velikost textu

Náboženská výchova v rodině (Srovnání římští katolíci a Svědkové Jehovovi)

Upozornění: Informace získané z popisných dat či souborů uložených v Repozitáři závěrečných prací nemohou být použity k výdělečným účelům nebo vydávány za studijní, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost jiné osoby než autora.
Název:
Náboženská výchova v rodině (Srovnání římští katolíci a Svědkové Jehovovi)
Název v angličtině:
Religious education in the family (comparison roman catholics and Jehovah witnesses)
Typ:
Diplomová práce
Autor:
Mgr. Jan Všetečka
Vedoucí:
prof. PhDr. RNDr. Marie Vágnerová, CSc.
Oponent:
doc. Pavlína Janošová, Ph.D.
Id práce:
104663
Fakulta:
Husitská teologická fakulta (HTF)
Pracoviště:
HTF - Katedra učitelství (28-08)
Program studia:
Učitelství pro střední školy (M7504)
Obor studia:
Učitelství náboženství, etiky a filozofie (UT)
Přidělovaný titul:
Mgr.
Datum obhajoby:
13. 9. 2011
Výsledek obhajoby:
Dobře
Jazyk práce:
Čeština
Abstrakt:
UNIVERZITA KARLOVA Husitská teologická fakulta Náboženská výchova v rodině (Srovnání římští katolíci a svědkové Jehovovi) Magisterská práce Vedoucí práce: Prof. PhDr. et RNDr. Marie Vágnerová Autor: Mgr. Jan Všetečka Praha 2011 4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma „Náboženská výchova v rodině“ zpracoval samostatně a využil pouze uvedené podklady a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně UK a používána ke studijním účelům. Praha 30. 3. 2011 Jan Všetečka 5 Poděkování Děkuji své matce za trpělivost a pomoc s dětmi v době, kdy jsem se věnoval této práci. 6 Klíčová slova Římští katolíci, svědkové Jehovovi, většinová populace, výchova dětí v rodině, porovnání s přihlédnutím k vývoji dítěte Keywords Roman Catholics, Jehovah‘s Witnesses, majority population, education of children in the family, comparison with regard to child development 7 Resumé Tato práce se snaží čtenáři přiblížit a porovnat způsob výchovy v rodinách římských katolíků a svědků Jehovových. Zaměřuje se v první řadě na prozkoumání informací o výchově, které obě společenství nabízejí jako pomoc svým členům při výchově jejich dětí. Obě skupiny zkoumá v přístupu k výchově dětí podle jejich vývoje od prenatálního období, kdy se rodiče připravují na narození potomka, až po dospělost dítěte, které se stává pokračovatelem duchovní tradice své rodiny. Při zkoumání přihlíží k poznatkům současné psychologie a souladu těchto poznatků s doporučeními, která jsou předávána členům společenstev od jejich vedoucích orgánů. Zpočátku nastiňuje charakteristiky obou skupin. Podstatné znaky základní rysy jejich učení jsou shrnuty na základě jejich literatury a dalších obecně dostupných informací V hlavní části se zabývá srovnáváním obou směrů na podkladě vývojové psychologie a hledá klady a případná rizika v jejich přístupu k výchově dětí v rodinách. Sleduje jak se různá doporučení k utváření rodinného prostředí mohou podílet na postupném vzniku osobnosti dítěte tak, aby se co nejlépe rozvinula. Hledá také zvláštnosti obou skupin vzhledem k většinové populaci. Pokud tato práce nepřinese zcela uspokojivé odpovědi, může čtenáře podnítit, aby si položil důležité otázky o tom, zda jsou většinové trendy ve výchově, které nejsou podmíněny dostatečnou motivací, vždy ty nejlepší a zda není lépe tam, kde je to možné, ponechat prostor tradiční výchově, místo hledání pokroku za každou cenu. 8 Summary This work tries to bring readers a way to compare education in families of Roman Catholics and Jehovah's Witnesses. It focuses primarily on exploring information on education, which offer both communities to help their members in raising their children. Both groups examines access to education of children in their development from the prenatal period, when parents prepare for birth of child, child to adulthood, which becomes the successor of the spiritual traditions of their families. In examining into account the findings of contemporary psychology and consistent with these findings, recommendations are forwarded to members of their communities by leading authorities. Initially, outlines the characteristics of both groups. The essential features of the basic features of their learning are summarized on the basis of their literature and other generally available information The main part deals with comparing the two directions on the basis of developmental psychology and is looking for strengths and potential risks in their approach to child development in families. It monitors how the various recommendations to shape the family environment can contribute to the gradual emergence of the child's personality so that the best developed. Finding the peculiarities of the two groups with respect to the majority population. If this work does not bring completely satisfactory answer, it may encourage the reader to ask important questions about whether the mainstream trends in education, which is not conditioned on a sufficient motivation is always the best and if not better, where possible, leave room for traditional education, instead of seeking progress at any cost. 9 Obsah 1 ÚVOD.. 8 2 CHARAKTERISTIKA CÍRKVE ŘÍMSKOKATOLICKÉ .. 10 2.1 VZTAH K OSTATNÍM KATOLICKÝM CÍRKVÍM.. 10 2.2 UČENÍ.. 11 2.3 SVÁTOSTI.. 12 2.3.1 KŘEST.. 12 2.3.2 BIŘMOVÁNÍ.. 13 2.3.3 EUCHARISTIE.. 14 2.3.4 SVÁTOST SMÍŘENÍ.. 15 2.3.5 POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH.. 17 2.3.6 KNĚŽSTVÍ.. 17 2.3.7 MANŽELSTVÍ.. 18 2.4 LITURGIE A MODLITBA.. 18 3 CHARAKTERISTIKA NÁBOŽENSKÉ SPOLEČNOSTI SVĚDKOVÉ JEHOVOVI ..20 3.1 UČENÍ.. 20 3.2 HLAVNÍ SYMBOLY.. 21 3.2.1 KŘEST.. 21 3.2.2 PAMÁTNÁ SLAVNOST.. 22 3.2.3 KAZATELSKÁ SLUŽBA.. 23 3.3 VĚROUČNÉ ODLIŠNOSTI.. 24 3.4 KONTROVERZE A PERZEKUCE.. 24 4 VÝCHOVA DÍTĚTE S PŘIHLÉDNUTÍM K JEHO VĚKU .. 27 4.1 OBDOBÍ PŘED NAROZENÍM.. 28 4.2 NOVOROZENECKÉ OBDOBÍ.. 29 4.3 BATOLECÍ VĚK.. 34 4.4 PŘEDŠKOLNÍ VĚK.. 43 4.5 NÁSTUP DO ŠKOLY.. 50 10 4.6 MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK.. 52 4.7 STŘEDNÍ ŠKOLNÍ VĚK.. 58 4.8 PUBERTA.. 62 4.9 ADOLESCENCE.. 71 5 ZÁVĚR.. 79 11 1 Úvod V naší postmoderní době člověk stále ještě nepřestal upírat svou mysl ke skutečnostem, jež nás přesahují. Dá se říci, že naopak vzrůstá množství rozličných názorů na tuto oblast. Jedná se o takové názory jako například, kdy nastává zrození nového života či smrt, mimosmyslové vnímání a nejrůznější iracionální a duchovní či duševní zkušenosti, které podporují myšlenku existence prapůvodce všeho bytí. S tím je spojeno poselství o smyslu lidského života, které většinou chce člověk předat svým potomkům v životní filosofii či náboženství. Nejrozšířenější způsob tradiční náboženské výchovy v naší zemi i přes velký úbytek takto zaměřených věřících je zřejmě výchova ke katolictví, které je v našem prostoru přes řadu proměn usazeno již více než tisíc let. Jedním z nejrychleji se rozvíjejících novějších náboženských směrů jsou naproti tomu svědkové Jehovovi. S jeho novostí snad souvisí poněkud přezíravý pohled české společnosti na tuto skupinu. Česká společnost si jen pomalu zvyká na dravé kazatelské metody, které tato náboženská společnost vyvinula v prostředí USA, kde je kladen velký důraz na úspěch, který bývá vyjádřen růstem organizace. Základ pro její růst je dán i přísnou ekonomickou soběstačností organizace Svědků Jehovových, což je ovšem v USA běžná praxe. K ní byly církve a náboženské denominace v USA záhy donuceny zásadní odlukou církve od státu, ke které se naše země teprve chystá. V této práci se pokusíme porovnat přístup těchto dvou skupin k výchově dětí od počátku života do dospělosti. Jde tedy o tradiční zavedenou a všeobecně přijímanou církev s tisíciletou historií a novější směr, který se rozvíjí sice již více než sto dvacet let, ale ve srovnání s první poměrně krátce. Oba směry působí po celém světě. V naší do jisté míry konzervativní veřejnosti je rozšířeno povědomí o škodlivosti náboženské výchovy a psychologického působení Svědků Jehovových 12 na děti (několikrát byla vydána dokonce předběžná opatření na omezení rodičovských práv Svědků Jehovových1 ). Naproti tomu u nejvíce v naší populaci zastoupených katolíků se s podobnými předsudky nesetkáváme. Výjimkou bylo politicky motivované působení komunistických mocenských složek především v 50. letech. Přitom můžeme náboženský extremismus zaznamenat i mezi katolíky. Zaměříme se na nábožensky motivovanou literaturu obou těchto skupin z poslední doby a pokusíme se zjistit nakolik je v souladu se soudobým poznáním v oblasti působení výchovy na psychický i fyzický vývoje dítěte. Přitom se nebudeme zabývat staršími prameny, které by zvláště u katolíků s jejich tisíciletou minulostí, ale i u Svědků Jehovových, vyžadovaly mnohem rozsáhlejší práci. V dalším se pokusíme zjistit nakolik jsou touto literaturou ovlivněny názory a postoje praktikujících věřících obou skupin a jak se to prakticky projevuje v rodinné výchově jejich dětí. Při výběru relevantních údajů nám bude pomocí Vývojová psychologie od Marie Vágnerové podle níž jsme vytvořili osnovu této práce. Vzhledem k tomu, že obě skupiny mají při společném křesťanském základu značné odlišnosti bude na místě je stručně charakterizovat. 1 Asi nejznámější případ odmítnutí transfuze v ČR rozhodoval v konečném stadiu až Ústavní soud, v jehož nález vkládají naděje lékaři i právníci. Rodiče sedmiletého onkologicky nemocného chlapce odmítali, aby mu lékaři dávali krev. Okresní soud v Karviné na návrh Magistrátu města Karviné nařídil předběžné opatření, kterým nezletilého syna stěžovatelů předal do péče Kliniky dětské onkologie FN Brno a ustanovil mu podle § 76 a odst. 3 o. s. ř. opatrovníka. Rodiče podali ústavní stížnost, kterou soud zamítl. Ústavní soud judikoval, že „Ochrana zdraví a života dítěte je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv a omezení náboženské svobody, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práva a svobod jednoznačně prioritní.“ (www.zdn.cz – archiv – Sestra – 11/2009 – Jehovisté a krevní deriváty) 13 2 Charakteristika Církve římskokatolické Římskokatolická církev začíná jako samostatná organizace oddělené od většiny východních církví kolem roku 1054, což souvisí s Velkým schizmatem. Tehdy si papež jako římský patriarcha, pokusil formálně podrobit čtyři východní patriarcháty, které to odmítly. Následně se církevní představitelé Říma a Konstantinopole po řadě teologických i mocenských sporů vzájemně vyloučili a prokleli. Katolická církev se vnímá jako přímá pokračovatelka církve založené Ježíšem Kristem. Římského biskupa (papeže) označuje za přímého následníka sv. Petra, kterého dle ní Ježíš Kristus učinil hlavou církve. Biskupy těch církví, které dodržují při svěcení apoštolskou posloupnost považuje za přímé následníky dvanácti apoštolů. Vatikánská ročenka udává ke konci roku 2005 počet 1 114 966 000 pokřtěných.římských katolíků. I když odečteme konvertity (ti se totiž neodečítají – členství ruší jen církev) jde o největší křesťanskou církev (asi 1/2 všech křesťanů) a největší náboženskou organizaci na světě (cca 1/6 lidstva). Působí celosvětově, počet jejích příznivců se v jednotlivých oblastech světa dosti liší. Církevní správa se člení na pravomocné oblasti, nejčastěji na územním základě, existují však i jiné možnosti. Za základní správní jednotku lze považovat diecézi v čele s biskupem. Ta se většinou dále dělí na farnosti. Diecéze se dále sdružují v církevní provincii. 2.1 Vztah k ostatním katolickým církvím Je spojena s ostatními katolickými církvemi společenstvím svátostí a dovoluje, aby věřící z jednotlivých katolických církví podle stanovených pravidel měnil příslušnost k této církvi, např. při stěhování, svatbě apod.; teoreticky může podle těchto pravidel být papežem, tedy biskupem církve latinského obřadu, zvolen i věřící některé z ostatních katolických církví. 14 2.2 Učení Nauka katolické církve se v základních, nejpodstatnějších věcech shoduje s naukou i ostatních církví, neboť uznávají společná vyznání víry, především. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Katolická věrouka je shrnuta v Katechismu katolické církve.2 Dále uvedeme některé zvláštnosti, jimiž se katolická církev vyznačuje. Bůh je jeden Bůh je nejvýš spravedlivý Existují tři božské osoby: Otec, Syn a Duch Svatý Syn Boží se stal člověkem, zemřel na kříži a byl vzkříšen pro naši spásu Lidská duše je nesmrtelná K lidské spáse je nezbytně zapotřebí milosti Boží Existuje tradice zapsaná, čili Písmo svaté - Bible a tradice, která v Písmu zapsaná není, avšak přesto tvoří víru církve3 V katolicismu však neprobíhá taková široká diskuse (viz pozn.3), neboť oba nástroje Bible i tradice jsou svěřeny učitelskému úřadu církve. Touto konstrukcí je církevní úřad ve své interpretační úloze postaven nad Písmo i nad tradici a lze pochybovat zda důvěra, která je svěřena úřadu, není přílišná.4 2 www. wikipedia.cz – Katolická církev 3 Tato myšlenka je dědictvím po judaismu, kde psaná Tóra nemůže být vždy dostačujícím průvodcem. Zákony jsou popisovány zvláštním způsobem a často jsou těžko srozumitelné. Myšlenky psané Tóry většinou nelze aplikovat bez pomoci komentáře. Je-li psaná Tóra společná pro Židy, křesťany a zčásti pro muslimy, ústní Tóra je vlastní pouze Židům. Judaismus totiž klade důraz na praktické použití božího slova ve všech oblastech, což upřesňuje ústní Tóra. Ústní Tóra, známá také jako Talmud, obsahuje rabínské výklady psané Tóry. Má podobu záznamu diskusí řady učeneckých generací nad jednotlivými tématy Zákona. Žádné stanovisko tu tedy není s konečnou platností závazné či naopak překonané. Každá další generace učenců se mohla odvolávat na starší názory či s nimi naopak polemizovat. Úlohou rabínů je vysvětlovat současníkům smysl Zákona ve světle minulých rozhodnutí a přizpůsobovat je novým okolnostem. Komentáře k Tóře mají dvojí úroveň. Starší diskuze jsou shrnuty Mišně, tj. opakování učení, a další fáze debat je zapsána v Gemaře, tj. doplnění či uzavření. 4 FILIPI Pavel, Křesťanstvo, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, str. 74 15 2.3 Svátosti Katolická církev uznává sedm svátostí. 2.3.1 Křest Symbolický akt přijetí nového člena do církve či přivtělení k církvi Kristově. Mělo by se tedy jednat o smluvní vztah mezi tzv. katechumenem, který se pro křest rozhoduje a Ježíšem jako Kristem (Pomazaným) Bohem. Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“)5 Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky „baptizein“) znamená „pohroužit“, „ponořit“. „Ponoření“ do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním jako „nové stvoření“ (2. Kor 5,17; Gal 6,15).6 ...Všechny předobrazy Staré smlouvy nacházejí své uskutečnění v Ježíši Kristu. Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v Jordánu svatým Janem Křtitelem, a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).7 Toto uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života, s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadu přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života. 8 5 Katechismus katolické církve, 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. (dále jen KKC), par. 1213 6 KKC, par. 1214 7 KKC, par. 1223 8 KKC, par. 1230 16 Protože mezi lidem sílila víra, že křest je život zachraňující obřad, začali rodiče usilovat o křest svých dětí ve stále rannějším věku. Kde se křest dětí stal běžně rozšířenou formou slavení svátosti, se toto slavení sloučilo v jediný úkon, který zahrnuje velmi zkráceně přípravné úseky uvedení do křesťanského života. Pro tuto svou povahu vyžaduje křest dětí katechumenát, který se prodělává po křtu. Nejde jen o to, že je nezbytné poučování po křtu, nýbrž že se musí rozvíjet křestní milost spolu s tím jak dítě roste. To je vlastní oblast katechismu. 9 …Podstatný obřad svátosti: křest ve vlastním slova smyslu vyjadřuje a uskutečňuje odumření hříchu a vstup do života Nejsvětější Trojice skrze připodobnění Kristovu velikonočnímu tajemství. Křest se udílí mnohem výrazněji trojnásobným ponořením do křestní vody. Ale již od prvních dob se může udělovat tím, že se třikrát lije voda na hlavu kandidáta.10 … V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se 11 slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ 2.3.2 Biřmování Zdůvodnění této svátost bylo vyhledáno jaksi ex post, když byl, patrně z obavy o nepokřtěné děti, v západní církvi zaveden křest nemluvňat. Potom vznikla nutnost děti, které již byly schopny účasti na duchovním životě církve, do ní nějak uvést. Bylo tím naznačeno, že od tohoto obřadu mají plnou duchovní odpovědnost jako dospělí. Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši pro jeho spásné poslání. Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem. Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3,34).12 Tato plnost Ducha neměla být jen 9 KKC, par. 1231 10 KKC, par. 1239 11 KKC, par. 1284 12 KKC, par. 1286 17 výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu. Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha; tento příslib uskutečnil nejprve v den velikonoc a později skvělejším způsobem v den letnic. Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké Boží skutky“ (Sk 2,11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby. Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a dali se pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2,38).13 2.3.3 Eucharistie V římskokatolické církvi se nejedná jen o připomínku jednorázové Ježíšovy oběti jednou vykonané a do budoucna pro všechny postačující, která ruší nutnost každodenní oběti v chrámu, v jejímž základě byla pesachová oběť. Tato oběť je vlastně věčná a znovu a znovu se bude opakovat zpřítomněním či přeměnou (transsubstanciací) vína symbolizující krev jakoby ve skutečnou krev Kristovu a chléb symbolizujícího tělo jakoby ve skutečné tělo Kristovo. Společenství božského života a jednota Božího lidu, které vytvářejí podstatu církve, jsou vyjádřeny a uskutečněny eucharistií. V ní máme jak vyvrcholení činnosti, kterou Bůh posvěcuje svět v Kristu, tak i bohopoctu, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém. 14 ...Večeře Páně, protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o předjímání svatební hostiny Beránka v nebeském Jeruzalémě. Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako „první u stolu“, zvláště během Poslední večeře. Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání; tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění. Tím vyjádřili, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo. Eucharistické shromáždění poněvadž eucharistie se slaví ve shromáždění věřících, jež jsou viditelným výrazem církve.15 Mše svatá jakožto 13 KKC, par. 1287 14 KKC, par. 1325 15 KKC, par. 1329 18 liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících, missio („jděte ve jménu Páně“), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.16 Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého stanou tělem a krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co on vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb …“, „vzal kalich vína …“ Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly tělem a krví Krista, i nadále zůstávají znamením daru stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno, „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchisedecha17, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí církev předobraz své vlastní oběti.18 Protože Kristus je svátostně přítomen pod každým způsobem, přijímání jen pod jedním způsobem chleba umožňuje přijmout celé ovoce eucharistické milosti. Z pastoračních důvodů se v latinském obřadu tento způsob přijímání právoplatně ustálil jako nejběžnější. Nicméně „plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojím způsobem, neboť v této formě dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny“. To je obvyklá forma přijímání ve východních obřadech.19 2.3.4 Svátost smíření Nazývá se svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení, návrat k Otci, od něhož jsme se vzdálili hříchem. Nazývá se svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka.20 16 KKC, par. 1332, etymologie slova mše tedy souvisí s vysláním křesťanů k plnění Boží vůle kázání evangelia a činění učedníků 17 Melchisedecha byl králem i knězem v jedné osobě, tím se stal prorockým obrazem Ježíše Krista. 18 KKC, par. 1333 19 KKC, par. 1390, tzn. součástí přijímání eucharistie je hostie i víno 20 KKC, par. 1423 19 Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem21 je podstatným prvkem této svátosti. V hlubokém smyslu je také „vyznáním“, uznáním a chválou svatosti Boha a jeho milosrdenství vůči hříšnému člověku. Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj“. Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20). Ten, kdo žije z milosrdné lásky Boží, je ochoten odpovědět na Pánovu výzvu: „Jdi se napřed smířit se svým bratrem“ (Mt 5,24).22 Přiznat bližnímu své provinění proti němu a požádat o odpuštění. Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Toto druhé obrácení je trvalý úkol pro celou církev, v níž „však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy“. Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem. Je to dynamismus „zkroušeného srdce“, jež přitahuje a jímž hýbá milost, aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha, který si nás dříve zamiloval.23 Dynamiku obrácení a pokání. Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství „o marnotratném synu“, kde středem je „milosrdný otec“: okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtil po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu a do lůna jeho rodiny, do církve. Jen Kristovo srdce, jež zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy.24 21 V poslední době roste odpor ke zpovědi knězi jako zástupci autoritářské instituce. Možná proto vyžaduje od svých členů katolická církev v současnosti jako minimální závazek zpovědi již jen jednu ročně. Přístup k eucharistii je podmíněn ovšem vyznáním se z těžkých hříchů (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost) knězi. To je příklad, kdy se staví katolická církev nad Písmo i tradici prvních křesťanů. Proč by nemělo být možné se zpovídat přímo Bohu? 22 KKC, par. 1424 23 KKC, par. 1428 24 KKC, par. 1439 20 2.3.5 Pomazání nemocných Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a tak byli prospěšní Božímu lidu.25 Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. 26 Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.27 2.3.6 Kněžství Slovo „ordo“ označovalo v římském starověku sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli. „Ordinatio“ (kněžské svěcení) naznačuje zařazení do nějakého „ordo“ (stavu či sboru). V církvi se ustanovily sbory, které tradice, ne bez biblického základu, nazývá již od prvotních dob řeckým výrazem „taxeis“, latinsky „ordines“: tak liturgie hovoří o „ordo episcoporum“ — stavu biskupů, o „ordo presbyterorum“ — stavu kněží, o „ordo diaconorum“ — stavu jáhnů. I u ostatních stavů se používá označení „ordo“: katechumenů, panen, manželů, vdov...28 Zařazení do některého z těchto církevních stavů se provádělo obřadem „ordinatio“, náboženským a liturgickým úkonem, který tvořilo zasvěcení, požehnání nebo svátost. Dnes je výraz „ordinatio“ vyhrazen svátostnému úkonu, který zařazuje přijímající osobu do stavu biskupů, kněží a jáhnů a který překračuje prostou volbu, označení, pověření nebo ustanovení ze strany společenství, protože uděluje dar Ducha svatého, který uschopňuje vykonávat „posvátnou moc“ (sacra potestas), jež může pocházet pouze od Krista prostřednictvím církve. „Ordinatio“ 25 KKC, par. 1499 26 KKC, par. 1500 27 KKC, par. 1501 28 KKC, par. 1501 21 se také nazývá „consecratio“ — posvěcení, protože jím si sám Kristus odděluje kandidáta a uvádí jej v úřad pro svou církev. Viditelným znamením takového posvěcení je biskupovo vkládání rukou spolu se zasvěcující modlitbou.29 2.3.7 Manželství Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.30 Důvěrné společenství života a manželské lásky … Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi … Sám Bůh je původcem manželství.“ Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost této instituce nevysvítá všude se stejnou jasností, existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství.31 Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce. Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).32 2.4 Liturgie a modlitba Středem života církve je liturgie, v níž hraje nejdůležitější úlohu eucharistická bohoslužba (= mše). Její pořádek navazuje na starokřesťanské schéma bohoslužby katechumenů a bohoslužby věřících. První část, dnes nazývaná bohoslužbou slova, 29 KKC, par. 1538 30 KKC, par. 1601 31 KKC, par. 1603 32 KKC, par. 1614 22 je soustředěna k Božímu slovu – trojí čtení a výklad biblického textu, tzv. homilie. Druhou část tvoří svátostné společenství stolu Páně (eucharistie). Bohoslužba je uvedena vstupní částí, jejímž jádrem je vyznání vin (Confiteor – Vyznávám). Mimo neděle a svátky se doporučuje slavit bohoslužbu Slova (bez eucharistie) i samostatně. Každá mše má části stálé, jež se pokaždé opakují i proměnné, které se mění buď se zřetelem k období liturgického roku nebo k jednotlivému svátku. Od 2. vatikánského koncilu, který reformoval bohoslužbu je snaha o větší demokratizaci a laickou účast na bohoslužbě. …Písmo nabývá reformou nové důstojnosti v podobě trojího (až čtverého) čtení každou neděli. Rozvrh bohoslužebných čtení byl upraven na tříletý cyklus, během kterého v bohoslužbě zazní podstatné části celé Bible.33 Součástí liturgie je též denní modlitba (zkráceně breviář nebo také liturgie hodin). To je modlitba založená na žalmech a jiných biblických textech, která má uvádět křesťana do života v Boží přítomnosti po celý den. Krom toho existuje v církvi mnoho dalších způsobů modlitby, ať už spontánní nebo ustálené, společné nebo soukromé.34 Pro účely této práce se budeme zabývat praktikujícími katolíky, kteří se snaží učení církve co nejlépe uplatňovat ve svém životě. Tzn. že nemůžeme posuzovat výchovu takových, kteří jsou jen pokřtěni a dále se to, že jsou zapsáni mezi katolíky, v jejich životě neprojevuje. 33 FILIPI Pavel, Křesťanstvo, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, str. 82 a 83 34 www. wikipedia.cz – Katolická církev 23 3 Charakteristika Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi Náboženská společnost svědkové Jehovovi, dříve (Vážní) badatelé Bible, je celosvětová společnost, vzniklá v USA v poslední čtvrtině19. století z apokalyptického hnutí, které se rozštěpilo na badatele Bible (dnešní svědky Jehovovy) a církev cizinců (vrátila se k tradičnímu adventismu). 35 Společnost klade důraz na brzy očekávaný zánik současného světa v armagedonské bitvě, po němž na obnovené zemi nastane boží království pro zachráněné spravedlivé lidi pod vládou144 000 vyvolených pomazaných vedených Ježíšem. Svědkové Jehovovi vícekrát na základě svých výkladů Bible předpovídali přesné datum očekávaného konce světa, naposledy na rok 1975, po řadě zklamání však od dalších podobných předpovědí upustili. V současnosti očekávají konec světa každým dnem. Třebaže Svědkové Jehovovi sdílejí některé rysy radikálního probuzeneckého protestantismu, jako je důraz na studium Bible a široká misijní činnost, jejich věrouka se od hlavního proudu křesťanství dosti liší. Přestože nejsou ostatními církvemi obvykle považováni za křesťany, oni se naopak považují za pravé křesťany. 3.1 Učení Zejména svědkové Jehovovi na základě Bible vyučují, že Bůh je jeden. Jeho jméno je Jehova (připouští i formu Jahve) Bůh je nejvýš spravedlivý. Nejsou v něm tři božské osoby: Otec je Bůh Stvořitel, Syn je Ježíš Kristus (Pomazaný) – dosazený jako vládce pro Zemi, Duch Svatý je neosobní síla Syn Boží se stal člověkem, předtím existoval jako duchovní bytost, zemřel na kůlu a byl vzkříšen pro naši záchranu ze smrti Lidská duše je smrtelná, duše (hebr.nefeš) je vlastně život, bytí či bytost 35 Wikipedia, the free encyclopedia – hesla Charles Taze Russell a Nelson H. Barbour 24 k lidské spáse je nezbytně zapotřebí Boží nezasloužené laskavosti, která se projevila v tom, že za hříšné lidstvo dal svého Syna. Ježíše Krista tedy nepovažují za Boha Otce tj. Jehovu, ale za prvního z andělů, a tedy jedinou bytost stvořenou přímo Jehovou. Skrze něj, tedy jím bylo pak na příkaz Jehovy Boha stvořeno vše ostatní. Božího ducha chápou jako sílu nebo nástroj používanou těmi, komu ji Bůh Jehova či jím jmenovaný vládce Ježíš propůjčí. Dalšími nápadnými rozdíly jsou například odmítání víry v nesmrtelnou duši, neslavení vánoc, nepoužívání řady dalších symbolů včetně kříže nebo trvání na tom, že správným božím jménem je Jehova. Jediným svátkem, který Svědkové Jehovovi během roku slaví, je tzv. „Památná slavnost“ na připomínku poslední večeře Ježíše Krista a jeho apoštolů, při které ve shromáždění kolují symbolicky chléb a víno. Celkový počet Svědků Jehovových a spol. na světě se podle vlastních statistik této náboženské společnosti z roku 2009 udává zhruba 18 milionů, z toho misijně aktivních 7 milionů. V Česku, kde působí již přinejmenším od první světové války, jich podle sčítání lidu z roku 2001 bylo přes 21 tisíc. Jsou známi svou misijní a publikační aktivitou (mj. časopisy Strážná věž a Probuďte se!). Vydali v češtině překlad bible pod názvem Překlad nového světa. 3.2 Hlavní symboly 3.2.1 Křest Křesťanský křest ve vodě je vnějším symbolem toho, že se křtěný bez výhrad a bezpodmínečně zasvětil skrze Ježíše Krista, aby činil vůli Jehovy Boha.36 Mělo by se tedy jednat o smluvní vztah mezi zájemcem, který se pro křest rozhoduje a Jehovou Bohem, kdy se křtěný odvolává na výkupné složené Ježíšem Kristem. Křest má cenu jen tehdy, jestliže se někdo opravdu oddal Jehovovi prostřednictvím Ježíše Krista a od té doby koná Boží vůli věrně až do konce.37 Slovo „křtít“ je překladem řeckého baptizein, jež znamená „namočit, ponořit“. 36 Rozmlouvat z Písma, samizdatová kniha svědků Jehovových z 80. let 20. století (zkr. RzP), heslo Křest str. 89 25 Ale Jan také křtil v Ainonu, blízko Salimu, protože tam bylo velmi mnoho vody, a lidé přicházeli a byli křtěni.(Jan 3:23)38 Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít: „Během těch dnů přišel Ježíš z Nazaretu v Galileji a byl Janem pokřtěn v Jordánu. A hned když vystoupil z vody, viděl, jak se nebesa rozdělují a duch na něho sestupuje jako holubice.“ (Mar. 1:9, 10) a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mat 28:19-20).39 Svědkové Jehovovi neschvalují křest nemluvňat – citují německého teologa 1. poloviny 19. století Augusta Neandera: „Víra a křest vždy spolu souvisely; a tak je nejvýš pravděpodobné, …že křest nemluvňat byl v tomto období (1. století) neznámý…To, že začal být během 3. století uznáván jako apoštolská tradice, je 40 spíše dokladem proti než pro připuštění jeho apoštolského původu.“ Křest se provádí úplným ponořením do vody, často hromadně. Teoreticky může křtít každý, většinou křtí vybraní starší kandidáta se slovy: „Křtím tě ve jménu Otce i Syna i svatého ducha .“ 3.2.2 Památná slavnost „Pánovu večeři“ zavedl sám Ježíš jako slavnost na památku jeho smrti. (1. Korinťanům 11:20, 24) Ale ustanovil snad nějaký tajemný obřad, při němž by jeho následovníci opravdu jedli jeho tělo a pili jeho krev? Ježíš právě ukončil oslavu židovského Pasachu a poslal pryč apoštola Jidáše Iškariotského, který se jej chystal zradit. To, co následovalo, popsal Matouš, jeden z jedenácti přítomných apoštolů. Čteme: „Když dále jedli, Ježíš vzal chléb, a když vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jej učedníkům a řekl: ‚Vezměte, jezte. To znamená mé tělo.‘ Také vzal pohár, a když vzdal díky (řecky eucharistésas), dal jim 37 Sjednoceni v uctívání jediného pravého Boha, Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, New York, 1991, kap. 12 odst. 12 38 www.watchtower.org – Svědkové Jehovovi – Čemu věří? 39 RzP, heslo Křest str. 89 40 RzP, heslo Křest str. 90 26 jej a řekl: ‚Pijte z něho vy všichni; neboť to znamená mou „krev smlouvy“, která má být vylita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů.‘“ Matouš 26:26–28)41 Víru v přeměnu (transsubstanciaci) vína symbolizující krev jakoby ve skutečnou krev Kristovu a chléb symbolizujícího tělo jakoby ve skutečné tělo Kristovo považují za neopodstatněnou a zapříčiněnou chybným výkladem. Proto ji odmítají. Společenství svědků Jehovových se k této slavnosti schází jednou ročně v den, na který připadá 14. nisan (židovského kalendáře). Zvláštnost jejich obřadu je v tom, že chléb a víno většina přítomných pouze podrží v ruce a pak předá sousedovi. Právo jíst a pít z těchto symbolů mají jen tzv. pomazaní, kteří budou mít účast v nebeské vládě. Ti cítí svou „nebeskou naději“. V Melchisedechovi, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí svědkové Jehovovi předobraz oběti Ježíšovy. 3.2.3 Kazatelská služba Rozsáhlá misijní činnost, která je organizována z hlavního centra v newyorském Brooklynu a mnoha oblastních center, kde se překládá a tiskne literatura, která je mnohdy synchronizovaně vydávána po celém světě. Svědkové Jehovovi věří, že pravá Boží organizace se vyznačuje tím, že upozorňuje na blížící se konec světa a možnost záchrany jejím prostřednictvím skrze sílu výkupní oběti Ježíše Krista. Každý pokřtěný svědek Jehovův je odpovědný za to, aby oznamoval tuto dobrou zprávu podle toho, jak mu jeho životní podmínky dovolují. Na shromážděních i v literatuře společnosti je motivován, aby v tomto ohledu podával, co nejlepší výkony, neboť jde o přežití každého člověka. Tak se vnímají jako záchranáři působící každý ve svém přiděleném území. Tuto činnost provozují podomním nabízením literatury a bezplatného biblického studia, nabízením literatury na veřejných místech nebo formou různých hromadných pouličních kampaní, při kterých kolemjdoucím poukazují na pronásledování nebo se jinak v očích veřejnosti zviditelňují. 41 www.watchtower.org – Náboženství - Eucharistie 27 3.3 Věroučné odlišnosti Svědkové Jehovovi odmítají především tyto náboženské názory mýtus 1: Duše je nesmrtelná mýtus 2: Ničemní lidé trpí v pekle mýtus 3: Všichni dobří lidé jdou do nebe mýtus 4: Bůh je Trojice mýtus 5: Marie je Matkou Boží mýtus 6: Bůh schvaluje používání obrazů a soch při uctívání 3.4 Kontroverze a perzekuce Svědkové Jehovovi odmítají krevní transfúze (i když jen částečně a ne všichni svědkové Jehovovi tento názor sdílejí shodně), jsou známy i případy úmrtí kvůli jejich nepřijetí. Podle nálezu ústavního soudu ze dne 20. srpna 2004 (III. ÚS 459/03) „Ochrana zdraví a života dítěte je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv a omezení náboženské svobody, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práv a svobod jednoznačně prioritní.“ Hodnota léčby za každou cenu (vnucená proti vůli a svědomí plnoletého pacienta nebo zákonného zástupce) je ovšem mravně a liberálně sporná. Svědkové Jehovovi "požadují nejlepší možnou léčbu, ale bez krve. To způsobovalo a dodnes někde způsobuje potíže při léčení této skupiny pacientů. Především kvůli nim se před řadou let začal vyvíjet nový obor lékařství: Bezkrevní medicína". Podle vyjádření lékařů byli dobrovolnými pokusnými osobami, které tyto postupy pomohly prosadit pro dobro lidstva. Svědkové Jehovovi se neúčastní politického života ani válečných konfliktů. Během své historie byli podobně jako jiná náboženská hnutí předmětem perzekuce. V době nacistického Německa bylo pronásledování největší. (V koncentračních táborech, kam byli zavíráni, byli nuceni nosit jako označení fialové trojúhelníky.) Stranou nezůstal ani stalinský režim v Sovětském svazu a jeho satelitech a 28 marxistické a diktátorské režimy v Asii a Africe. Zakázáni a vězněni byli rovněž v pravicových režimech Evropy a Latinské Ameriky i v demokratických zemích (např. mimořádná vlna útoků v USA proběhla ve 30. a 40. letech 20. století v souvislosti se vzedmutím vlny nacionalismu). Jedním z hlavních důvodů perzekuce byl fakt, že odmítali sloužit v armádě a brát do ruky zbraň; rovněž tak jakýmkoliv způsobem uctívat stát, jeho symboly (zdravení vlajky, zpívání hymny) a představitele (např. za nacismu pozdrav Heil Hitler). V komunistickém Československu byli jednotliví Svědkové opakovaně vězněni pro odpírání vojenské služby. Část Svědků se stala horníky, kteří byli od vojenské služby osvobozeni. Různé formy pronásledování (svoboda vyznání, odmítání vojenské služby, odmítání léčby krví jiného člověka, misijní činnost, nepolitická vzdělávací aktivita atd.) probíhají v mnoha zemích dodnes.42 V poslední letech byli například v Rusku obviněni z extremismu, což vedlo k policejním raziím, zabavování literatury i osobního majetku. Zahraniční právníci, kteří svědky Jehovovy hájili, byli státními orgány deportováni a zakázali jim vstup do země. V důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace je dovoz a rozšiřování literatury svědků Jehovových v současnosti nezákonné.43 Přestože nedávné rozhodnutí moskevského soudu zakazující aktivity Svědků Jehovových ve městě ještě nenabylo právní moci, již stačilo této náboženské skupině způsobit řadu problémů a vyvolat obavy obránců náboženské svobody, kteří rozsudek vnímají jako znepokojivý signál pro (budoucí) svobodu vyznání v Rusku. 26. března soudkyně Dubinskaja z okrskového soudu Golovinsky vynesla rozsudek zakazující aktivity Svědků Jehovových ve městě. Podle advokáta obžalované strany Johna Burnse, Dubinskaja uvedla mezi důvody svého rozhodnutí „podněcování náboženských svárů, rozbíjení rodin, narušování práv jednotlivých ruských občanů, navádění lidí ke spáchání sebevraždy a svádění teenagerů a nezletilých“. Burns prohlásil, že žaloba nepředložila na podporu obvinění žádné důkazy. Svědkové Jehovovi již zaslali stížnost Evropskému soudu pro lidská práva. Vedoucí 42 Wikipedie, otevřená encyklopedie – heslo Svědkové Jehovovi 43 časopis Strážná věž z 1. května 2011 – Pokojní lidé obhajují své dobré jméno 29 představitelé ruských oficiálně uznávaných „tradičních náboženství“ mezitím rozhodnutí soudu uvítali. V RIA-Novosti je citován Rev. Vsevolod Chaplin z moskevského patriarchátu, který prohlásil: „Ruská pravoslavná církev trestní řízení proti Svědkům Jehovovým neiniciovala, ale vítá jej.“ …„Společenské postoje Svědků Jehovových je přivádějí do konfliktu s ideologickými režimy,“ dodal Burns a podotknul, že zacházení se Svědky Jehovovými ukazuje na míru totalitarismu ve státě.44 44 www.prayer.cz/rusko/rusko_0001.php 30 4 Výchova dítěte s přihlédnutím k jeho věku Psychický vývoj je určen souhrou dědičných předpokladů a společensko kulturních vlivů. Probíhá především skrze zrání a učení. Zrání je uskutečňováním genetického plánu organismu. Většinou ovlivňuje pouze připravenost k rozvoji určitých psychických projevů. Jejich další rozvoj umožňuje učení. Učení se projevuje různými změnami v duševních pochodech a vlastnostech způsobených zkušeností. Rodiče obou skupin, kteří dítě vnímají jako dar od Boha a postupují ve výchově ve smyslu své víry, mohou dítě lépe vychovat než takoví, kteří takový hlubší smysl postrádají. Podmínkou je, že respektují povahové zvláštnosti dítěte, pomáhají mu najít tu jeho životní cestu. Cítí vůči Bohu za ně odpovědnost, protože oni je mají od něho jen svěřeno. Je tu i jiná možnost, kdy se rodiče nechají ovlivnit svou náboženskou komunitou natolik, že dítěti vštěpují určité vzorce chování, které nedovolí jeho osobnosti plně se rozvinout. I tady však je u některých dětí možnost, že jejich osobnost roste a sílí právě ve střetu s těmito upřednostňovanými vzorci chování. To závisí na vzájemném vymezení místa jednotlivých členů v rodině a do jaké míry rodiče uplatňování tohoto chování od svých dětí vyžadují. Duševní vývoj probíhá v na sebe navazujících údobích. Lze jej popsat jako postupnou proměnu k dokonalejší úrovni. Tento vývoj nebývá úplně plynulý a rovnoměrný. Jednotlivá období vyznačují určité zlomy – vývojové milníky. Rozvinout své určité schopnosti může člověk nejvíce v tzv. citlivém věku. To znamená, že je v této době vnímavější k podnětům, které vývoj v dané oblasti podporují. Psychický vývoj člověka až do dospělosti obecně znamená neustálé zvyšování jeho nezávislosti. Obě skupiny ovšem tuto nezávislost vykládají jako relativní, neboť v posledku je člověk závislý na Bohu, s ním spojeném společenství a na dodržování etických zásad tohoto společenství. Z osobního hlediska je vývojový pohyb ovlivňován vztahem mezi potřebou jistoty a bezpečí a potřebou změny, která povzbuzuje další rozvoj člověka. Jedna i druhá skupina může působit 31 jako další ochranný obal, další ohrada (vnitřním obalem či ohradou je rodina), do které se může osamotňující se dítě vydávat než se pustí do nelítostného světa. Do ní se také může utéct, když se něco v životě pokazí a může ho také ochránit, když rodina selže. Zároveň život ve společenství víry poskytuje mnoho podnětů pro další rozvoj dítěte. Obě zkoumané skupiny se shodují v tom, že nejlépe se dá velký úkol výchovy dětí, nejen jako dobrých lidí, ale i jako pokračovatelů ve vztahu k Bohu, naplnit v rodině, kde jsou oba rodiče ve vzájemném souladu. Obě skupiny dávají z tohoto důvodu přednost tzv. manželství ve víře (oba manželé jsou stejného vyznání). Je zde tedy předpoklad, že tak dobře uspokojí základní potřebu jistoty a bezpečí. Katolíci, neprosazují v současnosti tento požadavek příliš přísně. Pokud se vyskytne nátlak v tomto směru, je to obvykle ze strany rodičů. U svědků Jehovových je tlak na jeho dodržování vyvíjen také rodinou, často ve spolupráci se staršími, především na mladší pokřtěné členy, kteří hodlají vstoupit do manželství. Mezi uváděné důvody obou skupin patří ustanovení manželství samotným Bohem45, rady z Bible poukazující na skutečně možný nesoulad mezi manželi při rozdílných nábožensky podmíněných názorech na výchovu dětí. 4.1 Období před narozením Vývoj člověka před narozením trvá devět kalendářních měsíců. Za tuto dobu se vytvoří všechny potřebné předpoklady pro další vývoj člověka mimo matčino tělo. Dítě (plod) je velice brzy aktivním organismem, který je schopen nejjednodušších forem učení a má dokonce určité zvláštní jedinečné projevy. Dovede již v matčině lůně odlišně reagovat na různé smyslové podněty, především dotykově pohybové a sluchové. Jeho odezva se projeví hlavně v intenzitě a četnosti pohybů, tj. kopání. Tak podává informaci o svém nynějším stavu. Pro rozvoj dítěte (plodu) je důležité spojení s tělem matky. Úlohu komunikačního kanálu mezi matkou a dítětem plní placenta. Složitá interakce mezi 45 Církev, osvícená vírou zná velkou cenu manželství a rodiny. … Bůh ustanovil manželství a rodinu už při samém stvoření., Familiaris consortio, Praha, Zvon, 1996, str. 8 32 matkou a dítětem se postupně rozvíjí již před porodem. Jejich vzájemná komunikace může být biochemická, smyslová či citová (spojená s rozumovým nahlížením matky). Od začátku nitroděložního vývoje se začíná tvořit osobní vztah matky k dítěti (plodu), který se různě proměňuje. Významným mezníkem v rozvoji tohoto vztahu je počátek znatelných pohybů dítěte. Budoucím rodičům s mění jejich role, vzájemný vztah i životní styl. Narození dítěte ovlivní základní duševní potřeby – může je svým způsobem uspokojovat, ale může také jejich uspokojení i bránit. V prenatálním období se staví základ, ze kterého se odvíjí budoucí samostatný život dítěte. Jak římští katolíci, tak svědkové Jehovovi na základě Bible zastávají, že lidský život má být chráněn od okamžiku početí. S tím souvisí otázka antikoncepce. U katolíků v ortodoxním smyslu pouze metoda neplodných dnů. Pohlavní styk s použitím antikoncepce (kondomu, hormonální antikoncepce či jen přerušované soulože) pak vyjadřuje, že "tě přijímám kromě tvé plodnosti", což opět není plné přijetí a odevzdání v souladu se slibem.46 Svědkové Jehovovi mají v této otázce více volnosti ve výběru antikoncepce. Také však zavrhují takovou, která zahrnuje nějakou formu potratu jako v rozporu se zásadami Bible.47 4.2 Novorozenecké období Úžasné mozky nemluvňat Jsou úžasné od samého počátku. Tři týdny po početí začínají se 125 000 buňkami a od té doby explozivně přibývá po 250 000 za minutu. Mozek plodu pokračuje v prudkém růstu, takže má v okamžiku narození asi 100 000 000 buněk – tolik, kolik je hvězd v mléčné dráze.48 46 stanovisko Centra pro rodinu při Arcibiskupství pražském na www.vira.cz, otázky a odpovědi - antikoncepce 47 Tajemství rodinného štěstí, Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, Selters, 1996, 5.kap.odst.5 48 Vychovávej své dítě od útlého dětství - samizdatová brožura Náboženské společnosti svědků Jehovových z 80. let 20. století, str. 3 33 Novorozenecké období je dobou během níž se dítě přizpůsobuje novým podmínkám. Novorozenec je vybaven základními vrozenými reflexy, které mu počáteční přizpůsobení usnadňují. Zároveň dovede vnímat různé smyslové podněty, které mu slouží jako základ prvotní zkušenosti. Učení v raném věku je vždycky spojeno s poznáváním zprostředkovaným všemi smysly. Projevuje se tu tendence ke spojování různých zkušeností. Učení novorozence se rozvíjí především v rámci vzájemného spolupůsobení s druhými lidmi. Nejvýznamnějším společníkem dítěte je matka, jejíž chování má v této době alespoň zčásti vrozený charakter. Vazba mezi matkou a dítětem se rozvíjí již během prvních hodin po porodu. Do vzájemného spolupůsobení je vhodné zahrnout i otce, jehož význam pro tak malé dítě společenská a kulturní tradice opomíjí. Svědkové Jehovovi k tomu zmiňují, že základní úlohou otce je být živitelem rodiny. …Z Božího pohledu se na výchově mají podílet oba rodiče, otec i matka.49 V této době dochází k oboustrannému přizpůsobování a postupnému rozvoji základního vztahu mezi rodiči a dítětem. Kojenecké období je označováno jako doba vnímavosti či otevřenosti k okolnímu světu. Otevřenost ke světu zároveň vyjadřuje ochotu dítěte přijímat podněty, které jsou součástí tohoto světa. To znamená, že je nepovažuje za ohrožující. Mnozí mluví o potřebě kojence získat ke světu získat ve vztahu ke světu základní důvěru a chápat jej jako neohrožující a bezpečný. Svědkové Jehovovi zdůrazňují stejnou hodnotu dětí obou pohlaví.50 Tím je povzbuzována snaha obou rodičů na vytváření podnětného prostředí pro chlapce i děvčata, samozřejmě zaměřeného k organizaci svědků Jehovových. V kojeneckém věku je významná prvotní potřeba podněcování a s ní související potřeba učení, tj. získávání zkušeností. Podněty působí jako sdělení, jejichž zpracování se projeví v oblasti učení, rozvojem osobnosti dítěte. Podněty věcného i společenského druhu svérázně povzbuzují ty předpoklady, které dozrály na určitou úroveň. 49 Tajemství rodinného štěstí ( dále zkr. TRŠ), Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, Selters, 1996, 5.kap., 3.odst 50 TRŠ, 5.kap., 4.odst. 34 Svědkové Jehovovi vedou intenzivní společensko náboženský život. Matky berou na shromáždění již malé děti, často hned po uplynutí šestinedělí. Pozitivní může být množství sociálních styků, kterému jsou tak vystaveny. Naopak chybí činnosti přizpůsobené především dětem. Malé děti se tak mohou nudit a záleží na schopnostech jejich rodičů, jak je dovedou zabavit. Obě skupiny čas od času vyjíždějí na společné pobyty, kde několik rodin tráví v přírodě společně volný čas, věnují se společné zábavě i duchovním činnostem. Výchova by podle biblického vzoru výchovy Timoteovy měla začít hodně brzy. Vzor se vztahuje možná i na nenarozené dítě (2. Tim 3:15). Útlé dětství je ideální doba, kdy se má začít s výchovou dítěte.51 Období prvotního rozvoje poznávacích postupů je označováno jako smyslově pohybové, protože se v něm rozvíjí především smyslové vnímání a svalová souhra. Poznávání a učení probíhá na úrovni určitého dotyku s okolním světem, v časově přítomném a omezeném úseku. Rozvoj poznávacích postupů souvisí s uspokojováním potřeby podněcování a potřeby smysluplného učení. Pro rozvoj poznávacích postupů v kojeneckém věku je velmi významné zrakové vnímání, protože přináší poměrně snadno značné množství sdělení. Velmi důležité je pouto s matkou, které se upevňuje častým vzájemným kontaktem. Posiluje se při kojení. Pro uspokojování citových potřeb dítěte je podstatné , když se s ním matka a mazlí a když na něj mluví. I otec by si měl ke svému novorozenému potomkovi vytvářet blízký vztah. Jeden otec říká: „Projevujte jim hodně lásky. Na objímání a líbání 52 ještě žádné dítě nezemřelo.“ Vývoj poznávacích postupů závisí v této době i na rozvoji pohyblivosti – dítě potřebuje s poznávanými předměty pohybovat. Vývoj pohyblivosti je významný také pro rozšíření nabídky hodnotných podnětů a možnost uspokojit zvídavost vlastní činností. Pochopení trvalosti a neměnnosti předmětů v okolí je důležitým mezníkem v rozvoji poznávacích postupů. Je projevem podstatně zralejší orientace v prostředí. Je také do určité míry spojeno se získáváním pocitu bezpečí a jistoty, že okolní svět 51 TRŠ, 5.kap., 5.odst. 52 TRŠ, 5.kap., 7.odst. 35 stále trvá ve své celkem nezměněné podobě. Dítě získává snadněji základní pocit důvěry v život, jestliže se může spoléhat, že svět je trvalý. Dalším důležitým mezníkem vývoje myšlení je schopnost chápat příčinnost, tj.uvědomit si, že určité jednání je příčinou jiného, které je jeho následkem. Počátek vědomí příčinnosti se objevuje v 10 měsících v době, kdy děti zkoušejí různé činnosti. Vývoj v prvním roce života lze v souhrnu popsat také jako období rozlišování a zpevňování. Dítě začíná rozlišovat z velkého množství podnětů, které se mu zpočátku jeví zmatené, útržkovité či bez vzájemné souvislosti. Jeho mozek je připraven přijímat a ukládat informace, jejichž prvořadým zdrojem jsou rodiče. To jak dobře se naučí dítě mluvit a číst je pravděpodobně úzce spojeno s kvalitou počátečního vztahu mezi ním a rodiči.53 Rozvoj řeči závisí na několika činitelích. Jedním z nezbytných předpokladů je sluchové vnímání. Dítě musí řeč nejdříve slyšet a teprve pak se může naučit rozlišovat zvláštní zvuky jazyka nesoucí význam, jeho fonémy. Rozvoj řeči je závislý na podněcování – na možnosti poslouchat v dostatečné míře hodnotný mluvený projev. Řeč, jakou mluví dospělí lidé k malému dítěti, má svoje zvláštní znaky , které ji činí pro kojence srozumitelnější – je pomalá, zjednodušená, výrazně vyslovovaná a jednotlivá sdělení se několikrát opakují. Mluvte na dítě a čtěte mu od útlého věku. Brzy vás bude chtít napodobit a zanedlouho ho budete učit číst. Pravděpodobně bude umět číst dříve než půjde do školy.54 Děti mají vrozenou dispozici začít vytvářet zvuky podobné fonémům již po čtyřech měsících. Mezi 6. - 8. měsícem začínají žvatlat. Tato dovednost je již výsledkem souhry vrozených vloh začít a učení. Žvatlání je už do jisté míry dorozumívacím prostředkem, přestože jde víc o podobu než obsah. V jednom roce začínají děti používat slova, která mají nějaký význam. Schopnost porozumět řeči, trpný způsob jejího zvládání, se objevuje o něco dříve, již v 8 - 10 měsících. 53 TRŠ, 5.kap., 8.odst. 54 TRŠ, 5.kap., 8.odst. 36 Prostředkem začleňování do společnosti je učení, které se uskutečňuje v rámci mezilidských vztahů. Dítě je pro takovéto vzájemné ovlivňování vybaveno vrozenými sklony pro začlenění do společnosti. Svými projevy podněcuje podobné sklony v chování dospělých lidí. Rodiče (lidé obecně) jsou vybaveni předpoklady k takovému chování, které by rozvíjelo různé společenské dovednosti malého dítěte. Jak bylo výše zmíněno svědkové Jehovovi pravidelně navštěvují svá shromáždění i s dětmi. Děti se učí být v klidu na klíně matky či otce, zatímco jejich rodiče se věnují studiu Strážné věže nebo jinému programu. Místa, kde se shromáždění pořádají bývají pak vybavena prostory, kde matky mohou děti přebalit a nakojit. Společenské prostředí má své určité vlastnost, živé bytosti mohou na dítě působit činností a výběrem podnětů. Mohou lépe udržovat jeho pozornost a poskytovat mu významnější zkušenosti. Mezi 2.a 3. měsícem dochází k postupnému rozšíření zájmu dítěte i na vnější svět. Tříměsíční dítě si uvědomuje, že živé bytosti jsou jiné než neživé objekty. V této době se začíná kojenec dorozumívat pomocí mimoslovních projevů (pohledem, úsměvem apod.) Mezi 3.a 6. měsícem se vytváří pevná vazba mezi dítětem matkou. Dítě tohoto věku si ještě neuvědomuje přesně hranice vlastní bytosti. Taková vazba mu usnadňuje přizpůsobení se světu, slouží jako základ budoucího pocitu jistoty. Mezi 6.a 9. měsícem začne dítě rozlišovat známé a neznámé lidi, tj. začne odlišovat matku od ostatních lidských bytostí. Známý člověk bude představovat jistotu a bezpečí, tudíž se ho není nutné obávat. Strach z cizích lidí a neznámých okolností je v této době jedním z nejdůležitějších známek běžného vývoje. Matka se také stává první věcí, která je chápána jako trvalá, trvá i ve vědomí dítěte. Jakmile dítě pochopí, že matka je trvalá, začne si postupně uvědomovat i to, že je samostatnou bytostí. Z toho zákonitě vyplývá skutečnost vlastního samostatného bytí. Matka je i v této době důležitým zdrojem uspokojení. Avšak dítě, které už ví, že nejsou s matkou jednou bytostí, začíná chápat, že o její přítomnost je třeba nějak usilovat. Potřeba matky se přetváří ve zvláštní citový vztah. M.Mahlerová (1975) označuje pochopení samostatného bytí matky i sebe sama jako psychologické zrození. 37 V průběhu kojeneckého období si dítě začne uvědomovat samostatnost vlastního těla a jeho činností. Naučí se chápat svoje citové prožitky jako součást sebe sama. Nakonec si začne uvědomovat i trvalost a souvislost svého vlastního bytí. Oddělení sebe sama od svého okolí probíhá jako postupné odkrývání hranic vlastní bytosti. Rozlišování vlastní osoby probíhá na základě pochopení následků svého jednání. Ke zpřesnění prvotního sebepojetí přispívají i reakce jiných lidí, zejména jejich hodnocení a citové přijetí dítěte. V obou sledovaných skupinách dítě vyrůstá jako v širší rodině, což obohacuje možnost interakcí s dalšími lidmi i jeho citového přijetí. Svět se dítěti skrze tyto zkušenosti postupně odkrývá jako bezpečné a příjemné místo. Citlivá matka dovede rozeznávat náznaky dětských potřeb a přiměřeným způsobem je uspokojovat. Významná je schopnost matky sdělit dítěti, jak jeho potřeby chápe. Jako přijatelnou lze hodnotit matku, jejíž chování poskytuje dítěti přiměřené podněty, odpovídající jeho potřebám. V tomto vztahu by však měly být uspokojovány i potřeby matky. Pouze přijatelně uspokojená matka může dobře plnit svou mateřskou úlohu. Odezvy matky poskytují dítěti sdělení o jeho osobě, jeho hodnotě a významu. Tento obraz se stává základem jeho totožnosti. Dítě přejímá mateřské hodnocení a pokud nemá pro matku žádnou hodnotu, nemá ji ani pro sebe. Svědkové Jehovovi i katolíci jsou ve svých komunitách vedeni k tomu, že dětem připisují vysokou hodnotu jako daru od Boha. Můžeme tedy mít za to, že věřící matky tím budou tlumeny v případné averzi vůči svému dítěti a naopak jejich okolí oceňuje, snaží-li se o ně, co nejlépe pečovat. Tím jsou tedy uspokojovány a vzájemně posilovány potřeby dítěte i matky. 4.3 Batolecí věk Význačným rysem batolecího věku je osamostatňování a uvolňování z různých vazeb. Rozvoj samostatného pohybu v prostoru umožňuje postupné 38 pronikání do širšího okolí a větší samostatnost v získávání podnětů. Uvolnění z naprosté závislosti na činnosti dospělého a na nabídce nejbližších podnětů představuje vývojový pokrok. Pronikání do prostředí závisí i na určité předběžné informaci o tomto prostředí, které by nemělo vyvolávat strach. Pohyb v prostoru má i svůj společenský význam jako znak úspěšného vývoje. Zde je možno u obou skupin postřehnout odlišný přístup. Zatímco svědkové Jehovovi se snaží děti brát s sebou do shromáždění často již od kojeneckého věku, a v batolecím je to u nich téměř pravidlem, římští katolíci do kostelů berou děti spíše až ve starším věku a při význačných příležitostech (svatba, křtiny, vánoce, velikonoce…). Rozvoj poznávacích pochodů v batolecím věku je možné popsat jako obrazný rozmach do světa. Ta umožňuje uvolnění z vazby na přímé zacházení s poznávanými předměty. V závislosti na rozvoji obrazného myšlení se začíná objevovat schopnost předjímání budoucího dění. To znamená počátek pronikání do širšího časového rozmezí než je přítomnost. Proto chce batole poznat pravidla na nichž je okolní svět založen. Na jejich základě lze předpovídat i budoucí dění. Dítě svědků Jehovových velmi často (1-3 x týdně) s rodiči navštěvuje společná shromáždění, kde sleduje pokud možno ukázněně dění mezi dospělými. U římských katolíků jsou pro děti pořádány, sice méně často a méně pravidelně, zato více na ně zaměřené, akce, které bývají pro rodinu vybočením ze života všedních dnů. Znak (symbol) lze chápat jako označování jedné věci prostřednictvím jiné věci. V batolecím věku jsou to představy, které jsou osobitým způsobem zpracovávanou zkušeností. Pro rozvoj poznávacích pochodů je důležitý i vývoj řeči. Nezbytným předpokladem pro rozvoj obrazného myšlení je pochopení trvalosti věcí. Vědomí trvalosti je základem k vytváření předpojmu. Dítě má potřebu dát každé takové věci jméno. Chápe ji jako označení právě této věci. Nemá dosud obecnější platnost a proto se označuje jako předpojem. Řeč a její kultivování je pro obě skupiny velmi důležitá tak, aby rodiče byli schopni svým dětem předat spolu s výchovou i bohatství svého duchovního života. 39 Řeč je základním nástrojem společenského přizpůsobení. Dítě ji přijímá v pevném, hotovém a dohodnutém tvaru. K tomu potřebuje jazykový vzor , který by mohlo napodobovat. V obou skupinách jsou rodiče povzbuzováni, aby se věnovali rozvoji svých dětí i v tomto ohledu, samozřejmě velkou roli hraje zkušenost z jejich původních rodin. Rozvoj řeči je jedním z významných předpokladů pro úplnější rozvoj poznávacích pochodů. Řečové znaky označují a zastupují skutečnost. Upřednostňování podstatných jmen v tomto věku souvisí s rozvojem pochopení trvalosti označovaných věcí. V batolecím věku se velmi rychle rozvíjí slovník dítěte. Ve dvou letech se objevují první krátké, dvouslovné věty. Předtím měla význam sdělení pouze jednotlivá slova. První řečové projevy jsou mimo mluvnická pravidla. Vývoj řeči má značný společenský význam, je dalším viditelným znakem, který potvrzuje příznivé vývojové směřování. Jistou výhodu v četnosti kontaktů s kultivovanými spoluvěřícími možná mají děti svědků Jehovových. U katolíků dítě získává svůj slovník zpočátku téměř výhradně ve své rodině. Důležitým zdrojem vývojového pohybu je rovnováha mezi potřebou osamostatnění a potřebou jistoty a stálosti. E.Erikson (1963) považuje pro batolecí věk za příznačný rozpor mezi potřebou osvobození a nebezpečím vzniku pocitů pochybnosti a studu. Důležitým vývojovým mezníkem je v tomto věku odmítání úzké vazby na matku a pokračující rozvoj sebepojetí dítěte. Schopnost připustit oddělení od matky je podporována rozvojem obrazného myšlení (i dalších schopností). Oddělování od matky není plynulým pochodem. Objevují se sklony k návratu do staré závislosti, jakási potřeba zmrazení, pozdržení rychlosti vývoje vnímané jako příliš rychlé. Příliš časné a necitlivé oddělení od matky má u dítěte odezvu v úzkosti z odloučení. Na druhé straně by nadměrná upoutanost na matku v dětinské vazbě mohla nepříznivě ovlivňovat rozvoj sebepojetí dítěte. Dalším vývojovým mezníkem batolecího věku je vznik potřeby sebeprosazení, která může mít až povahu převracení pokynů druhých v opak. To je určitým 40 počátečním a nezralým projevem dětské vůle. Sebeprosazování lze vysvětlovat jako pokus o samostatnost, v němž se odráží vědomí sebe sama, svého sebepojetí. Je to jeden z činitelů, které dítěti pomáhají vymezit jeho nové stanovisko. Umožňuje mu to, aby si ověřilo současné hranice vlastních možností a činností, které jsou mu povoleny. Dítě mezi druhým a třetím rokem chce často všechno zcela jinak než jeho rodiče. Doprava, když oni chtějí doleva; pokračovat v cestě, když se rodiče chtějí vrátit; nechat se umýt, když to maminka považuje za nezbytné. Neuposlechne hlasu matky ani ve skutečnost, ani ve svém svědomí, ale naslouchá jen nerozumným přáním svého vlastního sice malého, zato velmi energického Já. Když v tomto věku označíme vzdorovité projevy našeho dítěte za něco špatného a nežádoucího, co by se mělo rychle odnaučit, velmi tím uškodíme rozvoji jeho svědomí a zbavíme dítě možnost rozvinout své vlastní Já a svoji vlastní vůli. Naučíme je, aby slepě přijímalo rozkazy. Navíc zavádíme dítě na scestí při vytváření představy hříchu. Bude si jej pak vykládat přibližně takto: „Jsi zlobivý. Když zlobíš jsi špatný. Dopouštíš se tedy hříchu. Tím působíš Bohu bolest. Proto tě nemá Bůh rád a potrestá tě.“ Za pár let by si dítě na tuto posloupnost zvyklo. A začíná si zvykat již kolem tří let.55 Součástí sebepojetí batolete je vědomí sebe sama jako samostatné bytosti, dále vědomí trvalosti vlastního bytí a vědomí její proměnlivosti. Postupný rozvoj chápání vlastního sebepojetí je ovlivňován schopností obrazného uvažování. Představitelem vlastního já se postupně stává představa či slovní znak. Sebepojetí batolete i v rozmanitém samostatném jednání, které je pro dítě důkazem jeho schopností. Sebepojetí zahrnuje také vědomí následků své vlastní činnosti na okolní svět. Dítě tohoto věku potřebuje potvrzovat svou vlastní hodnotu, být oceněno, pochváleno. Hodnocení druhých lidí je rovněž jednou ze složek sebepojetí. Součástí osobního pojetí se stává i výkon, který je určitým projevem obecněji platných schopností. Sebepojetí má svůj společenský obsah, je souborem rolí, které dítě získalo. 55 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str. 35 41 Rozšiřování volnosti a společenských styků je spojeno s rozvojem dovedností společenského chování, především dorozumívání. Jazykové dorozumívání umožňuje dítěti zapojit se v dorozumívání daleko účinněji. Může svoje sdělení lépe vyjádřit a naopak, lépe rozumí sdělení jiných lidí. Jazykové sdělování je obecně platný, domluvený a upevněný způsob řeči, kterému rozumějí všichni členové dané společnosti. Dorozumívací složka řeči je umožněna právě onou všestranností jazyka, jeho srozumitelností pro všechny členy určité společnosti. Již v útlém věku doporučují katolíci i svědkové dítě učit také komunikaci s Bohem modlitbě. Např. salesián Rudolf Smahel doporučuje - Nejdůležitější věc: zcela krátce. Dítě se dokáže soustředit jenom krátkou chvíli. Rýmy a nesrozumitelná slova však soustředění ztěžují. Dále je nutné, aby modlitba skutečně mluvila o záležitostech dítěte. Modlitba nesmí dítě přehlížet. Musí formulovat to, co je pro dítě důležité. Dítě motivujeme, aby Bohu děkovalo. Třeba těmito slovy: "Dobrý Bože, děkujeme ti za hezký den, za maminku, tatínka i bratříčka". Dvouletému nebo tříletému dítěti je v této modlitbě každé slovo srozumitelné. Všechna slova jsou prostá a jednoduchá, běžná v denní mluvě. Dítě máme vést k modlitbě děkovné i prosebné. Máme učit dítě Boha oslavovat. Např." Dobrý Bože, ty nás máš tolik rád". Uvědomme si, že nikdo na světě není vděčnější a nikdo na světě se neumí tak radovat jako dítě. Každá událost, kterou my dospělí sotva zaznamenáme, působí dítěti radost: květiny, třešně, krásné počasí nebo bubnující déšť, legrační ocásek kočičky, chléb s máslem, který moc chutnal, teplé kakao, pohodlná postýlka, maminčin hlas a tatínkův návrat z práce. 56 Podobně svědkové Jehovovi radí rodičům modlit se s dětmi za jejich potřeby jednoduchými slovy tak, aby pro ně byla modlitba srozumitelná. V závislosti na Bibli i v souladu s tím, že se dítě učí poprosit o svoje potřeby a za jejich naplnění děkovat, obě skupiny zdůrazňují modlitby prosebné a děkovné. Obecně platným pravidlům chování se dítě učí pozorováním ostatních lidí i prostřednictvím sdělení o vhodném chování. Požadovaná pravidla bývají běžně objasňována prostřednictvím jazyka. Rodiče dítěti vysvětlují nejen co se musí, ale 56 Doc. Dr. Rudolf Smahel, Th.D.; www.meritnet.cz/Smahel 42 také proč se to musí. Děti samy chtějí taková pravidla znát, protože to vyhovuje jejich potřebě smysluplnosti i potřeby jistoty a bezpečí. V batolecím věku by si dítě mělo osvojit základní pravidla chování na takové úrovni, aby chápalo, proč je dospělí kárají a za svůj prohřešek by se stydělo. Jak však budou rodiče postupovat, když se domluvy nesetkávají s úspěchem? Zde narážíme na citlivé téma ukázňování se známým Příslovím 13:24. (“Kdo zadržuje svůj prut nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten ho vyhledává s ukázňováním.“) Svědkové Jehovovi rozumí pojmu prut symbolicky jako básnický výraz pro ukázňování, které nemusí nutně zahrnovat fyzické tresty. Rodičovská vláda může zahrnout výprask, ale ten často není nutný. Podle 2.Timoteovi 2:24, 25 mají být křesťané „ke všem jemní, …s mírností poučovat“. Slovo „poučovat“ je zde přeloženo z řeckého slova pro ukázňování. Ukázňovat se má s ohledem na city dětí: „A vy otcové, nedrážděte své děti, ale vychovávejte je v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování.“ (Efezanům 6:4). Psychologové, kteří prosazují, aby dětem byla dána volnost, říkají, že naplácat dítěti znamená, že je nenávidíte. To není pravda. Tolerantnost je znakem nenávisti. Zplodila záplavu zločinnosti mladistvých po celé zemi a způsobila duševní trýzeň miliónům rodičů. Je to tak, jak říká Přísloví 29:15: „Chlapec, kterému je dávána volnost, bude působit hanbu své matce.“ Dr. Joyce Brothersová 57 píše pod záhlavím „Přísní a tolerantní rodiče“: „Nedávná studie téměř 2000 dětí z páté a šesté třídy, z nichž některé byl vychovávány přísnými rodiči a jiné tolerantními přinesla některé překvapující výsledky. Děti, které byly přísně ukázňovány měly vysokou sebeúctu a dosahovaly výborných výsledků ve společnosti i ve škole.“ 57 Dr. Joyce Brothersová, oblíbená televizní popularizátorka psychologie v USA, je však svými odpůrci kritizována za zkreslování skutečnosti pomocí zevšeobecňujících odsudků, uvedla např., že byla zneužívána, protože společnost říkala, že malí hoši dovedou některé věci lépe než malá děvčátka. To je prý dokonalý příklad, jak lze týrání rozprášit tak, že všechno je pokryto patinou viny a závažnější případy se trivializují. www.obcinst.cz/.../Tyrani-a-zneuzivani-deti-jako-politicka-konstrukce-na- pozadi-krize-rodiny-c572/ 43 Podle Whitea se nemusíte bát, jestliže jste na své dítě přísní, že „vás bude mít méně rádo, než když jste shovívaví. Děti se v prvních dvou letech snadno neodcizí těm, kteří se o ně v prvé řadě starají; i když od vás pravidelně dostávají naplácáno, zjistíte, že se k vám vracejí.“58 Katolíci jsou v oficiálním doporučování tělesných trestů o poznání zdrženlivější, přesto se jich zcela nezříkají. Např. Oldřich Pšenička podrobně vysvětluje, že důležitější než samotný trest je jak rodiče dítě vcelku vychovávají. Chování je odrazem, toho, nakolik cítí, že je rodiče milují. Pokud se necítí milovány , necítí se v bezpečí, upadají do beznaděje a jejich chování je často nepřiměřené…musíte je naplnit kladnými city dříve než začnete opravovat jejich chování. …čím je dítě lépe vychováváno, tím méně potřebuje trestat. Časté trestání svědčí o naší špatné výchově. Tělesný trest ve starším věku by měl být skutečně výjimkou, jako krajní prostředek vynucení poslušnosti. …Hrubou chybou je, když se k potrestání dítěte necháme strhnout v prudkém hněvu. V tomto rozčilení často rodič pomine, nebo není schopen posoudit, že dítě upřímně lituje toho, co udělalo. A to je u něho právě známkou dobře se vyvíjejícího, zdravého svědomí. Za takové situace trest dítě hluboce zraní a vyvolá v jeho duši hněv a zatrpklost. Jedinou správnou reakcí na upřímnou lítost dítěte je odpuštění, která má rodič dát zřetelně najevo. …Jedině na základě této opakovaně prožívané skutečnosti je potom v pozdějším věku samo odpouštět a s vinou se vyrovnávat. …na námitku předstírání a zneužívání pocitu lítosti dětmi odpovídá, že skutečně milující rodič snadno tuto „přetvářku“ dítěte odhalí…Milující vedení vyžaduje na dítěti podřízenost a poddanost. …jeho prováděním s láskou bez podmínek se dítě postupně naučí podřizovat se s láskou. Jsou dva způsoby, kterými žádáme děti o dobré chování: přání a rozkaz. … přání je mnohem lepším způsobem…tato forma dítě vede k určitému pocitu zodpovědnosti. Dítě si uvědomí, že se může samo rozhodnout pro určitý způsob svého chování. 58 Vychovávej své dítě od útlého dětství - samizdatová brožura Náboženské společnosti svědků Jehovových z 80. let 20. století, str. 12 44 Někdy je potřebné usměrnit dítě pomocí rozkazu. Jsou situace, které si to přímo vyžadují – např. když se dítě octne v nebezpečné situaci. Rozkazu užíváme také tehdy, když dítě nereaguje na naše přání. …čím více rodiče používají příkazů, zvláště když je umocňují křikem…, tím tato“výchovná metoda“účinkuje méně. Příkazu by se mělo ve výchově užívat jako šafránu. …pro zvládnutí výjimečných situací…jako vzdor dítěte. Ten nemohou trpět. Pokud dítě svéhlavě odmítá splnit náš rozkaz měl by následovat trest…dříve než rodiče použijí tělesný trest, mohou dítěti odepřít nějakou výsadu. Mnohdy již takový trest zlomí vzdorování dítěte. A ještě dříve, než se rozhodnou pro některý trest, zváží a ubezpečí se, že dítěti projevovali mnohými způsoby vřelou lásku.59 To je krásný ideál, kterému nás přiblíží takové faktory jako malý počet dětí v rodině, kompetentní a vysoce motivovaní rodiče nebo děti mírné povahy. Obě skupiny se shodují v tom, že případný usměrňující tělesný trest by měl být spojen láskyplnou péčí rodičů dítěte, kteří tím napodobují Boha. Nápodoba je jedním ze způsobů společenského učení. Je projevem snahy o pochopení a z toho vyplývá přizpůsobení okolnímu světu. Počátek napodobivého chování se shoduje s nástupem období obrazného myšlení – dítě si nejprve musí umět vytvořit zřetelnou představu takového chování. Učení nápodobou umožňuje přijmout hotový vzorec chování. Je výrazem určité nesamostatnosti, závislosti a sklonu přejímat řešení od někoho jiného. Další možností společenského učení je ztotožňování. To znamená ztotožnění s někým a toho vyplývající potřeba chovat se jako tato osoba, napodobovat její projevy. Ztotožňování souvisí s potřebou malého dítěte uchovat si vazbu s citově významnou bytostí. I mezi dítětem a otcem se může vytvářet citová vazba. Pro dítě může být nejen zástupným zdrojem jistoty a bezpečí, ale i zdrojem podnětů. Citově bezpečný vztah s oběma rodiči přináší dítěti výhody – vytváří pevnější zázemí a poskytuje různorodější zkušenosti. Otcové slouží svým synům jako vzor mužského chování, s nímž se mohou ztotožnit. I otcové mezi svědky Jehovovými by si měli ke svým dětem vytvářet blízký vztah. Za vzor je jim v tom dáván sám Jehova. Jsou 59 PŠENIČKA Oldřich, Sexuální výchova v rodině, Hnutí rodina, Pardubice, 1994 45 povzbuzováni, aby dětem projevovali lásku také mazlením se s nimi.60 Podobné podněty nacházíme v pastorační literatuře zaměřené na katolíky. Zástupný zdroj společenských podnětů mohou představovat i sourozenci. Vztahy s vrstevníky nejsou zatím moc rozmanité, ale už v tomto období začínají plnit významnou úlohu. Obě skupiny zdůrazňují důležitost řádu v rodině. 60 TRŠ, 5.kap., 7.odst. 46 4.4 Předškolní věk Období předškolního věku je označováno jako věk podnikavosti. Jeho hlavní potřebou je tvoření a sebeprosazení. Základním úkolem je ovšem rozvíjení účelné činnosti, která musí být nějakým způsobem řízena. Chápání a osvojování pravidel závisí na vývoji poznávacích pochodů. Dítě předškolního věku dosahuje dle L.Kohlberga (1976) tzv. premorální (předzásadové) úrovně. Považuje za dobré to, co přináší odměnu, co by ocenili rodiče či jiná vážená osoba. Přijetí a zvnitřnění pravidel upozorňuje na pocity viny, které dítě prožívá, když nějaké pravidlo poruší. Dle E.Eriksona (1963) je v tomto věku velice významný možný rozpor mezi posuzováním vlastní činnosti a pocity viny. Pro předškolní věk je osobitá vazba svědomí na skutečné, hmatatelné okolnosti. Předmětem hodnocení se stává výsledek, nikoliv pohnutka. Chlapci, kterému jsou dva roky, může matka zakázat sahat na květiny. Ale záhon ho tolik přitahuje. Zpočátku se o maminčin příkaz vůbec nestará. Později opatrně zkoumá, zda se matka dívá. Příkaz trvá jen pokud trvá dohled. Bude-li malý přestupník přistižen, lekne se a bude se stydět. Příště bude hra probíhat téměř stejně. Záhon ho láká a když se máma nedívá, nedá se pokušení odolat. Samozřejmě si na matčin zákaz vzpomene, ale ten neváží tolik jako přitažlivost tmavé hlíny na dosah ruky. Desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát i více musí rodiče opakovat stále totéž. „Jonáši na záhon nesmíš, pošlapal bys kytičky!“ Dál není třeba nic vysvětlovat, bylo by to marné, protože v tomto věku dítě o zákazech rodičů nepochybuje, i když je často překračuje. Jednou dítě dospěje ke schopnosti, respektovat matčin zákaz, i když není přítomná. Pak je bývá pootevřenými dveřmi slyšet, jak si pro sebe říká: „To je pěkný záhon! Ne, Jonáši, na záhon nesmíš šlapat, pošlapal bys kytičky!“ Můžeme si všimnout, že dítě doslova přijímá matčinu formulaci, často i stejným tónem jako ji pronáší matka. tady začíná svědomí. Vidíme, že je neřídí hlas Boží, nýbrž hlas matčin. Svědomí zpočátku nerozlišuje mezi dobrem a zlem, ale mezi tím, co se smí 47 a nesmí. Dítě ve věku tří až čtyř let už dokáže uposlechnout hlasu takového jednoduchého svědomí.61 Dětské sebepojetí má svůj zdroj především v postojích a hodnocení rodičů. Předškolní dítě přijímá názor dospělých nesoudně, tak jak je mu předkládán. Sebepojetí dítěte je naplněno jak lidmi, k nimž náleží, tak věcmi, které mu patří a prostředím, v němž žije. Rozdíl v obsahu mužské a ženské úlohy není jen tělesný, ale i společenský. Společensky dané pohlavní úlohy působí jako společenská očekávání. Rozvoj pohlavní role v předškolním věku je výsledkem učení. Čtyřleté děti už vědí, že jejich pohlavní sebepojetí je trvalým znakem a že se nikdy nezmění. U obou skupin je prosazován konzervativní patriarchální model rodiny. Protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. (Efezským 5:23 – 24:33) Rozvod rodičů vede ke ztrátě jistoty a bezpečí domova. Chybí potřebný vzor pro rozvoj pohlavní role. Osamělý rodič musí zastávat všestrannou, méně odlišenou úlohu. Ohroženou skupinou jsou chlapci-jedináčci, vyrůstající pouze s rozvedenou matkou. Může se u nich rozvinout tzv. příznak „maminčina chlapečka“. V souvislosti s výše zmíněným oceněním dětí jako daru od Boha můžeme předpokládat, že i po rozvodu se oba rodiče u sledovaných skupin budou mít zájem podílet se ve zvýšené míře (oproti běžné populaci) na výchově svých dětí. Také rozvody jsou u katolíků povoleny jen u občanských sňatků (pohlíží se na ně jako na nesezdané), církevní sňatky jsou nerozlučitelné. Určitých případech je možno manželství anulovat (tím se však z dětí stávají nemanželské). U svědků Jehovových je uznáván rozvod pouze v případě sexuální nevěry, kdy může o rozvod žádat jen nevinný partner. Tak se dá opět předpokládat zvýšená stabilita jejich rodin proti skupinám, které nemají takto přísná pravidla. 61 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str.34-35 48 V předškolním věku se dítě učí žádoucím vzorcům, především tzv. prospolečenské (prosociální) chování. Na rozvoji prospolečenského chování se podílí rozvoj schopnosti myšlení i vlastní citová zkušenost. Marielenne Leistová varuje před úmyslných vytvářením iluzí v dětech, při oslavách různých svátků jako Mikuláš nebo vánoce. Děti mohou být trpce zklamány ve svých citech a vnímání Boží přítomnosti. Vánoční pohádka prý může velmi uškodit dítěti, které roste v představě, že Ježíš nějak zvláštně souvisí s Bohem. Podívejme se na to zblízka – dítě, které nemá citovou účast na tom, co bylo o Bohu a tomto Ježíši zvěstováno, tento příběh neuškodí, přijde jenom přijde na to, že rodiče nemluvili pravdu. Pro ostatní děti to však může být katastrofa. Mnoho lidí říká, že zhroucení této iluze o vánocích bylo největším zklamáním jejich dětství. Dejme tomu, že se dítě naučilo prožívat každý den v důvěře, že je mu Bůh nablízku. Ačkoli tak malé dítě nedokáže předmět své touhy jasně vyjádřit, podvědomě si přeje, aby Bůh nezůstával skrytý.62 Tak jako touží po blízkosti matky, chce také zakusit blízkost tohoto neviditelného nehmatatelného a přece blízkého Boha. Pokud dítě žije touto touhou, znamená pro něj Ježíšek něco mimořádného. Když mi Ježíšek z nebe přináší dárky, budu moci konečně Boha spatřit a setkat se s ním. Pro něj jsou oba téměř totéž. Tato představa je ovšem mylná a v pozdějších letech dítěti přinese mnoho potíží. Dítě si z toho omylu vyvodilo, že v Ježíškovi se k nám přibližuje Bůh. Dítě ví, že se Ježíšek neukazuje osobně (možná se necítí hodné setkání s ním), ale má hmatatelný důkaz, že se o ně Ježíšek stará, plní přece jeho malá i velká přání. Kouzlo svíček a ozdob vnímá jako odlesk nebes. Tak tomu tedy je, když přichází Bůh – lidé jsou pokojní a plní pohody a dělají si vzájemně radost.Cítí boží tajemství, vidí boží zář, dostává od Boha dárky. Uplyne pár let a dozví se, že všechno bylo jinak. Ukázalo se, že vše k čemu upnulo své srdce jako k důkazům boží blízkosti, je jenom klam a mámení. 62 Uctívat neviditelného Boha vyžaduje velkou schopnost abstraktního myšlení. Je to obtížné i pro dospělé, proto úcta ke svatým a snaha o přiblížení si Boha nějakým předmětem uctívání. Zde se svědkové Jehovovi důsledně drží Exodu 20:4 – 5. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit 49 Můžeme se divit, když naše děti ztratí víru? Nejhorší je ztráta naděje, že se Bůh přiblíží k tomuto světu. Takového zklamání musíme děti ušetřit. Je pohádka o Mikulášovi méně škodlivá? Tam, kde je stylizován jako svatá osoba, která se slitovává nad malými mlsaly, dostává podobnou náboženskou roli jako Ježíšek. Čerti v mnoha dětech vyvolávají až pekelnou hrůzu. Měli bychom tedy přestat zapojovat Mikuláše a Ježíška do výchovných opatření a zvláště je spojovat s 5.prosincem a vánocemi. Svátek se slaví na památku laskavého člověka, který pomáhal chudým jídlem a oděvy. A vše, co s ním souvisí je jen hra, abychom si jej připomněli. Ani vánoce nebudou méně radostné. Nebeská svatost sice odpadá, ale dítě si silněji uvědomuje smysl celých svátků – lidé si dělají radost, protože se radují z narození Krista. Něco z radosti, kterou Ježíš přinesl na svět, se má odrazit i v radosti ze svátečních dnů a dárků. Naděje se orientují na splnitelná přání. Velká naděje na Ježíšův příchod se neupírá na dárky, ale na den, který nikdo nezná. Děti napjatě sledují vyprávění o tom, jak celý svět čeká na příchod Mesiáše, který přinese záchranu.63 Zajímavé je, že právě toto zklamání z falešné iluze o svatosti vánoc uvádí řada svědků Jehovových jako jeden z řady důvodů, proč opustili své původní církve. Vánoce tak zcela odvrhli jako pohanské a nebiblické, dobře si pamatují jak byli zraněni ve své dětské víře. Toto tažení proti všem „nekřesťanským“ zvyklostem završila organizace svědků Jehovových odmítnutím veškerých oslav včetně jmenin, narozenin i velikonoc. Jedinou výjimkou je každoroční tzv. Památná slavnost, která připomíná oběť Ježíše Krista.64 Vcítění je v předškolním věku stále ještě omezeno vývojovou úrovní. Prospolečenské chování je spojeno s řízením a ovládáním násilných sklonů. 63 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str.37-40 64 Paradoxně jak je patrné z Bible tento svátek je přeznačením židovského svátku pesach. Ten je zase patrně přehodnocením pastýřského svátku jara, vyloženého jako připomínka historické události vyjití Izraele z Egypta (ELIADE Mircea, Dějiny náboženského myšlení I., OIKOYMENH, 1995, Praha, str. 173). Tedy i argumenty o pohanském původu vánoc vyznívají tak, že prakticky nenajdeme svátek, který by neměl pohanský původ, včetně křesťanských. A snaha doložit původní ustanovení svátku samotným Ježíšem je opět odkázána do oblasti víry. 50 V předškolním věku pokračuje vývojové vymaňování z vazby na rodinu, či na dospělé. Dítě je schopné navazovat styky s vrstevníky, s nimiž je v souměrném vztahu. Zralost předškolního dítěte se mimo jiné projeví potřebou společenského styku s dětmi obdobného věku. Výběr kamaráda ovlivňují hlavně zjevné znaky a okolnosti. Projevuje se zde značná sebestřednost, sklon k „volbě dvojníka“. Ve vrstevnické skupině dochází postupně rozlišení a zpřesnění společenských rolí. Takové skupiny nachází dítě kolem svého bydliště, ve městech spíše v mateřské škole. Dítě se zde potřebuje prosadit a získat pocit úspěšnosti. V situaci, kdy většina populace je bez vyznání může být dítě vedené ve víře, vzhledem k odlišnému stylu života, do jisté míry ohroženo sociální izolací. To hrozí více u svědků Jehovových, kteří se, jak již bylo zmíněno, neúčastní prakticky žádných oslav. Rodiče to většinou řeší tak, že v době oslavy ponechají dítě doma a v mateřské škole je omluví. V mateřské škole je úlohou učitele, aby vedl děti ke vzájemné toleranci svých odlišností. V dětské skupině se projevuje i soupeřivost, jako společensky únosná přeměna útočnosti. Některé děti získávají i další role, nějakým způsobem zvláštní, odlišné od ostatních. Do této skupiny by patřila úloha nemocného či postiženého dítěte. Jak již bylo řečeno, takovou roli lze popsat jako soubor očekávaného chování. Proměna očekávání působí u vrozených vad a onemocnění již od počátku jejich vývoje, protože je dáno společensky. Obsah úlohy znevýhodněného dítěte, se souborem očekávaných odlišností a nedostatků, vychází ze společensky dané role, tj. ze souhrnu vlastností a projevů, které jsou postiženým připisovány na základě jejich příslušnosti k takové skupině. Společensky daná role nerozlišuje osobní rozdíly a navíc bývá často nepřesná a neodpovídá skutečnosti. Její tlak působí nejprve na rodiče a jejich prostřednictvím bude působit i na dítě – bude ovlivňovat všechny jeho budoucí role.65 Vztah k Bohu a členům náboženské skupiny pomáhá dítěti 65 Měl jsem možnost dva roky jako třídní učitel sledovat chlapce s Aspergrovým syndromem, dítě svědků Jehovových. Rodiče většinou uvolnili syna ze školy, když se měl zúčastnit svátečních oslav, ale i když měl vystoupit v divadelním vánočním představení, které bylo upraveno s ohledem na víru jeho rodiny. 51 zapojovat se do dalších vztahů a osvojovat si další role při společenském životě ve své komunitě. Předškolní období je časem názorného, jasnozřivého myšlení. Je to stále ještě předúsudkový způsob uvažování. Vyznačuje se sebestředností a zaměřeností na to, co je mu přítomné a viditelné. Mladší předškolní dítě dosud nechápe trvalost podstaty určitého předmětu, je zatím zaměřeno jen na jeho viditelné znaky. Také ještě nemá vytvořen pojem trvalosti a mnohosti věcí. V tomto věku je důležitá hlavně názorně předvedená podoba. Její jednoznačnost představuje určitou osobní jistotu, nelze o ní pochybovat. Předškolní dítě si zpravidla všimne jen jedné vlastnosti věci, obyčejně té nejnápadnější. Uvažování dítěte předškolního věku je dosti strnulé. Ulpívá na jednom pohledu pozorovatele, na jednom stavu či vlastnosti uvažovaného předmětu. Předškolní dítě má sklony upravovat si skutečnost tak, aby pro ně byla srozumitelná a přijatelná. Nesrozumitelnou skutečnost si vyloží osobně přijatelným způsobem, bez ohledu na jeho správnost. Představivost v tomto věku uvádí svět do souladu. Zde se již projevuje později se rozvíjející lidská potřeba smyslu bytí. 66 Není dobré však dětem zatajovat temné stránky života, jako smrt. Dítě sice chce, aby celý svět byl neporušený a Bohu příslušela jen péče o radost a štěstí. Bůh však není jen dobrácký a neškodný. Nevíme proč je okolo nás tolik špatných věcí. Vydržet s ním vyžaduje odvahu. Máme však pro dítě útěchu v naději, že přijde doba, kdy se vrátí dědeček, který zemřel, nebude se bát lva, nebudou války a nikdo nebude trpět hladem a žízní.67 Dalším osobitým znakem předškoláckého myšlení je jeho útržkovitost, neuspořádanost a nepropojenost – chybí mu shrnující přístup. Dítě má svůj vlastní názor na svět, který vyjadřuje prostřednictvím různých činností. Je to např. kresba, vyprávění nebo hra. Pomocí těchto činností skutečnost také dále poznává. Sebestředný úhel pohledu je příznačný i pro vnímání času a prostoru. V hodnocení času je zřejmá zaměřenost na přítomné. Číslo či počet chápe předškolní dítě jako jednu, méně přitažlivou vlastnost určité skutečnosti. Při 66 cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Frankl 67 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str.41-42 52 zasvěcování dítěte do tajemství víry rodiče obou skupin seznamují svoje děti s řadou příběhů z Bible, které dítěti otevírají jeho náboženské obzory. Leistová doporučuje začít příběhy, v nichž se nejedná o příliš drastický děj. Vhodné jsou příběhy o stvoření světa, o potopě, o Lotovi a jeho ženě, o Jonášovi a velrybě. Obavy některých teologů, zda budou rodiče schopni nezkresleně podat svým dětem náboženskou pravdu nejsou zcela neopodstatněné. Nicméně případné škody se dají napravit v hodinách náboženství. Rodiče mohou různé využít knihy příběhů převyprávěných jazykem srozumitelnějším pro malé děti, některé doporučené církví.68 O něco rigidnější svědkové Jehovovi mají již řadu let pro děti připravenou Moji knihu biblických příběhů, dnes již dokonce celou na internetu. 69 Zkreslení nauky rodiči u nich nehrozí. Příznačné rysy poznávání se projeví u dítěte i v pojetí sama sebe. Významnou složkou toho jak se vnímá je sebestřednost, která potvrzuje osobní významnost a to, že si je dítě jisté samo sebou. V představách může dítě získat jakoukoliv žádoucí vlastnost či úlohu. Jistá odlišnost je v pojetí jak dětem vysvětlit poselství v příbězích ukryté. Např. Leistová je považuje za legendy, které mají ukazovat na moc a schopnosti Boha, vzbuzovat úžas a bázeň. Tvrdí, že jsou to jen obrazy, pravdivost Písma spatřuje ne v detailu zobrazujícím nějaký zázrak, ale v celkovém popisu božích vlastností, který dítě přijímá skrze tyto příběhy. To mu postupně udává orientaci pro chování v jeho životě.70 Svědkové Jehovovi naproti tomu přistupují k Písmu jako ke sdělení, které je pravdivé a přesné i v detailech a vzájemně provázané. 71 Pochopitelně tento přístup zprostředkují i svým dětem. Jsou např. důslednými kreacionisty.72 Jazyk je chápán a prožíván na úrovni myšlení. Slouží jako prostředek ke zpracování sdělení na takové úrovni, jaké dosahuje myšlení dítěte. Z hlediska 68 Pat Alexanderová, Malá dětská Bible (Příběhy ze Starého a Nového zákona), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2004 69 www.watchtower.org/b/my/article_00.htm 70 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str.43-45 71 Výklad obtížných míst je osvětlován postupně a centrálně. V tom se podobají katolíkům. 72 Jak vznikl život? Evolucí nebo stvořením?, Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, N.Y., 1991 53 poznávání je významnou složkou řečového vývoje tzv. sebestředná řeč, která není určena pro jinou osobu. Slouží ke jednoduššímu nalezení smyslu, uvědomování a řešení nejasností. Mluva předškolního dítěte se, stejně tak jako jeho uvažování, vyznačuje nedostatečným sladěním dílčích složek. Vzhledem k častým podnětům (děti svědků Jehovových jsou na shromážděních také vyvolávány k odpovědi na otázky ke studovaným článkům) se zlepšují rychleji jejich řečové projevy. Záleží také na rodičích jak se s nimi na jejich odpověď připraví. Z hlediska mravního mohou svědkové Jehovovi také využít při výchově svých dětí knihu Co se dozvídáme od Velkého učitele, která je určena pro společné čtení a rozprávění rodičů s dětmi pomocí otázek a odpovědí. Svědkové Jehovovi i v této oblasti zdůrazňují autoritu Bible v kontrastu s protichůdnými doporučeními psychologů a pedagogů. V článku, který v roce 1969 vyšel v New York Times Magazine, doktor Bruno Bettelheim zdůraznil, že dítě má „právo vytvářet si své vlastní názory, které nejsou ovlivněny autoritativním kázáním [rodičů], ale pouze jeho vlastními životními zkušenostmi“. Téměř o třicet let později však dr. Robert Coles, autor knihy The Moral Intelligence of Children (1997), připustil: „Děti nutně potřebují cítit, že život má smysl, potřebují vedení a také soustavu hodnot“, kterou schvalují jak rodiče, tak i jiní dospělí. V Příslovích 22:6 jsou rodiče vybízeni: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodbočí z ní.“ Hebrejské slovo, které je přeloženo jako „vychovej“, také znamená „začni“, čímž se zde myslí začátek poučování velmi malého dítěte. Rodiče jsou tedy vybízeni, aby správné hodnoty začali svým dětem vštěpovat již od útlého věku. (2. Timoteovi 3:14, 15) To, co se dítě naučí během formativních let, si pravděpodobně uchová po celý život.73 4.5 Nástup do školy Nástup do školy představuje v životě dítěte důležitý společenský mezník. Dítě tak získává roli školáka, která není výběrová. Je omezena dosažením věku a jemu 73 časopis Strážná věž z 1. listopadu 2006 54 odpovídající vývojové úrovně. V tomto smyslu působí jako potvrzení správného vývoje dítěte. Role školáka má pro dítě takový význam, jaký mu přičítá rodina. Když se dítě stane školákem, rodiče musí této skutečnosti přizpůsobit i svou vlastní roli. Rodiče chápou školu hlavně jako místo učení a výkonu, její ostatní úlohy (např. vřazení se do společnosti) pro ně nejsou tak důležité. Doba nástupu do školy nebyla stanovena náhodou. Ve věku 6 – 7 let dochází k různým vývojovým změnám, které jsou podmíněny zráním i učením (tj. uskutečňováním rodových sklonů, které se rozvíjejí pod vlivem vnějšího prostředí). Většina z nich má význam pro úspěšné zvládnutí role školáka, i když jejich vliv je v tomto směru různý. Schopnosti, které jsou potřebné k přijatelnému přizpůsobení se škole ( pokud bychom ji hodnotili jak obecně, tak z pohledu dítěte) lze rozlišit podle toho: 1. Zda jsou podmíněny zráním – pak lze mluvit o školní zralosti 2. Nebo se na nich ve větší míře podílí učení – pak mluvíme o školní připravenosti V souhrnu jde opět o výsledek souhry mezi dědičnými vklady a vlivy vnějšího prostředí Školní připravenost bývá u dětí svědků Jehovových v průměru na dobré úrovni, protože celé rodiny se vlastně průběžně účastní i s dětmi svého druhu studia, při kterém používají knihy a časopisy. Uvedené citace pak vyhledávají v Bibli. Na děti působí svým příkladem a ty se pak samy chtějí aktivně účastnit shromáždění. To dětem usnadňuje adaptaci na školní docházku. Děti katolíků sice takovou možnost nemají, ale proti průměru populace častěji vyrůstají v klidnějších rodinných poměrech, které umožňují dítěti dozrát pro roli školáka. V tom jsou si obě sledované skupiny podobné. Vzhledem k zaměření svědků Jehovových na misijní činnost (tzv. službu), budou mít katolíci na rodinný život o něco více času. Školní zralost je jedním z předpokladů úspěšnosti ve škole. Jde především o určitou úroveň zralosti centrálního nervového systému, která se projevuje v celkové odezvě dítěte na různé podněty, zejména soustředění pozornosti. Zráním 55 centrálního nervového systému je podmíněno také upřednostňování jedné (lateralizace) ruky a rozvoj smyslově pohybových dovedností. Na zrání závisí i rozvoj zrakového a sluchového vnímání. Školní úspěšnost je spojena s rozvojem poznávacích pochodů, které jsou ovlivněny jak zráním, tak učením. Pro školní práci je potřebné, aby dítě uvažovalo smysluplně, na úrovni věcných rozumových výkonů. Přijatelné přizpůsobení se škole vyžaduje určitý stupeň rozvoje sebeovládání. Dítě by mělo být schopné zohlednit obecně významný důvod jednání, tj. povinnost. Je-li vedeno k víře v Boha, kterému nic nezůstává utajeno, a který všechny jeho činy v patřičný čas odmění svým tajemným způsobem, jeho svědomí je vede k plnění povinností. Na rodičích a vychovatelích je potom, aby v této činnosti vládl dostatek pohody a radosti. Obě skupiny k tomu poskytují množství podnětů. Pro úspěšné zvládnutí role školáka jsou potřebné i mnohé dovednosti, které jsou vázané na učení a jsou tudíž závislé na zvláštním působení společenského okolí. Jsou základem školní připravenosti. Jde o chápání hodnoty a významu školního vzdělání, které ovlivňuje především pohnutky dítěte. Při nástupu do školy musí dítě dosáhnout určité úrovně schopnosti soužití se skupinou v oblasti rozlišování a zvládání různých rolí, v oblasti slovního dorozumívání a v souboru běžných pravidel chování (které by mělo být schopné skutečně dodržovat). V postupném sžívání se se skupinou hraje největší úlohu rodina, ovlivněná dalšími společenskými skupinami jako je např. církev či společenská vrstva do níž patří, národnostní skupinou atd. U svědků Jehovových jsou i děti povzbuzovány k tomu, aby projevovaly svou víru. U citlivých dětí se začleňování do skupiny může projevit jako významný stresující moment, zvláště pokud narazí na učitele, kteří víru jeho rodičů (tedy i jeho víru) netolerují. U katolíků podobné problémy většinou nenastávají, neboť je to tradiční náboženství ve společnosti hojně zastoupené. 56 4.6 Mladší školní věk Pro první polovinu školního věku je příznačná úroveň věcných rozumových výkonů. Lze ji popsat jako dodržování základních zákonů rozumného myšlení a vázaností na skutečnost. Nová úroveň myšlení je podmíněna třemi základními změnami: Školní dítě je ve svém poznávání schopné posuzovat skutečnost z více hledisek najednou (decentrace) Dítě je schopné pochopit podstatu určité skutečnosti a rozeznat její totožnost za různých okolností, přestože se mu může jevit jinak. Zpracované myšlenkové úkony se vyznačují chápáním proměnlivosti jako základní vlastnosti skutečnosti. Významným znakem rozumového myšlení je jeho vratnost – tzn., že rozumové úkony jsou vratné (reverzibilní). Změna není chápána jako konečná, dítě ví, že opačný výkon by znamenal návrat do původního stavu. Jedním z důsledků rozvoje rozumových úkonů je změna zacházení se znaky či symboly. Významná je i změna představy o příčinnosti, panující v okolním světě. Děti raného školního věku mají sklony přičítat veškerému dění nějakou, pokud možno jednoznačnou příčinu. Bůh může být takovou vše vysvětlující příčinou, která dává životu řád. V katolickém přístupu je větší prostor pro tajemství a neznámo. Svědkové Jehovovi vycházejí vstříc potřebě jasně rozlišeného světa a vysvětlují jej do značných podrobností. Ve školní práci se uplatní především sbíhavé (konvergentní) myšlení, kdy dítě hledá jednu správnou odpověď na daný problém. Rozbíhavé (divergentní) myšlení se ve škole tolik neuplatní. Dítě školního věku je schopné do určité míry uvažovat o vlastním poznávání (metakognice). Posuzování skutečnosti z více hledisek (decentrace) je nezbytná pro rozvoj rozumových úkonů se vztahuje k hodnocení sebe sama i jiných lidí. Dítě je schopné chápat roli školáka jako jednu stránku svého sebepojetí. Věcný přístup mladšího školáka vede k tomu, že dítě přijímá skutečnost jako jasně danou. Role školáka má určité znaky, které by měly aspoň přibližně ctít všechny děti, které ji získají. Ve škole jsou vystaveny očekáváním, která z těchto pravidel 57 vyplývají. Školní období je pro dítě přípravou na 2 významné životní úlohy – roli pracovníka a souměrnou vrstevnickou roli. Z hlediska zapojení školáka do skupiny lze rozlišovat: Proměnu společenských rolí – dítě získá podřízenou roli žáka a souřadnou roli spolužáka. Rozvoj dorozumívacích dovedností – např. rozlišení způsobu dorozumívání s učitelem a dětmi. Vývoj v oblasti řízení vlastního chování, které je závislé na zvládání pravidel. Nejde jen o rozvoj v oblasti obecných společenských pravidel vztažených k úloze školáka. Ve středním školním věku si svoje vlastní pravidla začíná vytvářet i dětská skupina. Role žáka zahrnuje nutnost osvobození od potřeby zdůraznění vlastní osoby. Nástup do školy je spojen s tlakem na osamostatnění a přijetí zodpovědnosti za vlastní jednání. V první třídě se také mohou chlapec a děvčátko ještě vodit za ruku, když jdou do školy. Jsou to ještě děti. O rok později to však bude už chlapec a děvče a nějaké naivní důvěrnosti jednoho k druhému by znamenaly ponížení nově se tvořící mužské a ženské důstojnosti.74 Žák musí přijmout novou pravomoc učitele, která nemá takový jedinečně osobní význam jako rodiče. Podněcování k plnění povinností zatím zůstává osobnostně citová a je spojena s osobním vztahem k učiteli. To znamená, že role učitelů je také velmi významná. Učitelé mnohdy zachraňují to, co zanedbali nebo pokazili rodiče. Je třeba si uvědomit, že už malý prvňáček může mít velmi snížené sebevědomí a může mít za sebou prožitky velmi krutých traumat. Proto mají učitelé dětem předávat nejen učební látku, ale také velké kvantum lásky a důslednosti. Učitelé jsou pro děti vzory dobrých mezilidských vztahů a vedou je k prosociálnímu jednání. Dobří učitelé umějí chránit snížené sebevědomí selhávajících žáků a hledají pro ně pozitivní možnosti. 75 74 www.katolik.cz – církev – rodina, mládež, děti – 8.Výchova dítěte školního věku 75 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Příčiny závislosti mladých lidí a destrukce mravních hodnot 58 Škola a dětská skupina představují novou oblast, v níž je dítě nějakým způsobem hodnoceno. Toto hodnocení bývá nestrannější, ale často také tvrdší. Dítě potřebuje být přijímáno a oceňováno i ve škole a mezi vrstevníky. Jím vnímaný pocit zátěže, který ve škole zažívá, je užitečný, protože v určitém směru povzbuzuje jeho rozvoj. Školní období je dle E.Eriksona (1963) dobou píle a snaživosti, v níž se dítě prosazuje především svým výkonem. Význam školního výkonu pro dítě samotné je dán společenskou hodnotou výkonu. Dětem na začátku školní docházky ještě velmi často splývají hranice mezi skutečností a vlastní fantazií. Pohádky jsou dosud ve velké oblibě, neboť fantazie pomůže dítěti přenést se do jiných světů a překonat všechny logické nesrovnalosti. Také sugestibilita je dosud velmi silná. Hlásí-li se v první třídě jedno dítě, protože zná správnou odpověď, je pravděpodobné, že se přihlásí ještě několik dalších, které odpověď neznají. A chce-li jedno dítě na výletě pít, je lépe všeho nechat a napojit celou skupinu.76 Přizpůsobení se škole zahrnuje také zvládnutí role spolužáka. Spolužáci jsou rovnocennými společníky, které dítě nezískává vlastním výběrem. Na počátku školní docházky je třída nerozlišenou společenskou skupinou. Teprve později dochází k rozlišení a rozvrstvení rolí jednotlivých dětí. Třída je také skupinou, k níž se dítě vztahuje a se kterou je srovnáván jeho výkon i chování. Pokud zde dítě získá přijatelné místo, může tak uspokojit svou potřebu citové jistoty a bezpečí i potřebu sebeuskutečnění. Malý školák hodnotí děti ze svého vlastního pohledu. I v tomto směru je pro něj důležitý názor učitele. Skupina dětí ve třídě je pro něj zatím příliš velká, než aby mohl mezi tolika dětmi ve větší míře rozlišovat. Rodina je součástí osobnosti školáka. Otec i matka jsou samozřejmou součástí rodiny. Slouží dítěti jako vzor určité role či způsobu chování, jsou zdrojem jistoty a bezpečí. Dítě věří, že tento svět bude beze změny trvat navždy. Role školáka může změnit i jeho úlohu v rodině a postoje rodičů k tomuto dítěti. Role žáka je pro rodinu zaměstnaneckou rolí dětského věku. 76 www.katolik.cz – církev – rodina, mládež, děti – 8.Výchova dítěte školního věku 59 Role matky se v tomto věku nejeví nijak nápadná. Zdá se , jako by neprošla žádnou podstatnou změnou. Úloha otce představuje volitelnou možnost bezpečného vztahu. Může sloužit jako zdroj jiného poučení a zkušeností. Otec často představuje větší pravomoc než matka. Otec je významným vzorem mužské role. Ve školním věku se posiluje sklon ke ztotožňování se s rodičem stejného pohlaví. Vzájemné ovlivňování se otce a matky slouží dětem jako vzor vztahu mezi mužskou a ženskou rolí. Především otcové slouží svým synům jako vzory. Chlapci se citově ztotožňují především s otci jako vzory svých budoucích životních rolí. Pozorně své otce sledují a hledají u nich návody, jak vystupovat ve svých nastávajících mužských rolích, zvláště v rolích otců. Synové se se svými otci do jisté míry identifikují. Synové později přebírají od svých otců i styl jednání se svou manželkou. Jak si váží a jak jedná se svou ženou - matkou syna otec, tak obvykle jedná i jeho syn.77 Pro dětský vývoj je nejvýhodnější úplná a konající rodina. Rozvodem či rozpadem rodiny ztrácejí možnost mnoha kladných zkušeností, především jistotu trvání rodinné jednotky. Vztah dítěte k rodiči, který s ním trvale žije, se mění také. Pokud děti žijí jen s matkou, chybí v rodině vzor mužské role. Děti jsou po rozvodu dlouhá léta zmatené a nešťastné.78 Rodiče mívají ve vztahu k chlapcům nižší očekávání. Vědí, že chlapci bývají ve škole méně úspěšní a mají zde více potíží. Projevy chlapců bývají nápadnější a rušivější. Rodiče u nich shledávají více odchylek. Chlapci mívají zpravidla i horší prospěch Sourozenec je stálou součástí života dítěte. Dítě se ve vztahu k sourozenci naučí mnoha společenským dovednostem, které budou užitečné i v jiných vrstevnických skupinách. Sourozenci se vzájemně ovlivňují i ve svém duševním vývoji. Pořadí narození určuje větší pravděpodobnost vzniku určitých osobnostních rysů a způsobů chování. Starší sourozenec, zejména pokud je stejného pohlaví, může sloužit jako model chování. Případně naopak může dojít k takzvanému 77 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Otcovství 78 TRŠ, 13.kap., 3.odst 60 sourozeneckému odtotožnění (deidentifikaci). Zvláštní životní situací je role jedináčka. Jediné dítě v rodině může být snadněji v krajní poloze, kladné i záporné. Role školáka představuje nový rozměr, který se promítne i do vztahu mezi sourozenci. Z hlediska nároků na školní úspěšnost může mít každá sourozenecká role jiný význam a mohou s ní souviset odlišná nebezpečí. Děti dávají přednost obrazovým prostředkům. Názorně uvedený příběh se více podobá realitě a dítě jej také spíše jako skutečný vnímá. Je to převážně trpný způsob zábavy. Čtení je činný způsob přijímání určitého sdělení. Příběh si lze vlastní úvahou dotvářet. Může se zde uplatnit dětská obrazotvornost a tvořivost Veškeré sdělovací prostředky přinášejí nějaká sdělení. V tomto smyslu je lze považovat i za prostředky napomáhající zapojení do skupiny. Dětský divák si v příběhu výběrově všímá, toho, co je pro něj osobně přitažlivé a významné. Volba určitého pořadu bývá společensky spoluurčena. Příběhy ve sdělovacích prostředcích mohou být různými dětmi odlišně vnímány a vykládány. Násilí předkládané sdělovacími prostředky v rámci příběhu může působit jako podnět k podobnému chování. Násilnými náměty jsou nejvíce ohroženy děti do 12 let, spíše chlapci než dívky. Smahel varuje, že velkou oblastí při sledování příčin destrukce morálních hodnot člověka je působení televize, videoprogramů a nevhodných filmů. Dnes můžeme do tohoto výčtu přidat hry a film na internetu a počítačích. Velké množství drastických a morálně zhoubných situací podle něj oslabuje nervovou soustavu dětí a vede k deformacím v mnoha směrech. Násilí i prezentace negativních hrdinů je stálou součástí těchto programů.Uvádí zjištění dětských psychiatrů, studujících vlivy televizního i filmového násilí na děti i na adolescenty. Údajně shledali, že mladí diváci mohou: Imitovat násilí, které vidí na obrazovce. Ztotožňovat se s některými charaktery, oběťmi nebo násilníky. Stát se imunní a necitliví k hrůzám násilí. Postupně přijmout násilí jako způsob řešení problémů 61 Pravidelnému dívání se na televizní násilí připisuje působení na zvyšování agresivity u dětí a rostoucí neschopnost k prosociálnímu jednání. Děti, které se dívají na programy, kde jsou předváděny násilnosti velmi realisticky, násilnosti se často opakují a agrese není potrestána, pak dle jeho výkladu opakují ve zvýšené míře to, co viděly. Následky vlivu násilnictví v televizních a video programech se dle Smahela můžou projevit na chování dětí okamžitě nebo až po letech. Mladí lidé tak mohou být ovlivněni, i když celková rodinná atmosféra neprokazuje tendence k násilí. Cituje zahraniční výzkumy, které hovoří o tom, že sleduje-li pubescent v průměru 60 minut denně násilnické pořady v televizi, zanechá to v něm hluboké negativní následky, které se projevují deviantním chováním, snahou o šikanu nebo jiným druhem destruktivní agrese. Odolnost dětí proti takovým škodám je však různá. Jak mohou rodiče chránit své děti? Smahel uvádí několik způsobů jak děti chránit: Pozorně dohlížet, na jaké programy se děti dívají. Omezit čas, který u televize stráví. Nenechat je dívat se na násilnické programy. Nepropadnout zlozvyku přepínat z jednoho programu na druhý bez předchozího výběru. Vysvětlit dítěti, že přestože herec nebyl zraněn nebo zabit, ve skutečném životě taková agrese znamená bolest nebo smrt.79 4.7 Střední školní věk Dítě středního školního věku je zaměřené na okolní svět. Jeho způsob uvažování jednoznačně potvrzuje vazbu na skutečnost. Je obrácené k tomuto světu (extravertované), který ovlivňuje také jeho prožívání. Je to doba poměrného klidu, kdy má dítě sklon mít ve všem jasno, nejlépe na základě jednoznačných a hmatatelných důkazů. Takovým způsobem získává jistotu o (pokud možno kladném) trvání tohoto světa, s nímž je třeba se seznámit a prozkoumat jej. 79 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Příčiny závislosti mladých lidí a destrukce mravních hodnot 62 Role žáka se mění, jak se dítě přizpůsobuje škole. Hodnocení školní práce se stává součástí dětského sebepojetí. Dítě středního školního věku získává v sebehodnocení určitou nezávislost. Mění se i vztah k učiteli, stává se vyváženějším. Učitelé mají spolupracovat s rodiči a musí někdy zasáhnout i do života rodin, zvláště v případě nějakého ohrožení dětí. Učitelé musí vhodným způsobem varovat a chránit děti před drogami, alkoholem, hráčstvím a dalšími závislostmi. Společně s rodiči si musí všímat okolí školy i místa, kde si děti hrají, neboť právě tam se mohou děti seznámit s drogou v líbivé podobě.80 Potřeba styku s vrstevníky je jednou z nejvýznamnějších potřeb školního věku. Ztotožnění se s vrstevnickou skupinou je jedním z mezníků v zapojení do skupiny (socializaci). Vrstevníci v této době uspokojují mnohé potřeby, např. potřebu citové jistoty, určitých zkušeností i potřebu sebeuskutečnění. Učení v dětské skupině zahrnuje zejména růst společenských schopností. V dětské skupině působí určitý řád, který je třeba ctít, aby byl jedinec přijímán. Dítě se zde učí novým vzorům chování. Při výběru kamaráda má ve středním školním věku význam činitel stejnosti či značné podobnosti. Děti upřednostňují kamaráda stejného věku a stejné vývojové úrovně. V tomto věku je vyhraněná potřeba ztotožnění se s dětmi stejného pohlaví. Každé dítě potřebuje být přijímáno vrstevnickou skupinou (nejenom rodinou). Pro rozvoj přijatelného sebehodnocení je důležitý úspěch mezi dětmi. Děti středního školního věku jsou už schopné osamostatnění a sjednocení se skupinou, dovedou jako skupina jednat. V takovém chování lze vidět určitý předstupeň zrovnoprávňování dospívajících. Z délky a intenzity prožívání společné činnosti plyne i vliv vrstevníků a kamarádů, který je důležitý a významný. Dobří kamarádi dovedou pozitivně stimulovat a bezprostředně dítě ovlivňují. Dobří kamarádi ve škole nebo dětské organizaci s dobrým morálním programem a dobrým vedením nebo i ve spontánní partě mají kladné zájmy a záliby nesouvisející s alkoholem, drogami v jakékoli 80 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Příčiny závislosti mladých lidí a destrukce mravních hodnot 63 formě a předčasnou sexualitou. Dobří kamarádi přijímají pozitivní hodnoty dospělých, snaží se o vzájemnou úctu ve společenství a přirozenou soutěživostí prohlubují jeden u druhého pevnou vůli. Naopak špatní kamarádi jsou pasivní, manipulativní, kupují a čtou pornografickou literaturu, případně vyhledávají na internetu pornografické stránky a předčasně se zabývají sexualitou. Bývají cyničtí a mají stálé problémy s autoritou. Potom se může stát, že autorita kamarádů převažuje nad autoritou rodičů.81 Jedním z faktorů, proč se dospívající obracejí raději na vrstevníky než na své rodiče, je podle odborníků to, že mnozí rodiče si svou autoritou v morálním ohledu nejsou jisti. Rodiče se musí ujmout odpovědnosti, kterou dostali od Boha — totiž zajímat se o své děti a poskytovat jim vedení. (Efezanům 6:1–4) Ale jak? Klinický psycholog dr. Ron Taffel se setkává s mnoha rodiči, kteří vůbec nevědí, jak ke svým dospívajícím dětem přistupovat. Píše, že mnozí nedokáží zastávat roli rodičů a „ve výchově podléhají řadě módních vln propagovaných sdělovacími prostředky“. Proč? „Neznají své děti tak dobře, aby dokázali na jejich potřeby reagovat.“ To se ale dá změnit. Rodiče musí pochopit, že děti se budou na své přátele obracet tehdy, jestliže to, co potřebují, nedostanou doma. A co to je? „Potřebují to, co mladí lidé potřebovali vždycky, totiž vedení, uznání, pocit bezpečí a sounáležitosti a také jasně daná pravidla a požadavky,“ říká dr. Taffel. „Tragédie dnešní doby spočívá v tom, že většina dospělých jim tyto potřeby neuspokojí a že dospívající se ve své vlastní rodině necítí být ‚doma‘.“ Pro pomoc dětem, aby se mohly těšit z kvalitního přátelství, se rodičům doporučuje zamyslet se nad vlastním způsobem života a přátelskými vztahy, které mají. Zda usilují spolu se svými přáteli o životní styl a cíle, které jsou vznešené a nesobecké? Zda jsou zaměřeni duchovně, a ne materialisticky? Očekává se, že příklady táhnou a jejich děti si určitě osvojí postoje a způsob jednání, které vidí u rodičů a jejich přátel a jejich dětí. Pomáhají svým dětem, aby pochopily, že některým druhům společnosti je lepší se vyhnout. Na 81 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Příčiny závislosti mladých lidí a destrukce mravních hodnot 64 druhé straně se snaží své děti seznámit s lidmi, kteří pro ně budou dobrým příkladem a pomohou jim stanovit si hodnotné cíle.82 Děti svědků Jehovových, jak již bylo zmíněno, navštěvují jednou nebo dvakrát týdně se svými rodiči společná shromáždění, kde se setkávají se svými vrstevníky z dalších rodin. Mají tak dostatek příležitosti navázat kamarádské vztahy, které jsou schváleny i jejich rodiči. U katolíků je sice frekvence kontaktů s vrstevníky v rámci církve méně častá, ale jinak jsou rodiče vybízeni k podobné ostražitosti. Obě skupiny se řídí biblickým příslovím – špatná společnost kazí dobré zvyky. Ve středním školním věku se objevují projevy rodičovského chování. Vlohy k takovému chování jsou vrozené, jejich rozvoj je však potřeba určitým způsobem podněcovat. Děti tohoto věku dosahují už takové úrovně zralosti, že se mohou stát pomocníky a společníky lidí v reálné rodičovské roli. Větší příležitost k tomu budou mít v rodinách důsledně praktikujících katolíků, kde vzhledem k omezeným možnostem plánování rodičovství bývá více dětí. Zvířata mohou uspokojovat různé dětské potřeby a mnohdy nahrazují to, co neposkytli lidé. Vztah se zvířetem rozvíjí schopnost mimoslovního dorozumívání a vcítění, podněcuje rozvoj pečovatelského chování. Zvíře je jedním z možných prostředníků či pomocníků v uspokojení potřeby společenského styku. Zvíře může sloužit jako zdroj citové jistoty – svého majitele vždycky přijímá a má pro něj vždy čas. Zvířata jako domácí mazlíčky chovají často se svými dětmi rodiny obou skupin. Literatura svědků Jehovových i zde poskytuje vedení, jak získat vyrovnaný názor na zvířata.83 Obsah sebepojetí závisí na tom, čím se cítí dítě být. Dětské vnímání sebe sama vyplývá ze zkušeností, které jsou zpracovány na okamžité úrovni citové zralosti a rozumových schopností. Sebepojetí je i společenským výtvorem, protože zahrnuje názory jiných lidí, které děti téměř beze změny přijímají. Bez významu není ani 82 www.watchtower.org/b/archives/index.htm - Jak najít skutečné přátele – Podněty pro rodiče 83 časopis Probuďte se! z 22. února 2004 65 srovnání s jinými lidmi. Dětská totožnost je určena také příslušností ke osobně nejvýznamnějším společenským skupinám jako je rodina a vrstevnická parta. V tomto věku v rodinách svědků Jehovových rodiče obvykle začínají s dětmi tzv. biblické studium. V něm děti seznamují se základy své víry poněkud systematičtěji než doposud. Je doporučováno, aby probíhalo jedenkrát týdně. Studuje se Bible s pomocí časopisu Strážná věž a dalších publikací. Studium je zároveň přípravou na shromáždění, kde se opět tato látka probírá pomocí otázek k jednotlivým odstavcům. Děti se již často hlásí s jednoduchými odpověďmi. Děti katolíků v tomto věku důkladněji poznávají svět víry v hodinách náboženství, kde se používají církví schválené osnovy. Také učitel musí být pověřen a formován církví. Ve středním školním věku se rozvíjí vědomí stálosti a původnosti vlastního sebepojetí. S rozvojem rozumových úkonů se mění i představa sebe sama. Schopnost celkového sebehodnocení se zatím vztahuje jen na zjevné vlastnosti a projevy. V pohledu na vlastní myšlení děti ještě ulpívají na jednom úhlu pohledu. Tak může dojít u některých dívek ale i chlapců ke snaze do písmene plnit dané směrnice, se kterými jsou stále ve styku a mohou projevovat svaté nadšení pro boží věci a pravdu. Na konci středního školního věku se sebepojetí stává složitější a rozlišenější. Děti na základě zkušeností vytvářejí jakýsi vzor sebepojetí, který je vybízí k žádoucí činnosti. 4.8 Puberta Dospívání je důležitý životní mezník. Konec tohoto období se shoduje s dalším významným společenským mezníkem – ukončením základní školy a volbou povolání. Souhrn změn vede ke ztrátě starých jistot a potřebě nalezení nových. Úkolem dospívání je změna vlastního sebepojetí, které bylo potvrzeno dosažením nového, přijatelného místa. 66 Význam vlastního zevnějšku pro dítě s počínajícím dospíváním vzrůstá. Projevuje se nejenom větší pozorností k vlastnímu tělu, ale i oblečení. Tělesná přitažlivost má svou společenskou hodnotu. Pocitem nespokojenosti se svým zevnějškem trpí více dívky. Svědkové Jehovovi téma vzhledu podrobně rozebírají v knize Otázky mladých lidí zaměřené na dospívající. Věnují se například vnímání vlastní postavy, v této souvislosti poukazují na vliv sdělovacích prostředků, který působí, že přestávají být se sebou spokojeni. Dále podává praktické rady, jak zlepšit stav pleti, jak upravovat účes, jak se oblékat a vytvářet šatník, jak žít vyrovnaným životním stylem i jak si udržet zdravou sebeúctu.84 Další kapitola se věnuje tématu módy a tomu jak na ni získat vyrovnaný náhled. V dospívání se mění i citové prožívání, dospívající bývají rozkolísanější a citlivější. Citová nevyrovnanost je další ztrátou bývalé jistoty a stálosti. Citová odezva dospívajícího je nyní nápadnější a zdá se být i méně přiměřená. Tato změna se navenek projevuje i větší vznětlivostí a nedostatkem sebeovládání. Výsledkem bývá větší četnost střetů a napětí ve vztazích k jiným lidem. Podle časopisu Probuďte se dospívající obracejí do sebe, nejsou ochotni dávat svoje city najevo. Mění se i celkové sebehodnocení dospívajících, bývají zranitelnější a nejistí. Z toho vyplývá jejich větší vztahovačnost. S ovládáním emocí bojují lidé každého věku a původu. Tento boj však může být zvláště těžký koncem dospívání. Cituje knihu Changing Bodies, Changing Lives (Mění se tělo, mění se život) od Ruth Bellové: „Většina dospívajících prožívá směsici bláznivých, krásných, děsivých a rozporuplných emocí. Na stejnou věc mnohdy reagují několika odlišnými pocity zároveň. . . . V jednu chvíli máš možná určitý pocit a o deset minut později máš pocit zcela opačný.“ 85 Časopis Probuďte se radí mladým: „Klíčem k ovládání emocí je mít pod kontrolou své myšlenky. Negativní myšlenky mohou z tebe vysávat energii, kterou potřebuješ k tomu, abys jednal. (Přísloví 24:10) Jak se ale můžeš naučit myslet pozitivně? Jedním ze způsobů je to, že se rozhodneš nezabývat se negativními 84 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap.10 85 časopis Probuďte se! z 22. února 2005, Jak mohu zvládat své emoce 67 myšlenkami, které v tobě vyvolávají pocit sklíčenosti a nejistoty. Jestliže budeš jednat podle biblické rady, aby ses zaměřil na věci, které jsou ‚vážné‘ a „spravedlivé“, pak dokážeš negativní myšlenky nahradit myšlenkami pozitivními. (Filipanům 4:8) Určitě to není snadné, ale jestliže se budeš snažit, dokážeš to.“86 O několik odstavců dál čteme o zvládání hněvu. „Dalším náročným problémem může být ovládnutí hněvu. Stejně jako Kate, o které jsme se zmínili na začátku, mnozí mladí lidé řeknou nebo udělají v hněvu věci, které jsou zraňující nebo destruktivní. Je pravda, že hněvat se je někdy normální. Vzpomeň si však, jak to bylo s Kainem, prvním vrahem. Když se „rozpálil velkým hněvem“, Bůh ho varoval, že takový hněv může vést k závažnému hříchu. Zeptal se Kaina: „A ty, ty [hřích] ovládneš?“ (1. Mojžíšova 4:5–7) Kain se touto Boží radou neřídil. Ty však 87 můžeš s Jehovovou pomocí hněv ovládnout, a tak se hříchu vyhnout.“ Dospívající začínají uvažovat na úrovni přesné rozumové činnosti. To znamená další uvolnění subjektivní vazby na určitý časový a prostorový úsek hmatatelné skutečnosti. Dospívající je proto schopen uvažovat o domněnkách či předpokladech. Tím ovšem vyvstává dospívajícímu další zdroj nejistoty. Myšlení dospívajícího můžeme popsat důrazem na uvažování o možnostech, větší soustavností, schopností sdružovat a spojovat různé myšlenky. Jakmile si dospívající osvojí promýšlení domněnek a předpokladů, začne tento způsob myšlení přeceňovat a považovat za všemocný. Pomyslné myšlení (tj. domněnek a předpokladů) je možné chápat jako úvahu o budoucnosti. Změna v hodnocení rozměru času se odrazí v celkovém přístupu ke světu i k sobě samému. Pod vlivem změny myšlení se objevují určité sklony k hodnocení čehokoliv, označované jako sebestřednost dospívajících. U dospívajícího se projevuje nadměrný sklon vše posuzovat, sklon k hádkám, pocity výjimečnosti vlastních myšlenek a určitým způsobem vztahovačnosti. Snaha dospívajících dobrat se kořene věcí je obranou proti nejasnosti a mnohoznačnosti, čili proti nejistotě. 86 časopis Probuďte se! z 22. února 2005, Jak mohu zvládat své emoce 87 časopis Probuďte se! z 22. února 2005, Jak mohu zvládat své emoce 68 V tomto věku již v obou skupinách rodiče vedou děti k různým náboženským činnostem. Děti katolíků již chodí běžně ke zpovědi a svatému přijímání, děti svědků Jehovových se začínají s rodiči účastnit misijní činnosti, tzv. služby. Někdy dochází naopak k odmítání a kritickému přehodnocování náboženského života rodičů. Děti odmítají chodit do kostela či na shromáždění. Moudří rodiče jim poskytnou prostor, aby si mohli sami zvolit vhodný způsob, jak projevit své náboženské smýšlení a pomáhají jim s trpělivostí na cestě k Bohu, počítají s možností krize, jejíž překonání ustanovuje vyšší kvalitu duchovního života. Období dospívání označuje Erikson jako dobu hledání a vytváření vlastního sebepojetí. Dospívající překračuje hranici hmatatelné skutečnosti a usiluje o sebeurčení i v oblasti domněnek a předpokladů. Změna chápání vlastního sebepojetí souvisí s rozvojem poznávacích postupů. K rozvoji nového použitelného sebepojetí je třeba poznat svoje vlastnosti a schopnosti. Náhled do nitra, tj. zaměření se na své vlastní duševno, představuje nový způsob sebepoznání. Pro sebepoznání je důležité i srovnání s jinými lidmi, především s vrstevníky. Sebeuvědomění se nedá dosáhnout bez tvořivé krize, která se uskutečňuje především v pubertě, ale má vliv i na další fáze života. Dospívající poznává svoji nezaměnitelnou totožnost, svoji vnitřní jednotu jen postupně, do té míry, jak se vyrovnává s částečnými identifikacemi, které už předtím v dětství přijal. Tato fáze vyžaduje rozvoj kritičnosti, v opačném případě bude celý život charakterizovat nekritičnost, nebo naopak, přepjatá kritičnost. Velmi záleží na tom, zda si dospívajícího jeho okolí váží jako osoby nebo ho využívá pro své cíle. Jakmile se dosáhne identity v pozitivním smyslu, těžiště se přenese ze zdůrazňování sebe na interakci a aktivní účast na společenských cílech. Člověk nemůže dosáhnout identity, jestliže neučiní zásadní rozhodnutí v otázce věrnosti. „Věrnost je schopnost svobodně dodržovat zvolené vázanosti, a to vzdor nevyhnutelným protikladům jiných stupnic hodnot” (Erikson). Věrnost předpokládá základní důvěru a odvahu k životu. Svoboda dosažená v identitě je svobodou k věrnosti. 69 Člověk dosahuje své identity, jestliže se ve svém morálním vývinu stal schopným vázat se svobodně volenou věrností a zvolit se tak určitou stupnici hodnot. Erikson je přesvědčen, že dosažení identity předpokládá přijetí nějakého obrazu světa a hodnot, které jsou dost přesvědčivé, aby osobní a kolektivní identitě daly smysl. Je pozoruhodné, že právě mladí lidé s nadprůměrnými schopnostmi potřebují více času, aby definitivně krizi identity vyřešili. Erikson to ukázal na analýze života Gándhího a mladého M. Luthera. Nebezpečnými a nesympatickými poruchami identity je hledání identity v protestu vůči všem nebo v podobě sebezbožňujícího egocentrismu, který v druhých vidí jen prostředek k dosažení svých cílů. Je to zásadní selhání, které deformuje všechna jednotlivá rozhodnutí. Ani v tomto případě však nemáme právo soudit, protože nevíme, zda jde o vlastní vinu nebo o důsledek útlaku a jiných negativních zkušeností v předcházející části života, které vyúsťují do generalizovaného protestního postoje.88 V rozvojových pochodech sebepojetí jednotlivce hraje velkou roli přechodné období tzv. skupinového sebepojetí. V této době nabývá na důležitosti vzorová představa sebepojetí, kterou si dospívající postupně vytváří. Významnou součástí sebepojetí je budoucí společenská a odborná role. Zde se projeví i míra ztotožnění se s rodinou. V tomto období, přibližně po 12 roce života, někteří mladí svědkové Jehovovi dospějí po důkladné studiu a zkušebním přibližně ročním období k tomu, že se rozhodnou vstoupit do smlouvy s Bohem, kterou navenek symbolizují křtem.89 Jiní si toto rozhodovací období protáhnou až na konec adolescence nebo se nenechají pokřtít vůbec a víru rodičů nesdílí. Podobné je to u katolíků, kteří mají tuto hranici posunutou asi otři roky s možností časnějších výjimek. U nich je to obřad biřmování, který je vlastně stvrzením smlouvy, kterou za ně uzavřeli rodiče křtem. 88 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky - Eriksonova koncepce epigeneze psychiky 89 Můžeme pozorovat jistou paralelu k židovskému obřadu Bar micva (Syn přikázání), kterým se židovský chlapec stává dospělým z náboženského hlediska. 70 Období dospívání uzavírá důležitý společenský mezník, kterým je ukončení povinné školní docházky a volba zaměření dalšího vzdělávání, které už není povinné. Svědkové Jehovovi ve své literatuře doporučují absolvovat kvalitní střední školu pro získání základních dovedností důležitých pro další vzdělávání i praktický život. Tím se rozumí předně rozvoj čtení a porozumění textu, psaní a mluvení, tedy dovednosti využitelné i z hlediska jejich organizace.90 Rozvoj zapojení dospívajícího do společnosti je ovlivněn jeho novými schopnostmi, které se projeví i ve způsobu zpracování různých společenských vlivů. V průběhu dospívání se mění názor na jiné lidi. Proměnou procházejí i společenské role dospívajícího. Dospívající odmítá podřízenou roli, ve vztahu k představeným si potřebuje potvrdit své schopnosti. Dorozumívání dospívajícího s dospělými je touto potřebou ovlivněna také. Značný význam má úloha, kterou dospívající získal ve vrstevnické skupině. Vliv vrstevníků nemusí být vždy špatný. Svědkové Jehovovi citují Přísloví 27:17: „Železo se ostří železem. Tak zostřuje jeden muž obličej druhého.“ a vykládají, že styk s vrstevníky může vybrousit mladou osobu – pokud mají ti vrstevníci zralé, zdravé názoru. Hned nato však dodávají, že mladým zralost často chybí a názory mnohých jsou nezdravé, nespolehlivé a lehkomyslné. 91 Dorozumívání ve vrstevnické skupině má své zvláštní znaky, dané potřebou odlišení. Zrovnoprávňování vede i k určitému odpoutání od hodnotové soustavy rodiny a k důrazu na pravidla, daná vrstevnickou skupinou. Dospívající považuje za důležitou součást žákovské role sklon příliš se nenamáhat. V této době dochází k ustálení vlastních pravidel, tj. osobního směrodatného vzoru, který určuje i míru snahy žáka. Zvýšený sklon posuzovat školu souvisí s celkovým rozvojem dospívajícího člověka. Smysl a cíl role žáka je zaměřen do budoucnosti, na volbu povolání, kterou je dosud, alespoň v představách, možno proměňovat. Úspěšnost ve škole přestává být cílem a stává se prostředkem. Také této oblasti se věnují praktickými radami autoři knihy Otázky 90 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap. 21, str. 166 91 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap. 9, str. 73-74 71 mladých lidí v kapitole Jak bych si mohl zlepšit známky. Radí jak najít rovnováhu mezi dobrým hodnocením, odpovídajícími znalostmi a duchovními zájmy, jak se učit odpovědně s vhodnou motivací, jaká má být intenzita učení, jaký může mít vliv prostředí na učení nebo jak učení rozplánovat. Zabývají se i tím, jak se vyrovnat s případným neúspěchem.92 V dospívání se mění i vztah k učiteli. Starší žák už odmítá přijímat pouhou úřední pravomoc. Přijímá jen to, co vzbuzuje jeho úctu a čeho si váží. Výše zmíněná příručka pro mladé se zabývá i vztahem k učiteli. Rozebírá témata jako učitel a jeho oblíbenci, válka ve třídě, nudný učitel, učitel mě nemá rád, zasloužil jsem si lepší známku či jak mohou pomoci dítěti rodiče.93 Problematice poslední doby mezi mladými se zabývá její pokračování. Rodiče dospívajících procházejí tzv. vážným zlomem životního středu. Jde o hodnocení dosavadních životních úspěchů a zvažování vlastních omezených množností v budoucnu. Začíná být zřejmé tělesné stárnutí. Ve středním věku má důležitou úlohu jistá pravidelnost života. Toto zlomové období středního věku se dá popsat také jako odpor proti šedivosti stejných dnů. V tomto věku se znovu objevuje i otázka vlastního sebepojetí. Jak se člověk víc a víc blíží středu života a čím pevnější vybudoval osobní postoj a své sociální postavení, tím víc se mu bude zdát, že odhalil správný běh života, správné ideály a principy chování, ohradil se bezpečnou zdí. Proto pak předkládá svým dětem tyto pravdy jako věčně platné a dělá ctnost z toho, že se jich stále drží. Uniká mu přitom fakt, že totiž stanovení sociálního cíle hrozí zastavením jeho duchovního růstu. Smrt je možná ještě vzdálená, ale už je přítomna v myšlení rodiče, již vidí cestu z vrcholu dolů, slunce života se od zenitu počíná klonit k západu.94 Určitou nesnází je, že rodič přehodnocuje své sebepojetí v době, kdy je dospívající hledá a vytváří. Dospívající děti často prohlédnou intuitivně ztrátu věrohodnosti takového opevňovacího 92 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap. 18, str. 140-149 93 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap. 20, str. 158-165 94 ŘÍČAN Pavel, Cesta životem, Portál, Praha, 2004 72 snažení svých rodičů a nastává neporozumění a generační krize. Její překonání pak stojí obě strany velké úsilí a trvá léta. Jednou z vývojových potřeb dospívajícího je odpoutání od rodiny. Vymaňování se z rodiny nevede ke zrušení citové vazby k rodičům, ale k její proměně. Pocit jistoty a bezpečí, který rodina poskytuje, se přeměňuje na vnitřní obrazy, působí jako představa . Prvním stupněm tohoto pochodu je tzv. odtotožnění (deidentifikace), dítě už nechce být jako rodiče, ale snaží se stát samostatnou osobností. Potřebu odlišení posiluje i vědomí, že rodiče nejsou tak moudří a všemocní, jací se zdáli být dříve (dokud dítě nezačalo myslet v soustavě domněnek a předpokladů). Ve druhé polovině dospívání se pokouší dospívající vymaňovat ze své rodiny. Odmítá závislost na rodině a nahrazuje ji vázaností na vrstevníky. Potřeba dospívajícího změnit svou roli v rodině souvisí s celkovou proměnou jeho sebepojetí. Rodiče mají vesměs větší sklon udržovat jej v jeho dětské roli. Dospívání vlastního dítěte představuje i pro rodiče ztrátu nějakých jistot. Zdravé odpoutání od rodičů probíhá postupně. Desatero uvádí povinnost rodiče ctít - nikoliv poslouchat, jak si to mnoho křesťanů vykládá! Úcta k rodičům je celoživotní úkol, poslušnost však končí dospělostí.95 Vztah k matce bývá v dospívání příznačný především odmítáním nadměrného pečovatelství. Vztah matky s dcerou není tak výlučný a výrazný. Vztah otce a syna se vyznačuje silnou snahou vidět otce v lepším světle a důrazem na potřebu sdílení mužské totožnosti. V časopise Strážná věž jsou mladí vedení k rozumnému názoru na možnosti rodičů: „Nemůžeš samozřejmě očekávat, že tvoji rodiče všechno posoudí dokonale, když ti poskytují vedení v oblastech, ve kterých je těžké se rozhodovat. K takovým oblastem patří například hudba, zábava, oblékání nebo účes. Rodiče asi nemají Šalomounovu moudrost ani Jobovu trpělivost. Podobně jako lodivod, jsou snad i oni někdy až přehnaně úzkostliví. I přesto bude mít pro 95 www.víra.cz – otázky a odpovědi 73 tebe jejich vedení neocenitelnou hodnotu, pokud budeš věnovat pozornost 96 ‚ukázňování od svého otce a neopouštět zákon své matky‘. (Přísloví 1:8, 9)“ Dospívání neprobíhá u všech lidí a za všech okolností stejně. Mohou se objevit i různé obměny, které nejsou tak časté. Příčinou mohou být odlišnosti dané rodinou či dítětem samotným. Vrstevnická skupina slouží jako opora stávajícího sebepojetí. Skupinové sebepojetí představuje přechodné období v rozvoji osobního sebepojetí. Dospívající přijímají jakási vrstevnická měřítka pravidel a dokonalých osobnostních vzorů. Příslušnost k takové skupině se projevuje přizpůsobením se jejím pravidlům, vyjadřujícím potřebu odpoutat se z vazby na dospělé. Snaha o odlišení se projeví i ve způsobu dorozumívání. Role získané ve skupině vrstevníků se liší od rolí, které se nějak vztahují k dospělým. Představují zkušenost se rovnoprávným postavením. Vrstevníci získávají přirozenou moc a mohou mít za určitých okolností větší vliv než dospělí. Potřeba přátelství je v dospívání značná, tyto vztahy se vyznačují vzájemností, důvěrností a porozuměním. Objevuje se i zkoumání pohlavních úloh a první lásky. Zrychlování vývoje mládeže a tolerance „lásek“ mezi oběma pohlavími snížila možnost výskytu přátelství dívek mezi sebou i chlapců mezi sebou. Avšak přátelství osob stejného pohlaví v dospívání má velkou cenu v procesu duševního i duchovního vývoje. Přátelství tohoto druhu může proces dozrávání a osamostatňování od rodičů ulehčit, ba může jej učinit doslova nenamáhavým. Dospívající má přítele, který mu rozumí a kterého si sám plně vyvolil. Nalézá ve svém příteli důvěrné ovzduší, které nutně potřebuje, aby se mohl vyvinout v samostatnou osobnost, ale v tomto stadiu ještě netouží po sexuálním spojení, které je v době puberty zcela nevhodné. Dospívající si může se svým přítelem kriticky a přemýšlivě vyměňovat otázky i názory, má účastníka a rádce při řešení životních problémů. Přátelé mohou společně něco podnikat a trávit volný čas. Takto je dospívajícímu dávána možnost k zamyšlení, k rozhovorům i k intenzivnějšímu prožívání života. Je důležité, aby rodiče věděli, že přátelství tohoto druhu patří ke 96 časopis Strážná věž z 15. října 2004 74 zdravým a normálním projevům vývoje mladého člověka. Musíme vědět, že patnáctiletý, pro nějž je typická kritičnost a nesdílnost vůči rodičům, snaha vyrovnat se vrstevníkům a pevné přátelství s jednou osobou stejného pohlaví, prožívá normální věkově oprávněnou etapu chování člověka ve stadiu osamostatňování se od rodičů.97 Časopis Probuďte se popisuje praktické kroky k navázání přátelství: Místo, aby se člověk litoval nebo záviděl těm, kdo zřejmě mají více přátel nebo kvalitnější vztahy s druhými, je lepší zaujmout pozitivní postoj, jako to udělala například Manuela z Itálie. Říká: „Zvláště v období dospívání jsem se cítila odstrčená. Chtěla jsem s tím něco udělat, proto jsem pozorovala lidi, kteří měli dobré přátele. Pak jsem se snažila rozvíjet žádoucí vlastnosti, které jsem u nich viděla, a stát se příjemným člověkem.“ Jedním praktickým krokem je dbát o sebe po stránce tělesné i duševní. Zdravá strava, dostatek odpočinku a přiměřené cvičení mohou člověku pomoci, aby dobře vypadal a cítil se co nejlépe. Nejenže je příjemné být s upraveným a čistým člověkem, ale jemu samotnému to dodá zdravou míru sebeúcty. Je ale nutná ostražitost, protože nadměrný zájem o vzhled se může stát léčkou. „Při hledání skutečných přátel nehraje značkové oblečení žádnou roli,“ říká Francouzska Gaëlle. „Kvalitním lidem jde především o to, jakým člověkem jste uvnitř.“ 98 4.9 Adolescence Období mladistvosti (adolescence) trvá od patnácti do dvaceti let. Má zcela zjevně povahu přechodného období, zejména z duševně společenského pohledu. Poskytuje člověku čas a možnost, aby dosáhl předpokladů stát se dospělým ve všech oblastech (tělesné, duševní a společenské). Sebepojetí mladistvého zahrnuje tělesnou složku jako důležitou součást. Tělesné rysy jsou posuzovány prostřednictvím jejich společenského významu, tj.tak, jak je ostatními lidmi hodnoceno. Zevnějšek se stává cílem i prostředkem k dosažení společenského přijetí a významu. I zde hraje úlohu sklon k jednotnosti, k 97 www.katolik.cz – otázky a odpovědi – IX. Období puberty 98 časopis Probuďte se! z 8. prosince 2004 75 přiblížení k společensky upřednostňovanému měřítku. U mladistvých může za určitých okolností hrát důležitou úlohu tělesná zdatnost, výška postavy a síla. Vědomí tělesné zdatnosti posiluje sebevědomí mladistvého, není-li úspěšný jinak. Rodiče obou skupin jsou podněcováni, aby dětem poskytovali citovou podporu a tím posilovali jejich zdravé sebevědomí. Mladistvý umí pružně užívat předpisových rozumových úkonů. Není zatížen zkušeností a proto občas uvažuje až přemrštěně. Vlastní schopnosti jsou na počátku mladistvého věku potvrzeny přijetím do nějakého školského zařízení, které představuje i budoucí odbornou roli. Dovršení školy však mladistvému nepřinese bezprostřední zisk. Z toho důvodu často chybí pohnutky ke školní práci. Děti svědků Jehovových jsou motivovány k tomu, aby stále zlepšovaly své čtenářské dovednosti. Pohnutkou se stává prohlubování poznání božích záměrů, které se dotýkají jeho života. V časopise Probuďte se najdeme rady jak zlepšovat čtenářskou gramotnost. To, co čteš, si spoj s tím, co již víš o sobě nebo o svém okolí. Polož si následující otázky: Text s textem - Připomínají mi popsané situace či problémy něco, co jsem četl v jiných knihách nebo časopisech? Mají hlavní postavy nějaké shodné charakterové rysy s jinými lidmi, o kterých jsem četl? Text se sebou - Jak se tyto informace vztahují k mé situaci, kultuře nebo problémům? Mohl bych tuto látku využít k tomu, abych se snadněji vypořádal s problémy, nebo k tomu, aby se mi žilo lépe? Text s okolím - Co se z této látky dozvídám o přírodě, životním prostředí, různých kulturách nebo problémech ve společnosti? Co se z toho dozvídám o Stvořiteli?99 Mladistvý ovšem umí pracovat a dovede se pro nějakou činnost nadchnout. V této době má zcela obecně ještě téměř neomezenou možnost sebeuskutečnění. V mladistvém věku se dotváří obecné zaměření chování ve vztahu k výkonu i vlastnímu společenskému postavení. 99 časopis Probuďte se! z května 2006 76 Základem sebepojetí je sebepoznání. V sebepojetí se odráží osobně zaujatý obraz sebe sama, k němuž přispívají i další věcná sdělení. Sebepoznání má významný zdroj v odezvách okolí ve smyslu přijatelnosti určitých projevů chování. K sebehodnocení přispívá i rozrůzněnější zkušenost s vlastními citovými prožitky. Určité sebevymezení lze dosáhnout prostřednictvím vztahu, čili ztotožnění s někým jiným. Skupina, s níž se mladistvý ztotožňuje, bývá vyjádřena kladně a zbytek světa je pak na úrovni méně významného či dokonce záporného. Sebepojetí jednotlivce je takové, jaké jsou jeho schopnosti. Osobité znaky sebepojetí mladistvého se projeví v zájmech a hodnotách. Mění se vztah k základním otázkám života, k uměleckému vyjádření i prožitku. Mladistvý je čím dál víc přijímán jako dospělý a také se od něho stále víc vyžaduje chování, které by dospělosti odpovídalo. Mladiství už sami volí hodnoty a pravidla, jimž chtějí zůstat věrní. Osobní přesvědčení má nyní větší váhu než společenský tlak.Mravní vývoj se v mladistvém věku vyznačuje sklonem k zevšeobecňujícím závěrům. Mladiství pro sebe objevují nové dorozumívací prostředky, např. ve způsobu oslovení. Dospělí jim začínají vykat. Přibližuje se dosažení role dospělého např. v rodině. Zaměstnanecká role má nejprve přechodnou povahu role studenta nebo učně, která předurčuje společenské zařazení. Rodiče ve vztahu k mladistvému trvale ztrácejí zvýhodněné a nadřazené postavení pravomocného dospělého. Rodiče se při vědomí ztráty své úřední moci zbytečně vzdávají i toho, co by mohli dosáhnout na přirozené úrovni. Rozumově jsou rodiče schopni uznat, že jejich dítě je téměř dospělé, ale citově se stále cítí být těmi, kteří mají právo o něm rozhodovat a řídit jeho život. Aby se dospívající mladý člověk naučil správně myslet, potřebuje dostávat intelektuální ujištění či potvrzení. Aby člověk mohl myslet tvořivě, musí si sám sebe vážit nejen citově a psychicky, ale také intelektuálně. Musí pociťovat, že ostatní berou vážně jeho schopnost myslet. To znamená povzbuzovat jeho rozvíjející se sebeúctu ve vztahu k vlastní schopnosti uvažovat a řešit problémy. Většina mladých lidí není schopna toto ujištění a ocenění pociťovat, pokud je nejdřív nedostali od rodičů nebo od těch, kdo rodiče zastupují. Mnoho rodičů se 77 dopouští té chyby, že své děti jen upozorňují na nedostatky a chtějí je napravovat. Ale dítě se bude cítit „schopné“ jen tehdy, když se mu dostane souhlasu, ocenění a pochvaly, samozřejmě spolu s napomenutím. Rodiče se mají věnovat svým dětem. To znamená být po ruce a být ochoten prodiskutovat s nimi jakékoli téma, o kterém chtějí hovořit. Znamená to být ochoten vyslechnout - a to pozorně - jejich názory bez ohledu na svůj názor nebo vnitřní reakci. A pak, místo aby okamžitě poukázali na chyby nebo se s dětmi hádali, mohou s nimi probrat závěry, ke kterým došly, a se vší vážností s nimi znovu projít jejich pohled na věc a v klidu vyjádřit názor svůj. Takový rozhovor se bude podobat rozpravě přátel. A rodiče tím vůbec neztratí na své rodičovské autoritě. Je třeba projevit úctu k myšlení svých dětí. Dát jim najevo, že jejich myšlení a názory mají svou hodnotu. Budou-li dospívající děti cítit, že jsou přijímány a respektovány, postupně budou některé názory a hodnoty svých rodičů přejímat i přes kritiku, která je jim vlastní. Naneštěstí příliš mnoho rodičů odmítá se svými dětmi mluvit na úrovni dávání a přijímání. Místo toho se svými dospívajícími syny a dcerami mluví tak, jako by to byly malé děti. A ti pak mají pocit, že jejich názor nemá cenu. Nejsou intelektuálně podpíráni a upevňováni. Necítí, že je rodiče milují tou pravou a ryzí láskou. Neprožívají úctu, a tak jsou zranění a hněviví. A k tomu přistupuje skutečnost, že se nenaučili poznávat, je-li jejich myšlení správné či nesprávné, logické či iracionální. Nemají u svých rodičů zpětnou vazbu a nepoznají, má-li jejich myšlení smysl. Většina mladých lidí neví, zda mají pravdu nebo ne, když o určitých věcech přemýšlejí. To je tlačí k tomu, aby přejímali názory od druhých, kterým třeba jejich blaho vůbec neleží na srdci. Když se od rodiny odcizí natolik, že nepřijímají názory a hodnoty rodičů a dalších autorit nad sebou, začnou naslouchat lidem, kteří jim mohou ublížit mentálně, emocionálně, fyzicky nebo duchovně. Jen tehdy, když dítě uvidí, že jsou rodiče ochotni s ním komunikovat jako s rozumnou bytostí, která má svůj vlastní názor, bude cítit vyváženou důvěru ve svou schopnost naučit se jasně myslet a vyrůst do intelektuální zralosti. 78 Je s podivem, že někteří rodiče utratí závratné sumy peněz a věnují spoustu energie na různé protekce, aby svým dětem zajistili dobré vzdělání, a přitom v tom nejdůležitějším - v životě, v duchovních bojích a v hledání skutečného smyslu života, je ponechávají sobě samým a jako snadnou kořist různých destruktivních směrů a sekt.100 V souvislosti s nastávající dospělostí a odchodem z rodiny prožívají rodiče období „prázdného hnízda“. Mladiství představují pro rodiče srovnávací skupinu, která dospělým ukazuje jejich omezení a ztráty. Odezva dospělých na chování mladistvých bývají často vyjádřením jejich potlačených rozporů a neuspokojených potřeb. Rodiče představují pro mladistvého vzor určitého způsobu života, který by je měl čekat v dospělosti. Mladiství přehodnocují názory, hodnoty a celkový způsob života rodičů. Je to jeden ze způsobů hledání přijatelné odlišnosti jejich vlastního života. Mladiství se dovedou nadchnout určitými vyššími zásadami, jejichž dodržování vyžadují i od rodičů. Rodičovské podmínky hodnotí ze svého pohledu, odmítají dohodnout vzájemné ústupky a neberou v úvahu, že podmínky rodičů mohou být jiné. Oddělení od rodiny nebývá popřením rodinných hodnot, ale jejich přeměnou. Dospívající potřebuje zjistit, jaký mají pro něj smysl. Děti svědků Jehovových i katolíků se často pustí do zkoušení různých odsuzovaných či nebezpečných činností (např. začnou chodit po nočních podnicích, konzumují ve větší míře alkohol či jiné drogy), aby zjistili, zda jim něco pro život podstatného neuteče. Když zjistí, že rodinné hodnoty mají svoji váhu, vrací se k víře rodičů jako ke kotvě, která zajišťuje smysl jejich bytí. Vrstevníci pomáhají uspokojovat různé duševní potřeby. Jde o sdílení účasti na nějakých činnostech, vzájemné poznání a poskytování citové podpory. Pocit jistoty je už v tomto věku vázán k vrstevnickým vztahům. Citovou jistotu obyčejně představuje stálý kamarád, který má podobné hodnoty a zájmy. Jde o podporu jistoty na základě vzájemného ztotožnění. Mladiství dozrávají k naplnění pohlavní role. Většina lásek mladistvých má zkusmou povahu. Mladistvý není pro trvalejší 100 www.katolik.cz – otázky a odpovědi – X. Období adolescence 79 vztah ještě dostatečně zralý. Doba zamilovanosti je především záležitostí osobních prožitků, i když jsou zaměřeny na druhého člověka. Velmi důležitým mezníkem v životě dospívajícího je první pohlavní styk. Je jedním ze znaků jednoznačného přechodu k dospělosti. Z toho ovšem vyplývá i nebezpečí předčasného rodičovství a manželství, po němž většina mladistvých netouží. Někteří potom zjišťují svoji opačnou sexuální orientaci a různě úspěšně se s ní vyrovnávají. Na takové jedince kladou obě zkoumané skupiny velmi těžké nároky, které vyplývají z biblického postoje k homosexuálním projevům a jiným odlišnostem v oblasti sexuálního chování. Probuďte se k tomu dává rady: „Ať je příčina jakákoli, je důležité si uvědomit, že Bible odsuzuje homosexuální jednání. Ten, kdo bojuje proti sexuální touze vůči někomu stejného pohlaví, má tedy před sebou dosažitelný cíl — může se rozhodnout, že této touze nevyhoví a nebude podle ní jednat. Ukažme si to na příkladu. Dejme tomu, že někdo má „sklon k vzteku“. (Přísloví 29:22) Dříve si možná bez zábran ulevil a vyvztekal se. Ale pak začal studovat Bibli a uvědomil si, že se musí naučit ovládat se. Znamená to, že už nikdy nepocítí, jak v něm kypí hněv? Ne. Svým pocitům se však nepoddá, protože ví, co Bible říká o nekontrolovaném hněvu. Podobně je na tom člověk, kterého přitahují osoby stejného pohlaví a který se dozví, co o homosexuálních praktikách říká Bible. I později možná občas pocítí nesprávnou touhu. Když však uposlechne to, co mu radí Bible, pak této touze nevyhoví a nebude podle ní jednat.“101 Katolický katechismus zaujímá velmi podobné stanovisko. Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří pociťují pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi rozmanitými způsoby. Její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný. Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené“. Odporují přirozenému zákonu. 101 časopis Probuďte se z února 2007 80 Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.102 Chtějí-li podobní jedinci sloučit křesťanský život se svou sexuální orientací, mají dvě základní možnosti - život v manželství, které je pro ně i jejich partnera poměrně problematické nebo sexuální abstinenci, v katolické církvi již zavedenou jako celibát. Většina mladistvých dosáhne na konci tohoto období dalšího důležitého mezníku, kterým je nástup do zaměstnání. Je jednou z možností stanovení dospělosti. Skutečné provedení této role může přinášet potíže dané rozdílem skutečnosti a očekávání. Úloha začátečníka má nízké společenské uznání. Zaměstnání bývá prožíváno jako nutné zlo. Přijetí odborné role znamená podmíněně konečné řešení této oblasti sebepojetí. V tomto období se rozhoduje o tom, zda se mladý člověk rozhodne navázat hluboké osobní vztahy, naučí se navázat přátelství a trvalé vztahy nebo si zvolí únik do samoty. Mladý člověk, který nenašel svoji identitu, je nejistý a stále se obává, že v důvěrném vztahu ztratí sebe sama. Když se pokusí připojit se k jiným, naráží na svou neschopnost navázat trvalý vztah věrnosti v přátelství nebo v manželství. Kontakty, které dychtivě vyhledává, jsou povrchní, bez tvořivé otevřenosti. Jestliže byla krize identity vyřešena pozitivně, má mladý člověk hlubokou zkušenost, že je možné přijmout závazky a sloužit jiným, aniž by ztratil svoji identitu. Zažije seberealizaci v překračování sebe, v otevřenosti vůči Ty, vůči druhému. Právě důvěra, která vyplývá z pravdivosti a identity, umožňuje takový vztah k lidem, který respektuje druhého člověka a považuje ho za dar. „Je dobré pro mne a pro druhé, že jsi”. Tato pravdivost umožňuje, aby člověk převzal závazek věrnosti vůči společenství nebo navázal trvalý partnerský vztah a rozvinul mravní sílu, která umožňuje dodržet dané slovo. Toto umožňuje věrnost sobě samému, 102 www.vira.cz – otázky a odpovědi – Církev a homosexualita 81 věrnost k pravé identitě a rozvinutí tvořivé svobody a věrnosti ve vztahu k druhým v milující otevřenosti.103 103 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky - Eriksonova koncepce epigeneze psychiky 82 5 Závěr Ve sledovaném věku se výchovné působení v obou náboženských skupinách řídí současně konzervativními pravidly převzatými z Bible (u katolíků je také patrný vliv dalších tradic). Současně však všude tam, kde to není v rozporu s těmito tradicemi využívají nejnovější poznatky soudobé psychologie, pedagogiky a s nimi příbuzných věd. Jestliže si tyto poznatky odporují, přidržují se konzervativně svých tradic. Obě skupiny vydávají množství publikací zaměřených na výchovu a vzdělávání dětí každého věku. Věřící tak může vybírat z rozumných a praktických rad pro dané období života jeho dítěte. Svědkové Jehovovi mají přitom mnohem propracovanější systém distribuce informací k uživatelům.104 Obě skupiny předávají informace o výchově nejen přes tiskoviny, ale i jinými médii, jako různé nosiče a především internet. V katolické církvi panuje větší pluralita, věřící si tak může zvolit možnost pro něj přístupnější, samozřejmě v rámci učení církve. Nelíbí-li se mladým v jednom kostele, chodí do jiného, kde se jim líbí víc. Svědkové Jehovovi mají centralizovanější přístup a snaží se mít vše administrativně podchyceno. Katolíci ponechávají dospívající více pod odpovědností rodiny, svědkové Jehovovi po křtu přecházejí více pod pravomoc starších. Při výchově u katolíků je kladen o něco větší důraz na pohnutky, svědomí a vnitřní duchovní uspořádání člověka. To neznamená, že svědkové Jehovovi tyto oblasti nekultivují, nicméně je tu hodně posilována rétorika a schopnost přesvědčit o své víře druhé, která slouží evangelizaci.105 Prubířským kamenem se stává situace, kdy se mladý věřící dostane do sporu se svým společenstvím, respektive s jeho představiteli. V takovém případě požívají větší volnost katolíci, neboť se jen mohou přesunout do jiného katolického 104 Publikace jsou distribuovány zdarma. Kdo chce dává za ně dobrovolný příspěvek. Tak se dostávají i k sociálně slabším, kteří je mohou příspěvkem ocenit až dodatečně. 105 Svědkové Jehovovi se dají strukturou přirovnat ke katolickému kléru, katolickým laikům by pak odpovídali tzv zájemci o studium Bible, kteří jsou na svědky Jehovovy napojeni. 83 společenství. Svědkové Jehovovi jsou někdy po střetu se staršími vyloučeni tzv. právním výborem. To znamená těžkou sociální izolaci. Záleží na průběhu takového střetu i na jeho povaze, zda bude jedinec pokračovat v duchovním růstu nebo ustrne na některé z nižších úrovní, ve strachu ze ztráty společenství. Přes to, že obě skupiny při výchově dětí zastávají řadu široké veřejnosti těžko srozumitelných postojů, děti jsou v nich vychovávány způsobem, který většinou příznivě ovlivňuje jejich život. Rodiny poskytují prostředí klidnější a stálejší, než je v naší zemi obvyklé Obecně se nalézáme v situaci, kdy je rozpad rodin v současnosti velice rozšířenou záležitostí.Týká se to i rodin s malými dětmi, je zřejmé, že rodina jako instituce neplní svou funkci a je v krizi. Jedná se však o krizi rodiny, přesněji o krizi určitého typu rodiny - tradiční rodiny. Ztráta víry v tradiční křesťanské hodnoty vede následně k problémům při uplatnění výchovy, které z nich vycházejí. Na rodinu a jedince v rolích s ní spojených je z širšího společenského prostředí útočeno požadavky, normami a cíli, které jsou někdy vzájemně rozporné či v souhrnu celkově nerealizovatelné. Zpochybněna je role manžela a otce jako dominantního a autoritativního prvku v rodině. U mnoha mužů, ale i žen se vytrácí aktivní odpovědnost za rodinu. Současná rodina je v přechodném stavu. Známe její výchozí stav, tím je tradiční rodina, ale nevíme, k jakému cílovému stavu směřuje. Bylo by rozumné ponechat si v záloze tradičněji fungující rodiny jako svého druhu „genofond“ bez zbytečných zásahů, pro případ, kdyby se sociální experimenty s přerodem rodiny na jakýsi hypermoderní typ nezdařily. 84 Použitá literatura Katechismus katolické církve (překlad z francouzštiny) 2. vydání, kolektiv autorů neuveden, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2001 – zkr. KKC VÁGNEROVÁ, Marie, Vývojová psychologie, Praha, Karolinum, 1999 Familiaris Consortio, Apoštolská adhortace Jana Pavla II. – O úkolech křesťanské rodiny v současném světě, Praha, Zvon, 1996 Vyznání víry církve, kolektiv autorů neuveden, Překlad 1.dílu katolického katechizmu pro dospělé (vydala Německá biskup. konference 1985), Jihočeská univerzita, Č. Budějovice, 1999 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996 BOURDIEU, Pierre, Teorie jednání, Praha, Karolinum, 1998 Tajemství rodinného štěstí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1996 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991 Co se dozvídáme od velkého učitele, kolektiv autorů neuveden, NewYork, Watch Tower Bible and Tract Society, 2003 Jak vznikl život? Evolucí nebo stvořením?, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991 ŠTVERÁK, Vladimír, Obecná a srovnávací pedagogika, Praha, Karolinum, 1997 Uč své dítě od útlého dětství, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, (občas vydávaná brožura – počátek 90. let 20. století ) HEYDEBRAND, Karoline von, O duševní podstatě dítěte, Praha, Baltazar, 1993 CRABB, Larry, Uvnitř (Inside Out), Praha, Návrat, 1993 TOURNIER, Paul, Silní a slabí, Praha, Návrat domů, 1995 TOURNIER, Paul, Vina, Praha Návrat domů, 1995 85 PECK, M. Scott, Nevyšlapanou cestou, Praha, Argo, 1993 PECK, M. Scott, Dále nevyšlapanou cestou, Olomouc, Votobie, 1994 PŠENIČKA Oldřich, Sexuální výchova v rodině, Pardubice, Hnutí rodina, 1994 FILIPI Pavel, Křesťanstvo, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 FRANKL Viktor Emil, Lékařská péče o duši, Brno, Cesta, 1994 ELIADE Mircea, Dějiny náboženského myšlení I.(Od doby kamenné po eleusinská mystéria), OIKOYMENH, Praha, 1995 ŘÍČAN Pavel, Cesta životem, Portál, Praha, 2004 ALEXANDEROVÁ Pat, Malá dětská Bible (Příběhy ze Starého a Nového zákona), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2004 86
Abstract v angličtině:
UNIVERZITA KARLOVA Husitská teologická fakulta Náboženská výchova v rodině (Srovnání římští katolíci a svědkové Jehovovi) Magisterská práce Vedoucí práce: Prof. PhDr. et RNDr. Marie Vágnerová Autor: Mgr. Jan Všetečka Praha 2011 4 Prohlášení Prohlašuji, že jsem magisterskou práci na téma „Náboženská výchova v rodině“ zpracoval samostatně a využil pouze uvedené podklady a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně UK a používána ke studijním účelům. Praha 30. 3. 2011 Jan Všetečka 5 Poděkování Děkuji své matce za trpělivost a pomoc s dětmi v době, kdy jsem se věnoval této práci. 6 Klíčová slova Římští katolíci, svědkové Jehovovi, většinová populace, výchova dětí v rodině, porovnání s přihlédnutím k vývoji dítěte Keywords Roman Catholics, Jehovah‘s Witnesses, majority population, education of children in the family, comparison with regard to child development 7 Resumé Tato práce se snaží čtenáři přiblížit a porovnat způsob výchovy v rodinách římských katolíků a svědků Jehovových. Zaměřuje se v první řadě na prozkoumání informací o výchově, které obě společenství nabízejí jako pomoc svým členům při výchově jejich dětí. Obě skupiny zkoumá v přístupu k výchově dětí podle jejich vývoje od prenatálního období, kdy se rodiče připravují na narození potomka, až po dospělost dítěte, které se stává pokračovatelem duchovní tradice své rodiny. Při zkoumání přihlíží k poznatkům současné psychologie a souladu těchto poznatků s doporučeními, která jsou předávána členům společenstev od jejich vedoucích orgánů. Zpočátku nastiňuje charakteristiky obou skupin. Podstatné znaky základní rysy jejich učení jsou shrnuty na základě jejich literatury a dalších obecně dostupných informací V hlavní části se zabývá srovnáváním obou směrů na podkladě vývojové psychologie a hledá klady a případná rizika v jejich přístupu k výchově dětí v rodinách. Sleduje jak se různá doporučení k utváření rodinného prostředí mohou podílet na postupném vzniku osobnosti dítěte tak, aby se co nejlépe rozvinula. Hledá také zvláštnosti obou skupin vzhledem k většinové populaci. Pokud tato práce nepřinese zcela uspokojivé odpovědi, může čtenáře podnítit, aby si položil důležité otázky o tom, zda jsou většinové trendy ve výchově, které nejsou podmíněny dostatečnou motivací, vždy ty nejlepší a zda není lépe tam, kde je to možné, ponechat prostor tradiční výchově, místo hledání pokroku za každou cenu. 8 Summary This work tries to bring readers a way to compare education in families of Roman Catholics and Jehovah's Witnesses. It focuses primarily on exploring information on education, which offer both communities to help their members in raising their children. Both groups examines access to education of children in their development from the prenatal period, when parents prepare for birth of child, child to adulthood, which becomes the successor of the spiritual traditions of their families. In examining into account the findings of contemporary psychology and consistent with these findings, recommendations are forwarded to members of their communities by leading authorities. Initially, outlines the characteristics of both groups. The essential features of the basic features of their learning are summarized on the basis of their literature and other generally available information The main part deals with comparing the two directions on the basis of developmental psychology and is looking for strengths and potential risks in their approach to child development in families. It monitors how the various recommendations to shape the family environment can contribute to the gradual emergence of the child's personality so that the best developed. Finding the peculiarities of the two groups with respect to the majority population. If this work does not bring completely satisfactory answer, it may encourage the reader to ask important questions about whether the mainstream trends in education, which is not conditioned on a sufficient motivation is always the best and if not better, where possible, leave room for traditional education, instead of seeking progress at any cost. 9 Obsah 1 ÚVOD.. 8 2 CHARAKTERISTIKA CÍRKVE ŘÍMSKOKATOLICKÉ .. 10 2.1 VZTAH K OSTATNÍM KATOLICKÝM CÍRKVÍM.. 10 2.2 UČENÍ.. 11 2.3 SVÁTOSTI.. 12 2.3.1 KŘEST.. 12 2.3.2 BIŘMOVÁNÍ.. 13 2.3.3 EUCHARISTIE.. 14 2.3.4 SVÁTOST SMÍŘENÍ.. 15 2.3.5 POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH.. 17 2.3.6 KNĚŽSTVÍ.. 17 2.3.7 MANŽELSTVÍ.. 18 2.4 LITURGIE A MODLITBA.. 18 3 CHARAKTERISTIKA NÁBOŽENSKÉ SPOLEČNOSTI SVĚDKOVÉ JEHOVOVI ..20 3.1 UČENÍ.. 20 3.2 HLAVNÍ SYMBOLY.. 21 3.2.1 KŘEST.. 21 3.2.2 PAMÁTNÁ SLAVNOST.. 22 3.2.3 KAZATELSKÁ SLUŽBA.. 23 3.3 VĚROUČNÉ ODLIŠNOSTI.. 24 3.4 KONTROVERZE A PERZEKUCE.. 24 4 VÝCHOVA DÍTĚTE S PŘIHLÉDNUTÍM K JEHO VĚKU .. 27 4.1 OBDOBÍ PŘED NAROZENÍM.. 28 4.2 NOVOROZENECKÉ OBDOBÍ.. 29 4.3 BATOLECÍ VĚK.. 34 4.4 PŘEDŠKOLNÍ VĚK.. 43 4.5 NÁSTUP DO ŠKOLY.. 50 10 4.6 MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK.. 52 4.7 STŘEDNÍ ŠKOLNÍ VĚK.. 58 4.8 PUBERTA.. 62 4.9 ADOLESCENCE.. 71 5 ZÁVĚR.. 79 11 1 Úvod V naší postmoderní době člověk stále ještě nepřestal upírat svou mysl ke skutečnostem, jež nás přesahují. Dá se říci, že naopak vzrůstá množství rozličných názorů na tuto oblast. Jedná se o takové názory jako například, kdy nastává zrození nového života či smrt, mimosmyslové vnímání a nejrůznější iracionální a duchovní či duševní zkušenosti, které podporují myšlenku existence prapůvodce všeho bytí. S tím je spojeno poselství o smyslu lidského života, které většinou chce člověk předat svým potomkům v životní filosofii či náboženství. Nejrozšířenější způsob tradiční náboženské výchovy v naší zemi i přes velký úbytek takto zaměřených věřících je zřejmě výchova ke katolictví, které je v našem prostoru přes řadu proměn usazeno již více než tisíc let. Jedním z nejrychleji se rozvíjejících novějších náboženských směrů jsou naproti tomu svědkové Jehovovi. S jeho novostí snad souvisí poněkud přezíravý pohled české společnosti na tuto skupinu. Česká společnost si jen pomalu zvyká na dravé kazatelské metody, které tato náboženská společnost vyvinula v prostředí USA, kde je kladen velký důraz na úspěch, který bývá vyjádřen růstem organizace. Základ pro její růst je dán i přísnou ekonomickou soběstačností organizace Svědků Jehovových, což je ovšem v USA běžná praxe. K ní byly církve a náboženské denominace v USA záhy donuceny zásadní odlukou církve od státu, ke které se naše země teprve chystá. V této práci se pokusíme porovnat přístup těchto dvou skupin k výchově dětí od počátku života do dospělosti. Jde tedy o tradiční zavedenou a všeobecně přijímanou církev s tisíciletou historií a novější směr, který se rozvíjí sice již více než sto dvacet let, ale ve srovnání s první poměrně krátce. Oba směry působí po celém světě. V naší do jisté míry konzervativní veřejnosti je rozšířeno povědomí o škodlivosti náboženské výchovy a psychologického působení Svědků Jehovových 12 na děti (několikrát byla vydána dokonce předběžná opatření na omezení rodičovských práv Svědků Jehovových1 ). Naproti tomu u nejvíce v naší populaci zastoupených katolíků se s podobnými předsudky nesetkáváme. Výjimkou bylo politicky motivované působení komunistických mocenských složek především v 50. letech. Přitom můžeme náboženský extremismus zaznamenat i mezi katolíky. Zaměříme se na nábožensky motivovanou literaturu obou těchto skupin z poslední doby a pokusíme se zjistit nakolik je v souladu se soudobým poznáním v oblasti působení výchovy na psychický i fyzický vývoje dítěte. Přitom se nebudeme zabývat staršími prameny, které by zvláště u katolíků s jejich tisíciletou minulostí, ale i u Svědků Jehovových, vyžadovaly mnohem rozsáhlejší práci. V dalším se pokusíme zjistit nakolik jsou touto literaturou ovlivněny názory a postoje praktikujících věřících obou skupin a jak se to prakticky projevuje v rodinné výchově jejich dětí. Při výběru relevantních údajů nám bude pomocí Vývojová psychologie od Marie Vágnerové podle níž jsme vytvořili osnovu této práce. Vzhledem k tomu, že obě skupiny mají při společném křesťanském základu značné odlišnosti bude na místě je stručně charakterizovat. 1 Asi nejznámější případ odmítnutí transfuze v ČR rozhodoval v konečném stadiu až Ústavní soud, v jehož nález vkládají naděje lékaři i právníci. Rodiče sedmiletého onkologicky nemocného chlapce odmítali, aby mu lékaři dávali krev. Okresní soud v Karviné na návrh Magistrátu města Karviné nařídil předběžné opatření, kterým nezletilého syna stěžovatelů předal do péče Kliniky dětské onkologie FN Brno a ustanovil mu podle § 76 a odst. 3 o. s. ř. opatrovníka. Rodiče podali ústavní stížnost, kterou soud zamítl. Ústavní soud judikoval, že „Ochrana zdraví a života dítěte je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv a omezení náboženské svobody, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práva a svobod jednoznačně prioritní.“ (www.zdn.cz – archiv – Sestra – 11/2009 – Jehovisté a krevní deriváty) 13 2 Charakteristika Církve římskokatolické Římskokatolická církev začíná jako samostatná organizace oddělené od většiny východních církví kolem roku 1054, což souvisí s Velkým schizmatem. Tehdy si papež jako římský patriarcha, pokusil formálně podrobit čtyři východní patriarcháty, které to odmítly. Následně se církevní představitelé Říma a Konstantinopole po řadě teologických i mocenských sporů vzájemně vyloučili a prokleli. Katolická církev se vnímá jako přímá pokračovatelka církve založené Ježíšem Kristem. Římského biskupa (papeže) označuje za přímého následníka sv. Petra, kterého dle ní Ježíš Kristus učinil hlavou církve. Biskupy těch církví, které dodržují při svěcení apoštolskou posloupnost považuje za přímé následníky dvanácti apoštolů. Vatikánská ročenka udává ke konci roku 2005 počet 1 114 966 000 pokřtěných.římských katolíků. I když odečteme konvertity (ti se totiž neodečítají – členství ruší jen církev) jde o největší křesťanskou církev (asi 1/2 všech křesťanů) a největší náboženskou organizaci na světě (cca 1/6 lidstva). Působí celosvětově, počet jejích příznivců se v jednotlivých oblastech světa dosti liší. Církevní správa se člení na pravomocné oblasti, nejčastěji na územním základě, existují však i jiné možnosti. Za základní správní jednotku lze považovat diecézi v čele s biskupem. Ta se většinou dále dělí na farnosti. Diecéze se dále sdružují v církevní provincii. 2.1 Vztah k ostatním katolickým církvím Je spojena s ostatními katolickými církvemi společenstvím svátostí a dovoluje, aby věřící z jednotlivých katolických církví podle stanovených pravidel měnil příslušnost k této církvi, např. při stěhování, svatbě apod.; teoreticky může podle těchto pravidel být papežem, tedy biskupem církve latinského obřadu, zvolen i věřící některé z ostatních katolických církví. 14 2.2 Učení Nauka katolické církve se v základních, nejpodstatnějších věcech shoduje s naukou i ostatních církví, neboť uznávají společná vyznání víry, především. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Katolická věrouka je shrnuta v Katechismu katolické církve.2 Dále uvedeme některé zvláštnosti, jimiž se katolická církev vyznačuje. Bůh je jeden Bůh je nejvýš spravedlivý Existují tři božské osoby: Otec, Syn a Duch Svatý Syn Boží se stal člověkem, zemřel na kříži a byl vzkříšen pro naši spásu Lidská duše je nesmrtelná K lidské spáse je nezbytně zapotřebí milosti Boží Existuje tradice zapsaná, čili Písmo svaté - Bible a tradice, která v Písmu zapsaná není, avšak přesto tvoří víru církve3 V katolicismu však neprobíhá taková široká diskuse (viz pozn.3), neboť oba nástroje Bible i tradice jsou svěřeny učitelskému úřadu církve. Touto konstrukcí je církevní úřad ve své interpretační úloze postaven nad Písmo i nad tradici a lze pochybovat zda důvěra, která je svěřena úřadu, není přílišná.4 2 www. wikipedia.cz – Katolická církev 3 Tato myšlenka je dědictvím po judaismu, kde psaná Tóra nemůže být vždy dostačujícím průvodcem. Zákony jsou popisovány zvláštním způsobem a často jsou těžko srozumitelné. Myšlenky psané Tóry většinou nelze aplikovat bez pomoci komentáře. Je-li psaná Tóra společná pro Židy, křesťany a zčásti pro muslimy, ústní Tóra je vlastní pouze Židům. Judaismus totiž klade důraz na praktické použití božího slova ve všech oblastech, což upřesňuje ústní Tóra. Ústní Tóra, známá také jako Talmud, obsahuje rabínské výklady psané Tóry. Má podobu záznamu diskusí řady učeneckých generací nad jednotlivými tématy Zákona. Žádné stanovisko tu tedy není s konečnou platností závazné či naopak překonané. Každá další generace učenců se mohla odvolávat na starší názory či s nimi naopak polemizovat. Úlohou rabínů je vysvětlovat současníkům smysl Zákona ve světle minulých rozhodnutí a přizpůsobovat je novým okolnostem. Komentáře k Tóře mají dvojí úroveň. Starší diskuze jsou shrnuty Mišně, tj. opakování učení, a další fáze debat je zapsána v Gemaře, tj. doplnění či uzavření. 4 FILIPI Pavel, Křesťanstvo, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, str. 74 15 2.3 Svátosti Katolická církev uznává sedm svátostí. 2.3.1 Křest Symbolický akt přijetí nového člena do církve či přivtělení k církvi Kristově. Mělo by se tedy jednat o smluvní vztah mezi tzv. katechumenem, který se pro křest rozhoduje a Ježíšem jako Kristem (Pomazaným) Bohem. Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu („vitae spiritualis ianua“) a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti, stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“)5 Nazývá se křest podle hlavního obřadu, kterým se vykonává: křtít (řecky „baptizein“) znamená „pohroužit“, „ponořit“. „Ponoření“ do vody je symbolem pohřbení katechumena do Kristovy smrti, z níž povstává skrze vzkříšení s ním jako „nové stvoření“ (2. Kor 5,17; Gal 6,15).6 ...Všechny předobrazy Staré smlouvy nacházejí své uskutečnění v Ježíši Kristu. Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít v Jordánu svatým Janem Křtitelem, a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20).7 Toto uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života, s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadu přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života. 8 5 Katechismus katolické církve, 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. (dále jen KKC), par. 1213 6 KKC, par. 1214 7 KKC, par. 1223 8 KKC, par. 1230 16 Protože mezi lidem sílila víra, že křest je život zachraňující obřad, začali rodiče usilovat o křest svých dětí ve stále rannějším věku. Kde se křest dětí stal běžně rozšířenou formou slavení svátosti, se toto slavení sloučilo v jediný úkon, který zahrnuje velmi zkráceně přípravné úseky uvedení do křesťanského života. Pro tuto svou povahu vyžaduje křest dětí katechumenát, který se prodělává po křtu. Nejde jen o to, že je nezbytné poučování po křtu, nýbrž že se musí rozvíjet křestní milost spolu s tím jak dítě roste. To je vlastní oblast katechismu. 9 …Podstatný obřad svátosti: křest ve vlastním slova smyslu vyjadřuje a uskutečňuje odumření hříchu a vstup do života Nejsvětější Trojice skrze připodobnění Kristovu velikonočnímu tajemství. Křest se udílí mnohem výrazněji trojnásobným ponořením do křestní vody. Ale již od prvních dob se může udělovat tím, že se třikrát lije voda na hlavu kandidáta.10 … V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se 11 slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ 2.3.2 Biřmování Zdůvodnění této svátost bylo vyhledáno jaksi ex post, když byl, patrně z obavy o nepokřtěné děti, v západní církvi zaveden křest nemluvňat. Potom vznikla nutnost děti, které již byly schopny účasti na duchovním životě církve, do ní nějak uvést. Bylo tím naznačeno, že od tohoto obřadu mají plnou duchovní odpovědnost jako dospělí. Proroci ve Starém zákoně hlásali, že Duch Pána spočine na očekávaném Mesiáši pro jeho spásné poslání. Sestoupení Ducha svatého na Ježíše ve chvíli, kdy přijal křest od Jana, bylo znamením, že to je on, který má přijít, že on je Mesiášem a Božím Synem. Od okamžiku, kdy byl působením Ducha svatého počat, celý jeho život i jeho poslání probíhá v naprostém společenství s Duchem svatým, kterého mu Otec dává „v míře neomezené“ (Jan 3,34).12 Tato plnost Ducha neměla být jen 9 KKC, par. 1231 10 KKC, par. 1239 11 KKC, par. 1284 12 KKC, par. 1286 17 výsadou Mesiáše, ale měla být sdělena celému mesiášskému lidu. Kristus vícekrát přislíbil toto vylití Ducha; tento příslib uskutečnil nejprve v den velikonoc a později skvělejším způsobem v den letnic. Apoštolové, plni Ducha svatého, začali „hlásat velké Boží skutky“ (Sk 2,11) a Petr prohlásil, že toto vylití Ducha na apoštoly je znamením mesiášské doby. Ti, kteří tehdy uvěřili kázání apoštolů a dali se pokřtít, dostali pak „dar Ducha svatého“ (Sk 2,38).13 2.3.3 Eucharistie V římskokatolické církvi se nejedná jen o připomínku jednorázové Ježíšovy oběti jednou vykonané a do budoucna pro všechny postačující, která ruší nutnost každodenní oběti v chrámu, v jejímž základě byla pesachová oběť. Tato oběť je vlastně věčná a znovu a znovu se bude opakovat zpřítomněním či přeměnou (transsubstanciací) vína symbolizující krev jakoby ve skutečnou krev Kristovu a chléb symbolizujícího tělo jakoby ve skutečné tělo Kristovo. Společenství božského života a jednota Božího lidu, které vytvářejí podstatu církve, jsou vyjádřeny a uskutečněny eucharistií. V ní máme jak vyvrcholení činnosti, kterou Bůh posvěcuje svět v Kristu, tak i bohopoctu, kterou lidé vzdávají Kristu a skrze něj Otci v Duchu svatém. 14 ...Večeře Páně, protože jde o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení a o předjímání svatební hostiny Beránka v nebeském Jeruzalémě. Lámání chleba, protože tento typický obřad židovské večeře použil Ježíš, když požehnal a rozděloval chléb jako „první u stolu“, zvláště během Poslední večeře. Podle tohoto gesta ho učedníci poznali po jeho zmrtvýchvstání; tímto výrazem také první křesťané označovali svá eucharistická shromáždění. Tím vyjádřili, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo. Eucharistické shromáždění poněvadž eucharistie se slaví ve shromáždění věřících, jež jsou viditelným výrazem církve.15 Mše svatá jakožto 13 KKC, par. 1287 14 KKC, par. 1325 15 KKC, par. 1329 18 liturgie, v níž bylo zpřítomněno tajemství spásy, končí vysláním věřících, missio („jděte ve jménu Páně“), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.16 Středem slavení eucharistie je chléb a víno, které se skrze Kristova slova a skrze vzývání Ducha svatého stanou tělem a krví Krista. Církev, věrná příkazu Pána, koná na jeho památku až do jeho slavného příchodu to, co on vykonal v předvečer svého utrpení: „Vzal chléb …“, „vzal kalich vína …“ Způsoby chleba a vína, které se tajemně staly tělem a krví Krista, i nadále zůstávají znamením daru stvoření. Tak při obětování vzdáváme díky Stvořiteli za chléb a víno, „plod lidské práce“, ale předtím ještě „plod země“ a „plod révy“, dary Stvořitele. V úkonu Melchisedecha17, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí církev předobraz své vlastní oběti.18 Protože Kristus je svátostně přítomen pod každým způsobem, přijímání jen pod jedním způsobem chleba umožňuje přijmout celé ovoce eucharistické milosti. Z pastoračních důvodů se v latinském obřadu tento způsob přijímání právoplatně ustálil jako nejběžnější. Nicméně „plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojím způsobem, neboť v této formě dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny“. To je obvyklá forma přijímání ve východních obřadech.19 2.3.4 Svátost smíření Nazývá se svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení, návrat k Otci, od něhož jsme se vzdálili hříchem. Nazývá se svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka.20 16 KKC, par. 1332, etymologie slova mše tedy souvisí s vysláním křesťanů k plnění Boží vůle kázání evangelia a činění učedníků 17 Melchisedecha byl králem i knězem v jedné osobě, tím se stal prorockým obrazem Ježíše Krista. 18 KKC, par. 1333 19 KKC, par. 1390, tzn. součástí přijímání eucharistie je hostie i víno 20 KKC, par. 1423 19 Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem21 je podstatným prvkem této svátosti. V hlubokém smyslu je také „vyznáním“, uznáním a chválou svatosti Boha a jeho milosrdenství vůči hříšnému člověku. Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj“. Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20). Ten, kdo žije z milosrdné lásky Boží, je ochoten odpovědět na Pánovu výzvu: „Jdi se napřed smířit se svým bratrem“ (Mt 5,24).22 Přiznat bližnímu své provinění proti němu a požádat o odpuštění. Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Toto druhé obrácení je trvalý úkol pro celou církev, v níž „však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy“. Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem. Je to dynamismus „zkroušeného srdce“, jež přitahuje a jímž hýbá milost, aby odpovědělo na milosrdnou lásku Boha, který si nás dříve zamiloval.23 Dynamiku obrácení a pokání. Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství „o marnotratném synu“, kde středem je „milosrdný otec“: okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtil po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu a do lůna jeho rodiny, do církve. Jen Kristovo srdce, jež zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy.24 21 V poslední době roste odpor ke zpovědi knězi jako zástupci autoritářské instituce. Možná proto vyžaduje od svých členů katolická církev v současnosti jako minimální závazek zpovědi již jen jednu ročně. Přístup k eucharistii je podmíněn ovšem vyznáním se z těžkých hříchů (pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost) knězi. To je příklad, kdy se staví katolická církev nad Písmo i tradici prvních křesťanů. Proč by nemělo být možné se zpovídat přímo Bohu? 22 KKC, par. 1424 23 KKC, par. 1428 24 KKC, par. 1439 20 2.3.5 Pomazání nemocných Svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží doporučuje celá církev své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je. Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a tak byli prospěšní Božímu lidu.25 Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt. 26 Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.27 2.3.6 Kněžství Slovo „ordo“ označovalo v římském starověku sbory ustanovené v občanském smyslu, především sbor těch, kteří vládli. „Ordinatio“ (kněžské svěcení) naznačuje zařazení do nějakého „ordo“ (stavu či sboru). V církvi se ustanovily sbory, které tradice, ne bez biblického základu, nazývá již od prvotních dob řeckým výrazem „taxeis“, latinsky „ordines“: tak liturgie hovoří o „ordo episcoporum“ — stavu biskupů, o „ordo presbyterorum“ — stavu kněží, o „ordo diaconorum“ — stavu jáhnů. I u ostatních stavů se používá označení „ordo“: katechumenů, panen, manželů, vdov...28 Zařazení do některého z těchto církevních stavů se provádělo obřadem „ordinatio“, náboženským a liturgickým úkonem, který tvořilo zasvěcení, požehnání nebo svátost. Dnes je výraz „ordinatio“ vyhrazen svátostnému úkonu, který zařazuje přijímající osobu do stavu biskupů, kněží a jáhnů a který překračuje prostou volbu, označení, pověření nebo ustanovení ze strany společenství, protože uděluje dar Ducha svatého, který uschopňuje vykonávat „posvátnou moc“ (sacra potestas), jež může pocházet pouze od Krista prostřednictvím církve. „Ordinatio“ 25 KKC, par. 1499 26 KKC, par. 1500 27 KKC, par. 1501 28 KKC, par. 1501 21 se také nazývá „consecratio“ — posvěcení, protože jím si sám Kristus odděluje kandidáta a uvádí jej v úřad pro svou církev. Viditelným znamením takového posvěcení je biskupovo vkládání rukou spolu se zasvěcující modlitbou.29 2.3.7 Manželství Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.30 Důvěrné společenství života a manželské lásky … Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi … Sám Bůh je původcem manželství.“ Povolání k manželství je vepsáno do samé přirozenosti muže a ženy, jak vyšli z rukou Stvořitele. Manželství není čistě lidské zřízení, přes všechny změny, kterými prošlo během staletí, v různých kulturách, sociálních strukturách a v duchovních postojích. Tyto rozmanitosti nesmějí dát zapomenout na společné a trvalé rysy. I když důstojnost této instituce nevysvítá všude se stejnou jasností, existuje ve všech kulturách určitý smysl pro velikost manželského spojení, protože „šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství.31 Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný tvrdostí jejich srdce. Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).32 2.4 Liturgie a modlitba Středem života církve je liturgie, v níž hraje nejdůležitější úlohu eucharistická bohoslužba (= mše). Její pořádek navazuje na starokřesťanské schéma bohoslužby katechumenů a bohoslužby věřících. První část, dnes nazývaná bohoslužbou slova, 29 KKC, par. 1538 30 KKC, par. 1601 31 KKC, par. 1603 32 KKC, par. 1614 22 je soustředěna k Božímu slovu – trojí čtení a výklad biblického textu, tzv. homilie. Druhou část tvoří svátostné společenství stolu Páně (eucharistie). Bohoslužba je uvedena vstupní částí, jejímž jádrem je vyznání vin (Confiteor – Vyznávám). Mimo neděle a svátky se doporučuje slavit bohoslužbu Slova (bez eucharistie) i samostatně. Každá mše má části stálé, jež se pokaždé opakují i proměnné, které se mění buď se zřetelem k období liturgického roku nebo k jednotlivému svátku. Od 2. vatikánského koncilu, který reformoval bohoslužbu je snaha o větší demokratizaci a laickou účast na bohoslužbě. …Písmo nabývá reformou nové důstojnosti v podobě trojího (až čtverého) čtení každou neděli. Rozvrh bohoslužebných čtení byl upraven na tříletý cyklus, během kterého v bohoslužbě zazní podstatné části celé Bible.33 Součástí liturgie je též denní modlitba (zkráceně breviář nebo také liturgie hodin). To je modlitba založená na žalmech a jiných biblických textech, která má uvádět křesťana do života v Boží přítomnosti po celý den. Krom toho existuje v církvi mnoho dalších způsobů modlitby, ať už spontánní nebo ustálené, společné nebo soukromé.34 Pro účely této práce se budeme zabývat praktikujícími katolíky, kteří se snaží učení církve co nejlépe uplatňovat ve svém životě. Tzn. že nemůžeme posuzovat výchovu takových, kteří jsou jen pokřtěni a dále se to, že jsou zapsáni mezi katolíky, v jejich životě neprojevuje. 33 FILIPI Pavel, Křesťanstvo, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, str. 82 a 83 34 www. wikipedia.cz – Katolická církev 23 3 Charakteristika Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi Náboženská společnost svědkové Jehovovi, dříve (Vážní) badatelé Bible, je celosvětová společnost, vzniklá v USA v poslední čtvrtině19. století z apokalyptického hnutí, které se rozštěpilo na badatele Bible (dnešní svědky Jehovovy) a církev cizinců (vrátila se k tradičnímu adventismu). 35 Společnost klade důraz na brzy očekávaný zánik současného světa v armagedonské bitvě, po němž na obnovené zemi nastane boží království pro zachráněné spravedlivé lidi pod vládou144 000 vyvolených pomazaných vedených Ježíšem. Svědkové Jehovovi vícekrát na základě svých výkladů Bible předpovídali přesné datum očekávaného konce světa, naposledy na rok 1975, po řadě zklamání však od dalších podobných předpovědí upustili. V současnosti očekávají konec světa každým dnem. Třebaže Svědkové Jehovovi sdílejí některé rysy radikálního probuzeneckého protestantismu, jako je důraz na studium Bible a široká misijní činnost, jejich věrouka se od hlavního proudu křesťanství dosti liší. Přestože nejsou ostatními církvemi obvykle považováni za křesťany, oni se naopak považují za pravé křesťany. 3.1 Učení Zejména svědkové Jehovovi na základě Bible vyučují, že Bůh je jeden. Jeho jméno je Jehova (připouští i formu Jahve) Bůh je nejvýš spravedlivý. Nejsou v něm tři božské osoby: Otec je Bůh Stvořitel, Syn je Ježíš Kristus (Pomazaný) – dosazený jako vládce pro Zemi, Duch Svatý je neosobní síla Syn Boží se stal člověkem, předtím existoval jako duchovní bytost, zemřel na kůlu a byl vzkříšen pro naši záchranu ze smrti Lidská duše je smrtelná, duše (hebr.nefeš) je vlastně život, bytí či bytost 35 Wikipedia, the free encyclopedia – hesla Charles Taze Russell a Nelson H. Barbour 24 k lidské spáse je nezbytně zapotřebí Boží nezasloužené laskavosti, která se projevila v tom, že za hříšné lidstvo dal svého Syna. Ježíše Krista tedy nepovažují za Boha Otce tj. Jehovu, ale za prvního z andělů, a tedy jedinou bytost stvořenou přímo Jehovou. Skrze něj, tedy jím bylo pak na příkaz Jehovy Boha stvořeno vše ostatní. Božího ducha chápou jako sílu nebo nástroj používanou těmi, komu ji Bůh Jehova či jím jmenovaný vládce Ježíš propůjčí. Dalšími nápadnými rozdíly jsou například odmítání víry v nesmrtelnou duši, neslavení vánoc, nepoužívání řady dalších symbolů včetně kříže nebo trvání na tom, že správným božím jménem je Jehova. Jediným svátkem, který Svědkové Jehovovi během roku slaví, je tzv. „Památná slavnost“ na připomínku poslední večeře Ježíše Krista a jeho apoštolů, při které ve shromáždění kolují symbolicky chléb a víno. Celkový počet Svědků Jehovových a spol. na světě se podle vlastních statistik této náboženské společnosti z roku 2009 udává zhruba 18 milionů, z toho misijně aktivních 7 milionů. V Česku, kde působí již přinejmenším od první světové války, jich podle sčítání lidu z roku 2001 bylo přes 21 tisíc. Jsou známi svou misijní a publikační aktivitou (mj. časopisy Strážná věž a Probuďte se!). Vydali v češtině překlad bible pod názvem Překlad nového světa. 3.2 Hlavní symboly 3.2.1 Křest Křesťanský křest ve vodě je vnějším symbolem toho, že se křtěný bez výhrad a bezpodmínečně zasvětil skrze Ježíše Krista, aby činil vůli Jehovy Boha.36 Mělo by se tedy jednat o smluvní vztah mezi zájemcem, který se pro křest rozhoduje a Jehovou Bohem, kdy se křtěný odvolává na výkupné složené Ježíšem Kristem. Křest má cenu jen tehdy, jestliže se někdo opravdu oddal Jehovovi prostřednictvím Ježíše Krista a od té doby koná Boží vůli věrně až do konce.37 Slovo „křtít“ je překladem řeckého baptizein, jež znamená „namočit, ponořit“. 36 Rozmlouvat z Písma, samizdatová kniha svědků Jehovových z 80. let 20. století (zkr. RzP), heslo Křest str. 89 25 Ale Jan také křtil v Ainonu, blízko Salimu, protože tam bylo velmi mnoho vody, a lidé přicházeli a byli křtěni.(Jan 3:23)38 Ježíš začíná svoji veřejnou činnost poté, co se dal pokřtít: „Během těch dnů přišel Ježíš z Nazaretu v Galileji a byl Janem pokřtěn v Jordánu. A hned když vystoupil z vody, viděl, jak se nebesa rozdělují a duch na něho sestupuje jako holubice.“ (Mar. 1:9, 10) a po svém zmrtvýchvstání svěřuje apoštolům toto poslání: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mat 28:19-20).39 Svědkové Jehovovi neschvalují křest nemluvňat – citují německého teologa 1. poloviny 19. století Augusta Neandera: „Víra a křest vždy spolu souvisely; a tak je nejvýš pravděpodobné, …že křest nemluvňat byl v tomto období (1. století) neznámý…To, že začal být během 3. století uznáván jako apoštolská tradice, je 40 spíše dokladem proti než pro připuštění jeho apoštolského původu.“ Křest se provádí úplným ponořením do vody, často hromadně. Teoreticky může křtít každý, většinou křtí vybraní starší kandidáta se slovy: „Křtím tě ve jménu Otce i Syna i svatého ducha .“ 3.2.2 Památná slavnost „Pánovu večeři“ zavedl sám Ježíš jako slavnost na památku jeho smrti. (1. Korinťanům 11:20, 24) Ale ustanovil snad nějaký tajemný obřad, při němž by jeho následovníci opravdu jedli jeho tělo a pili jeho krev? Ježíš právě ukončil oslavu židovského Pasachu a poslal pryč apoštola Jidáše Iškariotského, který se jej chystal zradit. To, co následovalo, popsal Matouš, jeden z jedenácti přítomných apoštolů. Čteme: „Když dále jedli, Ježíš vzal chléb, a když vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jej učedníkům a řekl: ‚Vezměte, jezte. To znamená mé tělo.‘ Také vzal pohár, a když vzdal díky (řecky eucharistésas), dal jim 37 Sjednoceni v uctívání jediného pravého Boha, Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, New York, 1991, kap. 12 odst. 12 38 www.watchtower.org – Svědkové Jehovovi – Čemu věří? 39 RzP, heslo Křest str. 89 40 RzP, heslo Křest str. 90 26 jej a řekl: ‚Pijte z něho vy všichni; neboť to znamená mou „krev smlouvy“, která má být vylita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů.‘“ Matouš 26:26–28)41 Víru v přeměnu (transsubstanciaci) vína symbolizující krev jakoby ve skutečnou krev Kristovu a chléb symbolizujícího tělo jakoby ve skutečné tělo Kristovo považují za neopodstatněnou a zapříčiněnou chybným výkladem. Proto ji odmítají. Společenství svědků Jehovových se k této slavnosti schází jednou ročně v den, na který připadá 14. nisan (židovského kalendáře). Zvláštnost jejich obřadu je v tom, že chléb a víno většina přítomných pouze podrží v ruce a pak předá sousedovi. Právo jíst a pít z těchto symbolů mají jen tzv. pomazaní, kteří budou mít účast v nebeské vládě. Ti cítí svou „nebeskou naději“. V Melchisedechovi, který „obětoval chléb a víno“ (Gn 14,18), vidí svědkové Jehovovi předobraz oběti Ježíšovy. 3.2.3 Kazatelská služba Rozsáhlá misijní činnost, která je organizována z hlavního centra v newyorském Brooklynu a mnoha oblastních center, kde se překládá a tiskne literatura, která je mnohdy synchronizovaně vydávána po celém světě. Svědkové Jehovovi věří, že pravá Boží organizace se vyznačuje tím, že upozorňuje na blížící se konec světa a možnost záchrany jejím prostřednictvím skrze sílu výkupní oběti Ježíše Krista. Každý pokřtěný svědek Jehovův je odpovědný za to, aby oznamoval tuto dobrou zprávu podle toho, jak mu jeho životní podmínky dovolují. Na shromážděních i v literatuře společnosti je motivován, aby v tomto ohledu podával, co nejlepší výkony, neboť jde o přežití každého člověka. Tak se vnímají jako záchranáři působící každý ve svém přiděleném území. Tuto činnost provozují podomním nabízením literatury a bezplatného biblického studia, nabízením literatury na veřejných místech nebo formou různých hromadných pouličních kampaní, při kterých kolemjdoucím poukazují na pronásledování nebo se jinak v očích veřejnosti zviditelňují. 41 www.watchtower.org – Náboženství - Eucharistie 27 3.3 Věroučné odlišnosti Svědkové Jehovovi odmítají především tyto náboženské názory mýtus 1: Duše je nesmrtelná mýtus 2: Ničemní lidé trpí v pekle mýtus 3: Všichni dobří lidé jdou do nebe mýtus 4: Bůh je Trojice mýtus 5: Marie je Matkou Boží mýtus 6: Bůh schvaluje používání obrazů a soch při uctívání 3.4 Kontroverze a perzekuce Svědkové Jehovovi odmítají krevní transfúze (i když jen částečně a ne všichni svědkové Jehovovi tento názor sdílejí shodně), jsou známy i případy úmrtí kvůli jejich nepřijetí. Podle nálezu ústavního soudu ze dne 20. srpna 2004 (III. ÚS 459/03) „Ochrana zdraví a života dítěte je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv a omezení náboženské svobody, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práv a svobod jednoznačně prioritní.“ Hodnota léčby za každou cenu (vnucená proti vůli a svědomí plnoletého pacienta nebo zákonného zástupce) je ovšem mravně a liberálně sporná. Svědkové Jehovovi "požadují nejlepší možnou léčbu, ale bez krve. To způsobovalo a dodnes někde způsobuje potíže při léčení této skupiny pacientů. Především kvůli nim se před řadou let začal vyvíjet nový obor lékařství: Bezkrevní medicína". Podle vyjádření lékařů byli dobrovolnými pokusnými osobami, které tyto postupy pomohly prosadit pro dobro lidstva. Svědkové Jehovovi se neúčastní politického života ani válečných konfliktů. Během své historie byli podobně jako jiná náboženská hnutí předmětem perzekuce. V době nacistického Německa bylo pronásledování největší. (V koncentračních táborech, kam byli zavíráni, byli nuceni nosit jako označení fialové trojúhelníky.) Stranou nezůstal ani stalinský režim v Sovětském svazu a jeho satelitech a 28 marxistické a diktátorské režimy v Asii a Africe. Zakázáni a vězněni byli rovněž v pravicových režimech Evropy a Latinské Ameriky i v demokratických zemích (např. mimořádná vlna útoků v USA proběhla ve 30. a 40. letech 20. století v souvislosti se vzedmutím vlny nacionalismu). Jedním z hlavních důvodů perzekuce byl fakt, že odmítali sloužit v armádě a brát do ruky zbraň; rovněž tak jakýmkoliv způsobem uctívat stát, jeho symboly (zdravení vlajky, zpívání hymny) a představitele (např. za nacismu pozdrav Heil Hitler). V komunistickém Československu byli jednotliví Svědkové opakovaně vězněni pro odpírání vojenské služby. Část Svědků se stala horníky, kteří byli od vojenské služby osvobozeni. Různé formy pronásledování (svoboda vyznání, odmítání vojenské služby, odmítání léčby krví jiného člověka, misijní činnost, nepolitická vzdělávací aktivita atd.) probíhají v mnoha zemích dodnes.42 V poslední letech byli například v Rusku obviněni z extremismu, což vedlo k policejním raziím, zabavování literatury i osobního majetku. Zahraniční právníci, kteří svědky Jehovovy hájili, byli státními orgány deportováni a zakázali jim vstup do země. V důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu Ruské federace je dovoz a rozšiřování literatury svědků Jehovových v současnosti nezákonné.43 Přestože nedávné rozhodnutí moskevského soudu zakazující aktivity Svědků Jehovových ve městě ještě nenabylo právní moci, již stačilo této náboženské skupině způsobit řadu problémů a vyvolat obavy obránců náboženské svobody, kteří rozsudek vnímají jako znepokojivý signál pro (budoucí) svobodu vyznání v Rusku. 26. března soudkyně Dubinskaja z okrskového soudu Golovinsky vynesla rozsudek zakazující aktivity Svědků Jehovových ve městě. Podle advokáta obžalované strany Johna Burnse, Dubinskaja uvedla mezi důvody svého rozhodnutí „podněcování náboženských svárů, rozbíjení rodin, narušování práv jednotlivých ruských občanů, navádění lidí ke spáchání sebevraždy a svádění teenagerů a nezletilých“. Burns prohlásil, že žaloba nepředložila na podporu obvinění žádné důkazy. Svědkové Jehovovi již zaslali stížnost Evropskému soudu pro lidská práva. Vedoucí 42 Wikipedie, otevřená encyklopedie – heslo Svědkové Jehovovi 43 časopis Strážná věž z 1. května 2011 – Pokojní lidé obhajují své dobré jméno 29 představitelé ruských oficiálně uznávaných „tradičních náboženství“ mezitím rozhodnutí soudu uvítali. V RIA-Novosti je citován Rev. Vsevolod Chaplin z moskevského patriarchátu, který prohlásil: „Ruská pravoslavná církev trestní řízení proti Svědkům Jehovovým neiniciovala, ale vítá jej.“ …„Společenské postoje Svědků Jehovových je přivádějí do konfliktu s ideologickými režimy,“ dodal Burns a podotknul, že zacházení se Svědky Jehovovými ukazuje na míru totalitarismu ve státě.44 44 www.prayer.cz/rusko/rusko_0001.php 30 4 Výchova dítěte s přihlédnutím k jeho věku Psychický vývoj je určen souhrou dědičných předpokladů a společensko kulturních vlivů. Probíhá především skrze zrání a učení. Zrání je uskutečňováním genetického plánu organismu. Většinou ovlivňuje pouze připravenost k rozvoji určitých psychických projevů. Jejich další rozvoj umožňuje učení. Učení se projevuje různými změnami v duševních pochodech a vlastnostech způsobených zkušeností. Rodiče obou skupin, kteří dítě vnímají jako dar od Boha a postupují ve výchově ve smyslu své víry, mohou dítě lépe vychovat než takoví, kteří takový hlubší smysl postrádají. Podmínkou je, že respektují povahové zvláštnosti dítěte, pomáhají mu najít tu jeho životní cestu. Cítí vůči Bohu za ně odpovědnost, protože oni je mají od něho jen svěřeno. Je tu i jiná možnost, kdy se rodiče nechají ovlivnit svou náboženskou komunitou natolik, že dítěti vštěpují určité vzorce chování, které nedovolí jeho osobnosti plně se rozvinout. I tady však je u některých dětí možnost, že jejich osobnost roste a sílí právě ve střetu s těmito upřednostňovanými vzorci chování. To závisí na vzájemném vymezení místa jednotlivých členů v rodině a do jaké míry rodiče uplatňování tohoto chování od svých dětí vyžadují. Duševní vývoj probíhá v na sebe navazujících údobích. Lze jej popsat jako postupnou proměnu k dokonalejší úrovni. Tento vývoj nebývá úplně plynulý a rovnoměrný. Jednotlivá období vyznačují určité zlomy – vývojové milníky. Rozvinout své určité schopnosti může člověk nejvíce v tzv. citlivém věku. To znamená, že je v této době vnímavější k podnětům, které vývoj v dané oblasti podporují. Psychický vývoj člověka až do dospělosti obecně znamená neustálé zvyšování jeho nezávislosti. Obě skupiny ovšem tuto nezávislost vykládají jako relativní, neboť v posledku je člověk závislý na Bohu, s ním spojeném společenství a na dodržování etických zásad tohoto společenství. Z osobního hlediska je vývojový pohyb ovlivňován vztahem mezi potřebou jistoty a bezpečí a potřebou změny, která povzbuzuje další rozvoj člověka. Jedna i druhá skupina může působit 31 jako další ochranný obal, další ohrada (vnitřním obalem či ohradou je rodina), do které se může osamotňující se dítě vydávat než se pustí do nelítostného světa. Do ní se také může utéct, když se něco v životě pokazí a může ho také ochránit, když rodina selže. Zároveň život ve společenství víry poskytuje mnoho podnětů pro další rozvoj dítěte. Obě zkoumané skupiny se shodují v tom, že nejlépe se dá velký úkol výchovy dětí, nejen jako dobrých lidí, ale i jako pokračovatelů ve vztahu k Bohu, naplnit v rodině, kde jsou oba rodiče ve vzájemném souladu. Obě skupiny dávají z tohoto důvodu přednost tzv. manželství ve víře (oba manželé jsou stejného vyznání). Je zde tedy předpoklad, že tak dobře uspokojí základní potřebu jistoty a bezpečí. Katolíci, neprosazují v současnosti tento požadavek příliš přísně. Pokud se vyskytne nátlak v tomto směru, je to obvykle ze strany rodičů. U svědků Jehovových je tlak na jeho dodržování vyvíjen také rodinou, často ve spolupráci se staršími, především na mladší pokřtěné členy, kteří hodlají vstoupit do manželství. Mezi uváděné důvody obou skupin patří ustanovení manželství samotným Bohem45, rady z Bible poukazující na skutečně možný nesoulad mezi manželi při rozdílných nábožensky podmíněných názorech na výchovu dětí. 4.1 Období před narozením Vývoj člověka před narozením trvá devět kalendářních měsíců. Za tuto dobu se vytvoří všechny potřebné předpoklady pro další vývoj člověka mimo matčino tělo. Dítě (plod) je velice brzy aktivním organismem, který je schopen nejjednodušších forem učení a má dokonce určité zvláštní jedinečné projevy. Dovede již v matčině lůně odlišně reagovat na různé smyslové podněty, především dotykově pohybové a sluchové. Jeho odezva se projeví hlavně v intenzitě a četnosti pohybů, tj. kopání. Tak podává informaci o svém nynějším stavu. Pro rozvoj dítěte (plodu) je důležité spojení s tělem matky. Úlohu komunikačního kanálu mezi matkou a dítětem plní placenta. Složitá interakce mezi 45 Církev, osvícená vírou zná velkou cenu manželství a rodiny. … Bůh ustanovil manželství a rodinu už při samém stvoření., Familiaris consortio, Praha, Zvon, 1996, str. 8 32 matkou a dítětem se postupně rozvíjí již před porodem. Jejich vzájemná komunikace může být biochemická, smyslová či citová (spojená s rozumovým nahlížením matky). Od začátku nitroděložního vývoje se začíná tvořit osobní vztah matky k dítěti (plodu), který se různě proměňuje. Významným mezníkem v rozvoji tohoto vztahu je počátek znatelných pohybů dítěte. Budoucím rodičům s mění jejich role, vzájemný vztah i životní styl. Narození dítěte ovlivní základní duševní potřeby – může je svým způsobem uspokojovat, ale může také jejich uspokojení i bránit. V prenatálním období se staví základ, ze kterého se odvíjí budoucí samostatný život dítěte. Jak římští katolíci, tak svědkové Jehovovi na základě Bible zastávají, že lidský život má být chráněn od okamžiku početí. S tím souvisí otázka antikoncepce. U katolíků v ortodoxním smyslu pouze metoda neplodných dnů. Pohlavní styk s použitím antikoncepce (kondomu, hormonální antikoncepce či jen přerušované soulože) pak vyjadřuje, že "tě přijímám kromě tvé plodnosti", což opět není plné přijetí a odevzdání v souladu se slibem.46 Svědkové Jehovovi mají v této otázce více volnosti ve výběru antikoncepce. Také však zavrhují takovou, která zahrnuje nějakou formu potratu jako v rozporu se zásadami Bible.47 4.2 Novorozenecké období Úžasné mozky nemluvňat Jsou úžasné od samého počátku. Tři týdny po početí začínají se 125 000 buňkami a od té doby explozivně přibývá po 250 000 za minutu. Mozek plodu pokračuje v prudkém růstu, takže má v okamžiku narození asi 100 000 000 buněk – tolik, kolik je hvězd v mléčné dráze.48 46 stanovisko Centra pro rodinu při Arcibiskupství pražském na www.vira.cz, otázky a odpovědi - antikoncepce 47 Tajemství rodinného štěstí, Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, Selters, 1996, 5.kap.odst.5 48 Vychovávej své dítě od útlého dětství - samizdatová brožura Náboženské společnosti svědků Jehovových z 80. let 20. století, str. 3 33 Novorozenecké období je dobou během níž se dítě přizpůsobuje novým podmínkám. Novorozenec je vybaven základními vrozenými reflexy, které mu počáteční přizpůsobení usnadňují. Zároveň dovede vnímat různé smyslové podněty, které mu slouží jako základ prvotní zkušenosti. Učení v raném věku je vždycky spojeno s poznáváním zprostředkovaným všemi smysly. Projevuje se tu tendence ke spojování různých zkušeností. Učení novorozence se rozvíjí především v rámci vzájemného spolupůsobení s druhými lidmi. Nejvýznamnějším společníkem dítěte je matka, jejíž chování má v této době alespoň zčásti vrozený charakter. Vazba mezi matkou a dítětem se rozvíjí již během prvních hodin po porodu. Do vzájemného spolupůsobení je vhodné zahrnout i otce, jehož význam pro tak malé dítě společenská a kulturní tradice opomíjí. Svědkové Jehovovi k tomu zmiňují, že základní úlohou otce je být živitelem rodiny. …Z Božího pohledu se na výchově mají podílet oba rodiče, otec i matka.49 V této době dochází k oboustrannému přizpůsobování a postupnému rozvoji základního vztahu mezi rodiči a dítětem. Kojenecké období je označováno jako doba vnímavosti či otevřenosti k okolnímu světu. Otevřenost ke světu zároveň vyjadřuje ochotu dítěte přijímat podněty, které jsou součástí tohoto světa. To znamená, že je nepovažuje za ohrožující. Mnozí mluví o potřebě kojence získat ke světu získat ve vztahu ke světu základní důvěru a chápat jej jako neohrožující a bezpečný. Svědkové Jehovovi zdůrazňují stejnou hodnotu dětí obou pohlaví.50 Tím je povzbuzována snaha obou rodičů na vytváření podnětného prostředí pro chlapce i děvčata, samozřejmě zaměřeného k organizaci svědků Jehovových. V kojeneckém věku je významná prvotní potřeba podněcování a s ní související potřeba učení, tj. získávání zkušeností. Podněty působí jako sdělení, jejichž zpracování se projeví v oblasti učení, rozvojem osobnosti dítěte. Podněty věcného i společenského druhu svérázně povzbuzují ty předpoklady, které dozrály na určitou úroveň. 49 Tajemství rodinného štěstí ( dále zkr. TRŠ), Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, Selters, 1996, 5.kap., 3.odst 50 TRŠ, 5.kap., 4.odst. 34 Svědkové Jehovovi vedou intenzivní společensko náboženský život. Matky berou na shromáždění již malé děti, často hned po uplynutí šestinedělí. Pozitivní může být množství sociálních styků, kterému jsou tak vystaveny. Naopak chybí činnosti přizpůsobené především dětem. Malé děti se tak mohou nudit a záleží na schopnostech jejich rodičů, jak je dovedou zabavit. Obě skupiny čas od času vyjíždějí na společné pobyty, kde několik rodin tráví v přírodě společně volný čas, věnují se společné zábavě i duchovním činnostem. Výchova by podle biblického vzoru výchovy Timoteovy měla začít hodně brzy. Vzor se vztahuje možná i na nenarozené dítě (2. Tim 3:15). Útlé dětství je ideální doba, kdy se má začít s výchovou dítěte.51 Období prvotního rozvoje poznávacích postupů je označováno jako smyslově pohybové, protože se v něm rozvíjí především smyslové vnímání a svalová souhra. Poznávání a učení probíhá na úrovni určitého dotyku s okolním světem, v časově přítomném a omezeném úseku. Rozvoj poznávacích postupů souvisí s uspokojováním potřeby podněcování a potřeby smysluplného učení. Pro rozvoj poznávacích postupů v kojeneckém věku je velmi významné zrakové vnímání, protože přináší poměrně snadno značné množství sdělení. Velmi důležité je pouto s matkou, které se upevňuje častým vzájemným kontaktem. Posiluje se při kojení. Pro uspokojování citových potřeb dítěte je podstatné , když se s ním matka a mazlí a když na něj mluví. I otec by si měl ke svému novorozenému potomkovi vytvářet blízký vztah. Jeden otec říká: „Projevujte jim hodně lásky. Na objímání a líbání 52 ještě žádné dítě nezemřelo.“ Vývoj poznávacích postupů závisí v této době i na rozvoji pohyblivosti – dítě potřebuje s poznávanými předměty pohybovat. Vývoj pohyblivosti je významný také pro rozšíření nabídky hodnotných podnětů a možnost uspokojit zvídavost vlastní činností. Pochopení trvalosti a neměnnosti předmětů v okolí je důležitým mezníkem v rozvoji poznávacích postupů. Je projevem podstatně zralejší orientace v prostředí. Je také do určité míry spojeno se získáváním pocitu bezpečí a jistoty, že okolní svět 51 TRŠ, 5.kap., 5.odst. 52 TRŠ, 5.kap., 7.odst. 35 stále trvá ve své celkem nezměněné podobě. Dítě získává snadněji základní pocit důvěry v život, jestliže se může spoléhat, že svět je trvalý. Dalším důležitým mezníkem vývoje myšlení je schopnost chápat příčinnost, tj.uvědomit si, že určité jednání je příčinou jiného, které je jeho následkem. Počátek vědomí příčinnosti se objevuje v 10 měsících v době, kdy děti zkoušejí různé činnosti. Vývoj v prvním roce života lze v souhrnu popsat také jako období rozlišování a zpevňování. Dítě začíná rozlišovat z velkého množství podnětů, které se mu zpočátku jeví zmatené, útržkovité či bez vzájemné souvislosti. Jeho mozek je připraven přijímat a ukládat informace, jejichž prvořadým zdrojem jsou rodiče. To jak dobře se naučí dítě mluvit a číst je pravděpodobně úzce spojeno s kvalitou počátečního vztahu mezi ním a rodiči.53 Rozvoj řeči závisí na několika činitelích. Jedním z nezbytných předpokladů je sluchové vnímání. Dítě musí řeč nejdříve slyšet a teprve pak se může naučit rozlišovat zvláštní zvuky jazyka nesoucí význam, jeho fonémy. Rozvoj řeči je závislý na podněcování – na možnosti poslouchat v dostatečné míře hodnotný mluvený projev. Řeč, jakou mluví dospělí lidé k malému dítěti, má svoje zvláštní znaky , které ji činí pro kojence srozumitelnější – je pomalá, zjednodušená, výrazně vyslovovaná a jednotlivá sdělení se několikrát opakují. Mluvte na dítě a čtěte mu od útlého věku. Brzy vás bude chtít napodobit a zanedlouho ho budete učit číst. Pravděpodobně bude umět číst dříve než půjde do školy.54 Děti mají vrozenou dispozici začít vytvářet zvuky podobné fonémům již po čtyřech měsících. Mezi 6. - 8. měsícem začínají žvatlat. Tato dovednost je již výsledkem souhry vrozených vloh začít a učení. Žvatlání je už do jisté míry dorozumívacím prostředkem, přestože jde víc o podobu než obsah. V jednom roce začínají děti používat slova, která mají nějaký význam. Schopnost porozumět řeči, trpný způsob jejího zvládání, se objevuje o něco dříve, již v 8 - 10 měsících. 53 TRŠ, 5.kap., 8.odst. 54 TRŠ, 5.kap., 8.odst. 36 Prostředkem začleňování do společnosti je učení, které se uskutečňuje v rámci mezilidských vztahů. Dítě je pro takovéto vzájemné ovlivňování vybaveno vrozenými sklony pro začlenění do společnosti. Svými projevy podněcuje podobné sklony v chování dospělých lidí. Rodiče (lidé obecně) jsou vybaveni předpoklady k takovému chování, které by rozvíjelo různé společenské dovednosti malého dítěte. Jak bylo výše zmíněno svědkové Jehovovi pravidelně navštěvují svá shromáždění i s dětmi. Děti se učí být v klidu na klíně matky či otce, zatímco jejich rodiče se věnují studiu Strážné věže nebo jinému programu. Místa, kde se shromáždění pořádají bývají pak vybavena prostory, kde matky mohou děti přebalit a nakojit. Společenské prostředí má své určité vlastnost, živé bytosti mohou na dítě působit činností a výběrem podnětů. Mohou lépe udržovat jeho pozornost a poskytovat mu významnější zkušenosti. Mezi 2.a 3. měsícem dochází k postupnému rozšíření zájmu dítěte i na vnější svět. Tříměsíční dítě si uvědomuje, že živé bytosti jsou jiné než neživé objekty. V této době se začíná kojenec dorozumívat pomocí mimoslovních projevů (pohledem, úsměvem apod.) Mezi 3.a 6. měsícem se vytváří pevná vazba mezi dítětem matkou. Dítě tohoto věku si ještě neuvědomuje přesně hranice vlastní bytosti. Taková vazba mu usnadňuje přizpůsobení se světu, slouží jako základ budoucího pocitu jistoty. Mezi 6.a 9. měsícem začne dítě rozlišovat známé a neznámé lidi, tj. začne odlišovat matku od ostatních lidských bytostí. Známý člověk bude představovat jistotu a bezpečí, tudíž se ho není nutné obávat. Strach z cizích lidí a neznámých okolností je v této době jedním z nejdůležitějších známek běžného vývoje. Matka se také stává první věcí, která je chápána jako trvalá, trvá i ve vědomí dítěte. Jakmile dítě pochopí, že matka je trvalá, začne si postupně uvědomovat i to, že je samostatnou bytostí. Z toho zákonitě vyplývá skutečnost vlastního samostatného bytí. Matka je i v této době důležitým zdrojem uspokojení. Avšak dítě, které už ví, že nejsou s matkou jednou bytostí, začíná chápat, že o její přítomnost je třeba nějak usilovat. Potřeba matky se přetváří ve zvláštní citový vztah. M.Mahlerová (1975) označuje pochopení samostatného bytí matky i sebe sama jako psychologické zrození. 37 V průběhu kojeneckého období si dítě začne uvědomovat samostatnost vlastního těla a jeho činností. Naučí se chápat svoje citové prožitky jako součást sebe sama. Nakonec si začne uvědomovat i trvalost a souvislost svého vlastního bytí. Oddělení sebe sama od svého okolí probíhá jako postupné odkrývání hranic vlastní bytosti. Rozlišování vlastní osoby probíhá na základě pochopení následků svého jednání. Ke zpřesnění prvotního sebepojetí přispívají i reakce jiných lidí, zejména jejich hodnocení a citové přijetí dítěte. V obou sledovaných skupinách dítě vyrůstá jako v širší rodině, což obohacuje možnost interakcí s dalšími lidmi i jeho citového přijetí. Svět se dítěti skrze tyto zkušenosti postupně odkrývá jako bezpečné a příjemné místo. Citlivá matka dovede rozeznávat náznaky dětských potřeb a přiměřeným způsobem je uspokojovat. Významná je schopnost matky sdělit dítěti, jak jeho potřeby chápe. Jako přijatelnou lze hodnotit matku, jejíž chování poskytuje dítěti přiměřené podněty, odpovídající jeho potřebám. V tomto vztahu by však měly být uspokojovány i potřeby matky. Pouze přijatelně uspokojená matka může dobře plnit svou mateřskou úlohu. Odezvy matky poskytují dítěti sdělení o jeho osobě, jeho hodnotě a významu. Tento obraz se stává základem jeho totožnosti. Dítě přejímá mateřské hodnocení a pokud nemá pro matku žádnou hodnotu, nemá ji ani pro sebe. Svědkové Jehovovi i katolíci jsou ve svých komunitách vedeni k tomu, že dětem připisují vysokou hodnotu jako daru od Boha. Můžeme tedy mít za to, že věřící matky tím budou tlumeny v případné averzi vůči svému dítěti a naopak jejich okolí oceňuje, snaží-li se o ně, co nejlépe pečovat. Tím jsou tedy uspokojovány a vzájemně posilovány potřeby dítěte i matky. 4.3 Batolecí věk Význačným rysem batolecího věku je osamostatňování a uvolňování z různých vazeb. Rozvoj samostatného pohybu v prostoru umožňuje postupné 38 pronikání do širšího okolí a větší samostatnost v získávání podnětů. Uvolnění z naprosté závislosti na činnosti dospělého a na nabídce nejbližších podnětů představuje vývojový pokrok. Pronikání do prostředí závisí i na určité předběžné informaci o tomto prostředí, které by nemělo vyvolávat strach. Pohyb v prostoru má i svůj společenský význam jako znak úspěšného vývoje. Zde je možno u obou skupin postřehnout odlišný přístup. Zatímco svědkové Jehovovi se snaží děti brát s sebou do shromáždění často již od kojeneckého věku, a v batolecím je to u nich téměř pravidlem, římští katolíci do kostelů berou děti spíše až ve starším věku a při význačných příležitostech (svatba, křtiny, vánoce, velikonoce…). Rozvoj poznávacích pochodů v batolecím věku je možné popsat jako obrazný rozmach do světa. Ta umožňuje uvolnění z vazby na přímé zacházení s poznávanými předměty. V závislosti na rozvoji obrazného myšlení se začíná objevovat schopnost předjímání budoucího dění. To znamená počátek pronikání do širšího časového rozmezí než je přítomnost. Proto chce batole poznat pravidla na nichž je okolní svět založen. Na jejich základě lze předpovídat i budoucí dění. Dítě svědků Jehovových velmi často (1-3 x týdně) s rodiči navštěvuje společná shromáždění, kde sleduje pokud možno ukázněně dění mezi dospělými. U římských katolíků jsou pro děti pořádány, sice méně často a méně pravidelně, zato více na ně zaměřené, akce, které bývají pro rodinu vybočením ze života všedních dnů. Znak (symbol) lze chápat jako označování jedné věci prostřednictvím jiné věci. V batolecím věku jsou to představy, které jsou osobitým způsobem zpracovávanou zkušeností. Pro rozvoj poznávacích pochodů je důležitý i vývoj řeči. Nezbytným předpokladem pro rozvoj obrazného myšlení je pochopení trvalosti věcí. Vědomí trvalosti je základem k vytváření předpojmu. Dítě má potřebu dát každé takové věci jméno. Chápe ji jako označení právě této věci. Nemá dosud obecnější platnost a proto se označuje jako předpojem. Řeč a její kultivování je pro obě skupiny velmi důležitá tak, aby rodiče byli schopni svým dětem předat spolu s výchovou i bohatství svého duchovního života. 39 Řeč je základním nástrojem společenského přizpůsobení. Dítě ji přijímá v pevném, hotovém a dohodnutém tvaru. K tomu potřebuje jazykový vzor , který by mohlo napodobovat. V obou skupinách jsou rodiče povzbuzováni, aby se věnovali rozvoji svých dětí i v tomto ohledu, samozřejmě velkou roli hraje zkušenost z jejich původních rodin. Rozvoj řeči je jedním z významných předpokladů pro úplnější rozvoj poznávacích pochodů. Řečové znaky označují a zastupují skutečnost. Upřednostňování podstatných jmen v tomto věku souvisí s rozvojem pochopení trvalosti označovaných věcí. V batolecím věku se velmi rychle rozvíjí slovník dítěte. Ve dvou letech se objevují první krátké, dvouslovné věty. Předtím měla význam sdělení pouze jednotlivá slova. První řečové projevy jsou mimo mluvnická pravidla. Vývoj řeči má značný společenský význam, je dalším viditelným znakem, který potvrzuje příznivé vývojové směřování. Jistou výhodu v četnosti kontaktů s kultivovanými spoluvěřícími možná mají děti svědků Jehovových. U katolíků dítě získává svůj slovník zpočátku téměř výhradně ve své rodině. Důležitým zdrojem vývojového pohybu je rovnováha mezi potřebou osamostatnění a potřebou jistoty a stálosti. E.Erikson (1963) považuje pro batolecí věk za příznačný rozpor mezi potřebou osvobození a nebezpečím vzniku pocitů pochybnosti a studu. Důležitým vývojovým mezníkem je v tomto věku odmítání úzké vazby na matku a pokračující rozvoj sebepojetí dítěte. Schopnost připustit oddělení od matky je podporována rozvojem obrazného myšlení (i dalších schopností). Oddělování od matky není plynulým pochodem. Objevují se sklony k návratu do staré závislosti, jakási potřeba zmrazení, pozdržení rychlosti vývoje vnímané jako příliš rychlé. Příliš časné a necitlivé oddělení od matky má u dítěte odezvu v úzkosti z odloučení. Na druhé straně by nadměrná upoutanost na matku v dětinské vazbě mohla nepříznivě ovlivňovat rozvoj sebepojetí dítěte. Dalším vývojovým mezníkem batolecího věku je vznik potřeby sebeprosazení, která může mít až povahu převracení pokynů druhých v opak. To je určitým 40 počátečním a nezralým projevem dětské vůle. Sebeprosazování lze vysvětlovat jako pokus o samostatnost, v němž se odráží vědomí sebe sama, svého sebepojetí. Je to jeden z činitelů, které dítěti pomáhají vymezit jeho nové stanovisko. Umožňuje mu to, aby si ověřilo současné hranice vlastních možností a činností, které jsou mu povoleny. Dítě mezi druhým a třetím rokem chce často všechno zcela jinak než jeho rodiče. Doprava, když oni chtějí doleva; pokračovat v cestě, když se rodiče chtějí vrátit; nechat se umýt, když to maminka považuje za nezbytné. Neuposlechne hlasu matky ani ve skutečnost, ani ve svém svědomí, ale naslouchá jen nerozumným přáním svého vlastního sice malého, zato velmi energického Já. Když v tomto věku označíme vzdorovité projevy našeho dítěte za něco špatného a nežádoucího, co by se mělo rychle odnaučit, velmi tím uškodíme rozvoji jeho svědomí a zbavíme dítě možnost rozvinout své vlastní Já a svoji vlastní vůli. Naučíme je, aby slepě přijímalo rozkazy. Navíc zavádíme dítě na scestí při vytváření představy hříchu. Bude si jej pak vykládat přibližně takto: „Jsi zlobivý. Když zlobíš jsi špatný. Dopouštíš se tedy hříchu. Tím působíš Bohu bolest. Proto tě nemá Bůh rád a potrestá tě.“ Za pár let by si dítě na tuto posloupnost zvyklo. A začíná si zvykat již kolem tří let.55 Součástí sebepojetí batolete je vědomí sebe sama jako samostatné bytosti, dále vědomí trvalosti vlastního bytí a vědomí její proměnlivosti. Postupný rozvoj chápání vlastního sebepojetí je ovlivňován schopností obrazného uvažování. Představitelem vlastního já se postupně stává představa či slovní znak. Sebepojetí batolete i v rozmanitém samostatném jednání, které je pro dítě důkazem jeho schopností. Sebepojetí zahrnuje také vědomí následků své vlastní činnosti na okolní svět. Dítě tohoto věku potřebuje potvrzovat svou vlastní hodnotu, být oceněno, pochváleno. Hodnocení druhých lidí je rovněž jednou ze složek sebepojetí. Součástí osobního pojetí se stává i výkon, který je určitým projevem obecněji platných schopností. Sebepojetí má svůj společenský obsah, je souborem rolí, které dítě získalo. 55 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str. 35 41 Rozšiřování volnosti a společenských styků je spojeno s rozvojem dovedností společenského chování, především dorozumívání. Jazykové dorozumívání umožňuje dítěti zapojit se v dorozumívání daleko účinněji. Může svoje sdělení lépe vyjádřit a naopak, lépe rozumí sdělení jiných lidí. Jazykové sdělování je obecně platný, domluvený a upevněný způsob řeči, kterému rozumějí všichni členové dané společnosti. Dorozumívací složka řeči je umožněna právě onou všestranností jazyka, jeho srozumitelností pro všechny členy určité společnosti. Již v útlém věku doporučují katolíci i svědkové dítě učit také komunikaci s Bohem modlitbě. Např. salesián Rudolf Smahel doporučuje - Nejdůležitější věc: zcela krátce. Dítě se dokáže soustředit jenom krátkou chvíli. Rýmy a nesrozumitelná slova však soustředění ztěžují. Dále je nutné, aby modlitba skutečně mluvila o záležitostech dítěte. Modlitba nesmí dítě přehlížet. Musí formulovat to, co je pro dítě důležité. Dítě motivujeme, aby Bohu děkovalo. Třeba těmito slovy: "Dobrý Bože, děkujeme ti za hezký den, za maminku, tatínka i bratříčka". Dvouletému nebo tříletému dítěti je v této modlitbě každé slovo srozumitelné. Všechna slova jsou prostá a jednoduchá, běžná v denní mluvě. Dítě máme vést k modlitbě děkovné i prosebné. Máme učit dítě Boha oslavovat. Např." Dobrý Bože, ty nás máš tolik rád". Uvědomme si, že nikdo na světě není vděčnější a nikdo na světě se neumí tak radovat jako dítě. Každá událost, kterou my dospělí sotva zaznamenáme, působí dítěti radost: květiny, třešně, krásné počasí nebo bubnující déšť, legrační ocásek kočičky, chléb s máslem, který moc chutnal, teplé kakao, pohodlná postýlka, maminčin hlas a tatínkův návrat z práce. 56 Podobně svědkové Jehovovi radí rodičům modlit se s dětmi za jejich potřeby jednoduchými slovy tak, aby pro ně byla modlitba srozumitelná. V závislosti na Bibli i v souladu s tím, že se dítě učí poprosit o svoje potřeby a za jejich naplnění děkovat, obě skupiny zdůrazňují modlitby prosebné a děkovné. Obecně platným pravidlům chování se dítě učí pozorováním ostatních lidí i prostřednictvím sdělení o vhodném chování. Požadovaná pravidla bývají běžně objasňována prostřednictvím jazyka. Rodiče dítěti vysvětlují nejen co se musí, ale 56 Doc. Dr. Rudolf Smahel, Th.D.; www.meritnet.cz/Smahel 42 také proč se to musí. Děti samy chtějí taková pravidla znát, protože to vyhovuje jejich potřebě smysluplnosti i potřeby jistoty a bezpečí. V batolecím věku by si dítě mělo osvojit základní pravidla chování na takové úrovni, aby chápalo, proč je dospělí kárají a za svůj prohřešek by se stydělo. Jak však budou rodiče postupovat, když se domluvy nesetkávají s úspěchem? Zde narážíme na citlivé téma ukázňování se známým Příslovím 13:24. (“Kdo zadržuje svůj prut nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten ho vyhledává s ukázňováním.“) Svědkové Jehovovi rozumí pojmu prut symbolicky jako básnický výraz pro ukázňování, které nemusí nutně zahrnovat fyzické tresty. Rodičovská vláda může zahrnout výprask, ale ten často není nutný. Podle 2.Timoteovi 2:24, 25 mají být křesťané „ke všem jemní, …s mírností poučovat“. Slovo „poučovat“ je zde přeloženo z řeckého slova pro ukázňování. Ukázňovat se má s ohledem na city dětí: „A vy otcové, nedrážděte své děti, ale vychovávejte je v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování.“ (Efezanům 6:4). Psychologové, kteří prosazují, aby dětem byla dána volnost, říkají, že naplácat dítěti znamená, že je nenávidíte. To není pravda. Tolerantnost je znakem nenávisti. Zplodila záplavu zločinnosti mladistvých po celé zemi a způsobila duševní trýzeň miliónům rodičů. Je to tak, jak říká Přísloví 29:15: „Chlapec, kterému je dávána volnost, bude působit hanbu své matce.“ Dr. Joyce Brothersová 57 píše pod záhlavím „Přísní a tolerantní rodiče“: „Nedávná studie téměř 2000 dětí z páté a šesté třídy, z nichž některé byl vychovávány přísnými rodiči a jiné tolerantními přinesla některé překvapující výsledky. Děti, které byly přísně ukázňovány měly vysokou sebeúctu a dosahovaly výborných výsledků ve společnosti i ve škole.“ 57 Dr. Joyce Brothersová, oblíbená televizní popularizátorka psychologie v USA, je však svými odpůrci kritizována za zkreslování skutečnosti pomocí zevšeobecňujících odsudků, uvedla např., že byla zneužívána, protože společnost říkala, že malí hoši dovedou některé věci lépe než malá děvčátka. To je prý dokonalý příklad, jak lze týrání rozprášit tak, že všechno je pokryto patinou viny a závažnější případy se trivializují. www.obcinst.cz/.../Tyrani-a-zneuzivani-deti-jako-politicka-konstrukce-na- pozadi-krize-rodiny-c572/ 43 Podle Whitea se nemusíte bát, jestliže jste na své dítě přísní, že „vás bude mít méně rádo, než když jste shovívaví. Děti se v prvních dvou letech snadno neodcizí těm, kteří se o ně v prvé řadě starají; i když od vás pravidelně dostávají naplácáno, zjistíte, že se k vám vracejí.“58 Katolíci jsou v oficiálním doporučování tělesných trestů o poznání zdrženlivější, přesto se jich zcela nezříkají. Např. Oldřich Pšenička podrobně vysvětluje, že důležitější než samotný trest je jak rodiče dítě vcelku vychovávají. Chování je odrazem, toho, nakolik cítí, že je rodiče milují. Pokud se necítí milovány , necítí se v bezpečí, upadají do beznaděje a jejich chování je často nepřiměřené…musíte je naplnit kladnými city dříve než začnete opravovat jejich chování. …čím je dítě lépe vychováváno, tím méně potřebuje trestat. Časté trestání svědčí o naší špatné výchově. Tělesný trest ve starším věku by měl být skutečně výjimkou, jako krajní prostředek vynucení poslušnosti. …Hrubou chybou je, když se k potrestání dítěte necháme strhnout v prudkém hněvu. V tomto rozčilení často rodič pomine, nebo není schopen posoudit, že dítě upřímně lituje toho, co udělalo. A to je u něho právě známkou dobře se vyvíjejícího, zdravého svědomí. Za takové situace trest dítě hluboce zraní a vyvolá v jeho duši hněv a zatrpklost. Jedinou správnou reakcí na upřímnou lítost dítěte je odpuštění, která má rodič dát zřetelně najevo. …Jedině na základě této opakovaně prožívané skutečnosti je potom v pozdějším věku samo odpouštět a s vinou se vyrovnávat. …na námitku předstírání a zneužívání pocitu lítosti dětmi odpovídá, že skutečně milující rodič snadno tuto „přetvářku“ dítěte odhalí…Milující vedení vyžaduje na dítěti podřízenost a poddanost. …jeho prováděním s láskou bez podmínek se dítě postupně naučí podřizovat se s láskou. Jsou dva způsoby, kterými žádáme děti o dobré chování: přání a rozkaz. … přání je mnohem lepším způsobem…tato forma dítě vede k určitému pocitu zodpovědnosti. Dítě si uvědomí, že se může samo rozhodnout pro určitý způsob svého chování. 58 Vychovávej své dítě od útlého dětství - samizdatová brožura Náboženské společnosti svědků Jehovových z 80. let 20. století, str. 12 44 Někdy je potřebné usměrnit dítě pomocí rozkazu. Jsou situace, které si to přímo vyžadují – např. když se dítě octne v nebezpečné situaci. Rozkazu užíváme také tehdy, když dítě nereaguje na naše přání. …čím více rodiče používají příkazů, zvláště když je umocňují křikem…, tím tato“výchovná metoda“účinkuje méně. Příkazu by se mělo ve výchově užívat jako šafránu. …pro zvládnutí výjimečných situací…jako vzdor dítěte. Ten nemohou trpět. Pokud dítě svéhlavě odmítá splnit náš rozkaz měl by následovat trest…dříve než rodiče použijí tělesný trest, mohou dítěti odepřít nějakou výsadu. Mnohdy již takový trest zlomí vzdorování dítěte. A ještě dříve, než se rozhodnou pro některý trest, zváží a ubezpečí se, že dítěti projevovali mnohými způsoby vřelou lásku.59 To je krásný ideál, kterému nás přiblíží takové faktory jako malý počet dětí v rodině, kompetentní a vysoce motivovaní rodiče nebo děti mírné povahy. Obě skupiny se shodují v tom, že případný usměrňující tělesný trest by měl být spojen láskyplnou péčí rodičů dítěte, kteří tím napodobují Boha. Nápodoba je jedním ze způsobů společenského učení. Je projevem snahy o pochopení a z toho vyplývá přizpůsobení okolnímu světu. Počátek napodobivého chování se shoduje s nástupem období obrazného myšlení – dítě si nejprve musí umět vytvořit zřetelnou představu takového chování. Učení nápodobou umožňuje přijmout hotový vzorec chování. Je výrazem určité nesamostatnosti, závislosti a sklonu přejímat řešení od někoho jiného. Další možností společenského učení je ztotožňování. To znamená ztotožnění s někým a toho vyplývající potřeba chovat se jako tato osoba, napodobovat její projevy. Ztotožňování souvisí s potřebou malého dítěte uchovat si vazbu s citově významnou bytostí. I mezi dítětem a otcem se může vytvářet citová vazba. Pro dítě může být nejen zástupným zdrojem jistoty a bezpečí, ale i zdrojem podnětů. Citově bezpečný vztah s oběma rodiči přináší dítěti výhody – vytváří pevnější zázemí a poskytuje různorodější zkušenosti. Otcové slouží svým synům jako vzor mužského chování, s nímž se mohou ztotožnit. I otcové mezi svědky Jehovovými by si měli ke svým dětem vytvářet blízký vztah. Za vzor je jim v tom dáván sám Jehova. Jsou 59 PŠENIČKA Oldřich, Sexuální výchova v rodině, Hnutí rodina, Pardubice, 1994 45 povzbuzováni, aby dětem projevovali lásku také mazlením se s nimi.60 Podobné podněty nacházíme v pastorační literatuře zaměřené na katolíky. Zástupný zdroj společenských podnětů mohou představovat i sourozenci. Vztahy s vrstevníky nejsou zatím moc rozmanité, ale už v tomto období začínají plnit významnou úlohu. Obě skupiny zdůrazňují důležitost řádu v rodině. 60 TRŠ, 5.kap., 7.odst. 46 4.4 Předškolní věk Období předškolního věku je označováno jako věk podnikavosti. Jeho hlavní potřebou je tvoření a sebeprosazení. Základním úkolem je ovšem rozvíjení účelné činnosti, která musí být nějakým způsobem řízena. Chápání a osvojování pravidel závisí na vývoji poznávacích pochodů. Dítě předškolního věku dosahuje dle L.Kohlberga (1976) tzv. premorální (předzásadové) úrovně. Považuje za dobré to, co přináší odměnu, co by ocenili rodiče či jiná vážená osoba. Přijetí a zvnitřnění pravidel upozorňuje na pocity viny, které dítě prožívá, když nějaké pravidlo poruší. Dle E.Eriksona (1963) je v tomto věku velice významný možný rozpor mezi posuzováním vlastní činnosti a pocity viny. Pro předškolní věk je osobitá vazba svědomí na skutečné, hmatatelné okolnosti. Předmětem hodnocení se stává výsledek, nikoliv pohnutka. Chlapci, kterému jsou dva roky, může matka zakázat sahat na květiny. Ale záhon ho tolik přitahuje. Zpočátku se o maminčin příkaz vůbec nestará. Později opatrně zkoumá, zda se matka dívá. Příkaz trvá jen pokud trvá dohled. Bude-li malý přestupník přistižen, lekne se a bude se stydět. Příště bude hra probíhat téměř stejně. Záhon ho láká a když se máma nedívá, nedá se pokušení odolat. Samozřejmě si na matčin zákaz vzpomene, ale ten neváží tolik jako přitažlivost tmavé hlíny na dosah ruky. Desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát i více musí rodiče opakovat stále totéž. „Jonáši na záhon nesmíš, pošlapal bys kytičky!“ Dál není třeba nic vysvětlovat, bylo by to marné, protože v tomto věku dítě o zákazech rodičů nepochybuje, i když je často překračuje. Jednou dítě dospěje ke schopnosti, respektovat matčin zákaz, i když není přítomná. Pak je bývá pootevřenými dveřmi slyšet, jak si pro sebe říká: „To je pěkný záhon! Ne, Jonáši, na záhon nesmíš šlapat, pošlapal bys kytičky!“ Můžeme si všimnout, že dítě doslova přijímá matčinu formulaci, často i stejným tónem jako ji pronáší matka. tady začíná svědomí. Vidíme, že je neřídí hlas Boží, nýbrž hlas matčin. Svědomí zpočátku nerozlišuje mezi dobrem a zlem, ale mezi tím, co se smí 47 a nesmí. Dítě ve věku tří až čtyř let už dokáže uposlechnout hlasu takového jednoduchého svědomí.61 Dětské sebepojetí má svůj zdroj především v postojích a hodnocení rodičů. Předškolní dítě přijímá názor dospělých nesoudně, tak jak je mu předkládán. Sebepojetí dítěte je naplněno jak lidmi, k nimž náleží, tak věcmi, které mu patří a prostředím, v němž žije. Rozdíl v obsahu mužské a ženské úlohy není jen tělesný, ale i společenský. Společensky dané pohlavní úlohy působí jako společenská očekávání. Rozvoj pohlavní role v předškolním věku je výsledkem učení. Čtyřleté děti už vědí, že jejich pohlavní sebepojetí je trvalým znakem a že se nikdy nezmění. U obou skupin je prosazován konzervativní patriarchální model rodiny. Protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. (Efezským 5:23 – 24:33) Rozvod rodičů vede ke ztrátě jistoty a bezpečí domova. Chybí potřebný vzor pro rozvoj pohlavní role. Osamělý rodič musí zastávat všestrannou, méně odlišenou úlohu. Ohroženou skupinou jsou chlapci-jedináčci, vyrůstající pouze s rozvedenou matkou. Může se u nich rozvinout tzv. příznak „maminčina chlapečka“. V souvislosti s výše zmíněným oceněním dětí jako daru od Boha můžeme předpokládat, že i po rozvodu se oba rodiče u sledovaných skupin budou mít zájem podílet se ve zvýšené míře (oproti běžné populaci) na výchově svých dětí. Také rozvody jsou u katolíků povoleny jen u občanských sňatků (pohlíží se na ně jako na nesezdané), církevní sňatky jsou nerozlučitelné. Určitých případech je možno manželství anulovat (tím se však z dětí stávají nemanželské). U svědků Jehovových je uznáván rozvod pouze v případě sexuální nevěry, kdy může o rozvod žádat jen nevinný partner. Tak se dá opět předpokládat zvýšená stabilita jejich rodin proti skupinám, které nemají takto přísná pravidla. 61 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str.34-35 48 V předškolním věku se dítě učí žádoucím vzorcům, především tzv. prospolečenské (prosociální) chování. Na rozvoji prospolečenského chování se podílí rozvoj schopnosti myšlení i vlastní citová zkušenost. Marielenne Leistová varuje před úmyslných vytvářením iluzí v dětech, při oslavách různých svátků jako Mikuláš nebo vánoce. Děti mohou být trpce zklamány ve svých citech a vnímání Boží přítomnosti. Vánoční pohádka prý může velmi uškodit dítěti, které roste v představě, že Ježíš nějak zvláštně souvisí s Bohem. Podívejme se na to zblízka – dítě, které nemá citovou účast na tom, co bylo o Bohu a tomto Ježíši zvěstováno, tento příběh neuškodí, přijde jenom přijde na to, že rodiče nemluvili pravdu. Pro ostatní děti to však může být katastrofa. Mnoho lidí říká, že zhroucení této iluze o vánocích bylo největším zklamáním jejich dětství. Dejme tomu, že se dítě naučilo prožívat každý den v důvěře, že je mu Bůh nablízku. Ačkoli tak malé dítě nedokáže předmět své touhy jasně vyjádřit, podvědomě si přeje, aby Bůh nezůstával skrytý.62 Tak jako touží po blízkosti matky, chce také zakusit blízkost tohoto neviditelného nehmatatelného a přece blízkého Boha. Pokud dítě žije touto touhou, znamená pro něj Ježíšek něco mimořádného. Když mi Ježíšek z nebe přináší dárky, budu moci konečně Boha spatřit a setkat se s ním. Pro něj jsou oba téměř totéž. Tato představa je ovšem mylná a v pozdějších letech dítěti přinese mnoho potíží. Dítě si z toho omylu vyvodilo, že v Ježíškovi se k nám přibližuje Bůh. Dítě ví, že se Ježíšek neukazuje osobně (možná se necítí hodné setkání s ním), ale má hmatatelný důkaz, že se o ně Ježíšek stará, plní přece jeho malá i velká přání. Kouzlo svíček a ozdob vnímá jako odlesk nebes. Tak tomu tedy je, když přichází Bůh – lidé jsou pokojní a plní pohody a dělají si vzájemně radost.Cítí boží tajemství, vidí boží zář, dostává od Boha dárky. Uplyne pár let a dozví se, že všechno bylo jinak. Ukázalo se, že vše k čemu upnulo své srdce jako k důkazům boží blízkosti, je jenom klam a mámení. 62 Uctívat neviditelného Boha vyžaduje velkou schopnost abstraktního myšlení. Je to obtížné i pro dospělé, proto úcta ke svatým a snaha o přiblížení si Boha nějakým předmětem uctívání. Zde se svědkové Jehovovi důsledně drží Exodu 20:4 – 5. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit 49 Můžeme se divit, když naše děti ztratí víru? Nejhorší je ztráta naděje, že se Bůh přiblíží k tomuto světu. Takového zklamání musíme děti ušetřit. Je pohádka o Mikulášovi méně škodlivá? Tam, kde je stylizován jako svatá osoba, která se slitovává nad malými mlsaly, dostává podobnou náboženskou roli jako Ježíšek. Čerti v mnoha dětech vyvolávají až pekelnou hrůzu. Měli bychom tedy přestat zapojovat Mikuláše a Ježíška do výchovných opatření a zvláště je spojovat s 5.prosincem a vánocemi. Svátek se slaví na památku laskavého člověka, který pomáhal chudým jídlem a oděvy. A vše, co s ním souvisí je jen hra, abychom si jej připomněli. Ani vánoce nebudou méně radostné. Nebeská svatost sice odpadá, ale dítě si silněji uvědomuje smysl celých svátků – lidé si dělají radost, protože se radují z narození Krista. Něco z radosti, kterou Ježíš přinesl na svět, se má odrazit i v radosti ze svátečních dnů a dárků. Naděje se orientují na splnitelná přání. Velká naděje na Ježíšův příchod se neupírá na dárky, ale na den, který nikdo nezná. Děti napjatě sledují vyprávění o tom, jak celý svět čeká na příchod Mesiáše, který přinese záchranu.63 Zajímavé je, že právě toto zklamání z falešné iluze o svatosti vánoc uvádí řada svědků Jehovových jako jeden z řady důvodů, proč opustili své původní církve. Vánoce tak zcela odvrhli jako pohanské a nebiblické, dobře si pamatují jak byli zraněni ve své dětské víře. Toto tažení proti všem „nekřesťanským“ zvyklostem završila organizace svědků Jehovových odmítnutím veškerých oslav včetně jmenin, narozenin i velikonoc. Jedinou výjimkou je každoroční tzv. Památná slavnost, která připomíná oběť Ježíše Krista.64 Vcítění je v předškolním věku stále ještě omezeno vývojovou úrovní. Prospolečenské chování je spojeno s řízením a ovládáním násilných sklonů. 63 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str.37-40 64 Paradoxně jak je patrné z Bible tento svátek je přeznačením židovského svátku pesach. Ten je zase patrně přehodnocením pastýřského svátku jara, vyloženého jako připomínka historické události vyjití Izraele z Egypta (ELIADE Mircea, Dějiny náboženského myšlení I., OIKOYMENH, 1995, Praha, str. 173). Tedy i argumenty o pohanském původu vánoc vyznívají tak, že prakticky nenajdeme svátek, který by neměl pohanský původ, včetně křesťanských. A snaha doložit původní ustanovení svátku samotným Ježíšem je opět odkázána do oblasti víry. 50 V předškolním věku pokračuje vývojové vymaňování z vazby na rodinu, či na dospělé. Dítě je schopné navazovat styky s vrstevníky, s nimiž je v souměrném vztahu. Zralost předškolního dítěte se mimo jiné projeví potřebou společenského styku s dětmi obdobného věku. Výběr kamaráda ovlivňují hlavně zjevné znaky a okolnosti. Projevuje se zde značná sebestřednost, sklon k „volbě dvojníka“. Ve vrstevnické skupině dochází postupně rozlišení a zpřesnění společenských rolí. Takové skupiny nachází dítě kolem svého bydliště, ve městech spíše v mateřské škole. Dítě se zde potřebuje prosadit a získat pocit úspěšnosti. V situaci, kdy většina populace je bez vyznání může být dítě vedené ve víře, vzhledem k odlišnému stylu života, do jisté míry ohroženo sociální izolací. To hrozí více u svědků Jehovových, kteří se, jak již bylo zmíněno, neúčastní prakticky žádných oslav. Rodiče to většinou řeší tak, že v době oslavy ponechají dítě doma a v mateřské škole je omluví. V mateřské škole je úlohou učitele, aby vedl děti ke vzájemné toleranci svých odlišností. V dětské skupině se projevuje i soupeřivost, jako společensky únosná přeměna útočnosti. Některé děti získávají i další role, nějakým způsobem zvláštní, odlišné od ostatních. Do této skupiny by patřila úloha nemocného či postiženého dítěte. Jak již bylo řečeno, takovou roli lze popsat jako soubor očekávaného chování. Proměna očekávání působí u vrozených vad a onemocnění již od počátku jejich vývoje, protože je dáno společensky. Obsah úlohy znevýhodněného dítěte, se souborem očekávaných odlišností a nedostatků, vychází ze společensky dané role, tj. ze souhrnu vlastností a projevů, které jsou postiženým připisovány na základě jejich příslušnosti k takové skupině. Společensky daná role nerozlišuje osobní rozdíly a navíc bývá často nepřesná a neodpovídá skutečnosti. Její tlak působí nejprve na rodiče a jejich prostřednictvím bude působit i na dítě – bude ovlivňovat všechny jeho budoucí role.65 Vztah k Bohu a členům náboženské skupiny pomáhá dítěti 65 Měl jsem možnost dva roky jako třídní učitel sledovat chlapce s Aspergrovým syndromem, dítě svědků Jehovových. Rodiče většinou uvolnili syna ze školy, když se měl zúčastnit svátečních oslav, ale i když měl vystoupit v divadelním vánočním představení, které bylo upraveno s ohledem na víru jeho rodiny. 51 zapojovat se do dalších vztahů a osvojovat si další role při společenském životě ve své komunitě. Předškolní období je časem názorného, jasnozřivého myšlení. Je to stále ještě předúsudkový způsob uvažování. Vyznačuje se sebestředností a zaměřeností na to, co je mu přítomné a viditelné. Mladší předškolní dítě dosud nechápe trvalost podstaty určitého předmětu, je zatím zaměřeno jen na jeho viditelné znaky. Také ještě nemá vytvořen pojem trvalosti a mnohosti věcí. V tomto věku je důležitá hlavně názorně předvedená podoba. Její jednoznačnost představuje určitou osobní jistotu, nelze o ní pochybovat. Předškolní dítě si zpravidla všimne jen jedné vlastnosti věci, obyčejně té nejnápadnější. Uvažování dítěte předškolního věku je dosti strnulé. Ulpívá na jednom pohledu pozorovatele, na jednom stavu či vlastnosti uvažovaného předmětu. Předškolní dítě má sklony upravovat si skutečnost tak, aby pro ně byla srozumitelná a přijatelná. Nesrozumitelnou skutečnost si vyloží osobně přijatelným způsobem, bez ohledu na jeho správnost. Představivost v tomto věku uvádí svět do souladu. Zde se již projevuje později se rozvíjející lidská potřeba smyslu bytí. 66 Není dobré však dětem zatajovat temné stránky života, jako smrt. Dítě sice chce, aby celý svět byl neporušený a Bohu příslušela jen péče o radost a štěstí. Bůh však není jen dobrácký a neškodný. Nevíme proč je okolo nás tolik špatných věcí. Vydržet s ním vyžaduje odvahu. Máme však pro dítě útěchu v naději, že přijde doba, kdy se vrátí dědeček, který zemřel, nebude se bát lva, nebudou války a nikdo nebude trpět hladem a žízní.67 Dalším osobitým znakem předškoláckého myšlení je jeho útržkovitost, neuspořádanost a nepropojenost – chybí mu shrnující přístup. Dítě má svůj vlastní názor na svět, který vyjadřuje prostřednictvím různých činností. Je to např. kresba, vyprávění nebo hra. Pomocí těchto činností skutečnost také dále poznává. Sebestředný úhel pohledu je příznačný i pro vnímání času a prostoru. V hodnocení času je zřejmá zaměřenost na přítomné. Číslo či počet chápe předškolní dítě jako jednu, méně přitažlivou vlastnost určité skutečnosti. Při 66 cs.wikipedia.org/wiki/Viktor_Frankl 67 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str.41-42 52 zasvěcování dítěte do tajemství víry rodiče obou skupin seznamují svoje děti s řadou příběhů z Bible, které dítěti otevírají jeho náboženské obzory. Leistová doporučuje začít příběhy, v nichž se nejedná o příliš drastický děj. Vhodné jsou příběhy o stvoření světa, o potopě, o Lotovi a jeho ženě, o Jonášovi a velrybě. Obavy některých teologů, zda budou rodiče schopni nezkresleně podat svým dětem náboženskou pravdu nejsou zcela neopodstatněné. Nicméně případné škody se dají napravit v hodinách náboženství. Rodiče mohou různé využít knihy příběhů převyprávěných jazykem srozumitelnějším pro malé děti, některé doporučené církví.68 O něco rigidnější svědkové Jehovovi mají již řadu let pro děti připravenou Moji knihu biblických příběhů, dnes již dokonce celou na internetu. 69 Zkreslení nauky rodiči u nich nehrozí. Příznačné rysy poznávání se projeví u dítěte i v pojetí sama sebe. Významnou složkou toho jak se vnímá je sebestřednost, která potvrzuje osobní významnost a to, že si je dítě jisté samo sebou. V představách může dítě získat jakoukoliv žádoucí vlastnost či úlohu. Jistá odlišnost je v pojetí jak dětem vysvětlit poselství v příbězích ukryté. Např. Leistová je považuje za legendy, které mají ukazovat na moc a schopnosti Boha, vzbuzovat úžas a bázeň. Tvrdí, že jsou to jen obrazy, pravdivost Písma spatřuje ne v detailu zobrazujícím nějaký zázrak, ale v celkovém popisu božích vlastností, který dítě přijímá skrze tyto příběhy. To mu postupně udává orientaci pro chování v jeho životě.70 Svědkové Jehovovi naproti tomu přistupují k Písmu jako ke sdělení, které je pravdivé a přesné i v detailech a vzájemně provázané. 71 Pochopitelně tento přístup zprostředkují i svým dětem. Jsou např. důslednými kreacionisty.72 Jazyk je chápán a prožíván na úrovni myšlení. Slouží jako prostředek ke zpracování sdělení na takové úrovni, jaké dosahuje myšlení dítěte. Z hlediska 68 Pat Alexanderová, Malá dětská Bible (Příběhy ze Starého a Nového zákona), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2004 69 www.watchtower.org/b/my/article_00.htm 70 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996, str.43-45 71 Výklad obtížných míst je osvětlován postupně a centrálně. V tom se podobají katolíkům. 72 Jak vznikl život? Evolucí nebo stvořením?, Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, N.Y., 1991 53 poznávání je významnou složkou řečového vývoje tzv. sebestředná řeč, která není určena pro jinou osobu. Slouží ke jednoduššímu nalezení smyslu, uvědomování a řešení nejasností. Mluva předškolního dítěte se, stejně tak jako jeho uvažování, vyznačuje nedostatečným sladěním dílčích složek. Vzhledem k častým podnětům (děti svědků Jehovových jsou na shromážděních také vyvolávány k odpovědi na otázky ke studovaným článkům) se zlepšují rychleji jejich řečové projevy. Záleží také na rodičích jak se s nimi na jejich odpověď připraví. Z hlediska mravního mohou svědkové Jehovovi také využít při výchově svých dětí knihu Co se dozvídáme od Velkého učitele, která je určena pro společné čtení a rozprávění rodičů s dětmi pomocí otázek a odpovědí. Svědkové Jehovovi i v této oblasti zdůrazňují autoritu Bible v kontrastu s protichůdnými doporučeními psychologů a pedagogů. V článku, který v roce 1969 vyšel v New York Times Magazine, doktor Bruno Bettelheim zdůraznil, že dítě má „právo vytvářet si své vlastní názory, které nejsou ovlivněny autoritativním kázáním [rodičů], ale pouze jeho vlastními životními zkušenostmi“. Téměř o třicet let později však dr. Robert Coles, autor knihy The Moral Intelligence of Children (1997), připustil: „Děti nutně potřebují cítit, že život má smysl, potřebují vedení a také soustavu hodnot“, kterou schvalují jak rodiče, tak i jiní dospělí. V Příslovích 22:6 jsou rodiče vybízeni: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho; i když zestárne, neodbočí z ní.“ Hebrejské slovo, které je přeloženo jako „vychovej“, také znamená „začni“, čímž se zde myslí začátek poučování velmi malého dítěte. Rodiče jsou tedy vybízeni, aby správné hodnoty začali svým dětem vštěpovat již od útlého věku. (2. Timoteovi 3:14, 15) To, co se dítě naučí během formativních let, si pravděpodobně uchová po celý život.73 4.5 Nástup do školy Nástup do školy představuje v životě dítěte důležitý společenský mezník. Dítě tak získává roli školáka, která není výběrová. Je omezena dosažením věku a jemu 73 časopis Strážná věž z 1. listopadu 2006 54 odpovídající vývojové úrovně. V tomto smyslu působí jako potvrzení správného vývoje dítěte. Role školáka má pro dítě takový význam, jaký mu přičítá rodina. Když se dítě stane školákem, rodiče musí této skutečnosti přizpůsobit i svou vlastní roli. Rodiče chápou školu hlavně jako místo učení a výkonu, její ostatní úlohy (např. vřazení se do společnosti) pro ně nejsou tak důležité. Doba nástupu do školy nebyla stanovena náhodou. Ve věku 6 – 7 let dochází k různým vývojovým změnám, které jsou podmíněny zráním i učením (tj. uskutečňováním rodových sklonů, které se rozvíjejí pod vlivem vnějšího prostředí). Většina z nich má význam pro úspěšné zvládnutí role školáka, i když jejich vliv je v tomto směru různý. Schopnosti, které jsou potřebné k přijatelnému přizpůsobení se škole ( pokud bychom ji hodnotili jak obecně, tak z pohledu dítěte) lze rozlišit podle toho: 1. Zda jsou podmíněny zráním – pak lze mluvit o školní zralosti 2. Nebo se na nich ve větší míře podílí učení – pak mluvíme o školní připravenosti V souhrnu jde opět o výsledek souhry mezi dědičnými vklady a vlivy vnějšího prostředí Školní připravenost bývá u dětí svědků Jehovových v průměru na dobré úrovni, protože celé rodiny se vlastně průběžně účastní i s dětmi svého druhu studia, při kterém používají knihy a časopisy. Uvedené citace pak vyhledávají v Bibli. Na děti působí svým příkladem a ty se pak samy chtějí aktivně účastnit shromáždění. To dětem usnadňuje adaptaci na školní docházku. Děti katolíků sice takovou možnost nemají, ale proti průměru populace častěji vyrůstají v klidnějších rodinných poměrech, které umožňují dítěti dozrát pro roli školáka. V tom jsou si obě sledované skupiny podobné. Vzhledem k zaměření svědků Jehovových na misijní činnost (tzv. službu), budou mít katolíci na rodinný život o něco více času. Školní zralost je jedním z předpokladů úspěšnosti ve škole. Jde především o určitou úroveň zralosti centrálního nervového systému, která se projevuje v celkové odezvě dítěte na různé podněty, zejména soustředění pozornosti. Zráním 55 centrálního nervového systému je podmíněno také upřednostňování jedné (lateralizace) ruky a rozvoj smyslově pohybových dovedností. Na zrání závisí i rozvoj zrakového a sluchového vnímání. Školní úspěšnost je spojena s rozvojem poznávacích pochodů, které jsou ovlivněny jak zráním, tak učením. Pro školní práci je potřebné, aby dítě uvažovalo smysluplně, na úrovni věcných rozumových výkonů. Přijatelné přizpůsobení se škole vyžaduje určitý stupeň rozvoje sebeovládání. Dítě by mělo být schopné zohlednit obecně významný důvod jednání, tj. povinnost. Je-li vedeno k víře v Boha, kterému nic nezůstává utajeno, a který všechny jeho činy v patřičný čas odmění svým tajemným způsobem, jeho svědomí je vede k plnění povinností. Na rodičích a vychovatelích je potom, aby v této činnosti vládl dostatek pohody a radosti. Obě skupiny k tomu poskytují množství podnětů. Pro úspěšné zvládnutí role školáka jsou potřebné i mnohé dovednosti, které jsou vázané na učení a jsou tudíž závislé na zvláštním působení společenského okolí. Jsou základem školní připravenosti. Jde o chápání hodnoty a významu školního vzdělání, které ovlivňuje především pohnutky dítěte. Při nástupu do školy musí dítě dosáhnout určité úrovně schopnosti soužití se skupinou v oblasti rozlišování a zvládání různých rolí, v oblasti slovního dorozumívání a v souboru běžných pravidel chování (které by mělo být schopné skutečně dodržovat). V postupném sžívání se se skupinou hraje největší úlohu rodina, ovlivněná dalšími společenskými skupinami jako je např. církev či společenská vrstva do níž patří, národnostní skupinou atd. U svědků Jehovových jsou i děti povzbuzovány k tomu, aby projevovaly svou víru. U citlivých dětí se začleňování do skupiny může projevit jako významný stresující moment, zvláště pokud narazí na učitele, kteří víru jeho rodičů (tedy i jeho víru) netolerují. U katolíků podobné problémy většinou nenastávají, neboť je to tradiční náboženství ve společnosti hojně zastoupené. 56 4.6 Mladší školní věk Pro první polovinu školního věku je příznačná úroveň věcných rozumových výkonů. Lze ji popsat jako dodržování základních zákonů rozumného myšlení a vázaností na skutečnost. Nová úroveň myšlení je podmíněna třemi základními změnami: Školní dítě je ve svém poznávání schopné posuzovat skutečnost z více hledisek najednou (decentrace) Dítě je schopné pochopit podstatu určité skutečnosti a rozeznat její totožnost za různých okolností, přestože se mu může jevit jinak. Zpracované myšlenkové úkony se vyznačují chápáním proměnlivosti jako základní vlastnosti skutečnosti. Významným znakem rozumového myšlení je jeho vratnost – tzn., že rozumové úkony jsou vratné (reverzibilní). Změna není chápána jako konečná, dítě ví, že opačný výkon by znamenal návrat do původního stavu. Jedním z důsledků rozvoje rozumových úkonů je změna zacházení se znaky či symboly. Významná je i změna představy o příčinnosti, panující v okolním světě. Děti raného školního věku mají sklony přičítat veškerému dění nějakou, pokud možno jednoznačnou příčinu. Bůh může být takovou vše vysvětlující příčinou, která dává životu řád. V katolickém přístupu je větší prostor pro tajemství a neznámo. Svědkové Jehovovi vycházejí vstříc potřebě jasně rozlišeného světa a vysvětlují jej do značných podrobností. Ve školní práci se uplatní především sbíhavé (konvergentní) myšlení, kdy dítě hledá jednu správnou odpověď na daný problém. Rozbíhavé (divergentní) myšlení se ve škole tolik neuplatní. Dítě školního věku je schopné do určité míry uvažovat o vlastním poznávání (metakognice). Posuzování skutečnosti z více hledisek (decentrace) je nezbytná pro rozvoj rozumových úkonů se vztahuje k hodnocení sebe sama i jiných lidí. Dítě je schopné chápat roli školáka jako jednu stránku svého sebepojetí. Věcný přístup mladšího školáka vede k tomu, že dítě přijímá skutečnost jako jasně danou. Role školáka má určité znaky, které by měly aspoň přibližně ctít všechny děti, které ji získají. Ve škole jsou vystaveny očekáváním, která z těchto pravidel 57 vyplývají. Školní období je pro dítě přípravou na 2 významné životní úlohy – roli pracovníka a souměrnou vrstevnickou roli. Z hlediska zapojení školáka do skupiny lze rozlišovat: Proměnu společenských rolí – dítě získá podřízenou roli žáka a souřadnou roli spolužáka. Rozvoj dorozumívacích dovedností – např. rozlišení způsobu dorozumívání s učitelem a dětmi. Vývoj v oblasti řízení vlastního chování, které je závislé na zvládání pravidel. Nejde jen o rozvoj v oblasti obecných společenských pravidel vztažených k úloze školáka. Ve středním školním věku si svoje vlastní pravidla začíná vytvářet i dětská skupina. Role žáka zahrnuje nutnost osvobození od potřeby zdůraznění vlastní osoby. Nástup do školy je spojen s tlakem na osamostatnění a přijetí zodpovědnosti za vlastní jednání. V první třídě se také mohou chlapec a děvčátko ještě vodit za ruku, když jdou do školy. Jsou to ještě děti. O rok později to však bude už chlapec a děvče a nějaké naivní důvěrnosti jednoho k druhému by znamenaly ponížení nově se tvořící mužské a ženské důstojnosti.74 Žák musí přijmout novou pravomoc učitele, která nemá takový jedinečně osobní význam jako rodiče. Podněcování k plnění povinností zatím zůstává osobnostně citová a je spojena s osobním vztahem k učiteli. To znamená, že role učitelů je také velmi významná. Učitelé mnohdy zachraňují to, co zanedbali nebo pokazili rodiče. Je třeba si uvědomit, že už malý prvňáček může mít velmi snížené sebevědomí a může mít za sebou prožitky velmi krutých traumat. Proto mají učitelé dětem předávat nejen učební látku, ale také velké kvantum lásky a důslednosti. Učitelé jsou pro děti vzory dobrých mezilidských vztahů a vedou je k prosociálnímu jednání. Dobří učitelé umějí chránit snížené sebevědomí selhávajících žáků a hledají pro ně pozitivní možnosti. 75 74 www.katolik.cz – církev – rodina, mládež, děti – 8.Výchova dítěte školního věku 75 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Příčiny závislosti mladých lidí a destrukce mravních hodnot 58 Škola a dětská skupina představují novou oblast, v níž je dítě nějakým způsobem hodnoceno. Toto hodnocení bývá nestrannější, ale často také tvrdší. Dítě potřebuje být přijímáno a oceňováno i ve škole a mezi vrstevníky. Jím vnímaný pocit zátěže, který ve škole zažívá, je užitečný, protože v určitém směru povzbuzuje jeho rozvoj. Školní období je dle E.Eriksona (1963) dobou píle a snaživosti, v níž se dítě prosazuje především svým výkonem. Význam školního výkonu pro dítě samotné je dán společenskou hodnotou výkonu. Dětem na začátku školní docházky ještě velmi často splývají hranice mezi skutečností a vlastní fantazií. Pohádky jsou dosud ve velké oblibě, neboť fantazie pomůže dítěti přenést se do jiných světů a překonat všechny logické nesrovnalosti. Také sugestibilita je dosud velmi silná. Hlásí-li se v první třídě jedno dítě, protože zná správnou odpověď, je pravděpodobné, že se přihlásí ještě několik dalších, které odpověď neznají. A chce-li jedno dítě na výletě pít, je lépe všeho nechat a napojit celou skupinu.76 Přizpůsobení se škole zahrnuje také zvládnutí role spolužáka. Spolužáci jsou rovnocennými společníky, které dítě nezískává vlastním výběrem. Na počátku školní docházky je třída nerozlišenou společenskou skupinou. Teprve později dochází k rozlišení a rozvrstvení rolí jednotlivých dětí. Třída je také skupinou, k níž se dítě vztahuje a se kterou je srovnáván jeho výkon i chování. Pokud zde dítě získá přijatelné místo, může tak uspokojit svou potřebu citové jistoty a bezpečí i potřebu sebeuskutečnění. Malý školák hodnotí děti ze svého vlastního pohledu. I v tomto směru je pro něj důležitý názor učitele. Skupina dětí ve třídě je pro něj zatím příliš velká, než aby mohl mezi tolika dětmi ve větší míře rozlišovat. Rodina je součástí osobnosti školáka. Otec i matka jsou samozřejmou součástí rodiny. Slouží dítěti jako vzor určité role či způsobu chování, jsou zdrojem jistoty a bezpečí. Dítě věří, že tento svět bude beze změny trvat navždy. Role školáka může změnit i jeho úlohu v rodině a postoje rodičů k tomuto dítěti. Role žáka je pro rodinu zaměstnaneckou rolí dětského věku. 76 www.katolik.cz – církev – rodina, mládež, děti – 8.Výchova dítěte školního věku 59 Role matky se v tomto věku nejeví nijak nápadná. Zdá se , jako by neprošla žádnou podstatnou změnou. Úloha otce představuje volitelnou možnost bezpečného vztahu. Může sloužit jako zdroj jiného poučení a zkušeností. Otec často představuje větší pravomoc než matka. Otec je významným vzorem mužské role. Ve školním věku se posiluje sklon ke ztotožňování se s rodičem stejného pohlaví. Vzájemné ovlivňování se otce a matky slouží dětem jako vzor vztahu mezi mužskou a ženskou rolí. Především otcové slouží svým synům jako vzory. Chlapci se citově ztotožňují především s otci jako vzory svých budoucích životních rolí. Pozorně své otce sledují a hledají u nich návody, jak vystupovat ve svých nastávajících mužských rolích, zvláště v rolích otců. Synové se se svými otci do jisté míry identifikují. Synové později přebírají od svých otců i styl jednání se svou manželkou. Jak si váží a jak jedná se svou ženou - matkou syna otec, tak obvykle jedná i jeho syn.77 Pro dětský vývoj je nejvýhodnější úplná a konající rodina. Rozvodem či rozpadem rodiny ztrácejí možnost mnoha kladných zkušeností, především jistotu trvání rodinné jednotky. Vztah dítěte k rodiči, který s ním trvale žije, se mění také. Pokud děti žijí jen s matkou, chybí v rodině vzor mužské role. Děti jsou po rozvodu dlouhá léta zmatené a nešťastné.78 Rodiče mívají ve vztahu k chlapcům nižší očekávání. Vědí, že chlapci bývají ve škole méně úspěšní a mají zde více potíží. Projevy chlapců bývají nápadnější a rušivější. Rodiče u nich shledávají více odchylek. Chlapci mívají zpravidla i horší prospěch Sourozenec je stálou součástí života dítěte. Dítě se ve vztahu k sourozenci naučí mnoha společenským dovednostem, které budou užitečné i v jiných vrstevnických skupinách. Sourozenci se vzájemně ovlivňují i ve svém duševním vývoji. Pořadí narození určuje větší pravděpodobnost vzniku určitých osobnostních rysů a způsobů chování. Starší sourozenec, zejména pokud je stejného pohlaví, může sloužit jako model chování. Případně naopak může dojít k takzvanému 77 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Otcovství 78 TRŠ, 13.kap., 3.odst 60 sourozeneckému odtotožnění (deidentifikaci). Zvláštní životní situací je role jedináčka. Jediné dítě v rodině může být snadněji v krajní poloze, kladné i záporné. Role školáka představuje nový rozměr, který se promítne i do vztahu mezi sourozenci. Z hlediska nároků na školní úspěšnost může mít každá sourozenecká role jiný význam a mohou s ní souviset odlišná nebezpečí. Děti dávají přednost obrazovým prostředkům. Názorně uvedený příběh se více podobá realitě a dítě jej také spíše jako skutečný vnímá. Je to převážně trpný způsob zábavy. Čtení je činný způsob přijímání určitého sdělení. Příběh si lze vlastní úvahou dotvářet. Může se zde uplatnit dětská obrazotvornost a tvořivost Veškeré sdělovací prostředky přinášejí nějaká sdělení. V tomto smyslu je lze považovat i za prostředky napomáhající zapojení do skupiny. Dětský divák si v příběhu výběrově všímá, toho, co je pro něj osobně přitažlivé a významné. Volba určitého pořadu bývá společensky spoluurčena. Příběhy ve sdělovacích prostředcích mohou být různými dětmi odlišně vnímány a vykládány. Násilí předkládané sdělovacími prostředky v rámci příběhu může působit jako podnět k podobnému chování. Násilnými náměty jsou nejvíce ohroženy děti do 12 let, spíše chlapci než dívky. Smahel varuje, že velkou oblastí při sledování příčin destrukce morálních hodnot člověka je působení televize, videoprogramů a nevhodných filmů. Dnes můžeme do tohoto výčtu přidat hry a film na internetu a počítačích. Velké množství drastických a morálně zhoubných situací podle něj oslabuje nervovou soustavu dětí a vede k deformacím v mnoha směrech. Násilí i prezentace negativních hrdinů je stálou součástí těchto programů.Uvádí zjištění dětských psychiatrů, studujících vlivy televizního i filmového násilí na děti i na adolescenty. Údajně shledali, že mladí diváci mohou: Imitovat násilí, které vidí na obrazovce. Ztotožňovat se s některými charaktery, oběťmi nebo násilníky. Stát se imunní a necitliví k hrůzám násilí. Postupně přijmout násilí jako způsob řešení problémů 61 Pravidelnému dívání se na televizní násilí připisuje působení na zvyšování agresivity u dětí a rostoucí neschopnost k prosociálnímu jednání. Děti, které se dívají na programy, kde jsou předváděny násilnosti velmi realisticky, násilnosti se často opakují a agrese není potrestána, pak dle jeho výkladu opakují ve zvýšené míře to, co viděly. Následky vlivu násilnictví v televizních a video programech se dle Smahela můžou projevit na chování dětí okamžitě nebo až po letech. Mladí lidé tak mohou být ovlivněni, i když celková rodinná atmosféra neprokazuje tendence k násilí. Cituje zahraniční výzkumy, které hovoří o tom, že sleduje-li pubescent v průměru 60 minut denně násilnické pořady v televizi, zanechá to v něm hluboké negativní následky, které se projevují deviantním chováním, snahou o šikanu nebo jiným druhem destruktivní agrese. Odolnost dětí proti takovým škodám je však různá. Jak mohou rodiče chránit své děti? Smahel uvádí několik způsobů jak děti chránit: Pozorně dohlížet, na jaké programy se děti dívají. Omezit čas, který u televize stráví. Nenechat je dívat se na násilnické programy. Nepropadnout zlozvyku přepínat z jednoho programu na druhý bez předchozího výběru. Vysvětlit dítěti, že přestože herec nebyl zraněn nebo zabit, ve skutečném životě taková agrese znamená bolest nebo smrt.79 4.7 Střední školní věk Dítě středního školního věku je zaměřené na okolní svět. Jeho způsob uvažování jednoznačně potvrzuje vazbu na skutečnost. Je obrácené k tomuto světu (extravertované), který ovlivňuje také jeho prožívání. Je to doba poměrného klidu, kdy má dítě sklon mít ve všem jasno, nejlépe na základě jednoznačných a hmatatelných důkazů. Takovým způsobem získává jistotu o (pokud možno kladném) trvání tohoto světa, s nímž je třeba se seznámit a prozkoumat jej. 79 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Příčiny závislosti mladých lidí a destrukce mravních hodnot 62 Role žáka se mění, jak se dítě přizpůsobuje škole. Hodnocení školní práce se stává součástí dětského sebepojetí. Dítě středního školního věku získává v sebehodnocení určitou nezávislost. Mění se i vztah k učiteli, stává se vyváženějším. Učitelé mají spolupracovat s rodiči a musí někdy zasáhnout i do života rodin, zvláště v případě nějakého ohrožení dětí. Učitelé musí vhodným způsobem varovat a chránit děti před drogami, alkoholem, hráčstvím a dalšími závislostmi. Společně s rodiči si musí všímat okolí školy i místa, kde si děti hrají, neboť právě tam se mohou děti seznámit s drogou v líbivé podobě.80 Potřeba styku s vrstevníky je jednou z nejvýznamnějších potřeb školního věku. Ztotožnění se s vrstevnickou skupinou je jedním z mezníků v zapojení do skupiny (socializaci). Vrstevníci v této době uspokojují mnohé potřeby, např. potřebu citové jistoty, určitých zkušeností i potřebu sebeuskutečnění. Učení v dětské skupině zahrnuje zejména růst společenských schopností. V dětské skupině působí určitý řád, který je třeba ctít, aby byl jedinec přijímán. Dítě se zde učí novým vzorům chování. Při výběru kamaráda má ve středním školním věku význam činitel stejnosti či značné podobnosti. Děti upřednostňují kamaráda stejného věku a stejné vývojové úrovně. V tomto věku je vyhraněná potřeba ztotožnění se s dětmi stejného pohlaví. Každé dítě potřebuje být přijímáno vrstevnickou skupinou (nejenom rodinou). Pro rozvoj přijatelného sebehodnocení je důležitý úspěch mezi dětmi. Děti středního školního věku jsou už schopné osamostatnění a sjednocení se skupinou, dovedou jako skupina jednat. V takovém chování lze vidět určitý předstupeň zrovnoprávňování dospívajících. Z délky a intenzity prožívání společné činnosti plyne i vliv vrstevníků a kamarádů, který je důležitý a významný. Dobří kamarádi dovedou pozitivně stimulovat a bezprostředně dítě ovlivňují. Dobří kamarádi ve škole nebo dětské organizaci s dobrým morálním programem a dobrým vedením nebo i ve spontánní partě mají kladné zájmy a záliby nesouvisející s alkoholem, drogami v jakékoli 80 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Příčiny závislosti mladých lidí a destrukce mravních hodnot 63 formě a předčasnou sexualitou. Dobří kamarádi přijímají pozitivní hodnoty dospělých, snaží se o vzájemnou úctu ve společenství a přirozenou soutěživostí prohlubují jeden u druhého pevnou vůli. Naopak špatní kamarádi jsou pasivní, manipulativní, kupují a čtou pornografickou literaturu, případně vyhledávají na internetu pornografické stránky a předčasně se zabývají sexualitou. Bývají cyničtí a mají stálé problémy s autoritou. Potom se může stát, že autorita kamarádů převažuje nad autoritou rodičů.81 Jedním z faktorů, proč se dospívající obracejí raději na vrstevníky než na své rodiče, je podle odborníků to, že mnozí rodiče si svou autoritou v morálním ohledu nejsou jisti. Rodiče se musí ujmout odpovědnosti, kterou dostali od Boha — totiž zajímat se o své děti a poskytovat jim vedení. (Efezanům 6:1–4) Ale jak? Klinický psycholog dr. Ron Taffel se setkává s mnoha rodiči, kteří vůbec nevědí, jak ke svým dospívajícím dětem přistupovat. Píše, že mnozí nedokáží zastávat roli rodičů a „ve výchově podléhají řadě módních vln propagovaných sdělovacími prostředky“. Proč? „Neznají své děti tak dobře, aby dokázali na jejich potřeby reagovat.“ To se ale dá změnit. Rodiče musí pochopit, že děti se budou na své přátele obracet tehdy, jestliže to, co potřebují, nedostanou doma. A co to je? „Potřebují to, co mladí lidé potřebovali vždycky, totiž vedení, uznání, pocit bezpečí a sounáležitosti a také jasně daná pravidla a požadavky,“ říká dr. Taffel. „Tragédie dnešní doby spočívá v tom, že většina dospělých jim tyto potřeby neuspokojí a že dospívající se ve své vlastní rodině necítí být ‚doma‘.“ Pro pomoc dětem, aby se mohly těšit z kvalitního přátelství, se rodičům doporučuje zamyslet se nad vlastním způsobem života a přátelskými vztahy, které mají. Zda usilují spolu se svými přáteli o životní styl a cíle, které jsou vznešené a nesobecké? Zda jsou zaměřeni duchovně, a ne materialisticky? Očekává se, že příklady táhnou a jejich děti si určitě osvojí postoje a způsob jednání, které vidí u rodičů a jejich přátel a jejich dětí. Pomáhají svým dětem, aby pochopily, že některým druhům společnosti je lepší se vyhnout. Na 81 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky – Příčiny závislosti mladých lidí a destrukce mravních hodnot 64 druhé straně se snaží své děti seznámit s lidmi, kteří pro ně budou dobrým příkladem a pomohou jim stanovit si hodnotné cíle.82 Děti svědků Jehovových, jak již bylo zmíněno, navštěvují jednou nebo dvakrát týdně se svými rodiči společná shromáždění, kde se setkávají se svými vrstevníky z dalších rodin. Mají tak dostatek příležitosti navázat kamarádské vztahy, které jsou schváleny i jejich rodiči. U katolíků je sice frekvence kontaktů s vrstevníky v rámci církve méně častá, ale jinak jsou rodiče vybízeni k podobné ostražitosti. Obě skupiny se řídí biblickým příslovím – špatná společnost kazí dobré zvyky. Ve středním školním věku se objevují projevy rodičovského chování. Vlohy k takovému chování jsou vrozené, jejich rozvoj je však potřeba určitým způsobem podněcovat. Děti tohoto věku dosahují už takové úrovně zralosti, že se mohou stát pomocníky a společníky lidí v reálné rodičovské roli. Větší příležitost k tomu budou mít v rodinách důsledně praktikujících katolíků, kde vzhledem k omezeným možnostem plánování rodičovství bývá více dětí. Zvířata mohou uspokojovat různé dětské potřeby a mnohdy nahrazují to, co neposkytli lidé. Vztah se zvířetem rozvíjí schopnost mimoslovního dorozumívání a vcítění, podněcuje rozvoj pečovatelského chování. Zvíře je jedním z možných prostředníků či pomocníků v uspokojení potřeby společenského styku. Zvíře může sloužit jako zdroj citové jistoty – svého majitele vždycky přijímá a má pro něj vždy čas. Zvířata jako domácí mazlíčky chovají často se svými dětmi rodiny obou skupin. Literatura svědků Jehovových i zde poskytuje vedení, jak získat vyrovnaný názor na zvířata.83 Obsah sebepojetí závisí na tom, čím se cítí dítě být. Dětské vnímání sebe sama vyplývá ze zkušeností, které jsou zpracovány na okamžité úrovni citové zralosti a rozumových schopností. Sebepojetí je i společenským výtvorem, protože zahrnuje názory jiných lidí, které děti téměř beze změny přijímají. Bez významu není ani 82 www.watchtower.org/b/archives/index.htm - Jak najít skutečné přátele – Podněty pro rodiče 83 časopis Probuďte se! z 22. února 2004 65 srovnání s jinými lidmi. Dětská totožnost je určena také příslušností ke osobně nejvýznamnějším společenským skupinám jako je rodina a vrstevnická parta. V tomto věku v rodinách svědků Jehovových rodiče obvykle začínají s dětmi tzv. biblické studium. V něm děti seznamují se základy své víry poněkud systematičtěji než doposud. Je doporučováno, aby probíhalo jedenkrát týdně. Studuje se Bible s pomocí časopisu Strážná věž a dalších publikací. Studium je zároveň přípravou na shromáždění, kde se opět tato látka probírá pomocí otázek k jednotlivým odstavcům. Děti se již často hlásí s jednoduchými odpověďmi. Děti katolíků v tomto věku důkladněji poznávají svět víry v hodinách náboženství, kde se používají církví schválené osnovy. Také učitel musí být pověřen a formován církví. Ve středním školním věku se rozvíjí vědomí stálosti a původnosti vlastního sebepojetí. S rozvojem rozumových úkonů se mění i představa sebe sama. Schopnost celkového sebehodnocení se zatím vztahuje jen na zjevné vlastnosti a projevy. V pohledu na vlastní myšlení děti ještě ulpívají na jednom úhlu pohledu. Tak může dojít u některých dívek ale i chlapců ke snaze do písmene plnit dané směrnice, se kterými jsou stále ve styku a mohou projevovat svaté nadšení pro boží věci a pravdu. Na konci středního školního věku se sebepojetí stává složitější a rozlišenější. Děti na základě zkušeností vytvářejí jakýsi vzor sebepojetí, který je vybízí k žádoucí činnosti. 4.8 Puberta Dospívání je důležitý životní mezník. Konec tohoto období se shoduje s dalším významným společenským mezníkem – ukončením základní školy a volbou povolání. Souhrn změn vede ke ztrátě starých jistot a potřebě nalezení nových. Úkolem dospívání je změna vlastního sebepojetí, které bylo potvrzeno dosažením nového, přijatelného místa. 66 Význam vlastního zevnějšku pro dítě s počínajícím dospíváním vzrůstá. Projevuje se nejenom větší pozorností k vlastnímu tělu, ale i oblečení. Tělesná přitažlivost má svou společenskou hodnotu. Pocitem nespokojenosti se svým zevnějškem trpí více dívky. Svědkové Jehovovi téma vzhledu podrobně rozebírají v knize Otázky mladých lidí zaměřené na dospívající. Věnují se například vnímání vlastní postavy, v této souvislosti poukazují na vliv sdělovacích prostředků, který působí, že přestávají být se sebou spokojeni. Dále podává praktické rady, jak zlepšit stav pleti, jak upravovat účes, jak se oblékat a vytvářet šatník, jak žít vyrovnaným životním stylem i jak si udržet zdravou sebeúctu.84 Další kapitola se věnuje tématu módy a tomu jak na ni získat vyrovnaný náhled. V dospívání se mění i citové prožívání, dospívající bývají rozkolísanější a citlivější. Citová nevyrovnanost je další ztrátou bývalé jistoty a stálosti. Citová odezva dospívajícího je nyní nápadnější a zdá se být i méně přiměřená. Tato změna se navenek projevuje i větší vznětlivostí a nedostatkem sebeovládání. Výsledkem bývá větší četnost střetů a napětí ve vztazích k jiným lidem. Podle časopisu Probuďte se dospívající obracejí do sebe, nejsou ochotni dávat svoje city najevo. Mění se i celkové sebehodnocení dospívajících, bývají zranitelnější a nejistí. Z toho vyplývá jejich větší vztahovačnost. S ovládáním emocí bojují lidé každého věku a původu. Tento boj však může být zvláště těžký koncem dospívání. Cituje knihu Changing Bodies, Changing Lives (Mění se tělo, mění se život) od Ruth Bellové: „Většina dospívajících prožívá směsici bláznivých, krásných, děsivých a rozporuplných emocí. Na stejnou věc mnohdy reagují několika odlišnými pocity zároveň. . . . V jednu chvíli máš možná určitý pocit a o deset minut později máš pocit zcela opačný.“ 85 Časopis Probuďte se radí mladým: „Klíčem k ovládání emocí je mít pod kontrolou své myšlenky. Negativní myšlenky mohou z tebe vysávat energii, kterou potřebuješ k tomu, abys jednal. (Přísloví 24:10) Jak se ale můžeš naučit myslet pozitivně? Jedním ze způsobů je to, že se rozhodneš nezabývat se negativními 84 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap.10 85 časopis Probuďte se! z 22. února 2005, Jak mohu zvládat své emoce 67 myšlenkami, které v tobě vyvolávají pocit sklíčenosti a nejistoty. Jestliže budeš jednat podle biblické rady, aby ses zaměřil na věci, které jsou ‚vážné‘ a „spravedlivé“, pak dokážeš negativní myšlenky nahradit myšlenkami pozitivními. (Filipanům 4:8) Určitě to není snadné, ale jestliže se budeš snažit, dokážeš to.“86 O několik odstavců dál čteme o zvládání hněvu. „Dalším náročným problémem může být ovládnutí hněvu. Stejně jako Kate, o které jsme se zmínili na začátku, mnozí mladí lidé řeknou nebo udělají v hněvu věci, které jsou zraňující nebo destruktivní. Je pravda, že hněvat se je někdy normální. Vzpomeň si však, jak to bylo s Kainem, prvním vrahem. Když se „rozpálil velkým hněvem“, Bůh ho varoval, že takový hněv může vést k závažnému hříchu. Zeptal se Kaina: „A ty, ty [hřích] ovládneš?“ (1. Mojžíšova 4:5–7) Kain se touto Boží radou neřídil. Ty však 87 můžeš s Jehovovou pomocí hněv ovládnout, a tak se hříchu vyhnout.“ Dospívající začínají uvažovat na úrovni přesné rozumové činnosti. To znamená další uvolnění subjektivní vazby na určitý časový a prostorový úsek hmatatelné skutečnosti. Dospívající je proto schopen uvažovat o domněnkách či předpokladech. Tím ovšem vyvstává dospívajícímu další zdroj nejistoty. Myšlení dospívajícího můžeme popsat důrazem na uvažování o možnostech, větší soustavností, schopností sdružovat a spojovat různé myšlenky. Jakmile si dospívající osvojí promýšlení domněnek a předpokladů, začne tento způsob myšlení přeceňovat a považovat za všemocný. Pomyslné myšlení (tj. domněnek a předpokladů) je možné chápat jako úvahu o budoucnosti. Změna v hodnocení rozměru času se odrazí v celkovém přístupu ke světu i k sobě samému. Pod vlivem změny myšlení se objevují určité sklony k hodnocení čehokoliv, označované jako sebestřednost dospívajících. U dospívajícího se projevuje nadměrný sklon vše posuzovat, sklon k hádkám, pocity výjimečnosti vlastních myšlenek a určitým způsobem vztahovačnosti. Snaha dospívajících dobrat se kořene věcí je obranou proti nejasnosti a mnohoznačnosti, čili proti nejistotě. 86 časopis Probuďte se! z 22. února 2005, Jak mohu zvládat své emoce 87 časopis Probuďte se! z 22. února 2005, Jak mohu zvládat své emoce 68 V tomto věku již v obou skupinách rodiče vedou děti k různým náboženským činnostem. Děti katolíků již chodí běžně ke zpovědi a svatému přijímání, děti svědků Jehovových se začínají s rodiči účastnit misijní činnosti, tzv. služby. Někdy dochází naopak k odmítání a kritickému přehodnocování náboženského života rodičů. Děti odmítají chodit do kostela či na shromáždění. Moudří rodiče jim poskytnou prostor, aby si mohli sami zvolit vhodný způsob, jak projevit své náboženské smýšlení a pomáhají jim s trpělivostí na cestě k Bohu, počítají s možností krize, jejíž překonání ustanovuje vyšší kvalitu duchovního života. Období dospívání označuje Erikson jako dobu hledání a vytváření vlastního sebepojetí. Dospívající překračuje hranici hmatatelné skutečnosti a usiluje o sebeurčení i v oblasti domněnek a předpokladů. Změna chápání vlastního sebepojetí souvisí s rozvojem poznávacích postupů. K rozvoji nového použitelného sebepojetí je třeba poznat svoje vlastnosti a schopnosti. Náhled do nitra, tj. zaměření se na své vlastní duševno, představuje nový způsob sebepoznání. Pro sebepoznání je důležité i srovnání s jinými lidmi, především s vrstevníky. Sebeuvědomění se nedá dosáhnout bez tvořivé krize, která se uskutečňuje především v pubertě, ale má vliv i na další fáze života. Dospívající poznává svoji nezaměnitelnou totožnost, svoji vnitřní jednotu jen postupně, do té míry, jak se vyrovnává s částečnými identifikacemi, které už předtím v dětství přijal. Tato fáze vyžaduje rozvoj kritičnosti, v opačném případě bude celý život charakterizovat nekritičnost, nebo naopak, přepjatá kritičnost. Velmi záleží na tom, zda si dospívajícího jeho okolí váží jako osoby nebo ho využívá pro své cíle. Jakmile se dosáhne identity v pozitivním smyslu, těžiště se přenese ze zdůrazňování sebe na interakci a aktivní účast na společenských cílech. Člověk nemůže dosáhnout identity, jestliže neučiní zásadní rozhodnutí v otázce věrnosti. „Věrnost je schopnost svobodně dodržovat zvolené vázanosti, a to vzdor nevyhnutelným protikladům jiných stupnic hodnot” (Erikson). Věrnost předpokládá základní důvěru a odvahu k životu. Svoboda dosažená v identitě je svobodou k věrnosti. 69 Člověk dosahuje své identity, jestliže se ve svém morálním vývinu stal schopným vázat se svobodně volenou věrností a zvolit se tak určitou stupnici hodnot. Erikson je přesvědčen, že dosažení identity předpokládá přijetí nějakého obrazu světa a hodnot, které jsou dost přesvědčivé, aby osobní a kolektivní identitě daly smysl. Je pozoruhodné, že právě mladí lidé s nadprůměrnými schopnostmi potřebují více času, aby definitivně krizi identity vyřešili. Erikson to ukázal na analýze života Gándhího a mladého M. Luthera. Nebezpečnými a nesympatickými poruchami identity je hledání identity v protestu vůči všem nebo v podobě sebezbožňujícího egocentrismu, který v druhých vidí jen prostředek k dosažení svých cílů. Je to zásadní selhání, které deformuje všechna jednotlivá rozhodnutí. Ani v tomto případě však nemáme právo soudit, protože nevíme, zda jde o vlastní vinu nebo o důsledek útlaku a jiných negativních zkušeností v předcházející části života, které vyúsťují do generalizovaného protestního postoje.88 V rozvojových pochodech sebepojetí jednotlivce hraje velkou roli přechodné období tzv. skupinového sebepojetí. V této době nabývá na důležitosti vzorová představa sebepojetí, kterou si dospívající postupně vytváří. Významnou součástí sebepojetí je budoucí společenská a odborná role. Zde se projeví i míra ztotožnění se s rodinou. V tomto období, přibližně po 12 roce života, někteří mladí svědkové Jehovovi dospějí po důkladné studiu a zkušebním přibližně ročním období k tomu, že se rozhodnou vstoupit do smlouvy s Bohem, kterou navenek symbolizují křtem.89 Jiní si toto rozhodovací období protáhnou až na konec adolescence nebo se nenechají pokřtít vůbec a víru rodičů nesdílí. Podobné je to u katolíků, kteří mají tuto hranici posunutou asi otři roky s možností časnějších výjimek. U nich je to obřad biřmování, který je vlastně stvrzením smlouvy, kterou za ně uzavřeli rodiče křtem. 88 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky - Eriksonova koncepce epigeneze psychiky 89 Můžeme pozorovat jistou paralelu k židovskému obřadu Bar micva (Syn přikázání), kterým se židovský chlapec stává dospělým z náboženského hlediska. 70 Období dospívání uzavírá důležitý společenský mezník, kterým je ukončení povinné školní docházky a volba zaměření dalšího vzdělávání, které už není povinné. Svědkové Jehovovi ve své literatuře doporučují absolvovat kvalitní střední školu pro získání základních dovedností důležitých pro další vzdělávání i praktický život. Tím se rozumí předně rozvoj čtení a porozumění textu, psaní a mluvení, tedy dovednosti využitelné i z hlediska jejich organizace.90 Rozvoj zapojení dospívajícího do společnosti je ovlivněn jeho novými schopnostmi, které se projeví i ve způsobu zpracování různých společenských vlivů. V průběhu dospívání se mění názor na jiné lidi. Proměnou procházejí i společenské role dospívajícího. Dospívající odmítá podřízenou roli, ve vztahu k představeným si potřebuje potvrdit své schopnosti. Dorozumívání dospívajícího s dospělými je touto potřebou ovlivněna také. Značný význam má úloha, kterou dospívající získal ve vrstevnické skupině. Vliv vrstevníků nemusí být vždy špatný. Svědkové Jehovovi citují Přísloví 27:17: „Železo se ostří železem. Tak zostřuje jeden muž obličej druhého.“ a vykládají, že styk s vrstevníky může vybrousit mladou osobu – pokud mají ti vrstevníci zralé, zdravé názoru. Hned nato však dodávají, že mladým zralost často chybí a názory mnohých jsou nezdravé, nespolehlivé a lehkomyslné. 91 Dorozumívání ve vrstevnické skupině má své zvláštní znaky, dané potřebou odlišení. Zrovnoprávňování vede i k určitému odpoutání od hodnotové soustavy rodiny a k důrazu na pravidla, daná vrstevnickou skupinou. Dospívající považuje za důležitou součást žákovské role sklon příliš se nenamáhat. V této době dochází k ustálení vlastních pravidel, tj. osobního směrodatného vzoru, který určuje i míru snahy žáka. Zvýšený sklon posuzovat školu souvisí s celkovým rozvojem dospívajícího člověka. Smysl a cíl role žáka je zaměřen do budoucnosti, na volbu povolání, kterou je dosud, alespoň v představách, možno proměňovat. Úspěšnost ve škole přestává být cílem a stává se prostředkem. Také této oblasti se věnují praktickými radami autoři knihy Otázky 90 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap. 21, str. 166 91 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap. 9, str. 73-74 71 mladých lidí v kapitole Jak bych si mohl zlepšit známky. Radí jak najít rovnováhu mezi dobrým hodnocením, odpovídajícími znalostmi a duchovními zájmy, jak se učit odpovědně s vhodnou motivací, jaká má být intenzita učení, jaký může mít vliv prostředí na učení nebo jak učení rozplánovat. Zabývají se i tím, jak se vyrovnat s případným neúspěchem.92 V dospívání se mění i vztah k učiteli. Starší žák už odmítá přijímat pouhou úřední pravomoc. Přijímá jen to, co vzbuzuje jeho úctu a čeho si váží. Výše zmíněná příručka pro mladé se zabývá i vztahem k učiteli. Rozebírá témata jako učitel a jeho oblíbenci, válka ve třídě, nudný učitel, učitel mě nemá rád, zasloužil jsem si lepší známku či jak mohou pomoci dítěti rodiče.93 Problematice poslední doby mezi mladými se zabývá její pokračování. Rodiče dospívajících procházejí tzv. vážným zlomem životního středu. Jde o hodnocení dosavadních životních úspěchů a zvažování vlastních omezených množností v budoucnu. Začíná být zřejmé tělesné stárnutí. Ve středním věku má důležitou úlohu jistá pravidelnost života. Toto zlomové období středního věku se dá popsat také jako odpor proti šedivosti stejných dnů. V tomto věku se znovu objevuje i otázka vlastního sebepojetí. Jak se člověk víc a víc blíží středu života a čím pevnější vybudoval osobní postoj a své sociální postavení, tím víc se mu bude zdát, že odhalil správný běh života, správné ideály a principy chování, ohradil se bezpečnou zdí. Proto pak předkládá svým dětem tyto pravdy jako věčně platné a dělá ctnost z toho, že se jich stále drží. Uniká mu přitom fakt, že totiž stanovení sociálního cíle hrozí zastavením jeho duchovního růstu. Smrt je možná ještě vzdálená, ale už je přítomna v myšlení rodiče, již vidí cestu z vrcholu dolů, slunce života se od zenitu počíná klonit k západu.94 Určitou nesnází je, že rodič přehodnocuje své sebepojetí v době, kdy je dospívající hledá a vytváří. Dospívající děti často prohlédnou intuitivně ztrátu věrohodnosti takového opevňovacího 92 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap. 18, str. 140-149 93 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991, kap. 20, str. 158-165 94 ŘÍČAN Pavel, Cesta životem, Portál, Praha, 2004 72 snažení svých rodičů a nastává neporozumění a generační krize. Její překonání pak stojí obě strany velké úsilí a trvá léta. Jednou z vývojových potřeb dospívajícího je odpoutání od rodiny. Vymaňování se z rodiny nevede ke zrušení citové vazby k rodičům, ale k její proměně. Pocit jistoty a bezpečí, který rodina poskytuje, se přeměňuje na vnitřní obrazy, působí jako představa . Prvním stupněm tohoto pochodu je tzv. odtotožnění (deidentifikace), dítě už nechce být jako rodiče, ale snaží se stát samostatnou osobností. Potřebu odlišení posiluje i vědomí, že rodiče nejsou tak moudří a všemocní, jací se zdáli být dříve (dokud dítě nezačalo myslet v soustavě domněnek a předpokladů). Ve druhé polovině dospívání se pokouší dospívající vymaňovat ze své rodiny. Odmítá závislost na rodině a nahrazuje ji vázaností na vrstevníky. Potřeba dospívajícího změnit svou roli v rodině souvisí s celkovou proměnou jeho sebepojetí. Rodiče mají vesměs větší sklon udržovat jej v jeho dětské roli. Dospívání vlastního dítěte představuje i pro rodiče ztrátu nějakých jistot. Zdravé odpoutání od rodičů probíhá postupně. Desatero uvádí povinnost rodiče ctít - nikoliv poslouchat, jak si to mnoho křesťanů vykládá! Úcta k rodičům je celoživotní úkol, poslušnost však končí dospělostí.95 Vztah k matce bývá v dospívání příznačný především odmítáním nadměrného pečovatelství. Vztah matky s dcerou není tak výlučný a výrazný. Vztah otce a syna se vyznačuje silnou snahou vidět otce v lepším světle a důrazem na potřebu sdílení mužské totožnosti. V časopise Strážná věž jsou mladí vedení k rozumnému názoru na možnosti rodičů: „Nemůžeš samozřejmě očekávat, že tvoji rodiče všechno posoudí dokonale, když ti poskytují vedení v oblastech, ve kterých je těžké se rozhodovat. K takovým oblastem patří například hudba, zábava, oblékání nebo účes. Rodiče asi nemají Šalomounovu moudrost ani Jobovu trpělivost. Podobně jako lodivod, jsou snad i oni někdy až přehnaně úzkostliví. I přesto bude mít pro 95 www.víra.cz – otázky a odpovědi 73 tebe jejich vedení neocenitelnou hodnotu, pokud budeš věnovat pozornost 96 ‚ukázňování od svého otce a neopouštět zákon své matky‘. (Přísloví 1:8, 9)“ Dospívání neprobíhá u všech lidí a za všech okolností stejně. Mohou se objevit i různé obměny, které nejsou tak časté. Příčinou mohou být odlišnosti dané rodinou či dítětem samotným. Vrstevnická skupina slouží jako opora stávajícího sebepojetí. Skupinové sebepojetí představuje přechodné období v rozvoji osobního sebepojetí. Dospívající přijímají jakási vrstevnická měřítka pravidel a dokonalých osobnostních vzorů. Příslušnost k takové skupině se projevuje přizpůsobením se jejím pravidlům, vyjadřujícím potřebu odpoutat se z vazby na dospělé. Snaha o odlišení se projeví i ve způsobu dorozumívání. Role získané ve skupině vrstevníků se liší od rolí, které se nějak vztahují k dospělým. Představují zkušenost se rovnoprávným postavením. Vrstevníci získávají přirozenou moc a mohou mít za určitých okolností větší vliv než dospělí. Potřeba přátelství je v dospívání značná, tyto vztahy se vyznačují vzájemností, důvěrností a porozuměním. Objevuje se i zkoumání pohlavních úloh a první lásky. Zrychlování vývoje mládeže a tolerance „lásek“ mezi oběma pohlavími snížila možnost výskytu přátelství dívek mezi sebou i chlapců mezi sebou. Avšak přátelství osob stejného pohlaví v dospívání má velkou cenu v procesu duševního i duchovního vývoje. Přátelství tohoto druhu může proces dozrávání a osamostatňování od rodičů ulehčit, ba může jej učinit doslova nenamáhavým. Dospívající má přítele, který mu rozumí a kterého si sám plně vyvolil. Nalézá ve svém příteli důvěrné ovzduší, které nutně potřebuje, aby se mohl vyvinout v samostatnou osobnost, ale v tomto stadiu ještě netouží po sexuálním spojení, které je v době puberty zcela nevhodné. Dospívající si může se svým přítelem kriticky a přemýšlivě vyměňovat otázky i názory, má účastníka a rádce při řešení životních problémů. Přátelé mohou společně něco podnikat a trávit volný čas. Takto je dospívajícímu dávána možnost k zamyšlení, k rozhovorům i k intenzivnějšímu prožívání života. Je důležité, aby rodiče věděli, že přátelství tohoto druhu patří ke 96 časopis Strážná věž z 15. října 2004 74 zdravým a normálním projevům vývoje mladého člověka. Musíme vědět, že patnáctiletý, pro nějž je typická kritičnost a nesdílnost vůči rodičům, snaha vyrovnat se vrstevníkům a pevné přátelství s jednou osobou stejného pohlaví, prožívá normální věkově oprávněnou etapu chování člověka ve stadiu osamostatňování se od rodičů.97 Časopis Probuďte se popisuje praktické kroky k navázání přátelství: Místo, aby se člověk litoval nebo záviděl těm, kdo zřejmě mají více přátel nebo kvalitnější vztahy s druhými, je lepší zaujmout pozitivní postoj, jako to udělala například Manuela z Itálie. Říká: „Zvláště v období dospívání jsem se cítila odstrčená. Chtěla jsem s tím něco udělat, proto jsem pozorovala lidi, kteří měli dobré přátele. Pak jsem se snažila rozvíjet žádoucí vlastnosti, které jsem u nich viděla, a stát se příjemným člověkem.“ Jedním praktickým krokem je dbát o sebe po stránce tělesné i duševní. Zdravá strava, dostatek odpočinku a přiměřené cvičení mohou člověku pomoci, aby dobře vypadal a cítil se co nejlépe. Nejenže je příjemné být s upraveným a čistým člověkem, ale jemu samotnému to dodá zdravou míru sebeúcty. Je ale nutná ostražitost, protože nadměrný zájem o vzhled se může stát léčkou. „Při hledání skutečných přátel nehraje značkové oblečení žádnou roli,“ říká Francouzska Gaëlle. „Kvalitním lidem jde především o to, jakým člověkem jste uvnitř.“ 98 4.9 Adolescence Období mladistvosti (adolescence) trvá od patnácti do dvaceti let. Má zcela zjevně povahu přechodného období, zejména z duševně společenského pohledu. Poskytuje člověku čas a možnost, aby dosáhl předpokladů stát se dospělým ve všech oblastech (tělesné, duševní a společenské). Sebepojetí mladistvého zahrnuje tělesnou složku jako důležitou součást. Tělesné rysy jsou posuzovány prostřednictvím jejich společenského významu, tj.tak, jak je ostatními lidmi hodnoceno. Zevnějšek se stává cílem i prostředkem k dosažení společenského přijetí a významu. I zde hraje úlohu sklon k jednotnosti, k 97 www.katolik.cz – otázky a odpovědi – IX. Období puberty 98 časopis Probuďte se! z 8. prosince 2004 75 přiblížení k společensky upřednostňovanému měřítku. U mladistvých může za určitých okolností hrát důležitou úlohu tělesná zdatnost, výška postavy a síla. Vědomí tělesné zdatnosti posiluje sebevědomí mladistvého, není-li úspěšný jinak. Rodiče obou skupin jsou podněcováni, aby dětem poskytovali citovou podporu a tím posilovali jejich zdravé sebevědomí. Mladistvý umí pružně užívat předpisových rozumových úkonů. Není zatížen zkušeností a proto občas uvažuje až přemrštěně. Vlastní schopnosti jsou na počátku mladistvého věku potvrzeny přijetím do nějakého školského zařízení, které představuje i budoucí odbornou roli. Dovršení školy však mladistvému nepřinese bezprostřední zisk. Z toho důvodu často chybí pohnutky ke školní práci. Děti svědků Jehovových jsou motivovány k tomu, aby stále zlepšovaly své čtenářské dovednosti. Pohnutkou se stává prohlubování poznání božích záměrů, které se dotýkají jeho života. V časopise Probuďte se najdeme rady jak zlepšovat čtenářskou gramotnost. To, co čteš, si spoj s tím, co již víš o sobě nebo o svém okolí. Polož si následující otázky: Text s textem - Připomínají mi popsané situace či problémy něco, co jsem četl v jiných knihách nebo časopisech? Mají hlavní postavy nějaké shodné charakterové rysy s jinými lidmi, o kterých jsem četl? Text se sebou - Jak se tyto informace vztahují k mé situaci, kultuře nebo problémům? Mohl bych tuto látku využít k tomu, abych se snadněji vypořádal s problémy, nebo k tomu, aby se mi žilo lépe? Text s okolím - Co se z této látky dozvídám o přírodě, životním prostředí, různých kulturách nebo problémech ve společnosti? Co se z toho dozvídám o Stvořiteli?99 Mladistvý ovšem umí pracovat a dovede se pro nějakou činnost nadchnout. V této době má zcela obecně ještě téměř neomezenou možnost sebeuskutečnění. V mladistvém věku se dotváří obecné zaměření chování ve vztahu k výkonu i vlastnímu společenskému postavení. 99 časopis Probuďte se! z května 2006 76 Základem sebepojetí je sebepoznání. V sebepojetí se odráží osobně zaujatý obraz sebe sama, k němuž přispívají i další věcná sdělení. Sebepoznání má významný zdroj v odezvách okolí ve smyslu přijatelnosti určitých projevů chování. K sebehodnocení přispívá i rozrůzněnější zkušenost s vlastními citovými prožitky. Určité sebevymezení lze dosáhnout prostřednictvím vztahu, čili ztotožnění s někým jiným. Skupina, s níž se mladistvý ztotožňuje, bývá vyjádřena kladně a zbytek světa je pak na úrovni méně významného či dokonce záporného. Sebepojetí jednotlivce je takové, jaké jsou jeho schopnosti. Osobité znaky sebepojetí mladistvého se projeví v zájmech a hodnotách. Mění se vztah k základním otázkám života, k uměleckému vyjádření i prožitku. Mladistvý je čím dál víc přijímán jako dospělý a také se od něho stále víc vyžaduje chování, které by dospělosti odpovídalo. Mladiství už sami volí hodnoty a pravidla, jimž chtějí zůstat věrní. Osobní přesvědčení má nyní větší váhu než společenský tlak.Mravní vývoj se v mladistvém věku vyznačuje sklonem k zevšeobecňujícím závěrům. Mladiství pro sebe objevují nové dorozumívací prostředky, např. ve způsobu oslovení. Dospělí jim začínají vykat. Přibližuje se dosažení role dospělého např. v rodině. Zaměstnanecká role má nejprve přechodnou povahu role studenta nebo učně, která předurčuje společenské zařazení. Rodiče ve vztahu k mladistvému trvale ztrácejí zvýhodněné a nadřazené postavení pravomocného dospělého. Rodiče se při vědomí ztráty své úřední moci zbytečně vzdávají i toho, co by mohli dosáhnout na přirozené úrovni. Rozumově jsou rodiče schopni uznat, že jejich dítě je téměř dospělé, ale citově se stále cítí být těmi, kteří mají právo o něm rozhodovat a řídit jeho život. Aby se dospívající mladý člověk naučil správně myslet, potřebuje dostávat intelektuální ujištění či potvrzení. Aby člověk mohl myslet tvořivě, musí si sám sebe vážit nejen citově a psychicky, ale také intelektuálně. Musí pociťovat, že ostatní berou vážně jeho schopnost myslet. To znamená povzbuzovat jeho rozvíjející se sebeúctu ve vztahu k vlastní schopnosti uvažovat a řešit problémy. Většina mladých lidí není schopna toto ujištění a ocenění pociťovat, pokud je nejdřív nedostali od rodičů nebo od těch, kdo rodiče zastupují. Mnoho rodičů se 77 dopouští té chyby, že své děti jen upozorňují na nedostatky a chtějí je napravovat. Ale dítě se bude cítit „schopné“ jen tehdy, když se mu dostane souhlasu, ocenění a pochvaly, samozřejmě spolu s napomenutím. Rodiče se mají věnovat svým dětem. To znamená být po ruce a být ochoten prodiskutovat s nimi jakékoli téma, o kterém chtějí hovořit. Znamená to být ochoten vyslechnout - a to pozorně - jejich názory bez ohledu na svůj názor nebo vnitřní reakci. A pak, místo aby okamžitě poukázali na chyby nebo se s dětmi hádali, mohou s nimi probrat závěry, ke kterým došly, a se vší vážností s nimi znovu projít jejich pohled na věc a v klidu vyjádřit názor svůj. Takový rozhovor se bude podobat rozpravě přátel. A rodiče tím vůbec neztratí na své rodičovské autoritě. Je třeba projevit úctu k myšlení svých dětí. Dát jim najevo, že jejich myšlení a názory mají svou hodnotu. Budou-li dospívající děti cítit, že jsou přijímány a respektovány, postupně budou některé názory a hodnoty svých rodičů přejímat i přes kritiku, která je jim vlastní. Naneštěstí příliš mnoho rodičů odmítá se svými dětmi mluvit na úrovni dávání a přijímání. Místo toho se svými dospívajícími syny a dcerami mluví tak, jako by to byly malé děti. A ti pak mají pocit, že jejich názor nemá cenu. Nejsou intelektuálně podpíráni a upevňováni. Necítí, že je rodiče milují tou pravou a ryzí láskou. Neprožívají úctu, a tak jsou zranění a hněviví. A k tomu přistupuje skutečnost, že se nenaučili poznávat, je-li jejich myšlení správné či nesprávné, logické či iracionální. Nemají u svých rodičů zpětnou vazbu a nepoznají, má-li jejich myšlení smysl. Většina mladých lidí neví, zda mají pravdu nebo ne, když o určitých věcech přemýšlejí. To je tlačí k tomu, aby přejímali názory od druhých, kterým třeba jejich blaho vůbec neleží na srdci. Když se od rodiny odcizí natolik, že nepřijímají názory a hodnoty rodičů a dalších autorit nad sebou, začnou naslouchat lidem, kteří jim mohou ublížit mentálně, emocionálně, fyzicky nebo duchovně. Jen tehdy, když dítě uvidí, že jsou rodiče ochotni s ním komunikovat jako s rozumnou bytostí, která má svůj vlastní názor, bude cítit vyváženou důvěru ve svou schopnost naučit se jasně myslet a vyrůst do intelektuální zralosti. 78 Je s podivem, že někteří rodiče utratí závratné sumy peněz a věnují spoustu energie na různé protekce, aby svým dětem zajistili dobré vzdělání, a přitom v tom nejdůležitějším - v životě, v duchovních bojích a v hledání skutečného smyslu života, je ponechávají sobě samým a jako snadnou kořist různých destruktivních směrů a sekt.100 V souvislosti s nastávající dospělostí a odchodem z rodiny prožívají rodiče období „prázdného hnízda“. Mladiství představují pro rodiče srovnávací skupinu, která dospělým ukazuje jejich omezení a ztráty. Odezva dospělých na chování mladistvých bývají často vyjádřením jejich potlačených rozporů a neuspokojených potřeb. Rodiče představují pro mladistvého vzor určitého způsobu života, který by je měl čekat v dospělosti. Mladiství přehodnocují názory, hodnoty a celkový způsob života rodičů. Je to jeden ze způsobů hledání přijatelné odlišnosti jejich vlastního života. Mladiství se dovedou nadchnout určitými vyššími zásadami, jejichž dodržování vyžadují i od rodičů. Rodičovské podmínky hodnotí ze svého pohledu, odmítají dohodnout vzájemné ústupky a neberou v úvahu, že podmínky rodičů mohou být jiné. Oddělení od rodiny nebývá popřením rodinných hodnot, ale jejich přeměnou. Dospívající potřebuje zjistit, jaký mají pro něj smysl. Děti svědků Jehovových i katolíků se často pustí do zkoušení různých odsuzovaných či nebezpečných činností (např. začnou chodit po nočních podnicích, konzumují ve větší míře alkohol či jiné drogy), aby zjistili, zda jim něco pro život podstatného neuteče. Když zjistí, že rodinné hodnoty mají svoji váhu, vrací se k víře rodičů jako ke kotvě, která zajišťuje smysl jejich bytí. Vrstevníci pomáhají uspokojovat různé duševní potřeby. Jde o sdílení účasti na nějakých činnostech, vzájemné poznání a poskytování citové podpory. Pocit jistoty je už v tomto věku vázán k vrstevnickým vztahům. Citovou jistotu obyčejně představuje stálý kamarád, který má podobné hodnoty a zájmy. Jde o podporu jistoty na základě vzájemného ztotožnění. Mladiství dozrávají k naplnění pohlavní role. Většina lásek mladistvých má zkusmou povahu. Mladistvý není pro trvalejší 100 www.katolik.cz – otázky a odpovědi – X. Období adolescence 79 vztah ještě dostatečně zralý. Doba zamilovanosti je především záležitostí osobních prožitků, i když jsou zaměřeny na druhého člověka. Velmi důležitým mezníkem v životě dospívajícího je první pohlavní styk. Je jedním ze znaků jednoznačného přechodu k dospělosti. Z toho ovšem vyplývá i nebezpečí předčasného rodičovství a manželství, po němž většina mladistvých netouží. Někteří potom zjišťují svoji opačnou sexuální orientaci a různě úspěšně se s ní vyrovnávají. Na takové jedince kladou obě zkoumané skupiny velmi těžké nároky, které vyplývají z biblického postoje k homosexuálním projevům a jiným odlišnostem v oblasti sexuálního chování. Probuďte se k tomu dává rady: „Ať je příčina jakákoli, je důležité si uvědomit, že Bible odsuzuje homosexuální jednání. Ten, kdo bojuje proti sexuální touze vůči někomu stejného pohlaví, má tedy před sebou dosažitelný cíl — může se rozhodnout, že této touze nevyhoví a nebude podle ní jednat. Ukažme si to na příkladu. Dejme tomu, že někdo má „sklon k vzteku“. (Přísloví 29:22) Dříve si možná bez zábran ulevil a vyvztekal se. Ale pak začal studovat Bibli a uvědomil si, že se musí naučit ovládat se. Znamená to, že už nikdy nepocítí, jak v něm kypí hněv? Ne. Svým pocitům se však nepoddá, protože ví, co Bible říká o nekontrolovaném hněvu. Podobně je na tom člověk, kterého přitahují osoby stejného pohlaví a který se dozví, co o homosexuálních praktikách říká Bible. I později možná občas pocítí nesprávnou touhu. Když však uposlechne to, co mu radí Bible, pak této touze nevyhoví a nebude podle ní jednat.“101 Katolický katechismus zaujímá velmi podobné stanovisko. Homosexualita označuje vztahy mezi muži nebo ženami, kteří pociťují pohlavní přitažlivost, výlučně nebo převážně, k osobám téhož pohlaví. Během staletí a v různých kulturách se projevuje velmi rozmanitými způsoby. Její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný. Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené“. Odporují přirozenému zákonu. 101 časopis Probuďte se z února 2007 80 Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.102 Chtějí-li podobní jedinci sloučit křesťanský život se svou sexuální orientací, mají dvě základní možnosti - život v manželství, které je pro ně i jejich partnera poměrně problematické nebo sexuální abstinenci, v katolické církvi již zavedenou jako celibát. Většina mladistvých dosáhne na konci tohoto období dalšího důležitého mezníku, kterým je nástup do zaměstnání. Je jednou z možností stanovení dospělosti. Skutečné provedení této role může přinášet potíže dané rozdílem skutečnosti a očekávání. Úloha začátečníka má nízké společenské uznání. Zaměstnání bývá prožíváno jako nutné zlo. Přijetí odborné role znamená podmíněně konečné řešení této oblasti sebepojetí. V tomto období se rozhoduje o tom, zda se mladý člověk rozhodne navázat hluboké osobní vztahy, naučí se navázat přátelství a trvalé vztahy nebo si zvolí únik do samoty. Mladý člověk, který nenašel svoji identitu, je nejistý a stále se obává, že v důvěrném vztahu ztratí sebe sama. Když se pokusí připojit se k jiným, naráží na svou neschopnost navázat trvalý vztah věrnosti v přátelství nebo v manželství. Kontakty, které dychtivě vyhledává, jsou povrchní, bez tvořivé otevřenosti. Jestliže byla krize identity vyřešena pozitivně, má mladý člověk hlubokou zkušenost, že je možné přijmout závazky a sloužit jiným, aniž by ztratil svoji identitu. Zažije seberealizaci v překračování sebe, v otevřenosti vůči Ty, vůči druhému. Právě důvěra, která vyplývá z pravdivosti a identity, umožňuje takový vztah k lidem, který respektuje druhého člověka a považuje ho za dar. „Je dobré pro mne a pro druhé, že jsi”. Tato pravdivost umožňuje, aby člověk převzal závazek věrnosti vůči společenství nebo navázal trvalý partnerský vztah a rozvinul mravní sílu, která umožňuje dodržet dané slovo. Toto umožňuje věrnost sobě samému, 102 www.vira.cz – otázky a odpovědi – Církev a homosexualita 81 věrnost k pravé identitě a rozvinutí tvořivé svobody a věrnosti ve vztahu k druhým v milující otevřenosti.103 103 www.sdb.cz – Ke stažení – Odborné semináře a přednášky - Eriksonova koncepce epigeneze psychiky 82 5 Závěr Ve sledovaném věku se výchovné působení v obou náboženských skupinách řídí současně konzervativními pravidly převzatými z Bible (u katolíků je také patrný vliv dalších tradic). Současně však všude tam, kde to není v rozporu s těmito tradicemi využívají nejnovější poznatky soudobé psychologie, pedagogiky a s nimi příbuzných věd. Jestliže si tyto poznatky odporují, přidržují se konzervativně svých tradic. Obě skupiny vydávají množství publikací zaměřených na výchovu a vzdělávání dětí každého věku. Věřící tak může vybírat z rozumných a praktických rad pro dané období života jeho dítěte. Svědkové Jehovovi mají přitom mnohem propracovanější systém distribuce informací k uživatelům.104 Obě skupiny předávají informace o výchově nejen přes tiskoviny, ale i jinými médii, jako různé nosiče a především internet. V katolické církvi panuje větší pluralita, věřící si tak může zvolit možnost pro něj přístupnější, samozřejmě v rámci učení církve. Nelíbí-li se mladým v jednom kostele, chodí do jiného, kde se jim líbí víc. Svědkové Jehovovi mají centralizovanější přístup a snaží se mít vše administrativně podchyceno. Katolíci ponechávají dospívající více pod odpovědností rodiny, svědkové Jehovovi po křtu přecházejí více pod pravomoc starších. Při výchově u katolíků je kladen o něco větší důraz na pohnutky, svědomí a vnitřní duchovní uspořádání člověka. To neznamená, že svědkové Jehovovi tyto oblasti nekultivují, nicméně je tu hodně posilována rétorika a schopnost přesvědčit o své víře druhé, která slouží evangelizaci.105 Prubířským kamenem se stává situace, kdy se mladý věřící dostane do sporu se svým společenstvím, respektive s jeho představiteli. V takovém případě požívají větší volnost katolíci, neboť se jen mohou přesunout do jiného katolického 104 Publikace jsou distribuovány zdarma. Kdo chce dává za ně dobrovolný příspěvek. Tak se dostávají i k sociálně slabším, kteří je mohou příspěvkem ocenit až dodatečně. 105 Svědkové Jehovovi se dají strukturou přirovnat ke katolickému kléru, katolickým laikům by pak odpovídali tzv zájemci o studium Bible, kteří jsou na svědky Jehovovy napojeni. 83 společenství. Svědkové Jehovovi jsou někdy po střetu se staršími vyloučeni tzv. právním výborem. To znamená těžkou sociální izolaci. Záleží na průběhu takového střetu i na jeho povaze, zda bude jedinec pokračovat v duchovním růstu nebo ustrne na některé z nižších úrovní, ve strachu ze ztráty společenství. Přes to, že obě skupiny při výchově dětí zastávají řadu široké veřejnosti těžko srozumitelných postojů, děti jsou v nich vychovávány způsobem, který většinou příznivě ovlivňuje jejich život. Rodiny poskytují prostředí klidnější a stálejší, než je v naší zemi obvyklé Obecně se nalézáme v situaci, kdy je rozpad rodin v současnosti velice rozšířenou záležitostí.Týká se to i rodin s malými dětmi, je zřejmé, že rodina jako instituce neplní svou funkci a je v krizi. Jedná se však o krizi rodiny, přesněji o krizi určitého typu rodiny - tradiční rodiny. Ztráta víry v tradiční křesťanské hodnoty vede následně k problémům při uplatnění výchovy, které z nich vycházejí. Na rodinu a jedince v rolích s ní spojených je z širšího společenského prostředí útočeno požadavky, normami a cíli, které jsou někdy vzájemně rozporné či v souhrnu celkově nerealizovatelné. Zpochybněna je role manžela a otce jako dominantního a autoritativního prvku v rodině. U mnoha mužů, ale i žen se vytrácí aktivní odpovědnost za rodinu. Současná rodina je v přechodném stavu. Známe její výchozí stav, tím je tradiční rodina, ale nevíme, k jakému cílovému stavu směřuje. Bylo by rozumné ponechat si v záloze tradičněji fungující rodiny jako svého druhu „genofond“ bez zbytečných zásahů, pro případ, kdyby se sociální experimenty s přerodem rodiny na jakýsi hypermoderní typ nezdařily. 84 Použitá literatura Katechismus katolické církve (překlad z francouzštiny) 2. vydání, kolektiv autorů neuveden, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 2001 – zkr. KKC VÁGNEROVÁ, Marie, Vývojová psychologie, Praha, Karolinum, 1999 Familiaris Consortio, Apoštolská adhortace Jana Pavla II. – O úkolech křesťanské rodiny v současném světě, Praha, Zvon, 1996 Vyznání víry církve, kolektiv autorů neuveden, Překlad 1.dílu katolického katechizmu pro dospělé (vydala Německá biskup. konference 1985), Jihočeská univerzita, Č. Budějovice, 1999 LEISTOVÁ, Marielene, První zkušenost s Bohem, Praha, Vyšehrad, 1996 BOURDIEU, Pierre, Teorie jednání, Praha, Karolinum, 1998 Tajemství rodinného štěstí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1996 Otázky mladých lidí, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991 Co se dozvídáme od velkého učitele, kolektiv autorů neuveden, NewYork, Watch Tower Bible and Tract Society, 2003 Jak vznikl život? Evolucí nebo stvořením?, kolektiv autorů neuveden, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, 1991 ŠTVERÁK, Vladimír, Obecná a srovnávací pedagogika, Praha, Karolinum, 1997 Uč své dítě od útlého dětství, New York, Watch Tower Bible and Tract Society, (občas vydávaná brožura – počátek 90. let 20. století ) HEYDEBRAND, Karoline von, O duševní podstatě dítěte, Praha, Baltazar, 1993 CRABB, Larry, Uvnitř (Inside Out), Praha, Návrat, 1993 TOURNIER, Paul, Silní a slabí, Praha, Návrat domů, 1995 TOURNIER, Paul, Vina, Praha Návrat domů, 1995 85 PECK, M. Scott, Nevyšlapanou cestou, Praha, Argo, 1993 PECK, M. Scott, Dále nevyšlapanou cestou, Olomouc, Votobie, 1994 PŠENIČKA Oldřich, Sexuální výchova v rodině, Pardubice, Hnutí rodina, 1994 FILIPI Pavel, Křesťanstvo, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001 FRANKL Viktor Emil, Lékařská péče o duši, Brno, Cesta, 1994 ELIADE Mircea, Dějiny náboženského myšlení I.(Od doby kamenné po eleusinská mystéria), OIKOYMENH, Praha, 1995 ŘÍČAN Pavel, Cesta životem, Portál, Praha, 2004 ALEXANDEROVÁ Pat, Malá dětská Bible (Příběhy ze Starého a Nového zákona), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2004 86
Dokumenty
Stáhnout Dokument Autor Typ Velikost
Stáhnout Text práce Mgr. Jan Všetečka 427 kB
Stáhnout Abstrakt v českém jazyce Mgr. Jan Všetečka 427 kB
Stáhnout Abstrakt anglicky Mgr. Jan Všetečka 427 kB
Stáhnout Posudek vedoucího prof. PhDr. RNDr. Marie Vágnerová, CSc. 61 kB
Stáhnout Posudek oponenta doc. Pavlína Janošová, Ph.D. 43 kB
Stáhnout Záznam o průběhu obhajoby prof. PhDr. RNDr. Marie Vágnerová, CSc. 477 kB