velikost textu

Parlamentarismus v Evropské unii

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Parlamentarismus v Evropské unii
Název v angličtině:
Parliamentarism in the European Union
Typ:
Disertační práce
Autor:
JUDr. Martin Soukup, Ph.D.
Školitel:
doc. JUDr. Jana Reschová, CSc.
Oponenti:
prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc.
doc. JUDr. Jan Svatoň, CSc.
Id práce:
112238
Fakulta:
Právnická fakulta (PF)
Pracoviště:
Katedra ústavního práva (22-KUP)
Program studia:
Teoretické právní vědy (P6801)
Obor studia:
Ústavní právo a státověda (USTAVNI)
Přidělovaný titul:
Ph.D.
Datum obhajoby:
25. 11. 2014
Výsledek obhajoby:
Prospěl/a
Jazyk práce:
Čeština
Klíčová slova:
Parlamentarismus, Evropská unie, Evropský parlament
Klíčová slova v angličtině:
Parliamentarism, European Union, European Parliament
Abstrakt:
Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Doktorský studijní program: Teoretické právní vědy Studijní obor: Ústavní právo Školitel: doc. JUDr. Jana Reschová, CSc. DISERTAČNÍ PRÁCE Parlamentarismus v Evropské unii (Parliamentarism in the European Union) JUDr. Martin Soukup Čílova 1803/2 162 00 Praha 6 ABSTRAKT Evropská integrace v druhé polovině dvacátého století vyústila v unikátní a inspirativní projekt hospodářsko–politické unie nazývané nejprve Evropská společenství a později Evropská unie. Historie této postupné integrace je provázena intenzivními odbornými, politickými i laickými diskusemi o povaze evropského soustátí a o jeho budoucnosti. Institucionální dělba moci v Unii a její legitimita, stejně jako otázka vertikální dělby moci mezi Unií a členskými státy má zásadní vliv na fungování Unie. Vlastní soustava orgánů se stala jedním z nejvýraznějších znaků Společenství i pozdější Unie. Pro orgány Unie je na rozdíl od klasických ústředních orgánů státní moci typické, že některé z nich jsou silně navázány na členské státy. Institucionální rámec Unie zaznamenal výraznou proměnu po ratifikaci Lisabonské smlouvy. Jedním z ústředních a rozhodujících orgánů Unie je Evropský parlament. Jeho postavení se ve srovnání s ostatními hlavními unijními orgány v minulosti měnilo a vyvíjelo nejvíce. Tato práce zkoumá mimo jiné právě vývoj postavení a pravomocí Evropského parlamentu a vychází z uceleného přehledu a analýzy aktuální právní úpravy fungování Evropského parlamentu (institucionálních, organizačních, funkčních a politických) jako instituce, která je platformou moci a zastoupení v Unii. Dalším východiskem práce je pak analýza a zhodnocení mocenských i faktických vztahů Evropského parlamentu s ostatními orgány Unie. Tématem a pojmem disertační práce, který je zde skloňován a zkoumán z různých úhlů pohledu, je pak otázka, zda v Evropské unii existuje parlamentarismus a pokud ano, v jaké podobě, jak je historická evropská tradice parlamentarismu při fungování Unie naplňována, v jakých konkrétních ústavních normách se projevuje a jaké další prvky parlamentarismu by bylo vhodné a žádoucí posilovat. Na parlamentarismus v Evropské unii se zde nahlíží komplexně a s vědomím unikátní povahy tohoto nadstátního útvaru. Parlamentarismus v Unii není svázán pouze s vrcholným parlamentním orgánem - Evropským parlamentem jako celkem, neméně důležité jsou i politické frakce a skupiny názorů v něm zastoupené, práce jednotlivých poslanců, vztahy a prezentace Evropského parlamentu navenek. Podstatnou roli zde hrají i některé další vrcholné instituce Unie, které dosud sami nebo zčásti naplňují některé typicky parlamentní funkce. Významné a zajímavé je i dynamicky se vyvíjející postavení parlamentních orgánů členských států. Pojem parlamentarismus je proto v této práci používán a rozlišován jak v užším slova smyslu - vytváření vlády většinou v parlamentu a vztah odpovědnosti vlády a parlamentu, tak v širším smyslu, kdy jsou zkoumány tradiční funkce parlamentu a jejich naplňování. Na počátku integračních snah v Evropě vzniklo mezi výrazně menším počtem zúčastněných států vcelku jednoznačně uskupení, které mělo charakter mezinárodní / mezistátní organizace. Postupem dalších let a desetiletí se toto uskupení vyvíjelo v něco mnohem více propojeného a de facto samostatně se emancipujícího. Významným momentem v tomto přerodu bylo zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu, které posílily legitimitu evropských institucí a vytvořily přímý vztah mezi občany Evropské unie a jejími institucemi. Od devadesátých let dvacátého století je pak po dalších integračních krocích naprosto zřejmé, že Evropská unie ztratila svou povahu běžné mezinárodní organizace. Pro orgány EU je na rozdíl od klasických ústředních orgánů státní moci typické, že některé z nich jsou silně navázány na členské státy (to se týká především orgánu s dosud největšími pravomocemi – Rady), některé naopak mají vystupovat jako jejich „protihráč“, tvůrce a ochránce evropských zájmů (např. Komise), a další by si měly zachovávat „neutralitu“ jak ve vztahu k zájmům členských států, tak ve vztahu k ostatním hlavním orgánům (Evropský soudní dvůr, Účetní dvůr). Tento složitý systém mocenských rovnováh pak neodpovídá dosud klasickému učení o dělbě moci ve státě na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. V institucionálním systému Evropské unie některé orgány vykonávají netypicky více funkcí a především legislativní moc nevychází přímo z lidu, ale z institucí, které jsou legitimizovány jiným způsobem. Rozdělení moci mezi vrcholné orgány v současné Unii nelze připodobnit ani k tzv. direktoriální formě vlády, ani k prezidentskému vládnímu systému (prezidentská funkce nemá v systému vrcholných institucí EU tradici). Přesto v současné formě vlády v Evropské unii lze vysledovat určité inspirující prvky mocenského rozdělení plynoucí z obou výše zmíněných systémů. Institucionální vývoj, kterým Evropská unie v posledních desetiletích prochází, se podle mého názoru nejvíce blíží k formě vlády parlamentní, byť i této formě je ještě EU v její současné podobě výrazně vzdálena. Některé prvky parlamentního systému však zde již nepochybně formálně existují, ústavní forma vlády v EU však zůstává především zvláštní kombinací dosud rozlišovaných systémů / modelů. V klasickém parlamentním systému dělby moci je moc výkonná (vláda) odpovědná parlamentnímu orgánu. Takový závěr nelze při zkoumání povahy ústředních orgánů EU vyslovit ani u Komise a zcela jistě ne u Rady, která Evropskému parlamentu není odpovědná vůbec. U Rady existuje pouze zprostředkovaná odpovědnost vůči příslušným národním parlamentům. Formálně je zakotven způsob ustavování i případného odvolávání Komise Parlamentem, avšak jak uvedeno výše tento základní princip parlamentní demokracie je v EU značně oslaben a v praxi obtížně využitelný. Evropský parlament navíc stále nemá řádnou legislativní pravomoc (zejména chybí právo legislativní iniciativy), jeho pozice je slabá i při ustavování dalších vrcholných orgánů Unie. Ze závěrů plynoucích ze zkoumaných atributů Parlamentu je možné vysledovat, že Evropský parlament v jeho současné podobě nepochybně parlamentem ve smyslu vrcholného orgánu reprezentativní demokracie. Evropský parlament je již od r. 1979 vytvářen na základě přímých voleb, všemi občany Evropské unie. I z hlediska pravomocí je možné konstatovat, že Evropský parlament má základní parlamentní úkoly a funkce, tj. zejména účast v legislativním procesu, zčásti ustavující pravomoc vůči dalším orgánům, rozpočtovou pravomoc, pravomoc kontrolní. Některé z těchto pravomocí jsou však ve srovnání s tradičními parlamentními orgány oslabeny. Evropský parlament byl původně koncipován jako orgán kontrolní a poradní, jeho pozice v rámci systému evropských institucí se stále posiluje a velmi postupně se jeho postavení přibližuje ke klasickému parlamentnímu konceptu. Trend rostoucího významu a rozšiřování pravomocí Evropského parlamentu byl potvrzován každou další smluvní revizí primárního práva. Zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu pro voliče / občany členských států EU představovalo dle mého názoru jeden z nejvýznamnějších mezníků v historii evropské integrace. Od voleb se odvíjí legitimita orgánů EU, od té doby postupně, byť velmi pomalu a nedostatečně, dochází k přerodu institucionálního rámce Unie k tradičnímu evropskému systému parlamentní demokracie. Evropské volby jsou však nevýrazné a jsou označovány za volby druhého řádu. Evropští poslanci jsou voleni více na základě obeznámenosti voličů s vnitrostátním politickým systémem, nežli pro jejich příslušnost k eurostraně a jejímu programu. V posledních letech je možné sledovat bohužel stále více klesající zájem o volby, které se pro občany Unie stávají spíše okrajovou záležitostí. Unie svým občanům zaručuje řadu práv, krom aktivního a pasivního volebního práva do komunálních zastupitelstev členských států a do Evropského parlamentu, také další práva jako např. právo obracet se se stížnostmi na evropského veřejného ochránce práv. Přijetí Lisabonské smlouvy přineslo některé nové významné prvky participativní demokracie. Kromě vzniku petičního práva uplatnitelného směrem k institucím EU, jakožto přímé vazby občanů EU na Parlament a nepřímé vazby skrze instituci evropského ombudsmana, je jednou z nejvýznamnějších inovací tzv. občanská iniciativa, nová forma veřejné účasti pro evropské občany. Tyto nástroje a instituty nepochybně posilují prvky parlamentarismu v EU. Při úvahách o parlamentarismu a při hodnocení rozdělení a tvorby moci mezi jednotlivé vrcholné orgány EU je rovněž na místě uvést sílící postavení zákonodárných sborů jednotlivých členských zemí, kterým je postupně přiznávána významná role při tvorbě a realizaci práva i na unijní úrovni. Role národních parlamentů v integračním procesu je o poznání významnější oproti stavu panujícímu více než před dvaceti lety. Přijetím Lisabonské smlouvy byly začleněny nové prvky pro zapojení národních parlamentů do demokracie Unie. Jedná se především o mechanismy barevných karet při kontrole subsidiarity. Národní parlamenty mají významné postavení při změnách primárního práva, kam nezasahuje Parlament. Za klíčovou považuji jejich roli na národní úrovni, kde je jim jednak odpovědná vnitrostátní vláda a její zástupci v Radě a kde jsou také přímo konzultovány. Včasné informování národních parlamentů o legislativních návrzích ve svém důsledku znamená předběžnou kontrolu legislativních aktů a možnost se vyhnout následným komplikacím při jejich aplikaci. Národní parlamenty usilují stále více o sblížení s Parlamentem. Národní parlamenty se v rámci těchto činností snaží získat zpět část svého ztraceného vlivu a společně dosáhnout, toho aby Unie byla nadále budována podle demokratických zásad. S rostoucím vlivem dříve oslabených národních parlamentů se však zvyšuje obava z řad poslanců Evropského parlamentu i odborné veřejnosti, že by postupem času mohlo postavení národních parlamentů fakticky vytvořit vedle Parlamentu a Rady tzv. „třetí komoru“ a narušit princip unijní institucionální rozdělení moci. V budoucnu se tak bude muset velmi citlivě zvažovat, zda a kam se bude postavení národních parlamentů posouvat.
Abstract v angličtině:
Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Doktorský studijní program: Teoretické právní vědy Studijní obor: Ústavní právo Školitel: doc. JUDr. Jana Reschová, CSc. DISERTAČNÍ PRÁCE Parlamentarismus v Evropské unii (Parliamentarism in the European Union) JUDr. Martin Soukup Čílova 1803/2 162 00 Praha 6 Abstract European integration in the second half of the twentieth century resulted in the unique and inspiring project of the economic and political union called at first European Communities and later European Union. History of this gradual integration is accompanied by intensive professional, political and also lay discussions on nature of the European union of states and on its future. Institutional separation of powers in the Union and its legitimacy, as well as the issue of vertical separation of powers among the Union and member states have substantial influence on the Union functioning. Its own system of bodies became one of the most significant features of the Communities and later Union. It is typical for the Union bodies as distinct from the classic central bodies of state power that some of them are strongly connected with the member states. Institutional framework of the Union changed considerably after ratification of the Treaty of Lisbon. One of the central and ruling bodies of the Union is the European Parliament. Its position changed and developed most in the past in comparison with other Union bodies. This thesis examines among others the development of position and powers of the European Parliament and is based on the compact survey and analysis of the current legal regulations of functioning of the European Parliament (institutional, organizational, functional and political) as an institution, which is the platform of power and representation in the Union. Another basis of the thesis is an analysis and evaluation of power and factual relations of the European Parliament with other Union bodies. Theme and term of the thesis, which is declined here and examined from different points of view, is the question, whether parliamentarianism exists in the European Union and if it does, in what form, how the historical European tradition of parliamentarianism is fulfilled at the Union functioning, in what particular constitutional rules it is shown and what other elements of parliamentarianism should be strengthened. Parliamentarianism in the European Union is viewed here complexly and taking into account the unique character of this supranational unit. Parliamentarianism in the Union is not connected only with the supreme parliamentary body – European Parliament as a whole, political factions and opinion groups represented therein are also important, as well as the work of individual members of Parliament, relations and presentation of the European Parliament externally. Substantial role is played also by some other supreme Union institutions, which fill wholly or partly some of the typical parliamentary functions. Dynamically developing position of parliamentary bodies of member states is also important and interesting. The term parliamentarianism is therefore used and distinguished herein both in narrow sense – forming the government by majority in the parliament and relation of responsibility of government and parliament and also in wider sense, when traditional functions of the parliament and fulfillment thereof are examined. At the beginning of integration efforts in Europe a group was established among considerably smaller number of participating states quite unequivocally, which had the character of international / interstate organization. During following years and decades this group developed in something much more interconnected and de facto independently emancipating. An important moment in this transformation was institution of direct elections in the European Parliament, which strengthened legitimacy of European institutions and created direct relation between citizens of the European Union and its institutions. Since the nineties of the twentieth century it has been quite obvious after other integration steps that the European Union lost the character of the common international organization. It is typical for EU bodies unlike the classic central bodies of state power that some of them are strongly connected with the member states (this relates in particular to the body with the greatest powers so far – the Council), some shall on the contrary act as their “opponent”, originator and protector of European interests (e.g. the Commission) and other should keep their “neutrality” both in relation to interests of member states and in relation to other main bodies (Court of Justice of the European Union, Court of Auditors). This complex system of power equilibriums thus does not correspond with the so far classic doctrine of separation of powers in the state into legislative power, executive power and judiciary. In the institutional system of the European Union some bodies perform non-typically more functions and in particular the legislative power is not based directly on people, but on institutions, which are legitimized in another manner. Separation of powers among the supreme bodies in the present Union may not be compared even to the so-called governmental directorial system or the presidential system of government (the office of president does not have tradition in the system of EU supreme institutions). Still it is possible to find certain inspiring elements of power separation in the present form of government in the European Union arising from both above-mentioned systems. Institutional development, through which the European Union goes in last decades, is in my opinion most similar to the form of parliamentary government, although EU in its present form is quite remote to this form either. However some elements of the parliamentary system exist here formally without doubt, constitutional form of government in EU remains in particular the special combination of the so far distinguished systems / models. In the classic parliamentary system of power separation the executive power (government) is responsible to the parliamentary body. Such conclusion may not be expressed at examining the character of EU supreme bodies either at the Commission or certainly at the Council, which is not responsible to the European Parliament at all. As for the Council there exists only the intermediated responsibility to the respective national parliaments. The manner of constitution and possible recalling of the Commission by the Parliament is formally confirmed, however as it is mentioned above, this basic principle of parliamentary democracy is weakened considerably in EU and applicable in practice with difficulties. Moreover the European Parliament still does not have proper legislative power (in particular the right of legislative initiative is missing), its position is weak also at constitution of other supreme bodies of the Union. It may be concluded from the conclusions arisen from examined attributes of the Parliament that the European Parliament in its present form is undoubtedly the parliament in the sense of the supreme body of the representative democracy. Already since 1979 the European Parliament has been formed on the basis of direct elections by all citizens of the European Union. Also from the point of view of powers it may be stated that the European Parliament has the basic parliamentary roles and functions, i.e. in particular participation in legislative process, partly constituent power towards other bodies, budgetary power, controlling power. However some of these powers are weakened in comparison with traditional parliamentary bodies. The European Parliament was originally drawn up as the controlling and advisory body, its position within the system of European institutions is still strengthening and its position is very gradually approaching the classic parliamentary concept. Trend of the growing importance and extending of powers of the European Parliament was confirmed by every other contractual revision of the primary law. Institution of direct elections to the European Parliament for the electors / citizens of EU member states represented, in my opinion, one of the most important landmarks in the history of European integration. Legitimacy of EU bodies is based on the elections, from that time the Union institutional framework is gradually though very slowly and insufficiently transforming to the traditional European system of parliamentary democracy. However the European elections are unimpressive and are called as elections of the lower rank. European members of Parliament are elected more on the basis of conversancy of the electors with the internal political system than for their membership of the europarty and program thereof. Unfortunately in the last years interest in elections falls and the elections are becoming the side issues for the Union citizens. The Union guarantees many rights to its citizens, besides active and passive right to vote to the communal councils of member states and to the European Parliament, also other rights as for example the right to apply with complaints to the European Ombudsman. Adoption of the Lisbon Treaty brought some new important elements of the participatory democracy. Besides the rise of the right to petition EU institutions, as the direct relation of EU citizens to the Parliament and indirect relation through the institution of the European Ombudsman, the so-called citizens’ initiative is one of the most significant innovations, new form of public participation for European citizens. These instruments and institutes strengthen undoubtedly elements of parliamentarianism in EU. Thinking of the parliamentarianism and evaluating separation and creation of powers among individual EU supreme bodies, also the strengthening position of lawmaking bodies of individual member countries must be mentioned, to which the important role at creation and implementation of law at the Union level is gradually attributed. Role of national parliaments in the integration process is more significant in comparison with the situation more than twenty years ago. New elements for inclusion of national parliaments in the Union democracy were integrated by adoption of the Lisbon Treaty. These are in particular mechanisms of multi-colored cards at subsidiarity control. National parliaments have the important role at changes of primary law, where the Parliament does not intervene. I consider their role on national level as crucial, where the internal government and its representatives in the Council are responsible to them and where they are directly consulted. Timely informing of national parliaments on legislative proposals means in its consequence the preliminary control of legislative acts and possibility to avoid the subsequent complications during application thereof. National parliaments endeavor more and more for coming close to the Parliament. Within these activities the national parliaments try to regain part of their lost influence and jointly to reach the Union still being built according to democratic principles. However the increasing influence of formerly weakened national parliaments raises the apprehension of members of the European Parliament as well as the experts that the position of national parliaments might gradually create in fact, besides the Parliament and the Council, the so-called “third chamber” and disturb the principle of Union institutional separation of powers. Thus it will be necessary in future to consider very sensitively, whether and where the position of national parliaments will move.
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce JUDr. Martin Soukup, Ph.D. 1.55 MB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce JUDr. Martin Soukup, Ph.D. 68 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky JUDr. Martin Soukup, Ph.D. 70 kB
Stáhnout Posudek vedoucího doc. JUDr. Jana Reschová, CSc. 183 kB
Stáhnout Posudek oponenta prof. JUDr. Richard Pomahač, CSc. 136 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. JUDr. Jan Svatoň, CSc. 158 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby 129 kB