velikost textu

Brandtova východní politika

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Brandtova východní politika
Název v angličtině:
The Brandt´s Ostpolitik
Typ:
Disertační práce
Autor:
PhDr. Radek Soběhart
Školitel:
doc. PhDr. František Stellner, Ph.D.
Oponenti:
Doc. PhDr. Dagmar Moravcová, CSc.
prof. PaedDr. Miroslav Vaněk, Ph.D.
Id práce:
25107
Fakulta:
Filozofická fakulta (FF)
Pracoviště:
Ústav světových dějin (21-USD)
Program studia:
Historické vědy (P7105)
Obor studia:
Historie - obecné dějiny (XODE)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
21. 9. 2011
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Abstrakt:
Abstrakt Disertační práce „Brandtova východní politika“ se zabývá konceptem Brandtovy zahraniční politiky vůči východní Evropě. Tato koncepce nebyla pouze krátkodobým plánem po jeho nástupu do vládních funkcí po roce 1966, ale týkala se samotné podstaty chápání politiky Willyho Brandta. Práce se dívá na výše uvedené téma ze tří pohledů. Prvním oblast tvoří ideovo-teoretická rovina, jež se soustředí především na analýzu dlouhodobých trendů v Brandtově východně politice. Proto se kriticky vymezila vůči dosavadním přístupům, které aplikují tuto koncepci pouze na období 1969-1974, kdy Brandt stál v čele SRN, ale také vůči pracím, které za počátek východní politiky považují druhou berlínskou krizi a stavbu berlínské zdi. Jedním z dílčích závěrů práce je, že kořeny Brandtovy východní politiky je nutno hledat již v jeho pobytu v emigraci v Norsku a Švédsku, neboť zde Brandt získal základní představy o fungování parlamentní demokracie a významu evropské spolupráce pro poválečnou obnovu Evropy a Německa. Díky tomu, že období druhé světové války nestrávil na území Německa, stal se symbolem „jiného, lepšího“ demokratického Německa po roce 1945. Pobyt v emigraci mu také napomohl, aby se mohl profilovat jako novinář se zájmem o zahraniční politiku, což mu později velmi pomohlo při sestavování jeho politických projevů a přednášek. Následné období jeho pobytu v Berlíně znamenalo pro jeho koncepci východní politiky zásadní přínos vycházející z každodenní zkušenosti se životem v rozděleném Berlíně pod trvalým tlakem Sovětského svazu. Na základě zkušenosti s první berlínskou krizí a povstáním ve východním Berlíně v roce 1953 definitivně odmítl jakékoli optimistické posuzování komunismu a zahraniční politiky Sovětského svazu. Zároveň si uvědomil důležitost udržení demokracie a vazby západního Berlína na západní Německo, a proto podpořil všechny kroky bonnské vlády směřující k integraci SRN do západoevropských vojenských a hospodářských struktur. Ovšem zároveň nesouhlasil s většinou politiků v SRN s tím, že nejlepším krokem pro suverenitu západního Německa bylo přerušit všechny kontakty s východní částí Německa. Právě na základě své zkušenosti z Berlína si byl vědom toho, že na toto rozhodnutí vlád doplatí především obyčejní Němci v obou částech Berlína, proto přidal do své koncepce východní politiky zásadní pojem „koexistence“, což bylo označení pro mírové soužití dvou odlišných systémů. Ovšem aby tento systém mohl efektivně fungovat, musel se nejdříve změnit mezinárodní systém, který by už neupřednostňoval vojenskou konfrontace, ale byl by postaven na pevných základech míru, jež by umožnil změnit vztahy mezi oběma ideologickými bloky. Proto se již v polovině padesátých let 20. století stal přívržencem tzv. détente, které do popředí stavělo uvolnění a dialog. Pojem koexistence se měl dotýkat především soužití běžných lidí, kteří řeší své každodenní problémy a nezajímají se o „velkou“ politiku. V tomto pojetí Brandt preferoval tzv. politiku malých kroků, která spočívala v tom, že politici, kteří se nedokázali shodnout na klíčových mezinárodních otázkách, se soustředí na malé legislativní úkony, které ulehčí život obyčejným lidem na obou stranách železné opony. Stavba berlínské zdi v roce 1961 pro něho neznamenala zásadní šok, velké zklamání zažil spíše z reakce západních velmocí na tento krok SED, neboť západní státy i německá vláda v podstatě nepodnikly žádné konkrétní kroky vůči tomuto bezprecedentnímu porušení mezinárodních dohod. Brandt to chápal jako potvrzení své dosavadní politiky, jež vycházela z toho, že znovusjednocení Německa není možné v krátkodobém horizontu, a proto je důležité pokračovat v politice koexistence a politiky „malých kroků“. Svoji koncepci východní politiky Brandt představil na svých dvou přednáškách na univerzitě v Harvardu, kde vedle výše uvedených bodů doplnil ještě dva důležité body. Prvním bodem Brandt naznačil, že jeho koncept není pouhým potvrzením mezinárodní státu quo v Evropě po roce 1945, ale možné uznání státu quo je pouze nutným předpokladem k jeho následné změně. Druhá novinka spočívala v termínu transformace, čímž myslel, že právě skrze kontakty na úrovni kultury, vědy, techniky, byznysu, lze uvažovat o možné proměně komunismu, kterou neprovedou západní státy ve válečním střetu, ale vlastní obyvatelé východní bloku. Druhý globální pohled na Brandtovu východní politiky souvisí s nutnou změnou mezinárodního systému studené války v šedesátých letech 20. století, neboť jeho koncepce by se nemohla uskutečnit v období „horké“ fáze studené války v padesátých letech 20. století, neboť to se stále hovořilo o nebezpečí válečného konfliktu. Teprve začínající období šedesátých let s důrazem na komunikace, dialog a spolupráci umožnilo praktické využití Brandtova konceptu. Ve změně mezinárodního systému hrály klíčovou roli nestátních aktérů, kteří zásadním způsobem ovlivnili ideovou proměnu západoněmecké společnosti a její pohled na východní Evropu. Práce analyzuje především motivace německo-polského církevního dialogu v polovině šedesátých let 20. století a aktivity odsunutých Němců z východní Evropy po roce 1945 v západoněmecké společnosti na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Poslední rovina se zabývá praktickým uplatněním Brandtovy východní politiky při samotném vyjednávání s východoevropskými státy. Práce prokázala, že se západoněmecká vláda snažila přistupovat ke každému státu zvlášť a se specifickými požadavky. V případě rozhovorů se Sovětským svazem západní Německo přistoupilo na uznání poválečného statu quo, neboť si od smlouvy se SSSR slibovalo uvolnění ve vztazích mezi SRN a jeho východními sousedy. Jednání s Polskem se nesla v atmosféře vyrovnání s minulostí nacistických zločinů a uznání německo-polské hranice na řekách Oder-Neiβe. Rychlé uzavření smlouvy, které bylo korunováno památným „pokleknutím“ Willyho Brandt ve Varšavě, umožnila především celková změna v německo-polských vztazích, která nahradila dosavadní konfrontační přístup dialogem a kooperací, což se týkalo především hospodářské oblasti. Rozhovory s východním Německem byly velmi komplikované, neboť se dotýkaly řady vnitroněmeckých otázek. Výslednou dohodu umožnil především souhlas západního Německa s mezinárodním uznáním východní Německa. Nejdéle trvalo jednání s Československem, přestože mezi oběma zeměmi neexistoval žádný závažný problém, ale celé tři roky trval spor o formulaci neplatnosti mnichovské smlouvy z roku 1938. Vedle těchto separátních smluv Brandt dosáhl velkého úspěchu také v tom, že se pod jeho tlakem sešly zástupci poválečných vítězných velmocí a podepsali smlouvu o novém statutu západní Berlína, díky kterému se konečně stal součástí SRN a suverénním územím ve východním bloku. Závěr práce hodnotí přínos Brandtovy východní politiky. Přínos jeho koncepce práce vidí především v dopadech Brandtovy zahraniční politiky na západoněmeckou společnost, neboť západoněmecká společnost její podporou prokázala vlastní „dospělost“ a sebeuznání. Úspěch SPD ve volbách v roce 1972 dokázal, že západoněmecká společnost se zcela smířila a sžila se SRN a již nepreferuje znovusjednocení. Na druhé straně však východní politika nesplnila několik cílů, se kterými ji Brandt spojoval. Západní Německo sice uznalo poválečný status quo, ale již nedokázalo zahájit transformaci komunistických režimů. Také otázka zlepšení života běžných občanů je velmi diskutabilní, neboť východoevropské státy chápaly podepsané smlouvy se SRN jako německý ústupek a jeho uznání poválečné reality. Dalšímu prohlubování spolupráce se velmi obávaly, neboť měly strach především z toho, že by to mohlo ohrozit jejich monopolní moc.
Abstract v angličtině:
Abstract The dissertation “Brandt’s Ostpolitik” deals with the concept of Brand’s foreign politics towards Eastern Europe. The concept was not only a short-term plan after Brandt gained government functions after 1966, but it is concerned with the essence of understanding of Willy Brand’s policy. The paper views the topic from three different points. The first area consists of an ideological-theoretical level that focuses especially on the analysis of long-term trends of Brandt’s Eastern Policy. Therefore, it distinguishes from existing approaches, which apply the concept only to the period of 1969-1974, when Brandt ruled the Federal Republic of Germany, but also from academic papers that consider the second Berlin crisis and the Berlin wall construction to be the beginning of the Eastern politics. One of the conclusions of the dissertation shows the necessity to search for the roots of Brandt’s policy already in his stay in exile in Norway and Sweden, due to the fact that Brandt obtained basic idea about the way parliamentarian democracy works there, and about the importance of European cooperation for the after-war recovery of Europe and Germany. Thanks to the fact that he did not spend the period of the World War II in the German area, he became a symbol of “different, better” democratic Germany after 1945. His stay in exile enabled him to profile himself as a journalist interested in foreign politics. That helped him a lot when creating his political speeches and lectures later. The following period of his stay in Berlin meant an underlying contribution to his concept of Eastern Policy based on the everyday experience of life in divided Berlin under constant pressure from the Soviet Union. Though the experience with the first Berlin crisis and uprising in East Berlin in 1953, he finally rejected optimistic considerations of Communism and foreign policy of the Soviet Union. He also realized the importance of democracy and the ties between West Berlin and West Germany. Hence, he supported all steps of Bonn government towards integration of West Germany into Western European military and economic structures. On the other hand, he did not agree with the majority of politicians in West Germany who claimed that it was the best for the sovereignty of West Germany to interrupt all contacts with the Eastern part of Germany. Thanks to his experience from Berlin he was aware that especially ordinary Germans in both parts of Berlin would have suffered from such government’s decision. That is why he added important term “coexistence” into his concept of Eastern Policy, which meant peaceful coexistence of two different systems. For the system to function efficiently, he had to change the international system first, which would not have preferred military confrontation but would have been built on a stable peaceful base that would have allowed for changes in relationships between both ideological blocks. Therefore, he became a supporter of so called “détente” in the middle of the 1950s, which emphasized liberation and dialog. “Coexistence” should have touched particularly the coexistence of ordinary people, who solved their everyday problems, and did not care about “big“politics. Accordingly, Brandt preferred so called small steps policy, which signified that politicians who did not manage to agree on key international questions, focused on small legislative tasks that facilitated ordinary people’s lives on both sides of the iron curtain. The Berlin Wall construction in 1961 did not mean a major shock to Brandt. He was more disappointed by the reaction of Western powers to the step of SED , since the Western countries as well as German government basically had not taken any concrete measures towards such a non-precedent violation of international agreements. Bradt understood the events to be confirmation of his actual policy based on the idea that reunification of Germany was not possible in a short horizon. Hence, it became important to continue with the policy of coexistence and the policy of small steps. He introduced the concept of Eastern Policy during two lectures at the Harvard University, where he added two more important notes. First Brandt suggested that his concept was not only a confirmation of international status quo in Europe after 1945, but a possible acknowledgement of status quo was a necessary assumption for its later change. As the second point he introduced the term “transformation” by which he understood that through contacts in the areas of culture, science, technology and business it was possible to consider the change of Communism. The change would not have been conducted by Western countries in a war conflict but by the inhabitants of the Eastern Block. The second global view on Brandt’s Eastern Policy is related to a necessary change of the international Cold War system in the 1960s, because the concept could not have happened during the “hot” phase of the Cold War in the 1950s as a war conflict was a possible threat. It was at the beginning of the 1960s with the emphasis on communication, dialog and cooperation when the practical use of Brandt’s concept could be used. Non-state actors played the key role in the change of the international system, and significantly influenced the ideological alternation of the West German society and its look at Eastern Europe. The paper analyzes especially the motivations of German-Polish religious dialog in the middle of the 1960s and the activities of expelled Germans from the Western Europe after 1945 in the West German society at the turn of the 1950s and the 1960s. The last level deals with the practical usage of Brandt’s Eastern Policy during the negotiations with Eastern European countries. The dissertation shows that the West German government attempted to approach each country separately with specific demands. In case of dialogues with the Soviet Union, West Germany accepted the post-war status quo in order to reach release in relations between West Germany and its Eastern neighbors thanks to an agreement with Soviet Union. The negotiations with Poland experienced the atmosphere of dealing with the past Nazi crimes and recognition of the German-Polish border on the rivers Oder-Neiβe. The quick acceptance of the treaty crowned by the memorable „Kniefall“ of Willy Brandt in Warsaw, was allowed by an overall change in German-Polish relations substituting the so far confrontational approach by dialogue and cooperation covering particularly the economic area. As the dialogues with Eastern Germany touched several intra-German questions, they were very complicated. The agreement of West Germany to internationally recognize the Eastern Germany allowed for the final treaty. Negotiations with Czechoslovakia lasted the longest, although no problem existed between the countries. Despite that, it took three years to formulate the annulments from the Munich Treaty from 1938. Besides the separating treaties Brandt reached his success in the matter of a treaty on a new status of West Berlin signed by the representatives of post-war winning powers. The Treaty allowed West Berlin to be part of West Germany and a sovereign area in Eastern Block. The conclusion of the paper evaluates the contribution of Brandt’s Eastern Policy. Thecontribution lies mostly in the impact of Brandt’s Eastern Policy on West German society, as the West German society showed its “maturity” and self-recognition by supporting the policy. The success of SPD in elections in 1972 proved that the West German society had accepted West Germany and did not prefer reunification anymore. On the other hand the Eastern Policy did not reach several goals that Brandt connected with it. West Germany recognized the post-war status quo, but it did not manage to initiate the transformation of the Communist regimes. The question of the improvement in lives of ordinary citizens was also questionable, as the Eastern European countries understood the treaties with West Germany as German concession and recognition of the post-war reality. They feared further deepening of the cooperation due to the threat to their monopolistic power.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce PhDr. Radek Soběhart 1.93 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce PhDr. Radek Soběhart 33 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky PhDr. Radek Soběhart 26 kB
Stáhnout Posudek vedoucího doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. 131 kB
Stáhnout Posudek oponenta Doc. PhDr. Dagmar Moravcová, CSc. 214 kB
Stáhnout Posudek oponenta prof. PaedDr. Miroslav Vaněk, Ph.D. 72 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 25 kB