsem se zaměřila na projevy principu přednosti, jak je judikoval Soudní dvůr a v převážné míře akceptovaly i členské státy, zejména národní soudy. Nejednotnost autorů píšících o principu přednosti, na kterou jsem poukázala v úvodu této části, lze vysvětlit mimo jiné malým počtem rozhodnutí obsahujících věcnou argumentaci k principu přednosti. Vlastní zkoumání působnosti principu přednosti (věcné, prostorové, osobní a časové) dle mého názoru potvrdilo tvrzení, že se princip přednosti týká vztahu právních řádů jako takových, nikoli konkrétně identifikovatelných norem těchto právních řádů. Důležité bylo i zjištění, že působnost principu přednosti je podle rozhodnutí Soudního dvora v některých případech užší než působnost evropského práva, tj. že z něj existují určité výjimky. Přes označení „princip“ se s principem přednosti totiž v literatuře zachází různě. Bylo proto nutné zkoumat vlastní povahu principu přednosti: zda se jedná o 1.) interpretační pravidlo, 2.) kolizní normu, 3.) derogační normu, 4.) právní princip (v pojetí R. Alexyho), 5.) esenciální vlastnost evropského práva představující obecné vyjádření vztahu evropského a národního práva, které přesahuje pojem právního principu. Domnívám se, že i když odhlédneme od výhod a nevýhod jednotlivých koncepcí, judikatuře Soudního dvora nejvíce odpovídá pojetí právního principu, který může být poměřován jinými kolidujícími principy. Na tento závěr navázala třetí část věnovaná judikatuře ústavních soudů členských států. V ní totiž po několik desetiletí vykrystalizovaly společné výtky ústavních soudů proti absolutně chápanému principu přednosti (tzn., že by evropské právo mělo přednost před jakýmkoliv národním právem, včetně ústavního). V těchto výtkách je dle mého názoru možné spatřovat některé kolidující principy, proti nimž může být princip přednosti evropského práva poměřován. Východiskem je spor o 1.) právní základ principu přednosti, který, jak jsem naznačila v první části, nemá jednoznačné řešení. Dále jde konkrétně o: 2.) výhrady ochrany základních práv a jiných hodnot zakotvených v národních ústavách, 3.) vnitrostátní meze možného přenosu pravomocí, 4.) princip svěřených pravomocí a dodržování mezí výkonu svěřených pravomocí, 5.) kompetenční kompetence a 6.) požadavek a priori kontroly tvorby evropského práva spojený principem demokratické legitimity. Ve zvláštní kapitole jsem se zaměřila i na rozhodovací činnost Ústavního soudu České republiky. Ten se v souvislosti s principem přednosti věnoval nejen otázce právního základu působení evropského práva, ale i dalším specifickým otázkám spojeným s normotvorbou (zejména transpozicí a implementací evropského práva) a aplikací evropského práva soudy a orgány moci výkonné. Vzhledem k tomu, že národní soudy hrály významnou roli při akceptaci principu přednosti, a její zkoumání představuje aktuální předmět zájmu evropské právní vědy, samostatná kapitola se zabývá právními i mimoprávními faktory, které mohly mít vliv na postoj národních soudů. Mezi ně se řadí zejména 1.) posuny širšího interpretačního rámce v souvislosti s intenzitou evropské integrace, 2.) objektivní omezení, zejména institucionální faktory, 3.) subjektivní faktory na straně soudců, 4.) faktory na straně dalších relevantních aktérů, jako jsou další orgány veřejné moci, zejména národní parlamenty, různé zájmové skupiny, jednotlivci i právní doktrína. Čtvrtá, závěrečná část disertační práce je v jejím úvodu opět orientována převážně právně teoreticky a zabývá se koncepcemi evropského právního pluralismu. Ty totiž dle mého názoru nejlépe reagují na nedostatky jiných pojetí, jak je na ně upozorněno v předchozích částech. V této části poukazuji na historické, politické i myšlenkové souvislosti, které se projevily v koncepcích stěžejních autorů. Pro demonstraci škály přístupů se podrobně věnuji původnímu pluralistickému modelu N. MacCormicka, kooperativnímu pluralismu P. Kirchhofa, teorii konstitucionalismu nad rámec státu M. Kumma, kontrapunktuálním principům M. Madura a neutrálnímu modelu ústavního pluralismu N. Walkera. Současně upozorňuji, že tito autoři nejsou ve svých důsledcích politicky neutrální, tedy tíhnou k více pro-federalistickým koncepcím anebo naopak k důsledkům dávajícím více za pravdu výhradám národních ústavních soudů, jak jsou uvedeny v části třetí. Na kritické zhodnocení současných nových pluralistických teorií (především jejich vhodnosti a potřebnosti ve srovnání s „klasickými“ doktrínami konstitucionalismu) navazuje aplikaci jejich závěrů na činnost orgánů České republiky. Zejména se jedná o možnost národních parlamentů za specifických okolností přijmout národní úpravu v rozporu s evropským právem, možnost ovlivnění důsledků principu přednosti při tvorbě evropského práva, důsledky principu přednosti pro soudy a zejména pro orgány moci výkonné, které se ocitají v postavení „sluhy dvou pánů“, od něhož je požadována dvojí loajalita. Na základě výše uvedeného dospívám k názoru, že úlohou právní vědy není bít na poplach při první zmínce o evropském federalismu, ale ani jeho okázalé vítání. Úkolem má být snaha o co nejvěrnější analýzu situace sine ira et studio za pomocí instrumentů, které právní věda má (propracované teorie, pojmy, atd.). Výsledkem pak může být vyvození důsledků, které budou účelné pro fungování právních řádů de lege lata i de lege ferenda, ale při striktním odlišení těchto dvou situací.
Abstract v angličtině:
SUMMARY The submitted dissertation thesis analyses the principle of primacy of EU law from the basic point of view of legal theory. It points out different approaches to the primacy principle and examines the arguments on which these approaches are based. The fist part of the thesis deals with the examination of the primacy principle related to its legal basis, using the sources most frequently listed in the literature: the founding treaties, the case law of the Court of Justice, legal theory (Kelsen’s basic norm, Hart’s rule of recognition and the legal sociology approaches), and international and national law. I have focused on the historical documents (Treaty Establishing the European Coal and Steel Community, Treaty Establishing the European Economic Community), the concepts based on them (doctrine of the conferred powers and the principle of subsidiarity), and the non-ratified Treaty Establishing a Constitution for Europe and legally non-binding Declaration No. 17 attached to the Lisbon Treaty. I have applied a critical approach to the argumentation of the Court of Justice in the decisions establishing the principle of primacy: Van Gend en Loos, Costa, Internationale Handelsgesellschaft, Simmenthal. Taking into account the existing objections against the arguments used by the Court of Justice, I have focused on several theories that could overcome the shortcomings (those of H. Kelsen, H. L. A. Hart and others as mentioned above), and also on the allegations based on general public international law, or conversely, on national law. I have reached the conclusion that since the decisions of the Court of Justice (if we omit its power to act as a negative European lawmaker) are not formally binding sources of law and a common understanding of the Member States and the Court of Justice is lacking, it is not possible to unequivocally determine the basis of the primacy principle according to any of the prevailing conceptions. Moreover, the legal doctrine provides no generally accepted answer. It is also necessary to take into account the broader political and legal development of the European integration and its potential to be reflected in the case law of the Court of Justice. In the second part of the dissertation, I concentrate on the manifestations of the principle of primacy as decided by the Court of Justice, which to a great extent have been accepted by the Member States, primarily by their courts. The divergence between authors on the primacy principle demonstrated in the introduction to this part can be explained by the small number of decisions containing substantial arguments on the primacy principle. The actual research on the scope of application of the principle (ratione materiae, loci, personae, temporis) in my view confirms the claim that the primacy principle is concerned with the relationship between two legal systems, not the concretely identifiable norms belonging to these systems. Significantly, I found that according to the decisions of the Court of Justice, the scope of application of the primacy principle is in certain cases narrower that the scope of application of European law, i.e. certain exceptions exist. Although it is labelled as a “principle”, the principle of primacy is not handled uniformly in the literature. It therefore became necessary to examine the actual nature of the principle of primacy: whether it presents 1.) a rule of interpretation, 2.) a rule of conflict of laws, 3.) a derogation rule, 4.) a legal principle (in the concept of R. Alexy), or 5.) an essential characteristic of EU law that presents a general expression of the relationship between EU and national law, exceeding the notion of legal principle. I assume that even if we disregard the advantages and disadvantages associated with individual conceptions, the conception that is most in compliance with the case law of the Court of Justice is that of the legal principle that can be balanced against other colliding principles. The third part of the dissertation builds on this conclusion and deals with the decisions of the Member States’ constitutional courts. During the decades, the shared objections against the absolute principle of primacy (i.e. that the European law should prevail over any national law, including constitutional) have crystallised. In my opinion we can consider these objections to include some colliding principles balancing the principle of primacy of European law. The starting point lies in the dispute over 1.) the legal basis of the principle of primacy, which has no clear solution, as I outlined above, and also in 2.) objections based on the protection of the fundamental rights and other values enshrined in the national constitutions, 3.) national limitations on the possible transfer of competences, 4.) the principle of conferred powers and the compliance with the limits of the conferred powers, 5.) the kompetenz- kompetenz and 6.) the requirement of the a priori control of EU lawmaking to be connected with the principle of democratic legitimacy. I have focused on the case law of the Constitutional Court of the Czech Republic in a separate chapter. With regard to the primacy principle, the Constitutional Court deals not only with the issue of the legal basis for the application of EU law, but also with other specific issues related to lawmaking (especially the transposition and implementation of EU law) and the application of EU law by courts and administrative (executive) governmental bodies. As the national courts have played an important role in the acceptance of the principle of primacy and the examination of this role is a current subject of interest within the European legal doctrine, this separate chapter deals with the legal and non-legal factors that could have influenced the standpoint of the national courts. These include in particular 1.) changes in the broader interpretational frame in connection with the intensity of the European integration, 2.) objective limitations, notably institutional factors, 3.) subjective factors relating to judges, 4.) factors relating to other relevant players, such as other state bodies (mainly national parliaments), various interest groups and individuals, and the legal doctrine. The fourth and final part of the dissertation thesis again starts with a focus on legal theory, and concerns the conceptions of European legal pluralism. These, in my opinion, react most appropriately to the shortcomings of other conceptions demonstrated previously. In this part, I point out the historical, political and philosophical links that are included in the concepts of the principal writers. In order to demonstrate the variety of the approaches I deal in detail with the original pluralistic model of N. MacCormick, the cooperative pluralism of P. Kirchhof, the theory of constitutionalism beyond the state of M. Kumm, the contrapunctual principles of M. Maduro and the neutral model of constitutional pluralism of N. Walker. I also point out that these authors are not politically neutral in their outcomes, and that either they are attracted by the more pro-federal conceptions or they prefer outcomes that are more in line with the objections of the national constitutional courts as stated in the third part. A critical assessment of the new theories of legal pluralism (especially their suitability and necessity in comparison with the “classical” doctrines of constitutionalism) is followed by the application of their conclusions to the operation of the bodies of the Czech Republic. Discussed in detail are the ability of the national parliament in specific circumstances to adopt a law contrary to EU law, the possibility of influencing the consequences of the primacy principle in the process of EU lawmaking, and the consequences of the principle of primacy for the courts, and even more so, for the public administrative bodies that find themselves in the position of the “servant of two masters” and from whom double loyalty is required. Finally, I come to the conclusion, on the basis of the above, that the role of the legal doctrine is neither to provoke alarm at the first reference to European federalism, not to pompously welcome it. Instead, the most accurate analysis of the situation must be found sine ira et studio using the instruments available to legal science (elaborated theories, notions, etc.). Work in this vein could have useful consequences for the operations of the legal systems both de lege lata and de lege ferenda, but in any case must strictly distinguish between them.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Jana Ondřejková, Ph.D. 1.66 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Jana Ondřejková, Ph.D. 287 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Jana Ondřejková, Ph.D. 292 kB
Stáhnout Posudek vedoucího prof. JUDr. Aleš Gerloch, CSc. 53 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. JUDr. Zdeněk Kühn, LL.M., Ph.D. 117 kB
Stáhnout Posudek oponenta JUDr. PhDr. Zdeněk Masopust, DrSc. 1.51 MB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 283 kB