velikost textu

Modely komického v Haškově románu "Švejk" v porovnání s vrcholnými satirickými díly bulharské, ruské a srbské beletrie

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Modely komického v Haškově románu "Švejk" v porovnání s vrcholnými satirickými díly bulharské, ruské a srbské beletrie
Název v angličtině:
Models of the comic in Hašek's novel "Švejk" compared with the top satirical works of the Bulgarian, Russian and Serbian fiction
Typ:
Disertační práce
Autor:
Mgr. Bogdan Dichev, Ph.D.
Školitel:
prof. PhDr. Vladimír Just, CSc.
Oponenti:
PhDr. Marcel Černý, Ph.D.
Mgr. Jiří Koten
Id práce:
25711
Fakulta:
Filozofická fakulta (FF)
Pracoviště:
Ústav slavistických a východoevropských studií (21-USVS)
Program studia:
Filologie (P7310)
Obor studia:
Slovanské literatury (XSLL)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
1. 6. 2012
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
literární komika, model komična, teorie karnevalu, teorie hry, imaginace, inkongruence
Klíčová slova v angličtině:
literary comic, comic model, theory of carnivalesque, theory of the play, imagination, incongruity
Abstrakt:
Resumé Klíčová slova: literární komika, model komična, teorie karnevalu, teorie hry, imaginace, inkongruence Práce si klade tři hlavní cíle: stanovit diferenční rysy jednotlivých komických modelů (cíl A – cíl definice); ukázat principy komiky „Švejka“ a její mnohozvučnost a vzácnost, technické postoje jejího vytváření a sémantické procedury jejího zrodu (cíl B – cíl analýzy); a nakonec dokázat, že mezi Haškovým „Švejkem“ a dalšími čtyřmi tituly bulharské, ruské a srbské satirické prózy (Baj Gaňu, Dvanáct křesel, Zlaté tele a Autobiografie) existuje nějaký obecný, pevný a monolitní základ (model komična), který je v každém díle specifický (cíl C – cíl konfrontace). Konceptuální přístup v metodologii průzkumu je založen na přesvědčení, že jádrem uměleckého kouzla Haškova „Švejka“ je právě komika. Metodologický přístup hierarchické systematizace podřizuje všechna známá třídění komična zde stanoveným modelům, které mají povahu zevšeobecňujících klasifikačních rámců. Metodologie výběru a aplikace pojmoslovného instrumentaria se opírá o taxonomii komiky významného českého kulturologa Vladimíra Boreckého, jehož pojmoslovný aparát jednoznačně diferencuje formy a projevy komiky podle stanovených příznaků. Praktický metodologický přístup spočívá v aplikaci principu inkongruence jako podstatného významového mechanizmu zrození komického podnětu a realizace komického efektu. Práce sestává ze tří částí, rozdělených na jednotlivé kapitoly. První část analyzuje komiku „Svejka“ z hlediska teorie karnevalu Michaila Bachtina a jeho konceptuálních východisek, vyložených v pracích o Rabelaisovi a Dostojevském. Druhá část zkoumá aspekty komiky z hlediska teorie hry Johana Huizingy (Homo ludens), Eugena Finka (Hra jako symbol světa) a Rogera Cailloise (Hry a lidé: maska a závrať) a přitom v některých užších postojích používá závěry a názory Henriho Bergsona (Smích). Třetí část porovnává komiku Haškova románu s vrcholnými satirickými díly bulharské, ruské a srbské beletrie, konkrétněji 1 s Baj Gaňem Aleka Konstantinova, s Dvanácti křesly a se Zlatým teletem Ilfa a Petrova a s Autobiografií Branislava Nušiče. První část se skládá z úvodních úvah a čtyř kapitol. Úvahy stanoví koexistenci dvou světů v Haškových Osudech – skutečného a karnevalového – a roli dobrého vojáka jako hrdiny-funkce poznání karnevalového světa, který jedná podle zákonů karnevalové svobody. Problematizuje se jednostranné satirické vnímání „Švejka“. Poukazuje se na základní pojmy Bachtinovy teorie karnevalu a určuje se další vývoj rozboru v dvou hlavních aspektech: vítězství nad strachem a snižování a materializace. První kapitola se soustřeďuje na vítězství nad strachem z několika základních bodů. Stanoví se pojem terminologické platnosti „zesměšněného strašidla“. Na základě konkrétních textových úseků se analyzují způsoby zesměšnění: prostřednictvím autodiskreditace, karnevalizující funkce Švejka, „posvátné“ armádní symboliky salutování. Nakonec se probírá idea osvobození z vnitřního strachu, z takzvaného „morálního strachu“, z „vnitřního cenzora“, která výrazně spojuje Haškův román s psychologií karnevalu v pojetí Bachtinově. Druhá kapitola se zaměřuje na schematizaci byrokratického jazyka a vyhledává tzv. „praktický balast“ nařízení a předpisů, tj. zbytečná upřesnění, jež by v praxi mohla odlišným výkladem změnit svou primární funkci a posunout se významově vůči svému prototypu, dokonce vyvrátit svůj původní význam. Dále se znázorňuje parodické snižování některých quasipatetických postojů a vytváření zesměšňujícího dvojníka vůči vážnosti a dogmatům vojenského řadu. V poslední řadě se z několika hledisek analyzuje jazyk byrokratických dokumentů a popisují se prvky středověkého karnevalového smíchu v Haškově románu. Třetí kapitola se věnuje snižování a materializaci v Bachtinově chápání karnevalového smíchu. Konkrétně se analýza zaměřuje na kategorie „svět naruby“ a na familiarizaci. Na začátku se vymezují základ a čtyři podstatné kategorie karnevalu, a to právě s poukazem na jeho ambivalentní přirozenost: s v ě t vzhůru nohama, převod do zóny familiárního kontaktu, výstřednost, karnevalové mezaliance a p r o f a n a c e . Jsou zmíněny některé výhrady ohledně analýzy komiky „Švejka“ z široce pojatého prvního modelu – karnevalového. Převracení světa je představeno skrze jednu významnou epizodu a familiarizace je spatřena na základě tzv. „totální kontextualizace” v nepřímé diskusi s názorem Sylvie Richterové. Analyzována je komická aluze a probrány fáze komického přehodnocení na pozadí Jakobsonova chápání selekce a substituce v jazyce. Konečně je zóna familiárního kontaktu jako karnevalová kategorie představena ve svém nejtypičtějším projevu – v excentričnosti a extatičnosti. 2 Čtvrtá kapitola míří k vulgárnímu jazyku Haškova románu a jeho vztahu ke komice. Obsahuje podrobný rozbor nejvýraznějších slovních jednotek. Rozlišuje použití arogantních slov v oblasti smíchu negujícího a vitálního. Uvádějí se Bachtinovy pojmy „d r u h á p r a v d a o s v ě t ě “ a „d r u h á p ř i r o z e n o s t č l o v ě k a “, které určují karnevalovou funkci vulgarismů. V této logice může mít vulgární jazyk ludistickou funkci a odhalovat „jinakosti“ světa a jeho jednotlivých prvků. Před konkrétním rozborem některých emblematických „neslušných“ situací ze „Švejka“ se v pracovním plánu důsledně rozlišují pojmy „inkongruence“ a „reduplikace“ a přitom se v analýze spoléhá na výraznou roli imaginace – přesně v souladu s teoretickými názory Vladimíra Boreckého. Druhá část práce analyzuje komiku Haškova díla v plánu hry, tedy zakládá tezi o existenci tzv. hrového komického modelu v románu. Ovšem rozvinutí ideje o hrovém modelu komiky navazuje na podklady Bachtinovy karnevalové teorie. Druhá část má šest kapitol. Pátá kapitola práce začíná porovnáním obou fenoménů – hry a karnevalu – a hledáním jejich shod a odlišností. Zmiňuje hlavní terminologické prvky Bachtinova pojmoslovného aparátu karnevalové teorie a zpřehledňuje základní definice hry J. Huizingy a R. Cailloise. Na konci těchto úvah se pokouší rozlišit pojmy „karneval“ a „hra“ na základě přesvědčení, že karneval je největší a nejvzácnější hrou v kultuře lidstva. Potom rozvažování pokračuje analýzou proslulého odstavce Kantovy Kritiky soudnosti ve snaze dokázat, že Kant nemíní v známé formulaci „Smích je náhlá proměna napjatého očekávání v nic“ prázdnotu a bezobsažnost smíchu, ale že naopak stanoví hrové podklady komiky. Poslední bod kapitoly vykládá Boreckého pojem „ludismus“, který propojuje světy imaginace, hry a komiky, v duchu Finkova chápání hry jako radosti ze zdání. Šestá kapitola představuje nesourodost jako jádro komiky v nepřímé debatě s článkem Tomáše Kulky a navrhuje pozorovat její směšnost ne jako otázku řešení paradoxní nesmyslnosti, ale jako podnět zahrát si s přestrukturováným světem. Pokračuje v přehledu některých názorů na postavu Švejka a na hospodskou historku a naznačuje specifikaci tohoto žánru v stanoviscích české literární kritiky. Přijímá, že hospodská historka má vnější a vnitřní pásmo (faktografické a imaginační). Konečně vyjadřuje názor, že Švejkovo vyprávění je absurdní zacházení s absurdním světem, které tkví v imaginaci jako typická „h r a p ř e d s t a v i v o s t i “ (Milan Jankovič) jako „p ř e n o s n a i m a g i n á r n í j e v i š t ě “ (Emanuel Frynta), klaunské „r o z m o n t o v á v á n í s k u t e č n o s t i “ (Vladimír Just). Sedmá kapitola transformuje karnevalové pojmy Bachtinovy teorie „lidová pravda“ a „karnevalové mezaliance“ v projekci komiky hrové. Lidová pravda je vyložena jako zvláštní 3 logika interakční hry v hospodské historce – tzv. „pravdivé logiky neuvěřitelného“, při které se motivační podnět obrací v konstruující postoj. Stanoví se tři základní principy hospodské historky vzhledem k lidové pravdě a samotná lidová pravda se určuje jako základní kategorie mimikry podle taxonomie hry Cailloise. Rozvažování pokračuje paralelizací Bachtina a Cailloise a to tím, že některé typické kulturní a sociální projevy karnevalového živlu shledává dalšími kategoriemi hry v klasifikačním systému Cailloise. Uvádí se přehled možných postojů v obsahovém a kompozičním plánu hospodské historky, probírá se pojem „mezaliance“ v pracích Bachtina s ohledem na jeho interpretace. Konečně se karnevalové sociálně-kulturní fenomény křiky Paříže, coq-à-l'âne a zvláštní Rabelaisův postoj „počítání prostředků na vytírání“ představují jako formy Cailloisových kategorií hry ilinx, agon a alea. Kapitola osmá uvádí analyticky komiku Haškova románu na pozadí všech čtyř kategorií hry taxonomie Cailloise. Jejich pozorování je provedeno výhradně na pozadí verbálním, konkrétněji na pozadí Švejkova vyprávění. Analýza podrobně rozebírá konkrétní epizody díla. Lidová pravda je pozorována z hlediska logiky schválně nastolených souvislostí (jež těží z rolové transpozice) a uspořádání složek neuvěřitelnosti a je definována jako komika typu mimikry. Mezaliance typu ilinx představují princip destabilizujícího empirického přebytku, čili shromáždění zbytečné faktografie. Mezaliance typu agon jsou spojené s principem totální multiplikační autotematizace, se zaplavujícím přívalem Švejkových proslovů. A konečně mezaliance typu alea zachází s principem paradoxně objeveného smyslového kontaktu, v němž nahodile objevený významový vztah mezi věcmi spočívá v neobyčejnosti, v „nepromyšlenosti“ struktury promluvy předem, v porušení logické výstavby či formy známého jazyka. Devátá kapitola rozlišuje h r u s v y p r á v ě n í m (se samotným aktem narace) a h r u v e v y p r á v ě n í (se strukturací situace a vyprávěného světa) a konstatuje, že některé výrazně hrové postoje spočívají v modelaci situace slovy – jak vypravěčem, tak i hrdiny díla. Představují se některé autoritativní názory o „chudém“ a pouze „referujícím“ jazyku Haškova vyprávění a hledají se jeho funkční uplatnění z hlediska autorova záměru k tomuto lapidárnímu a suchému slovu. Dále se odlišují tři principy situační komiky, mezi kterými méně zajímavější jsou paidia a puerilismus (Caillois a Huizinga) a nejdůležitější – ludus, čili hravě verbální podání situace jazykem vypravěče. Oproti této hravé náladě vyprávění se vymezuje dějové uskutečnění situace, její dějové jádro, jež je také typem komické hry, ale z hlediska realizace akční skládání situace a originální kombinatoriky jejích prvků. Potom se podrobně rozebírají rozdíly mezi oběma typy ludus – zobrazujícího a zobrazeného – a to hlavně s ohledem na tzv. i n d e x á l n í potencialitu v y p r á v ě n í a na postoj 4 s p l ý v á n í p a r a d o x u s r e a l i t o u . Konečně naznačuje spojení mezi postojem ludus a čtyřmi základními kategoriemi hry: ludické mimikry, ludická alea, ludický ilinx a ludický agon. Poslední, desátá kapitola druhé části představuje paidia a puerilismus jakožto primitivní formu a pseudoformu hry, které jsou však komické v situačním průběhu podle zřejmých, vnějšně podaných inkongruentních skutečností. Zvláštní bod kapitoly je analýza Švejkova proslovu ze spánku v diskusi s Bergsonovým názorem o protikladu „přirozenost versus mechaničnost“, jenž je v jeho koncepci esencí smíchu. Zde zastáváme názor, že Švejkova snová hospodská historka je recesní hrou vypravěče (Sergej Nikolskij) s čtenářskou tradicí v principu Švejk a že komika tohoto typu hry tkví v recepci čtenáře s ohledem na sebepoznání a objevování, na nadšení z cizí intelektové kreativní moci, na vědomí vlastní nedokonalosti a nových cest nekonečnosti, což navazuje na Finkův názor, že hra odvádí od konečného cíle. Kapitola končí výsledným stanovením rysů komické hry v odlišnosti od obecného Finkova pojetí „radosti ze zdání“ imaginačního světa hry. - Závěrem druhé části se sjednocují model komiky karnevalové a komiky hrové na poli s v ě t o v é k o n t e m p l a c e ze strany Bachtina a s y m b o l i c k é s p o d o b y s v ě t a ze strany Finka. Dvojím pohledem je nahlížena idea o svobodě v koncepcích obou autorů a Finkův názor je určen jako nadstavbový („hra nás osvobozuje od svobody“). Komika je pojata jako zjevování světa, zvlášť českého národního světa, v řeči a komická hra – jako bytostná otevřenost člověka světu. Letmo je poukázáno na některá stanoviska bachtinoskepticizmu, které však nevyvracejí obrovský Bachtinův přínos celosvětové kultuře. Třetí část práce zcela navazuje na schéma analytického přístupu, které bylo uplatněno při rozboru Haškova „Švejka“. V každé ze tří kapitol poslední části se pozornost věnuje jednomu z řečených děl – respektive bulharské, ruské a srbské satirické prózy – v porovnání s komikou Osudů. Přístup k čtyřem dílům je v porovnání s přístupem k Haškovu románu dosti zúžený. Cílem není prohloubit konfrontační analýzu, ale jen naznačit možné plodné a přínosné aspekty srovnávajícího průzkumu. Rozebírají se obecné a odlišné stránky literárních děl vůči Osudům a potom specifikum komiky konkrétního díla. Ve všech případech se konstatuje, že i přes zřejmé karnevalové složky o karnevalové komice mluvit nelze, protože vnější podoba neznamená, že jsou dodrženy vnitřní zákonitosti výstavby karnevalového světa. Osudy jsou m n o h o t v á r n ý m k a r n e v a l o v ý m k o m p l e x e m , který obsahuje všechny Bachtinem stanovené základní prvky karnevalového kosmu (včetně smrti a obnovy na pozadí války a jejího veselého, hravého, „svátečního“ Švejkova pojetí) a které v ostatních dílech značně chybějí. Můžeme tu mluvit o komice hrové. Proto analýza Baj Gaňa, románů o Ostapu 5 Benderovi a Nušičovy Autobiografie sleduje algoritmus odhalení hrových komických projevů a epizod a jejích třídění podle čtyř kategorií hry R. Cailloise. Také kromě hlavních kategorií komické hry (mimikry, agon, ilinx a alea) jsou důsledně pozorovány aspekty paidia a puerilismus a zvlášť ludus, který má různé, vždy zajímavé postavení jak v srbském díle, tak v ruských románech a v bulharském Baj Gaňovi. Důležitější je upřesnění, že mimikry, ilinx, agon a alea, které byly v Haškově románu pozorovány na pozadí Švejkových historek, na pozadí verbálním, v ostatních dílech se představují výrazně v d ě j o v é m j á d r u s i t u a č n í realizace, tedy tzv. situačního uskutečnění. Závěr práce vyjadřuje naději, že cíle stanovené na začátku jsou splněny a slibuje, že se bude nadále věnovat podrobnější konfrontační analýze zde projednaných problémů. 6
Abstract v angličtině:
Summary Keywords: literary comic, comic model, theory of carnivalesque, theory of the play, imagination, incongruity The dissertation pursues three main goals: to define the differentiating features of specific comic models (goal A – the differentiation goal); to introduce the principles of the comic in “Švejk”, and its polyphony and originality, the technical devices, which shape it, and the semantic procedures of its creation (goal B – the analysis goal); to prove that between Hašek’s “Švejk” and the other four works of Bulgarian, Russian and Serbian satirical prose (“Bay Ganyo”, “The Twelve Chairs”, “The Little Golden Calf” and “Autobiography”) there is a stable common basis (a comic model), which is specified in each of those works (goal C – the juxtaposition goal). The conceptual approach in the methodology of the exploration is based on the conviction that the core of the fictional magic in Hašek’s “Švejk” is precisely the comic. The methodological approach of the hierarchical systematization wields all known qualifications of the comic in the models displayed here, which have the nature of unifying classification frames. The methodology of the choice and application of the conceptual instruments is based on the taxonomy of the famous Czech cultural critic Vladimír Borecký, whose terminological apparatus clearly defines the forms and manifestations of the comic according to established criteria. The practical methodological approach consists of the application of the principles of incongruity as the essential notional mechanism of the inception of the comic impulse. The work consists of three parts, divided into separate chapters. The first part analyses the comic of “Švejk” from the perspective of Mikhail Bakhtin’s theory of the carnivalesque and the conceptual standpoints laid out in his books about Rable and Dostoyevsky. The second part explores the aspects of the comic from the perspective of Johan Huizinga’s theory of the play (Homo ludens), Eugen Fink (Play as Symbol of the World) and Roger Caillois (Les jeux et les hommes), also using, in some smaller aspects, the conclusions of Henri Bergson (Le rire). The third part compares the comic of the novel of Jaroslav Hašek with the top satirical works in the Bulgarian, Russian and Serbian fiction, more specifically with “Bay Ganyo” by Aleko Konstantinov, “The Twelve Chairs” and “The Little Golden Calf” by Ilf and Petrov, and “Autobiography” by Branislav Nušić. The first part consists of some introductory reflections, followed by four chapters. In the introductory reflections the co-existence of the two worlds in Hašek’s “Švejk” – the real and the carnivalesque – is established, along with the role of the good soldier as a hero-function of the knowledge of the carnival world, a world, which functions according to the laws of carnivalesque liberty. The one-sided perception of “Švejk” is problematized. The fundamental notions of M.M. Bakhtin’s theory of the carnivalesque are indicated, and the subsequent development of the analysis in two major aspects – the victory over fear and the debasement of materialization – is outlined. The first chapter concentrates on the victory over fear from several different perspectives. The terminologically valid notion “funny bugaboo” is established. The ways of ridicule are analyzed on the basis of specific textual passages: through auto- discrediting, through the carnivalizing function of “Švejk” or through the “sacred” military symbolism of saluting. Finally, the idea of liberation from the inner fear is examined, liberation from the so-called “moral fear”, the “inner censor”, which strongly links Hašek’s novel with the psyche of the carnivalesque, as perceived by Bakhtin. The second chapter focuses on the problem of the schematization of the bureaucratic lexis and searches for the so-called “practical ballast” of the prescriptions and regulations, i.e. the redundant specifications, which, when interpreted differently, can practically alter their initial function and shift notionally from their prototype, even if by doing so they deflate their initial meaning. Further in the chapter the parodist degradation of certain pseudo-pathetic poses and the depiction of a ridiculing double of the seriousness and the dogmas of the military discipline are presented. Lastly, the lexis of bureaucratic documents is analyzed from several perspectives and the elements of the medieval carnivalesque laughter in Hašek’s novel are described. The third chapter is dedicated to the degradation and materialization in Bakhtin’s conception of the carnivalesque laughter. Specifically, the analysis is directed towards the categories “reversed world (“monde à l'envers”), and “familiarization”. At the beginning the foundation and the four major categories of the carnivalesque are defined, while its ambivalent nature is emphasized: the reversed world, the transporting to the zone of the familiar contact, the eccentricity, the carnivalesque misalliances and profanity. Some concerns regarding the analysis of the comic in “Švejk” are mentioned with regards to the commonly accepted initial model of the carnivalesque. The reversal of the world is illustrated against the background of one famous episode, while the familiarization is explored on the basis of the so-called “total contextualization” in an extramural discussion with Sylvie Richterová’s standpoints. The comic allusion is analysed, as well as the phases of the comic reassessment against the background of Jacobson’s conception of the selection and subsistent in the lexis. Finally, the zone of the familiar contact as a category of the carnivalesque is introduced in its most typical manifestations – in the eccentricity and the ecstasy. The fourth chapter focuses on the vulgar lexis in Hašek’s novel and its connections with the comic. It contains a detailed parsing of the most expressive verbal units. It makes a distinction between the arrogant words in the areas of the rejecting laughter and the vital laughter. The notions “ t h e s e c o n d t r u t h a b o u t t h e w o r l d ” and “t h e s e c o n d n a t u r e o f m a n ” , which define the carnivalesque function of the vulgarisms, are introduced. In the logic of this idea the vulgar language may have a “ludistic” function (ludus) and unveil the “othernesses” of the world and its separate elements. Prior to the specific parsing of some emblematic “indecent” situations in “Švejk”, the notions “incongruity” and “reduplication” are distinguished from each other. The analysis rests on the significant role of imagination – precisely in accordance with the theoretical observations of Vladimir Boretsky. The second part of the dissertation analyses the comic in Hašek’s novel in the aspect of the play and respectively puts forth the thesis of the existence of the so-called play model of the comic in the novel. Still, the development of the idea of the play model is linked to the foundations of Bakhtin’s theory of the carnivalesque. The second part consists of six chapters. The fifth chapter of the analysis’s development begins with a comparison of the two phenomena – the play and the carnival, – in the search of their similarities and differences. The main terminological elements of Bakhtin’s notional apparatus are summarized and the fundamental definitions of the play of Johan Huizinga and Roger Caillois are examined. At the end of these reflections an attempt is made to distinguish the notions “play” and “carnival” on the basis of the standpoint that the carnival is the biggest and most remarkable play in the culture of mankind. The reflections continue with the analysis of the renowned paragraph of the Kantian “Critique of Pure Reason” in the strive to prove that in the famous formula “Laughter is the sudden change in the suspenseful awaiting in nothingness” Kant does not mean “emptiness” and “lack of content”, but the contrary – that nothingness decrees the foundations of the play in the comic. The last point of the chapter interprets Boretsky’s notion “ludism”, which links the worlds of the play, the comic and the imagination together in the spirit of Fink’s perception of the play as a joy incepted by imagination. Chapter six introduces the incongruity as the core of the comic in an indirect debate with the article by Tomáš Kulka and suggests that the amusing in it be perceived not as a problem to the solution of the paradoxical nonsense, but as an impulse for а playful dance with the restructured world. It continues with some views on the figure of the good soldier Švejk and the tavern story (hospodská historka) and it sketches the specifications of this genre, as defined by the Czech literary criticism. It accepts that the tavern story has an internal and external layer (factual and imaginary). Finally it expresses the view that Švejk’s narrative is an absurd operating with the absurd world, which is rooted in imagination as a typical “p l a y o f t h e i m a g i n a t i o n ” (Milan Jankovič), as a „t r a n s f e r r i n g o f t h e i m a g i n a r y s c e n e ” (Emanuel Frynta), as a „c l o w n i s h d e m o u n t i n g o f r e a l i t y ” (Vladimír Just). Chapter seven transforms the notions “national justice” and “carnivalesque misalliances” of Bakhtin’s theory of the carnivalesque into projections of the play of the comic. The national justice is interpreted as a peculiar logic of the interaction play in the tavern story – the co called “p l a u s i b l e l o g i c o f t h e e x t r a o r d i n a r y ” , in which the motivational impulse is transformed into a constructive device. Three main principles are established in the tavern story in relation to the national justice and the national justice itself is defined as the major category mimicry, according to the taxonomy of Caillois’s concepts of the play. The text proceeds with the parallelization of Bakhtin and Caillois from an angle, which explores some of the typical cultural and social manifestations of the carnivalesque tempest as the subsequent categories of the play according to the Caillois’s classification system. A review of the potential applications in the contextual and compositional plan of the tavern story is introduced. The notion “misalliance” in Bakhtin’s works is explored with his interpretation in view. Finally, the carnivalesque social phenomena “the cries of Paris”, „coq-à-l'âne” and Dr. Rable’s specific device “listing of the cleaning cloths” are introduced as forms of Caillois’s categories of the play: ilinx, agon and alea. Chapter eight makes an analytical review of the comic in Hašek’s novel on the basis of the four categories of the play in Caillois’s taxonomy. Their exploration is executed exclusively on verbal basis, more specifically – the basis of Švejk’s narrative. The analysis thoroughly examines specific episodes of the novel. The national justice is perceived from the perspectives of the logic of deliberately established interconnections (whose notional charge is derived from the role-transpositions), and the organization of the elements of the extraordinary, and is defined as a comic of the mimicry type. The misalliances of the ilinx type present the principle of destabilizing empirical excessiveness, or the piling-up of useless factual lists. The misalliances of the agon are connected through the principle of the total multiplicational auto-thematisation of the engrossing pressure of Švejk’s stories. And finally, the misalliances of the alea type operate on the principle of the paradoxically discovered notional contact, in which the incidentally discovered notional connection between things consists of the extraordinary, the lack of planning and spontaneity of the structure of expression, the break from the logistic skeleton, or the form, of the known language. Chapter nine distinguishes the p l a y w i t h t h e n a r r a t i v e (with the narrative act itself) from t h e p l a y o f t h e n a r r a t i v e (with the structuring of the narrated world) and it states that certain expressively playful relations consist of the verbal moulding of the situation at hand – both on the narrator and the characters’ side. Several authoritative views on the “poor” and solely “referencing” language in Hašek’s narrative are presented, along with their functional applications, from the perspective of the authorial strive towards this kind of lapidary and dry manner of expression. Afterwards three distinct types of situational comic are defined, amongst which the more interesting are paidia and puerilism (Caillois and Huizinga), while the most important one is ludus, i.e. the playful verbal display of the situation through the narrator’s lexis. As a counterpoint of the narrative’s playful mood the active realisation of the situation is outlined, its active core, which is in itself a type of comic play from the perspective of the realisation of the act of assembling the situation and the combinatory originality of its elements. Then the distinctions between the two types of ludus – depicting and depicted – are thoroughly examined with an emphasis above all on the so-called index potential of the narrative and the literary device merging of the paradox and the reality. Finally the chapter outlines the connections in the relationship between the ludus and the four major categories of the play – ludistic mimicry, ludistic alea, ludistic ilinx and ludistic agon. The final and tenth chapter of the second part of the dissertation introduces the notions paidia and puerilizmus as a primitive form and pseudo-form of the play, which are nevertheless comic in the development of the situation according to obvious, externally presented essential incongruities. A vital point of the chapter is Švejk’s talk in his sleep, explored in a discussion with Bergson’s view on the contradiction of “the natural” and “the mechanical”, which in his concept is the essence of laughter. The standpoint indicated here proceeds to theorizing that the tavern story, narrated by Švejk in his sleep, is a recessive play of the narrator (Sergej Nikolskij) with the reader’s anchored interest in the Švejk principle. The comic of this type is rooted in the reader’s reception, entailing the self-discovery and the discovery, the admiration of another’s intellectual and creative prowess, the realization of one’s own imperfection and of the paths of eternity, which is linked to Fink’s idea that the play sidetracks us from our ultimate destination. The chapter ends with a conclusive establishment of the characteristics of the play of the comic, which is distinguished from Fink’s more general perception of the “joy of the imaginary” of the imaginary world of the play. With the conclusion of the second part the model of the comic of the carnivalesque and the model of the comic of the play are unified in the field of Bakhtin’s g l o b a l c o n t e m p l a t i o n and Fink’s s y m b o l i c i m p e r s o n a t i o n . The idea of liberty in the concepts of the two authors is explored from both angles and Fink’s standpoint is determined as the awarding one (“the game liberates us from freedom”). The comic is understood as a manifestation of the world of words, above all: the Czech national world, while the play of the comic is seen as man’s human openness towards the world. The chapter briefly indicates some of the standpoints of Bakhtino-scepticism, which nevertheless do not debase Mikhail Bakhtin’s enormous contribution to the world’s universal culture. The third part of the dissertation rests entirely on the scheme of the analytical approach, crafted in the process of the analysis of Hašek’s “Švejk”. In each of the three chapters the focus is directed towards one of the works mentioned above – respectively of the Bulgarian, Russian and Serbian satirical prose – in comparison with the comic in “The Adventures of the Good Soldier Švejk”. The approach to the four works of fiction is quite limited, when compared to the approach to Hašek’s novel. The aim is not to conduct the comparative analysis in dept, but rather to flag the potential fruitful and contributing aspects of the juxtapositional exploration. The common and individual features of the literary works are examined firstly according to “Švejk” and secondly to the specifics of the comic in the respective work. In all cases it is stated that despite the carnivalesque elements that are present, one cannot speak of “comic of the carnivalesque”, because the external similarity does not mean, that the internal laws of the construction of the carnivalesque world have been kept. “The Adventures of Švejk” are a d i v e r s e c a r n i v a l e s q u e c o m p o s i t e , which contains all of Bakhtin’s established major elements of the carnivalesque cosmos (including death and revival against the background of the war and its merry, playful, “festive” perception by Josef Švejk), and which are to a great degree absent from the rest of the works. Still, there is room to talk about the comic of the play in them. This is why the analysis of “Bay Ganyo”, the novels about Ostap Bender and Nušić’s “Autobiography” follows the algorithm of the discovery of episodes and manifestations of the comic of the play and their classification according to the four main categories of Roger Caillois’s play. Also, apart from the major categories of the comic of the play (mimicry, agon, ilinx and alea), the aspects paidia, puerilizmus and especially ludus are examined separately; the ludus assumes a different, always interesting position in the Serbian, as well as the Russian novels and the Bulgarian “Bay Ganyo”. The more important clarification is that mimicry, agon, ilinx and alea, which in Hašek’s novel were explored against the background of Švejk’s stories on a verbal basis, are presented exclusively in the a c t i v e c o r e o f t h e s i t u a t i o n a l c h a i n , hereby known as a c t i v e r e a l i z a t i o n o f t h e situation. The dissertation ends with the conclusion that the goals put forth at the beginning of the work have been reached and promises that their author will dedicate himself to a more detailed comparative analysis of the problems discussed here in the future.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce Mgr. Bogdan Dichev, Ph.D. 2.36 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce Mgr. Bogdan Dichev, Ph.D. 38 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky Mgr. Bogdan Dichev, Ph.D. 40 kB
Stáhnout Autoreferát / teze disertační práce Mgr. Bogdan Dichev, Ph.D. 240 kB
Stáhnout Posudek vedoucího prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. 95 kB
Stáhnout Posudek oponenta PhDr. Marcel Černý, Ph.D. 217 kB
Stáhnout Posudek oponenta Mgr. Jiří Koten 52 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 72 kB
Stáhnout Errata Mgr. Bogdan Dichev, Ph.D. 3.57 MB