velikost textu

Nápravná opatření v ochraně životního prostředí

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Nápravná opatření v ochraně životního prostředí
Název v angličtině:
The remedial measures in the protection of the environment
Typ:
Disertační práce
Autor:
JUDr. Stanislav Derlich, Ph.D.
Školitel:
prof. JUDr. Milan Damohorský, DrSc.
Oponenti:
JUDr. Michal Sobotka, Ph.D.
Doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc.
Id práce:
53531
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra práva životního prostředí (22-KPZP)
Program studia:
Teoretické právní vědy (P6801)
Obor studia:
Veřejné právo II - Ústavní právo, správní právo, finanční právo, právo životního prostředí, právo sociálního zabezpečení (VII)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
26. 9. 2011
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
nápravné opatření, ochrana životního prostředí, odpovědnost za ztráty na životním prostředí, pincip znečišťovatel platí, pimární a náhradní opatření
Klíčová slova v angličtině:
remedial measure, the protection og the environment, environmental liability, polluter pays principle, primary and compensatory restration
Abstrakt:
Abstrakt Nápravná opatření v ochraně životního prostředí. Napravit to, co bylo poškozeno, či alespoň poskytnout za poškozené nějakou náhradu, lze jistě považovat za spravedlivé řešení narušeného status quo. V ochraně životního prostředí je takovéto řešení nejen spravedlivé, ale z praktického hlediska nanejvýš žádoucí. V rámci vývoje právní úpravy ochrany životního prostředí dostávají nápravná opatření stále větší prostor, přesto nebo možná právě proto trpí platná právní úprava nápravných opatření značnou roztříštěností a víceméně nahodilostí jednotlivých legislativních řešení. Navíc i samotné pojmosloví je v tomto velmi nejednotné a v literatuře i právních předpisech můžeme vedle samotného pojmu nápravné opatření či synonymického opatření k nápravě nalézt také termíny s širším či obdobným významem, jako jsou kompenzační opatření, mocenská opatření, ochranná opatření, restituční sankce, apod. Předmětem práce je jak obecné vymezení nápravných opatření v ochraně životního prostředí a jejich zasazení do širšího kontextu práva životního prostředí, zejména pak odpovědnosti v právu životního prostředí. V rámci zahraničních právních úprav jsem pro analýzu za klíčové zvolil unijní směrnici o odpovědnosti týkající se životního prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí a dále pak úpravu Spojených státech amerických známou pod zkratkou CERCLA. Stěžejní část práce jsem věnoval analýze české právní úpravy, a to jak v oblasti hmotněprávní tak rovněž procesněprávní. Ve všech hlavních oblastech, tedy jak v české právní úpravě, tak rovněž v úpravách mezinárodních a unijních jsem vždy zahrnul historický exkurz a sledování zobecnitelných vývojových tendencí. Pomocí srovnání dílčích úprav a následnou syntézou získaných poznatků jsem se snažil dospět k obecným závěrům o nápravných opatřeních (nalezení společného jmenovatele) a k možným úvahám de lege ferenda. Tato práce vychází z právního stavu ke dni 20. 7. 2011. Nápravu v ochraně životního prostředí lze obecně členit na nápravu dle práva veřejného ve formě nápravných opatření a na nápravu dle práva soukromého. Klíčovou roli hraje náprava dle práva veřejného ve formě nápravných opatření, a to zejména proto, že ochrana životního prostředí představuje primárně celospolečenský zájem. Na silnější úlohu státu klade důraz rovněž úprava mezinárodněprávní, kde byla uznána povinnost a odpovědnost státu zajistit, aby nedocházelo k poškozování jiného státu či oblasti mimo jurisdikci států (tedy i životní prostředí) aktivitami, které jsou v jurisdikci či pod jeho kontrolou. Nápravná opatření jsou v právu životního prostředí tradičně řazena mezi administrativní nástroje působení. V širším kontextu veřejného práva můžeme nápravná opatření chápat jako prostředek cílené stabilizace chování, kterým stát prostřednictvím svých orgánů zajišťuje nápravu při nežádoucím narušení určitého „společensky žádoucího“ stavu. Primárním cílem není trestat, ale dosáhnout přerušení, resp. odstranění protiprávního stavu, případně i jeho nepříznivých důsledků. Lze tedy hovořit o jistém druhu sankcí obnovující povahy (působící pro futuro), přičemž samotná nápravná opatření nemají pouze funkci opatření následného, ale je v nich v jisté míře obsažen i prvek korekce a prevence. Metodou regulace je v tomto případě metoda veřejnoprávní, v mnohém inspirovaná postupy a prostředky práva správního. Na rozdíl od správněprávní úpravy vykazují nápravná opatření v ochraně životního prostředí řadu specifik, a to zejména ve vztahu k objektu ochrany, tj. životnímu prostředí. Nápravná opatření by měla hrát klíčovou roli při prosazení principu trvale udržitelného rozvoje. Z dalších principů práva životního prostředí jsou nápravná opatření nejsilněji svázána s principy znečišťovatel platí, resp. odpovědnost původce, s principem odpovědnosti státu a do jisté míry také s principem prevence. Mezi nápravná opatření či opatření k nápravě v ochraně životního prostředí lze v nejširším slova smyslu zahrnout poměrně širokou škálu přístupů, jejichž společným jmenovatelem je snaha napravit nežádoucí změnu stavu, a to ať již se jedná o změnu v právním či faktickém smyslu - závadový stav (také protiprávní stav). Za závadový stav lze v oblasti ochrany životního prostředí vedle porušení povinností čistě administrativní povahy obecně považovat ztrátu na životním prostředí, která může mít formu jak klasické ekonomicky vyjádřitelné škody, tak rovněž formu ekologické újmy. Opatření k nápravě v ochraně životního prostředí jsou neoddělitelně spjata se systémem odpovědnosti v právu životního prostředí. Jak již vyplývá ze samotného smyslu nápravných opatření v ochraně životního prostředí, je obecným objektem, na jehož ochranu jsou tato cílena, životní prostředí, a to zejména jeho „nevlastnitelné“ příp. nevlastněné složky, jakými jsou např. ovzduší nebo voda. Životní prostředí však nemusí být vždy primárním (přímým) objektem ochrany, ale také objektem spíše sekundárním (nepřímým). Odpovědnost za realizaci nápravného opatření nese primárně subjekt, jehož činností došlo ke vzniku závadového stavu. V obecné rovině jím může být zejména provozovatel či vlastník, ale také např. přepravce nebezpečných látek apod. Aby mohlo dojít ke vzniku povinnosti provést opatření k nápravě, je nutno aby došlo k protiprávnímu jednání (případně nejednání tam, kde jednáno být mělo), musí zde nastat škodlivý následek a mezi těmito musí existovat příčinná souvislost. Ne vždy však musí právní předpisy spojovat povinnost provést nápravné opatření s případem porušení právní povinnosti, tedy s případem protiprávnosti. Subjekt může být odpovědný také, i když jedná po právu (např. v případě starých ekologických zátěží). Vedle hmotněprávní problematiky nápravných opatření v ochraně životního prostředí jsem se zabýval rovněž procesními aspekty jejich ukládání. Proces ukládání nápravného opatření formou autoritativního rozhodnutí zahrnuje dvě základní fáze, kterými jsou správní dozor a navazujícího správní řízení. Obdobně, jako je tomu i v zahraničích právních úpravách, jsou k tomuto úkolu povolány orgány veřejné správy (tedy jak státní správy, tak samosprávy). Proces ukládání nápravných opatření bývá v zásadě zahajován kontrolou daného subjektu v rámci správního dozoru, jejímž obecným cílem je zjištění faktického stavu a jeho porovnání se stavem požadovaným právními předpisy. V případě zjištěných nedostatků by měl příslušný orgán vždy zahájit řízení o jejich odstranění, a to pokud možno bezprostředně poté, co se o existenci závadového stavu dozví. Příslušný orgán veřejné správy svým rozhodnutím stanoví případný rozsah a časový rámec pro realizaci nápravného opatření a opatření k nápravě by měl ve svém rozhodnutí blíže specifikovat, resp. minimálně stanovit cílový stav, kterého má být dosaženo (např. zákon o prevenci ekologické újmy a o její nápravě rozlišuje z hlediska cíle nápravu na primární, doplňkovou a vyrovnací). Správní orgán by měl mít oprávnění, v případech možného prodlení, ukládat nápravná opatření přímo na místě, případně ve zkrácených řízeních, vždy však s vyloučením odkladného účinku odvolání. Měla by existovat ze zákona vyplývající pravomoc příslušných orgánů tam, kde je to opodstatněné, ukládat nápravná opatření i v rámci několika na sebe navazujících rozhodnutí. Pokud po vydání rozhodnutí nastanou změny, měl by být příslušný správní orgán vždy oprávněn své rozhodnutí změnit. V rámci celého procesu ukládání nápravných opatření nelze opomenout účast veřejnosti, a to jak v roli možného iniciátora celého procesu, tak také coby instituci kontrolní. Uložením vykonatelného opatření k nápravě ještě není zaručená jeho skutečná realizace. Proto tvoří významnou součást systému právní a ekonomické záruky vynucení nápravných opatření. Tyto nástroje mohou působit na povinné subjekty jak formou pozitivní motivace (polehčující okolnosti, upuštění od potrestání), tak rovněž formou sankčního či přímo faktického donucení (exekuce, deliktní odpovědnost – ukládání pokut, zákaz činnosti). Mezi ekonomické nástroje řadíme povinné pojištění, vytváření povinné finanční rezervy a speciální ekologické fondy příp., kombinace výše uvedených nástrojů. Z hlediska právní úpravy opatření k nápravě v ochraně životního prostředí de lege ferenda lze v nejobecnější rovině jejich hmotně-právního zakotvení zvažovat několik přístupů. První z možností je ponechat stávající stav, kdy jsou jednotlivá nápravná opatření upravena spíše dle potřeb ad hoc v jednotlivých speciálních předpisech, přičemž je vhodné alespoň v rámci jednotlivých předpisů stanovit v částech týkajících se výkonu státní správy obecně formulované oprávnění příslušných orgánů vyžadovat nápravu při porušení jakékoliv povinnosti uložené zákonem nebo na jeho základě. Bližší podmínky by měly být v jednotlivých paragrafech uvedeny pouze v případech, kdy to skutečně vyžadují dané oblasti úpravy (např. v případě ochrany vod). Druhým přístupem by mohlo být (dle mého názoru vhodnější) řešení spojující a na společný jmenovatel stavějící úpravu v rámci již dlouho diskutovaného komplexního zákona či kodexu o životním prostředí. Zde se nabízí prostor pro univerzálnější propracování systému nápravných opatření v rámci opatření v ochraně životního prostředí, a to pokud možno pro co nejširší část právní ochrany životního prostředí.
Abstract v angličtině:
Abstract The remedial measures in the protection of the environment. This thesis focus on the remedial measures which belong to legal instruments and create an integral part of the public law. The public bodies, which are responsible for the enforcement of public interests, are in charge of enforcement of remedial measures to be done. As in the international law, the state is primarily responsible for remedying of damages arising from activities under its jurisdiction. Despite the remedial measures are incorporated into almost all legal enactments, the quality of the legislature is rather low and this legal tool has been beyond the academical interest. The remedial measures represent one of the most important instruments of the environment protection and are closely connected with the principles of the environment protection, i.e. the principle of the sustainable development, the polluter- pays principle, the preventive principle and the principle of the State responsibility. The remedial measures create a part of the measures within the environment protection, which primarily work as subsequent measures and partly as continuous and preventive ones. The remedial measures comprise different kinds of measures, the main goal of which is to remedy changes which are considered to be undesired from the legal and factual point of view (pollution, contamination etc.). Both in the literature and in the legislature, the wording is not uniformally used and differently used terms are not always of the same meaning (compensation, restitution, remedy, restoration etc.). The Directive itself defines the remedial measures as any action, or combination of actions, including mitigating or interim measures to restore, rehabilitate or replace damaged natural resources and/or services, or to provide an equivalent alternative to these resources or services. In general, the responsible party may be asked to restore the damaged environment to a previous state or to compensate this damage in case the restoration is not possible or effective. In a wider context, the remedial measures shall be considered as an instrument which is aimed to remedy „undesirable state“ which is contradictory to the public interest protected and guaranteed by the public authority. The primary aim thereof is not to punish but rather to remedy and to affect the future. The remedial measures are based on the system of the lability in the environmental law. The environment is primarily the general subject to be protected by the remedial measures including the „un-owned“ environment or res communes as air, wild animals etc. As the responsible party, is considered a person who has caused the breach of the law, in particular an owner, operator, transporter etc. In case there are more persons to be hold responsible, they shall be responsible severally and jointly. To assure that all necessary remedial measures will be undertaken, the owner of the contaminated land can be hold responsible secondarily. In case of the insolvency or dissolution of the responsible person or for any other reason causing it´s failure to act, the public authority shall guarantee that all necessary remedial measures will be undertaken by itself or by a third party. The liability shall be defined as strict and there are only limited posibilities for the breaching party to release from liability (e.g. in case of force majeure). A prerequisite for the arising of the liability is the causal link between activity or inactivity of the responsible party and the considerable negative impact on the environment foreseen by the law. However, in case of the damage caused to the environment, the possibility to prove the causal link is very limited for many reasons. To solve this problem, the limited causal link scheme was adopted (see article 10 Lugano Convention). Furthermore, it is often almost impossible to quantify the negative impact itself, because the un-owned environment can be affected as well. Therefore the „harm to the environment“ scheme was created, which covers as well harmfull effect to the res communes. This approach should limit the shortages of the traditional damage scheme predominantly based on the financial quantification. Harm to the environment can be caused accidentally or gradually and it can often occur in the form of the historic pollution (e.g. contaminated land). Looking at the history of the Czech environmental law, we can find the first regulation concerning the remedial measures in some of the laws from the fifties of the last century, e.g. in regulations concerning the forest management. The real progress in this field was made in the protection of the ground and subterestrial waters. § 27 of the Water Act from 1973 as amended later regulated the remedial measures concerning not only the water protection itself but indirectly the protection of the non-water environment as well, in particular the soil. Recently, both in the Czech Republic and in the EU, we can see the gradual evolution from the „piece-meal“ approach to the overall regulation. The result of this effort represents the EC Directive No. 2004/35/EC, which was adopted to address effectively and efficiently site contamination and the loss of biodiversity in the Community. To implement this Directive in the Czech Republic, the new Act on evironmental harm and its restoration was adopted in 2008. This Act should play the key role in the scheme of the restoration of the environmental damage, in particular in the protection of the water, soil and biodiversity, and it is to ensure, in accordance with the polluter-pays principle, that those who contaminate clean-up the pollution or pay for the clean-up. If we want to describe and assess remedial measures in the protection of the environment, not only the substantive law but the procedural law shall be taken into the consideration as well. The responsible party shall be obliged to undertake remedial measures as soon as it gets the knowledge of their necessity. In case of inactiveness of the responsible party, the competent authority may require the responsible party to take the necessary restoration measures or alternatively the competent authority may implement the measures itself or it makes them implemented by a third party. The process of the law enforcement comprises three stages, i.e. the inspection, the administrative procedure and, if necessary, the execution. In-process, the material limits, which are to be achieved by the respective remedial measure, shall be defined by the competent authority (administrative body), as well as the time framework whithin the remedial measure is to be undertaken, must be included in an obiter dictum of the rendered administrative decision. In case of an accident or other state of emergency, the competent authority shall be entitled to render the decision promptly and on-site. Because some of the remedial measures completion can be time- demanding and the conditions during the pending time can change, the competent authority shall be entitled to amend its decision to cope with these changes. Taking into consideration that environmental assets (biodiversity and waters to a greater extent) are often not a subject of propriety rights, provisions should be made to allow qualified entities (e.g. the NGOs) not only to request the competent authority to take an appropriate action but to participate in the administrative process itself either. To assure that all imposed remedial measures are taken properly and timely, the system of quarantees shall be created as a part of the regime. In particular, the financial securities as the mandatory insurance, monetary reserve or various kinds of ecological funds can play an important role in the enforcement of the legal rules. As a mixed approach to the issue, the US Comprehensive Environmental Response, Compensation and Liability Act (CERCLA) was adopted in 1980 which represents a „hybrid“ solution between the public and private law approaches, whrereas the public law elements prevail. The CERCLA focuses primarily on cleaning-up of contaminated lands. This act became an inspiration for the Directive itself; contrary to the Directive, it has the retroactive effect. The conclusion is that the remedial measures in the protection of the environment shall remain under the public law regulation scheme and the public authority shall be responsible for the enforcement of the respective law. In the Czech Republic, the general rules concerning the remedial measures could become either an integral part of the possibly adopted Environmental Code or they could remain in existence in particular legal enactments. Probably, more important issue than the way of the enactment is the enforcement of the existing law and the environmental efficiency of the regulation. As the results of the efficiency test of the CERCLA in U.S. showed, the avarage period for the clean-up of one contaminated area was from 8 to 13 years and only 217 from 1200 registred contaminated lands were cleaned up during the period from 1980 to 1993.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Stanislav Derlich, Ph.D. 1.04 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Stanislav Derlich, Ph.D. 46 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Stanislav Derlich, Ph.D. 22 kB
Stáhnout Posudek vedoucího prof. JUDr. Milan Damohorský, DrSc. 607 kB
Stáhnout Posudek oponenta JUDr. Michal Sobotka, Ph.D. 138 kB
Stáhnout Posudek oponenta Doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc. 718 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 235 kB